Neznámý

V porovnání s dlouhou řečí Pána Ježíše v Matouši 24 a 25 dává Marek mnohem kratší odpověď na otázku učedníků: „Pověz nám, kdy to bude, a co je znamením, kdy toto vše má být dokonáno?“ (v. 4) Důvod pro to je, že zde nepopisuje jako Matouš výlučně události doby konce. Věrný charakteru svého Evangelia, pojednává Marek všeobecným způsobem o službě učedníků Pána Ježíše po Jeho odchodu a o okolnostech, v nichž se budou nalézat. K tomu se hodí téměř doslovné paralely mezi Markem 13,9-13 a Matoušem 10,17-22, neboť tam se také nejedná o dobu konce, nýbrž o službu učedníků všeobecně. Přesto dává Pán i zde, v Marku 13, přehled o nebezpečích doby konce. Přitom nesmíme ztrácet z očí, že biblická „doba konce“ začne teprve poté, co věřící nynější doby budou uchváceni (srv. s 1. Tes. 1,10; Zj. 3,11). Pojem „doba konce“ se v Bibli vyskytuje jen u Daniele (Dan. 8,17.19; 11,35.40; 12,4.9). Pochopitelně se vztahuje vždy na čas, který bezprostředně předchází zjevení Krista. Z hlediska Nového zákona dojde předtím k uchvácení věřících.

Přes svou krátkost obsahuje představení u Marka podrobnosti, o kterých Matouš a Lukáš nepodávají zprávu. Mezi nimi jsou tyto skutečnosti:

Od zničení chrámu až k době konce (Marek 13,1-8)

⁽¹⁾A když vystupuje z chrámu, říká mu jeden z jeho učedníků: Učiteli, hle, jaké kameny a jaké budovy! ⁽²⁾A Ježíš mu řekl: Vidíš tyto velké budovy? Zde nebude ponechán jeden kámen na druhém, který nebude stržen.

⁽³⁾A když seděl na Olivové hoře naproti chrámu, zeptali se ho Petr a Jakub a Jan a Ondřej pro sebe samé: ⁽⁴⁾Pověz nám, kdy to bude, a co je znamením, kdy toto vše má být dokonáno? ⁽⁵⁾Ježíš ale jim počal říkat: Dejte pozor, aby vás někdo nesvedl! ⁽⁶⁾Mnozí přijdou pod mým jménem^²¹⁷ a řeknou: „Já to jsem!“, a svedou mnohé. ⁽⁷⁾Když ale uslyšíte o válkách a zvěstech o válkách, tu se neděste. Toto se musí dít, ale to ještě není konec. ⁽⁸⁾Neboť se pozvedne národ proti národu a království proti království. Budou zemětřesení na různých místech; budou hladomory. Toto je začátek běd.

Když Pán Ježíš opouští okruh chrámových budov, poukazuje Mu jeden z Jeho učedníků na mocné kameny a budovy. Židé byli pyšní na velikost a krásu chrámu, který Herodes Veliký za 46 let mocnými přestavbami a výzdobami udělal z Ezdrášova chrámu (viz Jan 2,20). I když z tohoto chrámu dnes už není nic vidět, svědčí přece ještě nyní spodní vrstvy obvodové zdi s jejími gigantickými kvádry o někdejší nádheře této chrámové stavby, která ve starověku patřila k největším svého druhu na celém světě. Ale jaký užitek mohl mít chrám pro lid, který Boha přestal milovat a ze srdce Mu sloužit?

Proto Pán odpovídá Svému učedníkovi: „Vidíš tyto velké budovy? Zde nebude ponechán jeden kámen na druhém, který nebude stržen.“ (v. 2) Tím předpovídá nadcházející zničení Jeruzaléma a chrámu v roce 70 po Kristu římským vojevůdcem a pozdějším císařem Titem. To byl Boží trest pro Jeho lid, který odmítl svého Mesiáše (srv. s Dan. 9,26; Luk. 19,44).

Na cestě z města dospěl ten malý zástup skrze údolí Cedronu na Olivovou horu, ležící východně od Jeruzaléma. Touto cestou šel už David na útěku před svým synem Absolonem (2. Sam. 15,23.30). Tam šel také Pán Ježíš asi ne jen jednou (srv. s Luk. 22,39 „podle obyčeje svého“; Janem 8,1). Tam byl zajat, odtud vystoupil do nebe, a tam se opět zjeví ve slávě (Zach. 14,4). Tam pronesl Svou takzvanou „řeč o době konce“.

Na Olivové hoře, kde je daleký pohled přes město Jeruzalém a zvláště na chrámovou horu, se Pán posadil. Čtyři z Jeho učedníků, Petr, Jakub, Jan a Ondřej, trochu odstoupili stranou („pro sebe samé“) k Němu a zeptali se Ho: „Pověz nám, kdy to bude, a co je znamením, kdy toto vše má být dokonáno?“ (v. 4)

Na rozdíl od Matouše Marek nezmiňuje celou, podrobnou otázku, která se jednoznačně vztahuje na dobu konce: „Pověz nám, kdy to bude, a co je znamením tvého příchodu a dokonání věku?“, nýbrž jen první, všeobecnější část. Podle toho také vypadá odpověď Pána. Zatím co je v Matouši 24 a 25 systematicky – z části v podobenstvích – popisována budoucnost Židů (kap. 24,4-44), čas křesťanstva (kap. 24,45-25,30) a soud nad národy při zjevení Krista (kap. 25,31-46), podává Marek úmyslně všeobecně držený souhrn výroků Pána, který obsahuje podstatně méně prorockých podrobností. To je zcela v souhlasu s tímto Evangeliem, které nám přece ukazuje Pána jako dokonalého Božího Služebníka a jako Proroka, který zvěstuje evangelium a činí skutky, které jsou s tím v souhlasu.

Tak se také odpověď, kterou Pán dává na otázku učedníků, vztahuje v první řadě na jejich nadcházející službu. V ní obsažené poukazy a rady pro ty, kteří Mu v Jeho nepřítomnosti slouží, jsou přizpůsobeny okolnostem, v nichž se nalézají. Období, o kterém mluví, se táhne od Jeho nanebevstoupení až k Jeho zjevení ve slávě. To tedy znamená, že nejde speciálně o křesťanskou službu – ačkoli tu v praxi je mnohé souhlasné. Je to v první řadě služba, kterou apoštolové vykonávali od zavržení svého Pána až k ukamenování Štěpána (kdy Židé zavrhli poslední svědectví Ducha Svatého v Jeruzalémě), a jak bude opět vykonávána po uchvácení věřících věřícím ostatkem ze židovského národa.

Pán je nejprve varuje před svůdci a jejich aktivitami. Vyslovuje tím už to, před čím později věřící varuje Jan pod označením „mnozí antikristové“ (1. J. 2,18). Tito přijdou pod jménem Krista a mnohé svedou (v. 5 a 6). Čtyřikrát v této kapitole proto začíná Pán Svá varování vážnými slovy: „Dejte pozor!“ (v. 5. 9. 23 a 33)

Satan využívá ve své lsti Kristovo zavržení od Židů. Ví přesně, že lidé, kteří mohou být oklamáni ve vztahu ke Kristu, se nechají oklamat také v mnoha jiných bodech. Když Kristus už není středem, ani všechno ostatní už není správné. I když Antikrist jako osoba vystoupí teprve v čase konce, tu přece tu budou už předem mnozí, kteří řeknou: „Já to jsem!“, a tím svedou mnohé. Tento antikristovský duch se bude zjevovat jak v křesťanstvu, tak i mezi Židy. Ani pravého křesťana, ani pravého Žida nemůže taková představa svést: Křesťan smí každý den očekávat Pána k uchvácení, a později Žid Me-siáše, zjevujícího se ve slávě. Oba však na Něho nečekají jako na Osobu, žijící na zemi, nýbrž jako na přicházejícího z nebe.

Za druhé jsou učedníci varováni před válkami a zvěstmi o válkách. Ty tu budou jako předzvěsti o přicházejícím soudu. Proto se toho nemají učedníci děsit, neboť všechno to se musí dít, ale není to ještě konec, to znamená příchod Pána k soudu (v. 7). Stejně tak tomu je s pozdvihováním se jednoho národu proti druhému a jednoho království proti druhému, se zemětřeseními na různých místech a s hladomory. Všechno to bude jen začátek běd (= porodních bolestí) – (v. 8; srv. s 1. Tes. 5,3). Kniha Zjevení potvrzuje tyto předpovědi Pána a dále je rozvádí. Když Boží Beránek otevře první čtyři pečeti knihy ve Své ruce (Zj. 6,1-8), vidíme čtyři „apokalyptické jezdce“ na jejich bílém, červeném /ryzím/, černém a plavém koni přinášet dobývání, válku, hlad a smrt. V průběhu času tu sice vždy byly podobné katastrofy, ale zde se jedná o z nebe ohlášené a vyvolané trestní soudy, jejichž rozsah převýší vše, co tu dosud bylo. Srovnání s popisy ve Zjevení potvrzuje, že tyto rány ještě nejsou znamením konce, nýbrž vyznačují teprve začátek běd před zjevením Pána.

Jak zcela jinak znějí slova, obracející se ke Shromáždění: „Aj, přijdu brzy. Drž pevně, co máš, aby žádný nevzal koruny tvé.“ (Zj. 3,11; srv. s Řím. 13,11; Fil. 3,20; 4,5; Jak. 5,8) Pro nás je konec blízko (1. Pet. 4,7) a nečekáme na soudy, nýbrž na příchod našeho Pána, aby ty Své odvedl domů.

Varování před pronásledováním (Marek 13,9-13)

⁽⁹⁾Vy ale dejte pozor sami na sebe: Budou vás vydávat do synedrií^²¹⁸ a synagog^²¹⁹; budete biti^²²⁰ a stavěni před místodržící a krále kvůli mně, jim na svědectví; ⁽¹⁰⁾a všem národům musí být nejprve kázáno evangelium. ⁽¹¹⁾A když vás tam povedou, aby vás vydávali, tu se nestarejte předem, co byste měli mluvit, nýbrž cokoli vám v oné hodině bude dáno, to mluvte. Neboť ne vy jste ti mluvící, nýbrž Duch Svatý. ⁽¹²⁾A bratr bratra vydá na smrt a otec dítě; a děti se pozvednou proti rodičům a přivedou je k smrti. ⁽¹³⁾A budete ode všech nenáviděni pro mé jméno. Kdo ale vytrvá až do konce, ten bude zachráněn.

Pán Své učedníky upozorňuje na bezprostřední nebezpečí pro ně samotné. Budou kvůli Pánu Ježíši poháněni před náboženské i světské autority. Všechno to mělo však těmto nepřátelům Krista a evangelia sloužit jako svědectví (v. 9). V prvních kapitolách Skutků nalézáme, že se tato předpověď Pána ukázala pravdivou už v době před zničením chrámu (viz Sk. 4,1-31; 5,17-41; 6,8-8,1; 12,1-17). Zároveň je znění těchto oznámení Pána drženo tak, že jsou bez dalšího použitelná na čas konce, a prakticky i na přítomnou dobu.

Matouš mluví o „evangeliu království“, to znamená o zvěstování poselství přicházejícího Krále (Mat. 24,14). Zde se však mluví jen o „evangeliu“ bez jakéhokoli dodatku (v. 10). Jak evangelium milosti, tak i evangelium království jsou v tom zahrnuty. U Marka tedy jednoznačně jde nejen o dobu konce, nýbrž i o službu učedníků jako svědků Krista během mnohem delšího období. To je potvrzeno tím, že právě tento oddíl má svou obdobu u Matouše ohledně vyslání dvanácti ke zvěstování dobrého poselství (Mat. 10,17-22). Tam vůbec nejde o dobu konce. Pán bezpochyby vyslovil tato varování při obou příležitostech.

Když budou učedníci voděni k odpovědnosti před soudy, neměli by se bát ani si dělat starosti, nýbrž prostě důvěřovat v Boha. On jim dá ta pravá slova, a to skrze Svého Ducha Svatého (v. 11). V největší nouzi se směli o Něho opřít. Jaký obdivuhodný příslib! Toto zaslíbení Pána pro největší nouzi by však nemělo být používáno všeobecně na zvěstování Božího slova. Ten, kdo chce správně rozdělovat Boží slovo, aby druhé poučoval, se musí intenzívně zabývat Svatým písmem, aby pod vedením Ducha z tak nashromážděného pokladu mohli vynášet „nové i staré věci“ (Mat. 13,52; 2. Tim. 2.15). Když se v modlitbě a v opravdové závislosti stavíme pod toto vedení Ducha Svatého, může nám však On dát vždy ten správný oddíl Písma, ty správné myšlenky a vhodná slova, aby byla dosažena srdce a svědomí posluchačů.

Také následující předpovědi o nepřátelství ze strany nejbližších rodinných příslušníků, bratrů, otců a dětí platí nejen pro dobu konce, nýbrž všeobecně pro všechny časy. V různých oblastech země to je dokonce dnes aktuální (v. 12). Nenávist proti Kristu a Jeho učedníkům je jedním ze znaků přítomného světa (v. 13). Pán na jiném místě říká: „Jestliže vás svět nená-vidí, vězte, že mne prvé než vás v nenávisti měl.“ (Jan 15,18; srv. s 2. Tim. 3,12)

V budoucnosti se bude svět Kristu, přicházejícímu právoplatnému Králi světa, protivit nikdy nepoznaným způsobem. Ti, kteří Mu budou věrni, budou ode všech nenáviděni. Mnozí, kteří mají jen prázdné vyznání, zůstanou zpět a odpadnou, ale kdo vytrvá až do konce, bude zachráněn. Tato záchrana na „konci“ se nevztahuje na smrt, kterou mnoho věřících v budoucím soužení vytrpí pro svou víru, nýbrž na zjevení Krista. Pak všichni, kteří v oné těžké době vytrvají a přežijí, prožijí požehnání tisíciletého království na zemi. Ale nikoli vlastní snaha a vytrvání vedou k záchraně. Bůh zachraňuje vždy jen z milosti (Ef. 2,8; viz 1. Pet. 1,5). Jako v dopisech sedmi shromážděním jsou vítězi jen praví věřící, tak i zde. Ti, kteří jsou skrze Boží milost znovuzrození, od Něho také dostávají sílu k vytrvání až do konce, ať je to v nynější době milosti před příchodem Pána k uchvácení věřících, nebo v době soužení, ke které potom dojde před zjevením Pána.

Soužení (Marek 13,14-20)

⁽¹⁴⁾Když ale uvidíte ohavnost zpuštění stát, kde by neměla – kdo to čte, dbej na to^²²¹ – pak mají ti, kteří jsou v Judsku, uprchnout do hor; ⁽¹⁵⁾kdo ale je na střeše, nesestupuj do domu a nevcházej do něho, abys něco ze svého domu vzal; ⁽¹⁶⁾a kdo je na poli, nevracej se zpět^²²², abys vzal svůj plášť. ⁽¹⁷⁾Běda ale těhotným a těm, které v oněch dnech kojí! ⁽¹⁸⁾Modlete se ale, aby k tomu nedošlo v zimě; ⁽¹⁹⁾neboť ony dny budou soužením, jaké nebylo od začátku stvoření, které Bůh stvořil, až do nynějška, ani opět nebude. ⁽²⁰⁾A kdyby Pán ty dny nezkrátil, nebylo by zachráněno žádné tělo; ale pro vyvolené, které vyvolil, zkrátil ty dny.

Nyní Pán vede pozornost Svých učedníků k vyvrcholení doby konce, k „ohavnosti zpuštění“. Když je přitom přímo oslovuje „vy“, vyjadřuje tím, že se nemají připravovat na nějakou dlouhou dobu čekání. Tak je tomu také ve více podobenstvích: Služebníci, kteří dostávají úkol, jsou titíž, k nimž se Pán vrátí – ačkoli mezitím už uplynulo téměř dva tisíce let!

Ohavností nebo příšerností je něco, co si Bůh oškliví, protože to odporuje Jeho Bytosti a vůli, zvláště modlářství (srovnej s 5. M. 29,17; 2. Par. 15,8 „ohavnosti“, hebr. schequzim). A o modloslužbu v její nejhorší formě se jedná ve všech třech místech.

Daniel 9,27 jedná o posledním z celkem sedmdesáti „týdnů let“ (= 70 x 7 let). Poslední týden let odpovídá tedy období sedmi let, které bezprostředně předchází veřejnému zjevení Pána Ježíše. V této době bude chrám v Jeruzalémě opět postaven a „přicházející kníže“, vládce římské říše, uzavře smlouvu s židovským lidem. Ale po uplynutí první poloviny „týdne let“, tedy po třech a půl letech, bude pod jeho patronátem židovská obětní služba odstraněna a ve spolku s Antikristem bude zavedena hrozná modloslužba. To je asi míněno slovy „ochrana ohavnosti“. Avšak Bůh v Asyrském pošle „pustošitele“, který této ohavnosti učiní konec zničením chrámu. Zde použitý výraz „ochrana ohavnosti“ však neodpovídá slovům „ohavnost zpuštění“ v Marku 13,14.

Daniel 11 podává zprávu hlavně o různých králích, kteří po smrti řeckého krále Alexandra Velikého vládli nad územím, ke kterému patřila také země Izrael. Jeden z nich, Antiochus Epifanés, odstranil v roce 168 před Kristem židovskou chrámovou službu, zasvětil oltář zápalné oběti řeckému bohu Diovi a dal vystavit sochu tohoto boha. Všechno to je v Danielovi 11,31 shrnuto slovy: „A vojska veliká podle něho státi budou, a poškvrní svatyně a pevnosti; odejmou také oběť ustavičnou, a postaví pustošící ohavnost.“ Máme tedy před sebou mezitím již naplněné proroctví, které v době Pána Ježíše už bylo minulostí. Proto se nemohou Jeho slova vztahovat na ně.

V Danielovi 12,11, tom třetím místě, se rovněž mluví o „pustošící ohavnosti“. Toto místo odpovídá „ohavnosti zpuštění“ z Marka 13,14. Nalézáme se v posledních třech a půl letech sedmdesátého „týdne let“, jak to ukazuje výraz „po uloženém času, a uložených časech, i půl času“ v Danielovi 12,7, který už v kapitole 7,25 charakterizuje vrchol vlády čtvrté, to znamená řím-ské světové říše. Těchto tři a půl roku se znovu objevuje v knize Zjevení jako 1260 dnů (Zj. 11,3; 12,6), jako 42 měsíců (Zj. 11,2; 13,5) a jako čas, časy a půl času (Zj. 12,14), a to ve spojení se soužením židovského lidu a vládou římské říše. V těchto třech a půl letech zneužije vládce římské říše svou smlouvu s nevěřícími Židy pod vedením Antikrista k tomu, aby v chrámu odstranil ustavičnou oběť (Dan. 9,27; 12,11). Na konci této doby se zjeví Pán Ježíš a porazí jak hlavu římské říše, tak i Antikrista, falešného proroka. V Danielovi 12,11 jmenovaných 1290 (1260 + 30) dnů obsahují asi čas boje a vítězství nad těmito mocemi zla.

„Ohavnost zpuštění“, o které mluví Pán Ježíš, bude proto pravděpodobně Antikrist^²²³, který se sám nechá oslavovat jako bůh, a možná také mluvící obraz římského vládce, kterému se potom všichni budou muset klanět (2. Tes. 2,4; Zj. 13,14.15). Marek píše, že ohavnost zpuštění stojí na místě, kde by neměla stát, zatím co Matouš zřetelněji říká: „na místě svatém“. Tím nemůže být míněno nic jiného než chrám v Jeruzalémě, znovu postavený v době Antikrista. Také ve Skutcích 21,28 je chrám označen jako svaté místo. Jako Pán Ježíš tehdejší chrám nazýval přes smutný stav Svého lidu „domem mého Otce“ (Jan 2,16), tak označuje chrám v době Antikrista za „svaté místo“. Vždyť je to místo, které Bůh sám jednou pro Sebe vyvolil (srv. s 1. Par. 21,18; 22,1).

Pán Ježíš připojuje ke Svým slovům poznámku: „Kdo to čte, dbej na to /nebo: rozuměj tomu/.“ Předem tedy viděl, že tu budou mnozí, kteří Jeho slovům nebudou správně rozumět. Kolik zmatku povstalo nedbáním na zásadu, „že žádné proroctví Písma není vlastního výkladu“ (2. Pet. 1,20 – přel.)! Proto budou ještě jednou zmíněny skutečnosti Svatého Písma, které jsou důležité pro porozumění našemu místu:

Doba Antikrista bude charakterizována hroznými pronásledováními, která postihnou zvláště věřící Židy, kteří čekají na Mesiáše (srv. se Zj. 13,15). Pán zde mluví jen o těch, kteří bydlí v Judsku, to znamená v bezprostředním sousedství Jeruzaléma, neboť ti budou tímto soužením zasaženi nejdříve a nejsilněji. Proto jsou vyzýváni, aby tak rychle, jak to bude možné, utekli do neschůdných hor, kde budou bezpečni před zlostí nepřítele. Zmínka o krajině Judska by měla každému čtenáři Bible ujasnit, že se zde jedná o Židy v čase konce a ne o křesťany v nynější době. Kdo se nalézá na střeše, nemá sestupovat do domu, aby ještě něco zachránil; a kdo je na poli, nemá se vracet kvůli nějakému potřebnému kusu oděvu (v. 14-16). Těhotenství a mateřství normálně představují pro vdanou ženu přes s tím spojené bolesti a těžkosti časy štěstí a radosti; potom budou představovat jen překážky pro rychlý útěk s jeho mnoha strádáními (v. 17). Proto Pán, pln slitování, myslí se Svým „běda“ na těhotné a kojící ženy v této těžké době. Kromě toho vyzývá učedníky, aby se modlili za to, aby k útěku nedošlo v zimě (v. 18). Deštěm a chladem vyznačující se zima v Izraeli je považována za velkou překážku při útěku do hor. Jak úchvatná je tato výzva k modlitbě! Bůh, který slyší modlitby (Žalm 65,3), nezavře ani v těchto dnech spravedlivého soudu Své ucho před těmi, kteří k Němu budou volat!

V 19. verši dává Pán Ježíš vysvětlení pro Svá varování: „…, neboť ony dny budou soužením, jaké nebylo od začátku stvoření, které Bůh stvořil, až do nynějška, ani opět nebude.“ Už Daniel je předpověděl: „Toho času postaví se Michal, kníže veliké, kterýž zastává synů lidu tvého, a bude čas soužení, jakého nebylo, jak jest národ, až do toho času.“ (Dan. 12,1; srv. s Jer. 30,7) Toto soužení bude vycházet od Antikrista a od vládce římské říše a postihne ostatek, to znamená věřící židovského národa, když se nebudou chtít klanět obrazu šelmy a nebudou chtít přijmout její znamení na své čelo nebo na svou ruku (srv. se Zj. 13,15-17). Velké soužení, zmíněné ve Zjevení 7,14, naproti tomu označuje soudy, přicházející od Boha na bezbožné národy. Ačkoli je užit stejný výraz, je tu tedy podstatný rozdíl.

Toto soužení bude trvat jen určený čas, totiž nanejvýš tři a půl roku. To je asi míněno slovy Pána: „A kdyby Pán ty dny nezkrátil, nebylo by zachráněno žádné tělo; ale pro vyvolené, které vyvolil, zkrátil ty dny.“ (v. 20) Kdyby pronásledování trvalo déle, zahynuli by v něm i vyvolení! Avšak Bůh má slitování s těmi Svými. Vidíme zde, že nejen věřící nynější doby jsou vyvoleni, nýbrž také budoucí ostatek Izraele, který zůstane ochráněn v tom velkém soužení, aby potom na zemi prožíval požehnání tisíciletého království. Jen o křesťanech však Boží slovo říká, že jsou vyvoleni v Kristu před založením světa (Ef. 1,4).

Falešní Kristové (Marek 13,21-23)

⁽²¹⁾A pak, když vám někdo řekne: „Hle, zde je Kristus! Hle, tam!“, tu tomu nevěřte. ⁽²²⁾Neboť povstanou falešní Kristové a falešní proroci a budou činit^²²⁴ znamení a divy, aby, pokud by to bylo možné, svedli vyvolené. ⁽²³⁾Vy ale dejte pozor! [Hle,] předpověděl jsem vám všechno.

Kromě Antikrista, který je také nazván falešným prorokem (Zj. 19,20), vystoupí v oné době ještě jiné osoby, které si budou říkat Kristus nebo prorok (v. 21-23). Nesou stejné znaky jako ten velký židovský svůdce, kterého se přidrží masa lidu, ale vystupují zjevně s úmyslem svést také vyvolené, kteří prohlédli osobu Antikrista a utíkají před ním. Také tyto ďáblovy nástroje, které si říkají „Kristus“, konají znamení a divy lži. Před těmito svůdci Pán varoval už v 6. verši, a činí to zde s velkým důrazem ještě jednou.

Slovo z úst Krista, toho věrného Proroka – to znamená: Boží slovo – je za všech časů, také v přítomné době, jediným spolehlivým vůdcem. Bůh nám v něm sdělil vše, co my a ti Jeho v každé době musíme vědět. Kdo na to dbá, je poučován, aby byl věrný. Bude od Boha ochráněn a jistě dosáhne zaslíbeného cíle.

Zjevení Krista (Marek 13,24-27)

⁽²⁴⁾Ale v oněch dnech, po onom soužení, se slunce zatmí a měsíc nedá svůj svit, ⁽²⁵⁾a hvězdy budou padat z nebe, a síly v nebesích budou otřeseny. ⁽²⁶⁾A potom uvidí Syna člověka přicházet v oblacích s velkou mocí a slávou. ⁽²⁷⁾A potom vyšle anděly, a shromáždí své vyvolené od čtyř větrů, od konce země až ke konci nebe.

V nyní následujících verších popisuje Pán bližší okolnosti Svého příchodu ve slávě a k soudu. Už proroci Starého zákona předpovídali pro den Páně, který začne zjevením Syna člověka, mocné otřesy nebeských těles (srv. s Iz. 13,9.10; Joelem 3,3.4/2,30.31/; 4,15 /3,15/).

Pravděpodobně se zde nemluví o viditelných nebeských tělesech, nýbrž o symbolech velkých – možná náboženských – mocí. Slunce je v Bibli často obrazem nejvyšší moci ve stvoření. Na mnoha místech je ve spojení se slávou Pána Ježíše jako Syna člověka (Mal. 4,2; Zj. 1,16). To zde přirozeně není míněno, neboť On se přece krátce nato sám zjeví jako „Slunce spravedlnosti“. Zde se tedy musí u slunce, měsíce a hvězd jednat o moci ve stvoření. Přitom je třeba pohlížet na měsíc, který přece dostává své světlo od slunce, jako na obraz odvozené moci, a na hvězdy jako na obrazy podřízených mocí (v. 24; srv. s 1. M. 37,9; Jer. 31,35). Tyto moci ve stvoření v okamžiku zjevení Pána Ježíše zcela ztratí svůj charakter nositelů a šiřitelů božského světla. Budou jako slunce bez lesku, měsíc bez svitu a hvězdy, které ztratily své místo na obloze.

Otřesení „sil v nebesích“ (v. 25) by mohlo ukazovat na skutečnost, že Satan bude svržen z nebe (Zj. 12,7-12). Už prorok Ageus mluví o otřesení nejen země, nýbrž také nebe skrze Boží moc (Ag. 2,6). Tato slova jsou citována v Židům 12,26, aby ukázala, že existují také neotřesitelné věci, které se nalézají mimo stvoření a jsou podílem věřících.

„A potom uvidí Syna člověka přicházet v oblacích s velkou mocí a slávou.“ (v. 26) Tato slova potvrzují, že se nemůže jednat o nyní věřícími očekávané uchvácení, nýbrž jen o pozdější zjevení Pána.

Předně mluví o tom, že přijde pro všechny viditelně. O tom při uchvácení není řeč. Když vezme ty Své k sobě, nesestoupí na zem, neboť věřící se s Ním setkají v oblacích (Jan 14,3; 1. Tes. 4,16.17). Oblaky, které při uchvácení dění spíše skrývají, jsou při Jeho zjevení naproti tomu do jisté míry povozem, na kterém On přijde pro všechny lidi viditelně. Když o tom Jan na začátku Knihy Zjevení mluví, říká výslovně: „Hle, přichází s oblaky a uzří jej každé oko, i ti, kteří jej probodli.“ (Zj. 1,7) Hned potom je řečeno, že Pán přijde „s velkou mocí a slávou“. Jaký mocný okamžik, jaké „znamení“ to bude pro lidi, když uvidí toho opovrhovaného Ježíše z Nazareta jako od Boha oslaveného Člověka v nepopsatelném lesku sestupovat z nebe, a to v doprovodu andělů a všech svatých, které předtím vzal k sobě (Mat. 25,31; 1. Tes. 3,13)!

Kromě toho se zde Pán Ježíš nazývá „Synem člověka“. Tak se často sám označuje, když mluví o Svém ponížení jako člověk během Svého pozemského života. Na druhé straně vidíme v tomto jménu také budoucí naplnění rady Boha, podle jehož vůle Syn člověka zjeví všechnu moc a slávu během Svého tisíciletého panování. Už v 8. Žalmu je tak prorocky nazván: „Co jest člověk, že jsi naň pamětliv, a syn člověka, že jej navštěvuješ? Nebo učinil jsi ho málo menšího andělů, slávou a ctí korunoval jsi jej. Pánem jsi ho učinil nad dílem rukou svých, všecko jsi podložil pod nohy jeho.“ (Žalm 8,5-7; srv. s Dan. 7,13) Ve Svém vztahu ke Shromáždění (Církvi) však nikdy tak nazván není. Je její Hlavou a Pánem každého jednotlivého věřícího.

„A potom vyšle anděly, a shromáždí své vyvolené od čtyř větrů, od konce země až ke konci nebe.“ (v. 27). Zde Pán popisuje činnost shromáždění všech Svých vyvolených. O těch mluvil už ve verších 20 a 22. Jsou to vyvolení Jeho pozemského lidu Izraele, kteří, na rozdíl k vyvoleným nynější doby milosti, jsou určeni k tomu, aby prožívali a užívali požehnání a radost tisíciletého království na zemi (srv. s Iz. 65,9.22). Ne všichni věřící Židé se pak budou nalézat už v zemi Izrael. Budou proto shromážděni Jím vyslanými anděly ze všech stran země a přivedeni tam. K tomu patří zvláště těch deset pokolení.

Fíkovník (Marek 13,28-32)

⁽²⁸⁾Od fíkovníku ale se učte podobenství: Když jeho větev už změkne a vyhání listy, poznáváte, že léto je blízko. ⁽²⁹⁾Rovněž tak i vy, když vidíte, že se toto děje, vězte, že to^²²⁵ je blízko u dveří. ⁽³⁰⁾Vpravdě, pravím vám: Toto pokolení nepomine, dokud se toto všechno nestane. ⁽³¹⁾Nebe a země pominou, moje slova ale nepominou. ⁽³²⁾O onom dni ale nebo hodině nikdo neví, ani andělé v nebi ani Syn, nýbrž jen Otec.

Fíkovník je zde bezpochyby symbolickým označením židovského lidu. V Ozeáši 9,10 Bůh říká: „Jako hrozny na poušti nalezl jsem byl Izraele, jako ranní fíky … popatřil jsem na otce vaše.“ A v Joelovi 1, kde musí naříkat, že Jeho země byla navštívena mocným národem, čteme v 7. verši: „Přivedl vinné kmeny mé v pustinu, a fíkoví mé na zkázu.“ Také Pán Ježíš používá v Lukáši 13,6-9 obraz fíkovníku pro nevěřící židovský lid, který zakusil službu Syna člověka, a přece viděn jako celek, zůstal neplodný. V Marku 11,14 vyslovuje rozsudek nad fíkovníkem, který nenese ovoce – je to rovněž obraz izraelského lidu pod zákonem.

Tak jako fíkovník ohlašuje „změknutím“ svých větví a pučícími listy nastupující léto, tak mají také jmenované události být Kristovými učedníky rozeznávány jako znamení času: „Rovněž tak i vy, když vidíte, že se toto děje, vězte, že to je blízko u dveří.“ (v. 29) Všimněme si, že ještě není řeč o ovoci! Pro národ Židů je rozeznávacím znamením obzvláště pronásledování věřícího ostatku (v. 9), vystavení ohavnosti zpuštění v chrámu (v. 14) a vystoupení falešných proroků (verše 6 a 22).

Předtím se lid musí přirozeně opět nalézat v zemi, ze které byl po zkažení chrámu v roce 70 po Kristu vyhnán. Zřízení židovského státu v izraelské zemi se v naší době už stalo historií. Národní probuzení lidu nesmíme však zaměňovat s ještě budoucím duchovním procitnutím, které najde své vyjádření ve věřícím očekávání Mesiáše.

Když zde Pán učedníky opět oslovuje přímým „vy“, pak to nikterak neznamená, že oni sami toto vše spolu prožijí. Také ve 14. verši tak mluvil, a my si vzpomeneme na to, že ve Své řeči o času konce líčí historii Izraele až ke Svému viditelnému návratu, přičemž doba, ve které budou Židé vyhnáni ze země, je přeskočena. Tak oslovuje v tomto oddílu stále znovu Své učedníky, a přece přitom má na mysli věřící část židovského lidu v budoucnosti. Jeho následující slova dávají pro to vysvětlení: „Vpravdě, pravím vám: Toto pokolení nepomine, dokud se toto všechno nestane.“ (v. 30) Slovo „pokolení“ zde nemá význam „generace“, nýbrž označuje Židy, kteří, viděni jako celek, budou před zjevením Pána stejně tak nevěřící jako tehdy (srv. s 5. M. 32,5.20). Všechno, co jim je ohlášeno, se s jistotou naplní. Pokolení nevěřících Židů bude ještě existovat, když se všechny tyto předpovědi stanou.

Ale Jeho slova sahají daleko za to: „Nebe a země pominou, moje slova ale nepominou.“ (v. 31) Zde stojí od Svého lidu zavržený Mesiáš, opovržený Syn člověka, a mluví slova, která Ho prokazují jako věčného Boha. Výroky slavných lidí mohou přetrvat generace, ale jednou se i ony dostanou v zapomenutí. Avšak slova Syna Božího zůstanou na věčnost tak jako On sám. Po tisíciletém království „nebesa pominou s mocným rachotem, prvky se rozpustí v žáru a země a díla na ní budou spáleny“ (2. Petra 3,10). Ne tak slova našeho Pána. Ta nejenže se naplní, nýbrž ve věčnosti budou svědčit o tom, že jsou pravda, tak jako On je pravda.

„O onom dni ale nebo hodině nikdo neví, ani andělé v nebi ani Syn, nýbrž jen Otec.“ (v. 32) Otec položil do Své moci tento okamžik, ve kterém se Pán Ježíš zjeví jako oslavený Syn člověka, aby nastoupil Svou vládu nad tisíciletým královstvím (Sk. 1,7). Andělé, „vykonávající orgány“ při soudech a při shromažďování vyvolených, jakkoli vysoko stojí ve stvoření, nejsou vševědoucí a neznají tento čas. Na rozdíl od Matouše zde Pán ještě připojuje, že ani On sám ho nezná. Ačkoli nikdy nepřestal být věčným, vševědoucím Božím Synem, přece se jako pravý Boží Služebník ponížil tak hluboko, že dokonce jako člověk mohl růst v moudrosti a velikosti (Luk. 2,52) a v tomto ponížení mohl vše přenechat Otci. Jeho slova: „Neboť služebník neví, co by činil pán jeho“ platí v tomto směru na Něho samého – tak dokonalé bylo ponížení Pána jako Služebníka (Jan 15,15)!^²²⁶

Neukazují nám tato Pánova slova, jak pošetilé a nesmyslné je chtít vypočítat okamžik zjevení Krista nebo také uchvácení věřících? Když se jedná o očekávání Shromáždění (Církve), neexistuje žádná událost nebo znamení, které by musely předcházet jeho uchvácení. Skutečnost, že nyní uplynulo téměř 2000 let od díla vykoupení na kříži Golgoty, pro nás znamená jen to, že nyní tím horlivěji máme čekat na příchod našeho Pána! Avšak jak to ve skutečnosti vypadá?

Vzhledem k Jeho zjevení, o kterém tu přece je řeč, jsou sice jmenována různá znamení, která se však ukážou teprve tehdy, když věřící nynější doby budou vzati. Po zřízení „ohavnosti zpuštění“ to bude trvat ještě tři a půl roku do zjevení Syna člověka, ale ani tento čas nemůže být vypočítán přesně.

Bděte a modlete se! (Marek 13,33-37)

⁽³³⁾Dávejte pozor, bděte [a modlete se]; neboť nevíte, kdy ten čas je. ⁽³⁴⁾Jako člověk, který vycestoval ze země, opustil svůj dům a svým služebníkům^²²⁷ dal moc^²²⁸, jednomu každému jeho dílo, a vrátnému nařídil, aby bděl. ⁽³⁵⁾Bděte tedy, neboť nevíte, kdy Pán domu přijde, večer nebo o půlnoci nebo když kohouti kokrhají nebo časně ráno; ⁽³⁶⁾aby, když náhle přijde, vás nenalezl spící. ⁽³⁷⁾Co ale vám říkám, říkám všem: Bděte!

Vzhledem k příchodu Pána – ať to je k uchvácení těch Jeho, nebo ke zřízení království – platí slova: „Dávejte pozor, bděte a modlete se.“ (v. 33) Jen tehdy jsme v tom stavu, ve kterém si Pán přeje zastihnout při Svém návratu Své služebníky. Srovnává se zde s člověkem, který opouští svůj dům a cestuje ze země. Tím naznačuje, že po Své smrti a Svém vzkříšení vystoupí do nebe.

„Domem“ je míněn okruh, ve kterém je uznávána autorita pána domu. Tam zanechává své otroky a dává každému jeho práci, jeho úkol a k tomu plnou moc. To je obraz úkolu všech věřících během nepřítomnosti Pána Ježíše.

Kromě toho pán domu přikazuje vrátnému, aby až do jeho návratu bděl. „Vrátný“ představuje ty věřící, kteří očekávají Pána Ježíše, to znamená v základu vzato také všechny věřící. Napomenutí k bdělosti se týká jich všech, ať nyní, nebo v budoucnosti, ať ve vztahu k uchvácení nebo ke zjevení Krista. Ten, kdo tak bdí, se ve svém srdci zaměstnává Pánem Ježíšem a ne světem. Kdo bdí, také není ospalý a lenivý. Nechce zklamat důvěru svého Pána, nýbrž být poslušný Jeho příkazu: „Bděte!“

I v tomto oddílu Pán Ježíš znovu poukazuje na to, že může přijít v kterékoli době a zcela nepředvídaně (v. 35). Jako už ve verši 32, připomíná nepředvídatelnost Svého příchodu. Proto to čtyřnásobné napomenutí k bdělosti (v. 33.34.35.37).

Také závěr této kapitoly nám tedy opět ukazuje typické směřování evangelisty Marka, který nejen líčí Pána jako pravého Služebníka, nýbrž také Jeho učedníky, věřící, jako Jeho služebníky, kteří jsou během Jeho nepřítomnosti pro Něho činní a čekají na Něho. Matouš v kapitolách 24-25 podává tři podobenství Pána: jedno o věrném nebo zlém služebníkovi, kterého pán během své nepřítomnosti ustanovuje nad čeledí (Mat. 24,45-51), jedno o deseti pannách, které mají očekávat ženicha (Mat. 25,1-13), a jedno o talentech, které pán dává služebníkům až do svého návratu (Mat. 25,14-30). U Marka končí řeč Pána Ježíše krátkým podobenstvím o služebnících, kteří mají konat svou práci, a o vrátném, který má bdít, zatím co pán domu je nepřítomný.

Kapitola 13