Stav lidu a jeho vůdců se nyní jasně ukazuje. Svůj odmítavý postoj vůči Pánu potvrzují stále novými útoky proti Němu. Avšak v božské moudrosti je všechny umlčuje. Také zjevuje duchovní stav všech, a to nejprve celého národa (v. 1-12), potom farizeů a herodiánů (v. 13-17), saduceů (v. 18-27), a nakonec zákoníků /učených v Písmu/ (v. 28-34). Všichni, kromě malého věřícího ostatku, jsou odsouzeni svým postojem vůči svému Mesiášovi (v. 35-44).
(Srovnej s Mat. 21,33-46; Luk. 20,9-19.)
Marek 12,1-12
Marek 12,1-12
(1)A začal k nim mluvit v podobenstvích: Jeden člověk vysadil vinici a osadil kolem ní plot a vykopal jámu pro lis a postavil věž; a pronajal ji vinařům192 a odcestoval ze země. (2)A v určitý čas poslal k vinařům služebníka193, aby od vinařů vzal z ovoce vinice. (3)A oni ho vzali, zbili a poslali ho pryč prázdného. (4)A opět k nim poslal jiného služebníka; a toho bili na hlavu a jednali s ním opovržlivě. (5)A poslal jiného, a toho zabili; a mnohé jiné: jedny bili, jiné zabili. (6)Protože měl nyní ještě jednoho milovaného syna, poslal194 ho k nim jako posledního a řekl: Zastydí se před mým synem. (7)Oni vinaři ale řekli jeden k druhému: Tento je dědic; pojďte, zabijme ho, a dědictví bude naše. (8)A vzali ho a zabili a vyvrhli ho z vinice ven. (9)Co nyní učiní Pán té vinice? Přijde a ty vinaře zahubí a vinici dá druhým. (10)Ani jste nečetli toto Písmo: „Kámen, který stavitelé zavrhli, ten se stal úhelným kamenem195; (11)od Pána se tím stal, a on196 je podivuhodný v našich očích“197? (12)A snažili se ho zmocnit; avšak báli se zástupu; neboť poznali, že to podobenství mluvil vzhledem k nim. A nechali ho a šli pryč.
Úvodní slova této kapitoly ukazují, že Pán Ježíš při této příležitosti vyslovil více než jen toto jedno podobenství. Vždyť Matouš nám je vypráví také mezi podobenstvím o poslušném a neposlušném synovi a podobenstvím o svatbě krále. Ve všech třech je různým způsobem vyjádřeno zavržení Pána a dání stranou Božího pozemského lidu, které potom následuje.
Pánem zde použitý obraz vinice nebyl nový. Víno je už ve Starém zákoně obrazem radosti Boha a lidí ze stvoření a z přirozených věcí. V podobenství v Soudců 9,13 čteme: „Jimž odpověděl vinný kořen. Zdali já, opustě své víno, které obveseluje Boha [hebr. „Elohim“], půjdu, abych postaven byl /abych se vznášel/ nad stromy?“ Žalm 104,15 mluví o vínu, které „obveseluje srdce člověka“.
Marek 12,1-12
Marek 12,1-12
Toto požehnané postavení izraelského národa, od kterého Bůh očekával ovoce a z něhož chtěl mít Svoji radost, je ve Starém zákoně vícekrát srovnáváno s vinným kmenem /révou/ nebo vinicí (srv. s Žalmem 80,9-17; Jer. 2,21; Ozeášem 9,10; 10,1; Joelem 1,7). Jako vinná réva vyžaduje mnoho práce, aby přinesla dobré ovoce, tak také Izrael zakusil z Boží strany velkou náklonnost. Téměř obdobu k našemu podobenství tvoří Izaiášova píseň o Hospodinově vinici, která začíná slovy: „Zpívati již budu milému svému píseň milého svého o vinici jeho: Vinici má milý můj na vrchu úrodném. Kterou ohradil, a kamení z ní vybral a vysadil ji vinným kmenem výborným, a vystavěl věž uprostřed ní, také i pres udělal v ní, a očekával, aby nesla hrozny, ale vydala plané víno.“ Zde je na závěr také vysvětlen význam té vinice: „Vinice zajisté Hospodina zástupů dům Izraelský jest.“ (Izaiáš 5,1-7)
Na rozdíl od Izaiáše 5, kde Bůh nachází ve Své vinici jen špatné ovoce, leží těžiště podobenství Pána Ježíše u těch zlých vinařů, to jest odpovědných vůdců národa Židů, kteří zavrhli svého Mesiáše.
Člověk, který vysadil vinici, je obraz Boha, jenž propůjčil Svému pozemskému lidu v Kanánu zvláštní postavení, aby při něm nalezl ovoce, a tím radost. Plot, který vinici obklopoval, představuje zákon ze Sinaje. Tím měl být Izrael chráněn před ohavnou modloslužbou sousedních národů a zůstávat oddělen pro Boha (srv. s 3. M. 18,1-5; Ef. 2,14). Lis a věž jsou ve Starém zákoně často obrazy Božího požehnání a moci, které jsou zde viděny uprostřed Jeho lidu. Mysleme jen na místa jako je 5. Mojžíšova 15,14: „Štědře darovati jej budeš dary z dobytka svého, z mlatu a z lisu svého; v čem požehnal tobě Hospodin Bůh tvůj, z toho dáš jemu.“ A Žalm 61,4: „Nebo jsi býval mé útočiště, a pevná věže před tváří nepřítele.“ (Srovnej s 2. M. 22,28; Přísl. 18,10.)
Když vlastník ohledně své vinice vše zařídil, „pronajal ji vinařům a odcestoval ze země“ (v. 1). Tomu zde nyní nemá být rozuměno tak jako v podobenstvích o talentech a o hřivnách (Mat. 25,15; Luk. 19,12), která se vztahují na přítomnou dobu, v níž se Pán Ježíš nalézá v nebi. Zde tato slova ukazují, že poté, co Bůh lid uvedl do Kanánu, už nezasahoval do dění tak přímo a bezprostředně. Doba velkých Božích divů v Egyptě a během cesty pouští až k vejití do země přešla. Odpovědnost nesli nyní vůdcové lidu, to znamená kněží, soudcové a později králové, jimž Bůh dal úkol, aby Jeho lid poučovali o Jeho cestách, aby mohl pro Něho přinášet ovoce.
Marek 12,1-12
Marek 12,1-12
„Služebníci“, posílaní k vinařům, jsou proroci, které Bůh posílal ke Svému lidu, aby obdržel „ovoce hodné pokání“ (Mat. 3,8). Vždy to byli vůdcové lidu, kteří se jim protivili a jakoby je prázdné posílali pryč, a nakonec je dokonce zabíjeli (v. 2-5). Mysleme jen na to, jak nepřátelský byl král Achab a jeho žena Jezábel vůči proroku Eliášovi! Avšak přitom nezůstalo. Podle židovské tradice byl prý prorok Izaiáš rozřezán v dutém stromě a Jeremiáš byl ukamenován. Pán Ježíš jednou Židy obžalovává, že své proroky zamordovali, a později vystavěli jejich hroby a ozdobili je (Mat. 23,29-37). Štěpán jim nakonec vyčítá: „Kterému z proroků otcové vaši se neprotivili? Zmordovali zajisté ty, kteří předzvěstovali příchod spravedlivého tohoto, jehož vy jste se nyní stali zrádci a vražedníky.“ (Sk. 7,52)
Který vlastník vinice by asi se svými pachtýři jednal tak trpělivě a shovívavě? Už jen to opakované posílání různých služebníků zdůrazňuje výrazným způsobem nehoráznost zločinu, který nakonec tvoří vyvrcholení tohoto podobenství. V příběhu lidstva není obdoby k této trpělivosti, kterou Bůh prokázal Izraeli, Svému pozemskému lidu – když odhlédneme od přítomné doby milosti, která ještě trvá přes počínající odpadnutí od křesťanské víry v západních zemích světa. Bůh však tehdy posílal nejen jednoho proroka, nýbrž jednoho po druhém. Ti všichni byli odmítnuti, jako poslední předchůdce a herold Krista, Jan Křtitel.
V 6. verši je dosaženo vrcholu podobenství. Slůvko „ještě“ poukazuje na to, že tu už nebyli žádní proroci, které by Bůh býval mohl poslat. Všechno, co Mu nyní ještě zůstávalo, byl Jeho vlastní Syn. On je ten „Jeden“, Jediný, ten Jednorozený. On je zároveň ten „Milovaný“ Otcův od věčnosti (Marek 1,11; 9,7; Jan 17,24; Ef. 1,6). Jeho nyní poslal Otec jako „posledního“ ke Svému pozemskému lidu. Další posel tu nebyl a není. To, že Boží Syn je zároveň ten ve Starém zákoně zaslíbený Mesiáš, nestojí v tomto podobenství v popředí. Zde jde více o rozmanité snahy Boží lásky s Izraelem, které vyvrcholily v poslání Jeho Syna. „Ale když přišla plnost času, poslal Bůh Syna svého…“ (Gal. 4,4). Boží Syn se však stal také tím pravým Služebníkem, kterého Marek popisuje ve svém Evangeliu.
Marek 12,1-12
Marek 12,1-12
Ten nyní říká předem těm zlým vinařům, kteří jsou před Ním shromážděni, předním ze Židů, co oni s Ním učiní: „Tento je dědic; pojďte, zabijme jej, a dědictví bude naše.“ (v. 7) To, co se oni sami dosud o Něm jen potají radili, jim říká otevřeně (srv. s kap. 11,18; Janem 11,47-53). Ve svém duchovním zaslepení se domnívali, že si budou moci udržet své postavení mezi lidem, když odstraní Mesiáše, který k nim byl poslán, na kterého se dívali jen jako na rušitele klidu. To potom udělali v dvojím směru: „A vzali a zabili ho a vyvrhli ho ven z vinice.“ (v. 8) Na rozdíl od Matouše a Lukáše jmenuje Marek nejprve zabití Pána, a teprve potom vyvržení, to znamená Jeho zavržení. Židé Ho přece zavrhli nejen, když ještě žil a působil v jejich středu, nýbrž plnou mírou teprve po Jeho smrti a Jeho vzkříšení. O tom svědčí ukamenování již zmíněného křesťanského mučedníka Štěpána.
„Co nyní učiní Pán té vinice? Přijde a ty vinaře zahubí a vinici dá druhým.“ (v. 9) To, že Matouš vkládá odpověď na tuto otázku do úst posluchačům, s tím není v rozporu. Lid porozuměl smyslu podobenství. Nyní už Bůh není popsán jako „člověk“, nýbrž jako „Pán vinice“, jenž má nejvyšší autoritu. On, jenž nejprve prokázal tak nekonečně mnoho lásky a trpělivosti, vystupuje nyní jako neomezený Soudce. Sloveso „zahubit“ (řecky: apollynai) původně znamená „zkazit“ a v mluvě Nového zákona označuje zvláště stav ztracených, věčné zkažení (1. Kor. 1,18; 2. Tes. 2,10: „zahynout“; Jak. 4,12: „zahubit“). Když v roce 70 po Kristu, tedy o několik desetiletí později, byl Jeruzalém i chrám zničen, zemřelo s tisíci Židů také mnoho z jejich vůdčích osobností, ale zde se to jeví, že jde spíše o věčný úděl těchto lidí. „Kdo věří v Syna, má život věčný; ale kdo jest nevěřící Synu, neuzří života, ale hněv Boží zůstává na něm.“ (Jan 3,36)
Vinice je nyní dána jiným. Izrael v přítomné době ztratil své zvláštní místo jako Boží lid a na jeho místo vstoupilo Boží Shromáždění (Církev). Pavel vysvětluje tento stav věcí obrazem olivovníku, z něhož byly původní větve vylomeny a byly nahrazeny divokými olivovými větvemi (Řím. 11,16-24).
Jen několik málo dní předtím zástup lidu plesal vstříc Pánu Ježíši jako Králi Izraele, a přitom volali slova ze Žalmu 118 (kap. 11,9). Nyní Pán cituje z téhož Žalmu verše 22 a 23, které mluví o Jeho zavržení od stavitelů. Také pod staviteli je třeba rozumět, jako u vinařů, odpovědné vůdce lidu. Avšak kámen, který zavrhují, se podle Boží rady stává úhelným kamenem nové stavby – v přítomné době úhelným kamenem Božího Shromáždění a v budoucnosti drahým úhelným kamenem na Sionu pro Jeho pozemský lid Izrael (srv. s Ef. 2,20; 1. Pet. 2,6.7; Iz. 28,16). Úhelný kámen patří k základu stavby. Sám sice netvoří základ, ale je v něm důležitým kamenem, podle kterého je směrována celá stavba (srv. s Jobem 38,6). Pro každého zbožného je toto obdivuhodné Boží jednání s Jeho Synem hodné velebení.
Vedoucí muži Židů se museli tímto podobenstvím cítit osloveni ve svém svědomí, neboť velmi dobře rozuměli, že Pán Ježíš tím měl na mysli je. Přesto setrvali ve svém odmítání Krista a v ošklivém úmyslu zabít Jej (srv. s kap. 3,6; 11,18). Nejraději by už nyní vykonali své předsevzetí a ihned Ho zajali. Ale upustili od toho, protože měli strach z rozčileného zástupu. Proto Ho opustili a šli pryč. Jeho hodina v této chvíli ještě nepřišla.
(Srovnej s Mat. 22,15-22; Luk. 20,20-26.)
Marek 12,13-17
Marek 12,13-17
(13)A posílají k němu některé z farizeů a herodiánů, aby ho chytili v řeči. (14)A oni přicházejí a říkají mu: Učiteli, víme, že jsi pravdivý a o nikoho se nestaráš198; neboť nehledíš na osobu199 člověka, nýbrž učíš cestě Boží podle pravdy. Je dovoleno dávat císaři daň, nebo ne? Máme ji dávat, nebo ji nemáme dávat? (15)Protože on ale znal jejich pokrytectví, řekl jim: Co mne pokoušíte200? Přineste mi denár, abych ho viděl. (16)Oni ho ale přinesli. A on jim říká: Čí je tento obraz a nápis? Oni ale mu řekli: Císařův. (17)Ježíš jim ale řekl: Tak dávejte císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží. A oni se velmi nad ním divili.
Farizeové se považovali za vlastní strážce zákona, na který dbali se vší přísností a mnoha předpisy ho rozšířili. Ačkoli už byli vícekrát Pánem pokáráni a zahanbeni, nevzdali se svého úmyslu najít konečně v Jeho slovech důvod k veřejné obžalobě a k odsouzení (srv. s kap. 2,15-28; 7,6-13; 10,5-9). Ve svém nepřátelství proti Pánu se nezalekli toho, aby svými spojenci učinili přívržence krále Heroda, kteří byli vše jiné než nábožní. Když šlo o Krista, stali se dokonce i tito zavilí nepřátelé spojenci (v. 13; srv. s kap. 3,6).
Ti vyslaní začínají svůj útok lichotivými slovy. Tím mají v úmyslu získat si Jeho důvěru, aby Mu potom tím snáze mohli položit léčku. Pokryteckým způsobem vyjadřují své uznání, že je upřímný a čestný, nebere ohled na žádné lidské mínění a nehledí na osobu, nýbrž že učí Boží cestě podle pravdy. Teprve potom Mu předkládají otázku, kterou má být přiveden k pádu. „Je dovoleno dávat císaři daň, nebo ne? Máme ji dávat, nebo ji nemáme dávat?“ (v. 14)
Marek 12,13-17
Marek 12,13-17
Daň, o které je zde řeč, byla daň z hlavy, kterou musel zaplatit každý obyvatel v římské říši (řecky kênsos, z latinského census). Byla znamením ujařmení a útlaku od Římanů, což farizeům bylo zvláště proti mysli. Neviděli, že postavení, v němž se lid nacházel, je následek Božího soudu. Ale stejně tak málo chtěli přijmout svého Mesiáše, skrze kterého k nim Bůh přišel a zjevil se jim. Libovali si jen v tom, že jsou vyvolený národ, aniž by chtěli ve víře přijmout jedině pravého Boha a Toho, kterého On poslal.
Tazatelé nyní doufali, že Pána Ježíše mohou touto v jejich očích vychytralou otázkou zahnat do úzkých. Kdyby schválil placení daně, mohli by Ho farizeové před zástupy vystavovat za Římanům přátelského zrádce Božího lidu. Kdyby ji naproti tomu odmítl, mohli Jej herodiáni u místodržícího obžalovat jako Římanům nepřátelského odpůrce.
Ale Pán Ježíš už více než jednou zjevil jejich myšlenky (Mat. 9,4; srv. s Mat. 12,25). Také nyní samozřejmě prohlédá jejich pokrytectví a jejich úmysl, aby Ho, kdyby to bylo možné, přivedli k pádu. Ve Své nevyzpytatelné moudrosti je vyzývá, aby Mu předložili římský denár, právě tu minci, jíž byla obvykle placena daň z hlavy (v. 15).
Pak jim klade jednoduchou a zdánlivě neškodně vypadající otázku: „Čí je tento obraz a nápis?“ Na tu jeho protivníci bez váhání odpovídají: „Císařův.“ (v. 16) Tím se hroutí celý jejich zlý plán. Oni, kteří chtěli Pánu světa položit léčku, do ní sami upadají. Nosili znamení svého poddanství u sebe ve formě římské měny s podobiznou císaře a nemohli bez ní kupovat ani prodávat. Celý jejich život byl ovládán Římem, neboť jejich země už nepatřila jim, nýbrž byla částí římské říše. Byli poddanými císaře v Římě. Tato skutečnost byla jednoduchou odpovědí na jejich otázku, zatím co si oni mysleli, že skrze ni mohou Pána Ježíše přivést k pádu.
Jeho vysvětlení pak také zní: „Tak dávejte císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží.“ Všimněme si přitom, že Pán Ježíš jako věrný Boží Služebník to nenechává jen při tom, aby císaři bylo dáváno to, co mu náleží. To je sice zásada, která platí i pro nás dnes, neboť jako křesťané jsme voláni k tomu, abychom byli poddáni vládám jako autoritám, zřízeným od Boha (Řím. 13,1-7; 1. Pet. 2,13-17). Avšak Pán k tomu připojuje ještě něco, v čem Jeho odpůrci dokonale zklamali. „Dávejte… Bohu, co je Boží.“ Těmito slovy poukazuje těmto ubohým stvořením, která myslela jen na svou vlastní čest, na to, že mají dávat Bohu, co Mu náleží – totiž činit pokání ze svých hříchů a věřit Jeho slovu. Kdyby to bývali činili, pak by také ve víře přijali toho pro ně přišlého Mesiáše.
Marek 12,18-27
Marek 12,18-27
Ale právě to oni nechtěli. Protože jejich zatvrzelá svědomí nebyla dotčena, nemohli ani přijít k víře v Něho. Sice se museli i nyní podivovat takové moudrosti a také milosti v této slavné Osobě, ale to bylo vše (v. 17).
(Srovnej s Mat. 22,23-33; Luk. 20,27-40.)
(18)A přicházejí k němu saduceové, kteří říkají, že není vzkříšení; a ptali se ho a říkali: (19)Učiteli, Mojžíš nám napsal: Jestliže něčí bratr zemře a zanechá ženu a nezanechá žádné dítě, aby jeho bratr si ji vzal za ženu201 a vzbudil202 svému bratrovi potomka203. (20)Bylo sedm bratrů. A první si vzal ženu; a když zemřel, nezanechal potomka; (21)a druhý si ji vzal a zemřel, aniž by zanechal potomka; a třetí rovněž tak. (22)A těch sedm nezanechalo žádného potomka. Jako poslední ze všech zemřela také ta žena. (23)Ve vzkříšení, když vstanou, komu z nich bude za ženu? Neboť těch sedm ji mělo za ženu. (24)Ježíš jim řekl: Zdali nebloudíte proto, že neznáte Písma ani Boží moc? (25)Neboť když z mrtvých vstanou, nežení se, ani nejsou vdávány, nýbrž jsou jako andělé v nebesích. (26)Co se ale týká mrtvých, že vstanou – nečetli jste v Mojžíšově knize, „v trnitém keři“, jak Bůh k němu mluvil a řekl: „Já jsem Bůh Abrahamův a Bůh Izákův a Bůh Jákobův“204? (27)On není Bůh mrtvých, nýbrž živých. Vy velmi bloudíte.
Podle Matoušovy zprávy přišli saduceové k Ježíšovi ještě téhož dne, aby Ho rovněž pokoušeli (Mat. 22,23). Saduceové tvořili, stejně jako farizeové, vlivnou stranu mezi Židy, ale lišili se od nich svým racionalistickým světovým názorem, ovlivněným řeckým myšlením. Z Písem Starého zákona chtěli vlastně uznávat jen pět Mojžíšových knih. Lukáš je charakterizuje slovy. „Neboť saduceové říkají, že není vzkříšení, ani andělé, ani duch; farizeové ale vyznávají obojí.“ (Sk. 23,8) Popírali tedy v protikladu k farizeům jakýkoli život „na onom světě“. Přes své zcela rozdílné náboženské a politické cíle byli však s ostatními stranami Židů zajedno v jednom bodě: Odmítali Pána Ježíše.
Marek 12,18-27
Marek 12,18-27
Na rozdíl od vyslanců farizeů a herodiánů nepřicházejí k Pánu s lichocením a pokrytectvím. Oslovují Ho sice jako „učitele“, ale pak hned přecházejí ke své otázce, kterou chtějí zesměšnit skutečnost vzkříšení. Už na začátku jejich otázky je nám nápadné, že zákonodárcem nenazývají Boha, nýbrž Mojžíše (v. 19). Přikázání, na které se pak odvolávají, je švagrovské manželství (levirátové manželství) v 5. Mojžíšově 25,5-10. Podle toho si bezdětná vdova měla vzít bratra svého zemřelého muže, aby jeho jméno nebylo vymazáno. První syn, který se v novém manželství narodí, měl nést dále jméno zemřelého. Jako zvyk nalézáme toto pravidlo ostatně už v 1. Mojžíšově 38,8.
Aby přivedli podle jejich názoru nepochopitelnou a nesmyslnou představu vzkříšení mrtvých k absurditě, používají nyní tito saduceové vymyšlený příklad ženy, která se postupně provdala za sedm mužů. Kdo z nich bude nyní ve vzkříšení jejím mužem? Vždyť byla postupně vzdaná za všechny (v. 20-23). Zde máme příklad toho, jak kritikové z lidského hlediska chtějí zesměšnit božskou skutečnost, přičemž ponechávají mimo zřetel, že Bůh je daleko vyvýšený nad Svá lidská stvoření. V Jeho „světě“ platí jiné zákony než ve starém stvoření.
Pán Ježíš opět odpovídá v dokonalé moudrosti a milosti. Klade saduceům protiotázku: „Zdali nebloudíte proto, že neznáte Písma ani Boží moc?“ (v. 24) Ve Své otázce jim vyčítá neznámost v dvojím ohledu. Předně zjevují velkou neznámost Svatého písma, které už ve Starém zákoně na různých místech svědčí o vzkříšení. Job o něm například mluví v kapitole 19,25-27 a David v Žalmu 16,10 a dále. Také Marta věděla o vzkříšení v posledním dnu (Jan 11,24). Kromě toho chyběla těmto racionalistům pravá známost Boha a Jeho síly. Bůh vlastní nejen schopnost vzkřísit mrtvé, nýbrž i moc vzkřísit tělo ponížení ve slávě a ve zcela jiném stavu. Tato Boží moc se prokázala nejprve při vzkříšení Pána Ježíše (Ef. 1,19.20; Kol. 2,12). Prokáže se také při příchodu Pána k uchvácení všech věřících (Fil. 3,21). Další podrobnosti o tom se dovídáme v 1. Korintským 15,35-49.
Nadto Pán Ježíš nemluví ve verši 25 o všeobecném vzkříšení, nýbrž o tom, že lidé „vstanou z mrtvých“, to znamená z prostřed ostatních mrtvých. Omezuje tedy označení „vzkříšení“ na ty, kteří budou vzkříšeni při Jeho tehdy ještě nezjeveném příchodu, zatím co ostatní mrtví, to znamená nevěřící, zůstanou ležet ve svých hrobech až do vzkříšení soudu na konci tisíciletého království. Jen praví věřící spolu prožijí toto vzkříšení „z mrtvých“, všichni ostatní zůstanou. Tito saduceové patřili s jistotou k té druhé skupině. Pán Ježíš už jednou mluvil o vzkříšení „z mrtvých“, a to o Svém vlastním (kap. 9,9). Stejně tak málo jako učedníci tehdy, neporozuměli saduceové nyní tomuto velmi přesnému způsobu vyjadřování Pána.
Marek 12,18-27
Marek 12,18-27
Pak mluví nejprve o Boží síle. Saduceové podsouvali těm, kteří věřili ve vzkříšení, že očekávají, že vstanou ve stejné formě nebo způsobu, jak předtím žili na zemi, tedy jako muži a ženy, rodiče a děti, páni a služebníci. Ale v Božím slově není žádné místo, ze kterého to je možné vyčíst. Naopak, naše tělo ponížení bude proměněno v tělo slávy. Stejně tak jako potřeba přijímat potravu, nebudou ve slávě existovat ani další pozemské okolnosti a poměry. Tam se ani nebudou muži ženit, ani nebudou ženy vdávány. Žena v příkladu saduceů by tedy ve světě vzkříšení nepatřila žádnému z těch sedmi mužů.
Lidé se však nestanou anděly, jak mnozí věří, ale budou „jako andělé v nebesích“ (v. 25). To znamená, že stav vzkříšených a oslavených věřících bude dokonale přizpůsoben a bude odpovídat tomu novému „místu pobytu“. Bůh je nejen schopen vzkřísit mrtvé pro věčnou slávu, nýbrž dát jim také zcela nové, oslavené tělo.
Potom Pán mluví o chybějící známosti Písma saduceů (v. 26). Neobrací se přitom k místům jako je Izaiáš 25,8, kde se prorocky mluví o vzkříšení věřících (srv. s citátem v 1. Kor. 15,54), nýbrž k pěti Mojžíšovým knihám, kterých si saduceové zvláště cenili. Uvedené místo v 2. Mojžíšově 3, které zde Pán Ježíš opatřuje nadpisem „v trnitém keři“, nebudí na první pohled dojem, že pojednává o vzkříšení. Ale slova: „Já jsem Bůh Abrahamův a Bůh Izákův a Bůh Jákobův“ na ně ukazují, když je předpokládají. Kdyby nebylo žádné vzkříšení, byl by Abrahamův, Izákův a Jákobův Bůh Bohem mrtvých. Smrt jako mzda hříchu by pak byla silnější než Bůh! Ale protože On je „Bůh živých“, také tito patriarchové Starého zákona jednou vstanou z mrtvých. Vzkříšení je tedy dokázáno Božím prohlášením k Mojžíšovi, že On je Bůh Abrahama, Izáka a Jákoba. Jejich nesmrtelné duše se nyní nalézají v ráji, který Pán při jiné příležitosti (před Svým výkupným dílem na kříži) označuje jako „lůno Abrahamovo“ (Luk. 16,22). Jako všichni věřící z doby Starého zákona nepatří sice k těm „skrze Ježíše zesnulým“, ale jistě k „mrtvým v Kristu“, kteří budou vzkříšeni při příchodu Pána (1. Tes. 4,14-17).
Marek 12,28-34
Marek 12,28-34
I když ještě nebyly zjeveny podrobnosti vzkříšení při uchvácení věřících, byla skutečnost jako taková známá už ve Starém zákoně. Saduceové, kteří si připadali tak moudří, tedy velmi bloudili (v. 27).
(Srovnej s Mat. 22,35-40; Luk. 10,25-29.)
(28)A jeden z učených v Písmu, který slyšel, jak spolu jednali, přistoupil, a když viděl, že jim dobře odpověděl, zeptal se ho: Které přikázání je první ze všech? (29)Ježíš odpověděl. První je: „Slyš, Izraeli: Pán, náš Bůh, je jeden205 Pán; (30)a budeš Pána, svého Boha, milovat ze svého celého srdce a ze své celé duše a ze svého celého rozumu206 a ze své celé síly.“207 (31)Druhé je toto: „Budeš milovat svého bližního jako sebe samého.“208 Větší než tato není žádné jiné přikázání. (32)A učený v Písmu mu řekl: Správně, učiteli, mluvil jsi podle pravdy; neboť on je jeden209, a kromě něho není žádný jiný; (33)a jeho milovat z celého srdce a z celého porozumění a z celé síly, a milovat bližního jako sebe samého je více než všechny zápaly210 a oběti. (34)A když ho Ježíš viděl, že rozumně odpověděl, řekl mu: Nejsi daleko od království Božího. A nikdo se už neodvážil se ho dotázat.
Zdá se, že ten učený v Písmu, který naslouchal rozmluvě, byl upřímný člověk. Byl plně srozuměn s odpovědí Pána ohledně otázky vzkříšení a položil Mu nyní otázku, která se tak dobře hodila k učenému v Písmu: „Které přikázání je první ze všech?“ (v. 28) Od staré doby nalézají Židé v pěti Mojžíšových knihách celkem 613 zákonů nebo předpisů, které je třeba plnit. Otázka, které je to první nebo nejdůležitější, nebyla tedy nikterak scestná.
Marek 12,28-34
Marek 12,28-34
Pán Ježíš odpovídá tazateli citátem z 5. Mojžíšovy 6,4 a 5. Tento oddíl (hebrejsky: Sch’ma Jisrael: „Slyš, Izraeli“) patří ještě dnes pro Židy k nejdůležitějším oddílům Starého zákona; je považován téměř za vyznání víry. V něm je nejprve popsána existence toho jedině pravého Boha jako Boha Izraele (v. 29). Pak následuje přikázání milovat Ho, přičemž Pán Ježíš mezi slova „ze svého celého srdce a ze své celé duše a ze své celé síly“ ještě vkládá: „a ze svého celého rozumu“ (v. 30). To učinil, protože mnozí z tehdejších vůdců židovského lidu s velkou horlivostí dbali zákona, ale bez skutečné známosti. To vidíme například v kázání na hoře a v Jeho šestinásobném běda nad pokryteckými učenými v Písmu a farizei (Mat. 5,17-48; 23,1-28).
Pak k tomu jako druhé připojuje ještě jedno přikázání, ve kterém je vyzýváno k lásce k bližnímu. Toto na nevýrazném místě ve 3. Mojžíšově 19,18 stojící, jakoby zastrčené přikázání, je jediné, v němž jsou Izraelité vyzýváni k tomu, aby milovali svého bližního. Pán jmenuje tedy dvě přikázání, která vyzývají k lásce, jedno vzhledem k Bohu a jedno vzhledem k bližním (v. 31). Kdyby Žid tato obě přikázání zachovával, plnil by zároveň také všechna ostatní eticko-mravní přikázání. Láska je skutečně „plnost (suma) zákona“ (Řím. 13,10; srv. s Gal. 5,14).
Ten upřímný učený v Písmu z celého srdce souhlasí s Pánem Ježíšem. Uznává nejen Boží velikost, nýbrž také to, že láska k Němu a k bližnímu je více než všechny dobrovolné oběti, které přece představovaly jen vnější bohoslužbu, i když zároveň byly předobrazy té jedné oběti Krista. Přitom cituje také slova z 5. Mojžíšovy 6,5, avšak nahrazuje Pánem užitá slova: „ze své celé duše a ze svého celého rozumu [řecky: dianoia]“ slovy „z celého porozumění [řecky: synesis]211 (v. 33).
Avšak právě ze změny volby slov je zjevné, co tomu učenému v Písmu chybělo. Upřímný člověk musí tváří v tvář své hříšné přirozenosti uznat, že není v stavu Boha milovat a splnit Jeho přikázání. Smýšlení těla je nepřátelství proti Bohu (Řím. 8,7). Při upřímném hledání v Božím slově zjistí, že jen skrze nové narození a tím darovaný nový život je v stavu opravdu milovat Boha. „My milujeme, protože on nás nejprve miloval.“ (1. J. 4,19; srv. s v. 10.)
Při vší své upřímnosti viděl ten učený v Písmu Boha přece jen brýlemi zákona. Krista nepoznal. Stál ještě na půdě skutků zákona a neviděl, že jen skrze milost, která je zjevena v Kristu, může přijít k Bohu (srv. s Janem 1,17). Tato úplná změna v jeho životě tomu učenému v Písmu ještě chyběla. Sice na nevěřícího člověka „odpověděl rozumně“, protože viděl, že nezáleží na vnějšku, nýbrž na nitru. Proto mu Pán říká: „Nejsi daleko od království Božího.“ (v. 34) Ale krok víry, který učinil Nikodém, jiný učený v Písmu, mu ještě chyběl (srv. s Janem 3). Ale ať byl nyní daleko nebo nedaleko od pravého království Božího, do kterého člověk může vstoupit jen skrze pokání a víru – v obou případech byl venku a tím věčně ztracen. Nevíme, zda někdy učinil ten krok, který vše rozhoduje. – Po těchto dokonalých odpovědích Pána na ony dle mínění lidí spletité otázky se už nikdo neodvážil Mu podobné otázky položit.
Marek 12,35-37
Marek 12,35-37
(Srovnej s Mat. 22,41-46; Luk. 20,41-44.)
(35)A Ježíš odpověděl a řekl, když učil v chrámu: Jak to, že říkají učení v Písmu, že Kristus je Davidův syn? (36)David sám v Duchu Svatém řekl: „Pán řekl mému Pánu: Posaď se po mé pravici, dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvých212 nohou.“213 (37)David sám jej nazývá Pánem, a odkud je jeho Synem? – A velký zástup ho rád poslouchal.
Když Pán Ježíš poučoval lidi shromážděné v chrámovém okruhu, položil otázku, která se týká Jeho samého a Jeho cesty. Ve Starém zákoně je zřetelně vysloveno, co učili i učení v Písmu, totiž že Kristus nebo Mesiáš (Pomazaný) přijde z Davidova domu (v. 35; srv. s 1. Par. 22,9.10; Iz. 11,1 a dále; Jer. 23,5; 33,15; Janem 7,41.42). Nadto je také nazván „Božím Synem“, který se v tomto světě narodí jako člověk (Žalm 2,7), a „Synem člověka“, což mluví jak o Jeho ponížení, tak i o Jeho vyvýšení a oslavení (Žalm 8; Daniel 7).
Marek 12,35-37
Marek 12,35-37
Pán klade otázku o Žalmu 110,1, kde je řeč o vyvýšení a oslavení Toho, kterého izraelský král David nazývá „Pánem“. Tím může být míněn jen ten kdysi ponížený a zemřelý Syn člověka. O tom je v Žalmu 8,5-7 napsáno: „Co jest člověk, že jsi naň pamětliv, a syn člověka, že jej navštěvuješ /že na něj dbáš/? Nebo učinil jsi ho málo menšího andělů, slávou a ctí korunoval jsi ho. Pánem jsi ho učinil nad dílem rukou svých, všecko jsi podložil pod nohy jeho.“ Už tam se mluví o Jeho hlubokém ponížení (až do smrti), ale také o Jeho oslavení a vládě nad celým stvořením (srv. s Židům 2,5-9; 10,12 a dále).
Jestliže ale Bůh nějakého člověka nechá v nebi sedět po Své pravici, pak to opět odpovídá Žalmu 16,10 a 11: „Neboť nepřenecháš moji duši šeolu, nepřipustíš, aby tvůj zbožný viděl porušení. Oznámíš mi cestu života; plnost radostí je před tvou tváří, líbeznosti v tvé pravici vždycky.“ Dokonalý člověk, který zde mluví ve víře a v důvěře ve Svého Boha, mluví o Své nadcházející smrti a Svém vzkříšení (srv. se Skutky 2,24-36).
Jmenovaná místa ze Skutků a z Dopisu Židům velmi jasně vysvětlují souvislosti. V nich se ukazuje jednota Starého a Nového zákona, jíž je jasně dosvědčeno, že Syn člověka bude ponížen a musí zemřít, ale že bude vzkříšen z mrtvých a posazen po Boží pravici, aby čekal, dokud všichni Jeho nepřátelé nebudou poraženi a On v tisíciletém království bude moci vládnout a bude vládnout nad celým stvořením.
Když Pán v návaznosti na citát z Žalmu 110 klade otázku: „David sám jej nazývá Pánem, a odkud je jeho Synem?“ (v. 37), pak je to určitý druh „řečnické otázky“, na kterou může odpověď znít jen: Kristus je obojí, Davidův Syn (resp. potomek) a také jeho Pán.
V podobenství o zlých vinařích se Pán Ježíš představil jako od Otce poslaný Syn, který je od vůdců Svého vlastního lidu zavržen a zabit. Nyní ale uvádí Žalmem 110 místo Písma, které ukazuje, co s Ním Bůh učiní: Probudí Ho z mrtvých a dá Mu jako oslavenému Synu člověka místo po Své pravici (srv. s Mat. 26,64).
Místo, které tam ten od Židů zavržený Kristus nyní zaujímá, má však význam nejen pro Izrael, nýbrž otevírá pohled pro Jeho vztah jako Hlavy nade vším ke Shromáždění, jemuž byl od Boha rovněž dán jako Hlava (Ef. 1,20-23). V této kapitole tedy otevírá Pán Ježíš Židům, kteří Jej odmítli, dvě věci, i když zčásti ve formě podobenství:
Marek 12,38-40
Marek 12,38-40
Všechny tyto skutečnosti, ohlášené proroky Starého zákona, se vůdcové Židů snažili potlačit, protože se báli o své vlastní vysoké postavení, které nechtěli dát žádnému jinému. Chtěli se těšit z výsad a požehnání Božího lidu, aniž by Bohu dali Jeho čest, jak jsme to viděli v podobenství o zlých vinařích. Odpírají proto odpověď na Ježíšovu otázku, jak je možné sloučit to, že Kristus je zároveň Davidovým synem i Pánem. Mlčí, protože jsou usvědčeni ve svém rozumu, ale nikoli ve svém srdci a svědomí. Další otázky Mu nepotřebují klást. Nyní jim bylo jasné, koho před sebou mají. A Ten musel být odstraněn, neboť si chtěli nadále podržet vedení Božího lidu bez Boha! Ten, kdo chce skutečně přijmout Mesiáše, to může učinit jen v pokání nad svými hříchy a ve víře v Boží milost.
(Srovnej s Mat. 23,1-36; Luk. 20,45-47.)
(38)A on ve svém učení řekl: Střezte se učených v Písmu, kteří chtějí chodit v dlouhých rouchách a milují pozdravování na trzích (39)a první místa v synagogách214 a první místa na hostinách; (40)kteří pohlcují domy vdov a jako zdání drží dlouhé modlitby. Tito obdrží těžší soud.
Matouš uvádí ve svém evangeliu, určeném v první řadě pro židovské čtenáře, dlouhou řeč k farizeům a učeným v Písmu se sedminásobným „Běda“ (Mat. 23). Markovo evangelium obsahuje naproti tomu jen krátkou varující zprávu o chování učených v Písmu. V ní je pranýřováno předvádění se („dlouhá roucha“), hledání veřejného uznání („pozdravování na trzích“), náboženská pýcha („první místa v synagogách“), hledání cti („první místa na hostinách“), chamtivost („domy vdov“) a pokrytectví („k zdání dlouhé modlitby“) těchto mužů. Pán nevaruje Své následovníky před falešnými učeními těchto osob, také ne jen před jejich negativními vlastnostmi, nýbrž před těmi osobami samými, které jsou tím charakterizovány. Těch se může učedník Krista jen varovat.
Marek 12,41-44
Marek 12,41-44
Tito muži a jejich spojenci farizeové, starší a nejvyšší kněží, jasně dokázali své odmítnutí Krista. Proto Pán nyní také dále nemluví s nimi, nýbrž před nimi už jen varuje. Oprávnění těchto varování měli apoštolové po nanebevstoupení Pána sami pocítit (Skutky 4,1 a dále; 5,17 a dále). Rozdělení mezi Synem a vinaři, mezi Kristem a vůdci národa Židů, bylo provedeno. Jen Jeho hodina ještě nepřišla.
Znalosti učených v Písmu se omezovaly na rozum. Avšak jen tím nemůže žádný člověk přijít do živého vztahu víry k Bohu. Proto ani jejich nitro ani jejich život neodpovídaly tomu, co učili. Zároveň jejich znalost Písma zvyšovala jejich odpovědnost před Bohem. Proto ten vážný soud Pána Ježíše: „Tito obdrží těžší soud.“ (v. 40) Zásada, obsažená v těchto slovech, je velmi vážná. Čím více se čtením Svatého písma seznamujeme s Boží vůlí, tím větší je naše odpovědnost, abychom ji činili. I my se musíme stále znovu zkoušet, zda náš život odpovídá známosti Božího slova, kterou jsme si přivlastnili. To platí zvláštní mírou pro bratry, kteří poučují druhé (Jak. 3,1).
(Srovnej s Luk. 21,1-4.)
(41)A [Ježíš] se posadil proti pokladnici a přihlížel, jak zástup vkládá do pokladnice peníze216; a mnozí bohatí vkládali mnoho. (42)A jedna chudá vdova přišla a vložila dva šarty, to jest jeden cent. (43)A přivolal své učedníky a řekl jim: Vpravdě, pravím vám: Tato chudá vdova vložila více než všichni, kteří do pokladnice vkládali. (44)Neboť všichni vložili ze svého přebytku; tato ale vložila ze svého nedostatku vše, co měla, celé své živobytí.
„Pokladnice“ v chrámu v Jeruzalémě bylo místo pro sbírku finančních darů pro údržbu chrámu. Pán zaujal nyní místo proti tomuto místu a pozoroval lidi, kteří tam vkládali své dary, jedni málo, druzí mnoho. Jak Marek, tak i Lukáš se zmiňují zvláště o bohatých, kteří vhazovali mnoho peněz (v. 41). Tak Pán vidí i dnes, kolik my z toho, co On nám ve Své milosti dal, dáváme pro Jeho dílo!
Potom přišla jedna chudá vdova a svými dvěma šarty vložila do pokladnice ty nejmenší tehdy běžné mince. „Šart“ (řecky lepton) byla polovina centu (řecky kodrantês, z latinského quadrans). Nejpozoruhodnější na tomto krátkém konstatování evangelisty je to, že žena přece měla možnost vložit jen jeden z těch dvou šartů. Pak by stále ještě dala polovinu svého majetku a druhou si ponechala. Ale ona to neudělala. Nedala ze svého nadbytku, nýbrž ze svého nedostatku, a sice všechno. Jaký protiklad k těm před chvílí káraným učeným v Písmu, o nichž Pán musel říci, že právě oni „pohlcují domy vdov“!
Marek 12,41-44
Marek 12,41-44
Možná, že si myslela, že tento dar ve srovnání s tím, co vkládali ti bohatí, znamená opravdu málo. Měřeno tím „mnohým“, co ti mnozí bohatí vkládali, a velkou sumou, která byla potřebná pro údržbu chrámu, byly tyto dva šarty skutečně velmi málo. Ale Pán soudí jinak než my. Neoceňuje naše dary v prvé řadě podle toho, co dáváme, nýbrž podle toho, co si ponecháváme. Dar té chudé vdovy byl proto tak cenný v Jeho očích, protože ona vložila celou svou obživu, všechno, co měla. Nic si nepodržela pro sebe! Proto dala – relativně viděno – více než všichni ostatní. Asi nechybíme, když si myslíme, že její důvěra v Boha byla pro Pána velmi cenná. Neboť když dala „ze svého nedostatku“, obrátila svou důvěru k tomu, že se o ni Bůh postará. Byla nejen nejvelkodušnější dárkyní, nýbrž důvěřovala přitom dokonale ve svého Boha. Smíme si být jisti, že On to také bohatou mírou učinil!