Kapitolou 11 začínají dva poslední hlavní oddíly Markova evangelia, v nichž je popsáno konečné zavržení, smrt a vzkříšení Krista. V poměru k délce Evangelia a ve srovnání s jinými Evangelii zaujímají tyto oddíly u Marka největší místo. V kapitolách 11 až 13 vidíme, jak Král Izraele, který je zároveň Boží dokonalý Služebník, se naposledy odebírá do Svého vlastního města, aby zde vykonal Své velké dílo vykoupení. Na začátku stojí Jeho vjezd do Jeruzaléma jako Krále Židů.
(Srovnej s Mat. 21,1-11; Luk. 19,28-40; Janem 12,12-16.)
Marek 11,1-11
Marek 11,1-11
(1)A když se přibližují k Jeruzalému, Betfage a Betanii, proti Olivové hoře, posílá dva ze svých učedníků (2)a říká jim: Jděte do vesnice proti vám; a hned, když tam vejdete, najdete uvázané oslátko, na kterém ještě nikdy žádný člověk neseděl; odvažte je a přiveďte je. (3)A když vám někdo řekne: Proč to děláte?, řekněte: Pán je potřebuje, a on je ihned177 pošle sem. (4)A oni šli a nalezli oslátko přivázané ke dveřím venku na ulici; a odvazují je. (5)A někteří z těch, kteří tam stáli, jim řekli: Co děláte, že odvazujete to oslátko? (6)Oni ale jim řekli, jak Ježíš pověděl. I nechali je. (7)A přivádějí oslátko k Ježíšovi a vkládají na ně své šaty, a on se na ně posadil. (8)A mnozí rozprostírali své šaty na cestu, jiní ale větve, které usekli na polích; (9)a vpředu jdoucí a vzadu jdoucí volali: Hosanna! Veleben buď, který tu přichází ve jménu Páně!178 (10)Velebeno buď přicházející království našeho otce Davida! Hosanna na výsostech179! (11)A vjel do Jeruzaléma, do chrámu; a když se po všem kolem rozhlédl, vyšel, protože byl už pozdní čas, se dvanácti do Betanie.
Ačkoli se nyní stávalo stále jasnějším, že cesta Pána Ježíše vede ke kříži, chtěl Bůh přece Svůj lid použít k tomu, aby vydal svědectví o tom, že jimi zavržený, pokorný a milosrdný Ježíš z Nazareta je ten Král, který jim byl zaslíben skrze proroky Starého zákona. Tak jako už při proměnění na hoře (kap. 9,2-8), dostává ten Svým lidem zavržený Služebník od Svého Boha a Otce ještě jednou potvrzení Svého božského povolání. Jeho vjezd do Jeruzaléma, „města velkého Krále“ (Mat. 5,35), při Jeho poslední cestě je malým obrazem triumfálního průvodu, ve kterém On přijde při Svém zjevení ve slávě jako Mesiáš ke Svému pozemskému lidu Izraeli. Je to zároveň poslední úchvatné svědectví, které je dáno nevěřící části izraelského lidu ohledně jeho Mesiáše, Davidova Syna.
Marek 11,1-11
Marek 11,1-11
Místa Betfage („Dům [nezralých] fíků180“) a Betanie („Dům ubohých“ nebo také „Dům fíků“) ležela nedaleko od Jeruzaléma v blízkosti Olivové hory, tedy východně od města, odkud jednou vejde sláva Pána do Jeruzaléma a do chrámu (Ezech. 43,1; Zach 14,4). Když Pán se Svými učedníky přichází blíže k těmto dvěma vesnicím, vysílá dva z nich do naproti ležící vesnice. Není zmíněno ani jméno toho místa, ani jméno těch dvou učedníků (v. 1). Důležitá je nyní jen Boží autorita v Osobě Pána. Říká jim přesně, s čím se setkají a co mají dělat. „Hned“ najdou oslátko, které mají odvázat a přivést k Němu (v. 2). Pro Toho, který mluvil tak, jak „nikdy člověk nemluvil“ (Jan 7,46), mohlo přijít v úvahu jen takové zvíře, „na kterém ještě nikdy žádný člověk neseděl“, stejně jako později pro Jeho tělo hrobka, „kde ještě nikdy nikdo neležel“ (Luk. 23,53). Neboť i když Ho Jeho lid a svět zavrhují, přece je a zůstane pro Boha a všechny, kteří v Něho věří, „znamenitější než deset tisíců jiných“ (Píseň 5,10).
Pán Ježíš vidí předem i možné námitky. Na ně měli učedníci reagovat odpovědí: „Pán je potřebuje.“ Tak jako v kapitole 5,19, není z těchto slov jasně vidět, zda Pán Ježíš zde mluví o sobě samém nebo o Bohu, Pánu181 (v. 3). Asi nezacházíme příliš daleko, když máme za to, že se u vlastníků oslátka jedná o příslušníky věřícího ostatku. Na ně se již hodila slova, která budou platit v budoucí slávě pro celý národ: „Tvůj lid bude plný ochotnosti v den tvé moci.“ (Žalm 110,3)182
Učedníci nalézají všechno tak, jak jim to Pán řekl, a přivádějí Mu to zvíře (v. 4-6). Vkládají své šaty na oslátko, na něž si On sedá (v. 7). „Triumfální průvod“ se dává do pohybu. Opět vidíme, jaké zástupy lidí doprovázejí Pána Ježíše na Jeho cestách, neboť „mnozí rozprostírali své šaty na cestu, jiní ale větve, které usekli na polích; a vpředu jdoucí a vzadu jdoucí volali: Hosanna! Veleben buď, který tu přichází ve jménu Páně! Velebeno buď přicházející království našeho otce Davida! Hosanna na výsostech!“ (v. 8-10) „Hosanna“ je výraz pocházející z hebrejštiny a znamená: „Zachraň přece.“ U těchto slov se jedná z největší části o citát ze Žalmu 118, často citovaného v Novém zákoně. Líčí pocity budoucího věřícího ostatku Židů tváří v tvář zjevení Mesiáše ve slávě. Bůh vše vedl tak, aby se Jeho milovanému Synu dostalo této cti jako právoplatnému Králi Izraele.
Marek 11,1-11
Marek 11,1-11
Zdalipak lidé porozuměli dosahu této situace? Jan se zmiňuje také o lidech, kteří Pánu vyšli vstříc z Jeruzaléma, a vzpomíná si na Zachariášovo proroctví, které se zde mělo naplnit: „Neboj se, dcero Sionská! Hle, tvůj král přichází, sedě na oslátku.“ (Jan 12,12-16; Zach. 9,9) – O několik málo dnů později měl potom zástup, navedený duchovními vůdci, před místodržícím Pilátem křičet: „Ukřižuj ho!“ a: „Nemáme krále, než jen císaře!“ (Marek 15,13.14; Jan 19,15).
Tak vjíždí Boží Služebník do Jeruzaléma a směřuje Své kroky k chrámu, domu Svého Otce (viz Jan 2,16). Nikdo se Mu nestaví do cesty. Bůh dává zaujmout Svému milovanému Synu v Jeho vlastním městě a ve Svém domě místo, které náleží jedině Jemu v Jeho důstojnosti co Mesiáše a Krále Izraele. Naposledy zde čteme, jak Pán Ježíš „se po všem kolem rozhlíží“ (viz kap. 3,5). Matouš podává zprávu o vyčištění chrámu, ke kterému mělo dojít teprve druhého dne, v bezprostřední návaznosti. Marek se na tomto místě zmiňuje jen o tomto smutným dojmem působícím rozhlédnutí se, jako kdyby Pán Ježíš chtěl nejprve zkoumavě shlédnout vše, co se děje zde na svaté půdě, dříve než proti tomu zakročí. Před třemi roky rovněž krátce před Fáze vyčistil chrám (Jan 2,13-17). Nedostatek Boží bázně a lidská chamtivost se mezitím na tomto svatém místě opět rozšířily. Opouští to místo, kde je tak zneucťováno jméno Jeho Boha a Otce. Vychází se Svými dvanácti učedníky ven do Betanie. Tam bydlel Lazar, Marta a Marie, několik věrných přátel, které miloval (Jan 11,5).
(Srovnej s Mat. 21,18.19.)
(12)A druhého dne, když vyšli z Betanie, dostal hlad. (13)A když z dálky uviděl fíkovník, který měl listy, šel tam, zda by snad na něm něco našel; a když k němu přišel, nenalezl nic než listy, neboť nebyl čas fíků. (14)A odpověděv, řekl mu: Nikdy už nejez nikdo ovoce z tebe na věčnost! A jeho učedníci to slyšeli.
Druhého dne Pán Ježíš a Jeho učedníci opouštějí Betanii, aby se odebrali do Jeruzaléma. Na cestě tam dostává hlad (v. 12). Není to poprvé, že Boží slovo mluví o takových následcích Jeho ponížení co člověka. Když byl Satanem pokoušen na poušti, zlačněl (Mat. 4,2). Když jednou zemdlen cestou seděl u studny u Sichar, prosil jednu ženu. „Dej mi píti!“ (Jan 4,6.7) Během plavby na lodi ležel ve člunu a spal (Marek 4,38). Ano, náš Pán byl skutečný a pravý člověk a byl „zkušený ve všem nám podobně, kromě hříchu“. To vše také ani jako oslavený člověk v nebi nezapomněl, aby mohl mít soucit s našimi slabostmi a darovat nám milost ke včasné pomoci (Židům 4,15).
Marek 11,12-14
Marek 11,12-14
V této události však leží skryto ještě něco jiného. Ježíš měl hlad nejen tělesně, nýbrž i duchovně. Hledal u Božího lidu ovoce, aby se jím nasytil a potěšil. Toto ovoce Mu však zůstalo odepřeno. Fíkovník je tak jako vinný kmen známým symbolem izraelského lidu. Nejjasněji to asi říká Ozeáš: „Jako hrozny na poušti nalezl jsem Izraele, jako rané ovoce na fíkovníku v jeho prvotinách popatřil jsem na otce vaše.“ (Ozeáš 9,10) V Novém zákoně je fíkovník zvláštním obrazem židovského ostatku, který se navrátil z babylonského zajetí a ke kterému byl poslán Boží Syn jako Mesiáš. Fíkovník, který zde Pán Ježíš zdaleka viděl stát u cesty, měl sice listy, ale nenesl ovoce. Tak tomu bylo u Izraele: Měl zbožné, mnohoslibné vyznání před lidmi, ale nepřinášel pro Boha živé a pravé ovoce (v. 13). Lidé udělali z Božích přikázání náboženství těla. Také dnes tu je v křesťanstvu vnější forma pobožnosti bez jakékoli duchovní síly; od takových lidí se máme odvracet (2. Tim. 3,5).
(Pěstovaný, kultivovaný) fíkovník je zvláštní rostlina, která nese ovoce třikrát v roce. Když na jaře pučí první listy, tvoří se předfíky, které jsou vlastně zelené výhonky ve tvaru knoflíku. Kde ty chybí, nenese strom také žádné ovoce. Při začátku léta se pak vyvíjejí časné, rané fíky. Konečně na konci léta následují pozdní fíky, které tvoří hlavní sklizeň a jsou nejlepší. Ačkoli doba hlavní sklizně ležela ještě v dálce („nebyl čas fíků“), byl by ten strom v této roční době musel nést předfíky, jak to slibovalo množství jeho listů. Ale on byl neplodný. Proto o něm Pán vyslovuje Svůj rozsudek. „Nikdy už nejez nikdo ovoce z tebe na věčnost!“ Jak udiveni asi byli učedníci, kteří to slyšeli (v. 14)! Ale tak to je: Člověk pod zákonem ze Sinaje jen ukazuje, co je tělo vůči požadavkům svatého Boha. Z těla nikdy nemůže a nevzejde pro Boha ovoce.
Marek 11,15-19
Marek 11,15-19
Tento „div“ Pána Ježíše, jakož i ta událost, při které nečistí duchové vešli do stáda vepřů, které se vrhlo do moře (Marek 5,1-17), jsou ostatně Jeho jediná znamení, která nesvědčí o moci Boží lásky k lidem, nýbrž o Jeho soudu nad židovským národem. Národ Židů, který ve svém tehdejším stavu zavrhl Pána Ježíše, stojí pod Božím soudem. „Na fíkovníku žádné fíky a list zvadl: Tak jim obstarám takové, kteří je zpustoší.“ (Jer. 8,13) – Také přítomná doba milosti jednou skončí, a potom pro všechny, kteří odmítli Boží lásku v Kristu, tu bude už jen věčný soud.
(Srovnej s Mat. 21,12-17; Luk. 19,45-48.)
(15)A přicházejí do Jeruzaléma. A když vstoupil do chrámu, začal vyhánět ty, kteří v chrámě prodávali a kupovali; a stoly směnárníků a sedadla prodavačů holubů zpřevracel. (16)A nedovolil, aby někdo skrze chrám nesl nějakou nádobu183. (17)A učil a říkal jim: Není napsáno: „Můj dům bude nazýván domem modlitby pro všechny národy“184? Vy jste jej ale učinili jeskyní lupičů.185 (18)A velekněží a učení v Písmu to slyšeli a hledali, jak by ho mohli zahubit; neboť se ho báli, protože všechen zástup byl velice užaslý nad jeho učením. (19)A když nastal večer, vyšel186 z města.
Pán Ježíš opět vstupuje do města Jeruzaléma a do okruhu chrámu. Nyní jedná jako Pán Božího domu. Že k vyčištění chrámu187 skutečně došlo teprve následujícího nebo druhého dne, vyplývá z Markovy zprávy jasněji než z Matoušova evangelia. Marek 11,11 a 12 jednoznačně říká, že událost, kterou se zabýváme, začala teprve „druhého dne“: „A když vstoupil do chrámu, začal vyhánět ty, kteří v chrámě prodávali a kupovali.“ Kdyby Pán vyčistil chrám ve dvou dnech po sobě, nemohl by Marek napsat, že s tím začal druhý den.
Marek 11,15-19
Marek 11,15-19
Vyhnal všechny, kteří v chrámě obchodovali se zbožím a směňovali peníze, a ani nedovolil, aby byly skrze chrámový okruh neseny nádoby. Jak vůbec mohlo dojít k takovým aktivitám na svatém místě? Při třech velkých svátcích, to jest také při právě nastávajícím Fáze (Pascha), přicházeli do Jeruzaléma mnozí zákonu věrní Židé z blízka i z dáli (5. M. 16,16). Při těchto příležitostech byly přinášeny nejen vyžadované oběti, nýbrž také chrámová daň, desátek a prvotiny podle předpisů zákona. V 5. Mojžíšově 14,24 až 26 čteme ve spojení s posledně jmenovanými věcmi: „Jestliže by pak daleká byla cesta, a nemohl bys donésti toho, protože daleko jest od tebe to místo, které by vyvolil Hospodin Bůh tvůj k přebývání tam jména svého, když požehná tobě Hospodin Bůh tvůj: Tedy zpeněžíš je, a svázané peníze vezma v ruku svou, půjdeš k místu, které by vyvolil Hospodin Bůh tvůj, a vynaložíš ty peníze na všecko, čeho žádá duše tvá, na voly, na ovce…“ Tento předpis zákona vedl k tomu, že mnozí návštěvníci přišli k chrámu se svými penězi, které z části musely být směněny. V chrámovém okruhu, to jest asi v takzvaném nádvoří pohanů, kromě toho vznikl čilý obchod s obětními zvířaty a mnozí lidé, kteří vůbec nechtěli jít k chrámu, používali nádvoří jako zkratku svých obstarávání. Ti jsou asi míněni, když čteme, že Pán nedovolil nosit skrze (okruh) chrámu nádoby. Panoval tam velký zmatek, při kterém se také nejednalo vždy čestně (v. 15 a 16). – Nenalézáme podobné známky také dnes v širokých částech křesťanstva, kde podle slov apoštola Pavla se určití lidé domnívají, že „by pobožnost byla prostředkem zisku“ (1. Tim. 6,5)? Kéž nás na jedné straně vždy vede vědomí o svatosti Jeho domu, Shromáždění, na druhé straně ale také přání žít vzhledem k pozemským věcem s „pobožností, která se spokojí s tím, co má“!
Avšak Pán nejen vystupuje s autoritou, nýbrž pomocí Starého zákona také poučuje Židy, že jejich konání je v naprostém rozporu s charakterem chrámu. Už Šalomoun při jeho zasvěcování myslel na „cizince“, kteří nepatřili k izraelskému národu, a přece měli mít možnost se tam klanět (1. Král. 8,41-43). Izaiáš v Božím jménu předpověděl: „Dům můj dům modlitby slouti bude u všech národů.“ (Iz. 56,7) Ale Židé z něho učinili „jeskyni lupičů“ (Jer. 7,11). Tak jako při vjezdu do Jeruzaléma byla vyjádřena důstojnost Mesiáše-Krále, tak se nyní ukazuje Jeho moc a autorita, když jako Pán vstupuje do Svého domu (v. 17; srv. s Mal. 3,1-3).
Marek 11,20-26
Marek 11,20-26
Farizeové a herodiáni v Galileji se už dlouho předtím radili, že Pána Ježíše zabijí (kap. 3,6). Nyní přicházejí k podobnému rozhodnutí také velekněží a učení v Písmu v Jeruzalémě, kteří Boží slovo přece tak dobře znali, a nyní si to všechno museli vyslechnout. „Hledali, jak by ho mohli zahubit.“ Ježíšovo vystoupení v chrámu bylo urážkou jejich domnělé autority. A přece byli zadržování svým strachem z Něho. Ještě „všechen zástup byl velice užaslý nad jeho učením“ (v. 18). Také to se mělo brzy změnit. Ale ještě Ho nikdo nemohl zajmout. Jeho hodina byla sice blízko, ale ještě nepřišla. Ještě mohl večer opustit město, ve kterém nyní byl zavržen a o jehož obyvatelích jak ve svém výroku o neplodném fíkovníku, tak i Svým vyčištěním chrámu už vyslovil Svůj rozsudek (v. 19).
(Srovnej s Mat. 21,20-22.)
(20)A když brzy ráno šli kolem, viděli fíkovník uschlý od kořenů. (21)A Petr se rozpomněl a říká mu: Rabbi188, hle, ten fíkovník, kterému jsi zlořečil, uschl. (22)A Ježíš odpověděl a říká jim: Mějte víru v Boha. (23)Vpravdě, pravím vám: Kdokoli této hoře řekne: Buď vyzdvižena a vržena do moře! – a nebude pochybovat ve svém srdci, nýbrž věří, že se stane, co říká –, tomu se to stane. (24)Proto vám říkám: Všechno, zač se modlíte a prosíte – věřte, že to dostáváte189, a stane se vám. (25)A kdykoli tu stojíte a modlíte se, odpouštějte, jestliže máte něco proti někomu, aby také váš Otec, který je v nebesích, vám odpustil vaše provinění. [(26)Jestliže ale neodpustíte, ani váš Otec, který je v nebesích, neodpustí vaše provinění.]
Tak jako první návštěvu chrámu při této příležitosti a vyčištění chrámu, popisuje Matouš také zlořečení a uschnutí fíkovníku jako průběžné dění. Marek naproti tomu ukazuje, že Pán Ježíš a Jeho učedníci teprve dalšího jitra šli kolem toho nyní cele – totiž od kořenů – odumřelého stromu (v. 20). Neuschl tedy jen od slunce. Prorok Ozeáš téměř týmiž slovy zvěstoval Boží soud nad domem Izraele: „Efraim je zbit, kořen jejich uschl, ovoce nepřinesou, a byť pak zplodili, tedy zabiji nejmilejší života jejich.“ (Oz. 9,16) Jak je tím potvrzeno symbolické odsouzení fíkovníku Pánem Ježíšem!
Marek 11,20-26
Marek 11,20-26
Při pohledu na mrtvý strom si Petr vzpomíná na slova Pána Ježíše a s uctivostí Jej na to upozorňuje. Avšak Ten se k tomu dále nevyjadřuje (v. 21). Rozsudek nad nevěřícím lidem Izraele je vysloven. Jestliže někdo chce žít a jednat tak, aby se to líbilo Bohu, tu je to možné jen v prosté a pevné víře v Něho. Náboženství bez života (jako v chrámu) a vyznání bez ovoce (jako u fíkovníku) nejsou k ničemu. Obojí jen zvyšuje odpovědnost člověka. Jak jednoduchá jsou naproti tomu slova Pána Ježíše: „Mějte víru v Boha!“ (v. 22) To znamená zaměstnávat se Jím v myšlenkách, vše posuzovat z Jeho zřetele a žít a jednat pro Něho a v Jeho zájmu. Zde není míněna zachraňující víra, nýbrž ustavičná závislost na Bohu ve víře v Něho.
Následující verše jsou u Matouše v užším vztahu k předchozímu než zde, neboť tam Pán mluví nejen o hoře, která se má přemístit do moře, nýbrž předtím se zmiňuje o fíkovníku (Mat. 21,21). Jako všechna Svá znamení, tak i toto vykonal v závislosti na Svém Otci a v důvěře v Něho. To vyjádřil už v modlitbě u Lazarova hrobu krátce před jeho vzkříšením: „Otče, děkuji ti, že jsi mne vyslyšel. Já jsem ale věděl, že mě vždycky vyslyšíš.“ (Jan 11,41.42)
Tuto neotřesitelnou víru Pán Ježíš představuje nyní Svým učedníkům. Stejně tak málo, jako si měli vylupovat oči a usekávat své ruce, aby byli chráněni před pokušením (Mat. 5,29.30), měli Boha prosit o sílu k doslovnému přenášení hor do moře. Neměli od Něho očekávat žádnou podporu při pošetilých přáních nebo jednáních. Jde o něco zcela jiného.
Jestliže neplodný fíkovník byl obrazem židovského lidu, tak by mohla ta hora ztělesňovat zdánlivou moc tohoto lidu, která se stavěla proti Božímu působení. Učedníci potřebovali božský zdroj síly, aby mohli pokračovat ve své službě v pověření svého Pána, který nyní už brzy u nich nebude. Nevěřící lid se bude stavět proti nim jako mocná hora. Ale oni neměli klesat na mysli a pochybovat, nýbrž spoléhat se na svého Boha a Otce. V Jeho síle budou moci překonávat moc nepřátelsky smýšlejícího lidu, který bude jako veliká hora uvržen do moře a rozptýlen mezi všechny národy.
Ve Skutcích apoštolů to vidíme uskutečněno. Když Petr a Jan byli po uzdravení chromého v chrámě zajati, řekli na konci svého výslechu a po těžkých pohrůžkách ze strany vůdců lidu: „Jest-li to spravedlivé před obličejem Božím, abychom vás více poslouchali než Boha, suďte. Neboť my nemůžeme nemluviti toho, co jsme viděli a slyšeli.“ (Sk. 4,19.20) Nato byli propuštěni, přišli ke svým a v jednomyslnosti se modlili: „A nyní, Pane, pohleď na pohrůžky jejich, a dej služebníkům svým mluviti slovo své svobodně a směle, vztahuje ruku svou k uzdravování a k činění divů a zázraků, skrze jméno svatého Syna tvého Ježíše. A když se oni modlili, zatřáslo se to místo, na kterém byli shromážděni, a naplněni jsou všichni Duchem svatým, a mluvili slovo Boží směle a svobodně.“ (Sk. 4,29-31) Při další příležitosti otevřel anděl Pána dveře vězení, aby osvobodil uvězněné apoštoly, kteří po opětném zatčení směle vyznali: „Více sluší poslouchati Boha než lidi.“ (Sk. 5,29) Přes tvrdý odpor ze strany Židů „rostlo slovo Boží, a rozmáhal se počet učedníků v Jeruzalémě velmi. Mnohý také zástup kněží poslouchal víry“ (Sk. 6,7). Tak byla skutečně hora „vyzdvižena a vržena do moře“ (v. 23).
Marek 11,20-26
Marek 11,20-26
Takovou neotřesitelnou víru v Boží moc však měli mít nejen učedníci první doby. Ani my nemáme mít při modlitbě ve svém srdci žádné pochybnosti: Stane se to nyní, nebo ne? Možná, že modlitba přece nepomůže? „Ať však prosí ve víře, ať nic nepochybuje; neboť pochybující se podobá mořské vlně, která je hnaná a zmítaná větrem. Neboť onen člověk ať si nemyslí, že od Pána něco dostane; je to rozkolísaný muž, nestálý ve všech svých cestách.“ (Jak. 1,6-8)
Ale když to Bůh – jako u Eliáše – chce, může „modlitba spravedlivého“ způsobit sucho, trvající tři a půl roku, a potom zase nechat proudem pršet déšť (Jak. 5,16-18). V důvěře v Boha porazil Gedeon se svými 300 muži mocné vojsko Madianských a Amalechitských (Soudců 6 a 7). Tito muži víry potvrzují slova Pána Ježíše: „Proto vám říkám: Všechno, zač se modlíte a prosíte – věřte, že to dostáváte, a stane se vám.“ (v. 24)
Avšak překážkou při modlitbě nejsou jen pochybnosti, nýbrž i chybějící milost a ochota odpouštět (v. 25). Bůh očekává, že si vzájemně budeme odpouštět. „Rozumnost člověka zdržuje hněv jeho, a čest jeho jest prominout provinění.“ (Přísloví 19,11) Jestliže si navzájem neodpustíme, neučiní to On ani vůči nám a nevyslyší naše modlitby. Vidí a posuzuje naše chování a podle toho s námi jedná. Nemůže v našem životě a chození trpět nic zlého, nýbrž dává nám často zakoušet hořké následky toho. Ale On je také Bůh milosti, a když vyznáváme svá provinění, odpouští nám (v. 26)190
Marek 11,27-33
Marek 11,27-33
(Srovnej s Mat. 21,23-27 a Luk. 20,1-8.)
(27)A přicházejí opět do Jeruzaléma. A když se procházel v chrámu, přicházejí k němu velekněží a učení v Písmu a starší (28)a říkají mu: V jaké pravomoci191 činíš tyto věci? Anebo kdo tobě dal tuto pravomoc, že tyto věci činíš? (29)Ježíš jim ale řekl: [Také] já se vás dotážu jedno slovo, a odpovězte mi, a já vám povím, v jaké pravomoci činím tyto věci: (30)Křest Janův, byl z nebe nebo z lidí? Odpovězte mi. (31)A oni mezi sebou přemýšleli a řekli: Jestliže řekneme: Z nebe, řekne: Proč jste mu tedy neuvěřili? (32)Řekneme ale: Z lidí? – Báli se zástupu, neboť všichni o Janovi mysleli, že byl skutečně prorok. (33)A odpověděli Ježíšovi a říkají: Nevíme to. A Ježíš jim říká: Tak nepovím ani já vám, v jaké pravomoci činím tyto věci.
Po vjezdu do Jeruzaléma a vyčištění chrámu vstupuje nyní Pán Ježíš se Svými učedníky do města potřetí. Když se prochází v chrámu, přicházejí k Němu velekněží, učení v Písmu a starší. Jako členové synedria, nejvyššího právního a náboženského zastoupení Židů, jsou autoritou, s kterou Pán Ježíš vyčistil chrám a poučoval lid, znovu uraženi ve své pýše jako vůdců a odpovědných, a proto se Ho ptají. „V jaké pravomoci činíš tyto věci? Anebo kdo tobě dal tuto pravomoc, že tyto věci činíš?“ (v. 27 a 28) Ačkoli musejí uznat nenapadnutelnost Jeho autority, nechtějí připustit, že přišla od Boha. Aby odkryl stav jejich vlastního srdce a neschopnost posoudit tuto otázku, klade jim Pán protiotázku, a sice ohledně Janova křtu (v. 29 a 30). Podobně reagoval také v jiných případech (kap. 10,2; 12,14). Křest k pokání byl význačným charakterem Janovy služby. Byl spojen s výzvou věřit v Toho, jenž přijde po něm, to jest v Ježíše (Sk. 19,4). Byl tento křest z nebe, to jest od Boha, nebo od lidí?
Kdyby nyní odpověděli: „Z nebe“, odsoudili by sami sebe, neboť Jana Křtitele odmítli (Jan 1,19 a dále; Luk. 7,30). Kdyby Jana, který byl přece heroldem a připravovatelem Ježíšovy cesty, nyní přece přijali, nemohli by jinak, než také uznat Jeho. Nedal jim Pán Ježíš mnohem více důvodů než Jan Křtitel k věřícímu přijetí Jeho božské, nebeské autority, zvláště ale Jeho milosti? To ale v žádném případě nechtěli. Kdyby nyní však řekli: „Z lidí“, museli by se obávat hněvu zástupů, které právem byly přesvědčeny o tom, že Jan byl prorok (v. 31.32). Podle slov Pána Ježíše byl Jan dokonce více než prorok (Mat. 11,9).
Tak tito ubozí lidé raději přijmou to, že se budou jevit nevědomými, a odpovídají Mu: „Nevíme to.“ Tato slova jasně ukazují dvě věci: Zjevují chybění každého duchovního oprávnění vůdců Židů a zároveň jejich pokryteckou špatnost. Jestliže nedokázali správně posoudit herolda Jana, jak měli potom správným způsobem přijmout jeho Pána? Jejich neochota a neschopnost zodpovědět otázku Pána ohledně křtu Jana Křtitele zjevuje jejich nepříslušnost při posuzování Pána Ježíše. Správná odpověď na Jeho otázku je také jedinou odpovědí na jejich vlastní otázku. Proto se odmítnutí jedné odpovědi rovná odmítnutí i druhé odpovědi. Ten, kdo neuznal Jana Křtitele, neuzná ani Božího Syna, o kterém tento svědčil, a obráceně. Odpověď Pána zní pak také: „Tak nepovím ani já vám, v jaké pravomoci činím tyto věci.“ (v. 33) Na jejich postoj vzhledem k jedné z nejdůležitějších otázek všech dob dává On odpověď se Svou, sobě vlastní důstojností a moudrostí. Doba, ve které se pokoušel je získat, uplynula. On je soudce, nikoli oni. Jaký to Pán – zároveň dokonalý Služebník a nejvyšší Soudce!
Marek 11,27-33
Marek 11,27-33