Kapitola 10

Manželství a rozvod (Marek 10,1-12)

(Srovnej s Mat. 19,1-9; Luk. 16,18.)

Pán nyní vede Své kroky z Kafarnaum v Galileji na jih ve směru do Jeruzaléma, kde měla skončit Jeho pozemská cesta. Přitom se odebírá ještě jednou na druhou stranu Jordánu, jako aby ukázal, že sice ještě je ve spojení se Svým lidem, ale přece už stojí mimo něj. Jako vždy, také zde se kolem Něho shromažďují velké zástupy lidí, které On jako obvykle poučuje Svým jedinečným způsobem. Jak jsme viděli, mluvil k nim tak, „jak to mohli slyšet“ (Marek 4,33). Ano, učil je „jako někdo, kdo má plnou moc“, a mluvil „slova milosti“ (Marek 1,22; Luk. 4,22)!

Marek 10,1-12

Marek 10,1-12

Ve dvou následujících oddílech staví na správné místo pozemské vztahy mezi mužem a ženou v manželství a k dětem v Božím království.

Farizeové, kteří vůči Němu smýšlejí nepřátelsky, od Něho neodstupují. Tak přicházejí nyní s otázkou, zda je muži dovoleno propustit svou ženu, to znamená nechat se s ní rozvést (v. 2). Byla to vychytralá otázka, neboť v základu byli všichni Židé ohledně možnosti rozvodu jednotní. Rozdíly v názorech se týkaly jen důvodů k rozvodu. Zatím co jedni následovali rabího Šammaie, který dovoloval rozvod jen při těžkých pochybeních, jako bylo cizoložství, druzí drželi s rabím Hillelem, který dovoloval rozvod už při lehčích pochybeních manželky.

Pán Ježíš hned jde zpět k Božímu slovu a ptá se: „Co vám přikázal Mojžíš?“ (v. 3) Protivníci ve své odpovědi poukazují na jediné přikázání ze zákona ze Sinaje, ve kterém se mluví o rozvodu. V 5. Mojžíšově 24,1-4 stojí: „Pojal-li by muž ženu a byl by manželem jejím, přihodilo by se pak, že nenašla milost před očima jeho pro nějakou mrzkost, kterou by nalezl na ní, i napsal by jí lístek zapuzení a dal v ruku její, a vyhnal by ji z domu svého; a vyjduci z domu jeho, odešla by a vdala se za druhého muže; a ten také muž poslední v nenávisti maje ji, napsal by lístek zapuzení a dal v ruce její a vyhnal by ji z domu svého, aneb umřel by muž její poslední, který vzal ji sobě za manželku; nebude moci manžel její první, který ji vyhnal, zase ji vzíti sobě za manželku, když již byla znečištěna.“

Marek 10,1-12

Marek 10,1-12

V tomto přikázání je zakázán nový sňatek rozvedené ženy s jejím prvním manželem. Není v něm řeč ani o nějakém příkazu ani o nějakém dovolení rozvodu! Propuštění ženy je zmíněno jen jako v Mojžíšově době zjevně už obvyklý způsob chování a není výslovně zakázáno. Židé se na toto přikázání však dívali jako na povolení k rozvodu. Přitom schválně přehlíželi, že sice bylo zmíněno odklonění od božského pořádku, ale nikterak nebylo schvalováno. Jen vydávalo svědectví o zatvrzelosti lidského srdce, které se vždy pokouší vyhnout Božím myšlenkám a Boží vůli (v. 4 a 5).

Pán Ježíš proto farizeům namítá, že to neodpovídá původní Boží vůli. Jestliže Bůh při stvoření stvořil jednoho muže a jednu ženu, pak v tom byla Jeho vůle dostatečně zřetelně vyjádřena. To bylo zdůrazněno ještě slovy v 1. Mojžíšově 2,24, jejichž citaci Pán následně připojuje: „Proto muž opustí svého otce a svou matku a přilne ke své ženě, a ti dva budou jedno tělo.“ Tento verš může být nazván božskou ústavou manželství. Jeden muž a jedna žena se spojí, žena se stává jeho ženou a on se stává jejím mužem, a v prožívání manželství se oba provždy stávají jedním tělem (v. 6 a 7). Nerozlučnost této jednoty stvrzuje Pán Jím k tomu přidaným opakováním: „Tedy už nejsou dva, ale jedno tělo.“ (v. 8)

Marek 10,1-12

Marek 10,1-12

Potom z toho činí závěr, který dává na otázku farizeů závěrečnou odpověď: „Co tedy Bůh spojil, nemá člověk rozlučovat.“ (v. 9) Jinými slovy: Rozvod v žádném případě neodpovídá dobré, dokonalé a libé Boží vůli. To oznámil už ve Starém zákoně skrze proroka Malachiáše: „Neboť nenávidím propouštění, praví Hospodin, Bůh Izraele.“ (Mal. 2,16 – přel.) Pavel to potvrzuje později pro křesťanství ve svých Dopisech. V Římanům 7,2 a 3 píše: „Neboť provdaná žena je zákonem přivázána k muži, dokud žije; jestliže ale muž zemřel, je zproštěná od zákona muže. Tak tedy je, když muž žije, nazvaná cizoložnicí, když bude nějakého jiného muže…“ A v 1. Korintským 7,10 a 11 čteme: „Manželům ale přikazuji ne já, nýbrž Pán, aby se žena neodlučovala od muže (jestliže ale je odloučena, tak ať zůstane neprovdaná nebo ať se smíří s mužem) a aby muž svou ženu nepropouštěl.“

Spojení dvou lidí Bohem platí tedy pro každé manželství na zemi! Nesmíme přehlédnout, že v První Mojžíšově knize nemáme co činit s křesťanským předpisem, nýbrž s příkazem, ve kterém je vyjádřen božský pořádek pro všechny lidi. Soužití svobodného muže s neprovdanou ženou je s tím v rozporu. V křesťanské víře je tento pořádek zcela a úplně potvrzen – ano dokonce ještě vyzdvižen do vysokého postavení, které je až příliš snadno přehlíženo. Manželství je podle Efezským 5,25-33 obrazem poměru mezi Kristem a Jeho milovanou Církví (Shromážděním). Jako zde není nikdy myslitelné nějaké rozdělení, stejně tak málo by tomu mělo být také v manželství věřících!

Později, když Pán je se Svými učedníky „v domě“ (viz kap. 3,20), dotazují se Ho učedníci v malém kroužku na tutéž otázku. Nyní jde ve Svém vysvětlení ještě o krok dále. Protože přece je manželství většinou rozlučováno proto, aby člověk byl volný pro nový svazek, vysvětluje Pán nyní, že uzavření manželství po rozvodu je cizoložství. To platí jak pro muže, tak i pro ženu. Podle židovského práva mohl jen muž „propustit“ svoji ženu, podle řecko-římského práva také žena svého muže (v. 10-12).¹⁵⁹

Jak vážná jsou tato jednoduchá a zřetelná naučení právě v naší době, ve které se lidé v kdysi křesťanstvím charakterizovaných zemích domnívají, že mohou dávat stranou všechny božské pořádky! Avšak nezapomínejme: Se všemi nařízeními, která Bůh lidem dal, má na mysli jen požehnání, a každý odklon od toho vede jen ke zkáze. Je žádoucí, aby všichni křesťané, kteří stojí před uzavřením manželství, ve světle těchto míst Písma mysleli na to, že uzavření manželství je po obrácení nejdůležitějším krokem v životě věřícího.

Pán Ježíš a děti (Marek 10,13-16)

Marek 10,13-16

Marek 10,13-16

(Srovnej s Mat. 19,13-15; Luk. 18,15-17.)

⁽¹³⁾A přinášeli k němu děti¹⁶⁰, aby se jich dotýkal. Učedníci jim to ale zakazovali¹⁶¹. ⁽¹⁴⁾Když to ale Ježíš viděl, nelibě to nesl a řekl jim: Nechte děti přijít ke mně, nebraňte jim, neboť takových je království Boží. ⁽¹⁵⁾Vpravdě, pravím vám: Kdokoli nepřijme Boží království jako dítě, nevejde do něho. ⁽¹⁶⁾A bral je do náruče, vkládal na ně ruce a žehnal jim.

Také tento oddíl je mravně krásný a je charakterizován božskou milostí. Zde to však nejsou farizeové, nýbrž do rozporu s Pánem se dostali Jeho učedníci.

Není nám sděleno, kdo přinášel k Pánu ty malé děti, aby se jich dotýkal; pravděpodobně to však byly matky nebo rodiče. Jaký je to dojemný obraz vidět, jak chtěli své děti přivádět do Jeho bezprostřední blízkosti, ano do kontaktu s Ním!

Avšak učedníci proti nim příkře vystupují. V jejich očích jsou tyto děti příliš nedůležité pro jejich Mistra (v. 13). V dřívějších dobách byly děti na jedné straně považovány za požehnání, mezi jiným proto, že mohly zajistit péči o rodiče ve stáří (viz. Žalm 127,3; 1. Tim. 5,4). Na druhé straně v nich lidé viděli „nehotové“ lidi, kteří na rozdíl k dospělým, ještě neměli žádnou cenu.

Když Pán Ježíš viděl, jak hrubě učedníci zacházeli s těmi, kdo chtěli přivést své děti k Němu, „nelibě“ to nesl. Je to jediný případ, kdy toto čteme o Něm, který byl tichý a pokorný! Jednou byl sice hněvivý a zarmoucený kvůli zatvrzelým srdcím Svých nepřátel (Marek 3,5). Zde jsou to Jeho vlastní učedníci, kteří svým příkrým postojem zjevovali nejen své přeceňování se a chybění jakéhokoli porozumění moci Boží milosti a lásky, nýbrž zapírali tím také svého Mistra, který je povolal. Kromě toho neodpovídalo jejich chování žádným způsobem pravému charakteru království, které chtěl zřídit.

Jeho láska k dětem nalezla jiná slova: „Nechte děti přijít ke mně, nebraňte jim, neboť takových je království Boží.“ (v. 14) Tyto nezletilé děti jsou sice od narození a od přirozenosti stejně tak ztracené jako jiní lidé. Proto také musí být zachráněny. Ale Syn člověka je nemusí „hledat“ jako ty, kteří se svými hříchy vědomě od Boha vzdálili. Pán o nich říká: „Neboť Syn člověka přišel, aby zachránil to ztracené.“ (Mat. 18,11) Vzhledem k celníku Zacheovi naproti tomu říká: „Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a zachránil, co je ztraceno.“ (Luk. 19,10) Zatím co těm malým dětem, které ještě nestojí pod odpovědností, náleží Boží království, musí se odpovědný dospělý člověk obrátit a být znovuzrozen, aby mohl vejít do království (viz Mat. 18,3; Jan 3,3.5).

Marek 10,13-16

Marek 10,13-16

Smýšlení malých dětí je dokonce příkladné pro každého, kdo chce vstoupit do království (v. 15). Učedníci, kteří kromě jedné výjimky přece už všichni byli znovuzrozeni, si musejí nechat říci, co je pro následování Krista nutné. Každý se musí obrátit a stát se jako malé dítě. Sebevědomí, sebedůvěru a pýchu musí odložit. Už na začátku kázání na hoře Pán řekl: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je království nebes.“ (Mat. 5,3) Být chudý v duchu nemá nic co činit s inteligencí, nýbrž znamená to, že člověk nemá o sobě vysoké mínění. Musí se pokořit a snížit.

Pak Pán, jako už to jednou učinil (kap. 9,36), bere do Své náruče ty děti, které k Němu byly přineseny, vkládá na ně ruce, jako kdyby chtěl ukázat, že se s nimi plně činí zajedno, a žehná jim (v. 16). Jen Marek popisuje tento k srdci jdoucí výjev, ve kterém se podruhé zjevuje láska Pána k malým dětem.

Bohatství a Boží království (Marek 10,17-31)

(Srovnej s Mat. 19,16-30; Luk. 18,18-30.)

Marek 10,17-31

Marek 10,17-31

V události o bohatém mladém muži (viz Mat. 19,20) před naše zraky vstupuje Žid, v němž, podobně jako u Natanaele, není lsti (Jan 1,47). To je důvod, proč ve verši 21 čteme, že Ježíš na něho pohleděl a zamiloval ho. Nebyla to láska Spasitele ke ztraceným hříšníkům, která přece platí všem, nýbrž láska Stvořitele k Jeho stvoření, v němž spatřil něco z původní krásy prvního – nikoli starého! – člověka.

Tento člověk přichází s uctivostí a upřímností k Pánu Ježíši. Ale nevidí v Něm více než vynikajícího rabího, od něhož doufá získat naučení o životě v Boží bázni. V něm se ukazuje lidská přirozenost ze své nejlepší stránky, a přece jeho ocenění věcí je naprosto chybné. Už jeho uctivé oslovení „Dobrý učiteli“ ukazuje, že Jej skutečně neznal, a proto neměl jasno o Bohu ani o Jeho Synu. Jeho otázka zjevuje, že věří, že lidé jsou dobří a že mohou na základě svých skutků před Bohem obstát, ano, že si mohou získat věčný život svým vlastním konáním (v. 17). Byl nábožný, a nábožnost byla právem nazvána největším nepřítelem víry.

Marek 10,17-31

Marek 10,17-31

Pán nejprve odmítá to uctivé oslovení slovy: „Nikdo není dobrý, než jen jeden, Bůh.“ Tím říká, co jen On jediný může říci: Jestliže nejsem Bůh, jsem stejně tak špatný jako ty, jestliže ale jsem dobrý, jsem Bůh (v. 18). Toto poznání tomu bohatému muži úplně chybí.

Avšak pak se Pán staví na rovinu, na níž tento člověk stál. Nebyl to žádný zlomený hříšník, který by toužil po tom, aby se dověděl, co musí učinit, aby byl zachráněn, nýbrž někdo, kdo si nebyl ve svém životě vědom žádné chyby a chtěl vědět, jak by mohl jednat ještě lépe, aby tím zdědil věčný život. Tím šlo jeho přání dále než zákon, ve kterém jen bylo napsáno: „Ostříhejte ustanovení mých a soudů mých. Člověk ten, který by je činil, živ bude v nich.“ (3. M. 18,5) Jeho odpověď ohledně jeho známosti a dbání na přikázání ukazuje však jeho neznalost sebe sama a svého vlastního stavu před Bohem: „Učiteli, toho všeho jsem dbal od svého mládí.“ (v. 19 a 20)

Mohli bychom sice tomuto člověku připsat k dobru, že v době před křížem Krista ještě nebyla výslovně zjevena naprostá zkaženost člověka. Jinak by Bůh nepotřeboval Svému lidu Izraeli dávat zákon, neboť teprve jím byla na světlo přivedena hříšnost člověka, jak se to dovídáme v Novém zákoně (Řím. 5,20; Gal. 3,19). A přece upřímní lidé jako David přišli svou neschopností cele dodržet zákon k poznání, že jsou ztraceni a že předepsané oběti jim nemohou opatřit věčné vykoupení: „Neboť neoblíbil bys oběti, bych ji i dal, aniž bys zápalu přijal. Oběti Boží duch zkroušený; srdcem zkroušeným a potřeným, Bože, nepohrdneš.“ (Žalm 51,18.19) Toto život přinášející poznání tomu bohatému muži chybělo.

Proto Pán vede jeho myšlenky k velké překážce v jeho životě, kterou si on sám ještě neuvědomil, totiž k jeho lásce k pozemskému majetku. Tento muž, který se domníval, že udělal vše a že vlastní vše, co si člověk může přát, neměl žádné spojení s nebem a s pokladem, který existuje jen tam!

Doufal, že si může získat věčný život svým vlastním konáním. Ale tento poklad v nebi nemohl získat tím, že by prodal své statky a dal výtěžek chudým. To jedno, co mu chybělo, bylo poznání sebe jako hříšníka před Bohem, pokání a víra v Pána Ježíše. –

Láska k jeho majetku a důvěra v jeho bohatství byly velkými překážkami v tom, aby následoval Pána Ježíše v sebezapření a víře (v. 21). Pán, který toto viděl, jej postavil Svou výzvou na zkoušku a do Božího světla. Nyní byl zjeven stav jeho srdce. Cena následování Krista mu byla příliš vysoká. Odešel smutný, neboť se nechtěl vzdát svého bohatství (v. 22).

V příkrém protikladu k tomuto bohatému muži stojí apoštol Pavel. Také on vyrůstal jako římský občan v těch nejlepších poměrech. Mohl studovat v Jeruzalémě u nejslavnějšího učitele zákona Gamaliele, už jako mladý muž měl před očima skvělou kariéru mezi Židy a vzhledem ke „spravedlnosti, která je v zákonu, byl nalezen bez vady“ (Fil. 3,6). Také on měl setkání s Pánem Ježíšem, který se mu zjevil u Damašku. Avšak u něho rozhodování dopadlo jinak. On viděl ve světle „výtečnosti známosti Krista Ježíše, mého Pána“, že všechny zdánlivé přednosti, které mu až do té doby byly důležité, nejsou nic jiného než „smetí“ a dovedl se jich s radostí zříci proto, aby získal Krista a byl v Něm nalezen. Dokonce, i kdyby byl mohl obdržet spravedlnost ze zákona, nechtěl to, protože se mu Boží spravedlnost z víry jevila slavnější (viz Fil. 3,4-9). Zatím co ten bohatý mládenec odešel smutný, Pavel právě v Dopisu Filipským píše stále znovu o radosti v Pánu, kterou má každý, kdo Ho vírou přijal a následuje Ho.

Marek 10,17-31

Marek 10,17-31

Pán se opět dívá kolem sebe (v. 23; srv. s kap. 3,5). Jako oči Boha, Hospodina, probíhají všecku zemi, aby se mocně prokazoval při těch, jejichž srdce je nerozdělené obráceno na Něho, tak zkoumá pohled našeho Pána stav Jeho učedníků, kteří Ho obklopují. Pak jim říká: „Jak těžko ti, kteří mají jmění, vejdou do Božího království!“ Bohatství a blahobyt jsou podle Božího slova překážkou pro víru. Člověk, který má k dispozici vše, co si na zemi může přát, je nakloněn k tomu, aby věřil, že to je všechno. Bohatství oslepuje a křiví pohled na věčnost. To ví i nepřítel.¹⁶³

Pro Izraelitu musela být tato slova Pána těžko srozumitelná. Vždyť Bůh jim přece zaslíbil bohaté pozemské požehnání, když budou dodržovat Jeho přikázání (viz 3. M. 26,1-13; 5. M. 28,1-14). Proto je zděšení učedníků ze slov Pána pochopitelné. Nerozuměli, jak by to mohlo být, že právě vnější znaky Božího zemského požehnání by uzavíraly cestu k Němu. Pán Ježíš proto upřesňuje svůj způsob vyjadřování, když připojuje slovo „důvěřují /spoléhají/“ (v. 24)¹⁶⁴. Ne bohatství samo o sobě je překážkou. Blahobyt však může člověka svést k tomu, že k němu obrací celou svou důvěrou, že na něj soustředí všechny své myšlenky, a tím ztratí ze zřetele věčnost. „Boží království“ bylo očekávání Židů. Ale aby na něm měli podíl, bylo zapotřebí pokání, jak to kázal Jan Křtitel, a nové narození, jak to řekl Pán sám (kap. 1,15; Jan 3,3.5).

Marek 10,17-31

Marek 10,17-31

Velmi drastickým přirovnáním vysvětluje Pán Ježíš nyní Svá slova (v. 25). Jako je to nemožné pro velblouda, aby se protáhl uchem jehly, tak nemožné je to také pro někoho bohatého (to v naší souvislosti znamená: pro někoho, jenž spoléhá na své bohatství), aby vešel do Božího království. Tak jako v Matoušovi 23,24, je i zde skutečně míněn velbloud. Jsou známé pokusy oslabit toto přirovnání. Ale teprve v pátém století vyvstal způsob čtení kamilos (řecky pro „lodní lano“), a teprve v 15. století vysvětlení „malá městská brána“ pro ucho jehly.

Navazující otázka učedníků ukazuje, že na jedné straně i pro sebe samé viděli nebezpečí bohatství, na druhé straně byli stále ještě prodchnuti židovskou myšlenkou dosažení spravedlnosti dobrými skutky (v. 26). Museli se však naučit, že záchrana je jedině a pouze dílo Boží milosti (viz Ef. 2,5.8-10). Víra tedy není žádný skutek ve vlastním smyslu. Člověk nemůže ke své záchraně přispět ani tím nejmenším. Ta je jedině Božím dílem. K tomu poslal Svého jednorozeného, milovaného Syna. Ten přišel na svět, aby hledal a zachránil, co je ztraceno (v. 27; srv. s Luk. 19,10).

Petr si myslí, že nyní musí Pánu představit, že on a druzí učedníci učinili právě to, co se bohatému mladíkovi zdálo být příliš těžkým. Všechno opustili a následovali Ho. Nesvědčí jeho slova o určitém sebeuspokojení? Ano, taková je lidská přirozenost (v. 28). Ale Pán mu odpovídá velmi milostivým způsobem. Nikdo – a to jde nyní daleko za Petra a ostatní učedníky –, kdo opustil svou rodinu a svůj majetek kvůli Němu a kvůli evangeliu, tím neutrpí škodu (v. 29). Rozum a cit mohou člověku namlouvat, že se prostě všeho vzdá a ztratí, co mu je milé a cenné. Jak by mohl někdo nevěřící byť i jen tušit, co obdrží, když se svěří Pánu Ježíši! Ale aby k tomu přišel, musí nejprve poznat, že všechen majetek a bohatství světa jej nemohou přivést ani o krok dále na cestě k věčnému bezpečí a požehnání jeho duše. K tomu opuštění může dojít, a někdy se to tak stane, vnějšně, často ale také jen vnitřně.

„Kvůli mně“ (v. 29) se vztahuje na víru v Jeho Osobu, a to je to, oč jde, ne o odměnu! Přesto tu bude odměna! „Kvůli evangeliu“ se vztahuje na dobré poselství, v něž člověk uvěřil.

Marek 10,17-31

Marek 10,17-31

Tím stonásobným obdržením za to, čeho se věřící vzdal, je míněno okoušení všech duchovních požehnání v nebeských místech v Kristu, ale také společenství s Bohem, naším Otcem (i když Pán zde ještě vynechává slovo „Otec“, poněvadž ještě nezemřel a nevstal, srv. s Janem 20,17), a Jeho Synem Ježíšem Kristem, a se spoluvěřícími zde na zemi. To všechno bude „v tomto času“ (řecky: kairos „určitý nebo příhodný čas“) sice spojeno s pronásledováními; ale „v budoucím věku“ (řecky aiôn „období, které má určitý znak, charakter“), to jest v Miléniu, obdrží učedníci věčný život. To, co ten bohatý mladý muž chtěl získat vlastním konáním a nedostal to (v. 17), obdrží zdarma každý, kdo uvěří v Pána Ježíše! Věčný život je zde, jako většinou v Novém zákoně (kromě u Jana), viděn jako ještě budoucí. „Přicházející“ nebo „budoucí věk“ je tisícileté království (Mat. 12,32; Luk. 18,30; Ef. 1,21; Žid. 6,5). Zde se opět jasně ukazuje, že oni jako Židé očekávali Boží království na zemi (v. 30).

Na základě následujícího verše: „Ale mnozí první budou poslední a poslední první,“ musí však být dodáno, že mnozí z Židů, které Bůh obdařil tolika výsadami, nepřijali Jeho nabídku (v. 31). Ze všech lidí obdrželi oni ty nejvyšší výsady. Proto oni byli ti „první“. Jim bylo evangelium nejprve zvěstováno a apoštol Pavel je později nazývá „blízkými“ (viz Sk. 13,46; Řím. 1,16; Ef. 2,18). Ti z nich, kteří Pána Ježíše zavrhli, tím však ztratili každé spojení s Bohem a stali se „posledními“. Ale ti „poslední“, to jsou ti ze „vzdálených“ národů, kteří přijmou evangelium, budou z Boží milosti patřit k těm „prvním“. – Je možné v tom také zde vidět určité napomenutí Petrovi, že rozhodující jsou pravé pohnutky pro následování Krista, a tím také výsledek, nikoli začátek naší cesty víry.

Čtvrté ohlášení utrpení (Marek 10,32-34)

(Srovnej s Mat. 20,17-19; Luk. 18,31-33.)

⁽³²⁾Byli ale na cestě nahoru¹⁶⁵ do Jeruzaléma, a Ježíš šel před nimi; a oni se děsili, a když ho následovali, báli se¹⁶⁶. A opět vzal dvanáct k sobě a začal jim říkat, co se mu má stát: ⁽³³⁾Hle, jdeme nahoru do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím a učeným v Písmu; a odsoudí ho k smrti a předají ho národům; ⁽³⁴⁾a budou se mu posmívat a plivat na něho a bičovat ho a zabijí ho; a po třech dnech vstane.

Od tohoto místa je už vše vedeno k poslednímu, podstatnému oddílu tohoto Evangelia: k cestě utrpení Božího Služebníka (kap. 11-16). Cesta Pána Ježíše vede nyní nahoru do Jeruzaléma. Zatím co On také nyní jde vpředu jako Dobrý pastýř před Svými ovcemi (srv. s Janem 10,4), učedníci Ho následují se zděšením a strachem. Už třikrát k nim mluvil o Svých nastávajících utrpeních a Své smrti, ale také o Svém vzkříšení (kap. 8,31 a 9,12.31). Nyní bere dvanáct apoštolů stranou, aby jim ještě jednou oznámil, co je před Ním. Činí to tváří v tvář jejich zděšení a jejich strachu se vším klidem, ale také s otevřeností (v. 32). Jeho vysvětlení jsou nyní podrobnější než ta dřívější. Jako Syn člověka (viz k tomu kap. 2,10) jde nahoru do Jeruzaléma, a to s plnou známostí toho, co Ho čeká (viz Jana 18,4). Jeden z Jeho dvanácti nejdůvěrnějších Jej zradou vydá do rukou velekněžím a učeným v Písmu, duchovním vůdcům svého zatvrzelého národa. Ti Jej na základě zákona ze Sinaje, který jim dal On sám, Jehova (Hospodin) Starého zákona, odsoudí k smrti (viz Jan 19,7). Pak jej předají národům, to znamená Římanům, kteří s Ním budou jednat nejpotupnějším způsobem a s naprostou lhostejností na Něm vykonají rozsudek smrti. Avšak po třech dnech vstane z mrtvých (v. 34)!¹⁶⁷

Marek 10,32-34

Marek 10,32-34

To je cesta, která před Ním leží. Je to věčná Boží rada. Zároveň je v ní obsažen soud nad celým lidstvem, ať to jsou Židé jako zástupci náboženství, nebo národy jako zástupci lidské moci. Pán vidí všechno před Svým vnitřním okem a sděluje to v klidu Svým učedníkům. Pro učedníky to má nejvyšší význam, neboť je to základ pro jejich pozdější víru a jejich porozumění, až On vstane z mrtvých (srv. s Janem 12,16). Nejprve však ničemu z toho všeho nerozumějí, nýbrž jsou naplněni strachem (srv. s Markem 9,32).

Ačkoli Pán už vícekrát mluvil o Svém zavržení, myslí učedníci přece jenom pouze na království a jeho slávu; kříž jim proto zůstává skryt. Když upřeme svůj zájem k něčemu určitému, nemohou jiné, důležitější myšlenky naše nitro prostě už dosáhnout. Tím je naše duchovní porozumění zúženo. Tak tomu bylo u učedníků, a tak tomu je také často při nás.

Přání Jakuba a Jana (Marek 10,35-45)

(Srovnej s Mat. 20,20-28.)

Marek 10,35-45

Marek 10,35-45

Jen Marek se zmiňuje o tom, že Jakub a Jan, synové Zebedeovi, od Pána obdrželi přízvisko Boanerges, to jest „synové hromu“ (kap. 3,17). Svým chováním vícekrát potvrzují, jak tím měl pravdu (srv. s Luk. 9,49-56). Také nyní přicházejí k Pánu Ježíši s velmi smělou otázkou. Právě před chvílí slyšeli počtvrté a naposledy o Jeho zavržení, Jeho utrpeních a Jeho smrti (srv. s kap. 8,31; 9,12.31). Avšak tato vážná sdělení je nechávají více méně nedotčené. Jejich myšlenky jsou obráceny jen na království a doufají, že jeho začátek přijde co nejdříve. Věří v Pána Ježíše jako v Mesiáše a pro Něho se všeho vzdali. O tom se zmínil jejich spoluučedník Petr ještě krátce předtím (v. 28). Ale nemají žádné porozumění pro předpovědi svého Mistra o Jeho cestě utrpení a o Jeho smrti. Vynucují si od Něho dokonce Jeho slib, dříve než vysloví svou prosbu (v. 35). Jako ten dokonalý, pokorný Služebník, jim Pán nečiní žádnou výčitku. Ukazuje jim však, že si ve skutečnosti neuvědomují, za co prosí (v. 38).

Marek 10,35-45

Marek 10,35-45

Jejich víra je nejen slabá a bez duchovního porozumění, nýbrž – jako často i při nás – je smíšena s tělesnými myšlenkami a pohnutkami. Očekávali vládu a veřejnou slávu svého Pána, přejí si ale přitom pro sebe nejvyšší místa cti. Jeden chce sedět po Jeho pravici, druhý po Jeho levici (v. 37). Mírnou formou jim Pán vyčítá jejich téměř neomluvitelnou neznámost a ještě jednou jim připomíná utrpení, která stojí před Ním: „Nevíte, oč prosíte. Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?“ (v. 38) Muselo jim být znovu připomenuto, že Jeho cesta vede ke slávě jen skrze nejhlubší utrpení – a oni tomu neporozuměli ani nyní. To ukazuje jejich odpověď: „To můžeme.“

Potom jim předpovídá, že také oni pro Něho budou trpět. Jakub měl být přece prvním ze dvanácti apoštolů, kdo vytrpěl mučednickou smrt (Sk. 12,2), a jeho bratr Jan byl na konci svého dlouhého života pro Slovo Boží a pro svědectví Ježíšovo vyhnán na ostrov Patmos (Zj. 1,9). Tak pili kalich, který On musel pít, a byli křtěni křtem, kterým byl On křtěn (v. 39).

A přece, jaký rozdíl byl mezi jejich utrpením a utrpením Pána, mezi jejich smrtí jako mučedníků a Jeho smrtí! Jen On sám pil kalich smírčích utrpení za naše hříchy a za hřích, který Mu dal Otec (Jan 18,11). Utrpení ze strany lidí – až k smrti – představovala sice část tohoto hořkého kalichu, který také věrní učedníci, jako i všichni pozdější mučedníci, vyprázdní. Ale ve Svém smírčím díle byl náš Vykupitel zcela sám. Kalich a křest pro Něho obsahovaly Boží soud nad hříchem a nad starým člověkem (srv. s Luk. 12,50; Řím. 6,6). Podíl učedníků na tomto kalichu a na tomto křtu se vztahoval naproti tomu jen na utrpení a smrt ze strany lidí. „Kalich“ se zdá přitom ukazovat na utrpení duše a srdce, „křest“ na vnější utrpení. U apoštola Pavla vidíme později připravenost k účasti na Jeho utrpeních, která nakonec povedou k vytoužené slávě. Ale ti dva učedníci přitom myslí jen na slávu a na vytoužená místa cti.

Marek 10,35-45

Marek 10,35-45

Ale podle kterého měřítka je rozdělována odměna v Božím království? Jen podle věrnosti a oddanosti ve službě pro našeho Pána. Tyto znaky mohou však být dokonale posouzeny nikoli na začátku nebo během služby, nýbrž teprve po jejím skončení. Na to bylo tedy v tomto okamžiku ještě příliš brzo. Teprve v budoucnosti, před Boží soudnou stolicí, bude zjevné, zda patří k těm od Něho poctěným, „jimž je to připraveno“ (v. 40). Pán se zde ukazuje opět jako ten pravý Služebník, který se sám zcela staví do pozadí a zaujímá nejnižší místo.

Mysleli ti dva „synové hromu“ snad na to, jaké účinky by to mělo na jejich přítomné postavení mezi apoštoly, kdyby jim Pán už nyní přiznal nejvyšší místa cti ve Své slávě? To nevíme. „Nevole“ ostatních deseti učedníků vůči Jakubovi a Janovi svědčí rovněž o jejich tělesném smýšlení (v. 41). Proto Pán svolává všechny učedníky k sobě a připomíná jim nejprve ducha a zásady světa. Jeho mocnáři panují a vykonávají nad ním moc (v. 42). Pak jim objasňuje, že se to mezi nimi nemůže dít jako ve světě, nýbrž naprosto v protikladu k tomu: „Kdokoli se mezi vámi chce stát velkým, má být vaším služebníkem; a kdokoli mezi vámi chce být první, má být služebníkem všech.“ (v. 43.44) Asi každému čtenáři je jasné, že se zde nejedná o pozemskou nebo dokonce světskou velikost či přednostní postavení. Jak by se mohl pravý učedník Pána uprostřed svých spoluvěřících snažit o něco takového? Duchovní velikost nebo přednostní postavení dosáhne křesťan obětavou službou pro Pána a těm Jeho, a to aniž by zároveň usiloval o nějaké vynikající postavení. Jediným zaměstnáváním se svým vlastním Já by přitom mělo být neomezené sebeodsuzování. Jan Křtitel a apoštol Pavel jsou následováníhodnými příklady takové oddané služby.

Dokonalým vzorem je však náš Pán sám, který o sobě říká: „Neboť ani Syn člověka nepřišel, aby mu bylo slouženo, nýbrž aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ (v. 45) „Ne být obsluhován, nýbrž sloužit“ je téma tohoto Evangelia, protože to byl obsah života našeho Pána. On byl od věčnosti v tvářnosti Boží, ale ponížil se, když se stal člověkem, a jako takový se stal poslušným až k smrti (viz Fil. 2,5-8). Velebeníhodný Pán! V Něm vidíme zcela novou zásadu, novou sílu, totiž Boží lásku.

Výraz „Syn člověka“ zde mluví o Jeho ponížení jako člověka (viz kap. 2,10). Při Svém prvním příchodu nevystoupil jako Panovník, nýbrž jako poslušný Boží Služebník a sloužil i lidem. Byl to Jeho pokrm (bez kterého nemohl a nechtěl žít), činit vůli Toho, který Jej poslal, a vykonat Jeho dílo (Jan 4,34). Ve Své poslušnosti a službě je naším příkladem, avšak v tomto „díle“ stojí sám.

Byl to cíl a vrchol Jeho služby, „aby dal svůj život jako výkupné za mnohé“. Žádný člověk se nemůže sám vykoupit ani vykoupit druhé: „Žádný bratra svého nijak vykoupiti nemůže, ani Bohu za něj dáti mzdy vyplacení, (neboť by velmi drahé musilo býti vyplacení duše jejich, proto nedovede toho na věky).“ (Žalm 49,8.9) Jen jeden byl v stavu k tomu, aby Bohu dal Svůj drahý, bezhříšný život jako výkupné, aby osvobodil provinilé hříšníky od soudního rozsudku. To učinil Syn člověka na kříži. Za to buď věčně chválen a veleben!

Marek 10,35-45

Marek 10,35-45

Slova „za mnohé“ nejsou v žádném rozporu k podobnému výrazu v 1. Timoteovi 2,6 („… který dal sám sebe jako výkupné za všechny“). V tomto druhém místě vidíme celou šíři a rozsah díla vykoupení, které skutečně platí všem lidem. Výkupné, které Pán Ježíš zaplatil, stačí pro všechny lidi. Tak velká je Boží milost! Ale nečteme, že také všichni lidé jsou zachráněni. Boží slovo jasně říká: „Věř v Pána Ježíše, a budeš zachráněn.“ (Sk. 16,31). Jen ten, kdo v Něho uvěří, přichází pod prožitek výkupného. Proto nejsou tyto dva tak podobné, a přece tak rozdílné výroky ve vzájemném rozporu, nýbrž jeden doplňuje druhý. V 1. Timoteovi 2,6 vidíme stránku smíření, které je tak dokonalé, že by vystačilo pro všechny lidi, v Marku 10,45 naproti tomu stránku Kristova zastupování, pod jehož účinek přijdou jen ti, kteří v Něho uvěří.

Slepý Bartimeus (Marek 10,46-52)

(Srovnej s Mat. 20,29-34; Luk. 18,35-43.)

⁽⁴⁶⁾A přicházejí do Jericha. A když vycházel z Jericha se svými učedníky a četným zástupem, seděl syn Timeův, Bartimeus, slepec¹⁷², žebraje u cesty. ⁽⁴⁷⁾A když slyšel, že to je Ježíš Nazaretský, začal křičet a říkat: Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou! ⁽⁴⁸⁾A mnozí mu tvrdě domlouvali, aby mlčel; on ale volal tím více: Synu Davidův, smiluj se nade mnou! ⁽⁴⁹⁾A Ježíš se zastavil a řekl: Zavolejte ho! A oni volají toho slepého a říkají mu: Buď dobré mysli; vstaň, volá tě! ⁽⁵⁰⁾On ale odvrhl svůj plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. ⁽⁵¹⁾A odpověděv mu Ježíš, řekl: Co chceš, abych ti učinil? Ten slepý mu ale řekl: Rabbuni¹⁷³, abych opět viděl. ⁽⁵²⁾A Ježíš mu řekl: Jdi, tvá víra tě uzdravila¹⁷⁴. A ihned prohlédl a šel na cestě za ním.

Nyní přicházíme k poslednímu divu uzdravení, který Pán Ježíš učinil před Svým dílem vykoupení, pokud nám o tom Marek podává zprávu. Jak jsme viděli, začíná poslední oddíl Jeho služby, Jeho cesta do Jeruzaléma, už ve verši 32. Na tomto bodu obratu odráží uzdravení slepého Bartimea (= „Syn Timeův“ nebo „Syn chváleného“) situaci národa Židů.¹⁷⁵

Marek 10,46-52

Marek 10,46-52

Slepý muž se nalézal před branami města Jericha („místo vůně“). Toto místo bylo kdysi pro Izrael do jisté míry vstupní branou do zaslíbené země. Božím milostivým zásahem bylo Jericho zničeno a bylo pod zlořečením. Proti Jeho vůli bylo znovu vystaveno (viz. Joz. 6, zvláště v. 26; 1. Král. 16,34). A přece se zde znovu stává dveřmi naděje pro vzpurný Boží lid.

Bartimeus byl nejen slepý, nýbrž také chudý. Seděl a žebral u cesty (v. 46). Ale když slyšel, že Ježíš, ten Židy opovrhovaný Nazaretský, jde kolem, ze vší síly volal: „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ (v. 47) V Markově evangeliu je to jediný člověk, který Pána Ježíše nazývá Jeho prorockým titulem „Syn Davidův“ (srv. s Mat. 1,1). A činí to zjevně v pevné víře, že Ježíš Nazaretský, je zaslíbený Davidův Syn. Nejprve jej sice kolemstojící chtějí přivést k mlčení, ale on se nenechá odvést od svého úmyslu, a tím více křičí (v. 48). A Pán jej vyslýchá! U tohoto chudého a bídného muže, jenž k Němu v nejvyšší nouzi volá o pomoc, se náš milostivý Pán zastavuje a dává ho k sobě povolat. Nyní ho lidé přece povzbuzují (v. 49). Pak slepý žebrák odvrhuje svůj plášť, vyskakuje a přichází k Němu. Oděn jen svými šaty, stojí nyní před Ním. V tom se ukazuje pokoření před Pánem, jenž o krátký čas později sám odloží Svůj svrchní šat, aby Svým učedníkům umyl nohy (v. 50; srv. s Janem 13,4; 21,7). A nyní mu Pán klade stejnou otázku jako krátce předtím těm dvěma bratrům: „Co chceš, abych ti učinil?“ Ale jak rozdílné byly pohnutky a následky! Tam to bylo tělesné sobectví, které hledalo své uspokojení, zde je to duchovní nouze a víra v Krále Izraele, která vedla k záchraně (v. 51). Nejenže se naplní toužebné přání ubohého slepce, aby znovu viděl, nýbrž svou vírou ve Vykupitele Izraele je nyní také zachráněn pro věčnost.¹⁷⁶

Marek 10,46-52

Marek 10,46-52

„Vidící“ vůdci lidu, kteří zavrhli svého Mesiáše, jsou a zůstávají duchovně slepými. Učedníci Pána, jejichž duchovní stav vyjadřuje pozvolně uzdravený slepec v Betsaidě, vidí ještě více či méně nezřetelně to, co jim On sděluje (srv. s Markem 8,24). Ale tento slepý se stává tělesně i duchovně vidícím, protože v Něho věří jako v Davidova Syna (srov. s Janem 9,40.41). Následuje Ho nyní na cestě, která vede do Jeruzaléma (v. 52).