Neznámý

⁽¹⁾A řekl jim: Vpravdě, pravím vám: Mezi těmi, kteří zde stojí, jsou někteří, kdo neokusí smrti, dokud neuvidí království Boží přijít v moci.

⁽²⁾A po šesti dnech bere Ježíš Petra a Jakuba a Jana s sebou a vede je samotné na vysokou horu. A byl před nimi proměněn; ⁽³⁾a jeho šaty se staly třpytivé, velmi bílé, jak žádný bělič na zemi nemůže učinit bílými. ⁽⁴⁾A zjevili se jim Eliáš s Mojžíšem, a rozmlouvali s Ježíšem. ⁽⁵⁾A Petr odpovídá a říká Ježíšovi: Rabbi^¹³³, je dobré, že jsme zde; a chceme udělat tři stánky, tobě jeden a Mojžíšovi jeden a Eliášovi jeden. ⁽⁶⁾Neboť nevěděl, co by měl říci, neboť byli plni strachu. ⁽⁷⁾A přišel oblak, který je zastínil^¹³⁴; a stal se hlas z oblaku: Tento je můj milovaný Syn, jeho slyšte. ⁽⁸⁾A náhle, když se rozhlédli, neviděli u sebe už nikoho, nýbrž Ježíše samotného.

První verš 9. kapitoly tvoří závěr řeči Pána o nesení Jeho pohanění a zároveň uvádí následující oddíl, který podává předokoušení budoucí slávy Krista. Ale ne všichni Jeho posluchači to směli prožít, nýbrž jen někteří vybraní: Petr, Jakub a Jan. Byli to titíž, kteří už při vzkříšení Jairovy dcery viděli Jeho oživující sílu, a později měli být v Getsemane svědky utrpení Jeho duše.

Nyní, dříve než se stali svědky Jeho utrpení, směli předem hledět na jakýsi miniaturní obrázek Jeho moci v tisíciletém království. Skutečnost bude na zemi viděna poprvé při Jeho zjevení ve slávě. V souhlasu s charakterem tohoto Evangelia, které nám představuje pokorného a poslušného Hospodinova Služebníka, je výslovně zmíněn příchod Božího království „v moci“ v protikladu k Jeho tehdejšímu ponížení a zavržení ze strany lidí (v. 1).

Pán Ježíš opět stranou od zástupu bere ty tři učedníky s sebou samotné na jednu vysokou horu. Bylo to „po šesti dnech“, tedy v sedmý den (v. 2). Tento počet obsahuje už skrytý poukaz na tisícileté království, neboť po šesti dnech stvoření v sedmý den Bůh odpočinul (1. M. 2,2; srv. s Židům 4). Tam se náš Pán modlí, jak o tom podává zprávu Lukáš (Luk. 9,28-29). Během Své modlitby je před jejich očima „proměněn“. Výsledkem je sláva, která je zde při pohledu na Pána Ježíše popsána slovy: „A jeho šaty se staly třpytivé, velmi bílé, jak žádný bělič na zemi nemůže učinit bílými.“ (v. 3) Bílá barva mluví o čistotě, bezhříšnosti a svatosti, třpyt o slávě. Dodatek: „jak žádný bělič na zemi nemůže učinit bílými“, ukazuje na Boha. Není to lidská sláva, nýbrž Bohem daná sláva, kterou byl náš Pán oděn po Svém nanebevstoupení a ve které se také jednou vrátí na zem, aby zřídil Své království (Dan. 7,14; 1. Petra 1,21). Naproti ní musí zcela vyblednout všechna sláva člověka.

Potom učedníci vidí Eliáše a Mojžíše, od Židů vysoce ctěné muže staré smlouvy, jako představitele proroctví a zákona. Marek jako jediný zmiňuje Eliáše před Mojžíšem, asi proto, že ten první jako prorok bude připravovat půdu pro „den Hospodina“ (v. 4; viz Mal. 3,21 /4,3/; srv. také s následujícím oddílem Marka 9,11-13).

Zde kromě toho Eliáš a Mojžíš symbolicky ztělesňují věřící, kteří před tisíciletým královstvím sestoupí z nebe s oslaveným Synem člověka (1. Tes. 3,13b). Mojžíš představuje věřící, kteří zemřeli a byli pochováni, zatím co Eliáš ztělesňuje věřící, kteří budou do nebe vzati živí (5. M. 34,5-6; 2. Král. 2,11). Při příchodu Pána budou nejprve vzkříšeni mrtví v Kristu, potom my, žijící, budeme proměněni a zároveň s nimi budeme uchváceni. Později, při Jeho zjevení, sestoupíme pak s Ním z nebe (1. Tes. 4,13-18). Ti tři učedníci nám zde ukazují příslušníky věřícího židovského ostatku (a nadto všechny věřící), kteří potom budou žít na zemi a prožijí zjevení slávy Krista (Mat. 24,30).

Téma rozmluvy těch dvou mužů s Pánem Ježíšem nám Marek nesděluje; podle Lukáše jím však bylo „vyjití“, to znamená konec cesty, který měl Pán Ježíš naplnit v Jeruzalémě. Vskutku vznešený předmět!

Tomu všemu učedníci Pána Ježíše tehdy ještě nerozuměli. Petr, opět v čele učedníků, se podobá tomu kdysi slepému, který viděl lidi chodit kolem jako stromy (viz kap. 8,24). Svým návrhem, udělat pro Pána, pro Mojžíše a pro Eliáše po jednom stánku, staví – aniž by chtěl – Pána na jeden stupeň s lidmi (v. 5). Ještě mu chybí duchovní schopnost rozeznání, kterou později zjevuje ve svém Druhém dopisu, když tam píše o této události (2. Pet. 1,16-18). Marek se zde zmiňuje o nedostatečném porozumění a o bázni učedníků při spatření těch tří osob a slávy, jíž jsou oděni (v. 6; srv. s Luk. 9,31).

Náhle jsou všichni zastíněni oblakem, který však nezatemňuje, neboť to byl „světlý oblak“ (Mat. 17,5). Tentýž oblak naplnil stan setkávání a chrám při jejich zasvěcování (2. M. 40,35; 1. Král. 8,10-11). Je viditelným znamením slavné Boží přítomnosti, „šechina“ (hebrejsky pro „příbytek“). Podle Lukáše 9,33 a 34 vstupují Mojžíš a Eliáš při svém rozloučení od Pána do toho oblaku. Když to ti tři učedníci vidí, bojí se. Přirozený člověk je neschopný snést svatou Boží přítomnost.

Potom z oblaku zaznějí slova: „Tento je můj milovaný Syn; jeho slyšte.“ Jen Jednomu náleželo toto předivné, jedinečné božské svědectví: Božímu Synu, který se stal člověkem. Zákon a proroci, reprezentovaní Mojžíšem a Eliášem, platili až do Jana Křtitele. Tato doba je naplněna a pominula, neboť nyní přišel Boží Syn. Jeho samého máme poslouchat (v. 7; srv. s Luk. 16,16; Řím. 3,21.22). Matouš se zmiňuje o strachu učedníků teprve při těchto Božích slovech o Jeho milovaném Synu.^¹³⁵

Zde máme tedy před sebou malé vyobrazení slávy Božího království. Kristus je jako oslavený člověk na zemi a je od Boha uznáván jako Jeho milovaný Syn. Bůh je sice přítomen v oblaku, ale je skrytý, ačkoli je v něm zjevena Jeho sláva. Oslavení svatí (Mojžíš a Eliáš) vstupují do oblaku slávy, nikoli však svatí, kteří se nalézají ještě na zemi (ti tři učedníci).

Na rozdíl od toho mají všichni, kteří nyní věří v Pána Ježíše, už během svého pozemského života smělost v Duchu ke vstupu do bezprostřední Boží přítomnosti, do nebeské svatyně – bez oddělující opony (Žid. 10,19-22). Neboť když Pán dokonal Své dílo smíření, roztrhla se opona v chrámu symbolicky odshora až dolů na dva kusy (Marek 15,38).

Ve zmíněném místě v jeho Druhém dopisu popisuje Petr tuto událost jako očitý svědek Kristovy slávy a k potvrzení proroctví Starého zákona. Bůh zde dal těm bázlivým učedníkům pohled na budoucí pozemskou slávu Krista, aby je posilnil pro jejich odříkání plnou cestu následování zavrženého Krista.

Eliášův příchod a druhé ohlášení utrpení Pána (Marek 9,9-13)

⁽⁹⁾A když sestupovali z hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali to, co viděli, kromě až by Syn člověka vstal z mrtvých. ⁽¹⁰⁾A chopili se tohoto slova a mezi sebou mluvili: Co to je, vstát z mrtvých? ⁽¹¹⁾A zeptali se ho a řekli: Proč říkají učení v Písmu, že nejprve musí přijít Eliáš? ⁽¹²⁾On ale jim řekl: Eliáš sice přijde nejprve a napraví všechny věci; avšak jak stojí psáno o Synu člověka, že musí mnoho trpět a za nic považován být? ⁽¹³⁾Ale říkám vám, že Eliáš také přišel, a udělali mu, cokoli chtěli, tak jak o něm stojí psáno.

Po Svém sestoupení z hory zpět do smutné skutečnosti zavržení od Svého vlastního lidu přikazuje těm třem učedníkům, kteří Ho doprovázejí, aby si to, co viděli, nechali pro sebe. Teprve až On, Syn člověka, vstane z mrtvých, měli o tom svědčit. Už jsme viděli, že to Petr ve svém Druhém dopisu také udělal (v. 9).

Učedníci podrželi tu zde prvně se vyskytující formulaci „vstát z mrtvých“ pevně ve svých srdcích, ačkoli jí nerozuměli. Jako Židé znali sice učení o vzkříšení (viz. Job 19,26; Iz. 25,8; Jan 11,24). Ale skutečnost, že Kristus jako „Prvotina zesnulých“ a jako „Prvorozený z mrtvých“ bude tvořit začátek nového stvoření, byla ještě tajemstvím (v. 10; srv. s 1. Kor. 15,12; Kol. 1,18).

Učení o jednom „všeobecném vzkříšení mrtvých“, které je dnes v křesťanstvu velmi rozšířené, je chybné, neboť všichni zemřelí nevstanou ve stejnou dobu. Kristovo vzkříšení tvoří začátek prvního vzkříšení, které při uchvácení věřících dosáhne dalšího vrcholu a vzkříšením mučedníků doby soužení bude ukončeno (viz 1. Tes. 4,16; Zj. 20,4-6). Všichni zesnulí věřící vstanou z prostřed ostatních mrtvých. Možnost „vy-vzkříšení z mrtvých“ očekával Pavel stejně tak jako proměnění živých při příchodu Krista (Fil. 3,11 a 21). To je „vzkříšení života“, v protikladu ke „vzkříšení soudu“, ve kterém vstanou všichni nevěřící teprve o více než tisíc let později, na konci Milénia, aby před velkým bílým trůnem obdrželi svůj odsuzující rozsudek, „druhou smrt“, věčné oddělení od Boha (Jan 5,29; 2. Tes. 1,9; Zj. 20,11-15).^¹³⁶

Učedníci však v tehdejší době nevěděli, co si mají počít s myšlenkou na nějaké vzkříšení z mrtvých. Mysleli jen na Boží království a s tím spojené zaslíbené zjevení Mesiáše v „den Páně“. Věděli, že před touto událostí opět přijde Eliáš, neboť v Malachiášovi 3,1 je napsáno: „Hle, posílám svého posla, aby připravil přede mnou cestu …“ (srv. s Mat. 11,10; Markem 1,2; Luk. 7,27), a ve verši 23 (v BK 4,5) je prorok Eliáš nazván ohlašovatelem dne Hospodinova: „Hle, pošlu vám proroka Eliáše, dříve než přijde den Hospodinův, velký a hrozný.“ Eliáš, osamělý volající v době bezbožného krále Achaba, bude do jisté míry ztělesněn v osobě budoucího posla. Když anděl Páně ohlašoval Zachariášovi Janovo narození, zjevil mu: „Neboť on předejde před obličejem jeho v duchu a v síle Eliášově, aby obrátil srdce otců k dětem, a neposlušné k porozumění spravedlivých, aby připravil Pánu připravený lid.“ (Luk. 1,17)

Ale když Jan potom veřejně vystoupil, „oblečen velbloudí srstí a koženým pásem kolem beder“ jako kdysi Eliáš (Marek 1,6; srv. s 2. Král. 1,8), a když se ho Židé zeptali: „Jsi ty Eliáš?“, jeho odpověď zněla: „Nejsem.“ (Jan 1,21) Ve své pokoře se nechtěl stavět na jeden stupeň s ctěným Eliášem, vždyť přece i anděl mluvil jeho otci jen o „duchu a síle Eliášově“ (v. 11).

Pán Ježíš však říká, že Jan Křtitel je Eliáš (srv. s Mat. 11,10-14; Luk. 7,27). Domnělý rozpor řeší zde ve verších 12 a 13: „Eliáš sice přijde nejprve a napraví všechny věci; avšak jak stojí psáno o Synu člověka, že musí mnoho trpět a za nic považován být? Ale říkám vám, že Eliáš také přišel, a udělali mu, cokoli chtěli, tak jak o něm stojí psáno.“ Jak Jan, tak i jím ohlášený Mesiáš byli Židy odmítnuti a zavrženi (srv. s Iz. 53,3). Proto se Malachiášovo proroctví nemohlo naplnit. Místo zaslíbeného království pokoje začala doba milosti pro všechny lidi, během které je Izrael Bohem dán stranou kvůli svému zavržení Mesiáše. Ale tak to nezůstane provždy. Po uchvácení věřících se naplní slova Pána Ježíše: „Eliáš sice přijde nejprve a napraví všechny věci.“ (v. 12) Co je tím míněno, ukazuje srovnání Malachiáše 3,24 /4,6/ s Lukášem 1,17: Je to pokání a obrácení národa Židů k jejich Bohu, dříve než Pán Ježíš přijde ve slávě jako Mesiáš Svého lidu.

Podle Zjevení 11,3-7 budou ve druhé polovině posledního Danielova týdne let – tedy krátce před zjevením Pána ve slávě – „dva svědkové“ Boží svými proroctvími připravovat cestu Pána. Budou v stavu proměnit vodu v krev, jako kdysi Mojžíš, a jako Eliáš zadržet déšť (srv. s 2. M. 7,17; 1. Král. 17,1; Jak. 5,17). Pak se Malachiášovo proroctví naplní s konečnou platností (Mal. 3,22-24 /4,4-6/; Zach. 4,14). Ani u těch „dvou svědků“ nelze myslet na Mojžíše a Eliáše osobně, nýbrž na dostatečné a mocné svědectví o přicházejícím Vládci, jehož zjevení je popsáno ve Zjevení 19,11-21. – Doba milosti, vsunutá kvůli zavržení Pána Ježíše mezi Jeho první a druhé zjevení, je zde přeskočena, neboť nebyla bezprostředním předmětem starozákonních proroctví.

Doprostřed svých výkladů o Eliášovi zařazuje Pán Ježíš druhé, krátké ohlášení Svých utrpení, která jsou před Ním: „Avšak jak stojí psáno o Synu člověka, že musí mnoho trpět a za nic považován být?“ (v. 12; viz kap. 8,31). Tak jako Jan, nové „ztělesnění“ Eliáše a herold Krále, byl velkou částí Božího pozemského lidu, Židy, opovrhován a zavržen, bude muset také Syn člověka sám mnoho trpět a být považován za nic, jak to je o Něm napsáno (srv. s Žalmem 22,7.8; Iz. 53,3). Ten, kdo přijal Janovo poselství, uvěřil také v Pána Ježíše, a kdo Jana odmítl, zavrhl také Toho, kterého on ohlašoval. Tak nakonec zmínka o opovržení a utrpeních Krista je vysvětlivkou pro to, že také Janova služba nebyla přijata. Neboť Janovi se stalo ještě hůře než Eliášovi, kterému Jezábel hrozila smrtí a on se bál o svůj život, jak to v 1. Královské 19,2 „o něm stojí psáno“.

Uzdravení posedlého chlapce (Marek 9,14-29)

⁽¹⁴⁾A když přišli k učedníkům, viděli kolem nich velký zástup a učené v Písmu, kteří se s nimi přeli. ⁽¹⁵⁾A ihned, když jej celý zástup uviděl, velmi se užasli; a přiběhli a pozdravili ho. ⁽¹⁶⁾A zeptal se jich: O čem se s nimi přete? ⁽¹⁷⁾A jeden ze zástupu mu odpověděl: Učiteli, přivedl jsem k tobě svého syna, který má němého ducha; ⁽¹⁸⁾a kdekoli se ho chopí, trhá jím, a on pění a skřípe zuby, a chřadne^¹³⁷. A říkal jsem tvým učedníkům, aby ho vyhnali, a oni to nedokázali. ⁽¹⁹⁾On jim ale odpovídá a praví: Ó nevěřící pokolení! Až dokdy mám být u vás? Až dokdy vás mám snášet? Přiveďte ho ke mně! ⁽²⁰⁾A přivedli ho k němu. A když ho duch uviděl, hned jím rval sem a tam; a on padl na zem a válel se a tvořila se mu pěna. ⁽²¹⁾A zeptal se jeho otce: Jak dlouhý čas to je, co se mu toto stalo? On ale řekl: Od dětství; ⁽²²⁾a často ho vrhal dokonce do ohně a do vody, aby ho zahubil; ale jestliže něco můžeš, smiluj se nad námi a pomoz nám! ⁽²³⁾Ježíš mu ale řekl: Pokud se týká toho „jestliže můžeš“ – věřícímu je vše možné. ⁽²⁴⁾A ihned otec toho dítěte^¹³⁸zvolal a řekl: Věřím; pomoz mé nevěře! ⁽²⁵⁾Když ale Ježíš viděl, že se sbíhá zástup, přikázal vážně tomu nečistému duchu a řekl mu: Ty, němý a hluchý duchu, přikazuji ti: Vyjdi z něho a už do něho nevstupuj. ⁽²⁶⁾A křiče a velmi jím sem a tam lomcuje, vyšel; a byl jako mrtvý, takže většina řekla. Zemřel. ⁽²⁷⁾Ježíš jej ale uchopil za ruku a vzpřímil ho; a on vstal.

⁽²⁸⁾A když vstoupil do domu, ptali se ho učedníci o samotě: Proč jsme ho my nemohli vyhnat? ⁽²⁹⁾A on jim řekl: Tento druh nemůže vyjít, než skrze modlitbu [a půst].

Pán Ježíš se nyní vrací s těmi třemi k ostatním devíti učedníkům. Ti jsou obklopeni velkým zástupem, ve kterém byli také učení v Písmu, kteří se s nimi hádali (v. 14). Zástup je na jedné straně udiven Jeho tajemnou nepřítomností u zbylých učedníků, avšak radostně Ho vítá s uctivostí, která je vyvolána Jeho požehnanou službou (v. 15). Důvodem sporu učených v Písmu s učedníky se zdá být neschopnost učedníků uzdravit těžký případ posedlosti, s nímž byli konfrontováni. Když se jich totiž Pán potom na to ptá, vystupuje ihned otec dítěte, posedlého němým duchem, a vypráví, že chtěl svého syna přivést s prosbou o uzdravení k Němu, avšak učedníci nemohli jeho přání splnit (v. 17 a 18).

Máme tedy co činit s neobvyklým příkladem moci a vlivu Satana na člověka, a to z pozemského Božího lidu. Je to jediné vyhnání démona u osoby, která byla posedlá od dětství. Navenek viditelné symptomy se zdají sice po-ukazovat na epileptické onemocnění, ale nejedná se o nemoc, nýbrž o zvlášť těžký případ posedlosti. Čtyřikrát se v tomto oddílu mluví o nečistém „duchu“ (v. 17. 20. 25). Satan je kníže a bůh tohoto světa a jeho jedinou snahou je držet lidi daleko od Boha a přivádět je pod svoji moc, aby je zkazil. Učedníci sice při svém vyslání od Pána obdrželi propůjčenou schopnost vyhánět i démony (kap. 6,7-13). Toto uschopnění bylo znamením Boží moci a patřilo k „divům budoucího věku“ (Židům 6,5). Ale ke správnému vykonávání patřil u příjemců těchto darů znamení život, oddělený pro jejich Pána (viz. Marek 6,8), a přirozeně i věřící závislost na Něm.

V tomto zvlášť těžkém případu nepostačilo ani to. Učedníkům chyběla pevná víra v moc jejich Pána. Jak často tomu je při nás stejně! Zcela podobně tomu bylo u otce posedlého dítěte; také u něho byla víra slabá, když prosil Pána o slitování^¹³⁹ pro sebe a pro své dítě (v. 22). Odpověď Pána ukazuje, že Jemu nechyběla schopnost uzdravit toho chlapce, nýbrž ono „jestliže můžeš“ se vztahuje na to, aby on věřil v moc Spasitele (v. 23). Tímto povzbuzením je víra otce posilněna, ačkoli neskrývá slabost své víry (v. 24). Pak Pán přikazuje nečistému duchu, aby z dítěte vyšel a už se nikdy nevracel (v. 25). Se všemi známkami nevole duch ustupuje a ponechává dítě jako mrtvé. Avšak dobrotivý Pán uchopí jeho ruku a vzpřímí je, aby, osvobozeno od zlé moci, mohlo samo vstát (v. 26 a 27).

V domě (v. 28 a 29; viz kap. 3,20), odděleni od světa a od zástupů, se zklamaní a asi sklíčení učedníci ptají svého Pána, proč oni nemohli toho ducha vyhnat. Vždyť uschopnění pro to obdrželi od Něho samého! V tomto případě však nestačilo jen uschopnění samo: Také nástroje musely být v náležitém rozpoložení. A to u nich chybělo. V protikladu k jejich Pánu, který se na začátku Své služby jako dokonalý Služebník postil čtyřicet dní a nocí a stále byl na modlitbě, se oni asi domnívali, že si vystačí bez tohoto odříkání a oddanosti (srv. s Luk. 4,2; Žalmem 109,4; Sk. 13,3). – Učit se této lekci máme ve svém životě víry stále znovu zapotřebí. Který křesťan by asi o sobě mohl říci, že je stále a ustavičně v takovém duchovním stavu? Kéž by vždy více a více bylo naší snahou, abychom sloužili svému Pánu a Mistru v pravé oddanosti, která jde a musí jít vždy ruku v ruce s určitým dobrovolným zříkáním se!

Třetí oznámení utrpení (Marek 9,30-32)

⁽³⁰⁾A odešli odtamtud a procházeli Galileou; a nechtěl, aby se to někdo dověděl. ⁽³¹⁾Neboť učil své učedníky a říkal jim: Syn člověka bude vydán do rukou lidí, a zabijí jej; a když bude zabit, po třech dnech vstane. ⁽³²⁾Oni ale nerozuměli tomu slovu a báli se ho otázat.

Na Své další cestě skrze Galileu bere Pán Ježíš Své učedníky opět stranou, aby jim potřetí oznámil Svá utrpení (viz kap. 8,31; 9,12). Zatím co při prvním oznámení označuje za odpovědné starší, velekněze a učené v Písmu, tedy náboženské vůdce Svého pozemského lidu, a při druhém se zmiňuje jen o Své vlastní Osobě, zde mluví všeobecně o „lidech“. On, ten dokonalý Služebník, bude vydán do rukou hříšných lidí, a hříšné ruce lidí Jej – pokud se týkalo jejich odpovědnosti – přivedou na smrt.

Zde Pán poprvé používá slovo „vydat“ (řecky: paradidomai) vzhledem k sobě a Svému nadcházejícímu dílu na kříži.^¹⁴⁰ Je to klíčové slovo v příběhu utrpení našeho Vykupitele. On sestoupil z nebe, aby naplnil Boží vůli a vykonal Jeho dílo. Ale na konci Jeho cesty Bůh dopustí, aby Jeho Syn byl „vydán“ do rukou Svých, Jemu nepřátelských stvoření (Marek. 9,31; 10,33; 14,41). Zrádce Jej „vydá“ náboženským vůdcům (Marek 14,10.11.18.21.42. 44), a ti Jej „vydají“ světskému soudnictví (Marek 15,1.10). Nakonec Jej Pilát „vydá“, aby vyhověl zástupu, aby Pán byl ukřižován (Marek 15,15). Náš Pán, ten věrný Boží Služebník, nechá vše přes sebe ochotně přejít, když přijde Jeho hodina.

Pán Ježíš zde nemluví v první řadě o věčné Boží radě spasení, nýbrž o odpovědnosti lidí, zvláště Svého lidu (srv. se Sk. 2,23). Při jiných příležitostech se zmiňuje nejen o Svém zavržení jako Mesiáše Izraele a s tím spojených utrpeních, což bylo ohlášeno ve Starém zákoně, nýbrž také o Svém výkupném díle pro celý svět podle věčné Boží rady (viz. Dan. 9,26; Marek 10,45).

Během celého Jeho života na zemi stálo výkupné dílo na kříži na Golgotě před Jeho zraky. Tam dojde k tomu těžkému „křtu“, jímž musí být pokřtěn; tam vezme z ruky Otce kalich a vyprázdní ho až do dna (Luk. 12,50; Marek 10,38; Jan 18,11). Proroctví a předobrazy Starého zákona na to poukazují rozličným způsobem, a od doby vykonání toho těžkého díla je slavnou a vznešenou výsadou vykoupených, aby ve stálé vzpomínce na to přinášeli Tomu, který je vykonal, a Otci své velebení v Duchu a pravdě.

Učedníci, jejichž myšlenkový svět se točil jen kolem slávy budoucího království, a kteří očekávali, že jejich Pán v každém okamžiku zamění šaty ponížení a pokory za plášť královské vlády, nemohli a nechtěli Jeho slovům rozumět. Protože však nyní už vícekrát slyšeli o Jeho smrti a Jeho vzkříšení (kap. 8,31; 9,9), báli se Ho na to zeptat.

Pravá velikost (Marek 9,33-37)

⁽³³⁾A přišel^¹⁴¹ do Kafarnaum. A když byl v domě, zeptal se jich: O čem jste mluvili na cestě? ⁽³⁴⁾Oni ale mlčeli; neboť měli na cestě rozmluvu o tom, kdo by byl největší^¹⁴². ⁽³⁵⁾A když se posadil, zavolal těch dvanáct; a říká jim: Chce-li někdo být první, má být^¹⁴³ poslední ze všech a služebník všech. ⁽³⁶⁾A vzal dítě^¹⁴⁴ a postavil je do jejich středu; a když je vzal do náruče, řekl jim: ⁽³⁷⁾Kdokoli přijme jedno z takových dětí v mém jménu^¹⁴⁵, mne přijímá; a kdokoli mne přijímá, nepřijímá mne, nýbrž toho, který mne poslal.

Bezprostředně potom, na cestě do Kafarnaum v Galileji, se zjevuje zahanbující stav srdce učedníků. V protikladu ke svému Pánu, jehož myšlenky se zaměstnávají Jeho zavržením, Jeho utrpeními a Jeho smrtí, rozmlouvají o tom, kdo asi je mezi nimi největší. Tato otázka se bezpochyby vztahuje na jimi očekávané království a na místo, které by v něm rádi zaujali (srv. s kap. 10,35 a dále). Možná, že přitom hrála roli také výsada, jíž se krátce předtím dostalo Petrovi, Jakubovi a Janovi, když směli Pána doprovázet na hoře pro-měnění (viz v. 2). Když v Kafarnaum vstoupili do domu, Pán se jich ptá: „O čem jste mluvili na cestě?“ (v. 33; viz kap. 3,20) Ze studu kvůli své rozmluvě se neodvažují svému Mistrovi odpovědět (v. 34).

Věrný Služebník neklade tu otázku z nevědomosti. On i jako člověk na zemi byl vševědoucí, protože On je Syn (srv. s kap. 2,8). Své otázky klade většinou proto, aby si lidé něco uvědomili. Tak i zde. Dělá si čas a snaží se poučit Své milované učedníky o pravé velikosti služebníka (v. 35). Ne úsudek lidí a vnější uznání přitom něco platí. Nikoli, pravý služebník se vyznačuje tím, že sám zaujímá poslední, nejnižší místo, a neúnavně slouží druhým.

Není to přesně to, co činil Boží Syn, když se sám učinil ničím, a tím, že se stal člověkem, zaujal tvářnost služebníka? Mohl se někdo tak hluboce ponížit jako On, jenž v této tvářnosti služebníka jako člověk se stal poslušným až k smrti, ano, k smrti na kříži? (Fil. 2.5-8) Plným právem se Mu za to ti Jeho klanějí. Ale účel těchto vzácných slov Dopisu Filipským je přece jiný: „Neboť toto smýšlení buď ve vás, které bylo i v Kristu Ježíši…“

Pavel byl také v tomto ohledu pravý Ježíšův učedník, jenž na jedné straně o sobě řekl, že je nejmenší z apoštolů, na druhé straně ale, že pracoval mnohem více než všichni ostatní (1. Kor. 15,9-10). To nám ukazuje, že v Božím království platí zcela jiná měřítka než ve světě. A přece máme sklony k tomu, abychom do svého života víry přebírali měřítka světa a dovolovali je tam uplatňovat!

Pak k sobě Pán Ježíš přivolává malé dítě, staví je do jejich středu, bere je laskavě do Své náruče a říká Svým učedníkům: „Kdokoli přijme jedno z takových dětí v mém jménu, mne přijímá.“ (v. 36 a 37) Kdo chce být pravým Ježíšovým učedníkem, musí být ovládán duchem, který je zcela postaven proti duchu tohoto světa. Nikoli to často tak lichotící, někdy dokonce neupřímné prokazování úcty vysokým a mocným světa, který je Kristu nepřátelský, nýbrž obrácení se k tomu, co je v očích světa slabé a opovržené, to charakterizuje pravého Ježíšova učedníka. Ten, kdo takového opovrženého přijme v Ježíšově jménu, přijímá nejen Jeho, nýbrž také Jeho Otce. Takový jedná ve společenství s Ním, a tím také s Otcem, který Ho poslal.

Pravé učednictví (Marek 9,38-41)

⁽³⁸⁾Jan mu řekl: Učiteli, viděli jsme někoho, [který nejde za námi,] vyhánět démony v tvém jménu; a bránili jsme mu, protože nechodil za námi.⁽³⁹⁾Ježíš ale řekl: Nebraňte mu, neboť nikdo neučiní div v mém jménu^¹⁴⁶, a brzy nato bude moci o mně mluvit zle; ⁽⁴⁰⁾neboť kdo není proti nám, je pro nás.

⁽⁴¹⁾Neboť kdokoli vám dá napít pohár vody v mém jménu, protože patříte Kristu^¹⁴⁷, vpravdě, pravím vám: Neztratí svou odměnu.

Pánova slova musela Jana velmi zasáhnout. Vypráví Pánu, že on a druzí učedníci někomu, kdo v Jeho jménu vyháněl démony, v tom bránili „protože nechodil za námi“ (v. 38). Učedníci si bezpochyby vzpomněli na tu pro ně zahanbující skutečnost, že oni sami teprve před krátkou dobou byli neschopni vyhnat jednoho démona (v. 18 a 28). A nyní přichází tento naprosto cizí člověk, který to s úspěchem činí! V Janových slovech je vyjádřen určitý druh kolektivní pýchy, která je možná ještě horší než pýcha jednotlivce ve verši 34.

Ale Pán Ježíš vyzývá Své učedníky, aby takovému člověku nebránili, „neboť nikdo neučiní div v mém jménu, a brzy nato bude moci o mně mluvit zle“ (v. 39). Tento muž nesmí být staven na jeden stupeň s lidmi, zmíněnými v Matouši 7,22 (srv. se Sk. 19,13). O nich Pán Ježíš jednou řekne. „Nikdy jsem vás neznal; odejděte ode mne, činitelé bezzákonnosti!“ I když člověk, o kterém vypráví Jan, nebyl jako apoštolové Pánem ustanoven k tomu, aby vyháněl démony (Marek 3,15), tu to činil zjevně v prosté a pevné víře v Něho. Vyhánění démonů bylo znamením Boží moci, a neomezovalo se na těch dvanáct.

Slova: „Kdo není proti nám, je pro nás“ nejsou v rozporu s tím, co Pán Ježíš říká v Matouši 12,30: „Kdo není se mnou, je proti mně, a kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje.“ Tam byl nevěřícími vůdci Židů právě zavržen. V takové situaci tu nemohly být žádné kompromisy. Buď v Něho někdo věřil a byl tím u Něho a pro Něho, nebo byl proti Němu, protože Ho nepřijal. Zde se však jedná o jinou souvislost. Jestliže někdo, kdo má malou známost, chce být Pánu věrný, smíme se radovat, i když „nás nenásleduje“. Není to přece žádný nepřítel, nýbrž přítel Jména, které uznává a chce zveličovat (v. 40).

Také rozdíl mezi zde použitým zájmenem „nám“ a „mně“ v místě u Matouše je pozoruhodný. Tam se jedná jen o Osobu Pána, zde o Něho a o všechny, kteří Ho následují. Nakonec je však vždy rozhodující poměr k Pánu Ježíši. Kdo není proti Němu, je pro Něho, a kdo není pro Něho, staví se proti Němu – nezávisle na všech okolnostech, které mohou vládnout.

To bychom neměli ztrácet ze zřetele vzhledem k současné rozervanosti Božích dětí. Byla by to duchovní slepota (ne-li vůbec pýcha) popírat, že Pán až dodnes v křesťanských seskupeních a organizacích používá lidské „nástroje“ k požehnání, především v šíření evangelia. Měli bychom toto působení Božího Ducha vděčně uznávat. Příklad takového postoje nám dává apoštol Pavel, který se radoval z toho, že „vším způsobem… Kristus se zvěstuje“, dokonce, i když se to dělo ze závisti a sváru (Fil. 1,15-18)! Avšak nepřišlo by mu asi jistě na mysl, aby se s takovou prací spojoval a spolčoval se s těmito dělníky. Ještě méně smí působení Boží milosti v křesťanských organizacích nebo nezávislých sborech být důvodem pro opuštění požehnané cesty shromažďování se v Jeho jménu. Zaslíbení Jeho přítomnosti u dvou nebo tří, kteří se shromažďují v Jeho jménu „jako církev“, má vyšší cenu než každá aktivita z naší strany (Mat. 18,20; 1. Kor. 11,18). Není divu, že ďábel nasazuje vše, aby věřícím zabránil uskutečňovat představování jednoty Kristova těla a udržovat svatost Božího domu! Jestliže však hledíme na „nás“, vzniknou snadno stranické myšlenky. Hledíme-li naproti tomu na našeho Pána, tu On vše postaví na správné místo!

Ani nejmenší, Jeho vzácnému jménu prokázaná čest nebude zapomenuta, nýbrž bude naším Pánem v Jeho moudrosti a milosti bohatě odměněna (v. 41; srv. s Mat. 25,40). Důvod pro to je udán už ve verši 37: „Kdokoli přijme jedno z takových dětí v mém jménu, mne přijímá; a kdokoli mne přijímá, nepřijímá mne, nýbrž toho, který mne poslal.“

Dát příčinu k urážce (Marek 9,42-48)

⁽⁴²⁾A kdokoli jednomu z těchto maličkých^¹⁴⁸, kteří ve mne věří, dá příčinu k urážce^¹⁴⁹, pro toho by bylo lépe^¹⁵⁰, kdyby kolem jeho krku byl položen mlýnský kámen^¹⁵¹ a on byl uvržen do moře. ⁽⁴³⁾A jestliže ti dává tvoje ruka pohoršení, odetni ji. Je lépe, abys zmrzačen vešel do života, než abys se dvěma rukama přišel do pekla, do neuhasitelného ohně, [⁽⁴⁴⁾kde jejich červ neumírá a oheň nehasne]. ⁽⁴⁵⁾A jestliže ti tvá noha dává urážku, odetni ji. Je lépe, abys chromý vešel do života, než abys se dvěma nohama byl uvržen do pekla, [do neuhasitelného ohně, ⁽⁴⁶⁾kde jejich červ neumírá a oheň nehasne]. ⁽⁴⁷⁾A jestliže ti tvé oko dává urážku, vrz je pryč. Je lépe, abys jednooký vešel do království Božího, než abys se dvěma očima byl uvržen do pekla [ohně], ⁽⁴⁸⁾kde jejich červ neumírá a oheň nehasne.

První verš tohoto oddílu patří obsahem ještě k předcházejícímu. Má Pán tím „maličkým“ na mysli malé dítě, o kterém byla řeč ve verších 36 a 37, anebo tím myslí lidi, kteří jsou v přeneseném smyslu považováni za „malé“, to znamená nepatrné a nedůležité? Na jiných místech, například v Matouši 10,42 a 11,11 je jednoznačně míněn jen přenesený význam „nepatrný“. Dodatek: „kteří ve mne věří“, ukazuje, že Pán ani zde už nemluví o malých dětech, nýbrž o věřících, kteří vykazují znak pokory, kterou On tak rád vidí u Svých učedníků. Ale jak snadno se nám může ztratit, když se zaměstnáváme sami sebou a nezdržujeme se v Jeho blízkosti. Když považujeme věřící, kteří jdou svou cestou v dětské prostotě víry, za malé a nepatrné, musíme vyznat, že naše měřítka se přizpůsobila měřítkům světa. Mysleme vždy na to, že duše těchto „maličkých, kteří ve mne věří“, mají pro našeho Pána stejnou cenu jako duše těch nejvíce obdarovaných služebníků!

Výrazy „dát urážku“ nebo „položit léčku“ asi potřebují vysvětlení. Znamenají „svést k hříchu“. Urážka, o které zde Pán mluví, vzniká lhostejností, bezohledností nebo dokonce špatností vůči těm „nepatrným“, kteří jsou často přehlíženi nebo považováni za ne tak důležité (srv. s Řím. 14,13; 1. Kor. 8,9). I když se takoví věřící v očích druhých snad zdají nepatrní, pro Pána mají velkou cenu. Ať to je kdokoli, kdo takovému slabému, možná ještě mladému věřícímu položí léčku, kterou je tento ve víře zaveden nebo přijde k pádu, dopouští se těžkého hříchu.

O tom, který jednomu z těchto „maličkých“ dá urážku, vyslovuje proto Pán velmi tvrdá slova. Ten, kdo s oslím mlýnským kamenem (zvlášť velkým a těžkým mlýnským kamenem, který byl poháněn oslem) na krku je ponořen do hloubky moře, nemá šanci zachránit svůj život, nýbrž musí se nutně utopit. Tím provždy zmizel ze zorného pole těch, jimž ve svém životě dával urážku. Pán zde používá neobvyklý obraz pro pozemské nebo časné potrestání těch, kteří se domnívají, že smějí zraňovat jemné svědomí druhých věřících. Smrt by jim byla užitečná, to znamená, že by bylo lepší, kdyby zemřeli, než aby pokračovali ve svém zavrženíhodném jednání!

Před jiným druhem léček varuje Pán Ježíš Své učedníky ve verších 43 až 48. Jsou to léčky, které přicházejí z těla, ze zkažené staré přirozenosti věřících. Podobným způsobem mluvil také v kázání na hoře (Mat. 5,29.30), když varoval Své učedníky před cizoložstvím a žádostivými pohledy a myšlenkami. V žádném případě nelze tato slova pojímat tak, jako kdyby žádal, aby se Jeho učedníci sami zmrzačovali tím, že by si odťali ruku nebo nohu nebo si vyrvali oko. Jmenované části těla jsou přece jen nástroje jednání, chození a vidění, ale to zlé, k čemu je můžeme používat, sedí hluboce v našem lidském srdci. Touto drastickou obraznou řečí nás Pán vyzývá k tomu, abychom ze svého života radikálně vyvrhli vše, co by se nám mohlo stát osidlem. To je výzva ke stálému vážnému a nelítostnému sebeodsuzování. Kdyby nás něco v našem jednání nebo službě mohlo přivést k pádu, pak mějme sílu se od toho za každou cenu odloučit.

Velmi vážné je to, že Pán Ježíš zde představuje jen dvě možnosti nebo cíle: na jedné straně „život“ nebo „Boží království“, na druhé straně „peklo“ nebo „neuhasitelný oheň“. Při Svém mluvení o Božím království má před očima praktický stav a s ním spojenou odpovědnost, a podle toho se mohou v království nacházet jak praví, tak i nepraví poddaní. Proto mluví všeobecně a neříká: „Jestliže skutečně patříš ke království, nemusíš se bát“, nýbrž že někdo, kdo je zásadně lhostejný vůči v sobě přebývajícímu hříchu, věčně zahyne.^¹⁵² Podobným způsobem píše apoštol Pavel později Efezským: „Neboť toto víte a znáte, že žádný smilník nebo nečistý nebo chamtivec (jenž je modloslužebník) nemá dědický podíl v království Krista a Boha.“ (Ef. 5,5.6 – přel.; srv. s 1. Kor. 6,10).

Jak důrazná jsou slova „kde jejich červ neumírá a oheň nehasne“! Mluví drastickým, obrazným způsobem o nepřestávajících, nekonečných mukách těla a duše. Na jedné straně ukazují, že věčný trest ztracených bude charakterizován hrozným trápením, na druhé straně ale také, že skutečně nebude mít konce. Popis „vnější temnoty“ a „pláče a skřípání zubů“ u Matouše ukazuje hroznou izolaci a ustavičné sebe trápení těch, kteří si budou muset věčně říkat: „Já jsem nechtěl!“ Ano, „hrozné jest upadnout v ruce živého Boha!“ (Žid. 10,31). Naproti tomu dílem vykoupených je „věčný život“ a „věčné království“ (viz Řím. 6,22; 2. Petra 1,11).

Ten, kdo ze slov Pána činí závěr, že někdo znovuzrozený by mohl zahynout, chybně chápe smysl tohoto a podobných míst. Když jde o naše vyznání a s tím spojenou odpovědnost, jsou nám v Božím slovu vždy stavěny před oči důsledky našeho jednání. Nesmíme Boží milost nikdy zneužívat. Podle Svatého písma nekončí cesta hříchu v nebi, nýbrž v pekle.

Sůl (Marek 9,49.50)

⁽⁴⁹⁾Neboť každý bude osolen ohněm, [a každá oběť bude osolena solí]. ⁽⁵⁰⁾Sůl je dobrá; jestliže se ale sůl stane neslanou, čím ji chcete okořenit? Mějte sůl sami v sobě a buďte v pokoji mezi sebou.

Zdůvodňující „Neboť“ uvádí závěrečné vysvětlení k veršům 42-48. Každý člověk je zkoušen a posuzován dokonalou Boží svatostí. Každý člověk, ať dobrý nebo zlý, bude „osolen ohněm“. Pro nevěřící to znamená věčné zatracení, neuhasitelný oheň, o kterém Pán právě mluvil. U těch, kteří jsou znovuzrozeni, a proto mají život z Boha, naproti tomu oheň nebude věčný soud, nýbrž bude mít zcela jiný charakter. Stráví vše, co přichází z těla, ať je to těžkostmi a zkouškami v přítomném životě, nebo před soudnou stolicí Krista (viz 1. Petra 1,7; 4,12; 1. Kor. 3,13-15). V 1. Korintským 11,32 čteme vzhledem k časnému soudu: „Jestliže jsme ale souzeni, tu jsme od Pána podrobováni kázni, abychom nebyli odsouzeni se světem.“ (přel.)

Ale pro věřící tu je ještě něco jiného. Budou „osoleni solí“. Podle 3. Mojžíšovy 2,13 měla být každá suchá oběť (oběť pokrmů), ano, každá oběť osolena. Ve světle Dopisu Římanům 12,1, kde je na tělo křesťana pohlíženo jako na „živou oběť“ pro Boha, je tato věta srozumitelná. Když zasvětíme svůj život Bohu a jakoby Mu jej přineseme jako oběť, zakusíme posvěcující sílu Boží milosti, která naši duši každý den znovu spojuje s Bohem, ochraňuje nás před zlem a odděluje nás od něho. To však znamená ustavičné zkoušení sebe a stálé sebeodsuzování.

Proto je sůl dobrá. Zdá se, jako kdyby se význam soli ve verši 50 trochu změnil: Je to nejen posvěcující Boží milost, nýbrž také stav, který v našich srdcích působí. To má Pán přece na mysli také ve Svých slovech: „Vy jste sůl země.“ (Mat. 5,13) „Jestliže se ale sůl stane neslanou, čím ji chcete okořenit?“ Když my jako Kristovi učedníci zemdlíme a už nevydáváme jasné svědectví, odkud potom má přijít síla toto svědectví opět oživit? Není pro to žádný jiný zdroj než Kristus. Proto dostáváme napomenutí: „Mějte sůl v sobě samých.“ Abychom v tomto stavu zůstávali, potřebujeme sebeodsuzování. Druhé však nemáme soudit – jako to Jan a druzí učedníci činili ve verši 38, nýbrž máme být „v pokoji mezi sebou“. To je velmi důležité a cenné poučení (srv. s Řím. 12,18; Ef. 4,3; Kol. 3,15; 1. Tes. 5,13; Žid. 12,14).

Kapitola 9