(Srovnej s Mat. 15,32-38.)
Marek 8,1-9
Marek 8,1-9
(1)V oněch dnech, když tu opět byl velký zástup a neměli nic k jídlu, přivolal učedníky a říká jim: (2)Jsem vnitřně pohnut nad zástupem, neboť už tři dny prodlévají u mne a nemají co jíst; (3)a když je hladové propustím domů, po cestě zemdlí; a někteří z nich sem přišli zdaleka. (4)A jeho učedníci mu odpověděli: Odkud bude moci někdo tyto zde v pustině nasytit chlebem? (5)A zeptal se jich: Kolik chlebů máte? Oni ale řekli: Sedm. (6)A přikazuje zástupu, aby se usadil na zemi. A vzal těch sedm chlebů, poděkoval a lámal a dával svým učedníkům, aby jim předkládali; a oni předkládali zástupu. (7)A měli několik malých ryb; a požehnav jich122, řekl, aby předkládali i tyto. (8)A jedli a byli nasyceni; a sebrali, co zbylo drobtů, sedm košů. (9)A bylo jich ale asi čtyři tisíce; a propustil je.
Už často byla položena otázka, proč se Matouš a Marek zmiňují o dvou různých nasyceních velkých zástupů lidí. Marek už v kapitole 6,34-44 vyprávěl o nasycení 5000 lidí pěti chleby a dvěma rybami (srv. s Mat. 14,14-21). Vůbec nejde o dvojí zmínku o jednom jediném nasycení, jak se domnívají kritici. Nejenže jsou rozdílné počty osob, rozdílených chlebů a ryb, stejně jako košů se zbylými drobty – ano dokonce velikosti košů –, nýbrž i místa a okolnosti, v nichž se vše stalo. Jde tedy o dvě zcela rozdílné události.
Při nasycení, popsaném v kapitole 6, které se odehrává na severozápadním břehu Genezaretského jezera, chtějí učedníci nejprve zástupy lidí poslat pryč, aby se oni sami postarali o potravu. Pán potom používá učedníky přes jejich nedostatek víry k tomu, aby lidem dal něco k jídlu. Pět chlebů, které mluví o lidské odpovědnosti při tomto úkolu, a dvanáct plných ručních košů zbylých drobtů, které symbolizují Boží dokonalou vládu, nám ukazují na rozdílení požehnání Izraeli v tisíciletém království, kdy Pán bude vládnout ve spojení se Svými věřícími (viz. Zj. 20,6; 2. Tim. 2,12). Zde se však nacházíme jihovýchodně od Genezaretského jezera v území Dekapolis, silně ovlivněném pohansko-řeckou kulturou (viz kap. 7,31).
Od začátku vychází vše od Pána Ježíše. On volá Své učedníky k sobě (v. 1), On je vnitřně pohnut nad hladovým zástupem, který u Něho prodlévá už tři dny a nemá co jíst (v. 2; viz kap. 1,41). S velkým jemnocitem myslí nejen na duševní potřeby, nýbrž i na tělesné potřeby lidí kolem sebe. Při těch různých uzdravováních jsme mohli vidět nejen Jeho moc, nýbrž také Jeho soucit s těmi, kteří trpěli těžkostmi. Zde před sebou viděl tyto velké zástupy lidí, kteří zčásti přišli zdaleka. Tito lidé u Něho dleli už tři dny a neměli co jíst. Propustit je domů hladové, by znamenalo, že by na cestě hynuli, to znamená, zemdlévali by hlady.
Marek 8,1-9
Marek 8,1-9
On myslí také na daleké cesty, které musí urazit (v. 3). Sice se ptá také zde Svých učedníků na jejich zásoby jídla a používá jejich sedm chlebů a několik malých ryb k rozdílení hladovým zástupům. Avšak stojí zde ještě více ve středu než při nasycení 5000.
Učedníci jsou velmi nejistí, zda takový velký zástup může být na poušti nakrmen (v. 4). Cožpak už zapomněli na nasycení pěti tisíců? Můžeme se divit jejich otázce, ale musíme ke svému zahanbení připustit, že se jim často podobáme. Kolikrát jsme se ve velkých rozpacích obrátili na Pána a zakusili vyslyšení svých modliteb a Jeho pomoc, takže jsme se jen mohli divit. Když jsme se později nalézali v podobné těžkosti, zapomněli jsme, jak obdivuhodně nám Pán už dříve pomohl.
Pán se ale nezastavuje u nedostatku víry, který učedníky vyznačoval. Usazuje zástupy a rozděluje sedm chlebů a ryby mezi přibližně čtyři tisíce osob. Když děkuje za pokrmy, je vidět Jeho stálé spojení s Jeho Otcem, od kterého On, ten božský Služebník, vše přijímá (v. 5-7). I zde opět vidíme jeden paprsek Jeho slávy v Jeho lidství a dokonalé závislosti.
Sedm chlebů a stejný počet velkých košů plných drobtů nám poukazují na božskou dokonalost Toho, jenž přes zavržení ze strany Svého národa jedná v božské moci k požehnání také těch lidí, kteří nepatří k Jeho pozemskému lidu.
Pozoruhodný je rozdíl v počtech při obou nasyceních: Zde je přítomno méně lidí, ale je více chlebů, naproti tomu méně košů se zbytky. Při všem však zde stojí, jak jsme viděli, Pán Ježíš více v popředí než při prvním nasycení. Jeho láska, Jeho soucit, Jeho starost o Jeho lid zvláště zde vystupují do popředí.
Také zde nepřenechává Pán lidi po jídle sobě samým, nýbrž loučí se s nimi způsobem, který svědčí o božském pořádku a o božském pokoji (v. 9; srv. s 1. Kor. 14,33).
(Srovnej s Mat. 16,1-4.)
(10)A ihned vstoupil se svými učedníky do lodi a přijel do oblasti Dalmanuty. (11)A farizeové vyšli a začali se s ním přít, žádajíce od něho znamení, aby ho pokoušeli123. (12)A hluboce vzdechnuv ve svém duchu, říká: Co žádá toto pokolení znamení? Vpravdě, pravím vám: Jestli tomuto pokolení bude dáno znamení!124 (13)A opustil je, vstoupil opět [do lodi] a odjel na druhý břeh.
Zde zmíněné místo Dalmanuta („Ke krajině patřící“?), ke kterému se Pán Ježíš následně odebral, leželo pravděpodobně na západní straně Genezaretského jezera (u Magdaly, jak se mnozí domnívají).125 Tam Jej přijali Jeho protivníci, farizeové, opět s úmyslem přít se s Ním a usvědčit Ho jako falešného proroka (v. 11; srv. s kap. 3,22). Jejich požadavek na znamení z nebe, to jest od Boha, nikterak nevyvěral z víry, nýbrž z jejich nevěry. Místo aby v Něm viděli proroka, kterého ohlásil Mojžíš a kterého mají poslouchat, použili na Něho slova ohledně proroka, jehož slova se nenaplní, aby měli důvod k odmítnutí Jeho Osoby (5. M. 18,15-22). Ve Starém zákoně svědčí různá místa o tom, že Bůh Své proroky zplnomocnil a potvrzoval skrze znamení; mysleme jen na Mojžíše a Arona před Faraonem (2. M. 7,8-12; viz 1. Sam. 2,34; 1. Král. 13,3). Nebyl náš Pán už dostatečně legitimován Svými divy a znameními? Přesto v Něho vůdcové Jeho lidu nechtěli věřit.
Marek 8,10-13
Marek 8,10-13
Když Pán hluboce vzdechl ve Svém duchu, chce jim odpovědět. Špatnost vůdců Jeho lidu Mu nebyla lhostejná! Trpěl jí stejně jako pohledem na různé nemoci a smrt, které přece také jsou následky hříchu (v. 12; srv. s kap. 7,34; Janem 11,33-38). Ne teprve na kříži a na Své cestě tam, nýbrž v celém Svém životě „nesl naše utrpení, a naše bolesti vzal na sebe“ (Iz. 53,4). To však nebylo smíření učiněné za hříchy, nýbrž trpění a spolu trpění pod hříchem a jeho následky, které Pán pociťoval s jedinečnou dokonalostí.
Marek 8,14-21
Marek 8,14-21
Jeho odpověď je tvrdá a odmítavá. Vyjadřovací formule: „Jestli…“ udává, že to, co požadovali, v žádném případě nenastane (srv. s Žalmem 95,11). „Toto pokolení“ označuje všude v Evangeliích židovský národ, vyznačující se nevěrou (srv. s v. 38; kap. 13,30). Tomu už nebude dáno žádné znamení k potvrzení služby Božího Služebníka. Už se jich stalo dost (viz. Sk. 2,22)! Ostře se odvrací od těchto nevěřících, Jemu nepřátelsky smýšlejících lidí, a opět nastupuje do lodi (v. 13).
Odmítnutí Pána dát další znamení by mělo těm, kteří i dnes ještě hledají znamení a divy, otevřít oči. Bůh sice v průběhu dějin stále znovu v určitých dobách dával znamení, zvláště když začínalo něco nového. Tak tomu bylo u Jeho lidu Izraele v Egyptě (mysleme na deset ran), činil to během služby Svého Syna na zemi a činil to v první době Shromáždění (Církve). Avšak když znamení splnila svůj účel, přestala. Nikdy to nebyl Jeho způsob, aby prodlužoval od Něho pro to stanovené období. Kdyby to činil, byl by zmařen mravní cíl, který měl před očima – totiž probuzení lidí. Kromě toho div, který se stále vyskytuje, už není divem.
(Srovnej s Mat. 16,5-12.)
(14)A zapomněli s sebou vzít chleby, a neměli u sebe na lodi nic než jen jeden chléb. (15)A přikázal jim a řekl: Dejte pozor, varujte se kvasu farizeů a kvasu Herodova. (16)A oni společně přemýšleli [a řekli]: Protože nemáme126 chleby. (17)A když to [Ježíš] poznal, říká jim: Co přemýšlíte, protože nemáte chleby? Nechápete ještě a také nerozumíte? Zatvrdili jste své srdce? (18)Oči máte a nevidíte, a uši máte a neslyšíte? A nevzpomínáte si? (19)Když jsem lámal těch pět chlebů pro pět tisíců, kolik ručních košů plných drobtů jste sebrali? Říkají mu: Dvanáct. – (20)Když [ale] těch sedm pro čtyři tisíce, kolik košů, naplněných drobty, jste sebrali? A oni mu říkají: Sedm. (21)A on jim řekl: Ještě nerozumíte?
Učedníci při opouštění tohoto nehostinného místa zjevně zapomněli vzít si s sebou dostatek potravin a měli u sebe ve člunu už jen jediný chléb (v. 14). To Pán Ježíš použil jako podnět, aby je duchovně vyučoval a varoval je před zlem, které se právě ukázalo u farizeů. Kvas je v Bibli zásadně obraz hříchu, který, je-li v našem životě trpěn, ustavičně působí a všechno zkazí127 (srv. s 1. Kor. 5,6; Gal. 5,9). Podle Lukáše 12,1 bylo „kvasem farizeů“ pokrytectví, které bylo vyjádřeno v jejich učení, jak nám to ukazuje Matouš 16,12 a Luk. 12,1. To jsme viděli při uvažování o kapitole 7,1-13, kde Pán ve verši 6 nazývá farizeje výslovně „pokrytci“. U „kvasu Herodova“ je třeba spíše myslet na politické úklady. Herodes je jediný člověk, kterého Bible výslovně označuje jako „lišku“ (Luk. 13,32). Učedníci však zcela přeslechli jména a v nich obsažené poukazy a mysleli jen na zapomenuté chleby.
Marek 8,14-21
Marek 8,14-21
Proto se Pán snaží několika naléhavými otázkami dosáhnout jejich srdce a svědomí. Zčásti se tyto otázky podobají slovům, s kterými se proroci Izaiáš a Jeremiáš obraceli na Boží lid, který se od Boha odvrátil, jehož tehdejší stav se podobal stavu v Ježíšově době (srv. s Iz. 6,9; Jer. 5,21). Avšak ačkoli učedníci zrovna nepatřili k těm nevěřícím, byli přesto od Pána vážně osloveni kvůli své tvrdosti srdce. Také věřící mohou jednat v nevěře.
To, že Pánu Ježíši nešlo o denní potravu, by bývali učedníci mohli poznat při troše zamyšlení o dvou nedávno učiněných rozmnoženích chleba. Pro Něho to přece bylo něco lehkého, aby také jim dal dostatek potravy! Ale ačkoli v Něho věřili, jejich myšlenky byly obráceny k jiným věcem než k věcem jejich Mistra. Zatím co oni stále mysleli na brzký začátek království na zemi, bylo Jeho snahou odpoutat je od všeho, co je pozemské, i když se jednalo o osoby, které byly pro Židy vážené, jako byli farizeové nebo král Herodes. Ale oni Mu ještě nerozuměli, nebo jen ve velmi malé míře. Čím více se prokazovala Jeho láska a Jeho soucit a čím dokonaleji Jeho péče, tím silněji se zjevuje nevěra učedníků, když pomlčíme o nevěře druhých. Jaké utrpení to muselo znamenat pro našeho Pána!
(22)A přicházejí do Betsaidy; a přivádějí mu slepého a prosí128 ho, aby se ho dotkl. (23)A vzal toho slepého za ruku a vyvedl ho ven z vesnice; a dal slinu v jeho oči, položil na něho ruce a zeptal se ho, zda něco vidí. (24)A vzhlédnuv, řekl: spatřuji lidi, neboť je vidím jako stromy, chodící kolem. (25)Potom opět položil ruce na jeho oči, a on viděl zřetelně, a byl napraven a viděl všechno jasně. (26)A poslal ho do jeho domu a řekl: Nejdi do vesnice.
Betsaida-Juliina ležela na „druhém břehu“, východně od ústí Jordánu do Genezaretského jezera (srv. s v. 13). Zde nacházíme poslední ze tří divů, které se staly stranou od zástupu: v kapitole 5,35-43 vzkříšení Jairovy dcery, v kapitole 7,31-37 uzdravení hluchého, který těžce mluvil, a zde popsané uzdravení slepého. Další zvláštností je, že toto je druhý ze dvou divů, o kterých se zmiňuje jen Marek (viz kap. 7,31-37). Třetím nápadným bodem je postupné uzdravení tohoto slepého. U uzdravení hluchého, který těžce mluvil, provedl Pán Ježíš až k uzdravení sedm úkonů. Připomeňme si, že sedm je číslo božské dokonalosti. Zde to bylo také tolik kroků, zahrneme-li úkol, který Pán dal uzdravenému:
Marek 8,22-26
Marek 8,22-26
Jak snadno můžeme poznat, byl způsob těchto činností z větší části zcela jiný než u toho hluchého.
Pán jedná vždy v božské dokonalosti, ale také vždy podle potřeb lidí. Na rozdíl od nás lidí nemá žádné „schéma“. Ve Své nevyzpytatelné a velebení hodné milosti vychází často vstříc individuálním přáním a slabostem lidí. Ano, On má skutečně „soucit s našimi slabostmi“ (Židům 4,15) – i v tomto směru. Zde k Němu lidé přivádějí slepého člověka a prosí Ho, aby se ho dotkl (v. 22). V jiných případech činil divy, aniž by se dotyčných osob dotkl. K uzdravení syna královského úředníka (Jan 4,50) a vzkříšení Lazara (Jan 11,43) došlo jen Jeho slovem. Ale také ženě, trpící tokem krve, která se Ho chtěla jen dotknout, splnil její přání a uzdravil ji (Marek 5,27-29).
Marek 8,27-30
Marek 8,27-30
Jistě by býval mohl tohoto slepého uzdravit stejně rychle jako druhé (srv. s kap. 10,51-52; Janem 9,6-7). Jestliže to zde neučinil, sledoval tím určitý cíl. Pán Ježíš chtěl toho slepého u sebe přivést ke klidu, a to vně vesnice, a tím stranou od zástupu, který Ho zavrhl (v. 23; srv. s Mat. 11,21). Když jsme u Něho došli ke klidu, zjevuje nám Svoji milost, moc a slávu. I zde se zase mluví o Jeho „slině“ jako v kapitole 7,33. Co nám to má říci? To, co z nitra Pána Ježíše přichází k těm, kdo v Něho uvěří, jim přináší spasení a požehnání, ale před lidmi světa je to přece něco opovrženíhodného. Intenzivní dotýkání se slepého od Pána Ježíše mluví o vnitřním spojení, které si přeje s námi mít (v. 25). Chce nás všechny přivést k tomu, abychom viděli „zřetelně“ a „jasně“ (v. 25). Tak jako v kapitolách 1,44; 5,43 a 7,36 zde Pán napomíná toho uzdraveného, aby nikomu nic nevyprávěl (v. 26; srv. však s kap. 5,19).
Proč Pán neuzdravil toho slepého najednou, nýbrž ve více krocích? Díváme-li se na to v souvislosti s právě skončenou rozmluvou Pána s Jeho duchovně slepými učedníky, smíme zde vidět poučení o postupném růstu duchovního poznání věřícího pod vedením Pána. Nejprve přichází schopnost vidět (v. 24), potom schopnost rozeznávání (v. 25; srv. s Žid. 5,13.14). Odráželo to tehdejší stav učedníků, kteří také nejprve poznenáhlu chápali věci z úst Pána, které pro ně byly nové. Ale vidíme v tom zcela obecně duchovní vývoj věřících, kteří také hned na začátku a najednou duchovně nepoznávají a nechápou všechno, nýbrž prožívají vývoj a duchovní růst, když zůstávají blízko u Pána.
(Srovnej s Mat. 16,13-20; Luk. 9,18-21.)
(27)A Ježíš vyšel se svými učedníky do vesnic Cesareje Filipovy. A na cestě se zeptal svých učedníků a řekl jim: Kdo říkají lidé, že já jsem? (28)Oni mu ale odpověděli a řekli: Jan Křtitel; a jiní: Eliáš; jiní ale: Jeden z proroků. (29)A on se jich zeptal: Vy ale, kdo říkáte, že já jsem? Petr odpovídá a říká mu: Ty jsi Kristus. (30)A přikázal jim vážně, aby o něm nikomu neříkali.
V okolí Cesareje Filipovy, města, které leželo zcela na severu, ale už mimo zemi Kanán, v území, poznamenaném řecko-římskou kulturou a modlářstvím, klade Hospodinův Služebník Svým učedníkům otázku: „Kdo říkají lidé, že já jsem?“ Zatím co démoni znali a uznávali Jeho vznešenou důstojnost (viz kap. 3,11; 5,7), nebyla masa židovského lidu ochotna uznat Ho jako toho zaslíbeného Mesiáše. Nejen Herodes, nýbrž také druzí Jej považovali za z mrtvých vstalého Jana Křtitele nebo za Eliáše, jehož opětný příchod byl prorocky oznámen Malachiášem (Mal. 3,23), nebo dokonce za nějakého bezejmenného proroka (srv. s kap. 6,14-15).
Marek 8,27-30
Marek 8,27-30
Avšak Petr, který je jako tak často mluvčím dvanácti, vyslovuje pravdu: „Ty jsi /ten/ Kristus.“ Kristus (řecky Christos) je překlad hebrejského podstatného jména maschiach, které znamená „Pomazaný“ a jako Mesiáš bylo převzato do češtiny. Vyskytuje se ve Starém zákoně v Žalmu 2,2 a v Danielovi 9,25.26 a vztahuje se na Pána Ježíše. Marek používá titul Kristus celkem sedmkrát: je to božsky dokonalé svědectví o pravém charakteru Hospodinova Služebníka (kap. 1,1; 8,29; 9,41; 12,35; 13,21; 14,61; 15,32)! Pro Izrael přináší Kristus naplnění zaslíbení a proroctví Starého zákona.
Ale ani Marek, ani Lukáš nemají na tomto místě první zmínku o Shromáždění. Jeho založení na sobě samém jako na věčné Skále a jeho budoucí stavbu ohlašuje Pán Ježíš v Matouši 16,18. Jen Matouš se zmiňuje o tom, že Petr směl Pána poznat jako Syna živého Boha. Na této pravdě je založeno Shromáždění (Církev). Matoušovo evangelium, ve kterém je Pán představen jako Mesiáš pro Svůj lid, který Ho zavrhne, bylo vhodným místem pro oznámení Boží věčné rady ohledně tajemství Shromáždění. V Markově evangeliu, které Jej popisuje jako Božího Služebníka, toto zjevení nebylo na místě.
Petrovo vyznání vyznačuje v Markově evangeliu bod obratu, neboť nyní Pán obrací Svůj pohled stále více k Jeruzalému. Byl Svým pozemským lidem zavržen, a uvěřilo jich v Něho jen málo. Proto Svým učedníkům vážně přikázal, aby o Něm a o Jeho slávě jako Krále Izraele s nikým nemluvili. Nyní bylo jasné, že Jeho cesta nevede bezprostředně k trůnu, nýbrž nejprve na kříž.
(Srovnej s Mat. 16,21-23; Luk. 9,22.)
(31)A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět a být zavržen od starších a nejvyšších kněží a učených v Písmu a že musí být zabit a po třech dnech vstát. (32)A mluvil to slovo s otevřeností. A Petr jej vzal stranou a počal ho kárat. (33)On se ale obrátil, a když viděl své učedníky, pokáral Petra a říká: Jdi za mnou, Satane! Neboť nemyslíš na to, co je Boží, nýbrž na to, co je lidí.
Pro učedníky zcela neočekávaně Pán Ježíš nyní oznamuje poprvé Své nastávající utrpení. Je to první ze čtyř ohlášení utrpení (viz kap. 9,12.31; 10,33). Dosud použil titul „Syn člověka“129 (který je obsažnější než „Kristus“) jen dvakrát (kap. 2,10.28). Od nynějška to však činí častěji (kap. 8,31.38; 9,9.12.31; 10,33.45; 13,26; 14,21 [2x]. 41.62), tedy celkem 14 krát. To je dvojnásobné dokonalé božské svědectví (2 x 7).
Marek 8,31-33
Marek 8,31-33
Zavržení ze strany vůdců lidu je vyjádřeno v tom, že jsou zmíněni jak starší, tak také nejvyšší kněží130 a učení v Písmu (v. 31). Společně tvořili sanhedrin (latinsky synedrium, řecky synedrion), nejvyšší soudní dvůr Židů. Jeho zavržení, Jeho utrpení, Jeho smrt a také Jeho vzkříšení byly od proroků Starého zákona předpověděny až do nejmenších podrobností. Nyní přišla ta těžká doba, kdy se vše mělo naplnit. Toto Pán Ježíš oznamuje těm Svým se vší otevřeností (v. 32). Nic pro Něho nepřišlo s překvapením. To měli Jeho učedníci vědět předem.
Pán Ježíš zde mluví jen o Svých utrpeních ze strany lidí. Ti Ho už zavrhli a usilovali o to, aby Ho zabili (kap. 3,6). Pokud se týkalo jejich odpovědnosti, byli to oni, kdo Jej zabili. Tak to později také Petr říká ve svých kázáních (Sk. 2,23; 3,15; 5,30). Tito lidé našemu Pánu způsobili nepředstavitelná utrpení.
Ale je tu také jiná stránka, o které se Pán sice nezmiňuje zde, ale – v každém případě v jádru – v kapitole 10,45: „Neboť ani Syn člověka nepřišel, aby mu sloužili, nýbrž aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ Podle Boží rady a vůle musel trpět a zemřít, aby učinil smíření za ztracené (1. Kor. 15,3; Žid. 2,7). Je nutné rozlišovat tyto dva druhy utrpení. Utrpení, která Mu způsobili lidé, byla důkazem jejich špatnosti a hříšnosti, sloužila ale také k tomu, aby nechala vyzařovat Jeho dokonalost jako člověka. V tom je dokonce naším příkladem. Jeho smrt a Jeho utrpení z Boží strany k učinění smíření za hřích, která snášel na kříži ve třech hodinách tmy, jsou naproti tomu jedinečná. V tom Jej nemůžeme následovat. On za nás v těchto temných hodinách nesl soud bez slitování od svatého Boha, abychom pro věčnost od toho byli osvobozeni. Jako důkaz dokonalého splnění tohoto díla na Golgotě Jej Bůh třetího dne vzkřísil z mrtvých, a pak Ho v nebi oslavil a dal Mu místo po Své pravici. V nebi budeme brzy u Něho i my – ano, ještě více, v domě Otce. Pro ty, kteří v Něho věří, nastoupilo na místo věčného zatracení a trestu věčné požehnání, věčná sláva. Buď Mu za to chvála a velebení!
Marek 8,34-38
Marek 8,34-38
Petrova námitka byla dalším pokusem Satana, aby Ježíše odvedl od Jeho cesty poslušnosti, jako se o to snažil v poušti na začátku Jeho veřejné služby (v. 32). Satan přitom použil nejrůznější prostředky: na jedné straně Petrovu vroucí lásku k jeho Pánu, která to nechtěla dopustit, na druhé straně jeho lidský strach před utrpením, v němž se obával, že bude muset sdílet úděl Pána (k čemu také nakonec přece došlo), a konečně nedostatečné porozumění právě zjevené pravdě o trpícím Božím Služebníkovi. Protože učedníci zjevně sdíleli Petrův názor, pokáral jej Pán přede všemi (v. 33). Satan použil Petra jako svůj nástroj, když mu našeptal lidsky sice pochopitelné, ale Božím myšlenkám naprosto odporující námitky. Jak je to vážné: Věřící člověk se může v určitých okolnostech dočasně stát nástrojem ďábla, když se nechá vést svým tělem a ovlivňovat nepřítelem!
(Srovnej s Mat. 16,24-28; Luk. 9,23-27.)
(34)A když k sobě přivolal zástup i se svými učedníky, řekl jim: Jestliže mě někdo chce následovat, ať zapře sám sebe a vezme na sebe svůj kříž a následuje mne. (35)Neboť kdokoli chce zachránit svůj život131, ztratí ho; kdokoli ale ztratí svůj život kvůli mně a evangeliu, zachrání ho. (36)Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět a ztratí svou duši? (37)Neboť co by mohl člověk dát jako výkupné132 za svou duši? (38)Neboť kdokoli se stydí za mne a za má slova mezi tímto cizoložným a hříšným pokolením, za toho se bude také Syn člověka stydět, když přijde ve slávě svého Otce se svatými anděly.
„Služebník není větší než jeho pán.“ Tato slova Pána Ježíše jsou v dalším prakticky a drasticky ilustrována (viz Jan 15,20). Právě mluvil o Svých nadcházejících utrpeních, ovšem aniž by se výslovně zmiňoval o kříži. Nyní se už neobrací výlučně na malý počet učedníků, nýbrž i na celé množství lidu, který za Ním šel. Vyzývá tedy každého člověka, který si přeje Ho následovat, aby zapřel sám sebe a vzal na sebe svůj vlastní kříž. Sebezapření má tentýž význam jako dát všechny vlastní zájmy do pozadí a sledovat jen zájmy Pána Ježíše a Boha. Vzetí kříže na sebe nám ukazuje obraz k smrti odsouzeného člověka, který na cestě k popravišti vleče na zádech znamení své hanby. Všimněme si, že zde nejde o Kristův kříž, nýbrž o vlastní kříž (v. 34)! Kristův kříž nemůžeme nést, neboť ten byl kromě znamení pohany také místem smíření, kde byl naprosto sám, jak jsme to viděli v předcházejícím oddílu. Nevěřící člověk, který chce jít Kristovu pohanění z cesty a domnívá se, že tím bude moci ušetřit a zachránit svůj pozemský život, nikdy nezíská věčný život. Každý věřící, jenž ztratí svůj život pro Krista a evangelium, naproti tomu dokazuje, že vlastní věčný život, ten „skutečný život“, který mu nikdo nemůže vzít (v. 35; srv. s Janem 10,28; 1. Tim. 6,19).
Marek 8,34-38
Marek 8,34-38
Pán jde však ještě o krok dále: I kdyby někdo získal nebo dobyl celý svět, a tím docílil nejvyššího uznání, nepřivedlo by ho to ani o krok blíže k záchraně jeho duše (v. 36)! Ani všechno bohatství celého světa nestačí jako výkupné za jeho duši. Bez toho jedině pravého výkupného, krve, a tím za nás vydaného Ježíšova života, je pro celou věčnost ztracen (v. 37; srv. s kap. 10,45; Žalmem 49,8-9)! Jedním z podstatných důvodů, bránících přijetí evangelia, je pohanění a hanba Ježíšova jména a Jeho slov. Avšak ten, kdo se chce této pohaně vyhnout, aby neztratil uznání hříšného a cizoložného světa, nemůže očekávat žádné uznání, až se ten nyní zavržený Syn člověka jednou zjeví v celé slávě Svého Otce a v doprovodu svatých andělů. Co je pro člověka důležitější: uznání od lidí nebo uznání od Krista (v. 38)?
Pán Ježíš zde mluví prorocky o Svém zjevení na začátku tisíciletého království. Podle Matouše 25,31-46 (srv. s Markem 13,26) bude sedět na Svém trůnu slávy a bude soudit všechny tehdy žijící lidi, Židy i národy. Ti, za něž se potom bude stydět, nejsou samozřejmě „ovce“ po Jeho pravici, nýbrž „kozlové“, stojící po levici. Jedni vejdou do království na zemi, druzí do věčného odsouzení. – Přítomná doba milosti však skončí příchodem Pána k uchvácení těch Jeho, při kterém nedojde k žádnému soudu.
Marek 8,34-38
Marek 8,34-38
Pán redukuje tu všechno rozhodující otázku o věčnosti na dvě alternativy: krátké, dočasné uznání od hříšného a cizoložného světa, nebo věčné uznání od Božího Syna! Co je lepší, co pro nás má větší cenu?