Neznámý

⁽¹⁾A shromáždili se u něho farizeové a někteří z učených v Písmu, kteří přišli z Jeruzaléma; ⁽²⁾a viděli některé z jeho učedníků jíst chléb nečistýma, to jest neumytýma rukama. ⁽³⁾(Neboť farizeové a všichni Židé nejedí, jestliže si neumyli ruce rukou plnou vody^¹⁰⁴, a dodržují tak tradici starších^¹⁰⁵; ⁽⁴⁾a přicházejíce z trhu, nejedí, jestliže se neumyjí; a je mnohé jiné, co převzali k dodržování; umývání pohárů a džbánů a měděných nádob a polštářů na ležení.) ⁽⁵⁾A farizeové a učení v Písmu se ho ptají: Proč tvoji učedníci nechodí podle tradice starších, nýbrž jedí chléb nečistýma rukama?

⁽⁶⁾On ale [odpověděl a] řekl jim: Výstižně prorokoval Izaiáš o vás pokrytcích, jako je napsáno: „Tento lid mne ctí rty, ale jejich srdce je ode mne daleko vzdáleno. ⁽⁷⁾Nadarmo ale mne ctí, když jako učení učí lidským příkazům.“^¹⁰⁶ ⁽⁸⁾Přikázání Božího jste se vzdali a držíte tradici lidí: [Umývání džbánů a pohárů a mnohé jiné tomu podobné činíte.] ⁽⁹⁾A řekl jim: Obratně rušíte Boží příkaz, abyste dodržovali^¹⁰⁷ svoji tradici. ⁽¹⁰⁾Neboť Mojžíš řekl: „Cti otce svého i matku svou!“^¹⁰⁸, a: „Kdo tupí otce nebo matku, má zemřít smrtí.“^¹⁰⁹ ⁽¹¹⁾Vy ale říkáte: Jestliže člověk řekne otci nebo matce: Korban^¹¹⁰ (to jest dar) je to, cokoli by ti ode mne mohlo být k užitku – ⁽¹²⁾a tak ho nenecháte už nic učinit pro jeho otce nebo jeho matku, ⁽¹³⁾činíce Boží slovo neplatným svou tradicí, kterou jste předali; a mnohé tomu podobné činíte.

⁽¹⁴⁾A když opět přivolal zástup, řekl jim: Slyšte mne všichni a rozumějte! ⁽¹⁵⁾Není nic, co z vnějšku člověka do něho vchází, co ho může znečistit, nýbrž co z něho vychází, je to, co člověka znečišťuje. [⁽¹⁶⁾Jestliže někdo má uši k slyšení, ten slyš!]

⁽¹⁷⁾A když od zástupu vešel do domu, dotázali se ho jeho učedníci na to podobenství. ⁽¹⁸⁾A on jim říká: Jste i vy tak nerozumní? Nechápete, že vše, co z vnějšku vchází do člověka, ho nemůže znečistit? ⁽¹⁹⁾Neboť to nevchází do jeho srdce, nýbrž do břicha, a vychází to do záchodu – a tak vyhlásil všechny pokrmy za čisté^¹¹¹. ⁽²⁰⁾Řekl ale: Co z člověka vychází, to člověka znečišťuje. ⁽²¹⁾Neboť zevnitř ze srdce lidí vycházejí zlé myšlenky: smilstva, krádeže, vraždy, ⁽²²⁾cizoložství, chamtivosti^¹¹², špatnosti^¹¹³, lest, prostopášnost, zlé^¹¹⁴ oko, rouhání, pýcha, pošetilost; ⁽²³⁾všechny tyto zlé věci vycházejí z vnitřku a znečišťují člověka.

Pán už byl od duchovních vůdců Svého lidu odmítnut a zavržen (srv. s kap. 3,6.22). Ti proto číhají jen na příležitost, aby Ho mohli obžalovat. Jak vážně to brali, ukazuje skutečnost, že Ho pozorovali nejen místní farizeové, nýbrž i učení v Písmu, kteří do Galileje přišli z Jeruzaléma.

Nyní viděli, jak někteří z učedníků Pána jedli chléb, aniž by si předtím podle židovského předpisu umyli ruce. To bylo v jejich očích hrubé provinění proti jejich náboženství a vítaná příčina k tomu, aby napadli Ježíše jako odpovědného vůdce.

Od babylonského zajetí Židé vyvinuli a ustanovili mnoho náboženských předpisů, které měly sloužit jako výklad Bohem daného zákona, z části však šly daleko za něj a dokonce s ním byly v rozporu, jak to uvidíme ve verších 9 až 13. Tato „tradice starších“, to znamená výklady velkých učenců v Písmu (v. 3 a 5), byly v první době po babylonském zajetí předávány jen ústně. Teprve později byly uloženy písemně v Talmudu a až dodnes jsou zbožnými Židy dodržovány s velkou uctivostí.

Zvláštní kapitolu této tradice tvořily různé rituály umývání, které neměly s hygienou nic společného, nýbrž byly čistě rituálními ceremoniemi, které se asi zakládaly na předpisech jako 2. M. 30,19 a 3. M. 15,12. Nebyly přikázány Bohem, nýbrž byly lidskými dodatky, ale Židé je stavěli na roveň Božímu slovu.

Na vyčítavou otázku farizeů a učených v Písmu odpovídá Pán Ježíš citátem z Božího slova. Těmto samozvaným vůdcům, kteří sváděli Boží lid, nemůže prokazovat mírnost a milost, nýbrž nazývá je „pokrytci“. Izaiáš z Božího pověření už dlouho před babylonským zajetím musel říci: „Tento lid mne ctí rty, ale jejich srdce je ode mne daleko vzdáleno. Nadarmo ale mne ctí, když jako učení učí lidským příkazům.“ (v. 6-7; Iz. 29,13) „Tradice starších“ nebyla nic jiného než „lidská přikázání“. To špatné na tom bylo to, že dodržování této lidské tradice se rovnalo dávání stranou Božího slova, jak Pán ihned ukazuje na jednom příkladu. Zmiňuje se sice o různých umýváních, která starší zavedli (v. 8), přechází pak ale ihned k jedné z těchto „tradic lidí“, která se přímo dotýkala Božího slova.

V opaku k božským přikázáním pro děti, aby své rodiče ctily a vážily si jich, která byla zapsána v 2. Mojžíšově 20,12 a 21,17, mohl Žid na základě těchto lidských předpisů svým rodičům, kteří potřebovali podporu, říci, že prostředky, které potřebují, jsou určeny pro Boha. Význam hebrejského slova korban je „obětní dar“. Protože takové – byť i jen předstírané – určení pro bohoslužbu bylo důležitější než všechny ostatní potřeby, mohlo dítě rodičům potřebnou podporu odepřít, a to na základě předpisu, který Pán nyní nazývá „jejich tradicí“ (v. 10-13). Tím Pán zjevuje pravý charakter těchto židovských tradic, které se nejprve jevily tak zbožné. – Avšak v křesťanstvu tomu není jinak. Podstatné tradice církví se nemohou opírat o Boží slovo, nýbrž mu dokonce odporují: papežství, církevní organizace a hierarchie, ordinace kněží a farářů, učení o znovuzrození skrze křest atd.

Potom se Pán obrací k zástupu, který byl pod tímto jhem lidské tradice (v. 14). Vysvětluje těmto lidem, že nic, co lidské tělo přijímá, nepůsobí mravně znečišťujícím způsobem, nýbrž jen to, co vychází z nitra člověka. Ale cožpak nedal Bůh Izraelitům ve 3. Mojžíšově 11 předpisy o pokrmech, jichž měli dbát? Nemáme i my dnes podle Skutků 15,20 jasný příkaz, abychom nejedli krev a udávené? K tomu je třeba poznamenat, že žádná z těchto zakázaných věcí sama o sobě nepůsobí znečišťujícím způsobem. Ale protože Bůh zakázal jejich požívání, byla a je to neposlušnost, svévole, a tím hřích, když nedbáme těchto božských předpisů. Znečištění nevzniká tedy ani v tomto případě skrze krev nebo udávané jako takové, nýbrž přestoupením jednoznačného Božího příkazu, a proto vychází ze zlého a lstivého srdce člověka (v. 15 a 16; srv. s Jer. 17,9).

Jak usilovně člověk lpí na jednou převzatých tradicích, je zřejmé z otázky učedníků, třetí skupiny, které Pán musí vysvětlit tento stav věcí poté, co vešel do jednoho domu (viz kap. 3,20). Pokrmy, které člověk stráví, nevcházejí do jeho srdce, centra „vnitřního člověka“, nýbrž jsou z těla opět vylučovány, když jsou stráveny. Samy o sobě nemohou člověka duchovně znečistit. Ten poněkud tajemný výraz „očišťuje všechny pokrmy“ v původním textu 19. verše s největší pravděpodobností znamená, že Marek zde činí závěr, že Pán Ježíš Svými slovy prohlašuje všechny pokrmy za čisté.

Jestliže se člověk znečistí, pak se to děje skrze srdce, sídlo vůle a rozhodování. Z něho totiž vycházejí zlé myšlenky, které se mohou zjevovat ve smilstvu, krádeži, vraždě, cizoložství, chamtivosti, špatnosti, lsti, prostopášnosti, závisti, rouhání, pýše a pošetilosti (v. 17-22)^¹¹⁵. Jak důležité je proto, abychom dbali na své srdce a na jeho hnutí! „Přede vším, čeho se stříci sluší, ostříhej srdce svého, neboť z něho pochází život.“ (Přísloví 4,23) Je-li naše srdce nasměrováno k Pánu Ježíši a k plnění Jeho vůle, bude i naše vnější chození svědectvím pro Něho.

Dcera syrofenické ženy (Marek 7,24-30)

⁽²⁴⁾Vstal ale odtamtud a odešel do území Týru [a Sidonu]; a když vstoupil do jednoho domu, chtěl, aby se to nikdo nedověděl; a nemohl zůstat skrytý. ⁽²⁵⁾Naopak se o něm hned dověděla jedna žena, jejíž dceruška měla nečistého ducha, a přišla a padla k jeho nohám. ⁽²⁶⁾Ta žena ale byla Řekyně, Syrofeničanka rodem; a prosila ho, aby vyhnal démona z její dcery. ⁽²⁷⁾A on jí řekl: Nech nejprve, aby byly nasyceny děti, neboť není pěkné brát chléb dětem a házet ho psům^¹¹⁶. ⁽²⁸⁾Ona ale odpověděla a řekla mu: [Ano,] Pane; a přece žerou psi pod stolem z drobtů dětí^¹¹⁷. ⁽²⁹⁾A on jí řekl: Pro toto slovo jdi; démon vyšel z tvé dcery. ⁽³⁰⁾A ona šla do svého domu a nalezla dítě ležet na posteli a démon vyšel.

Z Galileje se ten pravý Služebník odebírá do krajiny Týru a Sidonu, pobřežního území obývaného Féničany (tj. Kananejci), severozápadně od tehdejší Palestiny. Zde jako tak často hledal Ten, jenž byl přece tak činný, klid, neboť nechtěl, aby se někdo dověděl, v kterém domě je (viz kap. 3,20). Tyto tiché chvíle se Svým Bohem a Otcem připravoval někdy také Svým učedníkům, kteří – tak jako i my – se museli naučit, že užitečný služebník na veřejnosti nemůže být pro Boha více, než čím je v tichu před Bohem. Avšak Ježíš ani zde nemohl zůstat natrvalo skrytý. Jedna řecká, tedy pohanská žena z tamní krajiny, jejíž malá dcerka byla posedlá nečistým duchem, „hned“ přichází, vrhá se Mu s uctivostí k nohám a prosí Ho, aby z ní toho démona vyhnal.

Odpověď Pána je nejprve udivující. On, který má vždy otevřené ucho a srdce pro ty, kdo mají trápení, na prosbu ženy odpovídá: „Nech nejprve, aby byly nasyceny děti, neboť není pěkné, brát chléb dětem a házet ho psům.“ (v. 27) Ale v souběžném místě v Matouši 15,24 už předtím vydal prohlášení slovy: „Jsem poslán jen k zahynulým ovcím domu Izraele.“ „Děti“ byly tedy příslušníci Božího pozemského lidu, zatím co „psy“ jsou míněny pohanské národy, které byly na světě bez Boha (viz. Ef. 2,11-12). Ale tato ubohá žena si byla nejen vědoma svého trápení (které bylo zároveň trápením její dcery), nýbrž také velké Boží dobrotivosti. Věděla sice, že nepatří k vyvolenému národu a že si nemůže klást žádné nároky, ale její víra v Boží dobrotu a milost odsunula každé jiné přemýšlení stranou. Když Bůh dal Svým „dětem“ chléb, pak mohl nechat také přístup „psům“ k drobtům z něho! Taková víra je od Pána Ježíše bohatě odměněna. Když přišla domů, nachází dítě ležet pokojně a tiše na jeho posteli, osvobozené od démona a od každého neklidu (v. 30; srv. s kap. 5,2-5).

Uzdravení hluchého, který těžce mluvil (Marek 7,31-37)

⁽³¹⁾A když opět odešel z území Týru[a Sidonu], přišel^¹¹⁸ k jezeru Galilejskému středem území Dekapolis^¹¹⁹. ⁽³²⁾A přivádějí k němu hluchého, který také těžko mluvil, a prosí^¹²⁰ ho, aby na něho vložil ruku. ⁽³³⁾A on jej vzal pryč od zástupu sám pro sebe a vložil v jeho uši své prsty; a plivl a dotkl se jeho jazyka; ⁽³⁴⁾a vzhlédaje k nebi, vzdychl a říká mu: Efata!, to jest: Buď otevřen! ⁽³⁵⁾A ihned byly jeho uši otevřeny a svazek jeho jazyka byl uvolněn, a mluvil správně. ⁽³⁶⁾A přikázal jim, aby to nikomu neříkali. Čím více jim to ale přikazoval, tím více to nadmíru oznamovali; ⁽³⁷⁾a byli udiveni a říkali: Všechno učinil dobře; činí, aby i hluší slyšeli tak i němí mluvili.

Po Svém návratu z území Týru a Sidonu (viz v. 24) se Pán Ježíš dostává na východní stranu Tiberiadského jezera, a tím opět do oblasti Dekapolis, území deseti měst, které se silně vyznačovalo pohansko-řeckou kulturou. Zde, kde Jej lidé krátce předtím prosili, aby opustil jejich krajinu (kap. 5,17-20), činí první ze dvou divů, o nichž se zmiňuje jen Marek (srv. s kap. 8,22-26). Lidé k Němu vedou hluchého člověka, který sotva může mluvit^¹²¹, ale od Něho, jenž zjevoval Boží milost a pravdu, je dokonale uzdraven.

Jaký to zde před sebou máme obraz přirozeného člověka – ať je to Žid nebo někdo z národů –, ale také světsky smýšlejícího a tělesného křesťana! Uši jsou neschopné naslouchat Božímu slovu a „poslouchat“ je a jeho ústa o Něm nemohou vydávat jasné svědectví, ani Jej chválit. Jen Pán zde může pomoci.

Vykonává zde uzdravení v sedmi krocích, které mluví symbolicky o božské dokonalosti. Nejprve odděluje tohoto politováníhodného muže od shonu zástupu a bere ho zcela stranou (1). Jen zde v tichu může konat Své dílo uzdravení. Pak On, jenž sám je slyšící a poslušný Boží Služebník (Žalm 40,7; Iz. 50,5; 2. M. 21,6; Fil. 2,8), mu vkládá Své prsty do uší, původu vší jeho bídy (2). Nebyla prvním hříchem lidstva neposlušnost, nechtít slyšet Boží příkaz? Neutekl první lidský pár a neschoval se, když uslyšel Boží hlas (1. M. 3)? Posvěcující a uzdravující ruka Ježíše Krista může člověka osvobodit od jeho neposlušnosti a vést k poslušnosti víry (viz. Řím. 1,5; 16,26).

Pak Pán používá Svou vlastní slinu (3) a dotýká se (4) jazyku toho muže (srv. s kap. 8,23; Janem 9,6). Jen tento symbolický „výplod“ Jeho vlastní bytosti, který však je ve světě vyjádřením pohanění a hanby, může pomoci tomu, který tak „těžce mluvil“ (viz. Iz. 50,6; Marek 14,65; 15,19; 1. Kor. 1,23.24)! Společenství a požehnání Pána nemohou být prožívány bez opovržení ze strany lidí! On je ten „kámen živý, od lidí zajisté zavržený, ale od Boha vyvolený a drahý“ (1. Pet. 2,4). Chceme-li být s Ním ve svatyni, pak musíme i my s Ním stát mimo tábor a nést Jeho pohanění (Žid. 13,11-13).

Ten vždy závislý Boží služebník vzhlíží (5) také v tomto okamžiku ke Svému Bohu v nebi (srv. s kap. 6,41). Vzdychá (6) nad mocí hříchu a jeho následky, s nimiž se zde setkává. Ale nevidíme v Jeho vzdechu také, že při tomto uzdravení nepůsobí jen Jeho stvořitelská všemohoucnost, nýbrž že na tom je hluboce osobně účasten? On v dokonalém soucitu na sebe vzal utrpení a bolesti Svého pozemského lidu (viz Iz. 53,4). Pak vyslovuje aramejské slovo „Efata“, to jest: „Buď otevřen!“ (7). Tento člověk „ihned“ zakouší, že jeho uši jsou otevřeny k slyšení a poslouchání a jeho ústa k mluvení. První slovo, které „pacient“ slyší, přichází z úst Spasitele! A teprve nyní, když Ho poznal a je uzdraven, může „správně“ mluvit! Jaké světlo vrhají tyto poznámky na život a mluvení nás lidí!

V tomto Evangeliu vidíme stále znovu, že Pán Ježíš přikazuje, aby o Něm nemluvili (viz kap. 1,34; 5,43; 7,36; 8,30; 9,9). Proč? Démonům to nedovolil, protože si nepřál žádné svědectví, které nevyšlo od Boha. V jiných případech to odpovídá charakteru Evangelia, které Jej popisuje jako pokorného Božího Služebníka. Nakonec je v tom také vyjádření skutečnosti, že On byl jako Mesiáš Svým pozemským lidem zavržen a neočekával od něho žádné svědectví. – Avšak lidé jsou tak pod dojmem Jeho divu, že o tom mluví stále více. Ano, On „všechno učinil dobře“.

Kapitola 7

Ježíš kárá farizeje (Marek 7,1-23)

Dcera syrofenické ženy (Marek 7,24-30)

Uzdravení hluchého, který těžce mluvil (Marek 7,31-37)