Neznámý

Odmítnutí Pána Ježíše se nyní stává stále zřetelnějším. Avšak On se nenechává ani tím, ani zabitím Svého herolda Jana zmást ve Své oddané a věrné službě Bohu a Svému lidu. Naopak: Připravuje nyní Své učedníky na to, aby Mu jako Jeho poslové důvěřovali i v těžkých okolnostech. Tyto dva předměty, zavržení Krista a příprava Jeho učedníků na nový pořádek, jsou proto hlavními tématy kapitol 6 až 10.

Druhé zavržení Ježíše v Nazaretu (Marek 6,1-6)

⁽¹⁾A odešel odtamtud a přichází do svého otcovského města, a jeho učedníci ho následují. ⁽²⁾A když nastala sobota, začal učit v synagoze; a mnozí, kteří naslouchali, žasli a říkali: Odkud má tento toto všechno, a jaká to je moudrost, která je tomuto dána, a takové skutky divů se dějí skrze jeho ruce? ⁽³⁾Není tento ten tesař, syn Marie a bratr Jakuba a Josesa a Judy a Šimona? A nejsou jeho sestry zde u nás? A urazili se na něm. ⁽⁴⁾A Ježíš jim řekl: Prorok není beze cti, kromě ve svém otcovském městě a mezi svými příbuznými a ve svém domě. ⁽⁵⁾A nemohl tam učinit žádný skutek moci, kromě že na některé slabé vložil ruce a uzdravil je. ⁽⁶⁾A podivil se jejich nevěře. A procházel vesnicemi kolem a učil.

Pán Ježíš se nyní podruhé vrací do Svého otcovského města Nazaretu. Tam bydlel Josef a Marie už před Jeho narozením, a také On sám tam žil (srv. s Mat. 2,23; Luk. 2,4; 4,16-30). Jeho učedníci dělají to, co má vyznačovat Pánova „žáka“: Jdou za Ním (v. 1). Odmítnutí při první návštěvě Mu nezabránilo v tom, aby se tam opět vrátil! Jako obyčejně šel v sobotu do synagogy, kde jako pravý Boží Služebník začal učit. Mnozí z Jeho posluchačů se divili Jeho známosti, Jeho moudrosti a divům, které činil (v. 2). Ale místo aby dále hledali a poznali, kdo On skutečně je, obrátil se jejich kritický duch proti Jeho, jim přece tak dobře známé Osobě: Nebyl tím tesařem^⁸⁵, který dříve žil a pracoval v jejich středu? Cožpak všichni neznali Jeho matku a Jeho sourozence, které porodila po Něm (v. 3)?

Když zde Pán byl od Svých protivníků označen za „syna Marie“, bylo to velmi neobvyklé. Normálně by ho nazvali „synem Josefovým“ (srv. s Janem 1,45; srv. s Mat. 13,55). Tato slova pravděpodobně obsahovala negativní narážku na Jeho obdivuhodné narození, které je pro přirozeného člověka nepochopitelné a až dodnes předmětem posměchu (srv. s Janem 8,41). Jeho bratři byli v tehdejší době ještě nevěřící (Jan 7,5). Po díle vykoupení se ale zřejmě obrátili. Patřili potom s Jeho matkou Marií k hloučku učedníků (Sk. 1,15). Jen Jakub a Juda jsou nám blíže známi, o Jeho sestrách nevíme nic. Jakub se stal jedním z vůdců shromáždění v Jeruzalémě (Gal. 1,19; 2,9) a je pisatelem Jakubova dopisu. Juda napsal rovněž jeden Dopis, v němž se nazývá „bratrem Jakubovým“ (Judy 1). Protože o Josefovi je naposledy zmínka při návštěvě chrámu s dvanáctiletým Ježíšem (Luk. 2,41-51), většina vykladačů má za to, že potom už dlouho nežil.

Lidé z Nazaretu viděli nevysvětlitelný rozpor mezi původem Pána Ježíše, o kterém se domnívali, že ho znají, a Jeho neobyčejnými činy a slovy. Protože tuto otázku neuměli vyřešit, nechtěli od Něho nic přijmout, jakkoli Jeho svědectví bylo zřetelné a jasné! Uráželi se na Něm, úhelném kameni, který přece byl u Boha vyvolený a vzácný (srv. s 1. Pet. 2,6-8)! – Podobné věci museli snášet od svých tělesných bratrů už Josef a David. Tito dva byli předobrazy, ukazující na našeho Pána, a slabou mírou poznali něco z opovržení, kterého se Mu dostalo.

Pán Ježíš kvůli této nevěře, která Jej jako dokonalého člověka udivila, nemohl ve svém domovském městě učinit žádný div kromě toho, že na některé slabé vložil ruce a uzdravil je. Překážka nebyla na Jeho straně, nýbrž u lidí. On byl vždy připraven v lásce sloužit. Ale tam, kde se srdce před Jeho láskou uzavírala, ji nemohl vykonávat (v. 5).

Slova: „A podivil se jejich nevěře“, se jeví jako udivující. Jak se mohl ten vševědoucí Boží Syn, jímž On vždy byl a zůstával jím, divit? To však není ojedinělý případ. Matouš 8,10 a Lukáš 7,9 nám podávají zprávu o Jeho údivu nad vírou setníka z Kafarnaum. Tyto poznámky jsou jasným svědectvím o skutečnosti ponížení Božího Syna jako člověka. Jen Jan, který Jej představuje jako Božího Syna, se nezmiňuje o tomto údivu Pána.

Proto se odvrátil a navštívil okolo ležící vesnice a učil tam. Do Nazaretu se asi už nikdy nevrátil. Evangelia o tom v každém případě mlčí. Neospravedlnitelné odmítnutí v Nazaretu Mu však nezabránilo v tom, aby pokračoval ve Své službě v okolí (v. 6).

Vyslání dvanácti apoštolů (Marek 6,7-13)

⁽⁷⁾A přivolává těch dvanáct; a začal je vysílat dva a dva a dal jim moc^⁸⁶ nad nečistými duchy. ⁽⁸⁾A přikázal jim, aby si nic nebrali s sebou na cestu, než jen hůl; ne chléb, ne mošnu, žádné peníze^⁸⁷do opasku, ⁽⁹⁾nýbrž jen podvázané sandály; a nenavlékejte si dvojí spodní oděv. ⁽¹⁰⁾A řekl jim: Kdekoli vstoupíte do domu, tam zůstaňte, dokud odtamtud neodejdete. ⁽¹¹⁾A kterékoli místo vás nepřijme a kde vás nevyslechnou, odtud vyjděte a vytřeste prach, který je na spodu vašich noh, jim na svědectví. ⁽¹²⁾A oni vyšli a kázali, že mají činit pokání; ⁽¹³⁾a vyhnali mnoho démonů a pomazali olejem mnohé slabé a uzdravili je.

Pán Ježíš již dříve vyvolil ze Svých učedníků dvanáct, kteří měli být u Něho, aby se od Něho učili (kap. 3,13.14). Nyní je vyslal po dvou jako svědky, aby naplnil Své poslání, vést Boží pozemský lid k obrácení a k uznání Mesiáše. Jejich poselstvím bylo evangelium království, které bylo zvěstováno už Janem Křtitelem a na začátku Pánem Ježíšem samým (kap. 1,14; Luk. 16,16). O obsahu jejich úkolu je zde – na rozdíl od Matouše a Lukáše – řečeno jen málo. Své uschopnění k tomu obdrželi od Něho samého. Dal jim moc nad nečistými duchy. Tím byli zvláštním způsobem legitimováni jako vyslanci Krále. Nečistí duchové byli „vazalové“ Satana, který se sám učinil knížetem světa (v. 7). Ten, kdo se prokázal být silnějším než on, byl svědkem o moci a činnosti Krále, který přece řekl: „Jestliže ale skrze Ducha Božího vyháním démony, tak k vám přišlo království Boží.“ (Mat. 12,28)

Jako všichni Boží služebníci (i v dnešní době), si neměli dělat starosti o své vnější blaho. Měli s sebou vzít svou poutnickou hůl, vše ostatní jim bude dáno v pravý čas. Úkol Pána, vzít si s sebou jen hůl, ale ani chléb ani mošnu ani peníze, se zdánlivě jeví být v rozporu s Jeho slovy v Matouši 10,9 a 10. Rozdíl zjevně spočívá na slovesu „obstarat“ u Matouše, to znamená na dodatečné starostlivosti. Neměli při sobě mít ani tu nejmenší peněžní rezervu. Obvyklé slovo pro „peníze“ je totéž jako pro „stříbro“ (řecky: argyrion). Zde však je napsáno „měď“ (řecky: chalkos); z tohoto kovu byly raženy jen ty nejmenší mince s nepatrnou hodnotou (v. 8). Měli mít na svých nohou sandály, ale neměli si oblékat dvojí spodní šaty (v. 9). Vše, co neslo byť jen zdání zajištění před nepředvídatelnými věcmi, mělo být opomenuto. Měli spoléhat jen na Toho, jenž je nyní vysílal. Není to velmi vážný poukaz pro nás křesťany v západních zemích, kteří tak snadno můžeme být zataženi do světského víru snahy o materiální zajištění?

Přesto bychom neměli ztrácet ze zřetele, že tato „pravidla“ platila v prvé řadě během pozemského života Pána Ježíše, když byl u Svého pozemského lidu. V Lukášovi 22,35-38 dává učedníkům pro dobu Své nepřítomnosti jiné směrnice. Pak budou opovrženi a budou konfrontováni s násilím. Avšak ani tato slova našeho Pána nemají být brána doslovně, jak ukazuje Jeho reakce na odpověď učedníků: „Pane, hle, zde jsou dva meče.“ Když Petr potom přesto v Getsemanské zahradě vytahuje meč, dostává vážnou výtku. Vždy a v každé situaci platí, že nemáme být starostliví, nýbrž že všechny své starosti smíme uvrhovat na Něho (Mat. 6,25-34; Fil. 4,6; 1. Petra 5,7)!

Tam, kde jim byla nabídnuta pohostinnost, měli ji vděčně přijmout (v. 10). Kde ale nebyli přijati, měli dokonce setřást prach ze spodu svých nohou, aby ukázali, že ti mezi Božím lidem, kteří Jeho milost odmítli, jsou považováni za pohany. I Pavel později jednal podobně, když Židé odmítali evangelium (v. 11; srv. se Skutky 13,51; 18,6).

Dvanáct apoštolů vyšlo a volali lidi k pokání (v. 12). Ale také používali moc, kterou jim Pán propůjčil, vyháněli démony a uzdravovali mnohé slabé (v. 13). I když některé obdoby k vyslání služebníků v přítomné době trvají, přece tento oddíl vcelku ukazuje, že se zde jednalo o zvláštní vyslání dvanácti apoštolů během Kristova pozemského života uprostřed Jeho pozemského lidu: charakter svědectví vycházení po dvou, moc nad zlými duchy a odvracení se od takových, kteří nechtěli přijmout svědectví o Boží milosti v Kristu. Zde vidíme jasné rozdíly k naší době, ve které je zvěstováno evangelium Boží milosti. Důvěra v Boží péči na cestě a volání k pokání jsou naproti tomu věci, které mají i dnes vyznačovat služebníky Pána.

Herodes a Jan Křtitel (Marek 6,14-29)

⁽¹⁴⁾A uslyšel o něm král Herodes. (Neboť jeho jméno se stalo známým; a říkali: Jan Křtitel vstal z mrtvých, a proto v něm působí takové síly^⁸⁸. ⁽¹⁵⁾Jiní ale říkali: Je to Eliáš. Jiní ale říkali: Prorok jako jeden z proroků.) ⁽¹⁶⁾Když to ale Herodes uslyšel, řekl: Jan, kterého jsem já sťal, tento vstal.

⁽¹⁷⁾On, Herodes, totiž poslal a dal Jana zajmout a ve vězení svázat kvůli Herodiadě, ženě svého bratra Filipa, protože se s ní oženil. ⁽¹⁸⁾Neboť Jan Herodovi říkal: Není ti dovoleno mít ženu tvého bratra. ⁽¹⁹⁾Herodias ale to měla v mysli proti němu a chtěla ho zabít, a nemohla; ⁽²⁰⁾neboť Herodes se bál Jana, protože věděl, že je spravedlivý a svatý muž, a zachovával ho, a když ho slyšel, mnohé činil^⁸⁹, a rád mu naslouchal.

⁽²¹⁾A když přišel vhodný den, kdy Herodes o svých narozeninách svým velmožům a vojevůdcům^⁹⁰ a vznešeným z Galileje uspořádal hostinu ⁽²²⁾a její, Herodiady, dcera^⁹¹vešla a tančila, líbila se Herodovi i těm, kteří spolu leželi u stolu. Král řekl děvčeti: Vypros si ode mne, cokoli chceš, a dám ti to. ⁽²³⁾A přisáhl jí^⁹²: Cokoli si ode mne vyprosíš, dám ti, až do poloviny svého království. ⁽²⁴⁾A ona vyšla a pověděla své matce: O co mám prosit? Tato ale řekla: O hlavu Jana Křtitele. ⁽²⁵⁾A ona ihned se spěchem vešla ke králi a prosila a řekla: Chci, abys mi hned na míse dal hlavu Jana Křtitele. ⁽²⁶⁾A král se velmi zarmoutil; avšak kvůli přísahám a kvůli těm, kteří s ním leželi u stolu, ji nechtěl odmítnout. ⁽²⁷⁾A král ihned poslal jednoho tělesného strážce^⁹³ a přikázal, aby přinesl jeho hlavu. A ten vyšel a sťal ho ve vězení. ⁽²⁸⁾A přinesl jeho hlavu na míse a dal ji děvčeti a děvče ji dalo své matce. ⁽²⁹⁾A když to slyšeli jeho učedníci, přišli a vzali jeho mrtvé tělo a vložili je do hrobky.

Mezi vyslání a návrat dvanácti apoštolů Marek vsouvá vyprávění o hrozné popravě Jana Křtitele. Příčinou k tomu byla skutečnost, že král Herodes slyšel zprávy o Pánu Ježíši. Tento Herodes Antipas byl syn Heroda Velikého a vládl od roku 4 před Kristem až do roku 39 po Kristu jako čtvrták (řecky tetraarchês), to znamená jako na Římu závislý panovník nad Galileou a Pereou. Myslel si, že Jan, kterého on zabil, vstal z mrtvých. Tomu věřili také různí lidé, kteří slyšeli jméno Pána, ale blíže Ho neznali, neboť jinak by přece museli vědět, že Jan Křtitel Pána pokřtil u Jordánu. Jiní si zase mysleli, že on je Eliáš, který byl zaslíben prorokem Malachiášem, a opět jiní Ho považovali za nějakého proroka (v. 14-16; srv. s Mal. 3,23).

Marek se už v kapitole 1,14 zmiňuje o uvěznění Jana Křtitele. Důvodem k tomu bylo jeho vážné svědectví proti hříšnému manželství Heroda s Herodiadou, ženou jeho bratra Filipa (srv. s 3. M. 18,16; 20,21; Mat. 5,32; 19,6). Podle zprávy židovského historika Josepha se Herodes a Herodias dali od svých předchozích partnerů rozvést, aby se mohli vzít.

Herodias byla Janovým jasným biblickým svědectvím rozhněvaná více než Herodes sám. Jeho svědomí v každém případě vykazovalo ještě kladné reakce, neboť měl před Janem velký respekt. Byl přesvědčen o tom, že to je spravedlivý a svatý muž. Slova „a zachovával ho“ by mohla snad mít také význam: „dával na něho pozor.“^⁹⁴ Následující slova „a když ho slyšel, mnohé činil“, vydávají v prvé řadě svědectví o labilním charakteru Heroda. Nedovedl upustit od té ženy, rád by ale také byl po vůli Božímu muži. Tak kulhal jako Izraelité v době Eliášově „na obě strany“ (1. Král. 18,21). Ale zcela uznával, že Jan je spravedlivý a svatý muž, ano, dokonce se ho bál, to znamená, že s ním jednal s úctou „a rád mu naslouchal“ (v. 17-20).

Avšak pro Herodiadu přišla při oslavě Herodových narozenin příležitost zchladit si svou nenávist proti Janovi. Zjevně to byla ona, která svoji dceru poslala, aby tančila před hosty svého muže, aby tím Heroda omámila a přivedla k vyslovení nepromyšlených slov. Její plán se zdařil, protože Herodes, jenž už brzy měl litovat své velkomyslnosti, nechtěl porušit svou lehkomyslně vyslovenou přísahu: na jedné straně kvůli přítomným čestným hostům a na druhé straně kvůli své ženě Herodiadě. Ačkoli byl velmi zarmoucen, zůstal tento muž proti spiknutí těchto dvou žen bezmocný. Jan, herold Mesiáše a věrný svědek spravedlnosti, musel dojít k hroznému konci. Jak sděluje Matouš, poté co ho pohřbili, přišli Janovi učedníci k Pánu Ježíši a všechno Mu vyprávěli (v. 21-29; srv. s Mat. 14,12).

Důvod pro tuto vsuvku je zjevně úmysl Ducha Svatého poukázat čtenářům na podobnou, ale ještě mnohem hroznější cestu Pána Ježíše ke kříži Golgoty. On sám říká v Matouši 17,12: „Pravím vám ale, že Eliáš už přišel, a nepoznali ho, nýbrž učinili mu, co chtěli. Tak také Syn člověka bude od nich trpět.“ Evangelista k tomu dodává: „Tu porozuměli učedníci, že jim mluvil o Janu Křtitelovi.“

Evangelista Lukáš podává zprávu o ještě pozdější době: „V téže hodině přistoupili někteří farizeové a řekli mu: Vyjdi a jdi odsud pryč, neboť Herodes tě chce zabít.“ (Luk. 13,31) Tato poznámka ukazuje zkažený charakter této „lišky“, jak Pán krále Heroda označuje. Jemu šlo o vlastní čest, a tu musel své svědomí, které se v době života Jana Křtitele ještě ozývalo, zcela umlčet.

Návrat apoštolů (Marek 6,30-33)

⁽³⁰⁾A apoštolové se shromáždili u Ježíše; a vyprávěli mu vše, co činili a co učili. ⁽³¹⁾A on jim říká: Pojďte vy sami na pusté místo pro sebe samé a odpočiňte si trochu. Neboť byli mnozí, kteří přicházeli a odcházeli, a oni nenašli ani čas k jídlu.

⁽³²⁾A jeli lodí pryč na pusté místo pro sebe samé; ⁽³³⁾a mnozí je viděli odjíždět a poznali je a seběhli se tam pěšky ze všech měst a předešli je.

Dvanáct učedníků, které Pán Ježíš vybavil mocí nad nečistými duchy a po dvou je vyslal, se k Němu vrací (srv. s v. 7-13). Jen zde je Marek nazývá „apoštoly“ (řecky apostolos „vyslanec“), jinak vždy „těch dvanáct“, a to dohromady desetkrát. Shromažďují se k Ježíšovi, původu, středu a cíli své služby. Svému Mistrovi mohou a smějí vyprávět vše, co dělali a učili (v. 30). Vůči druhým mají být učedníci Pána i dnes s vyprávěním o svém konání zdrženliví a nemají se sami stavět do popředí. Když se Pavel a Barnabáš vrátili ze své první cesty, vyprávěli, „co Bůh s nimi vykonal“ (Sk. 14,27).

Pán Ježíš, jenž se jako ten pravý Služebník nikdy neodtahoval od lidí, jimž sloužil, má však soucit se Svými učedníky, kteří se unaveni vrátili ze své cesty. Proto chce společně s nimi vyhledat „pusté místo“, kde si oni – nikoli On! – budou moci odpočinout stranou od všeho shonu a konání lidí. Jak moudrý je přece Pán Ježíš, který ví lépe než oni sami, co ti Jeho potřebují. Můžeme být svou službou a svými úkoly tak velmi zaměstnáni, že ztrácíme z očí to vůbec nejdůležitější – Jeho, pro kterého přece máme vše činit. Proto potřebujeme i my stále znovu chvíle ticha ve společenství s Ním, kde v Jeho světle vidíme vše, i samy sebe, tak jako to vidí On.

Tam, kde byl Pán, tam bylo přicházení a odcházení, protože měl pro každého otevřené srdce, povzbuzující slovo a pomáhající ruku. Byl tím nejsnáze oslovitelným člověkem, který kdy kráčel po této zemi. Nikoho neodmítl! Nemohlo nedojít k tomu, že On a ti Jeho při všem shonu neměli ani čas se najíst (v. 31).

Ti muži vstupují nyní na loď, s níž se snaží dostat podél pobřeží k „pustému místu“, na kterém chtěl být Pán s nimi sám (v. 32). Ale mnoho lidí vidělo tu skupinu odjíždět, poznali je a spěšně ze všech měst v okolí běželi podél břehu Genezaretského jezera, zatím co člun plul stejnou cestou po vodě podél pobřeží. Avšak po tento čas byli učedníci se svým Mistrem sami! A tak měli alespoň po nějakou dobu příležitost prožívat společenství se svým Pánem. Když po nějaké době přistáli, předešli je tam lidé, od kterých je Pán chtěl na několik chvil oddělit (v. 33)! K vytouženému odpočinku nedošli.

Nasycení 5000 (Marek 6,34-44)

⁽³⁴⁾A když vystoupil, viděl velké množství lidí a byl nad nimi vnitřně pohnut, protože byli jako ovce, které nemají pastýře. A začal je mnohému učit. ⁽³⁵⁾A když se už připozdilo, přistoupili k němu jeho učedníci a řekli: To místo je pusté, a už je pozdě; ⁽³⁶⁾propusť je, aby šli na venkov^⁹⁵a do vesnic kolem a koupili si něco k jídlu. ⁽³⁷⁾On ale odpověděl a řekl jim: Dejte jim vy najíst. A oni mu říkají: Máme jít a koupit za dvě stě denárů chleby a dát jim jíst? ⁽³⁸⁾On ale jim říká: Kolik chlebů máte? Jděte, podívejte se. A když se to dověděli, říkají: pět a dvě ryby.

⁽³⁹⁾A přikázal jim, aby se všichni usadili ve skupinách na zelené trávě. ⁽⁴⁰⁾A usadili se v odděleních po stu a po padesáti. ⁽⁴¹⁾A vzal těch pět chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi, žehnal^⁹⁶a lámal chleby a dával je učedníkům, aby je oni jim předkládali; a ty dvě ryby rozdělil mezi všechny. ⁽⁴²⁾A jedli všichni a byli nasyceni. ⁽⁴³⁾A nasbírali drobtů dvanáct plných ručních košů, a z těch ryb. ⁽⁴⁴⁾A těch, kteří jedli ty chleby, bylo pět tisíc mužů.

Už když vystupovali ze člunu, ukázalo se jim na břehu velké množství lidí. Ale Ježíš, místo aby byl mrzutý, vystupuje z lodi – o Jeho učednících zde není řečeno nic – a obrací se k zástupu, který pln očekávání stojí na břehu. Jakého Pána to máme! Je neúnavný dobrý Pastýř a pečuje o Své ovce. Vidí „velké množství lidí“ a je nad nimi vnitřně pohnut, neboť jsou jako stádo ovcí, které nemají pastýře (v. 34; srv. s 2. Par. 18,16). Ano, Izrael byl od staré doby stádem Hospodinovy pastvy a Bůh byl Pastýř Izraele (4. M. 27,17; Žalm 79,13; Marek 8,2). Nyní k nim přišel v Osobě Svého Syna, ale vůdcové lidu, kteří vlastně měli být pastýři jdoucí za Ním, Ho nepřijali a pokoušeli se také lid zavádět a držet pryč od toho pravého Pastýře. Lid měl Pastýře ve svém středu, a přece byl „jako ovce, které nemají pastýře“. Jaká tragická situace! Ale je tomu dnes v Božím lidu jinak? Není také dnes mnoho Božích dětí, které bloudí jako ovce bez pastýře? A přece je Pán Ježíš tak blízko všem Svým milovaným ovcím, neboť On jde před nimi, aby nacházely tu správnou pastvu!

Pán, místo aby se odvrátil, je „vnitřně pohnut“ nad tím ubohým zástupem. Jen o Osobách Božství čteme v Evangeliích stále znovu tato k srdci jdoucí slova (srv. např. s Markem 1,41; 8,2; Luk. 15,20). A přece máme i my znát tyto božské pocity (Fil. 2,1). Lidé žijící bez správného nasměrování jsou nyní od Pána, toho pravého Proroka, poučováni, aby poznali cestu, po které mají jít. Jednou ve věčnosti se ukáže, kolik z nich přijalo Jeho dokonalá, svatá a milostivá naučení.

Teprve když se den chýlí ke svému konci, vystupují na scénu učedníci. Vidí zástup, který je zde v osamění shromážděn kolem Pána Ježíše, a právem se ptají, jak dál. Nejsou tam žádné potraviny a čas pokročil. Navrhují proto Pánu, aby lidi poslal pryč, aby si mohli ve vesnicích v okolí nakoupit potravu (v. 35 a 36). Ty myšlenky jsou logické a zdají se být rozumné. Ale jak často je i v našem životě rozum překážkou pro víru. Slova učedníků ukazují, jak málo jim tito lidé leží na srdci. Domnívají se, že nyní je toho dost.

Jak málo znají svého Pána, který je plný slitování a vnitřního soucitu. Ve Své milosti nepřechází Své učedníky, nýbrž udílí jim tři lekce. První je, že On toto množství lidí nepřenechá sobě samým, poté co je poučoval v milosti a pravdě. Druhá je, že ukáže Svým učedníkům jejich vlastní neschopnost, a třetí, že je chce použít ve Své službě. „Dejte jim vy najíst.“ (v. 37) Proto zde zvláště zdůrazňuje slovo „vy“. Jejich rozum opět pracuje, a opět je překážkou pro víru. „Doufej v Hospodina celým srdcem svým, na rozumnost pak svou nespoléhej.“ (Přísloví 3,5) Přemýšlejí o počtu lidí a jejich potřebě potravin a odpovídají svému Pánu: „Máme jít a koupit za dvě stě denárů^⁹⁷ chleby a dát jim jíst?“ Takový obnos nemohli v této situaci dát dohromady. Jak měli tedy pro toto množství 5000 mužů, když nepočítáme ženy a děti (Mat. 14,21), obstarat potřebné potraviny?

Kde byla víra v jejich Pána a Mistra? Cožpak neprožili, jaká znamení a divy už učinil? Potřeboval pro to lidské pomocné prostředky? Ne, On na ně vůbec nebyl odkázán. On nás sice nepotřebuje, ale chce nás použít. Proto neponechává Své, Jím tak milované, a přece tak nerozumějící učedníky stranou, nýbrž dává jim hned čtvrtou lekci. Ptá se: „Kolik chlebů máte? Jděte, podívejte se.“ Chybění lidských zdrojů pomoci a prostředků je pro nás často důvodem ke konstatování, že nemůžeme pro Pána nic udělat. Pro Něho je to však předpokladem k tomu, aby nás použil. Tak tomu bylo u Mojžíše, který si myslel, že neumí mluvit, tak tomu bylo u Gedeona, jenž poukazoval na své mládí a na své nízké postavení, a tak tomu je často také u nás. Také Pavel musel zjistit, že jen tehdy, když je slabý, je silný (2. Kor. 12,10).

Když učedníci spočetli své nepatrné prostředky, jimiž skutečně nemohlo být nasyceno velké množství lidí, začíná jednat Pán Ježíš. Přitom používá to málo, co měli učedníci. Bylo to pět chlebů a dvě ryby, které k tomu ještě nebyly v jejich vlastnictví, nýbrž patřily jednomu přítomnému chlapci (v. 38; viz Jan 6,9).

Tam, kde On je přítomen, se musí vše dít „slušně a podle řádu“ (1. Kor. 14,40). Dává zástupům usadit se ve skupinách po stu a padesáti na zelené trávě (to znamená, že bylo jaro; v. 39 a 40). Pak bere těch pět chlebů a dvě ryby, jako závislý Služebník vzhlíží ke Svému Otci v nebi (viz kap. 7,34), od něhož přichází každý dobrý dar a každý dokonalý dárek, chválí Ho za to a žehná jim tak pro použití (Jakuba 1,17; 1. Tim. 4,4.5). Teprve potom láme chleby na kusy a dává je Svým učedníkům – tak dlouho, až jsou všichni nasyceni (v. 41 a 42)! Zatím co u Elizea olej ve džbánu vdovy přestal, teprve když byla naplněna poslední nádoba (2. Král. 4,1-6), bylo zde ještě více: Zůstalo dvanáct ručních košů plných drobtů a také z ryb. Jako Bůh sytil Svůj pozemský lid na poušti po čtyřicet let nebeskou mannou, tak osvěžuje Jeho Syn chudé lidu také na pustém místě (v. 32)!

Těch pět chlebů, které mluví o lidské odpovědnosti při tomto úkolu, a dvanáct ručních košů drobtů, které pozůstaly a které symbolizují dokonalou Boží správu, nám poukazují na rozdílení požehnání v Izraeli v tisíciletém království, kdy Pán bude vládnout ve spojení se Svými věřícími (viz. Zj. 20,6; 2. Tim. 2,12). Dvanáct, počet božské správy a vlády, ukazuje na mesiánský úkol Pána ve spojení s Jeho pozemským lidem. Jako Boží vyslanec k Jeho lidu uskutečnil také prorocké slovo: „Potravu jeho hojným požehnáním rozmnožím, chudé jeho chlebem nasytím.“ (v. 43 a 44; srv. s Žalmem 132,15). – Tento div Pána je jediný, o kterém podávají zprávu všichni čtyři evangelisté.

Učedníci na jezeru (Marek 6,45-52)

⁽⁴⁵⁾A ihned přinutil své učedníky nastoupit do lodi a jet napřed na protější břeh do Betsaidy, zatím co on propustí zástup. ⁽⁴⁶⁾A když se s nimi rozloučil, šel tam na horu, aby se modlil. ⁽⁴⁷⁾A když nastal večer, byla loď uprostřed na jezeru a on byl sám na zemi. ⁽⁴⁸⁾A když je viděl těžkost trpět při veslování – neboť vítr byl proti nim –, přichází okolo čtvrté noční hlídky k nim, chodě po jezeru; a chtěl kolem nich projít. ⁽⁴⁹⁾Když oni jej ale viděli kráčet po jezeru, domnívali se, že to je přízrak, a vykřikli; ⁽⁵⁰⁾neboť všichni jej viděli a byli zděšeni. On ale s nimi ihned promluvil a říká jim: Buďte dobré mysli, já jsem to; nebojte se! ⁽⁵¹⁾A vstoupil k nim do lodi, a vítr se utišil. A oni žasli u sebe velmi nad míru [a divili se]; ⁽⁵²⁾neboť se skrze ty chleby nestali rozumějícími, nýbrž jejich srdce bylo zatvrzelé.

Práce Pána ještě není u konce. Nejprve však nutí Své učedníky, aby „ihned“ pluli lodí napřed na protější břeh Genezaretského jezera do^⁹⁸ Betsaidy („Dům rybaření“). Důvod pro tento naléhavý příkaz je udán v Janu 6,15: Lid Jej chtěl udělat králem! Pán sice věděl, že to podle Boží rady není možné, dokud nevykoná Své výkupné dílo, Jeho učedníci naproti tomu horoucně doufali, že každým okamžikem přijde Jeho slavná vláda (srv. s Luk. 24,21).

Obrací se nyní dále k těm mnohým lidem, kteří sice byli nasyceni, které však nechtěl ponechat samým sobě. Také v tom vidíme Jeho péči a úmysl, aby vše v božském pořádku dokončil. Žádný neměl odejít bez slova Spasitele (v. 45).

Potom odchází do ústraní na horu, aby se modlil (v. 46). Nyní byl pozdní večer, a On byl sám – sám se Svým Otcem, s nímž vždy ve chvílích osamění měl společenství. Vznešené chvíle, které my, jako Jeho slabí učedníci, potřebujeme tím nutněji, a přece je známe příliš málo!

Mezitím byli učedníci v lodi už uprostřed jezera, to znamená, obklopeni široko daleko vodou. Bojovali, veslujíce proti větru, který vál proti nim. Ačkoli vzdálenost nebyla velká, potřebovali pro přeplavbu téměř celou noc (v. 47). Jak se podobá situace těch učedníků okolnostem, ve kterých se my často namáháme, aniž bychom dosáhli svých cílů!

Avšak jejich Pán, který sice nebyl u nich, se jako závislý člověk jistě modlil také za ně. Zároveň jako vševědoucí Bůh viděl přes tmu noci a vzdálenost, jaké mají těžkosti při veslování! Byl by nyní mohl k nim ihned přijít, ale jako u smrti Lazara (Jan 11), čekal také zde na Svoji hodinu, na správný okamžik. Teprve ve čtvrté noční hlídce (to znamená v době mezi 3. a 6. hodinou ráno) k nim přišel, jda po vodě. Okolnosti, které se pro ně zdály být tak nepříznivé, byly právě tou cestou, po níž se k nim Pán blížil. Šel kolem nich, ne aby je přenechal jejich údělu, nýbrž aby Jej všichni mohli vidět a poznat a ztratili svůj strach (v. 48). Nebylo to tedy jako v Lukášovi 24,28, kde se Pán stavěl tak, jako kdyby chtěl jít dále. V obou případech to však byla zkouška postoje srdce učedníků.

Avšak místo aby Ho radostně pozdravili, děsí se Ho a ze strachu přicházejí dokonce na pověrečné myšlenky! Jak nám úzkost v nouzi může pokroutit pohled na našeho Pána a na Jeho pomoc! Volá na ně a uklidňuje je potěšujícími a povzbuzujícími slovy: „Buďte dobré mysli, já jsem to; nebojte se!“ Tím prostředním ze Svých tří povzbuzujících volání se sám představuje jako ten věčně jsoucí, ten „Já jsem, který jsem,“ Starého zákona (2. M. 3,14; srv. s Janem 4,26; 18,5). Neopouští ty Své. Jakmile vstoupí do lodi, vítr se utišuje, takže se učedníci mohou jen nadmíru divit (v. 49-51).

Jak můžeme poznat z poslední věty vyprávění, byly obě ty posledně popsané události „zkouškami“, jimiž Pán stavěl na zkoušku Své učedníky, které jako ten Zavržený vybavil autoritou a vyslal. Při nasycení 5000 to byl jejich rozum, který jim stál v cestě, zde je to strach, který jim brání poznat dobrotivost jejich Pána. V obou případech jim ukazuje, že pro Něho není nic příliš veliké ani příliš těžké. On je ten Všemohoucí – a On je jejich (a náš) Mistr. Velebeníhodný Pán!

Avšak učedníci „se skrze ty chleby nestali rozumějícími, nýbrž jejich srdce bylo zatvrzelé“ (v. 52). Tuto zatvrzelost jejich srdcí později Pán oslovuje přímo, když neporozuměli Jeho varování před kvasem farizeů a krále Heroda (kap. 8,17). Co to muselo být pro našeho Pána, když stále znovu viděl, jak se Jeho učedníci nedovedou a nechtějí vpravit do Jeho myšlenek – do Božích myšlenek! Při vší oddanosti a lásce mysleli přece velmi mnoho na slávu království a sami na sebe, resp. na svá místa v království. Tím se stalo, že jejich srdce nebyla měkká a poddajná, aby přijímala jemná naučení jejich Mistra. To bylo pro Něho velkou bolestí.

Uznání Krista (Marek 6,53-56)

⁽⁵³⁾A když přejeli k zemi, přišli do Genezaretu a přistáli. ⁽⁵⁴⁾A když vystoupili z lodi, hned ho poznali ⁽⁵⁵⁾a běhali po vší oné krajině a začali na lůžkách nosit trpící, kde slyšeli, že on je. ⁽⁵⁶⁾A kdekoli vstoupil do vesnic nebo do měst nebo do dvorů^⁹⁹, kladli nemocné na tržiště a pro-sili^¹⁰⁰ ho, aby se směli dotknout jen cípu^¹⁰¹ jeho šatů; a kteří se ho dotkli, byli uzdraveni^¹⁰².

Země Genezaret^¹⁰³ je úrodná, tehdy hustě osídlená krajina na severozápadním břehu stejnojmenného jezera. Když byl Pán Ježíš ve svém otcovském městě Nazaretu odmítnut, vykonával jako věrný Služebník Svoji službu zde, aby hledal ztracené a zachraňoval je. Lidé Jej „ihned“ poznali, běhali od místa k místu, aby šířili zvěst o Jeho přítomnosti, a přinášeli k Němu nemocné (srv. s kap. 1,28). Kamkoli přišel, předešla Ho už novina a všichni, kteří se Ho jen dotkli, byli uzdraveni.

Přání lidí dotknout se Ho, byť i jen cípu Jeho šatů (viz 4. Mojžíšova 15,37-39), ukazuje, že u nich byla víra. Proto byli také nejen uzdraveni tělesně, nýbrž i duchovně pro věčnost, jak to ukazuje zde použité sloveso (řecky sôzein), které je v Novém zákoně použito většinou pro záchranu duše (srv. s Mat. 24,22; Sk. 16,31; Ef. 2,8).

Tento k srdci jdoucí obraz bezpochyby dovoluje pohled na dobu, kdy se Pán Ježíš opět zjeví na zemi. Bída, slabost a nemoc potom před Božím Synem zmizí. Potom dojdou dokonalého naplnění slova proroka Izaiáše: „Avšak on nesl naše utrpení, a naše bolesti vzal na sebe.“ (Iz. 53,4) Evangelista Matouš použil toto proroctví už na tehdejší službu Pána: „…, aby se naplnilo, co je mluveno skrze proroka Izaiáše, který říká: On sám vzal naše slabosti a nesl naše nemoci.“ (Mat. 8,17) Byly to „divy budoucího věku“ (Žid. 6,5), které tehdy nemohly trvat jen proto, že Jeho lid svého Krále zavrhl. Ale když opět přijde ve slávě, ukončí všechna utrpení a bolesti Svého lidu.