Neznámý

V této kapitole je nám představena dobročinná moc Božího Služebníka. Vykonává ji, aby lidi osvobodil od vlivu Satana. Jak zde vidíme, tento zlý a strašný vliv se zjevuje v posedlosti, nemoci a smrti.

Posedlý v zemi Gadarenských (Marek 5,1-20)

⁽¹⁾A přišli na druhý břeh jezera do země Gadarenských^⁶⁷. ⁽²⁾A když vystoupil z lodi, ihned vyšel naproti němu z hrobů člověk s^⁶⁸ nečistým duchem, ⁽³⁾který měl své bydlení v hrobkách; a ani řetězy jej už nikdo nemohl svázat, ⁽⁴⁾protože byl často svázán okovy a řetězy a řetězy byly od něho roztrženy na kusy a okovy rozdrceny; a nikdo ho nedokázal zkrotit. ⁽⁵⁾A vždycky, v noci a ve dne, byl v hrobkách a na horách a křičel a bil se kameny. ⁽⁶⁾A když uviděl z dálky Ježíše, běžel a poklonil se mu^⁶⁹; ⁽⁷⁾a křiče silným hlasem, říká: Co mám s tebou do činění, Ježíši, Synu Boha Nejvyššího? Zapřísahám tě při Bohu, nemuč mě! ⁽⁸⁾Neboť mu řekl: Vyjdi, ty nečistý duchu, z toho člověka. ⁽⁹⁾A zeptal se ho: Jaké je tvé jméno? A on mu říká: Legion je mé jméno, neboť je nás mnoho. ⁽¹⁰⁾A prosil^⁷⁰ ho velmi, aby je neposílal pryč z té krajiny. ⁽¹¹⁾Bylo tam ale u té hory velké stádo vepřů, které se páslo. ⁽¹²⁾A oni ho prosili a řekli: Pošli nás do těch vepřů, abychom do nich vešli. ⁽¹³⁾A On jim to dovolil. A ti nečistí duchové vyšli a vešli do vepřů a stádo se zřítilo po svahu do jezera (asi dva tisíce), a utopili se v jezeru.

⁽¹⁴⁾A ti, kteří je pásli, utekli a zvěstovali to ve městě a ve vesnicích^⁷¹; a oni přišli, aby viděli, co se stalo. ⁽¹⁵⁾A přicházejí k Ježíšovi a vidí toho posedlého sedět, oblečeného a rozumného, toho, který měl Legion; a báli se. ⁽¹⁶⁾A ti, kteří to viděli, jim vyprávěli, jak se to stalo tomu posedlému, a o těch vepřích. ⁽¹⁷⁾A začali mu domlouvat^⁷², aby odešel z jejich území. ⁽¹⁸⁾A když vstoupil do lodi, prosil^⁷³ ho ten posedlý, aby směl být u něho. ⁽¹⁹⁾A nedopustil mu to, nýbrž říká mu: Jdi do svého domu ke svým a zvěstuj jim, jak mnoho Pán při tobě učinil a jak se nad tebou slitoval. ⁽²⁰⁾A on odešel a začal v Dekapolis^⁷⁴ oznamovat, kolik toho Ježíš při něm učinil; a všichni se divili.

„Země Gadarenských“ (nebo podle jiného způsobu čtení: Gerasenských, další rukopisy čtou Gergesenských)^⁷⁵ ležela východně od Genezaretského jezera a byla asi více či méně totožná s územím Dekapolis, krajiny, která byla silně ovlivněna řeckou kulturou (v. 1). Když Pán vystoupil z lodi, kterou právě sám zachoval před potopením, setkal se s dvěma posedlými nečistými duchy či démony, z nichž však Marek (stejně jako Lukáš) zmiňuje jen jednoho – asi toho nápadnějšího. Ten se vyhýbal lidské společnosti a zdržoval se v hrobkách, to znamená asi ve skalách vytesaných, jeskyním podobných hrobkách. Jako duchovně nečistý se nalézal tedy na nečistých místech, škodil si na těle a na duši a nebyl od lidí zkrotitelný (v. 2-5).

Chování tohoto člověka jasně zjevilo, že v jeho případě nešlo o tělesné nebo duševní onemocnění nebo ani o nemoc ducha. Kromě toho nesmí být v žádném případě přehlédnut nebo ponechán mimo zřetel vícenásobný výskyt pojmu „nečistý duch“.

Všichni lidé jsou od přirozenosti sice otroky ďábla, který je i v nich aktivní (Žid. 2,15; Ef. 2,2). Posedlost je však nejhorší forma zkázu přinášející a ničivé vlády Satana nad člověkem. Normálně však nikdo není nechtěně přemožen nečistými duchy, nýbrž děje se to buď vědomým obrácením se k okultním věcem, nebo lehkovážným zaměstnáváním se jimi.^⁷⁶ Na to ďábel ihned reaguje svými zlými a nečistými duchy! Proto nikterak nemůže být dostatečně jasně varováno před takovými nebezpečnými praktikami. Žel, že musíme zjišťovat stále sílící lehkovážnost v zacházení s okultními myšlenkami. Varujme se každého zaměstnávání se jimi, které často začíná zdánlivě neškodnými věcmi, jako jsou horoskopy!

Ale Pán Ježíš může pomoci a On také pomáhá. Posedlý Ho vidí zdaleka, spěchá k Němu a činí něco, co by lidští nepřátelé Krista, učení v Písmu, kteří připsali Jeho divy „knížeti démonů“, nikdy neučinili (kap. 3,22). Muž s nečistým duchem sice křičí silným hlasem, zároveň se však klaní Ježíšovi se slovy: „Co mám s tebou do činění, Ježíši, Synu Boha Nejvyššího?“ (v. 6 a 7; srv. se 4. M. 24,16; Sk. 16,17) Zatím co většina lidí byla slepá vůči Boží slávě, která se zjevovala v Ježíšovi, ti, kteří byli posedlí nečistými duchy a démony, vždy uznávali Jeho božskou autoritu. Nikdy naproti tomu nečteme, že by označili Krista za „Pána“.

Pak k tomu nečistý duch – ale teprve po příkazu Pána, aby z toho člověka vyšel, dodává: „Zapřísahám tě při Bohu, nemuč mě!“ Tato prosba zjevuje, jak přesně vazalové nebo služebníci ďábla vědí o svém budoucím hrozném údělu.

V souběžné zprávě u Matouše se Pána Ježíše ptají: „Přišel jsi sem, abys nás trápil před časem?“ U Lukáše Jej prosí, „aby jim nepřikazoval odejít do propasti“ (Mat. 8,29; Luk. 8,31). Jaký hrozný stav to musí být, vědět, kde cesta končí, bez přání a bez možností to změnit. Satan a jeho andělé vědí, že věčný oheň je nejprve připraven pro ně, kteří jako první povstali proti Bohu a od Něho odpadli (Mat. 25,41).

Je nápadné, že ve vypravování mluví nečistý duch, který přebýval v tomto člověku, nejprve v jednotném čísle, avšak ve 12. verši v množném čísle. To nám ukazuje, jak dalece nečistí duchové lidi zachvacují. Zcela se ztotožňují s dotyčnou osobou. Obráceně je to však stejné. Když Pán přikazuje: „Vyjdi, ty nečistý duchu, z toho člověka!“ (v. 8), je zjevné, že se nejedná jen o jednotlivého nečistého ducha, který bydlí v tomto muži. Velké množství je označeno jako „Legion“ (v. 9). Legie byla vlastně oddělení římského vojska, čítající asi 6000 mužů; výraz byl však už tehdy používán k označení velkého množství. Marie Magdalena byla posedlá „jen“ sedmi démony (Marek 16,9; Luk. 8,2; srv. s Luk. 11,26).

Vůdce této Legie nečistých duchů prosí nyní naléhavě Pána o to, aby je neposílal pryč, aby mohli zůstat v tomto pro ně asi velmi vhodném bezbožném prostředí. Zde chtějí nadále provozovat své ničivé dílo (v. 10). Jako další cíl své ničivé zlosti si vyprošují, aby směli vejít do stáda vepřů, což jim Pán dovoluje (v. 11). Tato nejprve zvláštním způsobem působící prosba však potvrzuje nejprve to, co bylo výše řečeno o ochotě lidí přijímat ďábelské věci. Zde našli démoni zjevně připravenou půdu pro sebe a pro své satanské aktivity.

Tato Legie nečistých duchů opouští sice svou lidskou oběť, přepadá ale nyní stádo vepřů, které žene ze svahu dolů do jezera a ničí je (v. 13). Existence tak velkého stáda zvířat, která byla podle izraelského zákona nečistá, vyznačuje duchovní a mravní stav obyvatelstva této krajiny (srv. s 3. M. 11,7).

Když pastýři, kteří z hrůzy a strachu utekli, zvěstují pro lidi z okolí senzační zprávu, mnozí přicházejí, aby viděli, co se skutečně stalo (v. 14). Vidí tam Ježíše a toho kdysi zuřícího posedlého, který tu nyní sedí oblečený a rozumný, ale také tichý a pokojný. Zjevné osvobození posedlého, který je nyní uzdraven na těle i na duši, v nich vyvolává jen strach (v. 15). Když jim je od očitých svědků potvrzeno jak uzdravení posedlého, tak i úděl stáda vepřů, začínají Pánu Ježíši domlouvat, aby opustil jejich území. Mohou spíše žít s posedlým člověkem, než s Božím Synem, a rmoutí se kvůli materiální ztrátě dvou tisíc vepřů, místo aby se radovali z požehnané činnosti Pána Ježíše a z osvobození toho posedlého. Prosí Jej, aby opustil jejich území, aby dále mohli žít nerušeně v temnotě (v. 16 a 17).

Pán Ježíš, který zde nevidí úrodnou půdu pro Boží poselství a skutky, se připravuje na cestu přes Genezaretské jezero na druhý, západní břeh. Uzdravený má jen jedno přání: aby směl zůstat u Pána, který mu tak předivným způsobem pomohl (v. 18). Pán Ježíš však pro něho má jiný úkol. Má se vrátit zpátky k těm svým, aby jim zvěstoval, kolik „Pán“ při něm učinil a jak se nad ním slitoval (v. 19). Jako věrný Služebník nestaví Ježíš do popředí sebe, nýbrž Boha, Pána. Svědectví víry začíná v nejužším kruhu v okolí! Ten muž zjevně radostně přijal ten úkol, neboť závěrečná slova: „A on odešel a začal v Dekapolis oznamovat, kolik toho Ježíš při něm učinil“, svědčí o jeho horlivosti a živém vztahu víry k Pánu Ježíši, který nyní obdržel (v. 20).

Jairova dcera (Marek 5,21-24.35-43)

⁽²¹⁾A když se Ježíš v lodi opět přeplavil na protější břeh, shromáždilo se kolem něho velké množství lidí; a byl u jezera. ⁽²²⁾A přichází jeden z představených synagogy, jménem Jairus, a když ho vidí, padá mu k nohám; ⁽²³⁾a prosil^⁷⁷ ho velmi a řekl^⁷⁸: Moje dcerka umírá; přijď přece a vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila. ⁽²⁴⁾A šel s ním. A velký zástup ho následoval, a tlačil se na něho.

⁽³⁵⁾A zatím co ještě mluvil, přicházejí od představeného synagogy a říkají: Tvoje dcera zemřela; co ještě obtěžuješ Učitele? ⁽³⁶⁾Když ale Ježíš slyšel to slovo, které bylo mluveno, říká^⁷⁹ představenému synagogy: Neboj se; jen věř. ⁽³⁷⁾A nedovolil nikomu, aby ho doprovázel, kromě Petra a Jakuba a Jana, bratra Jakubova. ⁽³⁸⁾A přicházejí do domu představeného synagogy, a on vidí shluk, a jak plakali a nahlas naříkali. ⁽³⁹⁾A když vstoupil, říká jim: Co hlučíte a pláčete? To dítě^⁸⁰ nezemřelo, nýbrž spí. ⁽⁴⁰⁾I vysmívali se mu. Když ale všechny vyhnal, bere s sebou otce dítěte a matku a ty, kteří byli u něho, a vchází tam, kde leželo dítě. ⁽⁴¹⁾A když uchopil dítě za ruku, říká k němu: Talitha kumi!, to jest přeloženo: Děvče, pravím tobě, vstaň! ⁽⁴²⁾A děvče ihned vstalo a chodilo, neboť mu bylo dvanáct let. A divili se^⁸¹ velkým údivem. ⁽⁴³⁾A naléhavě jim přikázal, aby se to nikdo nedověděl, a řekl, aby jí dali najíst.

Sotvaže Pán, ten neúnavný Služebník, dosáhl druhého břehu Genezaretského jezera, shromáždil se kolem Něho velký zástup lidí (v. 21). Tu se k Pánu přiblížil jeden z představených místní synagogy, jménem Jairus („Bůh osvěcuje“ nebo „Osvícený“), s prosbou ohledně své jediné dcery, která umírala. Přitom nic nepřikrašloval, nenadělal také mnoho slov, nýbrž prostě krátce vylíčil stav věcí. Později, když jeho domácí mu přinesli zprávu, že je zbytečné Učitele ještě dále obtěžovat, protože jeho dcera mezitím zemřela (v. 35), sdělil Mu, že děvče je mrtvé (Mat. 9,18). Pán se vydává na cestu, aby vyhověl Jairově naléhavé prosbě. Tak čekal také u zprávy, že Lazar je nemocen, tak dlouho, až ten zemřel, a Jeho vysvětlení, dané učedníkům, je na místě také zde: Bylo to „pro slávu Boží, aby Syn Boží byl skrze ni /tu nemoc/ oslaven“ (Jan 11,4).

Pán vidí velký zármutek otce a těší ho slovy: „Neboj se; jen věř.“ (v. 36) – Jak nesnadná nám často připadá prostá víra, když to kolem nás vypadá temně! Kéž bychom se přece více opírali o našeho Pána, pro kterého není nic příliš velké a nic příliš těžké!

Pán, nedotčen rozruchem plaček v domě představeného synagogy, bere s sebou dovnitř Své tři nejdůvěrnější učedníky Petra, Jakuba a Jana, kteří později byli také na hoře proměnění a v Getsemane Jeho jediným doprovodem. Ví, že tělo mrtvého dítěte, které opustil duch i duše, jen spí (v. 37-39; srv. s Luk. 8,52; Janem 11,11).

Této pravdě Jeho současníci ještě nerozuměli, jak ukazují úsměšky truchlících (v. 40). Ale ta pravda je velmi vzácná. Nespí duše mrtvých, nýbrž tělo. On, jenž je život sám, může spící těla těch Svých opět probudit, jak to učiní při Svém příchodu k tomu, aby je vzal domů. Podobným způsobem budou vzkříšena i těla nevěřících na konci Milénia, avšak k věčnému soudu (1. Tes. 4,15; Zj. 20,13). V nynější době se duše zesnulých věřících nalézají u Krista v ráji, kde to je „mnohem lepší“ (Luk. 23,43; Fil. 1,23). Duše nevěřících jsou však v Hádes, kde už musejí trpět hrozná muka (Luk. 16,24). Velmi rozšířené učení o „spánku duší“ mrtvých neodpovídá učení Svatého písma.

S několika málo svědky vstupuje Pán nyní do místnosti, v níž leží dítě. Uchopí je za ruku a říká aramejská slova: „Talitha kum(i)!“ (Děvče, vstaň!) Řecký (a český) přepis „Děvče, pravím tobě, vstaň!“ je tedy trochu podrobnější. „Ihned“ se život vrací a děvče chodí (v. 41.42). Pán, který myslí na všechno, jí nechává dát něco k jídlu a přikazuje rodičům, aby o tomto divu nic neříkali (v. 43).

Jednou měl jeden uzdravený sice ve vlastním domě vydat svědectví o Boží velikosti (kap. 5,19), ale v jiných případech Pán přikazoval, aby nikomu nic neříkali (kap. 1,44; 7,36; 8,26). Tento rozdílný způsob jednání Pána měl své důvody a své účinky. Na jedné straně ten pravý Boží Služebník nehledal vlastní čest, na druhé straně vedlo šíření zpráv o zázračných uzdraveních k tomu, že byl všude stále více tísněn lidmi (kap. 1,45).

Některé další myšlenky ke zprávám o třech vzkříšeních, která Pán způsobil:

Pán Ježíš ve Svém pozemském životě, pokud nám to Písmo sděluje, vzkřísil tři lidi. Tato vzkříšení – ačkoli jen pro pozemský život – pro nás také přece obsahují různá duchovní naučení. Zde popsané vzkříšení je to první. Jednalo se o dvanáctileté děvče, které právě zemřelo. „Ihned“ vstalo a chodilo, potřebovalo ale potravu. Tak tomu je také u každého duchovního vzkříšení. Začíná nový život, pro který člověk jako první věc potřebuje duchovní potravu skrze Boží slovo.

Druhou osobou, která byla vzkříšena, byl mladý, dospělý muž v městě Nain. Ten se už nacházel na cestě k pohřbení (Luk. 7,11-17). Jakmile byl opět probuzen k životu, posadil se a začal mluvit, a Pán ho zase dal jeho matce. Zde vidíme jako další známku nového života duchovní sílu, svědectví slov a nutnost společenství.

Lazar z Betanie byl třetí, koho Pán Ježíš vzkřísil (Jan 11,1-44). Už čtyři dny ležel v hrobě, když Pán Ježíš přišel do Betanie. Když vyšel z hrobu, byl ještě svázán hrobními šátky. Od nich musel být osvobozen, aby mohl dobře jít. Zde vidíme nutnost duchovní pomoci při osvobození od dřívějších „svázaností /závislostí/“.

Ať dítě, mladík nebo starší člověk, ať muž nebo žena, každý člověk je před Bohem duchovně mrtvý a potřebuje nový, věčný život. Ten může darovat jen Boží Syn. Kdo v Něho uvěří, má věčný život a nepřijde na soud (Jan 3,36; Ef. 2,6). Ale nový život se musí také rozvíjet a ke správnému duchovnímu růstu potřebuje duchovní pomoc.

Při příchodu Pána k uchvácení věřících budou nejdříve vzkříšeni „mrtví v Kristu“. To pak bude vzkříšení těla. Někteří z těch Jeho budou pak právě zemřelí jako Jairova dcera, jiní budou neseni ke svému pohřbení jako mladík z Nain, zatím co většina už bude jako Lazar spočívat kratší či delší dobu v zemi. Pán je všechny vzkřísí a s proměněnými živými je uvede do slávy domu Otce (Jan 14,2 a dále; 1. Tes. 4,15-18). On je Vítěz nad smrtí!

Žena, trpící tokem krve (Marek 5,25-34)

⁽²⁵⁾A jedna žena, která měla dvanáct let tok krve ⁽²⁶⁾a mnoho vytrpěla od mnoha lékařů a použila celý svůj majetek a neměla z toho žádný užitek – spíše jí bylo stále hůře –, ⁽²⁷⁾přišla, když uslyšela o Ježíšovi, v zástupu zezadu a dotkla se jeho oděvu; ⁽²⁸⁾neboť řekla: I když se dotknu jen jeho šatů, budu uzdravena^⁸². ⁽²⁹⁾A ihned vyschl pramen její krve a ona na těle pozorovala, že byla od toho trápení uzdravena. ⁽³⁰⁾A Ježíš ihned sám v sobě poznal sílu, která od něho vyšla, obrátil se v zástupu a řekl: Kdo se dotkl mých šatů? ⁽³¹⁾A jeho učedníci mu řekli: Vidíš, že se na tebe zástup tlačí, a ty řekneš: Kdo se mne dotkl? ⁽³²⁾A pohleděl kolem, aby viděl tu, která to učinila. ⁽³³⁾Ta žena ale, plna strachu a třesení, protože věděla, co se jí stalo, přišla a padla před ním a pověděla mu celou pravdu. ⁽³⁴⁾On jí ale řekl: Dcero, tvá víra tě uzdravila^⁸³; jdi v pokoji, a buď zdráva od svého trápení.

Na cestě k Jairovu domu šla s davem, který tísnil Pána Ježíše (v. 24), nemocná žena, která od dvanácti let trpěla tokem krve. Na léčení této nemoci vynaložila celý svůj majetek, aniž by jí lékaři mohli byť i v tom nejmenším pomoci. Naopak, pořád se to jen horšilo. Navíc po celou dobu svého krvotoku byla podle zákona nečistá – téměř jako nějaká vyvržená (v. 25.26; srv. s 3. M. 15,19-27).

Zpráva o neobyčejných divech uzdravení Muže z Nazaretu v ní asi ještě jednou dala vzniknout nové naději. Tak Ho vyhledala, ale nemohla se protlačit davem lidí k osobnímu rozhovoru s Ním, protože se kolem Něho prostě tísnilo příliš mnoho lidí. Tak se v prosté víře spokojila s něčím menším (v. 27). Ve svém srdci si řekla: „I když se dotknu jen jeho šatů, budu uzdravena.“ (v. 28) Přes svou slabost se probojovala zástupem a dosáhla toho, že se dotkla šatů Pána Ježíše. A její víra byla odměněna! Její dlouholetá nemoc se zastavila, což ihned s radostí a vděčností zpozorovala. Slovo „uzdravena“ ve verši 29 (řecky: iaesthai) se vztahuje jen na tělesné uzdravení. Na rozdíl od toho se může sloveso, použité ve verších 28 a 34 (řecky: sôzein) vztahovat také na duchovní uzdravení, spasení. To je také potvrzeno slovy Pána Ježíše ve verši 34.

Avšak Pán Ježíš, jehož služba nebyla nikdy mechanickou činností, nýbrž děla se s božskou láskou a dokonalou oddaností, zpozoroval, že od Něho vyšla síla. On, jenž tak ochotně vyhověl dotyku víry té ženy, však pro sebe nepotřeboval položit tu otázku: „Kdo se dotkl mých šatů?“ Učinil to předně k poučení té ženy, a za druhé pro užitek Svých učedníků a ostatních kolemstojících (v. 30). Jak potřebné to bylo, ukazuje na první pohled srozumitelně znějící protiotázka učedníků: „Vidíš, že se na tebe zástup tlačí, a ty řekneš: Kdo se mne dotkl?“ (v. 31). Ještě neznali jedinečnost tazatele, když položili takovou otázku!

Dotyk té ženy neměl nic společného s tísněním a strkáním těch, kteří Pána Ježíše obklopovali, nýbrž byl vyjádřením jejího velkého trápení a jejího přání, zakusit božskou pomoc. Tuto pohnutku Pán Ježíš při dotyku „ihned“ poznal. Proto se nyní rozhlížel kolem (viz kap. 3,5), aby viděl tu osobu, která se Ho takto dotkla (v. 32).

Nyní se uzdravená žena musela naučit další lekci. Předtím poznala všemohoucnost a milosrdenství Božího Syna, a teď poznala Jeho vševědoucnost a lásku. Přes svou radost z uzdravení byla ještě příliš úzkostlivá, ale padla před Ním a vyznala vše, co udělala. Všichni mohli slyšet, jak víra v jejím srdci nyní vedla k vyznání jejích úst (v. 33; srv. s Řím. 10,10).

Nyní smí ta ještě tak bázlivá, ačkoli věřící žena, slyšet obdivuhodně potěšující slova z úst Spasitele.

Kapitola 5

Posedlý v zemi Gadarenských (Marek 5,1-20)

Jairova dcera (Marek 5,21-24.35-43)

Žena, trpící tokem krve (Marek 5,25-34)