Neznámý

⁽¹⁾A opět začal učit u jezera. A shromáždil se u něho velmi velký zástup, takže vstoupil do jedné lodi a seděl na jezeru; a celý zástup byl u jezera na zemi. ⁽²⁾A učil je mnohému v podobenstvích; a ve svém učení jim řekl: ⁽³⁾Slyšte! Hle, rozsévač vyšel, aby rozséval. ⁽⁴⁾A stalo se, když rozséval, některé padlo podle cesty, a přišli ptáci a sežrali je. ⁽⁵⁾A jiné padlo na kamenitou půdu, kde nemělo mnoho země; a ihned vzešlo, protože nemělo hlubokou zemi. ⁽⁶⁾A když vzešlo slunce, bylo spáleno, a protože nemělo kořen, uschlo. ⁽⁷⁾A jiné padlo do trní; a trní vyrostlo a udusilo je, a ono nedalo úrodu. ⁽⁸⁾A jiné padlo do dobré země a dalo úrodu, když vzešlo a rostlo; a jedno přineslo třicet a jedno šedesát a jedno sto. ⁽⁹⁾A řekl: Kdo má uši k slyšení, ten slyš!

⁽¹⁰⁾A když byl sám, ptali se jej ti, kteří byli okolo něho, se dvanácti na ta podobenství. ⁽¹¹⁾A řekl jim: Vám je to dáno, abyste [poznali] tajemství Božího království; těm ale, kteří jsou vně, se vše dostává v podobenstvích^⁵⁵, ⁽¹²⁾„aby vidouce viděli a nepoznali, a slyšíce slyšeli a nerozuměli, aby se snad neobrátili a nebylo jim odpuštěno.“^⁵⁶

⁽¹³⁾A říká jim: Nechápete toto podobenství? A jak budete potom rozumět všem podobenstvím? ⁽¹⁴⁾Rozsévač rozsévá slovo. ⁽¹⁵⁾Tito ale jsou ti podle cesty: kde je slovo rozséváno, a když je slyší, ihned přichází Satan a odjímá slovo, které do nich bylo zaseto. ⁽¹⁶⁾A tito jsou to [stejně tak], kteří jsou zaséváni na kamenitou půdu, kteří, když slyší slovo, ihned je s radostí přijímají, ⁽¹⁷⁾a nemají v sobě kořen, nýbrž jsou jen pro nějaký čas; potom, když vznikne soužení nebo pronásledování kvůli slovu, ihned se urážejí. ⁽¹⁸⁾A jiní jsou to, kteří jsou zaséváni do trní: To jsou takoví, kteří slyšeli slovo, ⁽¹⁹⁾a starosti světa^⁵⁷ a klam bohatství a žádosti po ostatních věcech vcházejí a udušují slovo, a ono nepřinese žádnou úrodu^⁵⁸. ⁽²⁰⁾A tito jsou to, kteří jsou zaséváni na dobrou zem, kteří slyší slovo a přijímají a přinášejí úrodu: jedno třicet a jedno šedesát a jedno sto.

Ježíš, ten věrný Boží Služebník, je nyní zavržen od Svého pozemského lidu, ke kterému byl poslán (srv. s kap. 3,6.22-30). Vztahy mezi nimi stojí krátce před tím, aby byly zcela rozvázány. Bratry a sestrami Pána jsou nyní už jen ti, kteří činí Boží vůli (kap. 3,35). Když se Pán nyní odebírá k jezeru, pak tím Duch Svatý vyjadřuje to, že se obrací k národům (srv. s kap. 3,7). Ale činí to ještě v určitém odstupu, když si sedá do lodi a odtud mluví k lidem, stojícím na břehu. Když se Ho učedníci ptají, proč mluví v podobenstvích (v. 10), uvádí verš z Izaiáše (kap. 6,10), jímž prorok 700 let předtím už ohlašoval od Boha způsobené zatvrzení jejich srdcí, protože nenaslouchali volání proroků. Budou vidět, ale už nic nepoznají, slyšet, ale ničemu už nebudou rozumět. Tak se dařilo také Židům, kteří zavrhli svého Mesiáše. V tomto stavu se nalézají ještě dnes (srv. se Sk. 28,26 a dále).

Avšak ti, kteří Jej ve víře přijali, rozuměli Jeho slovům, která jim zvlášť vysvětlil. Předmětem zvěstování Pána není Shromáždění, nýbrž Boží království. To je okruh, ve kterém je uznávána Boží autorita v Osobě Jeho Syna, zaslíbeného Krále Izraele (srv. s Iz. 7,7-9). S Králem tehdy také přišlo Jeho království (Mat. 12,28; Luk. 17,21). Sice byl jako Král zavržen, avšak Jeho království bude dále trvat, i když bude pro většinu nejprve tajemstvím (v. 11).

Z více podobenství (v. 2 a 10), která Pán Ježíš použil, podává zde Marek zprávu jen o třech (srv. s Mat. 13). Všechna tři mají za obsah „semeno“. Tím semenem je od Pána mluvené Boží slovo (v. 14; srv. s 1. Pet. 1,23).

První podobenství Pána Ježíše v Marku 4,3-9 pojednává o rozsévači a čtveré půdě. Protože je vysvětleno ve verších 13-20, postačí nejprve krátká reprodukce.

Tak jako ve většině Svých podobenství, se Pán opírá i zde o výjev z denního života tehdejší doby, kdy lidé byli úžeji spojeni se zemědělstvím než dnes. K rozsévání obilí si naplnili zrním plátno nebo mělkou mísu, která byla nesena zavěšena kolem krku a jednou rukou držena před tělem, zatím co druhou rukou byla semínka – zrna za chůze rozsévána pravidelným rozhazováním. Přitom se snadno mohlo stát, že při rozsévání podél okraje pole semena^⁵⁹ padla na cestu, kde zůstala ležet nechráněna a ihned byla ptáky sežrána (v. 4). Jiná semena padla na skalnaté, jen tenkou vrstvou země pokryté podloží, nejprve rychle vzešla, ale jemné rostlinky uschly, jakmile žár slunce vysušil tu tenkou vrstvu země (v. 5 a 6). Opět jiná mohla padnout na zem, na níž už rostlo trní. Plevel však rostl rychleji a byl silnější a udusil výhonky obilí (v. 7). Jen osivo, které padlo na dobrou půdu, mohlo růst, prospívat a přinést úrodu. Aby Pán vyzvedl důležitost naučení, obsaženého v tomto prvním podobenství, začíná slovy: „Slyšte! Hle…,“ a končí voláním: „Kdo má uši k slyšení, ten slyš!“ (v. 3 a 9).

Později, když byl sám, ptalo se Ho na podobenství, která vyslovil, nejen dvanáct apoštolů, nýbrž i ti, „kteří byli okolo něho“ (v. 10). Jeho podobenství sloužila nejen k lepšímu vštípení a ozřejmění Jeho slov, nýbrž měla také oddělit plevy od pšenice. Ti, kteří vůči Němu jako Mesiášovi byli lhostejní nebo Jej odmítali, z toho nic nepochopí. Ale ti, kteří jako Jeho učedníci projevovali živý, i když také ještě slabou vírou vyvolaný zájem o Jeho slova, se dovědí více o tajemství Božího království (v. 11).

Co je míněno tajemstvím Božího království? V žádném případě království samo, které bylo přece často a podrobně popsáno proroky Starého zákona. Ani skutečnost, že Král bude zavržen a zabit, nebyla tajemstvím, neboť byla vícekrát oznámena, nejzřetelněji asi v Danielovi 9,26: „A po těch 62 týdnech bude Mesiáš vyťat a nebude nic mít.“ (Srovnej s Iz. 53,8; Zach. 13,7.) Ovšem dosud nebylo zjeveno, že království v důsledku zavržení Mesiáše přijme zcela novou formu. Během nepřítomnosti Krále budou na toto království působit zlé vlivy, a silně je změní. Právě o tom jednají tři první podobenství o království nebes v Matoušovi 13 (koukol v poli, hořčičné zrno a kvas). V nich zjevuje Pán tajemství tohoto království, která, jak říká s odvoláním na Žalm 78,2, byla skryta od založení světa. Svým věřícím učedníkům Pán pro to daroval porozumění, ale nikoli nevěřícím zástupům a jejich vůdcům.

Také dnes vládne v křesťanstvu velká neznámost o „tajemství Božího království“. Už brzy po odchodu apoštolů, zvláště ale od uznání křesťanství římskými císaři ve 4. století, se dostalo do zapomnění to, co Boží slovo říká o nebeském charakteru Shromáždění a o negativním vývoji království. Zapomnělo se, že praví synové Božího království v nynější době jsou věřící, kteří přece tvoří Boží Shromáždění, a že v době zavržení svého Pána nevládnou, nýbrž jsou s Ním zavrženi, a dokonce musejí trpět. Jako následek tohoto pro mnohé přitažlivého smíšení a zfalšování biblického učení o Shromáždění a o Božím království směřovala snaha stále více k tomu, aby byl okruh vlivu a panování církve zvětšován i s pomocí politiky, to znamená „pokřesťanšťovat“ svět. Lidské a zlé vlivy zkazily pravý charakter království. Stalo se mocí v tomto světě. Stalo se přesně to, co Pán Ježíš ve Svých podobenstvích prorocky předpověděl. Tak povstaly „křesťanské západní země“. Nesmí nás proto udivovat, že podle učení velkých církví je do některých ze jmenovaných podobenství v Matouši 13 vkládán opak toho, co Pán Ježíš měl na mysli: Tak má například hořčičné zrno představovat šíření křesťanství a kvas pozitivní účinek evangelia ve světě!

Pak Pán otevřel učedníkům oči ohledně pravého stavu Židů, zvláště jejich vůdců, kteří „jsou venku“. Viděli Ho a přece nepoznali, že On je od Boha poslaný Vykupitel. Ačkoli slyšeli Jeho poselství, nerozuměli Jeho slovům. Vědomě zavrhli nejjasnější důkazy o tom, že Ježíš je jejich Mesiáš. Proto se nyní na nich naplní zde citované Izaiášovo proroctví (v. 12).

Tvrdě znějící slova Pána nikterak neznamenají, že to byl On, kdo uzavřel uši Svých posluchačů, nýbrž naopak. Oni Jej vědomě odmítli a sami se přivedli do této situace. Izaiáš řekl: „…, aby vidouce viděli a nepoznali, a slyšíce slyšeli a nerozuměli, aby se snad neobrátili a nebylo jim odpuštěno.“ (Srovnej s Iz. 6,10.) Jako následek toho se Pán Ježíš nyní od nich odvrací.

Také v jiných případech, kde Bůh zatvrzuje srdce, jako tomu bylo u egyptského faraona v Mojžíšově době, vidíme, že zatvrzení začíná u člověka samotného, když se odvrací od Boha a od Jeho milosti. Faraonovo srdce se při každé z prvních pěti ran stávalo zatvrzelejším, až potom u šesté rány čteme: „A Hospodin zatvrdil srdce faraonovo a neuposlechl jich.“ (2. M. 9,12)

Neleží v tom velmi vážné naučení pro každého posluchače nebo čtenáře Božího slova? Tímto Slovem se nemůžeme zabývat „nezávazně“. Buď je člověk ke svému věčnému spasení přijme, anebo se ono jednou stane důvodem k věčnému odsouzení těch, kteří je odmítli!

Podobenství o rozsévači a čtveré půdě nezačíná slovy: „Boží království je podobné…,“ nýbrž hned činností rozsévače. Avšak také toto podobenství stojí ve spojení s královstvím, neboť Pán v návaznosti říká Svým učedníkům, že oni mají poznat „tajemství Božího království“ (v. 11). Tématem je účinek zvěstování Božího slova na lidské srdce.

Dříve, než Pán Ježíš začne Své vysvětlení slovy: „Rozsévač rozsévá slovo“ (v. 14), klade otázku: „Nechápete toto podobenství? A jak budete potom rozumět všem podobenstvím?“ (v. 13) Porozumění zásadě, vyjádřené v tomto podobenství, je tedy předpokladem k porozumění ostatním podobenstvím o Božím království.

Někdo, kdo vychází, aby rozséval, vyznačuje nový začátek. Pán zde tedy začal něco, co až do té doby nebylo. To se možná stane zřetelnějším, když si vzpomeneme na jiné podobenství, ve kterém majitel vinice posílá svého Syna, aby sklidil ovoce. To je Mu však vinaři odepřeno a On sám je odmítnut a zabit (Mat. 21,33-41). Obrazně je zde ukázáno, jak Pán Ježíš byl od Svého pozemského lidu Izraele přijat a jak s ním jednali. Protože Bůh po všech Svých snahách o Svůj pozemský lid neobdržel očekávané ovoce, začíná nyní nový oddíl Svých cest s lidmi. Nehledá teď už u nich ovoce, nýbrž Pán sám rozsévá semena. Semeno je slovo o království, Boží slovo, jehož obsahem je poselství o Božím království (Luk. 8,11). Svým zvěstováním započal Pán Ježíš rozsévání tohoto semene, a tato činnost trvá dosud.

Tam, kde se rozsévá, se očekává úroda. Tak i zde. Z toho, že na závěr je řečeno jen něco o rozdílném množství úrody, ale nic o jejím druhu, můžeme vyvodit, že zde je míněno nejen evangelium, nýbrž každé zvěstování Božího slova, jak pro neobrácené, tak také i pro věřící. O Božím díle na duši zde totiž Pán vůbec nemluví, nýbrž jen o poznávacích znameních příslušného stavu srdce a okolnostech, které na to mají vliv.

Pán v tomto podobenství dělí lidi, kteří slyší slovo, do čtyř rozdílných skupin. Přitom je nápadné, že posluchači jsou úplně ztotožňováni s rozesetým semenem, i když tomu se u nich nedaří a nepřinese žádnou úrodu. Není zde totiž řečeno: ten, u něhož slovo padne na cestu, atd., nýbrž: „Tito ale jsou ti podle cesty.“ (v. 15) V souhlasu s tím bude každý člověk muset jednou vydat počet z toho, co Boží slovo v jeho osobním životě způsobilo. Půda je srdce člověka. Každý člověk je odpovědný za stav svého srdce. Člověk, který slyšel Boží slovo, je od tohoto okamžiku činěn odpovědným za to, co slyšel. To je velmi vážná myšlenka!

V prvním případě padá semeno na cestu, to znamená na půdu, která je pevně ušlapaná a učiněná tvrdou tím, že po ní šlo mnoho lidí (v. 15). Srdce toho, kdo se zaměstnává jen věcmi tohoto světa, není připraveno pro Boží slovo. Slovu, které je zaseto do srdce, musí být porozuměno nejen duševně, nýbrž duchovně. Hřích, lhostejnost a náboženské předsudky (jako u tehdejších Židů) činí však srdce tvrdým a necitelným pro slyšené poselství. Nedojde to vůbec tak daleko, že je jím dotčeno svědomí. Avšak ani ďábel není nečinný. Ptáci, kteří se vyskytují i v podobenství o hořčičném zrnu (v. 32), neznamenají nic dobrého, jak to je zřetelně ukázáno zvláště ve Zjevení 18,2. Jsou obrazem ďábla a jeho služebníků, démonů. Tak je to dobré slovo nejen nepochopeno, nýbrž je také od Satana vytrženo ze srdce, takže z něho už nic nezůstane. Přesto je také takový člověk odpovědný za jednou slyšené slovo.

„A tito jsou to [stejně tak], kteří jsou zaséváni na kamenitou půdu, kteří, když slyší slovo, ihned je s radostí přijímají.“ (v. 16) Zatím co slovu, zasetému podle cesty, vůbec nebylo nejprve porozuměno, je zde z vnějšku nejprve vidět dobrý začátek. Boží slovo je radostně přijato, avšak aniž by mělo působnost na svědomí. Zde máme před sebou povrchní srdce. City jsou sice vzbuzeny a semeno klíčí, ale po krátké době počáteční radost zmizí.

„A nemají v sobě kořen, nýbrž jsou jen pro nějaký čas; potom, když vznikne soužení nebo pronásledování kvůli slovu, ihned se urážejí.“ (v. 17) Proč slovo v tomto srdci nemůže zapustit kořen, zda důvodem je chybící vědomí o hříších, myšlenková povrchnost nebo pouhé hnutí citů, to Pán neříká. To opět ukazuje na to, že se zde jedná zcela všeobecně o slyšení Božího slova. Ale v takovém případě je předem jasné, že účinek může trvat jen krátkou dobu. Jestliže nahoře mají uzrát viditelné plody, musejí nejprve vyrůst kořeny směrem dolů (srv. s Iz. 37,31). V těžkostech nemají takoví posluchači slova žádnou sílu klást odpor. Tak růst vázne a nedojde ke zralosti.

Také rostoucí „trní“ potlačuje úrodu. Jsou srdce, u nichž vlastně je přítomno vše, co je nutné k nesení ovoce, a přece úsudek zní: „… nedalo úrodu.“ (v. 7) Člověk slyší slovo a přijímá je, ale zároveň tu jsou překážky a klíčí skryté věci, které nejsou odstraněny: „… a starosti světa a klam bohatství a žádosti po ostatních věcech vcházejí a udušují slovo, a ono nepřinese žádnou úrodu.“ (v. 19) Chudoba a nouze mohou dát příčinu ke „starostem světa“, ačkoli Pán nám říká: „O nic nebuďte starostliví.“ (Mat. 6,25.31.34) Klam bohatství a žádost po ostatních věcech (možná po všem, co leží mezi chudobou a bohatstvím) může být tak silnou mocí v duši a tak ovládnout člověka, že Boží slovo je doslova udušeno a nemá na život žádné účinky.

Jen tam, kde je dobrá, připravená zem, může semeno Božího slova vzejít a přinést pro Boha ovoce. Zde je slovo nejen slyšeno, nýbrž – jak to výslovně čteme – také přijato. Po všem, čemu jsme se mohli naučit z předcházejících tří příkladů, je zřejmé, že nejde o intelektuální rozumění. Srdce a svědomí se nalézají ve světle živého Božího slova a jsou připravena pro jeho přijetí.

Slovo může zapustit kořeny a není zatlačováno nebo dušeno jinými věcmi. Výsledkem je skutečné, pravé ovoce. To Bůh u Svého pozemského národu hledal nadarmo. Vzniká skrze živé a oživující Boží slovo, které bylo zvěstováno Pánem Ježíšem a po Něm druhými, a odpovídá ve své podstatě zasetému semenu, i když množství není u všech stejné. Protože semeno je ve všech případech stejné, záleží nesení úrody jen na připravenosti půdy, to znamená srdce. Velikost ovoce pro Boha je tedy určována naším vlastním srdcem!

Ať tu je nyní mnoho nebo málo ovoce, v každém případě vzniká něco k Boží radosti a cti, a to je to důležité (v. 20; srv. s Řím. 7,4). Ovoce, které přinášíme, je však viditelné také pro naše okolí, ať už se jedná o ovoce Ducha (Gal. 5,22), ovoce světla (Ef. 5,9) nebo o ovoce spravedlnosti (Žid. 12,11; Jak. 3,18).

Pozoruhodné jsou rozdíly v množství úrody, které ti tři evangelisté na konci podobenství vyjmenovávají. Lukáš výslovně zdůrazňuje, že semeno je živé Boží slovo (Luk. 8,11; srv. s Žid. 4,12; 1. Pet. 1,23). Nemůže tu být žádné přibývání nebo ubývání. Stonásobná „úroda s vytrváním“ je jistá. Matouš popisuje, jak Král vkládá království do rukou lidí. Výsledek je snižující se množství úrody: sto, šedesát a třicet. V Markově evangeliu naproti tomu drží Boží Služebník a Prorok vše ve Své ruce. Proto zde nalézáme vzestupné množství úrody: třicet, šedesát a sto.

Každý, kdo slyší nebo čte Slovo, se musí ptát, jak to vypadá v jeho srdci. Nejde zde jen o obrácení hříšníků, nýbrž o všeobecnou zásadu, která je použitelná i na pravé křesťany, ano, na všechny, kteří někdy zaslechli Boží slovo, evangelium spasení. Jak to vypadá v mém srdci? Není to také zarmucující skutečnost, že jen část vysetého semene vůbec přinese ovoce? Zde vidíme už pravdu později Pavlem vyslovených slov: „Víra není podílem všech.“ (2. Tes. 3,2) Přesto se nechtějme nechat zmalomyslnět v tom, abychom v následování našeho Pána rozsévali toto vzácné semeno Božího slova.

Světlo (Marek 4,21-25)

⁽²¹⁾A řekl jim: Přináší se^⁶⁰ snad lampa, aby byla postavena pod nádobu^⁶¹ nebo pod postel? – ne spíše, aby byla postavena na stojan? ⁽²²⁾Neboť není nic skrytého, než aby to bylo zjeveno, ani se nic nestalo tajným, než aby to přišlo na světlo. ⁽²³⁾Má-li někdo uši k slyšení, ten slyš! ⁽²⁴⁾A řekl jim: Dejte pozor, co slyšíte; tou mírou, kterou měříte, bude vám naměřeno, a bude vám přidáno. ⁽²⁵⁾Neboť kdo má, tomu bude dáno; a kdo nemá, od toho bude odejmuto i to, co má.

Po ovoci pro Boha jmenuje Pán světlo, které je obrazem našeho svědectví ve světě (srv. s Mat. 5,14-16). Jen o Bohu je řečeno, že je světlo (1. J. 1,5). Syn v tomto světě zjevil Boží světlo, které nám přináší život (Jan 1). Každý, kdo v Něho věří, je nyní světlo v Něm (Ef. 5,8). Jako Ježíšovi učedníci jsme povoláni, abychom jako hvězdy v noci nechávali svítit světlo Boží svatosti a lásky uprostřed převráceného a pokrouceného pokolení, mezi kterým žijeme (Fil. 2,15). Pán zde však varuje před dvěma nebezpečími, před aktivitou v pozemských a světských vztazích a před pohodlností a leností. Nádoba^⁶² je symbolem hospodaření a obchodu (mysleme jen na obrazný výraz „hrabat peníze“^⁶³), a postel je obraz odpočinku a pohodlnosti (v. 21; srv. s Amosem 6,4).

Jednou však bude zjeveno všechno jak u těch, kteří se ke své vlastní škodě snaží vyhnout vlivu světla, tak i u těch, kteří mohou a mají šířit světlo. Proto je varování Pána tak vážné, abychom dbali na to, co slyšíme (a vidíme!). Bude to přispívat buď k tomu, aby naše světlo mohlo svítit jasněji, nebo to bude působit, že bude zatemňováno (v. 22). Proto nám dává radu, abychom si včas zvykli na Boží měřítka a měřili Jeho mírou, neboť toutéž mírou bude i nám jednou naměřeno (v. 23 a 24).

Jednou budou všichni lidé zjeveni a obdrží, co činili v těle, to znamená ve svém životě na zemi. Před soudnou stolicí Krista budou věřící odměněni podle svých skutků (1. Kor. 3,13-15), a před velkým bílým trůnem obdrží všichni nevěřící svůj věčný odsuzující rozsudek, který je také založen na jejich skutcích (Zj. 20,11-15). Jak mnohý, jenž se domnívá, že něco vlastní, se pak dozví, že toto domnělé vlastnictví nestačí, aby obstál před Božím svatým okem. Zvláštním příkladem jsou tehdejší Židé. Vlastnili sice Boží výroky, které jim byly svěřeny ve Starém zákoně, ale nechtěli uznat svého Krále. To znamená, že ve skutečnosti neměli nic, protože si Boží slovo skutečně ve víře nepřivlastnili (v. 25; srv. s Mat. 7,22-23).

Podobenství o setbě a sklizni (Marek 4,26-29)

⁽²⁶⁾A řekl: Tak je království Boží, jako když nějaký člověk hodí semeno na zem ⁽²⁷⁾a spí a vstane, v noc a den, a semeno pučí a roste, on sám neví, jak. ⁽²⁸⁾Země přináší sama od sebe úrodu, nejprve stéblo, potom klas, pak plnou pšenici v klasu. ⁽²⁹⁾Když to ale úroda dovolí, on posílá ihned srp, neboť je tu žeň.

Druhé podobenství v této řadě je zvláštnost Markova evangelia. Není v ostatních Evangeliích zmíněno a slouží k tomu, aby ozřejmilo podstatu Božího království. Opět se mluví o rozsévání semene, které vyrůstá, zatím co člověk, který je zasel, „spí a vstane, v noc a den“ (v. 26 a 27). Avšak přesně ví, kdy přijde okamžik žně a posílá srp, aby sklidil úrodu (v. 29). Kromě rozsévajícího, obrazu Pána Ježíše, který se nyní nalézá v nebi, nevchází do obrazu žádná jiná osoba. Všechno vychází jen od Něho, resp. od Boha, i když se Jeho nepřítomnost během nynější doby zdá ukazovat něco jiného. To je naučení tohoto krátkého podobenství.

Jde tedy o službu nebo o činnost Pána Ježíše na začátku a na konci. On začal rozsévat semeno Slova (viz. v. 14), poselství evangelia, ale v přítomné době není přítomen. To, že po Něm v této službě pokračovali a ještě pokračují druzí, zde není zmíněno. Nezapomínejme: Jde o Boží království, a jedním z jeho zvláštních charakterových rysů je nynější nepřítomnost Krále. Ale On opět přijde, aby se staral o žeň. Vše ostatní, růst a utváření úrody, se děje do jisté míry bez Jeho viditelného přičinění (v. 28). Tento div spočívá však na život udílející síle, která přebývá v Božím slovu (srv. s Janem 6,63). Ale On vidí a ví přesně, kdy je žeň zralá. Pak přijde, aby všechny ty Své vzal domů do domu Otce.

Zde je nám představena jen pozitivní stránka, neviditelné dílo Ducha Svatého na duších lidí. Žeň je uchvácení věřících, kteří jednou budou jako ovoce práce Jeho duše sloužit k radosti a k nasycení Vykupitele (srv. s Iz. 53,11). Srp zde není obraz soudu nebo trestu, nýbrž žně a shromáždění vyrostlého zrna. To, že na tomto místě je vloženo pro Marka tak typické slůvko „ihned“, ukazuje bezpochyby na brzký příchod našeho Pána. Když bude dosaženo „plnosti národů“, nebude už váhat ani na okamžik, aby ty Své vzal domů do slávy domu Otce.

Podobenství o hořčičném zrnu (Marek 4,30-34)

⁽³⁰⁾A řekl: Jak máme přirovnat Boží království, anebo v jakém podobenství je máme představit? ⁽³¹⁾Je jako zrno hořčice, které, když je zaséváno do země, je menší než všechna semena^⁶⁴, která jsou na zemi; ⁽³²⁾a když je zaseto, vzchází a stává se větším než všechny byliny^⁶⁵ a vytváří velké větve, takže se pod jeho stínem mohou usadit^⁶⁶ ptáci nebe. ⁽³³⁾A v mnoha takových podobenstvích mluvil k nim slovo, jak to mohli slyšet. ⁽³⁴⁾Bez podobenství ale k nim nemluvil; svým vlastním učedníkům ale vysvětloval všechno zvlášť.

Také třetí podobenství v této kapitole jedná o semeni, o hořčičném zrnu. Pán začíná nejprve dvěma otázkami o znázornění Božího království, které měly bezpochyby vzbudit pozornost Jeho posluchačů (v. 30). Zde nyní nejde o odpovědnost slyšícího člověka jako v podobenství o čtverém druhu půdy, také ne o neviditelné Boží působení jako v předcházejícím podobenství, nýbrž o jednoznačně negativní vývoj. To je přehlíženo mnoha vykladači, kteří chtějí v tomto podobenství vidět pozitivní vývoj, totiž rozšíření evangelia po celé zemi. Hořčičné zrno sice není absolutně nejmenší semeno, ale přece podstatně menší než zrna obilí a jiných rostlin, sloužících k potravě (v. 31). V Bibli je používáno jako téměř příslovečný výraz pro něco velmi malého a nepatrného. Tak Pán v Matouši 17,20 říká Svým učedníkům: „Budete-li mít víru jako zrno hořčice…“ Ale zatím co tam popisuje jen možnou velikost nebo malost síly víry, jde mu zde o to, co se z nejmenších začátků vyvine: „… když je zaseto, vzchází a stává se větším než všechny byliny“ (v. 32). Rostlina, podobná keři, vyrůstající ze semene černé hořčice, může dosáhnout výšky dvou až tří metrů.

To, co se vyvine z toho malého hořčičného zrna, je zde posouzeno negativně. Boží království se stává zemskou veličinou! Všimněme si, že Pán zde nepopisuje vývoj království nebes, který Bůh chce, nýbrž poukazuje na jeho vnější rozvinutí jako následku Svého zavržení. To je potvrzeno závěrečnou větou: „… takže se pod jeho stínem mohou usadit ptáci nebe“ (v. 32). Pán už v prvním podobenství vysvětlil, že ptáci, kteří žerou na cestu spadlá dobrá semínka, jsou obrazem ďábla, který vytrhává slovo ze srdcí posluchačů. Zahnízďuje se zde táž moc toho zlého, která nejprve chtěla zničit Boží dílo!

Ptáci jsou v Bibli velmi často obrazem ďábelských vlivů (srv. s 1. M. 15,11; 40,17; Jer. 5,27). Zvlášť zřetelně to je vyjádřeno ve Zjevení 18,2, kde ta velká nevěstka Babylon, obraz budoucího křesťanstva bez Krista, je označena jako „vězení (ochrana) každého nečistého ducha a… každého nečistého a nenáviděného ptáka“. Už Pavel musel vícekrát varovat před démonskými vlivy na věřící (1. Kor. 10,20; 1. Tim. 4,1), a Jan končí svůj První dopis slovy: „Děti, varujte se model!“

Boží království ve své vnější formě odpovídá dnes křesťanstvu (nikoli Božímu Shromáždění, to jest celku všech vykoupených). Podobenství o čtveré půdě ukazuje, že se Satan pokouší zabránit přijetí Božího slova s vírou v srdci. V podobenství o hořčičném zrnu ztratilo Boží království svůj původní charakter a rozvinulo se v činitele moci ve světě (ačkoli v něm jsou přirozeně stále i praví věřící). Mícháním se do světové politiky, přijímáním filozofických myšlenek a stále zřetelnějším odklonem od Božího slova se křesťanstvo, organizované ve velkých církvích, stalo „stromem“, který dnes skýtá útulek všem možným myšlenkám a jejich nositelům.

Pán tedy popisuje v těch třech podobenstvích o rozesetém semeni Slova odpovědnost lidí při slyšení, neviditelné působení Pána v Božím království na zemi v době Své nepřítomnosti, a nakonec vnější vývoj království záporným směrem.

Ve Svých podobenstvích zástupům lidu řekl ještě mnohem více, co nám není předáno (srv. s Janem 21,25). Jeho slova nesla vždy charakter milosrdné trpělivosti, ale zároveň byla přizpůsobena stavu a porozumění Jeho posluchačů. Zvěstoval jim, „slovo, jak to mohli slyšet“ (v. 33; srv. s kap. 2,2). Neobsahuje tento krátký popis poučení pro všechny, kteří zvěstují Boží slovo? Pán samozřejmě – na rozdíl od nás – měl dokonalou známost o porozumění Svých posluchačů. A přece bychom se i my vždy měli ptát, zda i naše slova jsou volena tak, aby jim mohlo být porozuměno.

Pán Ježíš zde sice nevysvětluje, proč mluvil v podobenstvích, ale činí to v Matouši 13,10-17. Mluví o „tajemstvích království nebes“, která odmítajícím zůstávají skryta, a porozumějí jim jen ti, kdo v Něho věří. Zároveň však volil Svá slova tak, že jejich hloubku nemohl pochopit každý. Podobenství jsou mluvena prostou, obraznou řečí, ale jejich duchovní význam se žel až dodnes neotevírá každému čtenáři nebo posluchači. Porozumění závisí, jako vždy a všude u Božího slova, na duchovním stavu. Tak zůstala podobenství jistě i tehdy pro mnohé „zavřenou knihou“. Svým učedníkům však Pán vše vysvětloval zvlášť (v. 34).

Bouře na jezeru (Marek 4,35-41)

⁽³⁵⁾A v onen den, když nastal večer, jim říká: Přepravme se na protější břeh. ⁽³⁶⁾A oni propouštějí zástup a berou jej, jak byl, v lodi s sebou. A byly u něho druhé lodě. ⁽³⁷⁾A pozvedá se prudká větrná bouře a vlny bily do lodi, takže se loď již naplňovala. ⁽³⁸⁾A on byl v zadní části a spal na podušce; a oni jej probouzejí a říkají mu: Učiteli, nezáleží ti na tom, že hyneme? ⁽³⁹⁾A on se probudil, pohrozil větru a řekl k jezeru: Mlč, utichni! A vítr se utišil a nastal velký klid. ⁽⁴⁰⁾A on jim řekl: Co jste bázliví? Ještě nemáte víru? ⁽⁴¹⁾A oni se báli velkou bázní a říkali jeden druhému: Kdopak je tento, že i vítr a jezero jej poslouchají?

Večer tohoto dne vyzývá Pán Ježíš Své učedníky, aby se s Ním v lodi přepravili na druhý břeh jezera. Ale nejprve propouští velké zástupy, které Mu naslouchaly. Má starost o to, aby v Jeho přítomnosti mělo vše řádný průběh, a nepřenechává lidi prostě sobě samým.

Pak Jej učedníci berou s sebou v lodi, „jak byl“ (v. 35.36). Zda si byli vědomi skutečnosti, že mají na palubě věčného Božího Syna? A přece On byl zároveň ten, který se sám ponížil a stal se člověkem, ano, tím opovrženým, zavrženým od Svého pozemského lidu. Ale byl u nich! Jeho dobrovolně přijaté ponížení s sebou neslo to, že měl podíl na slabostech lidské existence, ať to byl hlad, žízeň nebo únava – s výjimkou hříchu. Tak leží unaven v zadní části lodi a spí na podušce, kterou připravily laskavé ruce pro Něho, který byl na zemi tak chudý, že neměl nic, kde by mohl položit Svou hlavu (Mat. 8,20).

Když nyní přichází prudká bouře a vlny bijí do lodi, zachvacuje učedníky strach (v. 37). Probouzejí svého Mistra a ptají se Ho trochu s výčitkou: „Učiteli, nezáleží ti na tom, že hyneme?“ (v. 38) Jak by se byla mohla potopit loď se Stvořitelem všech věcí, především ale se Spasitelem světa (Jan 1,3; 4,42)? Jak málo Jej poznali a jak málo známe my našeho milovaného Pána! Jak často se nám daří podobně jako učedníkům, kteří byli zachváceni hrůzou a byli v těžkosti! Cožpak nedal On sám úkol přepravit se na druhou stranu? Kdyby Mu nezáleželo na lidech, nebyl by sestoupil ze Svého místa ve slávě na zem, nezaujal by místo v jeslích v Betlémě a nešel by na kříž. Avšak ani slovo výčitky nepřichází z úst toho dokonalého Služebníka, který teprve nyní procitá – probuzen jejich slovy.

V příštím okamžiku smějí oči učedníků před sebou vidět všemohoucího Boha. On, který právě ještě byl tak unaven, že spal uprostřed bouře a hlučení vln v zadní části člunu, přikazuje nyní ve všemohoucnosti, kterou vlastní jen Bůh, silám přírody. Krátké slovo z Jeho úst dává umlknout větru a vlny se ukládají, takže náhle nastává velký klid (v. 39). Kdo kromě Boha vlastní moc přikazovat živlům přírody? To mohli učedníci vyčíst ze Starého zákona, ale zde viděli skutečnost vlastníma očima (viz Žalm 89,10; 106,9).

Ale On se také ptá Svých učedníků, proč jsou tak úzkostní a mají tak málo víry! Jak Jej muselo zarmoutit, když nalezl tak slabou víru právě u těch, kteří Mu stáli tak blízko, kteří viděli a zakusili důkazy Jeho milosti (v. 40). Plni zdě-šení a ctící bázně se ptají: „Kdopak je tento, že i vítr a jezero jej poslouchají?“ (v. 41) Uvěřili v Něho a přece Ho ještě neznali. Tak se nezřídka daří i nám, že Jej správně poznáváme teprve v nejtěžších situacích.

Událost na jezeru však asi také ilustruje mocná hnutí, která byla v Božím království vyvolána démonskými silami, ukázanými v podobenství o hořčičném zrnu, a mohou hluboce otřást i pravými věřícími. Avšak ani my nemusíme v duchovních bouřích přítomné doby mít strach. Náš Pán je s námi a jistě nás přivede k cíli!

Kapitola 4

Podobenství o čtverém druhu půdy (Marek 4,1-20)

Světlo (Marek 4,21-25)

Podobenství o setbě a sklizni (Marek 4,26-29)

Podobenství o hořčičném zrnu (Marek 4,30-34)

Bouře na jezeru (Marek 4,35-41)