Neznámý

⁽¹⁾A vešel opět do synagogy; a tam byl člověk, který měl uschlou ruku. ⁽²⁾A číhali na něho, zda jej v sobotu uzdraví, aby ho mohli obžalovat. ⁽³⁾A říká tomu člověku, který měl uschlou ruku: Vstaň a vstup doprostřed. ⁽⁴⁾A říká jim: Je dovoleno v sobotu činit dobré nebo zlé, život zachránit nebo zabít? Oni ale mlčeli. ⁽⁵⁾A pohlédl na ně kolem s hněvem, zarmoucen nad zatvrzelostí jejich srdce, a říká tomu člověku: Vztáhni svou^³⁹ ruku! A on ji vztáhl, a jeho ruka byla zase napravena. ⁽⁶⁾A farizeové ihned vyšli a drželi s herodiány radu proti němu, jak^⁴⁰ by ho zabili.

Ve verších 1-5 je podána zpráva o sedmém divu Pána Ježíše v prvním oddílu tohoto Evangelia. Pán opět přichází v sobotu do synagogy (srv. s kap. 1,21). Zde se nalézá člověk s uschlou rukou, která byla asi zchromlá a zakrnělá. Po událostech první soboty (kap. 2,23 a dále) ve své nenávisti proti Pánu číhají, to pravděpodobně znamená farizeové, nato, zda přestoupí přikázání v sobotu nepracovat (2. M. 20,8), aby proti Němu mohli najít důvod k obžalování. Na uzdravení nemocného se dívali jako na vykonávání lékařské činnosti, a tím jako na práci, v sobotu zakázanou. Ve svém náboženském cítění nemohli nikoho zachránit a také to nechtěli! Náboženské cítění je nejhorším nepřítelem víry.

Pán Ježíš, jenž znal jejich myšlenky, vyzývá nemocného, který asi byl známou osobou, aby se postavil do středu, aby všichni viděli jeho smutný stav. Pak se obrací na přítomné otázkou: „Je dovoleno v sobotu činit dobré nebo zlé, život zachránit nebo zabít?“ (v. 4) Slovy „zachránit život“ Pán ukazuje, že Mu nejde jen o uzdravení nemocí, nýbrž o věčnou záchranu nesmrtelných, ale ztracených duší. Duchovním vůdcům lidu je tím představena zkaženost jejich náboženského cítění. Ve svém náboženském zaslepení chtějí na jedné straně zabránit tomu, aby se skrze uzdravení nemocného stalo něco dobrého, zároveň ale chtějí zabít Toho, jenž zjevuje Boží milost. Zřetelněji nemohl být stav židovských vůdců ukázán. Jejich mlčení na tuto otázku ukazuje, že naprosto poznali ostrost úsudku Pána ohledně nich, ale nechtěli svoji špatnost vyznat.

Proto na ně Pán, zarmoucen takovou tvrdostí srdce, musí dokola pohledět^⁴¹, dříve než vyzve nemocného, aby svou ruku vztáhl (v. 5). Tím, že tento udělal něco, co lidsky a ze zkušenosti bylo nemožné, ukázal svou víru v pravého Božího Služebníka. Důvěřoval v to, že On má moc k jeho uzdravení, kterou přece už farizeům naznačil, ale také poslechl příkazu Pána. To je pravá víra: důvěra a poslušnost. Obojí bylo odměněno tím, že jeho ruka byla zase napravena a on ji opět mohl používat. Jediná reakce Pánu Ježíši nepřátelsky smýšlejících farizeů pozůstává v tom, že hledají posilu u přívrženců krále Heroda, tedy činí světskou politiku svým spojencem, a společně poprvé pojímají rozhodnutí zabít Pána Ježíše (v. 6; srv. s kap. 11,18; 12,12).

U Genezaretského jezera: Dobré skutky vůči zástupu (Marek 3,7-12)

⁽⁷⁾A Ježíš se odebral se svými učedníky zpět k jezeru; a velký zástup z Galileje šel za ním; a z Judeje ⁽⁸⁾a z Jeruzaléma a z Idumeje a z druhé strany Jordánu a krajiny kolem Týru a Sidonu k němu přišel velký zástup, když slyšeli, jak mnohé věci učinil. ⁽⁹⁾A řekl svým učedníkům, že má pro něho zůstat připravený člun kvůli zástupu, aby ho netísnili. ⁽¹⁰⁾Neboť uzdravil mnohé, takže všichni, kteří měli trápení, se na něho tlačili, aby se ho mohli dotknout. ⁽¹¹⁾A když ho viděli nečistí duchové, padali před ním a volali a říkali: Ty jsi Syn Boží. ⁽¹²⁾A jim velmi vážně přikázal, aby ho nezjevovali.

Pán Ježíš nyní opouští místo židovské nábožnosti, jejíž zkaženost se stala zjevnou, a odebírá se k jezeru, obrazu zástupů lidí (v. 7; srv. s Iz. 17,12-13; 57,20; Zj. 17,15). Tam se k Němu shromažďuje zástup, pestře smíšený z různých národů. Byli mezi nimi opovrhovaní Galilejští, z části i pyšní Židé, kteří přišli dokonce z Jeruzaléma, ale také Idumejští (Edomité), jakož i lidé z východního břehu Jordánu, ba dokonce z Týru a Sidonu, fénických měst u Středozemního moře. Když slyšeli, kolik předivných činů už vykonal, přicházeli k Němu. Když nebyl přijat od těch Svých (srv. s Janem 1,11), jsou tu druzí, kteří Ho vyhledávají.

Nával je tak velký, že přikazuje, aby pro Něho měli připravený malý člun, aby se mohl vyhnout jejich nadměrnému naléhání (v. 9). Mnozí nacházejí uzdravení a osvobození od démonů. Tak mohou ještě i dnes k Němu přicházet všichni lidé se svými trápeními, a On jim dává odpočinek.

Zlí duchové Ho uznávají a vyznávají jako Božího Syna. Ale Pán toto svědectví nepřijímá. Bůh není odkázán na vyznání od nástrojů Satana. Pravý Služebník nechce být oslavován od lidí, a ještě méně od démonů (v. 12). Tak také Pavel byl hluboce zarmoucen kvůli věšteckému duchu služky ve Filipách, která o něm a o Silasovi oznamovala: „Tito muži jsou služebníci Boha Nejvyššího, kteří vám zvěstují cestu^⁴² spasení.“ (Sk. 16,17) Nebylo to pravé, nýbrž falešné svědectví, neboť evangelium neukazuje na jednu z mnoha cest spasení, nýbrž dává jen jednu cestu k Bohu skrze víru v Pána Ježíše: Avšak právě to vždy chybí u zlých duchů či démonů. Ti vědí, že On je Boží Syn, ale nikdy Ho nevyznávají jako Pána. Jejich pánem je někdo jiný, totiž Satan, s kterým musejí sdílet hroznou, věčnou zkázu (srv. s Mat. 25,41).

Na hoře: Vyvolení dvanácti apoštolů (Marek 3,13-19)

⁽¹³⁾A vystupuje na horu a volá k sobě, které on sám chtěl. A oni přišli k němu; ⁽¹⁴⁾a ustanovil dvanáct^⁴³, aby byli u něho a aby je vyslal kázat ⁽¹⁵⁾a aby měli moc^⁴⁴ vyhánět démony. ⁽¹⁶⁾A^⁴⁵ dal Šimonovi přízvisko Petr; ⁽¹⁷⁾ a Jakuba, syna Zebedeova, a Jana, bratra Jakubova, a dal jim přízvisko Boanerges, to jest synové hromu; ⁽¹⁸⁾a Ondřeje a Filipa a Bartoloměje a Matouše a Tomáše a Jakuba, syna Alfeova, a Taddea a Šimona Kananejského^⁴⁶, ⁽¹⁹⁾a Judu Iškariotského, který ho také vydal.

Pán nyní vystupuje na horu. Hora je ve Svatém písmu obrazem vyvýšeného stanoviska ve společenství s Bohem a v odloučenosti od světa (srv. s 1. M. 22,2.14). Povolává zde k sobě všechny ty, které chtěl mít u sebe. Také jako ten sebe samého ponižující Boží Služebník zůstává přece tím, který má všechnu autoritu a může Svým učedníkům říci: „Vy jste mne nevyvolili, nýbrž já jsem vyvolil vás.“ (Jan 15,16)

Z počtu učedníků, to znamená z podstatně většího počtu těch, kteří Ho následovali, povolává nyní dvanáct apoštolů. Nejsou zde však tak nazváni (viz. kap. 6,30; Mat. 10,2). Místo toho je zde Duch Svatý charakterizuje jiným způsobem. To první, co je o nich řečeno, je, že měli být u Něho. Dokonalý Služebník hledá společenství s takovými, kteří se mají stát Božími služebníky jako On. Ale On také chce, aby poznali, jak Ho potřebují, neboť bez Něho nemohou – a ani my nemůžeme – nic učinit! Jak vzácná jsou proto ta dvě slova „u Něho“, v nichž je nám představeno společenství našeho Pána s námi a naše společenství s Ním! Teprve ve druhé řadě se mluví o tom, že je chce vyslat, aby kázali a z jeho pověření jednali. Staré, ale pravdivé slovo říká: Můžeme pro Pána dělat jen tolik, jak jsme u Něho. To vidíme také zde. Přitom je nápadné, že jen Marek spojuje všechna jména spolu spojkou „a“, což je poukaz na stejnou odpovědnost všech Jeho služebníků.

Šimon

Šimon je řecká forma hebrejského Simeon, které znamená „vyslyšen, vyslyšení, slyšící“. Jeho aramejské přízvisko Bar Jona znamená „Syn Jonův“. Jak Jan o tom podává zprávu, obdržel Šimon ne teprve zde, nýbrž už při svém prvním setkání s Pánem Ježíšem u Jordánu aramejské přízvisko Kefas (řecky Petros), což znamená „kámen“ (Jan 1,42). Šimon je zde, jako vždy, jmenován jako první. Zaměstnáním byl rybář u Genezaretského jezera a jediný učedník, o kterém je podána zpráva, že byl ženatý.

V tomto impulzívním muži, který byl naplněn pravou láskou ke svému Pánu, ale někdy také nadměrnou důvěrou ve vlastní sílu, a proto musel vylít nejednu slzu lítosti, už asi každé Boží dítě poznalo svůj vlastní obraz. Ještě více se nás ale dotýká milost našeho Pána, jenž mohl tohoto muže nakonec k velkému požehnání použít jako pastýře Svých ovcí a jako apoštola Svého pozemského lidu.

Jakub

Další dva učedníci, Jakub a Jan, byli bratři, kteří jsou známi pod jménem „synové Zebedeovi“. Jejich otec byl asi statky obdařený rybář u Genezaretského jezera, který měl kromě svých synů ještě další pomocníky (Marek 1,20). Ti dva bratři byli Pánem povoláni od své práce, a ihned Ho následovali. Jakub je latinsko-řecká forma hebrejského Jákob s významem „držící za patu, lstivě jednající“.

Jakub je zde sice – možná proto, že byl starší – jmenován před svým bratrem Janem, avšak navenek nevystupuje tolik jako Jan. Přesto to nebyl asi tichý muž. Jen Marek se zmiňuje o tom, že Pán Ježíš těm dvěma dal přízvisko Boanerges, to znamená „synové hromu“ (v. 17)! Byli to skutečně prudcí muži, kteří jednou chtěli nechat sestoupit oheň z nebe, když oni a jejich Pán nebyli přijati v jedné samařské vesnici (Luk. 9,54). Jindy si přáli, aby jim Pán vyhradil čestná místa ve Své slávě. Rozhořčení ostatních učedníků kvůli tomuto požadavku je pochopitelné. Ale Pán Ježíš použil tuto příležitost k poučení o tom, v čem spočívá pravá velikost služebníka: „Kdokoli se mezi vámi chce stát velkým, má být vaším služebníkem; a kdokoli mezi vámi chce být první, má být služebníkem všech. Neboť ani Syn člověka nepřišel, aby mu bylo slouženo, nýbrž aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ (viz Marek 10,35-45)

Pokud víme z Božího slova, stal se Jakub po Štěpánovi druhým mučedníkem křesťanstva. Byl od Heroda Agrippy I. usmrcen mečem (Sk. 12,1.2). Při následování svého Pána se naučil této nejtěžší ze všech lekcí, která mu už byla předpověděna slovy: „Kalich, který já piji, budete píti, a křtem, kterým jsem já křtěn, budete pokřtěni.“

Jan

Jan je latinsko-řecká forma hebrejského jména Jochanan „Hospodin je milostivý“. Jméno jeho matky bylo pravděpodobně Salome (Mat. 27,56; Marek 15,40). Podporovala přání svých dvou synů, aby v Jeho království směli sedět napravo a nalevo od Něho (Mat. 20,20).

Petr, Jakub a Jan tvořili nejužší okruh učedníků Pána. Jen tito tři byli přítomni u vzkříšení Jairovy dcery, byli svědky oslavení Pána a ptali se na znamení doby konce. Jen oni Jej směli nakonec doprovázet v Getsemane. Petr a Jan také vykonali přípravy pro poslední Paschu.

Jan později podal Pánu zprávu: „Učiteli, viděli jsme někoho, který nejde za námi, vyhánět démony v tvém jménu; a bránili jsme mu, protože nechodil za námi.“ Ve Své velké milosti jim Pán Ježíš odpověděl slovy, která mají i nám mnoho co říci. „Nebraňte mu, neboť nikdo neučiní div v mém jménu, a brzy nato bude moci o mně mluvit zle; neboť kdo není proti nám, je pro nás.“ (Marek 9,38-40)

Avšak Jan byl připraven se učit od svého Mistra, a proto vyhledával Jeho blízkost, v níž mohl pociťovat Jeho lásku. V Evangeliu, které nám zanechal, se o sobě jménem vůbec nezmiňuje, nýbrž pětkrát se sám nazývá „učedník, kterého Ježíš miloval“ (Jan 13,23; 19,26; 20,2; 21,7.20). Miloval ho Pán Ježíš více než ostatní Své učedníky? Nebo měl Jan k Němu větší lásku než ostatní? Nic z toho není v těchto slovech obsaženo. Ale asi nechybíme, když máme za to, že Janovi ze všeho, co mu bylo hodné za zmínku, nejvíce znamenala láska Jeho Pána. Byl jediným učedníkem, který se nakonec odvážil jít na Golgotu, aby v posledních okamžicích byl u svého milovaného Pána. V jitru vzkříšení byl on a Petr prvními učedníky, kteří viděli prázdný hrob. Jan to také byl, jenž Pána Ježíše nejprve poznal, když se jim zjevil u Genezaretského jezera. V jeho dlouhém životě to byla jeho radost, když mohl ústně i písemně svědčit o svém milovaném Pánu. Napsal Evangelium, tři Dopisy a Knihu Zjevení.

Ondřej

Ondřej je řecké jméno a znamená „zmužilý“. Nositel tohoto jména pocházel jako jeho bratr Petr z Betsaidy a byl jedním ze dvou učedníků Jana Křtitele, kteří Pána následovali jako první. Jednoho dne viděl Jan Pána Ježíše a řekl: „Hle, Beránek Boží!“ Tato jednoduchá, a přece tak mocná slova se dotkla Ondřeje a toho druhého, jménem nejmenovaného učedníka tolik, že okamžitě opustili Jana a šli za Ježíšem. Další, co je o Ondřejovi řečeno, je, že vedl k Ježíšovi svého bratra Šimona (Jan 1,35-44). V Janovi 6,8 byl Ondřej ten, který si vzpomněl na malého chlapce, jenž měl pět ječných chlebů a dvě ryby. Tím mohl Pán nasytit zástup asi pěti tisíců mužů, takže ještě zůstalo dvanáct plných košíků. Poslední čin, který Jan o Ondřejovi zmiňuje, se podobá tomu prvnímu: Přichází s Filipem k Pánu, aby Mu přednesl žádost Řeků, kteří by rádi viděli Ježíše.

Ondřej zjevně nebyl muž velkých slov a činů. Ale měl otevřené oči, aby poznal vhodné příležitosti, a ochotné srdce je použít, aby vedl lidi k Pánu Ježíši. Ne každý se cítí být povolán za evangelistu nebo k jiné službě na veřejnosti. Ale když máme přání sloužit našemu Pánu, On nám k tomu také ukáže dostatek příležitostí.

Filip

Filip je řecké jméno s významem „milovník koní“. V každém ze čtyř seznamů apoštolů se Filip objevuje na pátém místě – je to snad poukaz na odpovědnost, kterou nesl i tento méně známý apoštol? Jen v Janově evangeliu o něm nalézáme nějaká sdělení. Hned po svém povolání Pánem Ježíšem na Něho jako na zaslíbeného Mesiáše upozornil tento z Betsaidy pocházející muž Natanaela (Jan 1,43-48). Když Natanael pochyboval a váhal, zvolal na něho Filip: „Pojď a viz!“ Podobně reagoval, když se na něho někteří Řekové obrátili s prosbou, že chtějí vidět Pána. Společně s Ondřejem Mu přednesl jejich přání (Jan 12,20-22).

Při nasycení 5000 se jen Jan zmiňuje o tom, že Pán se předem obrátil s otázkou na Filipa, aby zkusil jeho víru (Jan 6,5.6). Filip byl realista, který ihned spočítal, že by bylo zapotřebí nejméně 200 denárů, kdyby každý měl obdržet jen kousek chleba. Jak byl zahanben!

Když Pán trávil se Svými učedníky v horním sálu poslední hodiny před křížem a mluvil jim o Svém Otci, který se nyní stane také jejich Otcem, Filip Jej prosil: „Pane, ukaž nám Otce, a stačí nám to.“ Jeho prosba opět zjevila tento věcný postoj, který mu někdy bránil v tom, aby prostě a jednoduše důvěřoval Svému Pánu a věřil Mu.

Nedařilo se tak už také nám? Odpověď Pána obsahuje sice lehkou výčitku, ale zároveň i hluboko jdoucí naučení: „Tak dlouhý čas jsem u vás, a ty jsi mne nepoznal, Filipe? Kdo mne viděl, viděl Otce, a jak ty říkáš: Ukaž nám Otce? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně?“ (Jan 14,8-10) On, Boží Syn, je dokonalé zjevení Otce, zároveň Jeho největší dar a zprostředkovatel všech požehnání, která nám Otec daroval!

Bartoloměj

Jméno apoštola Bartoloměje zní aramejsky Bar-Talmai a znamená „Syn smělého“. O tomto apoštolovi nevíme z Božího slova dále žádné podrobnosti. Protože je téměř vždy zmiňován spolu s Filipem, je někdy ztotožňován s Natanaelem z Kány, který asi byl Filipův přítel (srv. s Janem 1,45 a dále; 21,2). Jistotu o tom však nemáme. Dnes nevíme o Bartolomějovi nic než to, že známe jeho jméno. Ale Pán to shledal být jako dobré, aby tohoto učedníka povolal do nejužšího kruhu těch, které vyslal jako Své vyslance do světa, aby zvěstovali evangelium a na zemi položili základ Shromáždění /Církve/.

Matouš

Jméno Matouš může pocházet z různých hebrejských nebo aramejských vlastních jmen: Mattanja, Mattithja nebo Matthai, která všechna mají význam „dar Hospodinův“. U Marka a Lukáše se Matouš však jmenuje Lévi a Marek k tomu připojuje ještě jméno jeho otce Alfeus (Marek 2,14; Luk. 5,27). Matouš byl zaměstnán jako celník u Kafarnaum, místa na severozápadě Genezaretského jezera v blízkosti hranice mezi Galileou a Bataneou.

Celníci byli od Židů nenáviděni z různých důvodů. Jedním důvodem opovržení byla skutečnost, že se dali do služby římské okupační moci, a tím podle mínění Židů zradili Boží lid. Jiným důvodem byla chamtivost, když se často neoprávněně obohacovali (srv. se Zacheem v Lukáši 19,8).

Volání kolemjdoucího Pána: „Pojď za mnou!“ zasáhlo Matoušovo srdce. Jeho reakce, jak ji popisuje Lukáš, je pozoruhodná: Opustil vše, vstal a následoval Ježíše. Na začátku stálo jeho vnitřní uvolnění od všeho, co měl. Teprve potom vstal a následoval nového Pána svého života. Pán mu už nemusel, jako tomu bohatému mládenci, říci, že má všechno prodat a dát chudým. Matouš okamžitě podal důkaz, že svůj majetek už nechce mít pouze pro sebe, nýbrž že ho chce dát do služby svého Mistra, a učinil Mu velkou hostinu, ke které pozval tolik celníků a hříšníků, že samospravedliví farizeové začali reptat.

Kromě čtyř vyjmenování apoštolů není Matouš zmíněn. První Evangelium, ve kterém se dvakrát nazývá „celník Matouš“ a ve kterém popisuje Pána jako Syna Davidova, Krále Izraele, nese však jeho jméno jako pisatele.

Tomáš

Tomáš je řecký způsob psaní aramejského jména Teoma, které znamená „dvojče“ (řecky Didymus, Jan 11,16).

Apoštol Jan, který líčí jen málo událostí ze života Pána Ježíše, je na druhé straně tím evangelistou, který nám zanechal většinu zpráv o méně známých učednících. Také o Tomášovi několikrát podává zprávu. Ten byl nejen „nevěřící Tomáš“, jak se stal známým v celém světě, nýbrž měl také sklon k rezignaci a k pochybování.

Nejen on, nýbrž všichni učedníci měli zjevně strach z pobytu v Judsku, protože znali nepřátelské smýšlení Židů. Když Pán po zprávě o smrti Lazara přece chtěl jít do Betanie, Tomáš řekl rezignovaně svým spoluučedníkům: „Pojďme i my, abychom s ním zemřeli!“ (Jan 11,8-16) Ukazoval také málo důvěry, když se ptal: „Pane, nevíme, kam jdeš, a jak můžeme vědět cestu?“ (Jan 14,5) Jak často máme i my svěšenou hlavu, když se nám zdá, že naše situace dává málo důvodů k radosti! Ale i nám platí slavná, posilující odpověď Pána: „Já jsem ta cesta, pravda a život.“

K události, skrze kterou se Tomáš stal známým, došlo po vzkříšení Pána Ježíše. Když se poprvé zjevil deseti učedníkům, nebyl Tomáš s nimi a odmítal tomu věřit, dokud sám nebude moci vidět a vložit prst na místo Jeho ran. Tuto příležitost dostal o osm dní později. Tu ho Pán vyzývá: „Vztáhni sem svůj prst a viz mé ruce, a vztáhni sem svou ruku, a vlož ji do mého boku, a nebuď nevěřící, nýbrž věřící!“ Jakými city a myšlenkami musel být tento učedník pohnut, když vyslovil slova: „Pán můj a Bůh můj!“ – čímž se stal prvním člověkem, který Pána výslovně vyznal jako Boha (Jan 20,24-29).

Jakub, syn Alfeův

Kromě již zmíněného Jakuba, bratra Janova, tu byl ještě další apoštol tohoto jména, který je však pro rozlišení vždy jmenován Jakub, [syn] Alfeův.^⁴⁷ Mohl by být identický s „Jakubem malým“, zmiňovaným v Marku 15,40, ale není to jisté. O osobách, které jsou v Novém zákoně jmenovány tímto jménem, bylo vytvořeno mnoho domněnek, které však všechny nejsou dokazatelné. Jakub, syn Alfeův, může sice stát ve tmě historie, ale bude jednou s druhými apoštoly sedět na jednom ze dvanácti trůnů, aby soudil dvanáct pokolení Izraele, a jeho jméno bude na jednom ze dvanácti základů zdi nebeského Jeruzaléma (Mat. 19,28; Zj. 21,14).

Judas-Taddeus

Marek uvádí jako dalšího apoštola Taddea. Matouš ho nazývá „Lebbeus, s příjmím Taddeus“, a Lukáš po dvakrát „Judas, bratr Jakubův“ (Luk. 6,16; Sk. 1,13). Lebbeus znamená pravděpodobně „srdnatý“ (od hebrejského leb, „srdce“), Taddeus má podobný význam (od hebrejského tad, „hruď“), a Judas je řecká forma hebrejského jména Juda „chvála, čest“.^⁴⁸

Podobně jako u Jakuba vedl poměrně častý výskyt jména Judas v Novém zákoně k různým teoriím. Podle jednoho pojetí má být Judas-Taddeus totožný s Judou, bratrem Pána. Dokazatelné to však není.

Judas-Taddeus patří k méně známým apoštolům. Jen jednou slyšíme, že klade otázku, a opět to je Jan, který ji zaznamenal: „Judas, ne ten Iškariotský, mu říká: Pane, a co se stalo, že chceš zjevit sebe samého nám a ne světu?“ (Jan 14,22) Po Tomášovi a Filipovi je Judas třetím, jenž v těchto památných hodinách ještě nerozumí slovům Pána Ježíše. A Pán opět ve Své milosti odpovídá na otázku Svého učedníka. Ve Své odpovědi hledí kupředu do doby po Svém nanebevstoupení, v níž Otec a On budou bydlet u těch, kteří Ho milují: „Jestliže mne někdo miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat, a přijdeme k němu a učiníme u něho příbytek.“

Šimon Kananejský

U výčtu apoštolů nazývají Matouš a Marek Šimona Kananejským, zatím co Lukáš mu dává přízvisko Zelotes (řecky „horlitel“). Jméno Kananejský zde asi neznamená „obyvatel Kanánu“ (jako v Mat. 15,22), nýbrž je reprodukcí aramejského slova qan’an, které znamená rovněž „horlitel“.

Zda označení „horlitel“ skutečně znamená, že Šimon někdy patřil k extremistické židovské straně zélótů, jak si to většina badatelů dnes myslí, či zda obsahuje poukaz na jeho charakter, nebo – což by bylo nejkrásnější – zda má charakterizovat jeho oddanost Pánu Ježíši, nevíme. Když se Pavel sám označuje při pohledu nazpět za horlitele pro Boha a své otcovské tradice (Sk. 22,3; Gal. 1,14), pak tím míní v každém případě svůj osobní postoj, a nikoli nějakou stranickou příslušnost, bez které zjevně většina křesťanů nemůže žít. Jestliže Pavel ale Korintským potvrzuje, že oni horlí o duchovní dary (1. Kor. 14,12), když v Titovi 2,14 říká, že Boží vlastní lid má být horlivý v dobrých skutcích, a jestliže Petr povzbuzuje k napodobování dobrého (1. Pet. 3,13), pak oba používají totéž slovo „horlitel“ (řecky zêlôtês), a nikdo by přitom nemyslel na stranu zélótů.

Také Šimon Kananejský patří k apoštolům, o nichž nejsou známé žádné další podrobnosti. Ale jeho jméno je provždy zaznamenáno v Božím slovu a je zapsáno v nebesích. Jeho přízvisko smí i pro nás být trvalým povzbuzením.

Judas Iškariotský

Učedník, jmenovaný ve všech čtyřech seznamech apoštolů jako poslední, je Judas Iškariotský. Jeho jméno není ve Svatém písmu nikdy zmíněno, aniž by Duch Svatý nepoukázal na jeho hrozný čin, zradu Pána Ježíše. Nesl jméno jednoho z otců pokolení, Judy. Se jménem jeho otce Šimona se setkáváme vícekrát v Janově evangeliu, které, jak jsme už viděli, obsahuje některé podrobnosti o apoštolech, které ve třech synoptických evangeliích chybějí (Jan 6,71; 12,4; 13,2.26;). Jeho přízvisko Iškariotský je hebrejské. Isch Qerijot znamená „muž z Kerijot“ (srv. s Jer. 48,24; Amosem 2,2). Také v tomto jménu chtěli někteří vidět označení nějaké strany, totiž latinské slovo sicarius, „zákeřný vrah“, což by i z Judy činilo přívržence strany zélótů (srv. se Sk. 21,38).

Tento muž, který nosil společnou pokladnu apoštolů (Jan 13,29), je v Janovi 12,6 nazván zlodějem, a to u příležitosti pomazání Pána v Betanii, kde nejen on, nýbrž i všichni ostatní učedníci vyjádřili svou nevoli kvůli domnělému plýtvání. Už předtím, po nasycení pěti tisíců, Pán Ježíš naznačil jeho podstatu, ovšem aniž by jmenoval jeho jméno: „Zdali jsem vás nevyvolil dvanáct? A jeden z vás je ďábel.“ (Jan 6,70)

Pán tohoto zrádce, kterého znal od začátku, po tři roky snášel (Jan 13,11)! Ano, krátce předtím, než tento „syn zatracení“ vyšel do noci, aby provedl svůj satanský plán, se Pán ještě k němu sklonil, aby mu umyl nohy. Jaká nepochopitelná trpělivost a milost! Pak polibek zrádce, zoufalství a nakonec smrt a věčné zatracení!

Avšak počet dvanácti apoštolů musel zůstat podle vůle Pána zachován. Tak byl Matěj (Matthias), jeden z Ježíšových učedníků, který s Ním chodil od Jeho křtu až k Jeho vzkříšení, podle božského určení přičten k jedenácti apoštolům (Sk. 1,26).

Ze všech jejich osobních, charakterových a sociálních rozdílností vyvolává Pán Své apoštoly, ale ne kvůli těmto rozdílům, nýbrž protože On jediný z nich může učinit nové lidi. Jen Juda Iškariotský nám ukazuje jinou stránku: Pouhá známost Pána Ježíše nestačí k záchraně. Je nutná osobní víra v Něho, ale právě ta Judovi chyběla, a proto věčně zahynul.

Pán s autoritou dává některým ze dvanácti nová jména. Nejen zde, nýbrž ve všech „seznamech apoštolů“ stojí Petr na prvním místě a Juda Iškariotský na posledním místě, zatím co ostatní apoštolové jsou vyjmenováváni v rozdílném pořadí.

Ke skutečnému vyslání dvanácti apoštolů dochází teprve v kapitole 6,7. Až do té doby byli „s Ním“, prožívali společenství s Ním a učili se od Něho. Uzdravování nemocných a vyhánění démonů jsou v Dopisu Židům 6,5 nazvány „divy budoucího věku“. Dokazují, že přišel pravý Král Izraele a jako takového legitimovaly Pána Ježíše. Protože Jej Jeho lid nepřijal, bude se toto po zjevení Pána ve slávě v budoucím věku opakovat.

V domě: rouhání Duchu (Marek 3,20-30)

⁽²⁰⁾A přicházejí^⁴⁹ do jednoho domu. A opět se schází zástup, takže ani nemohli jíst chléb. ⁽²¹⁾A když to slyšeli jeho příbuzní, vyšli, aby se ho chopili; neboť řekli: Je mimo sebe.

⁽²²⁾A učení v Písmu, kteří sestoupili z Jeruzaléma, řekli: Má Beelzebula; a: Skrze^⁵⁰ knížete démonů vyhání démony.

⁽²³⁾A přivolal je k sobě a mluvil k nim v podobenstvích: Jak může Satan vyhánět Satana? ⁽²⁴⁾A jestliže je nějaké království se sebou rozdvojeno, tak ono království nemůže obstát. ⁽²⁵⁾A jestliže je nějaký dům sám se sebou rozdvojen, tak nebude moci onen dům obstát. ⁽²⁶⁾A jestliže Satan povstává proti sobě samému a je rozdvojen, tak nemůže obstát, nýbrž má konec. ⁽²⁷⁾Nikdo ale nemůže vniknout do domu silného a uloupit jeho domácí nářadí, leč nejprve toho silného sváže, a potom vyloupí jeho dům.

⁽²⁸⁾Amen /Vpravdě/, pravím vám: Všechny hříchy budou synům lidí odpuštěny, a rouhání, kterými se mohou rouhat; ⁽²⁹⁾kdokoli se ale rouhá proti Duchu Svatému, nemá odpuštění na věčnost, nýbrž je vinen věčným hříchem – ⁽³⁰⁾protože řekli: Má nečistého ducha.

Pán se nyní vrací do jednoho domu (snad do Petrova domu, srv. s kap. 1,29)^⁵¹. Dům je ve Svatém písmu často obrazem určitého odloučeného místa, na kterém může být pěstováno obecenství – zde ve společné službě s tím dokonalým Služebníkem. Avšak také až sem za Ním jdou davy lidí. Obléhají malý hlouček učedníků, který je s Ním, takovým způsobem, že už ani nemají možnost, aby vyhověli nutným potřebám, jako je jídlo (v. 20).

Jeho rodinní příslušníci se dovídají o Jeho přítomnosti v tomto domě a vydávají se na cestu, aby se Ho chopili. Ach, jim bylo trapné a nepříjemné, že jeden z jejich blízkých se Svým konáním dostal do středu veřejného zájmu, a dokonce byl od těch přece vážených duchovních vůdců lidu nenáviděn a pronásledován. Byla to omluva, že Jej označili za jsoucího „mimo sebe“ (my bychom možná řekli: za nervově příliš podrážděného), nebo to bylo skutečně jejich přesvědčení? Cožpak neviděli, že to byla horlivost o dům Boha, Jeho Otce, která Jej stravovala (v. 21)?

Přední lidu se vyznačovali jiným postojem. Možná, že byli informováni od místních farizeů a podnikli dlouhou cestu z Jeruzaléma do Galileje, která obnáší přibližně 100 km, aby si udělali úsudek: „Má Beelzebula“^⁵²; a: „Skrze knížete démonů vyhání démony.“ (v. 22) Tento hrozný úsudek těch, kteří to nyní skutečně mohli a museli vědět lépe, nemůže však Pán přehlížet. Svolává je, aby proti jejich hroznému chybnému úsudku postavil spravedlivý, ale věčný, hrozný Boží rozsudek.

Předkládá jim tři krátká podobenství, jimiž ozřejmuje neudržitelnost jejich posouzení a Svou vlastní moc. Nejprve jim vysvětluje, jak nemožné a nesmyslné je tvrdit, že Satan sám sebe vyhání. Když se totiž nějaké království dostane do občanské války, zničí se. Druhé podobenství popisuje ještě užší okruh. Když v manželství nebo v rodině vládne trvalý spor, je koncem zmatení a zkáza. Pro to je, žel, dnes více než kdy dříve dostatek příkladů. Kdyby Satan pracoval proti svým služebníkům, zničil by vlastní vládu (v. 23-26).

Ve třetím podobenství Pán Ježíš ukazuje, jak se věci skutečně mají. Tím silným je zde Satan, a jeho domem je svět, jehož bohem a knížetem se on sám učinil. Pán Ježíš je Ten, jenž Svým příchodem na zem vnikl do domu toho silného, do okruhu moci Satana. Už ve Svém životě na zemi, ne teprve při Své smrti, dokázal, že je silnější: Jeho moc byla ukázána každým uzdravením posedlého, každým vyhnáním démonů. Tak už během Svého života vnikl do domu silného a oloupil ho. Když potom na kříži podle Boží vůle zemřel za ztracené hříšníky, s konečnou platností skrze smrt zničil toho, jenž má moc smrti, to jest ďábla, a vysvobodil všechny, kteří po celý život byli poddáni otroctví (Žid. 2,14.15). Satan je poražený nepřítel, a Kristus je Vítěz (v. 27)!

Pak se obrací přímo na učené v Písmu z Jeruzaléma se zničujícím rozsudkem: „Amen /Vpravdě/, pravím vám: Všechny hříchy budou synům lidí odpuštěny, a rouhání, kterými se mohou rouhat; kdokoli se ale rouhá proti Duchu Svatému, nemá odpuštění na věčnost, nýbrž je vinen věčným hříchem – protože řekli: Má nečistého ducha.“ (v. 28-30) Hříchem, pro který ve věčnosti není od Boha odpuštění, byl postoj těchto učených v Písmu vůči Pánu Ježíši, který na zemi žil jako čisté a dokonalé zjevení Boha. Jeho milostivé, spravedlivé a svaté jednání v síle Ducha Svatého připsali tito zaslepení lidé ďáblovi a Jeho samého označili za někoho, kdo je posedlý démonem. To je rouhání proti Duchu Svatému. Takový hřích mohl být spáchán jen během přítomnosti Syna Božího na zemi úplně zatvrzenými nepřáteli Krista.

Už mnohé Boží dětí se domnívaly, že se dopustily hříchu proti Duchu Svatému. Tím se dostaly do velkých těžkostí. Jim nechť jako pomoc a útěcha slouží to, že Pán Ježíš zde nemluví o hříchu proti Duchu, nýbrž o „rouhání proti Duchu Svatému“. Každý hřích se obrací proti Bohu, a tím také proti Duchu Svatému, který je Osoba Božství (srv. se Sk. 5,3.4.9). Protože si Svaté písmo neodporuje, musí zde být tedy míněn zcela zvláštní hřích ve zcela zvláštní situaci. K tomu Pán výslovně říká, že všechny ostatní hříchy a rouhání mohou dojít odpuštění. Mysleme jen na 1. J. 1,9: „Jestliže vyznáváme své hříchy, on je věrný a spravedlivý, aby nám hříchy odpustil a očistil nás od vší nespravedlnosti.“ Ti, kteří se dopustili tohoto přesně definovaného rouhání, nepociťovali žádnou lítost ani pokání kvůli svému hříchu. A nakonec budiž ještě jednou zopakováno, že rouhání proti Duchu Svatému se dotýká jedině a pouze na zemi žijícího, požehnání udělujícího Syna Božího.

Venku: Rodinní příslušníci Pána Ježíše (Marek 3,31-35)

⁽³¹⁾A přicházejí^⁵³ jeho matka a jeho bratři; a stojíce venku, poslali k němu a volali ho. ⁽³²⁾A zástup seděl okolo něho; a říkají mu: Hle, tvá matka a tvoji bratři^⁵⁴ venku hledají tebe. ⁽³³⁾A on jim odpověděl a říká: Kdo je moje matka a moji bratři? ⁽³⁴⁾A pohleděl dokola na ty v kruhu kolem něho sedící a říká: Hle, moje matka a moji bratři; ⁽³⁵⁾neboť kdokoli činí vůli Boží, ten je můj bratr a moje sestra a moje matka.

Ještě jednou jsou zde zmíněni tělesní rodinní příslušníci Pána Ježíše (srv. s v. 21). Nyní se před domem objevuje Jeho matka a Jeho tělesní bratři. O Jeho bratrech ze Svatého písma víme, že během Jeho pozemského života v Něho nevěřili (Jan 7,5). Proto jsou také duchovně ještě „venku“. Nejsou považováni za náležející k okruhu těch, kteří jsou „u Něho“ (v. 31). Když k Němu davem proniká volání příbuzných, kteří Ho hledali, pohlédne na ty, kteří jsou kolem (srv. s v. 5), kteří Jej obklopovali v kruhu, a odpovídá: „Hle, moje matka a moji bratři; neboť kdokoli činí vůli Boží, ten je můj bratr a moje sestra a moje matka.“ (v. 34.35) Vztahy víry Mu byly důležitější než pouta přirozenosti. Slovem „Hle“ poukazuje na ty, kteří seděli okolo Něho, kteří v tehdejší době patřili k věrnému ostatku Židů, věřili v Něho a činili Boží vůli. Ti pro Něho byli pravými „příbuznými v duchu“.

Pán Ježíš jako člověk vstoupil do pozemských vztahů, které dokonale naplnil. Jako dítě byl například poddán Svým rodičům (Luk. 2,51). Ale když Jeho matka na svatbě v Káni chtěla ovlivnit Jeho jednání, musel jí říci: „Co mám s tebou co činit, ženo?“ (Jan 2,4) A přece prokázal Svou péči o ni ještě na kříži, když ji poručil péči Svého učedníka Jana (Jan 19,26). Pro našeho Pána měly přirozené vztahy, do nichž ve Svém ponížení vstoupil, svůj význam, ale výše stály duchovní vztahy k těm, kteří v Něho uvěřili. Z toho se můžeme také my učit.

Bůh dal ve stvoření manželství a rodině jejich místo. V nich prožívaných vztahů má být dbáno nejen od Jeho dětí, nýbrž ode všech lidí jako Jeho stvoření. Muži mají milovat své ženy, ty mají být poddané svým mužům, děti mají poslouchat své rodiče a ctít je, otcové nemají popouzet děti (srv. s Ef. 5,22-6,4; Kol. 3,18-21). Ale skrze víru byl utvořen nový, vyšší vztah. A nyní je to tak, že když přirozené vztahy stojí v cestě duchovnímu vztahu, má ten duchovní vždy přednost. Proto říká Pán i nám: „Kdo miluje otce nebo matku více než mne, není mne hoden.“ A: „Jestliže někdo ke mně přichází a nemá v nenávisti svého otce a svou matku a svou ženu a své děti a své bratry a své sestry, k tomu ale také svůj vlastní život, tak nemůže být můj učedník.“ (Mat. 10,37; Luk. 14,26). Tyto výroky nechtějí přirozené vztahy dávat stranou nebo je ničit, nýbrž kladou jejich hodnotu za nebo pod duchovní vztah k Němu. Má velký význam těmto myšlenkám správně rozumět a nedávat u duchovních rozhodnutí přednost rodinným ohledům!

Kapitola 3

V synagoze: Uschlá ruka (Marek 3,1-6)