Neznámý

⁽¹⁾A po několika dnech vešel opět do Kafarnaum a stalo se známým, že je v domě. ⁽²⁾A [ihned] se shromáždili mnozí, takže ani u dveří nebylo žádné místo; a mluvil k nim slovo. ⁽³⁾A přicházejí k němu a přinášejí ochrnutého, neseného od čtyř. ⁽⁴⁾A protože kvůli zástupu k němu nemohli přistoupit^²⁶, odkryli střechu, kde byl; a když ji vylámali, spustili lůžko, na kterém ten ochrnutý ležel. ⁽⁵⁾A když Ježíš viděl jejich víru, říká tomu ochrnutému: Dítě, tvé hříchy jsou^²⁷ odpuštěny. ⁽⁶⁾Ale seděli tam někteří z učených v Písmu a přemýšleli ve svých srdcích: ⁽⁷⁾Co tento tak mluví? Rouhá se. Kdo může odpouštět hříchy, než jen jeden, Bůh? ⁽⁸⁾A ihned poznal Ježíš ve svém duchu, že tak u sebe přemýšlejí, a říká jim: Co přemýšlíte toto ve svých srdcích? ⁽⁹⁾Co je snadnější říci ochrnutému: Tvé hříchy jsou odpuštěny, nebo říci: Vstaň, vezmi své lůžko a choď? ⁽¹⁰⁾Abyste ale věděli, že Syn člověka má moc^²⁸ na zemi odpouštět hříchy – říká ochrnutému: ⁽¹¹⁾Pravím tobě, vstaň, vezmi své lůžko a jdi do svého domu. ⁽¹²⁾A on vstal, vzal ihned lůžko a vyšel ven přede všemi, takže se všichni užasli a oslavovali Boha a říkali: Nikdy jsme neviděli nic takového!

Po přeběhnutí několika dnů přichází Pán Ježíš, ten neúnavný Služebník, „opět“ do Kafarnaum (srv. s v. 13; kap. 1,21; 3,1). Už brzy je v tom malém městě známo, že je v jednom domě (v. 1), a mnozí přicházejí do toho domu, který je brzy lidmi naplněn až ke dveřím.

Co tyto lidi tak přitahovalo? On „k nim mluvil slovo“ (v. 2). Neučil je jako učení v Písmu, jejichž naučení o všelijakých možných vedlejších věcech zákona neměla žádnou duchovní sílu. Slova, která Ježíš říkal lidem, byla „slova milosti“ a „duch a život“ (Luk. 4,22; Jan 6,63)! Zjevovala Boží svatost a milost a přiváděla hříšníky do Jeho světla, takže mohli být zachráněni. „Slovo“ je nejkratší označení pro celé Boží poselství, ať to je evangelium nebo poučování věřících (srv. s kap. 4.33; 2. Tim. 4,2).

Tu náhle přicházeli čtyři muži, kteří chtějí ochrnutého, jenž ležel na nosítkách, přinést k Pánu (v. 3). Ochrnutí toho muže je obraz naprosté neschopnosti a bezmocnosti na duchovním poli. Připomíná nám to, že nikdo nemůže sám sebe vykoupit.

Jeho pomocníci jistě slyšeli o uzdraveních posedlých, nemocných a trpících, která v minulých dnech už v Kafarnaum vykonal. Že se nemohli do domu dostat dveřmi, pro ně nepředstavovalo překážku (srv. s v. 2). Vylezli i s ochrnutým na střechu, která zřejmě – jak je to v oněch krajinách obvyklé až dodnes – byla plochá, odstranili přikrytí a spustili postel s ochrnutým dolů (v. 4).

Jaká víra, ale také jaká láska k tomu ochrnutému! Tito čtyři muži udělali, co mohli, aby ochrnutého přivedli k Pánu! Není to krásný příklad a také povzbuzení pro nás, abychom rovněž vedli lidi k Pánu Ježíši? Čtyři malomocní v době krále Jorama, kteří jako první zpozorovali útěk syrského vojska, si řekli: „Den tento je den dobrých novin; a my mlčíme. Budeme-li čekat…, postihne nás vina.“ (2. Král. 7,9) U těch čtyř malomocných to bylo vědomí odpovědnosti, u čtyř průvodců ochrnutého zde to však byla láska, která je vedla. Učedník Ondřej přivedl k Pánu Ježíši svého bratra Šimona jako jednotlivec (Jan 1,42), zatím co ochrnutý u rybníka Bethesdy musel říci: „Nemám žádného člověka…“ (Jan 5,7) Přesto i on zakusil Boží milost k uzdravení a záchraně.

Víra těch mužů nezůstala Pánu Ježíši skryta. Nejen ten ochrnutý, nýbrž také jeho čtyři pomocníci měli víru, která jim dala překonat všechny překážky. Mocná a zároveň milostivá slova Pána Ježíše proto znějí: „Dítě, tvé hříchy jsou odpuštěny.“ (v. 5) Možná, že se to zdálo zvláštní nejen učeným v Písmu, nýbrž také ostatním přítomným, že slyšeli ne o uzdravení, nýbrž o odpuštění hříchů. Ale Pán Ježíš věděl, co dělá! Chopil se zla u kořene, neboť nemoci jsou následek hříchu, který přišel na svět. Uzdravení byl Boží div, odpuštění důkaz Jeho milosti.

Učení v Písmu řekli jen ve svých srdcích, tedy pro lidi neslyšitelně: „Co tento tak mluví? Rouhá se. Kdo může odpouštět hříchy, než jen jeden, Bůh?“ (v. 6.7) V základu vzato, ani neříkali nepravdu, neboť vskutku jen Bůh může odpouštět lidem pro věčnost jejich hříchy. Ale co nepoznali, bylo to, že Ten, jenž stál před nimi, je věčný Boží Syn, a tedy Bůh sám! Sice se ponížil a přijal tvářnost služebníka, zůstal ale stále Bohem. Jeho božská vševědoucnost je vyjádřena v tom, že ve svém duchu „ihned“ poznává jejich přemýšlení a ptá se jich: „Co přemýšlíte toto ve svých srdcích? Co je snadnější říci ochrnutému: Tvé hříchy jsou odpuštěny, nebo říci: Vstaň, vezmi své lůžko a choď?“ (v. 8.9)

Pohledíme-li na to z lidského stanoviska, které tito nevěřící učení v Pís-mu zaujímali, skutečně se zdá, že je snadnější učinit nepřezkoumatelné vyjádření o odpuštění hříchů, než uzdravit viditelně nemocného člověka. Ale pro Boha je nekonečně důležitější, aby lidé vlastnili odpuštění hříchů, než aby byli zdraví. Aby těmto nepřátelsky smýšlejícím lidem nyní potvrdil pravdu Svého prvního výroku, dodává k tomu: „Pravím tobě, vstaň, vezmi své lůžko a jdi do svého domu.“ (v. 10.11)

Pán Ježíš se zde nazývá „Syn člověka“. Tento titul se u Marka vyskytuje 14krát a je tím dvojnásobně dáno dokonalé svědectví o Jeho postavení jako člověka na zemi, ale také o Jeho vyvýšení a oslavení, jak je to ukázáno už v Žalmu 8 a v Knize proroka Daniele (Marek. 2,10.28; 8,31.38; 9,9.12.31; 10,33.45; 13,26; 14,21 [2x]. 41.62; srv. s Žalmem 8,5-7; Dan. 7,13).

Výraz „na zemi odpouštět hříchy“ se zdá být na první pohled obtížný. Nemůže se zde jednat o plnou moc ke „správnímu“ odpuštění, které je určeno pro soužití věřících na zemi a které Pán Ježíš udělil Svým učedníkům (Jan 20,23), neboť to předpokládá věčné odpuštění z Boží strany. To však nebylo před výkupným dílem z Golgoty ještě plně zjeveno. Co tedy můžeme z těchto slov vyjmout, je vážná skutečnost, že člověk může obdržet odpuštění hříchů z Boží strany jen během svého života na zemi! Jestliže je zde neobdrží, neobdrží je ani v celé věčnosti.

Ten kdysi ochrnutý, který je nejen uzdraven pro život na zemi, nýbrž zachráněn pro celou věčnost, může nyní jít do svého domu. Jaká proměna! Není divu, že „se všichni užasli a oslavovali Boha a říkali: Nikdy jsme neviděli nic takového!“ (v. 12).

A přece: Ačkoli se v Kafarnaum děly takové velké divy, že Pán vložil lidem v Nazaretu do úst tato slova: „Řeknete ke mně ovšem toto přísloví: Lékaři, uzdrav se sám; všechno, co jsme slyšeli, že se dělo v Kafarnaum, učiň také zde ve svém otcovském městě!“ (Luk. 4,23), musel později právě tomuto městu přinést hluboce smutné poselství. „A ty, Kafarnaum, které jsi bylo vyvýšeno až k nebi, budeš svrženo až do Hádes.“ (Luk. 10,15) Z Kafarnaum se později stalo město trosek, které až dodnes nebylo znovu postaveno.

Povolání Matouše-Léviho (Marek 2,13-17)

⁽¹³⁾A vyšel opět k jezeru a celý zástup přišel k němu a on je učil. ⁽¹⁴⁾A když šel kolem, viděl Léviho, syna Alfeova, sedět u celnice a říká mu: Pojď za mnou! A on vstal a šel za ním.

⁽¹⁵⁾A stalo se, že ležel u stolu v jeho domě; a mnozí celníci^²⁹ a hříšníci leželi u stolu s Ježíšem a jeho učedníky; neboť jich bylo mnoho, a následovali ho. ⁽¹⁶⁾A když jej učení v Písmu a farizeové^³⁰ viděli jíst s hříšníky a celníky, říkali jeho učedníkům: [Proč] jí [a pije] s celníky a hříšníky? ⁽¹⁷⁾A když to Ježíš slyšel, říká jim: Ne silní potřebují lékaře, nýbrž nemocní. Nepřišel jsem volat spravedlivé, nýbrž hříšníky.

Pán Ježíš je neúnavně zaměstnán tím, aby Svému lidu ohlašoval Boží milost a Jeho cesty s ním. Kafarnaum leželo v blízkosti hranice Galileje a bylo celním místem (v. 13). Když šel Pán kolem, uviděl celníka Léviho („Příchylnost“), syna Alfeova, sedět v jeho celnici. Srovnání s Matoušem 9,9 ukazuje, že tento je totožný s Matoušem („Dar [Boží]“), který se objevuje ve všech seznamech apoštolů. Jako mnoho jiných osob měl dvě jména: Lévi a Matouš.

Celníky bylo u Židů stejně tak opovrhováno jako pohanskými národy (srv. s Mat. 18,17). Protože sloužili nenáviděným římským okupantům, byli považováni za zrádce národa. K tomu se často pokoušeli obohatit se navýšeným výběrem cla (srv. s Luk. 3,13; 19,8). Ale Pán Ježíš viděl Svýma božskýma očima také tyto lidi. Obrátil se k tomu muži slovy: „Pojď za mnou!“ (v. 14) Lévi-Matouš ihned poslechl volání Pána. Lukáš k tomu připojuje: „A on opustil všechno…“ (Luk. 5,28) Tato slova jsou pozoruhodná, protože následující verš informuje o tom, že Pán se účastnil v domě Léviho velké hostiny, která se konala asi téhož dne. Této hostiny se účastnil nejen Pán Ježíš se Svými učedníky^³¹, nýbrž i mnoho celníků, a také zjevně známí hříšníci. Muselo to být velké množství lidí, protože Marek se výslovně zmiňuje: „…, neboť jich bylo mnoho, a následovali ho.“ (v. 15)

Jak ji mohl Lévi uspořádat, když vše opustil? Protože se od svého pozemského vlastnictví oddělil nejen navenek, nýbrž v prvé řadě vnitřně. Následování jeho nového Pána se mu stalo tak důležitým, že vše ostatní muselo zůstat za tím. Pro Krista se vzdal všeho. Tuto skutečnost Pán, znalec srdce, viděl. Proto mohl Lévimu vše opět svěřit, protože věděl, že nyní to už nebude používat jen pro sebe, nýbrž pro svého Pána a Mistra a k požehnání pro druhé.

A jakou společnost vidíme na té hostině v domě Léviho! Byli to hříšníci, jimž Syn člověka daroval odpuštění, celníci, kteří tak jako Lévi chtěli následovat volání Pána, krátce, v duchovním ohledu ubozí z lidu. Tito lidé viděli, že potřebují pomoc a že tu je Jeden, který jim ji mohl dát. Ano, On byl „přítel celníků a hříšníků“ (Mat. 11,19).

Učení v Písmu a farizeové, kteří to viděli, byli Jeho chováním rozhořčeni. Učení v Písmu byli od babylonského zajetí ti, kteří lid vyučovali o zákonu (viz kap. 1,22; srv. s Ezdrášem 7,1-6). Farizeové mezi nimi tvořili zvlášť přísnou skupinu. Pavel, jenž původně sám patřil k farizeům, je později nazývá „nejpřísnější sektou našeho náboženství“ (Sk. 26,5). Farizeové se považovali za pravé strážce zákona, jehož zachovávání přísně dodržovali a přísně na ně dohlíželi.

Podle pojetí těch dvou skupin se Pán znečistil společenstvím s hříšnými lidmi, jako byli celníci. Někteří z nich Ho ve svých srdcích těžce kritizovali už v synagoze v Kafarnaum (v. 6-7). Ani nyní neoslovují bezprostředně Pána Ježíše, nýbrž Jeho učedníky, a ptají se jich: „Proč jí a pije s celníky a hříšníky?“ (v. 16) Ještě nechtějí vyslovit ani Jeho jméno! Tak se pokoušeli uvést Pána u Jeho učedníků v nevážnost.

Avšak Pán bdí nad těmi Svými. Slyšel také tuto skrytou žalobu těch, kteří se stále jasněji projevovali jako Jeho nepřátelé. Svou odpovědí ničí moudrost těchto domněle moudrých. Proč tito lidé nepřijali svého Mesiáše? Protože Ho podle svého oceňování nepotřebovali. Domnívali se, že jsou silní a spravedliví. Nuže, pak nepotřebovali žádného Lékaře a žádného Vykupitele. Pán Ježíš přišel, aby oznámil Boží milosrdenství. To však potřebovali jen duchovně nemocní a hříšníci (v. 17). Zachránit takové byl Jeho úkol.

Otázka půstu (Marek 2,18-22)

⁽¹⁸⁾A učedníci Janovi a farizeové se postili; a /oni/ přicházejí a říkají mu: Proč se postí učedníci Janovi a učedníci farizeů, tvoji učedníci se ale nepostí? ⁽¹⁹⁾A Ježíš jim řekl: Mohou se snad společníci ženicha^³²postit, pokud je ženich u nich? Dokud mají ženicha u sebe, nemohou se postit. ⁽²⁰⁾Přijdou ale dny, kdy od nich bude ženich odejmut, a potom, v onen den, se budou postit. ⁽²¹⁾Nikdo nepřišívá záplatu z nového^³³ sukna na starý šat; jinak se od něho to vložené odtrhne, nové od starého, a trhlina se zhorší. ⁽²²⁾A nikdo neplní nové víno do starých měchů; jinak víno roztrhne měchy a víno se vylije, a měchy se zkazí^³⁴; nýbrž nové víno se plní do nových měchů.

Podle Matouše 9,14 to byli učedníci Jana Křtitele, kteří se na Pána Ježíše obrátili s otázkou ohledně půstu. Ale z našeho oddílu vyplývá, že tato otázka zaměstnávala také jiné lidi. Zájmeno „oni“ se zde může vztahovat jak na Janovy učedníky, tak na farizeje, nebo na obojí. Ale je třeba jistě rozlišovat mezi zákonickým půstem farizeů a půstem Janových učedníků, kteří se připravovali na příchod Mesiáše (v. 18).

Ani ve Starém, ani v Novém zákoně nenalézáme výslovný příkaz, v němž by byl půst předepsán. V obou částech Svatého písma však zaujímá dočasné zdržování se pokrmů a nápojů významné místo. Význam půstu je vyjádřen velmi jasně v Žalmu 35,13: „Já v nemoci jejich pytlem jsem se přiodíval, duši svou postem trápil, a sám u sebe za ně často se modlil.“ Půst je vědomé zaujetí odstupu od pozemských a přirozených věcí, aby se srdce mohlo zabývat nebeskými a duchovními předměty.

Bohu libý půst byl ve Starém zákoně navenek viditelným vyjádřením hlubokého vnitřního sklonění se. Avšak už prorok Izaiáš musel v Božím jménu pranýřovat znetvoření půstu v izraelském lidu a volat k opravdovému půstu a pravému pokání (Iz. 58,1-7). Také v Novém zákoně znali Židé zvyk postit se. Pán Ježíš dává ve Svém podobenství o farizeovi a celníku v chrámu tomu prvnímu vyslovit samolibá slova: „Bože, děkuji tobě, že nejsem jako jiní lidé, dráči, nespravedliví, cizoložníci, aneb jako i tento celník. Postím se dvakrát týdně, desátky dávám ze všech věcí, kterými vládnu.“ (Luk. 18,11.12) Tehdejší půst byl tedy u mnoha Židů náboženským cvičením, jak tomu je ještě dnes v křesťanských církvích a různých náboženstvích (např. v islámu).

Na otázku, proč se učedníci Pána Ježíše v protikladu k učedníkům Janovým a farizeů nepostí, dává Pán Ježíš odpověď ve formě podobenství. Představuje se v něm jako ženich pozemské Hospodinovy nevěsty, to jest Izraele (Církev, novozákonní nevěsta, ještě nebyla zjevena; srv. s Iz. 62,5; Zj. 21,2). Jako Mesiáš byl nyní u Svého pozemského lidu – nebyl to důvod k radosti pro ty, kteří Jej uznávali za svého Krále? „Společníci ženicha“ nebo „synové svatební komnaty“ byli Židé, kteří v Něho věřili, především Jeho učedníci. Ti v Jeho společnosti neměli už žádnou příčinu k půstu (v. 19).

Ale tak to nezůstane stále. Ženich od nich bude brzy vzat. Jeho hodina ještě nepřišla, ale Jeho zavržení ze strany vůdců se rýsovalo stále zřetelněji. Už brzy vyvrcholí v rozhodnutí zabít Jej (viz. kap. 3,6). Když přijde od Boha určený čas, On zemře. Pak budou mít Jeho učedníci zármutek (v. 20; srv. s Luk. 24,17b; Janem 16,20). Ten však nebude trvat dlouho, neboť po Jeho vzkříšení se měl proměnit v radost: „I zradovali se učedníci, vidouce Pána.“ (Jan 20,20; srv. s Luk. 24,52)

Dvěma dalšími obrazy nebo podobenstvími zakončuje Pán Ježíš Svá naučení tazatelům. Ozřejmuje jim tím, že kvůli Jeho zavržení ze strany Jeho lidu nastane obrovská proměna. To staré, tj. dobu zákona, nelze slučovat s tím novým, tj. s dobou milosti. V denním životě nepřijde nikdo na myšlenku, aby starý, onošený kus oděvu opatřil záplatou z nové, pevné látky. Záplata nedostane oporu, odtrhne se a učiní věc jen ještě horší. V tomto obrazu je vyjádřeno, že obnovení nebo „oprava“ první smlouvy, kterou Izrael porušil, je nemožná (srv. s Jer. 31,32; Žid. 8,9). Dopis Židům proto říká: „Co ale zestarává a stárne, je blízké zániku.“ (Žid. 8,13) Kristova krev je jak základem nové smlouvy s Jeho pozemským lidem, tak i vztahu Boha k Církvi v přítomné době milosti. To je to nové, co zde není k tomu, aby zlepšovalo nebo „opravovalo“ to staré (v. 21).

V druhé části jde o jiný pohled. Tekutiny byly často uchovávány a transportovány v měších, tj. zvlášť k tomu upravených stažených kozích kůžích. Nové^³⁵, nebo mladé, víno nemohlo být plněno do starých, vetchých měchů, neboť by je zkazilo, a tím by se vylilo. Potřebovalo proto nové, pružné měchy, které byly v stavu je uchovat. Na tomto obrazu je zřejmé, že to nové, co bylo Pánem přineseno, by bylo vystaveno nebezpečí, kdyby se „vlévalo“ do forem staré smlouvy (v. 22).^³⁶

Žel, že se to přesto od začátku dělo. To velmi jasně ukazuje Dopis Galatským. Křesťané v Galacii byli v nebezpečí, že budou spolu směšovat staré a nové, zákon a milost, a museli si nechat říci: „Poté co jste začali v Duchu, chcete nyní v těle dokončovat?“ (Gal. 3,3) Tak to, žel, zůstalo v širokých částech křesťanstva až dodnes.

Jedení klasů v sobotu (Marek 2,23-28)

⁽²³⁾A stalo se, že šel v sobotu skrze obilná pole^³⁷; a jeho učedníci začali při chůzi trhat klasy. ⁽²⁴⁾A farizeové mu říkají: Hle, proč dělají v sobotu, co není dovoleno? ⁽²⁵⁾A on jim říká: Nikdy jste nečetli, co udělal David, když trpěl nedostatkem a on a ti, kteří byli s ním, měli hlad? ⁽²⁶⁾Jak vešel do domu Božího v době Abiatara, nejvyššího kněze, a jedl chleby předložení (které nikdo nesmí jíst, než jen kněží) a dal také těm, kteří byli s ním? ⁽²⁷⁾A řekl jim: Sobota byla stvořena kvůli člověku a ne člověk kvůli sobotě; ⁽²⁸⁾tedy je Syn člověka Pánem i soboty.

Boží Služebník byl neúnavně činný. Když v sobotu, ve dni odpočinku, procházel se Svými učedníky obilnými poli, nebyla to nějaká procházka, nýbrž nalézali se ve službě. Učedníci „při chůzi“ trhali klasy, aby utišili svůj hlad (v. 23). Matouš výslovně píše, že učedníci měli hlad, a Lukáš svým časovým údajem poukazuje na dobu žně. „Druho-první sobota“ byla druhá sobota po svátku Pascha a první po obětování snopu prvotin z nové žně (srv. s 3. M. 23,10-12).

Stále číhající farizeové vyčítají svou otázkou Mistrovi, jako tomu odpovědnému, jednání Jeho učedníků jako přestoupení zákona. Šlo jim, jako tak často, o odpočinutí soboty, jehož dodržování je v zákoně stále znovu vyzdvihováno (v. 24; srv. s 2. M. 20,8-11; 23,12; 31,13; 34,21; 35,2 atd.). Trhání klasů nebylo samo o sobě hříchem, to věděli i farizeové (5. M. 23,25). Podle jejich výkladu zákona však bylo i trhání plodů k okamžitému jedení „práce na žni“, která byla v sobotu zakázána. Ve své falešné horlivosti o zákon odmítali Toho, který jim ho kdysi dal!

Pán ve Své moudrosti odpověděl na otázku Svých odpůrců protiotázkou, která se vztahovala na Boží slovo. Uměl „meč Ducha, jenž jest slovo Boží“ (Ef. 6,17), dokonale používat, jak to dokázal už při pokušeních na poušti (Mat. 4,4.7.10). Tentokrát uvedl událost, která vykazovala obdoby s aktuální situací. Když David, který byl Bohem vyvolený za krále Izraele, byl na útěku před svým nepřítelem Saulem, přišel do Nob, kde u stanu setkávání byl nejvyšší kněz Achimelech, otec Abiatara^³⁸. Na Davidovu prosbu o pět chlebů Achimelech odpověděl, že k dispozici jsou jen chleby předložení, které byly právě nahrazeny čerstvými. To se dělo podle 3. Mojžíšovy 24,8 každou sobotu. Tyto chleby, které směli obvykle jíst jen kněží, nato snědl David a jeho společníci (v. 25 a 26; srv. s 1. Sam. 21,1-6).

Tímto příkladem přivedl Pán Ježíš farizeje znovu k mlčení. Byli přesvědčeni o tom, že David, kterého si vysoce ctili, jednal správně, když on a jeho společníci jedli chleby předložení. Ale poznali také obdobu mezi Davidem, pronásledovaným od Saula, a svým Mesiášem, kterého odmítali? Jestliže zavržený David kdysi ve své nouzi směl jíst chleby předložení, neměl mít potom u nich přítomný Mesiáš stejné nebo podobné právo?

Pán Ježíš ukončuje Svoji odpověď dvěma významnými konstatováními. První je, že Bůh nedal sobotu k zatížení Svého lidu, nýbrž k jeho blahu a požehnání. „Sobota byla stvořena kvůli člověku a ne člověk kvůli sobotě.“ Podle předpisů těch učených v Písmu to však spíše vypadalo tak, jako kdyby člověk byl stvořen kvůli sobotě (v. 27)!

Druhé konstatování se týká Jeho samého. Nebyl On Hospodin (Jehova/Jahve) Starého zákona, který jim dal zákon? On, který stojí nade vším, se sice tak hluboce ponížil, že se nejen narodil z ženy, nýbrž narodil se také pod zákonem (Gal. 4,4). Ale toto dobrovolné ponížení se žádným způsobem nedotklo Jeho vyvýšenosti. Když se zde nazývá „Synem člověka“, ukazuje jakoby přímo na Své ponížení (v. 28; viz kap. 2,10). Židé Ho mohli zavrhnout v Jeho postavení jako Mesiáše, ale skutečnost, že On se jako člověk narodil v ponížení (čímž se přece právě stal „Synem člověka“), nemohli popřít. Když se jim však představil jako Syn člověka na zemi, pak museli dospět k nevyhnutelnému závěru, že se také jednou zjeví ve slávě (Žalm 8,6-10; Dan. 7,13). A právě to oni nechtěli.

Kapitola 2

Uzdravení ochrnutého v Kafarnaum (Marek 2,1-12)

Povolání Matouše-Léviho (Marek 2,13-17)

Otázka půstu (Marek 2,18-22)

Jedení klasů v sobotu (Marek 2,23-28)