Neznámý

⁽¹⁾Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího; ⁽²⁾jako stojí psáno v Izaiášovi proroku: „Hle, posílám svého posla před tvou tváří, který upraví tvou cestu.“ ⁽³⁾„Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pá-na^⁵, učiňte přímé jeho stezky.“^⁶

⁽⁴⁾Jan Křtitel vystoupil na poušti a kázal křest pokání k odpuštění hříchů.⁽⁵⁾A celá judská země vycházela k němu a všichni obyvatelé Jeruzaléma; a byli od něho křtěni v řece Jordánu, vyznávajíce své hříchy. ⁽⁶⁾A Jan byl oblečen velbloudí srstí a koženým pásem kolem svých beder; a jedl kobylky a divoký med. ⁽⁷⁾A kázal a říkal: Po mně přichází jeden, který je silnější než já, jemuž nejsem hoden^⁷, sehna se, rozvázat řemínek jeho sandálů. ⁽⁸⁾Já jsem vás křtil vodou, on ale vás bude křtít s^⁸ Duchem Svatým.

Na rozdíl k oběma ostatním synoptickým Evangeliím nesděluje Marek nic o narození a dětství Pána Ježíše. Mohli bychom říci, že tyto podrobnosti ne-jsou podstatné pro charakterizování nějakého služebníka. Evangelista Marek proto hned a bez dlouhého úvodu začíná svou zprávu o životě a smrti Ježíše, Božího Služebníka. Je to dobré poselství, evangelium o Ježíši Kristu, tom od Boha zaslíbeném Mesiáši, který sice přišel, aby sloužil, ale přece není nikdo menší než věčný Syn věčného Boha^⁹! Uvozující slovo „Počátek“ se vztahuje na celý obsah toho, co Marek napsal, který má své pokračování ve Skutcích a Dopisech (viz Židům 2,3b); na druhé straně zde „evangelium“ neoznačuje „Evangelium dle Marka“, nýbrž celý rozsah dobrého poselství, které bylo přineseno ztraceným lidem skrze Ježíše Krista.

Ve Starém zákoně byl ohlášen nejen Jeho příchod, nýbrž také příchod Jeho připravovatele cesty nebo herolda, jak to vypovídají obě citovaná místa z proroků Malachiáše a Izaiáše (v. 2 a 3). Jan (=hebrejsky Jochanan „Hospodin je milostivý“) Křtitel, jehož narození je podrobně popsáno v Lukášovi 1, měl Boží pozemský lid připravit na blízký příchod Pána Ježíše. Protože Židé doufali, že příchodem Mesiáše budou v první řadě osvobozeni od římského okupačního jha a obdrží pozemské požehnání, musel jim Jan zvěstovat, že musejí činit pokání a být pokřtěni, aby mohli od Boha obdržet odpuštění svých hříchů. Jen tak mohli správným způsobem přijmout svého Mesiáše. Do hříchu upadlý člověk se nemůže se svatým Bohem setkat ve svém přirozeném stavu a obstát před Ním. To musejí poznat i Židé, i když jsou Jeho vyvoleným lidem.

Židé vycházeli ve velkých zástupech z Jeruzaléma („Založení pokoje“) a z okolí k Janovi na poušť a byli od něho v Jordánu („Dolů se vrhající“) křtěni, vyznávajíce své hříchy. Avšak křest pokání sám jim nemohl dát odpuštění hříchů. K tomu bylo nutné pravé pokání kvůli učiněným hříchům. Jen tak mohli věřící, kteří žili před dílem Krista na kříži, obdržet od Boha odpuštění (v. 5; viz Žalm 32,5).

Janův křest nebyl totožný s křesťanským křtem ve jméno Ježíše Krista a v Jeho smrt (Sk. 2,38; Řím. 6,3-6; srv. se Sk. 19,3-5). Židé, kteří byli od Jana pokřtěni, tím vyznávali, že činili pokání vzhledem k přicházejícímu Mesiáši Izraele, zatím co v křesťanském křtu se vyjadřuje pohřbení starého člověka učiněním se vírou zajedno s Kristem, který za nás zemřel.

Jan působil na poušti, v čemž je bezpochyby vidět poukaz na mravní stav Božího lidu (v. 4). Zároveň tím ukazoval své oddělení od duchovně zatvrzelého lidu Židů. V oděvu starozákonního proroka a s prostou potravou, konal obětavou a těžkou službu kazatele pokání a předchůdce Mesiáše Izraele (v. 6). V pokoře přitom ukazoval na toho Mocného, který přijde po něm, s nímž ve srovnání byl jen nízkým otrokem, nehodným rozvázat Mu řemínek Jeho sandálů (v. 7)! Jen Marek zde připojuje slova „sehna se“ – vpravdě svědectví o skutečné velikosti a vznešenosti Božího Služebníka!

Jan křtil vodou, ale ten po něm Přicházející bude křtít Duchem Svatým. Křest pokání vodou byl první, přípravný krok pro všechny, kteří v upřímnosti čekali na příchod Mesiáše Izraele. Křest Duchem Svatým tvořil pro všechny, kteří byli vykoupeni skrze víru v Kristovo vykonané dílo smíření a usmíření, korunující závěr zjevení Boží milosti k záchraně hříšníků (v. 8). Také Pán Ježíš připravoval Své učedníky na to, že po Svém návratu k Otci k nim pošle Ducha Svatého. Tento „jiný Správce“ je nejenom u nás navěky a vede nás do celé pravdy, nýbrž také při Svém sestoupení ve dni Letnic způsobil založení Božího Shromáždění, vznik jednoho Kristova těla (Jan 14,16; 16,13; Sk. 2,1-4; 1. Kor. 12,13). Bydlení Ducha Svatého v jednotlivých věřících a ve Shromáždění je jedna z nejslavnějších výsad a jedno z největších požehnání přítomné doby!

Ježíšův křest a pokušení (Marek 1,9-13)

⁽⁹⁾A stalo se v oněch dnech: Ježíš z Nazaretu v Galileji přišel a byl od Jana pokřtěn v Jordánu. ⁽¹⁰⁾A ihned, když vystupoval z vody, viděl rozdělit se nebesa a Ducha jako holubici sestupovat na něho. ⁽¹¹⁾A stal se hlas z nebes: Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě jsem nalezl zalíbení.

⁽¹²⁾A ihned jej Duch vyhání ven do pouště. ⁽¹³⁾A byl čtyřicet dní v poušti a byl pokoušen^¹⁰ od Satana; a byl mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili.

Všechna tři synoptická Evangelia podávají zprávu o křtu Pána Ježíše v Jordánu, zatím co v Janově evangeliu je zmínka jen o sestoupení Ducha Svatého na Božího Syna jako člověka. „Ježíš z Nazaretu v Galileji“ je označení pro našeho milovaného Pána, ve kterém je vyjádřeno Jeho dobrovolné ponížení jako člověka a opovržení Jím a Jeho zavržení. „Může z Nazareta přijít něco dobrého?“, tak se jednou s pochybnostmi ptal Natanael (Jan 1,46). Marek později používá dovětek „Nazaretský“ (kap. 1,24; 10,47; 14,67; 16,6; srv. se Sk. 24,5).^¹¹

U Jordánu zaujímá dokonalý Hospodinův Služebník na začátku Své veřejné služby místo, které plně odpovídá Jeho příchodu v ponížení. Nezjevuje se na Olivové hoře (Zach 14,4) ani nepřichází náhle ke Svému chrámu (Mal. 3,1), nýbrž stojí, abychom tak řekli, před bránou dvora (ovčince) Svých ovcí a vrátný^¹² Mu otvírá (Jan 10,3). Ačkoli byl bez hříchu, činí se u Jordánu zajedno s těmi, kteří se u Jana Křtitele podrobili „křtu pokání k odpuštění hříchů“ (v. 4).

„Hned“ po křtu vidí Pán (ale nejen On, jak to dokazuje Jan 1,33), jak se nebe rozděluje k dvojnásobnému svědectví. Duch Svatý na Něho sestupuje ve viditelné tvářnosti jako holubice, a z nebe zaznívá hlas Otce, aby Ho uznal jako Svého Syna. Sestoupením Ducha byl Ježíš potvrzen jako Kristus („Pomazaný“) a Otcovými slovy byl potvrzen jako Boží Syn, tedy přesně v souhlasu s úvodními slovy: „Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího.“ (v. 1) Pán Ježíš obdržel pečeť a pomazání Ducha jako důkaz a uznání dokonalosti Své Osoby a Své podstaty (Jan 6,27; Sk. 10,38). Pro věřící jsou výsledkem díla vykoupení, a k tomu jako třetí ještě přistupuje závdavek, který Pán Ježíš, jenž sestoupil ze slávy, nepotřeboval (2. Kor. 1,21.22). To je první událost, kde vidíme zjevenou Boží Trojjedinost: Otec mluví z nebe a Duch Svatý viditelně sestupuje na Božího Syna, který se stal člověkem.

Jak významné je Otcovo svědectví o Jeho milovaném Synu, vidíme z toho, že je dal dvakrát – jednou na začátku a jednou ke konci Jeho služby – a že o tom podávají zprávu nejen Matouš, Marek a Lukáš, nýbrž ta slova opakuje také Petr. Tím vlastníme sedminásobné, božsky dokonalé svědectví o vztahu Otce k Jeho Synu, Pánu Ježíši (viz Mat. 3,17; 17,5; Marek 1,11; 9,7; Luk. 3,22; 9,35; 2. Pet. 1,17).^¹³

Hned nato se nyní mění jeviště. Duch Svatý „ihned“ ponouká toho pravého Božího Služebníka, aby šel ven na poušť, kde zůstává čtyřicet dnů. Matouš a Lukáš mluví o „vyvedení“ a „vodění /kolem/“, Marek ale o „vypuzení“. Neukazuje nám to na jedné straně dokonalou závislost Služebníka, na druhé straně ale také Jeho odpor před „knížetem tohoto světa“, se kterým se měl setkat v poušti? Čtyřicet je ve Svatém písmu počet dokonalé zkoušky a osvědčení se, jak ukazuje čtyřicetidenní pobyt Mojžíše na Boží hoře a čtyřicetileté putování Izraele v poušti (2. M. 24,18; 4. M. 14,33 a dále). Marek jako jediný evangelista se zmiňuje jen o skutečnosti pokušení ze strany Satana, avšak nikoli o jejich charakteru a reakci Pána.

Může být nějaký důraznější obraz světa, než jsou okolnosti, s nimiž se Pán Ježíš setkal v těchto dnech? Byl na poušti mezi divokými zvířaty a byl pokoušen od Satana.

Ta tři zvláštní pokušení od ďábla, o nichž podávají zprávu Matouš a Lukáš, byly útoky na Člověka Ježíše Krista, aby Jej svedly k neposlušnosti vůči Bohu, a tím Jej učinily jako Božího Služebníka neškodným. Zde přišel Satan s líčením příjemných stránek života, později v Getsemane však s hrůzami utrpení a smrti. Matouš líčí pokušení v chronologickém pořadí, Lukáš v mravním pořadí. První pokušení, učinit z kamenů chléb, mělo jako předmět tělesné potřeby člověka, to znamená slabost těla, druhé, vrhnout se z cimbuří chrámu dolů, se obracelo na lidskou pýchu vzhledem ke světu, a třetí, klanět se ďáblovi, bylo voláním k odpadnutí od Boha. Lukáš mění pořadí posledních dvou pokušení. Ve všech třech pokušeních Pán Ježíš obstojí jako poslušný člověk s poukazy na Boží slovo, „meč Ducha“, s kterým můžeme i my obstát v duchovním boji (Ef. 6,17).

Pozoruhodná je však závěrečná věta stručné zprávy u Marka: „A andělé mu sloužili.“ Nejen při Jeho druhém zjevení ve slávě Jej budou všichni svatí andělé doprovázet a klanět se Mu (Mat. 25,31; Žid. 1,6), nýbrž také při Jeho prvním zjevení v ponížení viděli pastýři u Betléma ne pouze jednoho anděla, nýbrž „zástup nebeského vojska“ (Luk. 2,9.13-15). Když začal Svoji službu plnou odříkání, andělé zvěstovali, že ten Služebník je ve skutečnosti Boží Syn!

Ježíšova služba v Galileji a první učedníci (Marek 1,14-20)

⁽¹⁴⁾Poté ale, co byl Jan vydán, přišel Ježíš do Galileje, kázal evangelium [království] Božího ⁽¹⁵⁾a říkal: Čas se naplnil a Boží království se přiblížilo. Čiňte pokání a věřte v evangelium.

⁽¹⁶⁾A když šel podle Galilejského jezera, uviděl Šimona a Ondřeje, Šimonova bratra, kteří vrhali v moři sítě, neboť byli rybáři. ⁽¹⁷⁾A Ježíš jim řekl: Pojďte, následujte mne, a učiním vás rybáři lidí^¹⁴; ⁽¹⁸⁾a ihned opustili sítě a následovali ho. ⁽¹⁹⁾A když šel trochu dále, uviděl Jakuba, syna Zebedeova, a Jana, jeho bratra, také je v lodi, jak spravovali sítě; ⁽²⁰⁾a ihned je zavolal. A oni nechali svého otce Zebedea s nádeníky v lodi a odešli za ním.

Počáteční působení Pána Ježíše v Judeji a Samařsku je zde přejito (srv. s Janem 3,24). Teprve poté, co byla uvězněním ukončena přípravná služba Jana Křtitele, Jeho herolda, je cesta pro dílo pravého Božího Služebníka volná (v. 14). Své kázání začíná v Galileji, od Židů opovrhované krajině na severu tehdejší Palestiny (srv. s Iz. 8,23; Mat. 4,15 a dále). Předmětem Jeho zvěstování ještě není evangelium milosti, nýbrž „evangelium království Božího^¹⁵“. V prorocích, obzvláště v knize Daniele (viz Dan. 2,44; 7,23; 9,25), ohlášený čas pro toto království přišel. Ale Král nepřišel ve slávě, nýbrž v ponížení, a dříve než mohl vládnout, musel být Jeho lid vnitřně připraven a obrátit se k Němu. Nyní bylo na Židech, aby činili pokání a aby v to evangelium věřili (v. 15).

Není to „evangelium milosti“, které může být zvěstováno teprve od výkupného díla na kříži, nýbrž poselství, které má pohnout Boží pozemský lid k obrácení a k přijetí jeho Mesiáše. Ale Mesiáš je od Svého lidu zavržen, a proto po konci doby milosti bude „evangelium království“ zvěstováno znovu, pak ale nejen pro Izrael, nýbrž „na celém okrsku země“ (Mat. 24,14).

Na Své cestě podél Genezaretského jezera vidí dva rybáře: Petra (řecky „kámen“), který se tehdy ještě jmenoval Šimon (hebrejsky „vyslyšení“), a jeho bratra Ondřeje („mužský, mužný“), kteří právě spouštěli do vody své sítě. Znal je už od dnů Jana Křtitele, když ten křtil u Jordánu (v. 16; srv. s Janem 1,40-42). Když je nyní povolává, aby Jej následovali, aby je učinil rybáři lidí, opouštějí „ihned“ své pracoviště a jdou za Ním (v. 17 a 18). Podobné to je krátce potom u Jakuba a Jana, Zebedeových synů (v. 19 a 20). Ti nenechali svého otce úplně samotného, nýbrž s nádeníky, které zaměstnával.

S nepřekonatelnou jednoduchostí je v těchto verších podána zpráva o významné skutečnosti povolání prvních apoštolů, jejichž jména spolu se jmény ostatních osmi budou zdobit ve věčnosti základy nového Jeruzaléma (Zj. 21,14). Pán jde podél jezera, vidí rybáře při jejich denní práci a povolává je bez jakýchkoli slibů ohledně mzdy nebo cti. A ti muži Ho „ihned“ následují! Všichni čtyři vykonávali pilně svou práci, když je Pán učinil Svými učedníky – to je důležitý praktický poukaz také pro nás! Jaké to bylo sebezapření, ale také jaká víra! Petr mohl později právem říci: „Hle, my jsme všechno opustili a následovali jsme tě,“ ale rovněž: „Pane, kde komu půjdeme? Máš slova věčného života; a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“ (Marek 10,28; Jan 6,68.69) Má Pán Ježíš, ten pokorný Boží Služebník tuto přitažlivost i pro nás?

Nečistý duch (Marek 1,21-28)

⁽²¹⁾A vcházejí do Kafarnaum. A ihned v sobotu^¹⁶ šel do synagogy^¹⁷ a učil. ⁽²²⁾A divili se velmi jeho učení; neboť je učil jako někdo, kdo má plnou moc^¹⁸, a ne jako učení v Písmu.

⁽²³⁾A ihned byl v jejich synagoze člověk s^¹⁹ nečistým duchem; a zvolal ⁽²⁴⁾a řekl: Co máme my s tebou co činit, Ježíši, Nazaretský? Přišel jsi, abys nás zkazil? Znám tě, kdo jsi: ten Svatý Boží. ⁽²⁵⁾A Ježíš mu vážně přikázal a řekl: Umlkni a vyjdi z něho ven! ⁽²⁶⁾A nečistý duch jím zalomcoval a zvolal silným hlasem a vyšel z něho. ⁽²⁷⁾A oni se všichni zděsili, takže se tázali mezi sebou a říkali: Co je toto? Co je toto za nové učení? Neboť s plnou mocí přikazuje dokonce nečistým duchům^²⁰, a poslouchají ho. ⁽²⁸⁾A zvěst o něm vyšla ihned do celého území Galileje.

Služebník nyní už není sám ve Své službě, nýbrž je doprovázen Svými učedníky. Jeho prvním místem pobývání je město Kafarnaum („vesnice Nahumova“) na severozápadním břehu Genezaretského jezera (viz. Mat. 4,13; 9,1). Kafarnaum leželo v blízkosti hranice Galileje (Mat. 4,13). Zde se stýkaly oblasti vlády Heroda Antipy a Filipa. Protože město mělo celnici a římskou posádku, zaujímalo v této oblasti určité centrální postavení (Marek 2,14; Luk. 7,1.2). Kromě toho tam Pán Ježíš učinil mnoho divů. Přesto musí toto město, které „bylo vyvýšeno až k nebi“, odsoudit pro jeho nevěru (Mat. 11,23). Možná, že zvolil Kafarnaum proto za místo Svého pobytu, aby jasně ukázal, že ani společenské poměry, ani zakoušení Boží milosti neskýtají nejmenší výhodu, jestliže se jednotlivý člověk v pokání a víře neobrátí k Bohu.

V tomto městě jde Pán „ihned“ v sobotu do synagogy a učí^²¹ (v. 21). Od babylonského zajetí je synagoga až do dnešního dne jedním z charakteristických znaků židovství. Zde se každou sobotu předčítá a učí zákon. Na začátku Své veřejné služby se zde ten pravý Služebník setkává se dvěma zvláštnostmi: s bezmocnými učeními učených v Písmu, a s vlivem Satana ve formě nečistých duchů.

Učení v Písmu byli od babylonského zajetí ti, kteří lid vyučovali o zákonu. Pocházeli, jako Ezdráš, ten první učený v Písmu, asi většinou z kněžské třídy (srv. s Ezdrášem 7,1-6). Zaměstnávali se studiem Starého zákona a „tradicemi starších“. Pro svou velkou známost byli velmi ctěni a váženi. Ale protože na tyto poznatky sami často nedbali (srv. s kap. 7,3.5), nevlastnili žádnou plnou moc. V protikladu k nim mluví Pán Ježíš ve Svém učení „jako někdo, kdo má plnou moc, a ne jako učení v Písmu“. Slovo plná moc označuje nejen schopnost, nýbrž také právo k jednání nebo k mluvení. Ačkoli se On jako Služebník tak hluboce ponížil, byl přece oděn plnou mocí. Tento zdánlivý protiklad se vysvětluje jen tím, že On byl a zůstával Boží Syn. Jeho posluchačům se stalo zřejmým, že On má úkol, aby jako Boží Služebník zvěstoval dobré poselství. Později sice učení v Písmu a starší lidu toto právo zpochybňují (kap. 11,27-33), ale zde lidé, toužící po spasení, rádi uznávají Jeho autoritu (v. 22).

Avšak od Boha daná plná moc Služebníka se neomezuje na Jeho slova. Druhou, Markem vyprávěnou skutečností, je vyhnání nečistého ducha. Ten působil uprostřed mezi shromážděným Božím lidem v jednom člověku a Marek předložkou „s“ (řecky en) vyjadřuje, že se nalézal plně v moci nečistého ducha. Pak je názorně popsáno, jak reagoval na přítomnost Pána. I když snad mnozí Židé byli nevědomí o pravé podstatě Pána Ježíše, tento démon věděl, že On je nejen opovrhovaný Nazaretský, nýbrž že není nikdo menší než ten „Svatý Boží“ (v. 24). Když mu Pán přikázal, aby umlkl a z toho člověka vyšel, sice s ním ještě zalomcoval a pln zlosti křičel, ale v přítomnosti dokonalého Božího Služebníka byla zjevena celá bezmocnost Satana (v. 25 a 26). Silnější nyní vnikl do domu silného, aby ho svázal (viz kap. 3,27)!

Je nápadné, že Pán Ježíš je v Markově evangeliu častěji nazván „Nazaretský“ (srv. s kap. 10,47; 14,67; 16,6). Jen jednou (ve v. 9) se jmenuje „Ježíš z /od/ Nazaretu“, potom vždy „Nazaretský“. Obě jména spolu bezpochyby souvisí. „Nazaretský“ (nebo „Nazarejský“) však během života našeho Pána nebyl žádný čestný titul, jak můžeme vidět z nápisu na Jeho kříži. Později byli křesťané od Židů označováni za „sektu Nazareů /Nazorejců/“ (Sk. 24,5).

O světu andělů a zlých duchů toho nevíme mnoho. Část z nich se sama zkazila a už je svázána věčnými řetězy (srv. s 1. M. 6,1-4; 2. Petra 2,4; Judy 6). Jiná část naproti tomu následovala Satana v jeho pádu, ale ještě se nalézá v určité „svobodě“ (Zj. 12,7-9). Tito duchové jsou jeho vazalové, kteří znají nad nimi visící spravedlivý Boží rozsudek (Mat. 25,41; Zj. 20,10). Věří, že Bůh existuje, a třesou se před Ním (Jak. 2,19). Tak vědí také o božskosti Syna člověka a bojí se Ho. Ale nikdy Ho neuznají jako „Pána“.

Mocné účinky Jeho služby plní lidi zděšením. Jejich otázka: „Co je toto za nové učení?“ (v. 27) se vztahuje na verš 22, kde je popsána plná moc Jeho slov. Tato plná moc se zjevuje hned na začátku Jeho služby trojím způsobem: v povolání Jeho učedníků, v Jeho veřejné službě učení a ve vyhánění démonů. Tak se šíří rychlostí větru zvěst o tomto neobyčejném Služebníkovi. Lidé jsou sice udiveni vším, co říká a činí, neptají se však, kdo On je (v. 28).

Petrova tchyně a jiná uzdravení (Marek 1,29-34)

⁽²⁹⁾A ihned vyšli ze synagogy a přišli do domu Šimona a Ondřeje, s Jakubem a Janem. ⁽³⁰⁾Šimonova tchyně ale ležela nemocná s horečkou; a ihned mu o ní řeknou. ⁽³¹⁾A on přistoupil a postavil ji, když ji uchopil za ruku; a horečka ji [ihned] opustila a ona jim sloužila.

⁽³²⁾Když ale nastal večer a slunce zašlo, přinášeli k němu všechny trpící a posedlé; ⁽³³⁾a celé město bylo shromážděno u dveří. ⁽³⁴⁾A uzdravil mnohé, kteří trpěli rozličnými nemocemi; a vyhnal mnoho démonů a nedovoloval démonům mluvit, protože ho znali.

Po opuštění synagogy přichází Pán Ježíš se Svými učedníky do domu Šimona a Ondřeje (v. 29). Ještě nepovolal všechny Své učedníky. Zde je proto zmíněn jen Jakub („držící za patu, podvodník“) a Jan („Hospodin je milostivý“) jako další doprovázející. „Ihned“ se dovídá o horečnaté nemoci Šimonovy tchyně (v. 30). Horečka je obraz neklidu a vzrušení, ano „přehřátí“ těla. Tím se člověk stává neschopným ke službě pro Pána. Ale On uchopí tu nemocnou, ležící ženu za ruku a vzpřímí ji. „Ihned“ ji horečka opouští, takže může sloužit hostům, kteří přišli do domu (v. 31). Zde Pán nestojí „nad ní“ jako u Lukáše, také se jí jen nedotýká jako u Matouše, nýbrž pomáhá jí přitom jako Služebník vstát, aby se mohla opět chopit své vlastní služby.

Sobota, den odpočinku, končí při západu slunce. V této chvíli přicházejí lidé města a přinášejí k Pánu všechny trpící a posedlé (v. 32). Už jsme viděli, že démoni Jej znali (viz v. 24). Uzdraví mnoho nemocných a vyžene mnoho démonů, a přitom nestrpí, aby mluvili. Nepřeje si žádné svědectví, které nemá svůj původ v Bohu samém (v. 34). V jiných případech je to pokora pravého Služebníka, který si nepřeje, aby se o Něm mluvilo (viz kap. 5,43; 8,30; 9,9).

První cesta skrze Galileu (Marek 1,35-39)

⁽³⁵⁾A časně ráno, když ještě bylo velmi tma, vstal a vyšel ven; a šel na pusté místo a tam se modlil. ⁽³⁶⁾A Šimon spěchal za ním s těmi, kteří byli u něho; ⁽³⁷⁾a nalezli ho a řeknou mu: Všichni tě hledají. ⁽³⁸⁾A on jim říká: Pojďme jinam, do sousedních městeček^²², abych i tam kázal; neboť k tomu jsem vyšel. ⁽³⁹⁾A kázal^²³ v jejich synagogách v celé Galilei a vyháněl démony.

„Časně ráno“, ještě než se rozjasní jitro, vstává ten neúnavně činný Boží Služebník a odebírá se na pusté místo, aby se tam modlil (v. 35). V prostředí, kde tělo nenachází nic ke svému uspokojení, hledá pravý Služebník Svoji sílu v modlitbě. Zde, v odloučení a tichu, hledá tvář Svého Otce, aby jako dokonalý Člověk prožíval chvíle společenství s Ním a aby si jako dokonalý Služebník nechával probouzet ucho (Iz. 50,4.5). Jaký obdivuhodný příklad pro nás! K srdci jdoucím způsobem nám ukazuje, jak ticho a modlitba musejí u nás předcházet každou, byť i malou službu, jestliže se má dít v souhlasu s Boží vůlí a k Jeho oslavení.

Učedníci hledají a nalézají svého Pána na odloučeném, osamělém místě teprve později (v. 36). Zřejmě byl už také zástup na nohou, neboť učedníci Mu říkají: „Všichni tě hledají.“ (v. 37) Ale On nechce tišit zvědavost zástupu, který touží po Jeho divech, nýbrž odpovídá: „Pojďme jinam, do sousedních městeček, abych i tam kázal; neboť k tomu jsem vyšel.“ (v. 38) Jeho úkol v Kafarnaum byl nyní splněn a On se vydává na Svou první cestu skrze Galileu. Poznává skutečné potřeby lidí, kteří potřebovali poselství evangelia. Přesto nejen káže, nýbrž i nadále vyhání démony (v. 39). Udivující množství démonů mezi lidem Židů ukazuje, jak silně se tento národ dostal pod vliv Satana. V budoucnosti se však jednou silnější mírou poddá knížeti tohoto světa, když přijme Antikrista, syna záhuby, za svého krále a Boha.

Uzdravení malomocného (Marek 1,40-45)

⁽⁴⁰⁾A přichází k němu jeden malomocný, prosí ho a kleká [před ním] a říká mu: Jestliže chceš, můžeš mě očistit. ⁽⁴¹⁾A vnitřně pohnut, vztáhl svou ruku, dotkl se ho a říká mu: Chci; buď očištěn! ⁽⁴²⁾A ihned od něho odešlo malomocenství a byl očištěn. ⁽⁴³⁾A vážně mu přikázal^²⁴ a poslal ho ihned pryč ⁽⁴⁴⁾a říká mu: dej pozor, abys nikomu nic neříkal; nýbrž jdi, ukaž se knězi a obětuj za své očištění, co přikázal Mojžíš, jim ke svědectví. ⁽⁴⁵⁾On ale odešel a začal to vícekrát oznamovat a věc šířit, takže on už nemohl veřejně jít do města; nýbrž byl venku v pustých krajinách, a oni přicházeli ze všech stran k němu.

Malomocenství je v Bibli obrazem hříšného stavu, který se stal zjevným. Je to jedna z mála nemocí, o nichž je zmínka v zákonu ze Sinaje (3. M. 13 a 14). Tam se také nemluví o uzdravení, nýbrž o očištění, které k tomu muselo být konstatováno knězem. Lidskou snahou nebylo tehdy možné, aby byl někdo od malomocenství osvobozen. To všechno jasně ukazuje na předobrazný charakter této nemoci. Nikdo kromě Boha nemohl osvobodit od malomocenství, a jen kněz, který byl navyklý stát ve svaté Boží přítomnosti, mohl zjistit malomocenství a očištění od něho. Malomocný byl vyloučen ze společenství pozemského Božího lidu: Musel žít mimo tábor nebo sídla. Malomocný, který zde přichází k Ježíšovi, uznává Jeho autoritu a má také už určitou víru v Něho, neboť před Ním pokleká a říká: „Jestliže chceš, můžeš mě očistit.“ (Srovnej na rozdíl k tomu s kap. 9,23.24.) Ale chybí mu víra ve Spasitelovu milost a lásku.

Ježíš však jako pravý Boží Služebník nejedná jen ve vnější poslušnosti a vnějším vykonávání moci, nýbrž je „vnitřně pohnut“^²⁵. Jeho srdce, ano celé Jeho nitro bylo tváří v tvář bídě, kterou vyvolal hřích, hluboce dotčeno a zasaženo. Jeho divy uzdravení a jiné dobré skutky nebyly nikdy pouhým prokazováním Boží moci, nýbrž zjevovaly zároveň vždy srdečný soucit a slitování dokonalého Služebníka.

Vychází tomu malomocnému vstříc, když vztahuje Svou ruku a dotýká se ho. To bylo pod zákonem nemyslitelné, neboť malomocný byl nečistý (3. M. 13,45.46). V protikladu k nám lidem, kteří jsme dotykem nečistého sami znečištěni, nemůže On, jenž je absolutně čistý a svatý, být malomocenstvím dotčen (srv. s 3. M. 11,26; 4. M. 19,22; 2. Kor. 6,17-7,1; 1. Tim. 5,22; Zj. 18,4).

Po důkazu Jeho milosrdenství a čistoty následuje nyní důkaz Jeho božské moci (v. 41). Říká: „Chci; buď očištěn!“ Ačkoli přijal tvářnost služebníka a šel v poslušnosti Svou cestou až ke kříži (Fil. 2,7.8), zůstal přece stále Bohem, zjeveným v těle! Jen dvakrát však čteme o tom, že něco „chce“: na tomto místě a v Janu 17,24, kde říká: „Otče, které jsi mi dal, chci, kde jsem já, aby i oni byli, aby hleděli na slávu mou.“ On jediný vlastnil přes Své ponížení jako člověk božskou moc očišťovat lidi od malomocenství, ba ještě více: osvobodit od hříchu a jeho moci. Ten muž byl proto také „ihned“ očištěn od svého malomocenství.

Výzva Pána k očištěnému zněla: „Dej pozor, abys nikomu nic neříkal; nýbrž jdi, ukaž se knězi a obětuj za své očištění, co přikázal Mojžíš, jim ke svědectví.“ (v. 44) Zákon nemohl nikoho osvobodit od malomocenství. To mohly Jen Boží milosrdenství a moc, a kněz mohl jen vydat svědectví o dokonaném očištění. To směl ten malomocný nyní zakusit. Avšak Pán Ježíš mu ukládá, aby dbal na ustanovení Mojžíšova zákona. Měl se ukázat knězi a přinést oběti, předepsané při očištění od malomocenství. Někdejší malomocný však měl být svědectvím nejen o uzdravující a zachraňující Boží milosti, nýbrž také o Tom, jenž ji nyní zjevoval a jehož duchovní vůdcové lidu nechtěli uznat.

Ale ten muž nedbal na výzvu svého Zachránce. Místo aby mlčel a tak rychle, jak jen možno, vyhledal kněze, odešel „a začal to vícekrát oznamovat a věc šířit“ (v. 45). Zjevně se také nedržel předpisů zákona. Ale nikdy nezapomínejme: Boží milost, kterou zakoušíme, nás nezbavuje odpovědnosti poslouchat. „Poslouchat je lepší než oběti.“ (1. Sam. 15,22)

Rozšíření zprávy o zázračném očištění a uzdravení malomocného mělo za následek, že ten věrný Boží Služebník se stáhl před návalem lidí a zdržoval se „v pustých krajinách“. Nehrála přitom roli také neposlušnost toho očištěného? Společenství s Pánem můžeme mít jen tehdy, když Jeho a Jeho slovo posloucháme. „Jestliže mne někdo miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec jej bude milovat a přijdeme k němu a příbytek u něho učiníme.“ (Jan 14,23)