Jen jeden muž v Novém zákoně nesl – ačkoli byl Žid – latinské příjmení /přízvisko/ Marek (znamená to pravděpodobně „Marsu přináležející“). Jemu je od 2. století připisováno stejnojmenné Evangelium. Tento Marek se vlastně jmenoval Jan, byl synem ženy jménem Marie, která vlastnila dům v Jeruzalémě (Sk. 12,12). Tam šel Petr, když byl andělem osvobozen z vězení.
Úvod
Úvod
Jan-Marek byl synovec (nebo bratranec) lévity Barnabáše, dočasného průvodce apoštola Pavla (Kol. 4,10). Těmito dvěma byl vzat na jejich první misijní cestu (kolem r. 46-49 po Kr.; Sk. 12,25; 13,5). Ale v Perge (město v Malé Asii) opustil ten asi ještě mladý muž ony dva služebníky Pána a vrátil se zpět do Jeruzaléma (Sk. 13,13). Když Barnabáš chtěl svého příbuzného přesto vzít s sebou na cestu podruhé, Pavel nesouhlasil, což vedlo k rozdělení těch dvou služebníků Pána (kolem r. 51 po Kr.; Sk. 15,37-39).
Teprve asi o deset let později se opět vynořuje jméno mezi tím duchovně vyzrálého a použitelného Marka v Pavlových Dopisech Koloským a Filemonovi (Kol. 4,10; Fil. 24; kolem r. 61/62 po Kr.). Marek se nalézá nyní v Římě u uvězněného apoštola. Na druhé straně je o Markovi také ještě jednou zmínka ve spojení s Petrem a jeho pobytem v Babyloně, tedy na východě říše. Petr jej nazývá svým „synem“, aby naznačil vnitřní duchovní poměr k Markovi (1. Pet. 5,13; kolem r. 60-64 po Kr.). Později musel být Marek opět v Malé Asii, neboť Pavel krátce před svou smrtí (kolem r. 67 po Kr.) prosí ve svém Druhém dopisu Timoteovi, aby tohoto nyní užitečného služebníka vzal s sebou do Říma (2. Tim. 4,11). Zda k tomu došlo, nevíme.
Jak Pavel, tak i Petr stáli podle toho k Markovi v úzkém vztahu. Podle tradice z doby od 2. století prý Marek napsal po něm nazvané Evangelium na základě kázání a osobních sdělení od Petra v Římě pro tamní věřící. Téměř všichni vykladači následují tuto tradici. Jako známka toho je uváděno zvláště údajné nakupení latinských výrazů, což však nemůže přesvědčit. Takzvané „latinismy“ se u Marka vyskytují sice častěji než v ostatních Evangeliích, ale ne v té míře, abychom mohli mluvit o nějaké charakteristice.
V následujícím je uveden seznam cizích slov, vyskytujících se v Novém zákoně, která pocházejí z latiny:
Úvod
Úvod
Z těchto celkem 18 „latinismů“ v Evangeliích a Skutcích apoštolů se tedy jen jedenáct vyskytuje u Marka, z toho tři (centurio, sextarius [pochybné] a speculator) výlučně u něho. Matoušovo evangelium vykazuje maličko méně, totiž devět latinských výrazů, z nichž dva (custodia, milia) se vyskytují jen u něho. Jan používá celkem osm z těchto slov; čtyři z nich (flagellum, linteum, libra, titulus) nejsou druhými evangelisty užita. Celkem osm z těchto „cizích slov“ (census, denarius, flagellare, legio, modius, praetorium, quadrans, sudarium) jsou společné více Evangeliím a Skutkům apoštolů. Jako důkaz pro napsání Markova evangelia v Římě a pro římské křesťany nejsou tedy „latinismy“ zvlášť vhodné.
Marek na druhé straně používá více aramejsko-hebrejských výrazů než všichni ostatní evangelisté. K nim patří alespoň pět (tedy více než u „latinismů“), které nelze najít v ostatních Evangeliích: Boanerges („synové hromu“, Marek 3,17), Talitha kumi („to jest přeloženo: Děvče, pravím tobě, vstaň!“, Marek 5,41), Ephata („to jest: Buď otevřen!“, Marek 7,34), Abba („Otče“, Marek 14,36), Eloi, Eloi, lama sabachtani („což přeloženo jest: Můj Bože, můj Bože, proč jsi mne opustil?“, Marek 15,34). Ty jsou vždy, tak jako ostatní židovské pojmy, přeloženy nebo vysvětleny (Marek 7,2.11; 15,42). Další aramejsko-hebrejské výrazy se vyskytují také na jiných místech Nového zákona: Bar, Golgatha, Hosanna, Kananejský (?), Korban, Passah, Rabbi, Rabbuni, Raka, Sabbat, Satan.
Úvod
Úvod
Argumentace tak zvanými „latinismy“ má sloužit jen k tomu, aby byl podepřen vznik Evangelia v Římě, resp. aby byl vsugerován čtenářstvu v Římě. K tomu ale není vhodná. Z duchovního poučení je z těchto výčtů a protikladů možné si vzít jen málo nebo nic. Při intenzivnějším zaměstnáváním se takovými vnějšími zvláštnostmi tu je nebezpečí, že tím ztratíme ze zřetele inspiraci Božího slova a jeho poselství. Výše uvedené vývody mají proto také sloužit jen k tomu, aby ukázaly, na jak slabých nohách spočívá ona rozšířená argumentace, že Markovo evangelium bylo napsáno v Římě a pro římské čtenáře.
Ze Svatého písma nelze vyvodit, že Petr a Marek někdy byli společně v Římě. Marek sice byl v Římě, ale u uvězněného Pavla (Kol. 4,10; Fil. 24). Petr se v době napsání svého Prvního dopisu nalézal v Babyloně, tedy v jihovýchodním konci římské říše (1. Pet. 5,13). Babylon byl od doby zajetí dvou pokolení (v 6. století př. Kr.) náboženským centrem židovstva, které ještě v 7. století po Kr. vyplodilo „Babylonský Talmud“. To, že Petr kázal mezi tamními Židy, bylo tedy v plném souhlasu s jeho apoštolským úkolem jako „apoštola obřízky“ (Gal. 2,7-9). Kdyby Petr a Marek skutečně byli spolu v Římě, pak je nepochopitelné, proč se Pavel ve svých Dopisech sice vícekrát zmiňuje o Markovi, ale o známějším Petrovi se nezmiňuje vůbec.
Marek, který ve svém mládí byl jednou nevěrný služebník, když opustil Pavla a Barnabáše, byl později Duchem Svatým inspirován, aby popsal život Krista, toho dokonalého a věrného Služebníka. Protože jen Marek v kapitole 14,51.52 podává zprávu o jednom mladém muži, který následoval Pána Ježíše při Jeho zajetí, a když ho chtěli uchopit, unikl nahý, chce jedna prastará křesťanská tradice v tomto mladíkovi vidět Marka samého. Jistota o tom však neexistuje.
O době napsání Markova evangelia se pojetí rozcházejí. Kolísají mezi roky 55 a 70 po Kr. – Kdyby se mezi písemnými nálezy z Kumránu u Mrtvého moře nalézaly také fragmenty Markova evangelia – o čemž se stále znovu vedou prudké debaty, dosud však bez konečného výsledku – pak by to bylo jen potvrzení udaného datování.
Úvod
Úvod
Historicko-kritická metoda výkladu Bible, která dnes v teologii převládá, pozvedá nárok na vědecky spolehlivou interpretaci Bible. Ta je za tímto účelem zkoumána stejnými prostředky jako každá jiná kniha antiky. Děje se to mezi jiným pomocí srovnávání s náboženstvími světa a jejich historií, zohledňováním lidské zkušenosti a používáním výsledků přírodovědných zkoumání. Divy a proroctví o budoucích událostech nelze těmito prostředky dokázat, a následkem toho jsou považovány za nemožné. Tato metoda není sice všemi přívrženci používána a přijímána se stejnou radikálností a nekompromisností, avšak princip této metody směřuje k popírání Boží autority v Jeho Slově. Neboť jestliže neexistuje žádný div a žádné proroctví, je už jen nepatrný krok k popření všemohoucího, vševědoucího a všudypřítomného Boha, který stvořil svět a před Nímž se jednou bude muset zodpovídat každý člověk, který nevěří ve zjevení Jeho lásky a milosti v Jeho Synu Ježíši Kristu.
Pro každého, kdo považuje Bibli za jediné Boží písemné zjevení, to sotva může znamenat něco jiného, než že historicko-kritická metoda snižuje Božím Duchem inspirované Slovo na produkt lidského ducha.
Podle názoru historicko-kritických teologů má být Markovo evangelium nejstarším ze tří takzvaných synoptických Evangelií a mělo povstat kolem roku 70 po Kristu. Na tomto, jakož i na hypotetické, údajně ztracené „Sbírce logií“ („Q“) se prý zakládají Evangelia Matouše a Lukáše3, která jsou vždy doplněna „zvláštním materiálem“, to znamená událostmi a slovy, nevyskytujícími se v jiných Evangeliích. O „Sbírce logií“ však kromě mnohoznačného poukazu u Papiase (2. stol. po Kr.) není známo nic. Paralely, které přirozeným způsobem vyplývají z popisu života a působení jedné osoby třemi autory, jsou vysvětlovány jako vzájemné „závislosti“, které jsou z největší části podepřeny slovníkem4. O tom, že rozdíly jsou způsobené úmyslem Ducha Svatého, přitom není řeč.
Úvod
Úvod
Příklad: Marek obsahuje celkem 661 veršů, z nichž 600 = 90% má paralelu u Matouše a u Lukáše 350=53%. Tím má být prokázána závislost dvou posledních na prvním (A.Klijn: De Wordingsgeschiedenis van het NT, Utrecht/Antwerpen 1968, str. 22).
Podle jiného výpočtu vykazuje text Markova evangelia celkem 11260 slov. Z toho jich u Matouše chybí 6498=58% a u Lukáše 7625=68% (E. Linneman: Gibt es ein synoptisches Problem? 1999, str. 72 a 91). Na druhé straně má Marek slovní zásobu 1345 různých slov, z níž se 184 slov nevyskytuje ani u Matouše ani u Lukáše (14%), 326 slov chybí buď u Matouše, nebo u Lukáše (24%); to znamená: 510 (38%) slov z Marka není zastoupeno u všech synoptiků. Jen 835 slov z Marka je zastoupeno také u Matouše a Lukáše. To je 62% (vztaženo na Markovu slovní zásobu). Podle toho nemůže být o nějaké paralelitě nebo závislosti vůbec žádná řeč (Linneman str. 125-126).
Boží slovo říká o sobě samém a svých rozumných čtenářích:
„My jsme ale nepřijali ducha světa, nýbrž Ducha, který je z Boha, abychom znali věci, které nám jsou od Boha darovány; které také zvěstujeme ne ve slovech, učených skrze lidskou moudrost, nýbrž ve slovech, učených skrze Ducha, sdělujíce duchovní věci duchovními prostředky. Přirozený člověk ale nepřijímá, co je Ducha Božího, neboť mu to je bláznovství, a nemůže to poznat, protože to je duchovně posuzováno; duchovní ale posuzuje vše, on sám ale není od nikoho posuzován; neboť „kdo poznal mysl Pána, který ho vyučuje?“ My ale máme Kristovu mysl.“ (1. Kor. 2,12-16)
Ze všech čtyř Evangelií je Evangelium pojmenované po Markovi nejkratší. Marek podává méně učení ale více skutky Pána Ježíše. Hlavní téma tohoto Evangelia je představení Krista jako Božího Služebníka. On byl nejen zaslíbený Král Izraele, jako v Evangeliu podle Matouše, Syn člověka (Lukáš) a věčný Boží Syn (Jan), nýbrž také pravý Hospodinův Služebník (srv. s Iz. 42,1-9; 49,1-6; 52,13-15; Zach. 3,8). Podle Svých vlastních slov nepřišel, aby Mu bylo slouženo, nýbrž aby sloužil a dal Svůj život jako výkupné za mnohé (Marek 10,45).
Tato vůdčí myšlenka Markova evangelia je potvrzena různými zvláštnostmi:
Úvod
Úvod
Jako Boží Služebník musí Kristus také trpět. V poměru k délce Evangelia zaujímá zpráva o utrpení a umírání Pána u Marka větší místo než u ostatních evangelistů. Čtyřikrát oznamuje učedníkům Své nastávající utrpení (Marek 8,31; 9,12.31; 10,32-34).
Pán Ježíš je však v Evangeliu dle Marka představen také jako pravý Boží Prorok (srv. s 5. M. 18,15). Jako takový zvěstoval dobré Boží poselství, evangelium. Toto slovo se u Marka vyskytuje osmkrát (Marek 1,1.14.15; 8,35; 10,29; 13,10; 14,9; 16,15), u Matouše naproti tomu jen čtyřikrát, u Lukáše (kromě v řeckém slovesu euangelizein „evangelizovat, zvěstovat“) a u Jana vůbec ne. Svoji vlastní službu jako proroka, který zvěstuje Boží slovo s autoritou, popisuje Pán Ježíš v Marku 1,38 výstižně slovy: „Pojďme jinam do sousedních městeček, abych i tam kázal; neboť k tomu jsem vyšel.“
Úvod
Úvod
Ačkoli Markovo evangelium je nejkratší ze čtyř Evangelií, obsahuje různé věci, které se v těch ostatních nevyskytují, zvláště zprávy o uzdravení hluchoněmého v kapitole 7,31-37 a slepého v kapitole 8,22-26, stejně jako podobenství o setbě, která roste sama od sebe (kap. 4,26-29) a o volání k bdělosti (kap. 13,34-37). K tomu přichází ještě více zvláštních podrobností, o kterých se zmiňuje jen Marek: např. jméno Boanerges („synové hromu“) pro Jana a Jakuba (kap. 3,17), zmínka jmen Petra, Jakuba, Jana a Ondřeje v kapitole 13,3 atd. Sem patří také epizoda o mladíkovi, který následoval Pána Ježíše při Jeho zajetí a nahý utekl před muži, kteří ho chtěli uchopit, údajně, a možná skutečně, o Marku samém (kap. 14,51-52).
Marek 1-5: Začátek Kristovy služby.
Marek 6 -10: Zavržení Krista a příprava učedníků na nový pořádek.
Marek 11-13: Představení Krista jako Krále v Jeruzalémě.
Marek 14-16: Konečné zavržení, smrt a zmrtvýchvstání Krista.