Viděli jsme, že se Hospodin v tomto posledním poselství musí v konfliktech zabývat svým lidem a jeho vůdci. Důvodem k tomu je jejich nízký mravní a duchovní stav. Kromě toho jsme viděli, že Hospodin jim otevírá dveře pokání. Spojuje to se zaslíbením bezprostředního požehnání, jestliže použijí této cesty nápravy.
Prorok však zároveň velmi jasně ukazuje, že pro masu lidu není naděje na napravení. Stali se mravně necitlivými a duchovně slepými. Byli spokojeni s korektním postavením a vnějším dodržováním náboženských předpisů, krajně necitliví ke svému vlastnímu nízkému stavu a duchovně slepí ve vztahu ke všemu, čím pro ně je Hospodin.
Když jim Bůh připomíná svoji lásku, odpovídají: „V čem jsi nás miloval /nás miluješ/?“ (1,2) Když je kárá, že pohrdají jeho jménem, říkají: „V čem zlehčujeme jméno tvé?“ (1,6) Když jim vyčítá, že mu obětují nečistý chléb, odpovídají: „Čím jsme tě poškvrnili?“ (1,7) Když jsou obviněni, že unavili Hospodina, říkají: „V čem jsme tě unavili (V čem jsme těžcí)?“ (2,17) Když jim musí vyčítat, že Ho olupují, říkají: „V čem tě loupíme?“ (3,8) Když říká: „Vaše slova proti mně byla vzpurná,“ odpovídají: „Co jsme mluvili proti tobě?“ (3,13) A když je snažně zve, aby se k Němu navrátili, říkají: „V čem bychom se navrátiti měli?“ (3,7)
Nízký stav je sám o sobě už velmi vážný. Ale odmítat ho uznat činí věc naprosto beznadějnou. To byl hrozný případ ostatku v Malachiášových dnech.
Ale je to s Božím lidem v našich dnech skutečně jinak? Nemůžeme snést ty, kteří nás varují. Jak to bylo vždy, tak je to i dnes: Kamenujeme proroky. Jak netrpělivě postupujeme proti nejmenšímu náznaku toho, že by u nás mohlo být něco chybného. Jak kdosi řekl. „Pýcha lidského srdce nemůže strpět, aby mu byl vyčítán hřích. Ještě více odmítá hřích přiznat.“
Jak rychle jsme ochotni odsuzovat druhé. A jak jsme přitom pomalí, abychom odsuzovali sebe. V tom spočívá dnes ta naprostá beznadějnost pro jakékoli všeobecné nebo společné napravení. Jsme spokojeni s tím, že jsme zaujali korektní postavení. Vnější dodržování náboženského života dle pořádku nám stačí. Ale odmítáme připustit, že jsme jednali chybně nebo že snad zastáváme chybný názor. Proto tu není žádné všeobecné napravení, žádné uzdravení.
I když tu není náprava pro množství, neznamená to, že by tu nebylo žádné povzbuzení pro jednotlivce. V historii Božího lidu nalézáme velmi oddané Boží muže v nejtemnějších dnech. „Samuel sloužil Hospodinu“ (1. Sam. 3) ve dnech, kdy kněžství bylo znečištěno, kdy lidé pohrdali oběťmi a kdy Boží lampa byla na vyhasnutí.
Také to nebylo ve slavných dnech krále Šalomouna, nýbrž ve dnech odpadnutí pod králem Achabem, kdy Eliáš vydával jasné svědectví o Bohu. Tak tomu bylo také ve dnech Malachiášových. Byli tam takoví, kteří uprostřed převládající beznaděje nejen navenek jednali správně, nýbrž také byli mravně pro Hospodina příjemní. Setkali se s Hospodinovým uznáním a schválením jako malý ostatek uvnitř ostatku (3,16).
Zvláštní znaky tohoto malého ostatku jsou mravní znaky. Není to jejich vnější postavení, jakkoli je správné, ani vnější služba, jakkoli horlivá, co dostává uznání Pána. Je to mravní stav toho malého ostatku, který Pán uznává a který tyto věřící činí v jeho očích tak cenné.
Správné postavení přirozeně není pro Pána nikterak nedůležité, stejně jako služba pro Něho. Ale v tom posledním stádiu historie Božího lidu, když je vnější svědectví zkaženo, hledá Pán především mravní stav, který Mu odpovídá.
Prvním charakteristickým znakem tohoto ostatku je, že „se bojí Hospodina“ (3,16). To je v nápadném protikladu k náboženskému množství, jímž byl tento ostatek obklopen. To množství mělo vysoké náboženské vyznání. Ale svým nízkým praktickým stavem až příliš zřetelně ukazovalo, že všechnu Hospodinovu bázeň odvrhlo. Hospodin jednotlivě uvádí mnoho těžkých hříchů, které volají po soudu. Ale ty všechny jsou shrnuty v tomto jednom velkém hříchu: „Nebojí se mne, praví Hospodin zástupů.“ (3,5)
Když hleděl na to množství, Hospodin musel říci: „Kde je bázeň má?“ (1,6) Když ale hleděl na tento bohabojný ostatek, mohl s radostí uznat, že oni „se bojí Hospodina“ (3,16).
Člověk, který se bojí Boha, je ovládán Bohem a ne nějakým člověkem. Poslouchá Boha více než lidi. Vztahuje vše k Bohu a má před sebou Boha na všech svých cestách. Takový nedovolí člověku, ať už je jeho postavení a dar jakkoli velký, aby vstoupil mezi něho a Pána. Slovem: Takový dává Pánu jeho správné, totiž to nejvyšší místo. A přesně to je tak cenné v očích Pána.
Druhým znakem je, že „mluvili jeden k druhému“. To je obecenství. Ale není to prostě obecenství správného postavení, nýbrž spíše obecenství správného mravního stavu. Bylo to obecenství těch, kteří „se bojí Hospodina“. Převládající zneucťování Hospodina a nízký mravní stav těch, kteří tento ostatek obklopovali, hnaly tyto nemnohé k sobě. K tomu byla jejich duše pocvičena. Hospodinova bázeň, která jejich srdce společně naplňovala, je vedla do společného svatého a šťastného obecenství.
A není v těchto posledních dnech právě obecenství, které má tento charakter, v očích Hospodina cenné? Ne obecenství, které začíná a končí správným církevním postavením; ani organizované obecenství k vedení nějaké evangelizační akce nebo k provedení nějakého velkého misionářského podniku. Není to také společenství na obranu nějaké velké pravdy nebo k započetí nějakého nového svědectví. Ani to není společenství, které okolní svět může uznat, nýbrž je to spíše tiché, skryté obecenství, které se projevuje šťastnou výměnou myšlenek mezi dušemi, vedenými k sobě svým společným vztahem k Pánu.
Třetím znakem je, že „myslí /dbají/ na jméno jeho“. (3,16) Nepokoušeli se oslavit svá vlastní jména. Chtěli dbát na čest Hospodinova jména. Zatím co jejich okolí pohrdalo Hospodinovým jménem, bděly tyto bohabojné duše žárlivě nad ctí jeho jména.
To byly znaky těch, kteří ve dnech zkázy měli Hospodinovo milostivé uznání. V nich samých nebylo nic, co by v tehdejším světě vzbuzovalo nějaký rozruch. Nebyli známí nějakým velkým darem, který jim dával nějaké vynikající místo před lidmi. Také nebyli známi na základě nějakých velkých charitativních skutků, které by vyvolávaly pochvalu od světa. Ani neměli neobyčejnou intelektuální sílu nebo dary divů, které by je vyvýšily před jejich současníky. Také se nenalézali v nějaké jasně strukturované organizaci, která by jim dala místo uvnitř stran a systémů lidí.
A vskutku u nich chyběly takové hodnoty, které u lidí mají vysokou vážnost. Místo toho vlastnili mravní rysy, které mají velkou cenu v Hospodinových očích. A Hospodin ihned vyjádřil své uznání pro takové, kteří se Ho uprostřed převládající zkaženosti báli a dbali na jeho jméno (3,16-18).
„I pozoroval Hospodin.“ Mohli bychom také říci: Hospodin na to dbal. Těchto věřících si to velké množství nevšímalo. A když viděli tento ostatek, opovrhovali jím. Ale pro Pána nebyli žádným způsobem nevýznamní. On je „pozoroval“ a všímal si jich. Jeho oko na nich mohlo s radostí spočinout. Bohabojný život tohoto malého ostatku měl v Hospodinových očích velkou cenu.
Hospodin „slyšel“. Nejenže s radostí pozoroval bohabojný život tohoto ostatku a jeho cesty. Byl také radostným posluchačem, když tito věřící spolu měli svatou rozmluvu.
„Psána jest kniha památná před ním pro ty, kteří se bojí Hospodina a myslí na jméno jeho.“ (3,16) Báli se Hospodina a Hospodin na ně pamatoval. Dbali na jeho jméno, a On nechce zapomenout na jejich jména. Ale tato kniha byla psána „před Ním“ a nikoli před světem. Bohabojný život, zbožné jednání, Bohu zasvěcená žárlivost pro jméno Hospodina, to nejsou vlastnosti, které přivedou jméno nějakého člověka na soupisy hrdinů tohoto světa. Svět má pro takové lidi jen krátkodobou paměť. Ale tito věřící jsou milí a drazí srdci Hospodina. Váží si jejich památky a píše jejich jména do své pamětné knihy.
„Ti budou, praví Hospodin zástupů, v den, který já učiním, mým klenotem /vlastnictvím/.“ (3,17) Tento ostatek nejenom zakusil skryté uznání v den zkázy, ale obdrží od Hospodina veřejné uznání v den slávy. V den zkázy byli skutečně už cenní v jeho očích – jeho vlastnictví, jeho klenoty, i když ještě ne veřejně viditelné. V budoucích dnech budou však vzácnými kameny a budou ukázané ve slavném prostředí. „Ještě se neukázalo, co budeme. Víme pak, že když se ukáže, podobni jemu budeme; nebo viděti jej budeme tak, jak jest.“ (1. Jana 3,2)
„A slituji se nad nimi, jako se slitovává otec nad synem svým, který mu slouží.“ (3,17) Měl propuknout soud nad zlem a nad činiteli zlého bez ohledu na to, jak velké bylo jejich náboženské vyznání. Tento malý ostatek má Boží ujištění, že bude ušetřen. Uprostřed těch, kteří navenek vyznávali, že zaujímají místo zvláštní blízkosti k Hospodinu a že Mu správným způsobem slouží, zaujímal tento ostatek místo, které bylo vpravdě blízké Hospodinovu srdci, a jeho služba Mu byla skutečně příjemná. Tak mohl Hospodin říci: „Slituji se nad nimi /zachovám je/, jako se slitovává otec nad synem svým, který mu slouží.“ Pak bude zjeven rozdíl mezi tím, kdo Bohu slouží, a tím, kdo Bohu neslouží.
Zatímco tedy toto poslední Boží poselství jasnými slovy vyhlašuje nízký stav množství vyznávajícího Božího lidu, tu stejně jasně rozlišuje jednotlivce, vyznačující se mravními znaky, a přináší jim poselství uznání, potěšení a povzbuzení. Tito jednotlivci nejen mají vědomí o uznání od Hospodina jako přítomný podíl, aby byla jejich víra podepřena a oni na své cestě povzbuzeni, ale mají příchod Pána jako svoji bezprostřední naději a jako svou jedinou naději.
Tento malý ostatek nemohl očekávat, že zla bude ubývat nebo že množství zlých se bude zmenšovat. Věděl, že svět se nezlepší, dokud příchod Hospodinův „s pyšnými a všemi pášícími bezbožnost“ nezúčtuje (3,19; /4,1/27).
Ne, oni nevyhlíželi žádné velké probuzení nebo všeobecné „uzdravení“ mezi Božím lidem. To bude teprve tehdy, když „vzejde slunce spravedlnosti a v jeho křídlech uzdravení“ (3,20; /4,2/).
Také neočekávali žádné nové poselství od Boha nebo nové světlo, aby zmírnily přibývající beznaděj, dokud Hospodin nepřijde a jako Slunce spravedlnosti nezažene mraky tmy.
Také nevyhlíželi nové nabytí sil k činění divů, nějaký zjevný Boží zásah ve prospěch jeho lidu, dokud Hospodin ve své všemohoucnosti nezasáhne, aby je učinil schopnými pošlapat jejich nepřátele pod svými chodidly (3,21; /4,3/).
… a přece mohl být jednotlivec Hospodinu věrný.
Tito bohabojní věřící byli ze všech stran obklopení velkým množstvím náboženských vyznavačů, kteří se chlubili svým navenek správným postavením a náboženskými rituály ve správném sledu, kteří ale přesto byli mravně necitelní a duchovně slepí. Tito zbožní jednotlivci byli slabí, opovržení, ve světě téměř neznámí a posmívaní. Ale šli po své nízké a oddělené cestě a vedli život v Hospodinově bázni. Žárlivě dbali na Hospodinovo jméno a čekali na jeho příchod.
Jestliže my chceme z tohoto posledního Božího poselství k jeho starému lidu mít nějaký užitek, musíme toto proroctví číst jako poslední poselství k nám samým. Jak to bylo řečeno už na začátku tohoto pojednání, podobají se poměry, které v těchto posledních a vážných dnech před příchodem Pána převládají jak v křesťanstvu všeobecně, tak i mezi dnešním Božím lidem speciálně, nápadným způsobem poměrům za dnů Malachiášových.
Také dnes tu ještě je tato cesta věrnosti
Nejsme znovu obklopeni velkým náboženským vyznáním? Nejsou tu také dnes28 takoví, kteří říkají, že jsou bohatí a že zbohatli a nic nepotřebují (Zj. 3,17)? A přece jsou mravně necitliví ve vztahu ke svému nízkému mravnímu stavu, duchovně slepí vzhledem k všemu, co pro ně Pán má, aby vyšel vstříc jejich tak hlubokým potřebám. A nerozlišuje Pán uprostřed tohoto náboženského vyznání znovu několik málo takových, kteří mají jeho uznání, protože jejich znaky vykazují pozoruhodnou podobnost s bohabojnými ve dnech Malachiášových?
K nim může Pán říci: „Máš nevelikou moc a ostříhal jsi slova mého a nezapřels jména mého.“ (Zj. 3,8) Jako u těch nemnohých v době Malachiáše to není jejich správné postavení nebo nějaké velké „skutky“ nebo nějaké zvláštní svědectví před světem, co je vyznačuje. Jsou to spíše jejich mravní znaky, které jim dávají uznání Pána.
Pán se přiznává k těm, kteří jsou věrní
Jako u „jejich“ prototypů v době Malachiáše se Pán k nim veřejně bude mít, když se zjeví v moci a slávě. Celý svět pozná, že Pán je miloval (Jan 17,23). A jako ostatek dnů Malachiášových bude ochráněn před přicházejícím soudem, budou i věřící z Filadelfie ochráněni „od hodiny pokušení, která přijíti má na všecken svět, aby zkušeni byli obyvatelé země“ (Zj. 3,10).
A nakonec je příchod Pána jedinou nadějí, která je věřícím ve Filadelfii představena, jako také byl jedinou nadějí bohabojných, jimž prorokoval Malachiáš. „Přijdu brzy. Drž to, co máš, aby žádný nevzal koruny tvé.“ (Zj. 3,11)
Poslední poselství k nám – k srdci a svědomí
Nemůžeme závěrem říci, že v těchto posledních a vážných dnech – v těchto temných dnech odpadnutí – se poslední Boží poselství pro jeho lid obrací ke svědomí a oslovuje srdce? Není to už poselství, které by přinášelo nové světlo pro vyšší porozumění. Světlo je dáno a pravda byla opět odkryta.
Ale nyní vyvstává vážná otázka: „Jak jsme reagovali na to světlo? Jaký je náš mravní stav?“ Kéž jsou naše svědomí ve světle tohoto posledního poselství odkryta. Měli bychom se v Boží přítomnosti sami soudit, abychom patřili k těm, jimž Pán může říci: „Máš nevelikou moc a ostříhal jsi slova mého a nezapřels jména mého.“ Tak budeme skutečně očekávat příchod Pána. Pak skutečně budeme moci na jeho příslib: „Jistě přijdu brzo,“ odpovědět: „Amen. Přijď tedy, Pane Ježíši.“ (Zj. 22,20)
k