Prorok Malachiáš má vážný úkol předat Boží poslední poselství jeho pozemskému lidu před příchodem Krista na zem. Poté, co bylo toto poselství zvěstováno, Bůh už po dobu asi 400 let nemluvil. Nakonec je ticho přerušeno hlasem volajícího na poušti: „Připravujte cestu Páně, přímé čiňte stezky jeho!“ (Luk. 3,4; srv. s Mal. 3,1)
Poslední slova mají zvláštní moc, kterou často dosáhnou svědomí a dotknou se srdce. Také zůstávají vězet v paměti. Když už tomu tak je u slabých slov lidí, čím více to pak platí, když Bůh na konci nějakého zvláštního časového období promluví poslední slovo. A když čteme proroka Malachiáše, děláme dobře, když toto slovo k sobě necháme mluvit se vší jeho silou Božího posledního slova.
Nejprve se podíváme na poměry, v nichž byla psána tato kniha Bible. Neboť ač je pravda, že můžeme použít tato slova na Boží lid v našich posledních dnech, přece nesmíme zapomenout, komu byla určena v prvé řadě. Proroctví začíná slovy: „Výrok /nebo: Břímě/slova Hospodinova proti Izraelovi skrze Malachiáše.“ (1,1) Jedná se tedy o poselství, které Bůh určil svému pozemskému lidu.
A přece, i když takto může být do rámce působnosti proroctví zahrnut celý Izrael, obrací se poselství ve skutečnosti jen k malé části lidu. Ta je často nazývána „ostatkem“. Jsou to ti z lidu, kteří se mohli z vyhnanství v Babyloně vrátit do Izraele.
Z jiných částí Písma se dovídáme, že velké množství lidu zůstalo i nadále ve vyhnanství. Ale asi šedesát tisíc Židů se v Ezdrášových a Nehemiášových dnech chopilo příležitosti vrátit se do země svých otců, aby znovu postavili chrám a nechali obnovit oběti. Kromě toho mohli také znovu postavit zdi a vsadit brány města Jeruzaléma.
Boží lid byl proto v oné době rozdělen do dvou velkých skupin. Pomůže nám, když porozumíme dalekosáhlým rozdílům mezi těmi dvěma skupinami.
To byly, několika slovy řečeno, okolnosti židovského národa v Malachiášově době. I když proroctví tohoto proroka začíná slovy: „Břímě (Výrok) slova Hospodinova proti Izraelovi“, tu je přece zřejmé, že se tato slova obracejí jen na ostatek, který se nalézal v zemi Palestině. Jim bylo adresováno Boží poslední poselství. V proroctví nalézáme zmínky o chrámu, obětech, kněžích, desátcích, atd. To vše jsou znaky, které jsou zcela přirozené pro Jeruzalém a Izraelskou zemi, které však nemohou popisovat ty, kteří se ještě nalézali v exilu.
Co bylo nyní tím břemenem (nebo výrokem) slova Hospodinova pro tento navrátivší se ostatek? Už to nebylo pranýřování modlářství jako ve dnech králů Izraele. Nebyla to také žádná výzva jako ve dnech Ezdrášových, aby se vrátili do země. Stejně tak málo to bylo volání, jako ve dnech Aggea, aby opět postavili chrám, nebo jako ve dnech Nehemiášových, aby zase postavili zdi.
Lid se vzdal modloslužby a ostatek byl opět v zemi Kanán. Chrám byl rovněž postaven a lid poslouchal bohoslužebné předpisy, v každém případě dle vnějšího zdání, a pokud šlo o vnější pořádek. I když se tento lid navenek nalézal ve správném postavení, jeho mravní stav byl úplně špatný. A tak se toto břímě Hospodinovo, toto poslední poselství, skládá hlavně z velmi vážné výzvy ke svědomí ostatku ve vztahu k jeho nízkému mravnímu a duchovnímu stavu.
Uvědomme si tu: Když budeme mít na paměti to, co jsme poznali jako rámec této knihy a jaké je její charakteristické poselství, měli bychom přemýšlet o postavení a stavu Boží Církve (Shromáždění) dnes. Čiňme to s přáním použít duchovní poučení Malachiášova proroctví na naši dnešní dobu. Když to činíme, musíme uznat, že mezi Božím lidem v dnešní době26 jsou poměry, které nápadným způsobem odpovídají poměrům, jež – popsané Malachiášem – nalézáme na konci posledního časového období.
Když se díváme na křesťanstvo, nemusíme pak nejprve připustit, že masa křesťanů je držena v zajetí náboženských systémů, které nejsou podle Písma, nemáme-li říci, že v odpadlických náboženských systémech, tak jako se Izrael jako národ nalézal v zajetí modlářského Babylonu? Tak musí být o velmi velké části křesťanstva řečeno, že se nalézá ve špatném postavení, když je porovnáme s Boží vůlí pro ně, zjevenou v jeho Slovu.
A nemusí upřímný pozorovatel rovněž dodat, že se křesťanstvo nejen nalézá ve špatném postavení, ale že zároveň vykazuje chybný mravní stav? To dokazuje a smutným způsobem o tom svědčí dopis Laodicei ve Zjevení 3,14-17. Křesťanstvo jako celek odpovídá proto nápadným způsobem Izraeli v Babylonu v Malachiášově době.
Když nyní svůj pohled obrátíme zpět na křesťanstvo, nemusíme pak poznat zřetelné Boží dílo na začátku 19. století? Tím byl ostatek jeho nebeského lidu – jako onen ostatek jeho pozemského národa ve dnech Ezdráše a Nehemiáše – osvobozen z těchto lidských náboženských systémů, které nejsou podle Písma, v nichž byli zajati. Osvobozeni od sektářství, byli Boží milostí uschopněni dosáhnout pravého základu, na kterém by měl podle Boží vůle stát všechen jeho lid. Tím se tento ostatek – tak jako, smíme-li tak říci, jeho židovský předobraz – opět nalézal ve správném postavení.
V průběhu doby sice tato část Božího lidu vyznávala, že se pevně drží cesty povolání Božího Shromáždění. Ovšem selhání a úpadek stále více charakterizovaly její cestu. Kvůli tomu promlouvá Bůh dnes tak vážně k těmto věřícím, kteří byli vysvobozeni z náboženských systémů, a sice ve vztahu k jejich špatnému mravnímu stavu. Jejich církevní postavení může být stále ještě správné, ale jejich mravní a duchovní stav není v souhlasu s postavením, které zaujali. Tato část křesťanstva tak velmi blízce odpovídá navrátivšímu se ostatku lidu Izraele v tehdejší době.
Abychom tu obdobu vedli ještě dále, můžeme konstatovat, že v obou částech křesťanstva vždy bylo mnoho oddaných Božích služebníků. Jejich mravní a duchovní stav byl velmi vysoký. A také jejich chození v životě se Pánu líbilo.
Nuže, tak jako Malachiášovo proroctví mělo na zřeteli hlavně obnovený ostatek v zemi, navenek pravověrný, ale vnitřně vzpurný proti Bohu, a zároveň se obracelo vzácnými slovy povzbuzení k věrným jednotlivcům mezi nimi, tak, jak věříme, se zvláštním způsobem obrací dnes ke slabému a klesajícímu ostatku svatých, kteří vyšli z církevního zajetí křesťanstva, a k věrným jednotlivcům, nalézajícím se uprostřed něho. A tak jako v Malachiášových dnech bylo dáno poslední poselství lidu před příchodem Pána proto, aby probudilo svědomí ohledně jejich stavu, tak dnes, v předvečer příchodu Pána, věříme, že Boží poslední poselství jeho lidu je vážnou výzvou k probuzení svědomí ohledně mravního a duchovního stavu; tak aby zde na zemi byli nalezeni takoví, kteří jsou v stavu, hodícím se k Tomu, který přijde, a kteří se znovu probuzenými náklonnostmi mohou říci: „Přijď, Pane Ježíši!“ (Zj. 22,20)
Viděli jsme, že Malachiášovo proroctví se obracelo k navrátivšímu se ostatku a že jeho břímě se týká jejich stavu. Je dobré se potom ptát: „Jaký je stav toho lidu? A do jaké míry popisuje stav Božího lidu dnes?“
Lid se vyznačoval vysokým vyznáním, ale nízkým praktickým stavem (1,6). Vyznávali, že Hospodin je jejich Otec a Pán. Ve svém praktickém životě však nedávali Hospodinu čest, která náleží otci. Ani neměli bázeň, jaká se náleží pánu.
Nemusíme připustit, že také naše praxe se dnes stala mnohem nižší než je naše vyznání? Ctíme Pána ve svém každodenním životě? Myslíme, mluvíme a jednáme v bázni Páně?
Ostatek lidu neukazoval ani úctu ani bázeň vůči Pánu. To jej vystavovalo výtce, že opovrhuje jménem Pána. Na toto obvinění okamžitě odpovídají – abychom tak řekli – přímo: „V čem zlehčujeme jméno tvé?“ (1,6) Tato vyzývavá „odpověď“ na vážnou výčitku přivádí na světlo další známku špatného stavu lidu.
Lid byl charakterizován duchovní slepotou o vlastním nízkém stavu. Duchovní slepota je nevyhnutelný výsledek vysokého vyznání, které se pojí se špatným chozením v životě.
Boží lid má sklon k tomu – téměř bychom chtěli říci, že nevědomky –, aby omlouval nízký praktický stav svým vysokým vyznáním. Rádi říkáme: „Se všemi svými chybami máme světlo. A nalézáme se ve správném postavení.“ Tak se právě naše vyznání může stát prostředkem k oslepení našich očí vůči vážnosti našeho nízkého praktického stavu. A tak když máme před sebou své selhání, buď je omlouváme, nebo je odmítáme přiznat, anebo jako ten ostatek říkáme, že tento špatný stav vůbec nemůžeme rozeznat.
Lid ve vnější službě pro Hospodina pokračoval. Ale ty pravé, vnitřní pohnutky pro tu službu chyběly (1,7-10). Přinášeli své oběti k oltáři, nebo ke stolu Hospodina. Zapalovali oheň na oltáři a otevírali a zavírali dveře chrámu. Ale nebyl tu nikdo, kdo by dveře úplně zavřel. Pohnutkou jejich služby bylo sobectví a ne láska k Hospodinu.
Výsledek byl, že ve službě Hospodinu se zdálo být možné a dovoleno vše. Chromé a nemocné bylo dosti dobré pro Hospodina. Ani vůči svému zemskému vládci by si nedovolili tak jednat. Lidé měli v jejich očích větší místo než Hospodin.
A to znamenalo, že s Hospodinem jednali opovržlivě. Zdali by si jejich kníže nechal líbit takové jednání?
„Nemám ve vás žádné libosti, praví Hospodin zástupů.“ (1,10) Ve světle svých vlastních rad může Hospodin říci: „Miloval jsem vás.“ (1,2) Když posuzuje Izraelity ve světle jejich praktického života, musí jim říci: „Nemám ve vás žádné libosti.“ Jak je to vážné, když Hospodin musí těm, které miluje, říci: „Nemám ve vás žádné libosti.“
Neobsahuje toto vše vážné poselství pro nás? Není možné, že i my navenek pokračujeme ve službě Pánu – v kázání, poučování, pastýřské službě atd. – a přece chybí ta správná pohnutka? Vnější služba může být korektní, vnitřní motivy naproti tomu zkažené. Nevidíme to jasně znázorněné, když porovnáme shromáždění v Efezu (Zj. 2,2) se shromážděním v Tesalonice (1. Tes. 1)?
Shromáždění v Efezu se zaměstnávalo službou Pánu. Ale pravá, skrytá pohnutka chyběla. Shromáždění v Tesalonice bylo charakterizováno „skutkem víry“, „prací lásky“ a „trpělivostí naděje“ (1. Tes. 1,3). Shromáždění v Efezu zjevovalo také „skutky“, „práci“ a „trpělivost“. Ale „víra“, „láska“ a „naděje“ chyběly. Proto musí Pán tomuto shromáždění říci: „Padl jsi“ (Zj. 2,5 – kral. překl.: „vypadl“).
Jistě se můžeme ptát, zda víra, láska a naděje jsou skutečně zdrojem naší služby. Jsou to vlastnosti, které může zjistit jen Pán sám, které ale v jeho očích jsou velmi vzácné. Anebo je pohnutkou pro naši službu vlastní Já v nějaké formě – vyvýšení sebe, hledání vlastního postupu mezi věřícími, anebo dokonce naděje na materiální zisk?
Služba Hospodinu se stala pro ostatek námahou (1,13). Vyznání bez praktického uskutečňování a služba bez oddanosti povedou k únavě ve věcech Hospodina. A když se lid unaví konáním nějaké věci, brzy jí opovrhne. Tak ostatek nejen říkal o službě Hospodinu: „Hle, jaká námaha!“ Oni na ni „foukali“, to jest, opovrhovali jí (1,13 – přel.).
Nemůžeme v našich dnech vidět stejnou únavu ve věcech Pána? Nejsou mnozí, kteří byli kdysi aktivní ve službě pro Pána, kteří se ale unavili? Možná bylo jejich praktické uskutečňování mnohem slabší než jejich kázání. Pak bylo sice v kázání pokračováno, ale oddanost se ztratila. A nakonec se zcela unavili.
Ruce opadnou, kolena zeslábla. Ruce se už nevztahují v přímluvné prosbě a kolena se už nesklánějí v modlitbě (Iz. 35,3; Židům 12,12). Tak se stali unavenými, unavenými v modlení, unavenými v čtení Bible, unavenými v pamatování na Pána, unavenými v kázání evangelia, unavenými ve slyšení Božího slova, unavenými ve věcech Pána, unavenými vzhledem k Božímu lidu. A tím, čím se unavíme, tím potom také opovrhujeme. Není divu, že nakonec na věci Pána foukají a opovrhují jimi, jakož i lidem Pána.
Jak nekonečně důležité je mít Krista před sebou jako pravou pohnutku pro každou službu – „patřit na toho“, který je „vůdce /započinatel/ a dokonavatel víry“, který „snášel od hříšníků taková proti sobě odmlouvání, abyste neustávali, v myslích svých hynouce“ (Židům 12,2.3).
To tedy je vážný obraz ostatku. Tento portrét od proroka ukazuje všeobecný stav, do kterého masa navrátivšího se ostatku upadla:
Nesluší se, abychom se sami postavili do světla a zkoušeli, jak dalece to je také pravý obraz našeho vlastního stavu?
Viděli jsme už, že poslední Boží poselství k ostatku, který se navrátil do země před příchodem Pána, se dotýkalo mravního a duchovního stavu. Rovněž jsme měli před sebou všeobecné výčitky, které byly předneseny proti mase ostatku a ukazovaly na ten nízký stav. Ale vedle těchto zásadních žalob proti všemu lidu obsahuje toto poslední poselství některá zvláštní obvinění proti kněžím, resp. vůdcům lidu. O těchto věcech je pojednáno ve druhé kapitole proroka Malachiáše.
Dříve než se podíváme na tyto výtky, bude dobré, když uvážíme, jakým vážným způsobem je ta druhá kapitola uvedena: „Neuposlechnete-li a nesložíte-li v srdci, abyste dali slávu jménu mému, praví Hospodin zástupů, zajisté že pošli na vás zlořečenství, a zlořečiti budu požehnáním vašim.“ (2,2)
To nejmenší, co by lid býval mohl činit, když k němu Bůh mluvil o jeho mravním a duchovním stavu, bylo naslouchat a vzít si k srdci to, co Bůh říkal. Lidé, kteří nechtějí naslouchat Božím slovům, jsou vskutku beznadějný případ – ať to jsou věřící nebo hříšníci. Odmítnout naslouchat s sebou přináší kárající ruku Pána na jeho lid. Pak také chybí jeho požehnání.
Ale nemusíme se také ptát, jak si stojí Boží lid dnes? Nemusíme vyznávat, že duchovní stav Božího lidu je velmi nízký? Ta nejhorší a nejosudnější známka úpadku je, že tu je jen málo poukazů na to, že Boží lid „slyší“ a „bere si k srdci“, ačkoli na něm spočívá ruka Pána v kázni.
Propůjčili jsme my sami prorokům svůj sluch? Učitele, kteří poučují náš rozum, posloucháme možná rádi. Ale proroky, kteří se obracejí k našemu svědomí, zanedbáváme nebo je zavrhujeme. Vyznávající křesťané často, „majíce svrablavé uši, podle svých vlastních žádostí si shromažďují sami sobě učitele“ (2. Tim. 4,3). Ale proroky, kteří je varují před jejich hříchy, budou kamenovat (srv. s 2. Par. 24,21). A když prorokům není nasloucháno, není tu také žádné „braní si k srdci“ jejich poselství.
Ať se podíváme kamkoli, jsme konfrontováni s nízkým stavem Božího lidu: rozdělení, spory, hořkost mezi jeho lidem – to vše se dnes ukazuje na všech stranách. A přece, jak málo si tyto věci bereme k srdci, jak málo zármutku před Pánem tu nalézáme! Jak málo se vyznáváme jedni druhým! Jak málo si bereme k srdci zármutek a své zahanbení! Jak málo se nás dotýká zneuctění Pána! Budí to dojem, že podstatně více myslíme na to, aby nám bylo dáno zapravdu, než abychom prostě přiznali své selhání.
Nemusíme poznávat, že jako následek tohoto postoje leží ruka Pána v kázni na jeho lidu? Tak je tu sice mnoho kázání, ale málo požehnání mezi hříšníky. Je tu mnoho poučení a služby, ale málo růstu mezi věřícími. Požehnání je velkou mírou zadržováno.
Jestliže máme v paměti vážná varování úvodních veršů, kéž bychom přece „slyšeli“ a „vzali si k srdci“ toto poslední poselství k vůdcům v Izraeli! Měli bychom v něm zaslechnout hlas, který mluví k nám, a sice jasným zvukem.
Prorok nejprve představuje krásný obraz toho, jak Bůh na začátku uvedl kněžství. Skutečně zhodnotit svůj stav na konci nějakého období budeme moci jen tehdy, jestliže ho porovnáme se stavem na začátku. Jen tak se dozvíme rozsah svého odklonění od toho, co je podle Božích myšlenek.
Na začátku byli kněží charakterizováni:
To byly Boží myšlenky pro toho, kdo měl být v temném světě „poslem Hospodina zástupů“.
Ve světle tohoto krásného obrazu prorok pokračuje a objasňuje aktuální stav těch, kteří vyznávali, že jsou „posly Hospodinovými“. Musí proti nim přednést pět různých žalob.
Vztah kněží k Hospodinu nebyl správný: „Vy pak sešli jste s cesty,“ říká prorok (2,8). Na začátku mohl Hospodin říci, že Lévi se „bál mne“ a „chodil se mnou“ (2,5.6). Ale nyní se odklonili od cesty života a pokoje. Vážný výsledek byl, že kněží už „neodvracovali od nepravosti“, nýbrž „byli příčinou mnohým, aby činili proti zákonu“. Jako následek toho byli vydáni v potupu (2,8.9).
Jejich vzájemný vztah byl chybný: „Proč nevěrně činiti máme jeden druhému?“ musí se prorok ptát. Na to bychom mohli dát tuto odpověď: Protože jejich vztah k Pánu nebyl správný. Jak kdosi řekl: „Satan nejprve odděluje člověka od Boha, a potom lidi rozděluje navzájem.“ Prorok se snaží toto zlo korigovat, když kněžím připomíná, že mají jednoho Otce a jednoho Boha (2,10).
Také v našich dnech je tomu tak: Jen když Boží lid chápeme jako jeden – jako děti jedné rodiny, jejímž Otcem je Bůh, a jako údy jednoho těla, jehož Hlavou je Kristus –, budeme schopni vzájemně jednat věrně. Ale žel, po odklonu od Pána následuje vzájemný spor, rozepře, hořkost a nevěrnost.
Jejich vztah ke světu nebyl správný: „Nevěrně činí Juda… pojímaje za manželku dceru boha jiného.“ (2,11) Nyní se žaloby stávají všeobecnějšími. Už nejde jen o kněze, kteří jsou osloveni, nýbrž do této společné výčitky ve vztahu k světáctví je zahrnut celkově Juda. Toto připodobnění se světu se ukazuje skrze světské vztahy v nejintimnějším charakteru. Ačkoli jsou touto výčitkou dotčeni všichni, je přímo spojena se selháním kněží.
Pořadí těchto žalob je velmi vážné a poučné: Nejprve nebyl správný vztah vůdců k Pánu: Sešli s cesty. Pak jednali nevěrně mezi sebou. Nakonec musí prorok konstatovat: Zatímco pastýři mají mezi sebou spory, ovce se odchylují z cesty. Spory mezi vůdci dovolily Božímu lidu, aby se vzdaloval do světa a vytvářel nesvatá spojení.
Jejich rodinné vztahy nebyly správné: Jsou obžalováváni, že vůči svým manželkám jednají zrádně a nevěrně (2,14). Když náš vztah k Bohu není správný, zklameme i v každém jiném vztahu. Když navazujeme nesvatá spojení se světem, nebude to trvat dlouho a budeme následovat nesvaté cesty světa také v intimních vztazích života.
Aby proti tomu působil, připomíná prorok lidu jednotu a nerozlučitelnost manželského vztahu. Neboť mezi Božím lidem mělo být nalezeno „símě Boží“. Jak velmi důležitá je tato zásada! Jestliže mají děti být svaté, nechť jejich rodiče žijí svatě.
Jejich jednání v provádění kázně nebylo správné: Jednali nevěrně proti svým manželkám a propouštěli je kvůli nevýznamným výčitkám. Prorok proto musí říci: „Proto že v nenávisti mám propouštění, praví Hospodin Bůh Izraelský.“ (2,16) Ostatek jednal zcela jinak, neboť čteme: „Protože takový přikrývá ukrutnost pláštěm.“ (2,16) Pod pláštíkem udržování pořádku jednali s největším násilím.
Zatím co se tento oddíl zaměstnává přímo s muži, kteří neprávem zapuzovali své ženy, můžeme tuto zásadu použít dalekosáhleji. Na tento princip se velmi dobře můžeme dívat ve spojení s „vyvrhováním“ (1. Kor. 5,13) zlého zprostřed Božího lidu. Je to vážné varování před tím, abychom se chtěli nějakého bratra násilně zbavit, aniž bychom pro takové jednání měli přiměřený a Písmem daný důvod.
Mezi ostatkem posílali muži své ženy pryč ne proto, že by tyto zhřešily, nýbrž protože muži chtěli uspokojovat své sobecké zájmy a žádosti. A nebyl, žel, i mezi Božím nebeským lidem mnohý křiklavý příklad toho, že známé, bohabojné osoby byly vylučovány ne kvůli nějakému hříchu, nýbrž prostě proto, že požadavky nějaké strany žádaly jejich vyloučení?
Když čteme tyto vážné obžaloby, jsme vnitřně zasaženi opakovaným výskytem slova „nevěrně“. Vyskytuje se ve verších 10, 11, 14, 15 a 16. Když kněží sešli s cesty, stali se nevěrnými v každém okruhu. Stali se nevěrnými každý vůči svému bratru, stali se nevěrnými ve svých vztazích ke světu, stali se nevěrnými v okruhu svého vlastního domu a nakonec se stali také nevěrnými ve vykonávání kázně.
Jaký smutný obraz nám podává toto poslední poselství o ostatku Božího lidu, který se navenek nalézal ve správném postavení a který navenek dále vykonával službu Pánu.
Máme-li trochu náhled do Božích myšlenek, tu je snadné poznávat mezi Božím lidem dnes protiobraz tohoto ostatku. Není snad pravda, že u těch, kteří obdrželi mnoho světla, došlo k závažnému odklonu „od cesty“? A to také u mnoha vůdců?
Odklon od Boha měl za následek rozdíly v názorech mezi vůdci lidu. Nevěrnost jednoho vůči druhému, žárlivost, závist, spor, zlé pomluvy až příliš často charakterizovaly vůdce v jejich chování navzájem. To opět bylo pak důvodem pro mnohé, aby se obraceli do světa a vcházeli se světem do nesvatých spojení. A to opět mělo za následek, že do rodinného života Božího lidu vcházely nesvaté světské praktiky. A když jsme selhali ve svých vlastních domech, je se potom co divit neschopnosti jednat správným způsobem v Božím domě? „Nebo jestliže kdo domu svého spraviti neumí, kterak o církev Páně pečovati bude?“ (1. Tim. 3,5)
Není v těchto žalobách dostatečný důvod k tomu, abychom byli přivedeni na svá kolena v pokoření se, vyznání a ve snažné prosbě? Kéž bychom v tom slyšeli Boží hlas, který mluví k našim svědomím! A kéž si toto poslední poselství vezmeme k srdci!
Už jsme viděli, jak vážně prorok odkrývá nízký mravní stav ostatku. Byl to stav, který na lid přivádí Hospodinovu kárající ruku a hlasitě volá po soudu.
V souhlasu s tím je v Malachiášovi 3,1-5 varování před příchodem Pána v soudu. Unaven zmatením, které způsobila jeho vlastní pošetilost, lid volal: „Kde je Bůh soudu?“ (2,17)
Na tuto otázku dostal lid okamžitou odpověď: „Aj, já posílám anděla (posla) svého, který připraví cestu před tváří mou. Vtom hned přijde do chrámu svého Panovník, kterého vy hledáte.“ (3,1) Prorok k tomu ovšem připojuje: „Ale kdo bude moci snésti den příchodu jeho? A kdo ostojí, když se on ukáže?“ (3,2) A pak mluví Hospodin sám: „Přiblížím se k vám k soudu.“ (3,5 – přel.) Když Pán přijde, bude rychlým svědkem proti zlu a proti zle činícím.
Vidíme, že ostatek je nejen obžalováván ve vztahu ke svému nízkému stavu, nýbrž že je také varován před přicházejícím soudem, který tento stav s sebou přináší. Bůh však není jen Bůh soudu. On je také Bůh milosrdenství. Vždy jedná tak, že před vykonáváním soudu nabízí milost tomu, kdo činí pokání.
Na tomto místě chceme ještě jednou zdůraznit, že Boží jednání – ať je to v soudu nebo v milosrdenství – je založeno na nezměnitelnosti jeho přirozenosti. Proto je oficiálně vyhlášen neproměnný charakter Boha, dříve než volá k pokání: „Neboť já Hospodin se neměním, proto vy, synové Jákobovi, nevzali jste skončení.“ (3,6) Boží svatost se nemění. Proto musí svůj lid provádět kázní, když zhřeší. Ale Bůh se také nemění ve svých radách milosti a požehnání, a proto jeho lid není zničen.
Poté co Bůh dal zaznít varovnému volání, vyzývá v souhlasu se svými neměnícími se principy jednání svůj lid k pokání: „Navraťte se ke mně a navrátím se k vám, praví Hospodin zástupů.“ (3,7) Nadto Hospodin povzbuzuje lid k obrácení, když jim představuje požehnání, která budou následovat po pokání.
Hospodin nejen volá lid k pokání, On mu také ukazuje cestu k němu. Je dobré, abychom si uvědomili svůj nízký stav a před Pánem ho vyznali. Ale zaměstnávání se naším vlastním zlem samo o sobě nepovede k nápravě. Ne špatnost člověka, nýbrž Boží dobrota vede člověka k pokání (Řím. 2,4).
Jsme přesvědčeni, že cesta k obnovení leží v cenění si všeho toho, čím je Bůh pro svůj lid, jak je to představeno trojím způsobem v úvodní kapitole proroctví:
Uvažujme krátce o těchto třech velkých pravdách:
Proroctví začíná vznešeným prohlášením: „Miluji /Miloval jsem/ vás, praví Hospodin.“ Tento velkolepý výrok je bohatý na poučení:
Tento Boží příslib nám zajišťuje, že se jeho láska k nám nezmění, ať už je stav Božího lidu jakýkoliv. Izrael se může od Hospodina odklonit, dokonce upadnout do modlářství a jít do vyhnanství. Lid může být napraven a opět upadnout do nízkého mravního stavu. Ale Hospodin skrze proroka Jeremiáše říká: „Milováním věčným miluji tě.“ (Jer. 31,3) A tak mohou také učedníci padnout a Pána opustit, ano, dokonce Jej zapřít. A přece platí: „Milovav své, kteří byli na světě, až do konce je miloval.“ (Jan 13,1)
Ať už Pán k nám kvůli našemu nízkému mravnímu stavu musí jakkoli vážně mluvit a jakkoli tvrdě proto s námi musí jednat, za jeho káráními a jeho kázní je vždy láska. Ruka, která udeří, je vedena srdcem, které miluje.
Láska Pána je pravým měřítkem pro všechno selhání. Rozsah svého selhání můžeme správně posoudit jen tehdy, když je měříme výší jeho lásky. To je pravda jak ve vztahu k selhání Izraele, tak i ve vztahu k selhání Církve. Platí to pro osobní pád stejně jako pro všeobecné selhání. Své osobní selhání mohu správně ocenit jen tehdy, když je vidím ve světle osobní lásky Toho, „který zamiloval mne a vydal sebe samého za mne“ (Gal. 2,20).
Jak černé jsou také dějiny církve, jak velká je její zkáza, když to vše vidím ve světle té velké pravdy, že „Kristus miloval církev a vydal sebe samého za ni“ (Ef. 5,25). Jak opovrženíhodná jsou naše rozdělení, naše spory, naše hořkost jednoho proti druhému, stavění druhého do špatného světla, abychom se sami vyvýšili; špatný výklad jednání druhých, nechápání slov druhých, podsouvání špatných pohnutek u druhých – když slyšíme slova Pána, dotýkající se srdce: „Jako já miloval jsem vás, abyste i vy milovali jeden druhého.“ (Jan 13,34) Jakou šokující úzkoprsost prozrazují často naše slova, když myslíme na to, že „Kristus miloval nás, a vydal sebe samého za nás“ (Ef. 5,2).
Láska Pána je nejen měřítkem našeho selhání. Je také cestou k napravení. Nebyl to pohled lásky, který napravil Petra? Petr zapřel Pána s přísahou a kletbami. „I obrátiv se Pán, pohleděl na Petra.“ (Luk. 22,61) Nemůžeme říci, že to byl pohled nekonečné lásky? Petr skrze tento pohled zjistil, že jeho zapření Pána nezměnilo lásku Pána k němu. „A vyšed ven, plakal hořce.“ Láska ho zlomila. Naše hříchy zlomily srdce našeho Spasitele. Ale jeho láska láme naše srdce.
Jak mohl Josef rozptýlit zbylé pochybnosti svých zbloudilých bratrů, kteří s ním jednali tak ošklivě? Čteme: „A tak těšil je a mluvil k srdci jejich.“ (1. M. 50,21) Potvrdil jim svou lásku.
Dveře naděje
A jak Pán nakonec napraví svůj odpadlý lid? V Ozeáši čteme dojemná slova Pána: „Protož aj, já vylákám ji a uvedu ji na poušť; nebo mluviti budu k srdci jejímu.“ (Oz. 2,16/14/ – přel.) V okolnostech pouště bude Bůh mluvit k jejímu srdci a otevře jí dveře naděje. Tam, když láska Pána vykoná své dílo, bude lid opět zpívat jako ve dnech, kdy přišel ze země Egyptské (2. M. 15).
Nemůžeme také říci, že Pán dnes v těchto smutných dnech jedná se svým lidem stejným způsobem? Kolik je těch, kteří musejí naříkat nad ztrátou někoho milovaného, jehož tvář zde na zemi už neuvidí. Manželka oplakává svého muže, děti pláči pro svého otce, matka oplakává svého syna. Tak Pán proměnil pro mnohá srdce tento svět v poušť. Vylákal nás do pouště. Ale tímto jednáním nás přilákal k sobě, aby uprostřed našich slz mohl mluvit k našim srdcím. A svým mluvením k našim srdcím nám ukazuje svou lásku, ovazuje naše rány a činí nás schopnými zpívat.
Ve světle této velké lásky můžeme odsuzovat svůj nízký stav. A mocí lásky, která nás nutí, můžeme nadále žít už ne sami sobě, nýbrž Tomu, který za nás zemřel a vstal z mrtvých.
Hospodin svému lidu nejen připomíná svou lásku. Touží také po tom, aby jej rozvinutím své rady lásky napravil. To nás vede k druhé velké pravdě, kterou prorok rozvíjí. Čteme: „Hospodin je veliký i za územím Izraele.“ (1,5 – ČSP) A dále: „Neboť od východu slunce až na západ jeho veliké bude jméno mé mezi národy, a na všelikém místě kadění přinášeno bude jménu mému, a oběť čistá. Veliké zajisté jméno mé bude mezi národy, praví Hospodin zástupů.“ (1,11)
Na vyhlášení lásky Hospodina odpovídá ostatek ostře: „V čem nás miluješ /jsi nás miloval/?“ (1,2) Hospodin odpovídá na tuto duchovní slepotu tím, že dává důkaz své lásky. Bere lid s sebou na začátek a připomíná mu svrchovanou lásku, která vyvolila otce lidu Jákoba. A pak bere ostatek s sebou do budoucnosti, aby mu ukázal, že božská láska pojala radu učinit z Izraele střed požehnání země: „Hospodin je veliký“, ale jde to za území Izraele. A naplnění této velké rady zjeví lásku Pána.
Také ostatek jednou pozná Hospodinovu lásku
Ve dnech proroka Malachiáše ostatek říkal, že nemůže vidět lásku Pána. Ptají se: „V čem jsi nás miloval /nás miluješ/?“ Ale Pán jim odpovídá, že přijde den, ve kterém ostatek tuto lásku pozná. „Vaše oči to uvidí a řeknete: Hospodin je veliký i za územím Izraele.“ (1,5 – ČSP) Edom se může chtít protivit, ale nadarmo; Edom bude nazýván „pomezí /území/ bezbožnosti“, ale Hospodin se prokáže „veliký i za územím Izraele“.
Nejsme také my v našich dnech v pokušení, abychom kvůli tvrdosti cesty zpochybňovali lásku Pána a ptali se: „V čem jsi nás miloval?“ Pak chtějme svým duším znovu připomenout svrchovanou lásku Otce, která nás vyvolila před založením světa. A chtějme myslet na jeho stanovenou radu, že On se sám v Církvi skrze Krista Ježíše v celé věčnosti oslaví (Ef. 1,3-14). Nechtějme nechat zakalovat svůj pohled na lásku pomíjivými časnými utrpeními. Láska nás vyvolila dříve, než čas začal, a bude nám věčně žehnat, i když už čas nebude.
Satanova moc a vměšování se těla a světa zruinovaly svědectví Božího pozemského lidu. Stejně tak tyto věci zkazily svědectví Božího lidu dnes. Přesto se na konci prosadí Boží rady – ať je to pro pozemský nebo pro nebeský Boží lid. A slavnými výsledky bude to, že „Hospodin je veliký“ /nebo: „Hospodin se prokáže velikým“/ a „veliké zajisté jméno jeho bude“ (1,5.11). Nám bude požehnáno, ale On bude oslavován. A stejně tak jako jeho jméno bude veliké uprostřed národů na zemi, bude jeho jméno veliké uprostřed zástupů v nebi. Neboť čteme: „A jméno jeho bude na čelech jejich.“ (Zj. 22,4) Naše jména mohou být v nebi zapsána – ale jen jedno Jméno bude v nebi vidět.
To, co láska vymyslela, bude v moci vykonáno. Tak nám prorok představuje velikou moc Hospodinovu: „Nebo král veliký já jsem, praví Hospodin zástupů, a jméno mé jest hrozné mezi národy.“ (1,14) Hospodin je velký v majestátu a velký v moci. Má k dispozici nesčetné zástupy. Kapitola začíná srdce se dotýkajícím prohlášením: „Miloval jsem vás, praví Hospodin.“ A končí vznešeným výrokem: „Král veliký já jsem, praví Hospodin zástupů.“ Láska a moc se spojují, aby vykonaly Boží úmysly.
Jak vážný je stav ostatku, když je viděn ve světle Hospodinovy lásky k jeho lidu, Hospodinovy rady oslavit své jméno a požehnat svému lidu a Hospodinovy moci, která se zjevuje ve prospěch jeho lidu. Stav lidu je tak nízký, že nemohou poznat Hospodinovu lásku, znesvěcují jeho Jméno a s pohrdáním jednají s Tím, jenž je „Král veliký“ a „Hospodin zástupů“.
Také náš nízký stav se stal zjevným
Není také nízký stav Božího lidu dnes dokonale odhalen, když jej vidíme ve světle svrchované lásky, která nás vyvolila, ve světle vznešené budoucnosti, která nás očekává, a přenesmírné velikosti jeho síly k nám (srv. s Ef. 1)? Nesluší se na nás, abychom se navrátili k našemu Pánu a v jeho přítomnosti přezkoumali svůj mravní a duchovní stav ve světle těchto velkých pravd? Ale není rovněž potřebné přezkoumat způsob vedení našeho života – vnitřního i vnějšího chození? Není třeba se zamyslet také nad věcmi, které poutají naši náklonnost a plní naše myšlenky? Jak to je se slovy, která vyslovujeme, a se smýšlením, ve kterém je vypouštíme, věcmi, které děláme, a pohnutkami, z nichž je konáme?
Když se takto sami přezkoušíme ve světle jeho lásky, jeho rady a jeho moci, budeme muset vyznat, že je v našem životě mnohé, co vypadá velmi uboze a špatně.
Nechtějme ovšem ztrácet mysl. To, čím měříme své selhání, se stává prostředkem k napravení. Ale jen pro ty, kteří se tímto měřítkem nechají zkusit. Když se budeme zaměstnávat láskou, která nás vyvolila, slavnou budoucností, která nás očekává, stejně jako velikou mocí, která v nás působí, budeme osvobozeni od všeho, co jsme, a budeme se radovat ze všeho toho, co je On.