Doba vyhnanství Judy v Babyloně leží mezi vystoupením proroka Sofoniáše a Aggea. Aggeus je z chronologického hlediska první ze tří proroků v období, které následovalo po exilu.
Aggeus znamená „moje svátky“ nebo „sváteční“. Nedovídáme se nic o jeho osobní historii. Je zmíněn v Ezdrášovi 5,1 a 6,14. Někteří vykladači z Aggea 2,3/4/ usoudili, že musel vidět první chrám. Pokud tomu tak bylo, muselo být Aggeovi v době jeho proroctví nejméně 80 let.
V prvním verši této knihy je nám sdělen rok, ve kterém se prorok Aggeus obrátil k lidu s prvním poselstvím: druhý rok perského krále Daria I., který je nazýván „Veliký“, tedy rok 520 př. Kr. O dva měsíce později začíná rovněž mladý Zachariáš zvěstovat své poselství – poselství s mnohem větším rozsahem než je poselství Aggeovo.
Pozorné uvážení časových údajů pěti Aggeových proroctví nám ukazuje, že se jeho služba omezuje na období pouhých čtyř měsíců.
Abychom mohli rozumět Aggeovým a Zachariášovým proroctvím, musíme pečlivě studovat historickou zprávu, která je obsažena v Ezdrášově knize. Zmíníme se zde jen o nejdůležitějších událostech v tomto časovém období:
Důsledek je ten, že jejich sklizně jsou špatné. Při vší jejich práci chybí Hospodinovo požehnání. Prorok jim sděluje, že toto zlořečení je následek Hospodinovy nelibosti, protože jeho dům je zanedbáván: „Sejete mnoho, a shromažďujete málo; jíte, ale nebýváte nasyceni; pijete, ale neuhašujete žízně; oblékáte se, ale žádný nemůže se zahřát; a ten, kdo se nechává najmout za mzdu, shromažďuje ji do děravého váčku.“ (Ag. 1,6)
Kniha Aggea leží z časového hlediska mezi kapitolami 4 a 5 Ezdrášovy knihy (srv. s Ezdrášem 5,1).
Aggeovou službou chce Bůh, jak jsme právě viděli, dosáhnout svědomí vnitřně ochladlého, unaveného a nedbalého lidu, který hledá vlastní pohodlí.
Ale jeho poselství jde daleko za tehdejší dobu. Stejně jako proroctví, zvěstovaná předcházejícími proroky, se také toto proroctví táhne až ke zjevení dne slávy. Prorok mluví o Mesiášovi, našem Pánu, jako o Vytouženém všech národů (Ag. 2,8), a o době, ve které budou otřeseny všechny národy. Ohlašuje chvíli, ve které bude dům naplněn Boží slávou. Tento oddíl je citován v Epištole Židům 12,26.27. Pán opět přijde a přinese s sebou zaslíbenou slávu.
Věcný styl Aggeova poselství se silně liší od slohu proroků před vyhnanstvím. Je jednoduchý a málo poetický v protikladu ke slohu Izaiáše nebo Nahuma. Je kladeno mnoho otázek. Také není žádná zmínka o Aggeově původu. Není tu tedy nic, co by vedlo pozornost na něho samého. Ale Aggeus mluví ve jménu Boha Izraele (Ag. 1,13; Ezdráš 5,1), a to je to podstatné!
Výsledek na sebe nenechává čekat: „I stavěli starší Židovští, a šťastně se jim vedlo vedle proroctví Aggea proroka, a Zachariáše syna Iddova. Stavěli tedy a dokonali z rozkázání Boha Izraelského.“ (Ezdráš 6,14)
„Léta druhého Daria krále, měsíce šestého, prvního dne téhož měsíce, stalo se slovo Hospodinovo skrze Aggea proroka k Zorobábelovi, synu Salatielovu, místodržícímu Judovu, a k Jozue synu Jozadakovu, knězi nejvyššímu,… (Aggeus 1,1)
Darius je už rok králem a právě nastoupil druhý rok své vlády (520 př. Kr.), když v šestém měsíci, v první den toho měsíce2 přichází Boží slovo k Aggeovi. Je určeno ostatku Judy tohoto období a zvláště Zorobábelovi, společenskému vůdci, a Jozuovi, duchovnímu vůdci.
Zorobábel je místodržící. Jeho jméno znamená „vsetý (nebo narozený) v Babyloně“ nebo možná „radostný v soužení“. V knize Ezdrášově je jmenován také svým perským jménem Sesbazar (Ezdráš 1,8). Je královského původu a pochází v přímé linii od Davida. Je zmíněn v rodopisu Pána (Luk. 3,27) a je zde také nazván syn Salatielův, který má původ přes Davidova syna Nátana. Je ale také nazván syn Pedaiův (1. Par. 3,19)3.
Jozue je první nejvyšší kněz po zajetí. Je vícekrát zmíněn v knize Zachariášově a v knihách Ezdráše a Nehemiáše je nazýván Jesua. Byl synem Jozadaka, jenž byl Babyloňany odveden do zajetí (1. Par. 5,41/6,14/) a vnukem Saraiáše, který byl po dobytí Jeruzalém v Ribla Nabuchodonozorem zabit (2. Král. 25,18.21)
Ti dva muži, Zorobábel a Jozue jsou prorocké předobrazy našeho Pána, který zastává úřad Krále a Nejvyššího kněze.
„Takto dí Hospodin zástupů, řka: Lid tento praví, že nepřišel čas, čas, v němž by dům Hospodinův stavěn byl. Pročež stalo se slovo Hospodinovo skrze Aggea proroka, řkoucí: Jest-li vám čas, abyste vy seděli v domech svých táflovaných, a dům tento pustý stál? Proto nyní takto praví Hospodin zástupů: Přiložte srdce své k cestám svým. Sejete mnoho, a shromažďujete málo; jíte, ale nebýváte nasyceni; pijete, ale neuhašujete žízně; oblékáte se, ale žádný nemůže se zahřát; a ten, kdo se nechává najmout za mzdu, shromažďuje ji do děravého váčku.“ (Aggeus 1,2-6)
Poznamenejme nejprve, že to je Pán vesmíru, který se zde obrací ke vzpurnému národu: „Hospodin zástupů“, přičemž jsou míněny jak pozemské, tak i nebeské zástupy (andělé, hvězdy)4. To je jméno Božího vztahu k jeho lidu a popisuje jeho moc a svrchovanost nad všemi tvory a všemi věcmi. „Hospodin zástupů, on jest král slávy.“ (Žalm 24,10) K prvnímu jmenování tohoto titulu dochází v návaznosti na časový údaj, vztahující se k Dariovi (v. 1), aby byla ukázána sláva Hospodinova. Stejně tak stojí Kristus jako „Hlava nade vším“ (Ef. 1,22) ve vztahu k Církvi.
Poselství začíná ukázáním výmluvy lidu, aby se vysvětlila jeho lhostejnost ve vztahu k práci, již jim Bůh svěřil: „Lid tento praví, že nepřišel čas, čas, v němž by dům Hospodinův stavěn byl.“ (v. 2) Zde učiníme několik poznámek k obsahu poselství:
Jak často musíme poznávat, že uvádíme stejně tak špatné důvody pro to, abychom Pána nemuseli poslouchat!
Bůh odpovídá a klade jim otázku6: „Jest-li vám čas, abyste vy seděli v domech svých táflovaných (srv. s Jer. 22,14), a dům tento7 pustý stál?“ (v. 4) Dobře začali. 3. kapitola Ezdrášovy knihy o tom podává svědectví: „Postavili oltář ten na základech jeho.“ (Ezdráš 3,3) Ale nyní všechna snaha přestala. Sobectví a hledání vlastního pohodlí nahradily vroucí touhu stavět Boží dům. Bydleli v pohodlných domech a Božího domu se úplně vzdali.
David bydlel v domě z cedrů – to byl stavební materiál, který byl normálně vyhrazen královským sídlům – ale přede všemi věcmi měl touhu stavět chrám pro Boha (1. Par. 17,1).
Křesťané, kteří se chtějí zařídit na zemi, nezakoušejí odpor světa. Nepotřebují také energii víry. Pro práci na stavbě Božího domu je však taková energie potřebná.
A tak přichází nyní poprvé v této knize8 synům Juda určené napomenutí: „Přiložte srdce své k cestám svým.“ (v. 5; Žalm 119,59) Byl tento způsob jednání pro ně užitečný? Ne! Od té doby, co přestali stavět Boží dům, zakoušeli hořké utrpení (srv. s Žalmem 127,1.2). Všechno jejich sobectví jim nepřineslo žádný zisk, nýbrž – zcela naopak – ztrátu. Bůh zadržel materiální požehnání, které svému pozemskému lidu obvykle dával.
I když toto vše musíme nejprve zvažovat z perspektivy Židů, trvá pro nás stále zásada: „Hledejte nejprve království Božího a spravedlnosti jeho, a toto vše bude vám přidáno.“ (Mat. 6,33) Pán má vždy zaujímat v srdci věřícího první místo. Máme učinit jeho zájmy našimi zájmy a zcela Mu být zasvěceni. On ve své milosti má o nás starost v každém směru. Zanedbávání Božích věcí však pro nás přináší vždy stejná hořká zklamání, totiž neutišenou duchovní žízeň a nerozehřáté duchovní náklonnosti.
„Takto praví Hospodin zástupů: Přiložte srdce své k cestám svým. Vystupte na horu, a přivezte dřevo a stavějte ten dům. I oblíbím sobě to, a budu oslaven, praví Hospodin. Vyhlíželi jste mnoho, a hle, maličko jest, a co vnášíte do domu, já do toho foukám. Proč se to děje? dí Hospodin zástupů. I pro dům můj, že leží pustý, zatímco vy běháte jeden každý pro svůj vlastní dům. Proto nebe nad vámi zadrželo rosu a země zadržela svou úrodu. A zavolal jsem sucho na tu zem a na ty hory, i na obilí, i na mošt, a na olej, i na to, co vydává země, i na lidi i na dobytek i na všecku práci rukou.“ (Aggeus 1,7 – 11)
„Přiložte srdce své k cestám svým,“ opakuje Hospodin. A přikazuje jim, aby vystoupili na horu, přivezli dřevo a stavěli dům. On v tom bude mít zalíbení a bude oslaven. S jakou starostlivostí žádá od nich srdce, které Mu je zcela oddáno!
My oslavujeme svého Boha velebením. Otec hledá velebitele, kteří „se klanějí v duchu a v pravdě“ (Jan 4,23). Ale aby někdo mohl vystavět dům9, musí hledat vhodné materiály. To je těžký úkol, který náleží zvláště tomu, kdo evangelizuje (který tedy vlastní odpovídající dar nebo koná dílo evangelisty).
Kdysi musela být přinesena prkna (desky), aby bylo možné stavět stánek, resp. chrám. Stavba Církve v lásce vyžaduje rovněž, aby lidé byli přivedeni z Libanonu (Ezdráš 3,7; „cedry“) na horu milosti (Žid. 12,22).
Předběžně však Hospodin na ně nemůže vylít požehnání, které pro ně má připraveno. Židé Jím opovrhovali a zneucťovali jeho jméno. Běhali jeden každý „pro svůj vlastní dům“ (v. 9)10
V důsledku Bůh „foukl“11do toho, co oni dělali. Rosa a déšť byly zadrženy (viz 2. Sam. 1,21 a 1. Král. 17,1 v protikladu k Mal. 3,10) a pole už nemohla přinést žádné plody. Blahobyt byl pryč a tyto věci „zavolal“12 Bůh! Jsou dotčeny všechny oblasti (v. 10 a 11), včetně hor (Joel 4,18 /3,18/), které obvykle představují úrodná území, a lidí (viz také 5. M. 28,22) zmenšením počtu narozených (neplodnost).
„Neboť koho Pán miluje, toho ukázňuje; švihá ale každého syna, kterého přijímá.“ (Židům 12,6) Pán dopouští, aby věřící šli po své vlastní cestě, aniž by je zadržoval. Společenství je přerušeno, alespoň po nějakou dobu. Kázeň, kterou zde Bůh ve vztahu k židovskému ostatku vykonává, dokazuje, že jeho oči však jsou stále na něj upřeny. Ve své věrnosti se zabývá chybami svého lidu a dbá přitom na to, aby vše vyznělo k jeho oslavení.
„I uposlechl Zorobábel, syn Salatielův, a Jozue syn Jozadakův, kněz nejvyšší, a celý ostatek lidu hlasu Hospodina Boha svého, a slov Aggea proroka, tak jak ho poslal Hospodin Bůh jejich; a bál se lid Hospodina. Tedy Aggeus, posel Hospodinův, mluvil lidu v moci poselství Hospodinova, řka: Já jsem s vámi, praví Hospodin. A Hospodin vzbudil ducha Zorobábele syna Salatielova, knížete Judského, a ducha Jozue, syna Jozdakova, kněze nejvyššího, a ducha ostatku všeho lidu, a přišli a pracovali na domě Hospodina zástupů, svého Boha, dne dvacátého čtvrtého, měsíce šestého, léta druhého Daria krále.“ (Aggeus 1,12-15 /1,12-2,1/)
Duch Boží se plamenným poselstvím obrátil ke svědomí a k srdci ostatku. Na rozdíl od toho, co se dálo před vyhnáním ze země, není božské poselství bez účinku. Poznávají, co od nich Hospodin ve své milosti žádá. Přikládají své srdce ke svým cestám a chápou, jak je ta výtka oprávněná.
Vůdcové a lid slyší a poslechnou hlasu Hospodina a bojí se Ho. V této souvislosti je pozoruhodné toto:
Aggeus jim ihned přináší nové a krátké poselství povzbuzení: „Já jsem s vámi, praví Hospodin.“ (v. 13)
Je jasně řečeno, že prorok nemluví sám ze sebe. Je jediný, kterému Bůh dává poctu tím, že ho nazývá svým „poslem“15. Lidé, kteří tvrdí, že jsou služebníky Pána, kteří ale od Něho nepřinášejí žádné poselství, protože se ve skutečnosti neopírají o jeho Slovo, jsou jednou z velkých ran v dnešním křesťanstvu16.
Jaká požehnání jsou obsažena v těchto čtyřech slovech: „Já jsem s vámi!“ Dávají ostatku jistotu záchrany v den největší slabosti. Zakoušeli jejich otcové v jasnějších dnech dřívějších let více?
Přesně tak dlouho, jak vzhlížíme k Bohu a důvěřujeme Mu, je nám k dispozici jeho síla. Když jsme „s Ním“, je On „s námi“ (2. Par. 15,2). Když nám je tímto způsobem zaslíbena jeho přítomnost, tu dbejme na to, abychom v jeho společenství zůstávali.
Nyní je výsledkem silné probuzení, aby pracovali na Božím domu. Jestliže nepoznáváme, že Bůh je s námi, budou všechny naše snahy stavět jeho dům bez užitku. Zorobábel, Jozue a celý ostatek lidu, probuzeni Hospodinem ve svém duchu, uposlechnou Boží výzvy. Nejsou tu žádné námitky! Všichni vidí svou odpovědnost. Slovo „duch“ klade důraz na Boží působení ve vnitřním člověku. Když to porovnáme s Ezdrášem 1,5, nalézáme u každého téhož ducha, totéž dílo mají na mysli a mají tytéž pohnutky.
Je to pozoruhodný den: Je pečlivě zaznamenán v posledním verši této první kapitoly17.
„Měsíce sedmého, dvacátého prvního dne toho měsíce, stalo se slovo Hospodinovo skrze proroka Aggea, řkoucí: Mluv přece k Zorobábelovi synu Salatielovu, místodržícímu Judy, a k Jozue, synu Jozadakovu, nejvyššímu knězi, i k ostatku lidu a řekni: Kdo jest mezi vámi pozůstalý, jenž viděl tento dům v jeho dřívější slávě? A jaký vy jej nyní vidíte? Zdali není jako nic ve vašich očích?“ (Aggeus 2,1-3 /2,2-4/)
Jedno jediné poselství stačilo, aby se lid opět dal do práce. Tři další jsou potřebná k jeho povzbuzení, aby pokračovali. Jak rychle se necháme zmalomyslnět!
Zatím co práce pokračovala, mohl Bůh jako znalec srdcí vidět, že Židé jsou v nebezpečí ztratit odvahu. Kvůli jejich nemnohým prostředkům, jejich nepatrnému počtu a nedostatku odborných sil ten chrám nikdy nedosáhne slávy Šalomounova chrámu.
Jen o jeden měsíc později přináší prorok nové poselství, aby vystoupil proti jejich skleslosti a aby je povzbudil k pokračování v práci na Božím domu. Je datováno z 21. dne sedmého měsíce18, který odpovídal sedmému dnu svátku stánků. Následující osmý den mluví o věčnosti. Další povzbuzení …
Poselství se obrací zvláště na ty velmi staré v lidu, k nimž možná patří i Aggeus, kteří si ještě trochu mohli pamatovat nádheru Šalomounova chrámu, který byl zničen Nabuchodonozorem. Poselství zní: „Kdo jest… pozůstalý?“, tj.: Je mezi vámi někdo, jenž „viděl tento dům v jeho dřívější slávě? A jaký vy jej nyní vidíte?“ (Ag. 2,3/4/) Taková otázka mohla vyvolat nové slzy19 (Ezdráš 3,12), které svědčily také o pravém pokoření se „pod mocnou ruku Boží“ (1. Petra 5,6). Ale to je učinilo připravenými přijmout povzbuzující sdělení: „A nyní, buď silný,…“
Dnes se musí v očích mnoha křesťanů také jevit „jako nic“ (Ag. 2,3/4/) udržovat platnými ty velké zásady Božího domu. Tělo, které vždy chce získávat nadvládu, a nepatrnost viditelných výsledků by mohly víru zmalomyslnět. Všechno musí spočívat na Boží moci, jinak nemůže být dílo vykonáváno v souladu s jeho myšlenkami.
„A nyní, buď silný, Zorobábeli, praví Hospodin, buď silný i Jozue, synu Jozadakův, kněže nejvyšší, a buď silný všecken lide země této, praví Hospodin, a pracujte; neboť já jsem s vámi, praví Hospodin zástupů. Slovo, jímž jsem smlouvu učinil s vámi, když jste vycházeli z Egypta, a můj Duch zůstávají ve vašem středu: Nebojte se! Neboť takto praví Hospodin zástupů: Ještě jednou, za krátký čas, otřesu nebem a zemí a mořem a souší. A otřesu všemi národy; a to vytoužené všech národů přijde, a já naplním tento dům slávou, praví Hospodin zástupů. Mé je stříbro a mé je zlato, praví Hospodin zástupů. Poslední sláva tohoto domu bude větší než ta první, praví Hospodin zástupů; a na tomto místě dám pokoj, praví Hospodin zástupů.“ (Aggeus 2,4-9/5-10/)
Aggeus přišel také proto, aby dal útěchu a naději. Podle svého zaslíbení bude Bůh s těmi poníženými a pokořenými věrnými, kteří v Něho doufají (Sof. 3,12). Když poukázal na minulou slávu, připomíná jim přítomné zdroje pomoci (v. 4-7/5-8/) a povzbuzuje je, aby měli před očima budoucí slávu (v. 6-9/7-10/).
Ve verších 4/5/ a 5/6/ jsou věrní třikrát vyzýváni, aby byli silní:„A nyní20, buď silný, Zorobábeli, praví Hospodin, buď silný i Jozue, synu Jozadakův, kněže nejvyšší, a buď silný21 všecken lide země této22, praví Hospodin, a pracujte!“ (Porovnej s 1. Par. 28,20.) Pak jsou představeny jejich zdroje pomoci:
Nakonec Pán jako povzbuzení připojuje, že jeho Duch zůstává v jejich středu (Iz. 63,11). Všechna vnější znamení moci zmizela, ale skrze Boží milost Duch zůstal se svou silou. Uschopňuje věřícího, aby se pozvedl nad všechny odpůrce a hleděl na Boží slávu.
Dar Ducha Svatého po nanebevstoupení Pána je ještě mnohem větší. Tato božská Osoba přišla, aby bydlela v každém údu Kristova těla (Jan 14,16). Je v nás stále přítomný, aby nás vedl do celé pravdy a aby nám zvěstoval budoucí věci. Pán Ježíš říká: „Z mého vezme a zvěstovati bude vám.“ (Jan 16,14)
Slovo Hospodinovo dává Židům ještě další povzbuzení, když vede jejich myšlenky k příchodu Krista a k moci a slávě jeho zjevení (v. 6-9 /7-10/). Dům se zdá nyní, ve srovnání s jeho první slávou, když se Bůh sklonil, aby přišel a tam v oblaku bydlel, „jako nic“ (2. Par. 5,14).
Všimněme si toho, že se mluví o „první slávě“ tohoto domu a ne o „slávě prvního domu“. Tento dům zůstává tentýž, je to Boží dům. Židé následně místodržícímu na druhé straně řeky řeknou: „Stavíme dům, který byl ustaven prvé před mnohými lety.“ (Ezdráš 5,11-13) To platí také pro Boží dům v přítomné době. Je „vzdělán na základ apoštolský a prorocký, kde jest gruntovní úhelný kámen sám Ježíš Kristus“ (Ef. 2,20). „Nebo základu jiného žádný položiti nemůže mimo ten, který položen jest, jenž jest Ježíš Kristus.“ (1. Kor. 3,11) Nyní je na nás, abychom na tomto základu stavěli vyzkoušenými materiály. Ale nikdo nemůže tvrdit, že zakládá nebo staví „svou“ církev.
Bohabojný křesťan je vyzýván, aby navzájem proti sobě zvážil námahu, která je působena okamžitou prací, a před ním ležící slávu (2. Kor. 4,17). Kristus, „to vytoužené všech národů přijde“ (Ag. 2,7/8)23, a jeho přítomnost naplní dům ještě větší slávou. Vlastní sláva toho domu nepozůstávala v nádherné budově samotné, nýbrž v přítomnosti Boha, jemuž tento dům patřil a jenž dům naplňoval svou slávou (Žalm 26,8). Toto proroctví se už částečně naplnilo, když pravý oblak slávy, Kristus, přišel do chrámu, jak o tom vypravují Evangelia. Ale při jeho druhém příchodu dojde k úplnému naplnění. „Ještě jednou, za krátký čas.“ (Aggeus 2,6/7/) V božském časovém plánu jsou všechny věky lidstva jako krátký čas. Neboť pro Boha je „tisíc let jako jeden den“ (2. Petra 3,8).
V době návratu Židů z vyhnanství měla království této země působivý vzhled. Obnovená stavba Božího domu, prováděná věrnými, se proti tomu jevila velmi nevýznamná. Ale přes tento vnější vzhled se ostatek lidu zaměstnával prací, která měla trvání a bude zjevena ke cti Pána, když všechna království země budou rozdrcena v prach. Mesiáš přišel poprvé, ale nebyl to ještě čas k tomu, aby na zemi zřídil království požehnání, slávy a pokoje. Židé a národy Ho ukřižovali.
Dnešní doba odpovídá období Církve. Je tajemstvím, které bylo „od věků skryto v Bohu“ (Ef. 3,9). Toto tajemství tedy v době proroků Starého zákona ještě nebylo zjeveno. Dnes trvá také čas národů /pohanů/, čas, ve kterém národy – Bohem k tomu ustanoveny – vykonávají autoritu. Tato doba dojde svého skončení otřesením těchto národů, nebe a země. Mesiáš se znovu zjeví a přinese národům zaslíbené požehnání. Národy přinesou stříbro a zlato, které patří Bohu (Iz. 60,9).
Tak na tomto místě nalézáme v obrazu vykoupení („stříbro“), spravedlnost („zlato“), budoucí slávu a budoucí pokoj. Všechno to bude možné nalézt ve slávě na zemi – a už ne pouze v nebi (Lukáš 19,38).
Aby posilnil věřící na cestě víry, zmiňuje se Dopis Židům o tomto proroctví (Židům 12,25-29). Připomíná nám to, že všechny věci, které lze vidět v dnešním světě, zmizí – ať už se jeví jakkoli velkolepé. Ale Boží lid obdrží neotřesitelné království. „Proto… mějme milost, skrze kterou služme libě Bohu s vážností a uctivostí /zbožností a bázní/.“ (Židům 12,28)
„Dvacátého čtvrtého dne, devátého měsíce, léta druhého Daria, stalo se slovo Hospodinovo skrze Aggea proroka, řkoucí: Takto praví Hospodin zástupů: Vyptej se nyní kněží na zákon, řka: Hle, když někdo nese maso svaté v cípu svého roucha a dotkne se svým cípem chleba nebo vařeného nebo vína nebo oleje nebo nějakého pokrmu, stane se to svatým? I odpověděli kněží: Nikoli. A Aggeus řekl: Když pro mrtvolu znečištěný se toho všeho dotkne, stane se to nečistým? A kněží odpověděli a řekli: Bude to nečisté. Tu odpověděl Aggeus a řekl: Tak je tento lid a tento národ přede mnou, praví Hospodin, a tak je všechno konání jejich rukou; a co tam přinášejí, je nečisté. A nyní přiložte srdce své k času od tohoto dne a dále, dříve než byl kladen kámen na kámen na chrámu Hospodinovu.“ (Aggeus 2,10-15/11-16/)
Mezi verši 9/10/ a 10/11/ této druhé kapitoly leží začátek Zachariášova proroctví. Toto poselství jasně ukazuje, že každý úpadek – jak u tehdejšího ostatku, tak i u těch, kdo dnes představují Boží lid – má svůj původ ve špatném duchovním stavu. Činnost ve službě Pánu se nemůže dařit, jestliže není doprovázena přiměřeným mravním stavem. A ten může být udržován jen tehdy, když se oddělíme od toho, co je proti Božímu slovu.
Tehdy se ostatek mohl náležitě starat o dílo pro Boha, jen když se držel oddělený od všeho, co bylo nečisté podle zákona. Dnes musí věřící, který se uprostřed nečistot křesťanů dle jména odvolává na Pána, odstoupit od každé nepravosti a očistit se od každé nádoby k necti, jestliže si přeje být „užitečný Pánu domu, připravený ke každému dobrému skutku“ (2. Tim. 2,21).
Otázka, která je zde položena kněžím, vyzvedá dvě důležité pravdy, které mají ovládat každodenní život těch, kteří chtějí v době úpadku odpovídat Božím myšlenkám.
Na jedné straně se učíme, že svatá věc v žádném případě nemůže posvětit to, čeho se dotkne, např. chléb, vařené, víno nebo olej. Běžná myšlenka, že můžeme svět očistit, když se s ním spojíme, anebo že můžeme pomoci Božímu lidu, když se připojíme ke zkaženým systémům, v nichž se nalézají věřící, je tedy iluzorní. Je to dokonce hřích, protože když tak postupujeme, nejenže nejsme pomocí druhým, ale znečišťujeme se sami (1. Kor. 15,33). Neboť platí zásada: Nečistá věc znečišťuje to, čeho se dotkne. Tak zdravá jablka jsou zkažena dotykem se shnilým jablkem (srv. v. 13/14/ s 4. Mojžíšovou 19,11).
Žel, že Židé jednali podle této chybné zásady, neboť nedbali na to, aby byli posvěceni. Dílo jejich rukou a jejich oběti byly proto v očích Pána znečištěné. Nechápali, že všechno jejich působení nemůže být od Boha schvalováno (v. 14/15/). Spíše se přidržovali Kainovy oběti než Abelovy oběti. Stejně jako Galatští, kteří „začali v Duchu“, byli nyní v nebezpečí, že budou „dokončovat v těle“ (Gal. 3,3). Zapomínali na pravé očišťování ve vyznání a ve víře.
Nyní bylo na nich, aby obrátili své srdce na Boží cesty, a ne na vlastní cesty, tak jako v první kapitole! Pán jednal ve vztahu k nim podle kázně své vlády, když je bil obilnou snětí, rzí a kroupami (v. 17/18/; 5. Mojžíšova 28,22).24 Chtěl, aby se oddělili od toho, co je znečišťovalo a aby nejprve přestali činit zlé, a potom se učili činit dobré. A přesto se žádný z nich k Němu neobrátil (v. 17; Amos 4,6-11). Jak se Bůh sklání ke svému lidu, když skrze proroka říká: „A nyní přiložte srdce své k času od tohoto dne a dále.“ (v. 15/16/)
„Dříve než se toto stalo, když přišel někdo k hromadě dvaceti, bylo jen deset; když přišel ke kádi, aby nabral padesáte z presu, bylo jen dvacet. Bil jsem vás suchem a rzí a snětí, i krupobitím všecko dílo rukou vašich, však neobrátili jste se ke mně, praví Hospodin. Přiložte již srdce své od tohoto dne a dále; ode dne dvacátého čtvrtého, měsíce devátého, ode dne, v kterém založen byl chrám Hospodinův, přiložte srdce své. Zdali jest ještě semeno v obilnici? Ano, ani vinný kmen, ani fík, ani strom jablek zrnatých, ani strom olivový nevydaly ovoce. Od tohoto dne požehnám.“ (Aggeus 2,16-19/17-20/)
Na druhé straně může být těm, kteří tvoří Boží lid, požehnáno – a je jedno, jak velké jsou jejich hříchy. Předtím musejí však činit pokání, jednat v poslušnosti vůči Božímu slovu a v srdci uznat, jak pro ně Bůh působil. Jakmile ostatek bude ve své práci na Božím domu v tomto duchovním stavu pokračovat, může mu Pán říci: „Od tohoto dne požehnám.“ (v. 19/20/)
Toto zaslíbení následuje přímo po zmínce o skutečnosti, že už v obilnici není žádné osivo a že „fík, ani strom jablek zrnatých, ani strom olivový“ nic nepřinesly. Z lidského hlediska tu už není žádná naděje, spíše je Boží jednání zpochybněno. Jaké povzbuzení to je, že je možné spolehnout se jedině na Boží milost a že se můžeme v této obdivuhodné milosti posilnit!
Nachází toto vážné varování, které je zároveň velkým povzbuzením, ozvěnu v dnešním Božím lidu? Na jedné straně jsme varováni, že každý odklon na praktické cestě víry na sebe přivede kázeň a výtku. Jakmile však žijeme ve světle pravdy a v poslušnosti vůči jeho Slovu, je nám požehnáno.
„A stalo se slovo Hospodinovo po druhé k Aggeovi, dvacátého čtvrtého dne téhož měsíce, řkoucí: Mluv k Zorobábelovi, místodržícímu Judy, řka: Já pohnu nebem i zemí. A podvrátím stolici království, a zkazím sílu království pohanských; podvrátím, pravím, vůz i ty, kteří na něm jezdí, a sejdou koně i jezdci jejich, jeden každý od meče bratra svého. V ten den, praví Hospodin zástupů, vezmu tebe, Zorobábeli, synu Salatielův, služebníče můj, praví Hospodin, a učiním tě jako pečetní prsten; nebo jsem tě vyvolil, praví Hospodin zástupů.“ (Aggeus 2,20-23/21-24/)
Poslední poselství jsou slova velkého povzbuzení k lidu, obracejí se ale zvláště k Zorobábelovi, který byl nástrojem v Boží ruce, aby vedl lid k poslušnosti Božího slova. Jeho prorocký význam je zřejmý. Zorobábel, potomek Davida, je obraz Krista25.
Poselství z 6. verše je tomuto knížeti a vůdci opakováno. Možná byl tímto majestátním prorockým oznámením znejistěn. Jsou oznámeny některé nové podrobnosti, které mohou být Zorobábelem nyní lépe posouzeny (v. 22). Nebe a země budou otřeseny, trůny budou převráceny, moc národů bude zničena. Kámen, který „se utrhl bez rukou“ (Dan. 2,34 – přel.), udělá bitvou u Armageddon konec vojenské moci národů.
Symbolem pečetního prstenu se Zorobábel a Izrael dovídají:
Nadto má Duch Boží na zřeteli vyvýšení Pána Ježíše, jehož je Zorobábel obrazem. Výraz „služebník můj“ je v Písmu ostatně často používán pro Krista (Iz. 42,1; 52,13). Tak je Zorobábel pro Izrael závdavkem a zárukou toho, že z potomstva krále Davida jednoho dne vyjde zaslíbený Mesiáš.
Tento oddíl ze Starého zákona nám dává také předem okoušet to, co čteme o Kristu v Novém zákoně. Tyto myšlenky jsou v Pavlově Dopisu Korintským rozvinuty ještě mnohem dále: „Neboť kolik je zaslíbení Božích, v něm je Ano, proto také skrze něho Amen.“ Otisk Krista bude položen na všechno stvořené „Bohu k slávě skrze nás“ (2. Kor. 1,20 – přel.).
Jsme také my v naší době „otiskem Krista“? Je na nás Kristus vidět?
Kniha proroka Aggea končí tedy proroctvím, které ohlašuje příchod Toho, jemuž se klaníme jako našemu Spasiteli a našemu Pánu. Očekáváme naplnění Boží rady ve vztahu k jeho milovanému Synu. Tato rada se stane skutečností mnohem vzácnějším způsobem, než Aggeus mohl pochopit. Při svém příchodu se Pán celému vesmíru zjeví s velkou slávou.