(1. Mojžíšova 24)
Nemůžeme jinak, než v obětování Izáka, o kterém je zpráva v 1. Mojžíšově 22, vidět předobraz smrti a vzkříšení Krista. V 1. Mojžíšově 23 pak smrt a pohřeb Sáry představují předobrazně dání stranou Izraele – Božího pozemského lidu. To následuje po zavržení Krista. V této kapitole nyní nalézáme krásný obraz povolání Církve, ke kterému dochází v době, kdy Izrael je postaven stranou.
Víme, že Kristus po své smrti a svém vzkříšení vystoupil do slávy a zaujal místo po Boží pravici. Pak následovala velká událost příchodu Ducha Svatého – božské Osoby, který nyní přebývá na zemi s vě-řícími a v nich. Tyto tři velké pravdy vyznačují dny, v nichž žijeme:
Tyto tři velké pravdy nalézáme v předobrazu ve 24. kapitole. Nesmírná důležitost této kapitoly spočívá v tom, že v jednom jediném obrazu ukazuje, jakou činnost každá Osoba Božství přebírá v čase, ve kterém žijeme. Když se podíváme kolem sebe, vidíme rostoucí špatnost světa, přibývající selhání a přibývající slabost Božího lidu. Když hledíme na toto zmatení, mohli bychom být snadno deprimováni a sklíčeni. Když však hledíme na obraz, který nám je představen v této kapitole, vidíme v celkovém pohledu, co Bůh podle svých vlastních plánů provádí. Jiná místa Písma mohou zdůrazňovat víru nebo také selhání věřících – k našemu povzbuzení nebo k našemu varování. Ale zde před nás přichází to, co Bůh ve všem svém požehnání činí k oslavení Krista, a to přes všechny vlivy působící proti skrze nás samé, skrze svět nebo ďábla.
Když vidíme, co Bůh dělá, a vidíme také Toho, jenž vždy byl a je Osobou jeho jednání, a když víme, co vše si Bůh předsevzal a co také jistě vykoná, budeme moci uprostřed všech zmatků zachovat své srdce ve vnitřním pokoji. K tomu nás to vzhledem k Božím myšlenkám učiní rozumějícími: ochrání nás to před zklamáními z falešných očekávání. Také budeme ochráněni před tím, abychom svou energii investovali do tak mnohých aktivit, které sice mají před očima užitek pro svět, ale přece leží mimo Boží plán.
V průběhu příběhu této kapitoly před nás předstupují tři velká témata:
Abrahamovy směrnice ukazují rady Boha Otce o Jeho Synu. Ozřejmují nám, co Bůh v dnešním světě skrze Ducha Svatého činí, aby dosáhl svých cílů.
Nejprve poznáváme velký obsah vyslání Abrahamova služebníka. Abraham ho pověřuje, aby „vzal manželku synu mému“. Ten muž byl do Mezopotámie poslán s tímto jediným úkolem. Když nevěstu najde a přivede ji k Izákovi, bude jeho poslání splněno. Služebník nemá úkol míchat se do politických nebo sociálních zájmů Mezopotámie. Duch Svatý není zde na zemi proto, aby svět zlepšoval nebo reformoval, aby přinesl národům mír; a dokonce ani proto ne, aby svět obrátil. Není zde proto, aby napravil křivdy učiněné chudým. Také neodstraňuje utlačování a neosvobozuje lidi od jejich nemocí, nedostatků nebo jejich bídy.
Je Někdo, jenž v budoucnosti, v určený čas, přinese pokoj a požehnání pro svět. Je to Ten, jenž už jednou byl zde na zemi a dokázal, že má moc a milost, aby lidi osvobodil od každého tlaku. Ale my jsme Ho přibili na kříž. Nyní odešel – a bída světa nám zůstává zachována. Přesto opět přijde a přinese pro tuto zem požehnání. Ale v mezidobí je Ježíš ve slávě a Duch Svatý zde na zemi, aby pro Krista vytvářel nevěstu – Boží nebeský lid – a aby ji přivedl ke Kristu ve slávě.
Křesťanstvo se tak velmi vzdálilo od Božích myšlenek, že se na křesťanství dívá jako na náboženský systém ke zlepšení a zušlechtění lidí, aby – jak lidé říkají – svět byl učiněn lepším a krásnějším místem. Jestliže toto je vše, co lidé v křesťanství vidí, nemusíme se divit, když se tohoto vyznání vzdávají. Neboť je zjevné, že svět se od začátku křesťanství stal horším a nikoli lepším. Dnes je stále více naplněn násilím a zkažeností. A srdce lidí jsou naplněna strachem z toho, co přijde na zem.
Je pravda, že Bůh ve své starosti v prozřetelnosti myslí na svá ubohá stvoření a umí zlo lidí zadržovat, a On to také činí. Tam, kde pravda je přijata, skutečně přináší částečné zlepšení časných okolností. Když ale necháme své myšlenky utvářet Božím slovem, uvidíme, že Duch Svatý zde je, aby pro Krista ve slávě vyjmul lid ze světa.
Pak je služebníkovi řečeno, že nevěsta pro Izáka nesmí být „ze dcer Kananejských“. Kananejští stáli pod zlořečením a byli zasvěceni soudu. Nemůže být spojení mezi Kristem ve slávě a světem pod soudem. Izákova nevěsta neměla být cizinka, nýbrž taková, která už patří k Abrahamově rodině. Tak není církev utvářena z nevěřících, ani ze směsice nevěřících a věřících, nýbrž úplně z rodiny víry.
Nadto je služebník varován: „Hleď, abys zase neuvedl syna mého tam (do Mezopotámie)!“ Během času, ve kterém služebník byl v Mezopotámii, zdržoval se Izák v Kanánu. Mezi Izákem a lidem Mezopotámie nebylo žádné spojení. Tak víme, že dnes není žádný přímý vztah mezi Kristem ve slávě a světem jako takovým. Protože křesťanstvo to přehlédlo, snaží se – stejně jako mnoho vážných křesťanů – činit právě to, před čím je služebník dvakrát varován. Lidé se snaží pomocí mnoha různých opatření přivést Krista zpět do světa a Jeho jméno používat pro dobročinné akce ke změně a zlepšení světa. Takové snahy leží zcela mimo dílo Ducha, který je zde na zemi, aby ze světa pro Krista vyjmul lid, ne aby Krista přivedl zpět do světa. Je pravda, že Kristus se brzy na tento svět vrátí. Ale nezapomínejme, že svět viděl Krista naposledy na kříži, na který Jej přibil. Příště Jej uvidí, až „v plameni ohně,… pomstu uvede na ty, ježto neznají Boha, a neposlouchají evangelium Pána našeho Ježíše Krista“ (2. Tes. 1,8).
Nakonec je služebníku řečeno, že Hospodinův anděl půjde před ním. Víme, že andělé jsou „služební duchové, kteří posíláni bývají k službě pro ty, jenž mají dědičně obdržeti spasení“ (Židům 1,14). Zdá se, že jejich služba vždy nese předcházející a ochranný charakter. Duch Svatý jedná s dušemi, zatím co se zdá, že andělé jsou činní více vzhledem k vnějším okolnostem. Anděl mohl vést Filipa vzhledem k cestě, kterou měl zvolit. Ale Duch ho vedl v tom, aby se zaměstnával duší (Sk. ap. 8,26.29).
Tato část příběhu, který je vyprávěn v 24. kapitole, je bohatá na poučení pro naše duše. Obrazně nám představuje nejen příchod Ducha Svatého, nýbrž také cestu, kterou Duch používá, aby uskutečnil svůj cíl.
Služebník přichází do Mezopotámie a je přitom pro své poslání dobře vybaven. Čteme, že „měl všechen statek pána svého v rukou svých“. To nám připomíná, že Duch Svatý přišel, aby nás „naučil všemu“, aby nás „uvedl ve všelikou pravdu“ a aby nám ukázal „všechno, co má Otec“ (Jan 14,26; 16,13–15).
Činnost služebníka v Mezopotámii nese čtverý charakter:
Nejprve z modlitby služebníkovy poznáváme velký cíl jeho poslání. Nemodlí se za lidi města nebo jejich dcery. Je zahloubán do jednoho cíle: nalézt ženu předzvěděnou pro Izáka. Duch Svatý nepřišel, aby obrátil svět, nýbrž aby přivedl na světlo vyvolené Boží: pro Krista určenou nevěstu.
K tomu poznáváme, že neklamný znak pro Izáka určené nevěsty spočívá v tom, že se vyznačuje milostí. Služebník prosí: „Děvečka tedy, kteréž bych řekl: Nachyl medle věderce svého, ať se napiji, a ona by řekla: Pij, také i velbloudy tvé napojím, ta aby byla, kterou jsi způsobil služebníku svému Izákovi.“ Z těchto slov je jasné, že služebník nebyl vyslán, aby hledal nějakou nevěstu z dcer lidí. Měl najít „určitou“ nevěstu. A milost měla být jejím charakteristickým znakem.
Modlitba je vyslyšena. Neboť když se na obzoru zjevuje Rebeka a je zkušena podle těchto slov, odpovídá na služebníkovu prosbu slovy: „Také velbloudům tvým navážím.“ To vše nám připomíná ducha, který působí v těch, kdož jsou vyvoleni „podle předzvědění Boha Otce, v posvěcení Ducha“ (1. Petra 1,2).
Za druhé se učíme, že služebník, když nalezl tu od Boha určenou nevěstu, se nespokojí s tím, aby sám v ní viděl dílo milosti. Chce udělat také veřejně rozdíl mezi nevěstou a všemi ostatními. Proto ji ozdobuje zlatým kroužkem a zlatými náramky, které druzí mohli vidět. Duch Boží je na zemi nejen proto, aby vykonal dílo milosti ve věřícím. V životě Božích dětí má také být vidět ovoce zapečetění Duchem Svatým – láska, radost, pokoj, trpělivost, přívětivost, dobrotivost, věrnost, tichost, zdrželivost. Tyto vzácné šperky budou svědectvím pro druhé a budou věřícího odlišovat od jej obklopujícího světa.
Za třetí vidíme velké úsilí, s nímž se služebník snaží vzbudit náklonnosti Rebeky k Izákovi. I to nám obrazně ukazuje na dílo Ducha, jímž jsou věřící posilováni na vnitřním člověku, aby Kristus skrze víru bydlel v jejich srdcích (Ef. 3,17). Tato část práce služebníka je uvedena otázkou: „Jest-li v domě otce tvého nám místo, kde bychom přenocovali?“ Odpověď Rebeky jde nad služebníkovu prosbu. Ten se ptá jen na „místo“. Ona říká, že tu je „sláma také a potrava“ i místo (25. verš). I Lában může služebníkovi říci. „Vejdi, požehnaný Hospodinův.“ A tak čteme: „Tedy všel muž ten do domu.“ (31. a 32. verš)
Duch Svatý přišel, aby vzal z věcí Krista a ukázal nám je (Jan 16,14). Jsme hotovi udělat ve svém srdci místo pro Ducha Svatého? Tělo a Duch „jsou vespolek odporné“ (Gal. 5,17). Nedáváme Duchu místo, když sloužíme tělu. Je nemožné udělat pro Ducha místo a konat věci těla. Jsme připraveni odmítnout žádosti těla ve vztahu k pomíjivým věcem, abychom udělali místo pro Ducha Božího, který by nás chtěl uvádět do hlubokých a věčných věcí Božích? Děláme místo a činíme opatření pro Ducha Božího? V domě Bathuele bylo služebníku Abrahamovu dáno k dispozici „místo“ a byla učiněna „opatření“. Jako výsledek toho může Izákův služebník mluvit, aby získával náklonnosti Rebeky pro Izáka. Tak ji může vést k Izákovi.
Když byl služebník v domě srdečně uvítán, svědčí ihned o Izákovi. Zjevuje myšlenky svého Pána, pokud se týká Izáka. Tak bere z toho, co patří Izákovi, a ukazuje to Rebece. Mluví o majetku svého Pána a ukazuje, že to všechno bylo dáno Izákovi: „Jemuž dal, cokoli má.“ Tak říká i Pán Ježíš: „Všecko, cokoli má Otec, mé jest.“ A dílo Ducha je brát z Jeho věcí a zvěstovat je nám (Jan 16,15).
Když služebník promluvil o Abrahamových plánech, které obsahují Izákovo požehnání, zastavuje se, aby poznal účinek svého poselství. Nejedná Boží Duch s námi podobně? Nečeká, aby poznal, zda odpovíme na jeho rozvinutí Kristovy slávy, než nás učiní veřejnými svědky o sobě? V obraze tohoto starozákonního příběhu tu je okamžitá odpověď. A výsledek je, že služebník „vyňav … nádoby stříbrné a nádoby zlaté a oděv, dal Rebece“. Stejně tak nás Duch, když dáme odpověď na Jeho sdělení o Synu Otce, učiní svědky vykupující lásky – v obraze stříbrných šperků. Učiní nás svědky božské spravedlnosti – v obraze zlatých šperků. A učiní nás svědky praktického posvěcení – v obraze šatů.
Nakonec je velkým cílem služebníka, když vzbudil náklonnosti Rebeky pro Izáka, vést Rebeku k Izákovi. Služebník říká: „Propusťte mne, ať jdu k pánu svému.“ Přišel, aby našel nevěstu. A když tento úkol splnil, toužil po tom, jít opět domů. Nepřišel, aby našel nevěstu a nechal ji bydlet v jejím starém domově. Chtěl ji vést k její nové vlasti.
Příbuzní Rebeky by ji ještě rádi deset dní zadrželi. Ale služebník si přeje jít. Svým vyprávěním o Izákovi vyvolal u Rebeky stejné myšlenky. Když Duchu Svatému dovolíme, aby šel svou cestou s námi – když Mu nečiníme překážky, pak v nás dá vzniknout stejným myšlenkám, jako má On sám: tak myslet o Kristu, jak on to činí; naše srdce oddělit od všeho, v čem není Kristus k nalezení; naše náklonnosti obrátit na Krista tam, kde nyní je. Až příliš často činíme dílu Ducha překážky tím, že tak velmi lpíme na světu, politice, na radostech světa, na jeho náboženství. Ale svět nás nemůže zadržet, když naše srdce jsou obrácena k uchopení Krista ve slávě.
Bratr a matka chtějí Rebeku zadržet. Ale nakonec má ona sama rozhodnout. Tak říkají: „Zavolejme děvečky a zeptejme se, co dí k tomu.“ (57. verš) Tak je před Rebekou velká otázka: „Chceš-li jíti s mužem tímto?“ To je až dodnes otázka, která se obrací ke každému z nás. Uznáváme přítomnost Ducha Svatého a jsme hotovi následovat Jeho vedení, ať to stojí, co to stojí?
Křesťanstvo přítomnost Ducha Božího téměř úplně ignoruje. Výsledkem je, že velká část vyznavačů se usadila ve světě, který Krista zavrhl a v němž je Kristus nepřítomný. Je to veliká chvíle, když naše srdce lpí tolik na Kristu ve slávě, že – jako tehdy Rebeka – můžeme říci: „Půjdu.“
Bezprostředním výsledkem Rebečina rozhodnutí bylo, že „propustili Rebeku sestru svou a chovačku její, služebníka také Abrahamova s muži jeho“. Když ukážeme, že zapomínáme na to, co je za námi, a vztahujeme se po nebeských věcech, stává se to celé nejen otázkou pro nás vzdát se světa, nýbrž pak i svět se vzdá nás. Budeme „propuštěni“, posláni pryč.
Pak čteme: „Tedy vstala Rebeka a děvečky její… jely za mužem tím. A tak vzal služebník ten Rebeku, a odjel.“ (61. verš) Věřící jsou sice často hotovi poddat se Boží cestě, pokud se týká záchrany. Ale zároveň chtějí jít do nebe po své vlastní praktické cestě. Naším cvičením by mělo být poznávat „Jeho cestu“, a pak následovat Božího Ducha, jak On vede. Následovat Ducha neznamená následovat nějaké vnitřní světlo, jak lidé říkají. Vždy to znamená vést život v souladu s Božím slovem. A Duch, který Boží slovo používá, nás vždy bude shromažďovat ke Kristu.
Tak se Rebeka tím, že následuje toho muže, nalézá na cestě pouští. Pro tu chvíli nemá ani Lábanův domov, ani Izákův. To prožijeme také my, když se svěříme vedení Ducha, jak kdosi řekl: „Nám nepatří ani země, na které žijeme, ani nebe, ke kterému jdeme.“ Přesto měla Rebeka v průběhu cesty pouští, dlouhé stovky kilometrů, před sebou velkolepou budoucnost. Neboť na konci čekal Izák, k němuž se její srdce cítilo být přitahováno, aby ji dostal. Stejným způsobem mohl apoštol Pavel říci, když hleděl na Krista ve slávě, jenž stál na konci jeho putování: „To jedno činím, na ty věci, které jsou za mnou, zapomínaje, k těm pak, které jsou přede mnou, úsilně chvátaje, k cíli běžím, k odplatě svrchovaného povolání Božího v Kristu Ježíši.“ (Fil. 3,13.14)
Cílem poslání služebníka do Mezopotámie byl ten velký den, ve kterém nevěsta, když prošla pouští, byla představena Izákovi. Ve všech těchto událostech nezaujal Izák žádnou aktivní roli. Ani neopustil Kananejskou zemi. Vše bylo přenecháno rukám služebníka. Přesto byl Izák dalek toho, aby stál lhostejně vůči poslání služebníka a příchodu své nevěsty. S příchodem večera se Izák vrací od své cesty ke studni Lachai-roi, aby se setkal s nevěstou. Důležitý význam té studně je: „Studnice živého vidoucího mne.“ Když tomu tak je, přibližuje to tu nepochybnou pravdu, že během celé cesty pouští jsme pod zraky toho Živého, jenž nás vidí. Apoštol mohl říci: „A proto i dokonale spasiti může ty, kteří přistupují skrze něho k Bohu, vždycky jsa živ k orodování za ně.“ (Židům 7,25)
Dále pak vidíme, že Izák skutečně přichází, aby se setkal se svou nevěstou, neboť Rebeka se ptá: „Kdo jest ten muž, který jde po poli proti nám?“ Obraz nám ukazuje Izáka, jak čeká na svou nevěstu a touží po ní. Naše touha po Kristu může být často slabá. Ale On touží po tom okamžiku, kdy mu bude Jeho nevěsta darována. Než odešel, mohl svým učedníkům říci: „Když odejdu… zase přijdu a poberu vás k sobě samému, abyste, kde jsem já, i vy byli.“ (Jan 14,3)
Když Rebeka konečně viděla Izáka, „vzala rouchu a přistřela se“. Nato bezprostředně následovala svatba, neboť čteme: „Izák… vzal Rebeku a měl ji za manželku a miloval ji.“ Tato slova dojdou svého pravého naplnění, když po své cestě pouští zde na zemi poprvé uvidíme Pána Ježíše tváří v tvář, když nás vezme k sobě, poté co to velké dílo Ducha Svatého bylo dokončeno. „Přišla svatba Beránkova a manželka jeho připravila se.“ (Zjevení 19,7)
Když bylo dokončeno stvoření, byla Eva představena Adamovi jako jeho nevěsta. To je první předobraz tohoto velkého tajemství, které od začátku světa bylo skryto v Bohu, a který nám ukazuje něco z Boží věčné rady darovat svému Synu nevěstu. Během mnoha staletí a uprostřed měnících se období měl Bůh tento velký den Beránkovy svatby stále na zřeteli. Boží lid může selhávat a dokonce se zhroutit – jak to v každém časovém období udělal. Svět může stále rostoucím násilím a přibývající zkažeností Boží lid pokoušet a také často přemáhat. Ďábel se může protivit a „zřídit“ falešnou ženu, která se opije krví svatých (Zjevení 17,6). Přesto – a přes všechno selhání Božího lidu, snah ďábla a pokušení světa – se Bůh svého velkého plánu darovat svému Synu nevěstu nikdy nevzdal. Na konci Boží knihy je nám dovoleno ve velkém vidění spatřit ten velký den Beránkovy svatby. A zcela na konci nalézáme nádherné představení toho, že Kristus na svou nevěstu čeká, ale vidíme také nevěstu v jejím pravém postoji, vedenou Duchem, jak touží po příchodu Pána Ježíše: „Duch i nevěsta řkou: Pojď!“ Odpověď ženicha je: „Jistě přijdu brzo.“ A nevěsta odpovídá: „Amen. Přijď tedy, Pane Ježíši.“ (Zjevení 22,17.20)
Před kolika zklamáními bychom byli ochráněni, kdybychom ve své službě stále měli před očima velký cíl, který Duch Boží sleduje: Představit Církev před Krista bez poskvrny nebo vrásky nebo čehokoli podobného v ten velký den Beránkovy svatby. Náš pohled a naše služba jsou někdy tak zúženy na jedno malé místo a na naše těžké dny. Přesně tehdy, když se v místě zdá všechno zkažené – ale také zcela všeobecně – prožíváme, že naše srdce pukají a jsou zklamaná. Jestliže však naším velkým cílem je vzhledem ke svatbě Beránkově shromažďovat duše ke Kristu, nebudeme zklamáni, ať už je na naší cestě jakkoli mnoho utrpení a selhání. Když nakonec uslyšíme hlas velkého zástupu jako hlas mnohých vod a jako zvuk silných hromů, který říká: „Radujme se a veselme se a chválu vzdejme jemu. Neboť přišla svatba Beránkova“ (Zj. 19,6.7), pak už nebudou žádná srdce zlomená, nebude tu nářku ani zklamání. Jděme proto dále utrpeními, zkouškami, slabostí, každým druhem odporu. Neboť víme, že na konci tu bude tento velký den Beránkovy svatby.