(1. Mojžíšova 23)
Ve 23. kapitole nalézáme zprávu o smrti a pohřbu Sáry. Jako tak často ve Starém zákoně, mají tyto události jak předobrazný charakter, tak i mravní význam. Že tento závěr není neopodstatněný, je jasné z dvojího výkladu těchto událostí, jak nám je podán v Novém zákoně.
V Epištole Galatským nám apoštol udává obrazný význam Agar a Sáry. Agar a její syn představují zákon a ty, kteří hledají požehnání pomocí dodržování zákona. Naproti tomu Sára a její dítě představují Boží bezpodmínečná zaslíbení pro ty, kterým je požehnáno na základě svrchované milosti (Gal. 4,21–31). Izraelský lid se sám postavil pod zákon a snažil se dosáhnout požehnání na základě vlastních snah. Výsledkem bylo, že dokázali přinést jen zlé skutky těla. Zavrhli Krista, který jim byl v milosti darován, a skrze něhož by bývali mohli obdržet požehnání na základě zaslíbení učiněných Abrahamovi.
Petr se po smrti a vzkříšení Krista obrací k lidu a říká: „Vy jste synové proroků a úmluvy, kterou učinil Bůh s otci našimi, řka Abrahamovi: V semeni tvém požehnány budou všecky čeledi země. Vám nejprve Bůh, vzbudiv Syna svého Ježíše, poslal ho dobrořečícího vám, aby se jeden každý z vás odvrátil od nepravostí svých.“ (Sk. ap. 3,25.26) Tato nabídka byla národem zamítnuta. A jako výsledek – každopádně v nynější době – je Boží pozemský lid postaven stranou.
Zdá se, že smrt Sáry, která následuje po obětování Izáka, představuje toto dání stranou izraelského národa následující po zavržení milosti, jež byla izraelskému národu nabídnuta na základě smrti a vzkříšení Krista. Sára je obraz pozemské nevěsty Krista a musí zmizet ze zorného pole, aby před nás mohla přijít Rebeka, předobraz nebeské nevěsty.
To se mi zdá být předobrazným významem smrti a pohřbu Sáry. Je tu však také mravní význam těchto událostí, který je představen v Epištole Židům. Tam se učíme, že svatí Starého zákona nejen žili ve víře. „Podle víry zemřeli ti všichni, nevzavše zaslíbení, ale zdaleka je viděvše, jim i věřili, i je vítali, a vyznávali, že jsou hosté a příchozí na zemi. Nebo ti, kteří tak mluví, zjevně to prokazují, že vlasti hledají.“ (Židům 11,13.14)
Zde nacházíme Abrahamovu víru tváří v tvář smrti a vyznání, že je jen cizinec a poutník. Jeho počínání činí před světem viditelným jeho charakter poutníka.
Ve víře Abraham obdržel Izáka ke slovu Hospodinovu, když jeho tělo už bylo odumřelé. Ve víře Izáka ke slovu Hospodinovu obětoval, když důvěřoval Bohu, že jej i ze smrti může vzkřísit. Nyní v téže víře pochovává Sáru v jisté a pevné naději na vzkříšení. Ve víře vystoupil na horu Moria, aby obětoval svého syna. V téže víře se nyní obrací k jeskyni pole Machpelah, aby pochoval svou ženu. Přišla chvíle, aby „pochoval mrtvého svého od tváři své“. Ale jeho víra ví, že tato milovaná manželka opět přijde a bude mít svůj podíl v lepší, nebeské zemi, po které její víra vyhlížela.
Bůh se zjevil Abrahamovi jako ten Všemohoucí a jako Bůh vzkříšení. Ujistil ho o věčném vlastnictví země, ve které žil jako cizinec – celé země Kananejské (1. M. 17,8). Vše Abrahamovi patřilo skrze zaslíbení, i když to ještě nebylo v jeho vlastnictví. V důvěře v Boží zaslíbení dbal pečlivě na to, aby tělo Sáry uložil k odpočinku v zaslíbené zemi. V Kananejské zemi žila spolu s Abrahamem jako cizinec. „Sára… umřela… v zemi Kananejské“, a v zemi Kananejské byla pochována (2. a 19. verš).
Se stejnou důvěrou víry později synové Izákovi pohřbili svého otce v Hebronu, v zemi Kananejské (1. M. 35,17–29). Tak také ve své době byl pak i Jákob, i když zemřel v Egyptě, pochován svými syny v zemi Kananejské v jeskyni pole Machpelah (1. M. 50,13). A na základě téže krásné víry nechal Josef krátce před svou smrtí přisáhnout děti Izraele, že jeho kosti přinesou z Egypta do Kananejské země (1. M. 50,25.26; 2. M. 13,19).
Když v těchto událostech vidíme vyzařovat příklady víry vyvolených Božích vzhledem ke smrti, tu také poznáváme, že víra nedává přirozené náklonnosti stranou. „I přišel Abraham, aby kvílil nad Sárou, a plakal jí.“ (2. verš) Přirozeně že vírou víme, že naši milí blízcí, kteří umřou v Pánu, budou vzkříšeni. Pro ně znamená zemřít zisk. Přesto je správné mít zármutek a pociťovat ztrátu. Naše pevná a jistá naděje vzkříšení nám činí jasným – jak nám to apoštol připomíná, že náš zármutek nemůže být srovnáván se zármutkem těch, kteří nemají naději (1. Tes. 4,13). Ale nenalézáme tam ani slovo o tom, že bychom nesměli mít zármutek. Nikdo neznal sílu vzkříšení stejným způsobem jako Ten, jenž sám je vzkříšení a život. A přece u hrobu Lazarova plakal.
Nadto vidíme, že i tváří v tvář smrti se Abraham chová jako ten, jenž je cizinec a poutník. Před syny Het vyznává: „Hostem a příchozím jsem u vás.“ Jako takový si získal respekt světa. To poznáváme z jejich slov: „Kníže Boží jsi uprostřed nás.“ (6. verš) Jak významný je rozdíl ve srovnání s ubohým Lotem – věřícím, jenž se vzdal svého charakteru cizince a poutníka, aby bydlel v Sodomě. S takovým jedná svět se zaslouženým opovržením, neboť v den, kdy je v těž-kostech, říkají: „Odejdi tam… Sám se dostal sem pohostinu, a chce nás souditi?“ (1. M. 19,9)
60 let před touto událostí Bůh Abrahamovi řekl, že učiní jeho jméno velikým, když odpoví na Boží povolání a zaujme místo vně světa (1. M. 12,2). Zde nyní vidíme toto zaslíbení naplněné. Neboť tehdejší svět musel uznat, že tento oddělený muž je „kníže Boží“. Ubohý Lot, který se sám chtěl ve světě učinit velkým – totiž jako soudce v bráně Sodomy – musel ustoupit a v očích světa zaujmout místo opovržení.
Přesto se Abraham neopírá o vysoké mínění, s kterým se u světa setkal, aby sám sebe vyvýšil. Nemluví o své hodnosti, o svém vysokém povolání nebo o slávách, které před ním leží. Když bezmyšlenkovitý svět chtěl Pána Ježíše udělat králem, On ze sebe nic neučinil a odešel do ústraní na horu, aby tam byl sám (Jan 6,15). Ve stejném smýšlení Abraham odmítá sám sebe vyvyšovat. Nechtěl, aby se svět před ním skláněl a uctíval ho jako mocného knížete. Spíše se vyznačuje pokorným smýšlením, neboť dvakrát čteme, že se „poklonil lidu země té“ (7. a 12. verš).
Přívětivost světa nutí Abrahama přijmout jeskyni k pohřbu jako dar. Ale Abraham zachovává svůj charakter poutníka a odmítá zaujmout místo nějakého knížete, který přijímá dary. Je spokojen s tím, že zůstává cizincem a za své potřeby zaplatí. Odmítá také použít čest světa, aby sám sebe vyvýšil. Nedopouští, aby přívětivostí světa byl přiveden k tomu, aby se vzdal cesty cizince. Tak jako dříve odmítl dary krále Sodomy, tak odmítá nyní dary synů Het. Kupuje místo k pohřbu a jedná, jak se na cizince náleží, v absolutní spravedlnosti ve všech svých věcech. Zaplatí „čtyři sta lotů stříbrných, běžných mezi kupci“.
Vidíme, že Abraham byl ve své době na všech svých cestách někdo, kdo Pána vzýval z čistého srdce a následoval spravedlnosti (srovnej s 2. Tim. 2,22).