(1. Mojžíšova 22)
První část Abrahamova života ukazuje jeho veřejné svědectví jako muže víry, který žije oddělen od světa, a tak odpovídá Božímu povolání (1. M. 12 – 14). Ve druhé části jeho příběhu, která začíná slovy „Když pak ty věci pominuly“ („Po těchto věcech“), se učíme něco o vnitřních zkouškách jeho duše, což se týká jeho osobního vztahu s Bohem (1. M. 15 – 21).
Kapitolou 22 se dostáváme k poslední fází Abrahamova života. I ta začíná slovy: „Když pak ty věci pominuly.“ V této a v následujících kapitolách přicházíme k událostem, které v předobrazu představují Boží cesty, skrze něž provádí svoji radu k oslavení Krista a k požehnání lidí.
V 1. Mojžíšově 21 máme v narození Izáka „v určitý čas“ nastínění té velké chvíle, o které čteme v Galatským 4,4: „Ale když přišla plnost času, poslal Bůh Syna svého učiněného z ženy.“ V 1. Mojžíšově 22 uvidíme předobraz smrti a vzkříšení Krista – předzvěděného Božího Beránka (1. Petra 1,19.20). V 1. Mojžíšově 23 nám smrt Sáry předobrazně ukazuje dání stranou Izraele, pozemské nevěsty, a sice jako následek zavržení Krista. V 1. Mojžíšově 24 se učíme, že zatím co je Izrael dán stranou, Bůh povolává svou Církev – nebeskou nevěstu, jejímž předobrazem je Rebeka.
Když budeme chtít mít užitek z předobrazných pohledů těchto působivých událostí, nesmíme přehlížet mravní důsledky. Jestliže tato 22. kapitola je nádherným rozvinutím Boží lásky v dání Jeho Syna, tu nám tato událost ukazuje také působivě Abrahamovu víru.
Mravní poučení poznáváme v úvodních slovech: „Když pak ty věci pominuly, zkusil Bůh Abrahama.“ V dlouhé jedenácté kapitole Epištoly Židům ukazující nám osoby, které šly po cestě víry, zaujímá Abraham vynikající místo. Nalézáme ho tam nejen jako někoho, jenž svou vírou odpovídal Božímu volání. Má dokonce tu velkou výsadu, že jeho víra je více zkoušena než víra lidí, kteří žili před ním nebo po něm.
Zde čteme, že Bůh mu říká: „Vezmi nyní syna svého, toho jediného svého, kterého miluješ, Izáka, a jdi do země Moria; a obětuj ho tam v oběť zápalnou na jedné hoře, o níž povím tobě.“ Inspirovaný komentář k tomu v Epištole Židům zní: „Vírou obětoval Abraham Izáka, byv pokoušen“ (Židům 11,17), tedy přesně toho, na kterého se soustředila všechna zaslíbení a o němž bylo řečeno: „V Izákovi nazváno bude tobě símě.“ (1. M. 21,12) Od Abrahama bylo tedy vyžadováno, aby učinil něco, co pro oko a přirozené smýšlení znemožní naplnění Božích zaslíbení. Ale vidíme, že Abraham byl poslušný, ne tak, že by po lidsku přemýšlel, nýbrž skrze víru, „tak o tom smýšleje, že jest mocen Bůh i z mrtvých vzkřísiti. Pročež jej jako z mrtvých vzkříšeného přijal.“ (Židům 11,19)
Když Jobovi byly vzaty jeho děti, poddal se pokorně tomu, co Bůh dopustil, a řekl: „Hospodin dal, Hospodin též odjal. Buď požehnáno jméno Hospodinovo.“ (Job 1,21) Abrahamova víra je však podrobena ještě tvrdšímu testu – a pozvedá se k mnohem vyšší úrovni. Je od něho nejen žádáno, aby se pasivně podřídil Boží vůli, nýbrž aby převzal aktivní roli. To odporovalo jeho přirozenosti a zároveň to muselo být trápení pro otcovské srdce. To, co od něho bylo žádáno, bylo přímo vzpourou proti Božím i lidským zákonům. Ale Abraham v této zkoušce obstojí s vírou, kterou mu Bůh dal. S klidnou rozvahou časně ráno vstává, osedlává osla a bere s sebou dva mladé muže a svého syna Izáka. „Vstal a bral se k místu, o němž pověděl mu Bůh.“
Tři dny byl na cestě. Tím byl dán čas a příležitost, aby pečlivě přemýšlel o tom, co od něho bylo žádáno. Po tři dlouhé dny měl ve své duši hrozné zkoušky. Během těchto dnů se musel vypořádat s trápením, že má obětovat svého syna. Nejednalo se o nějakou hektickou akci, kterou by udělal na základě momentálního impulzu. Ne, dělo se to s rozmyslem, kdy přemýšlel o všem, co ho toto jednání bude stát. Jeho láska k jeho synu, Izákovy city a jeho láska k otci, a také Boží zaslíbení: „V Izákovi nazváno bude tobě símě“ – to všechno bylo důkladně zváženo. Ale víra triumfovala.
Kdyby byla v činnosti nevěra, tu se mohl ještě obrátit. Ale víra odolala a třetího dne přišel k místu na dohled. „I řekl Abraham služebníkům svým: Pozůstaňte vy tuto s oslem, já pak a dítě půjdeme tamto; a podmodlíce se, navrátíme se k vám.“ Víra počítá s tím, že Bůh může vzkřísit Izáka z mrtvých. Tak může Abraham s plnou důvěrou říci: „Navrátíme se.“
My nejsme tak zkoušeni jako Abraham. Ale je pro nás dobře, když můžeme říci, jestliže nám byli vzati milovaní blízcí: „Nebo jako věříme, že Ježíš umřel a z mrtvých vstal, tak Bůh i ty, kteří by zesnuli v Ježíšovi, přivede s ním.“ (1. Tes. 4,14) Víra ví, že tyto milé – i když nám byli na čas vzati – znovu uvidíme a s nimi „se navrátíme“.
Izák se ptá: „Kde je ovce k zápalné oběti?“ Abraham s vírou odpovídá: Bůh opatří sobě ovci k oběti zápalné, synu můj.“ A bez dalších slov čteme: „A šli přece oba spolu.“ Izák se bez odporu nebo nářku poddává příkazu, že bude svázán a položen na oltář. „I vztáhl Abraham ruku svou a vzal meč, aby zabil syna svého.“
V té chvíli Hospodin zasahuje. Abrahamova ruka je zadržena od toho, aby svého syna zabil nožem. Abrahamova víra obstála ve zkoušce a Bůh říká: „Již jsem poznal, že se Boha bojíš, když jsi mi nezadržel syna svého.“ Protože Abraham jednal v Boží bázni, mohl překonat lidskou bázeň a udělat to, co by člověk naprosto odsoudil.
Díváme-li se na tento pozoruhodný výjev v jeho předobrazném významu, pozvedá se před námi velikost Boží lásky, když dal svého Syna, který pro nás měl zemřít. Slova k Abrahamovi: „Vezmi nyní syna svého,“ nám ukazují, že „Bůh svého vlastního Syna neušetřil, ale za nás za všecky vydal jej“ (Řím. 8,32). Pak je Abrahamovi řečeno, že má vzít svého „jediného“ syna. Třikrát je v této kapitole zdůrazněno, že se jedná o jeho „jediného“ syna (verše 2. 12. 16). I to mluví o Boží lásce, skrze kterou „svého jednorozeného Syna dal“ (Jan 3,16). Je významné, že toto je první zmínka o lásce v Bibli. Je ve spojení s výjevem, který mluví o lásce Boha Otce k Jeho Synu.
Když nám tento výjev ukazuje Boží lásku v dání Jeho Syna, tu nám také představuje dokonalé podřízení a poslušnost bez nářků Syna ve vztahu k vůli Otce. Ve všem tom nalézáme nastínění dokonalé poslušnosti Krista vůči Jeho Otci, která Mu dovolila tváří v tvář smrti říci: „Ne má vůle, ale tvá staň se.“ (Luk. 22,42)
Izák nesl během třídenní cesty dřevo zápalné oběti, zatím co oheň a meč byly v ruce Abrahamově. V průběhu své veřejné služby si nesl Pán, abychom tak řekli, známost o své nastávající smrti s sebou. Nad každým krokem jeho cesty stál stín kříže. Na zástupy mohly působit „všechny věci, které činil“, ale On věděl, že Syn člověka bude vydán v ruce lidí (Luk. 9,43.44). Učedníci Jej sice následovali až do Jeruzaléma, ale stále si mysleli, že zřídí království v moci, ano, že Kristus bude vládnout na trůnu slávy. On ale věděl, že směřuje ke kříži s jeho hanbou.
A přece: i když lidem bylo dovoleno Pána ukřižovat, přece se oheň a meč – ty mluví o soudu a smrti – nalézaly v Božích rukou. Lidé si mohli myslet, že mohou Pána podle své vůle ukřižovat nebo propustit. Ale Pán mohl Pilátovi říci: „Neměl bys nade mnou moci nižádné, byť nebylo dáno shůry.“ (Jan 19,11)
Žádné oko nemohlo proniknout tmu v té mocné scéně, když oheň a meč padly na Krista. Ale Pán přijal vše, co se tam dělo, z Boží ruky. Řekl: „Spustils mne do jámy nejspodnější, do nejtemnějšího a nehlubšího místa. Dolehla na mne prchlivost tvá a vším vlnobitím svým přikvačil jsi mne.“ (Žalm 88,7.8)
Pak v Abrahamově životě přišla chvíle, kdy služebníci byli zanecháni. Abraham a jeho jediný syn šli sami k hoře. To bezpochyby mluví o tom velkém okamžiku, o kterém Pán musel říci: „Kam jdu, nemůžeš ty nyní jíti za mnou.“ (Jan 13,36) A přece může Pán rovněž říci: „Ten, který mne poslal, se mnou jest. Neopustil mne samého.“ (Jan 8,29) Tak čteme o Abrahamovi a Izákovi dvakrát: „I šli oba spolu.“ (6. a 8. verš) To mluví o dokonalém obecenství Otce a Syna, které je nám představeno v Janově evangeliu. Tam nalézáme, jak Pán Ježíš přichází stále blíže ke kříži a stává se tou velkou zápalnou obětí, kterou je Bůh dokonale oslaven. Pán mohl říci: „Otec můj až dosavad dělá, i já dělám.“ „Nehledám vůle své, ale vůle toho, který mne poslal.“ „Což jest jemu libého, to já činím vždycky.“ „Já a Otec jedno jsme.“ (Jan 5,17.30; 8,29; 10,30)
Když Abraham a jeho syn přišli na to určité místo, Izák se svému otci dokonale poddává. Abraham staví oltář; rovná dřevo; svazuje Izáka, svého syna, a vkládá jej na oltář. Abraham nakonec vztahuje svou ruku, když vzal nůž, aby zabil svého syna. Tak čteme také o Kristu: „Však neotevřel úst svých. Jako beránek k zabití veden byl, a jako ovce před těmi, kdož ji střihou, oněměl, aniž otevřel úst svých… Tak se líbilo Hospodinu jej stírati a nechat trpět.“ (Iz. 53,7.10)
Je významné, že ve všech obětech Starého zákona je oběť nejprve zabita, a teprve potom položena na oltář. V tomto případě je obětování pozoruhodným předobrazem na Krista, protože Izák je nejprve svázán, a potom vložen na oltář, dříve než Abraham vezme nůž, aby ho zabil.
Ale každý předobraz je ve srovnání se skutečností nedostatečný. V 1. Mojžíšově 22 zadržuje Hospodin ruku, která držela nůž. Izák je ušetřen. Na kříži nebyla žádná ruka, která mohla zadržet moc smrti. Láska Otce neušetřila Syna. A láska Syna se zcela podřídila vůli Otce a šla tak daleko, že Syn smrt skutečně strpěl. Anděl mohl Pána posilovat v Getsemanské zahradě. Ale nebylo anděla, který jej mohl ochránit před soudem na kříži.
V obrazu dostává Abraham svého syna Izáka zpět z mrtvých (Židům 11,19). Ale když měl Izák opět odejít volný, musel zemřít skopec, který se zachytil v křoví – další předobraz Božího Beránka, který byl předzvěděn.
V průběhu tohoto předivného výjevu činí Abraham dvě prorocké výpovědi:
Tak mohl Pán Ježíš říci: „Abraham, otec váš, veselil se, že má vidět můj den, i viděl, a radoval se.“ (Jan 8,56)
Bůh obnovuje nyní zaslíbení Abrahamovi na základě oběti a potvrzuje své zaslíbení požehnání pro všechny národy země skrze vzkříšeného potomka. Zde víme z Epištoly Galatským, že ten potomek je Kristus, neboť apoštol říká. „Abrahamovi pak učiněna jsou zaslíbení i semeni jeho. Nedí: A semenům, jako o mnohých, ale jako o jednom: A semenu tvému, jenž jest Kristus.“ (Gal. 3,16)
Zdá se, že rodopis v závěrečných verších 1. Mojžíšovy 22 je na tomto místě v prvé řadě proto, aby uvedl Rebeku. Ta tvoří tak krásným způsobem předobraz Kristovy nebeské nevěsty.