(1. Mojžíšova 21)
V 1. Mojžíšově 17 a 18 se Bůh zjevil jako ten Všemohoucí. On je Ten, jenž svá zaslíbení vykoná přes slabost svého lidu a špatnost tohoto světa.
V 1. Mojžíšově 19 je úplně ukázána špatnost tohoto světa, zatím co v 1. Mojžíšově 20 je zjeveno zlo těla a slabost Božího lidu.
Když svět a tělo byly odhaleny, pak se v 1. Mojžíšově 21 učíme,
Když člověk naprosto selhal, vidíme, že „v ten čas, který předpověděl Bůh“, se narodí zaslíbený dědic. Je pojmenován Izák – což znamená „Smíšek“. Když mu je osm dní, je v souladu s nařízením Hospodinovým obřezán. Ke všemu dojde „v určitý čas Boží“, v souhlasu s Jeho slovem.
V narození Izáka máme pozoruhodné poukázání na Krista, o kterém čteme: „Ale když přišla plnost času, poslal Bůh Syna svého.“ (Gal. 4,4) Kristus je Ten, skrze něhož jsou zajištěna všechna požehnání, která byla zaslíbena Abrahamovi – ať jsou pro Izraele, přímé potomky Abrahama, anebo pro pohanské národy.
Ve dvou případech, o kterých nyní je dána zpráva, vidíme působení narození dědice. V jednom výjevu nalézáme ty, kteří se radují. Ve druhém naproti tomu ty, kteří se posmívají. Neukazují ty dva případy pozoruhodným způsobem oba účinky narození Ježíšova?
Sára říká: „Radost (smích) mi učinil Bůh; kdokoli uslyší, radovati (smáti) se bude spolu se mnou.“ Byla doba, kdy její smích byl vyjádřením její nevěry. Nyní svědčí o nadměrné radosti jejího srdce. K tomu její víra uznává, že narození syna bylo zcela závislé na Bohu. Toto narození leží tak úplně mimo lidské možnosti, že se ptá: „Kdo by byl řekl Abrahamovi, že bude Sára děti kojiti?“ To bylo pro lidskou přirozenost tak nemožné, že žádný člověk by něco takového nemohl říci. Jen Bůh to mohl říci; jen někdo, kdo je všemohoucí, mohl také provést to, co oznámil.
A tak také v době, když Kristus Boží se stal člověkem, tu byli ti, kteří v souladu s nebem uznávali Boží zásah a radovali se z narození dlouho zaslíbeného Dědice. Marie s radostí uznává: „Neboť mi učinil veliké věci ten, kterýž mocný jest.“ Zachariáš poznává, že Bůh navštívil svůj lid, „aby učinil milosrdenství s otci našimi, a rozpomenul se na smlouvu svou svatou, na přísahu, kterou přisáhl Abrahamovi, otci našemu.“ – Tito patřili k těm, „kteří čekali vykoupení v Jeruzalémě“ (Lk. 1,49.68–73; 2,38).
Zatím co jedni se radovali z narození Izáka, druzí se posmívali. A v těchto verších poznáváme, co vyvolalo jejich nepřátelství. Přišel den, ve kterém „veliké hody“ byly připraveny ke cti dědice. Tato čest, které se dostalo dědici, vyvolává žárlivost a nepřátelství těch, kteří se už déle zdržovali v Abrahamově rodině.
Tak tomu bylo také v historii našeho Pána. Uznání Jeho nejvyššího a nepřevýšeného místa vyvolalo žárlivost a nepřátelství náboženského těla. Moudří muži z východu se Mu klaněli jako Králi Židů. A ihned je celý Jeruzalém zneklidněn, takže falešný král se dokonce pokouší to svaté Dítě zabít.
V tomto velmi poučném výjevu jsou pro nás ještě další lekce. V Epištole Galatským cituje apoštol Pavel slova, která zde říká Sára Abrahamovi: „Vyvrz děvku i syna jejího; neboť nebude dědicem syn děvky se synem svobodné.“ V tomto oddílu Pavel nepoužívá Izáka jako předobraz na Krista, nýbrž nás věřících, kteří jsou příjemci svrchované milosti. Pavel říká: „Bratři, nejsme synové děvky, ale svobodné.“ (Gal. 4,31)
K tomu nepoužívá jen Izáka, aby ukázal všechno to, co jsme jako narození z Ducha, nýbrž mluví také o Izmaelovi, aby skrze něho ukázal našeho starého člověka – všechno to, co se narodilo podle těla. Pavel ukazuje také, že člověk, který je podle těla, je v plném protikladu k člověku, který je podle ducha. „Ale jako tehdáž ten podle těla zplozený protivil se tomu, který byl podle Ducha, tak i nyní.“ (Gal. 4,29)
Tak jako příchod Ježíše Krista na tento svět odhalil vše, co je člověk podle těla, a jako vzbudil nepřátelství těla, tak je tomu také v příběhu našich vlastních srdcí: Čím více Kristus zaujímá správné místo v našich náklonnostech, tím více objevujeme pravý charakter těla, které v nás stále ještě je. Když Kristu učiníme „velké hody“ – když Mu tedy dáme ve svém srdci to nejlepší místo – zjistíme, že v nás je ještě stará přirozenost, která se chce do všeho míchat a sama sebe vyvyšovat. To dává vyvstat velké otázce: Budu tělo šetřit a uspokojovat je, poddávat se mu a sebe vyvyšovat? Anebo tělo zcela odmítnu, aby v mém životě mohl Kristus zaujmout nejvyšší místo?
Věřící v Korintu se světským způsobem poddávali tělu. Věřící v Kolosis byli v nebezpečí, že budou tělu sloužit náboženskými formami. Shromáždění v Galacii se poddávali tělu tím, že byli zákoničtí. Stavěli se pod zákon, který se pro ně stal pravidlem pro život. Ale místo aby vyvedli křesťanský život, rozvinuli jen tělesný život v marné ctižádosti, závisti a sporu. Tak musí apoštol říci: „Vyvrz děvku i syna jejího.“ (Gal. 4,30).
Musíme odmítnout zákon jako pravidlo pro život a také tělo, které k tomu navádí. Není tomu tak, že věřící by si málo cenil zákona nebo byl lhostejný vůči jeho mravním požadavkům. Zdaleka ne! Ale věřící odmítá stavět se pod zásadu zákona. Kristus nás osvobodil od zákona jako prostředku k dosažení požehnání. A my máme pevně stát ve svobodě, ke které nás Kristus osvobodil. Hledíme na Něho, jenž nás zachovává okamžik za okamžikem.
Přesně to byla Pavlova zkušenost. Kristus měl nejvyšší místo v jeho náklonnostech, neboť mohl říci: „Mně zajisté živu býti jest Kristus.“ (Fil. 1,21) Následek toho byl, že odmítl svou vlastní spravedlnost, která byla podle zákona. Už neměl žádnou důvěru v tělo (Fil. 3,3), poněvadž, abychom tak řekli, vyhnal služku s jejím synem.
Odmítnout tělo vyžaduje sebezapření – a to zahrnuje utrpení. Zahnat služku Abraham „velmi těžce nesl“. Avšak je mu připomenuto, že požehnání je spojeno s Izákem. Zapřít sám sebe a následovat Krista přináší s sebou nesení kříže a utrpení. Ale povede nás to k velkému požehnání ve spojení s Kristem.
Agar a Izmael co poutníci na poušti a s vodou, která jim je dána, nám předobrazně ukazují na současné postavení Izraele. Je výsledkem toho, že lid se pokoušel získat požehnání pod zákonem. Tak odmítli Krista, toho zaslíbeného potomka. Pozemský Boží lid byl vyhnán ze své země a stal se bloudícím lidem. A přece je Izrael, ačkoli vyhnán ze země, stále ještě předmětem Boží péče v prozřetelnosti, tak jako se Bůh staral i o Agar a o jejího syna.
V závěrečné scéně této kapitoly uznávají lidé tohoto světa, že Bůh stojí na straně muže víry, jenž vede život v oddělení od světa. Byl čas, kdy muž víry klopýtl a žil v nevěře. Tu musel vyslechnout Abimelechovy výčitky. Nyní se narodil zaslíbený potomek. Dostal u Abrahama své právoplatné místo a služka a její syn byli vyhnáni.
Duchovně to pro nás znamená, že to, co nám od Boha bylo darováno – Kristus – je uznáno za nejvyšší. Vše, co je z těla, je odmítnuto. A výsledkem je, že Abimelech musí uznat: „Bůh s tebou jest ve všech věcech, které ty činíš.“ Místo aby Abrahamovi činil výčitky jako v dřívějších dnech, je nyní sám od Abrahama kárán. Ani dnes tomu není jinak.
Když Kristu dáme právoplatné místo v našem životě, když odmítneme tělo a vedeme svůj život vírou v pravém oddělení od světa, i svět uvidí a připustí, že Bůh je s námi.
I když svět musí připustit, že Bůh je se svým lidem – pokud tento žije v oddělení od světa – přece se bude pokoušet uloupit Božímu lidu prostředky jeho duchovního občerstvení. Svět se bude pokoušet odejmout naše studny. Tak jako Abraham bychom měli odporovat snahám světa a lidi tohoto světa kárat. Ale tak jako on bychom toto kárání měli vyslovovat v duchu milosti, který se ukazuje tím, že se pokusíme dát světu něco ze svého požehnání, které je představeno těmi sedmi mladými ovcemi.
Závěrečné verše se zdají ukazovat vrchol Abrahamova duchovního života. Viděli jsme, že svět musí uznat, že Bůh je s ním. Nyní vidíme, že Abraham je s Bohem. Vzývá jméno Hospodina, věčného Boha. A žije jako cizinec v zemi zaslíbení.