(1. Mojžíšova 20)
V 1. Mojžíšově 18 a 19 jsme viděli Abrahama na mravní výšině, „kde stál před Hospodinem“, mimo tohoto světa a ochráněn před hříchem a pokušením přicházejícím na ty, kteří přebývají na zemi.
V 1. Mojžíšově 20 Abraham opět cestuje do jižní země a bydlí v hraničním území směrem k Egyptu. V tomto pochybném postavení jedná ještě jednou způsobem, který mu přinese pokárání od lidí tohoto světa.
Abraham pochybil, jak to už udělal asi 20 let předtím, i když okolnosti byly trochu jiné. Neboť před hladem tehdy odešel ze zaslíbené země, a abychom tak řekli, „vyklouzl“ do Egypta. Nyní však nenalézáme tyto těžké okolnosti. Prostě ze strachu před lidmi zapírá svou ženu, skrze niž mu Bůh přislíbil budoucího, zaslíbeného dědice (1. M. 18,10).
V prvním případě se Abraham vzdal svědectví o dědictví. Ve druhém případě zatemňuje svědectví o dědici. Tak jako poprvé učíme se i nyní, že za každým selháním Božího lidu stojí útok nepřítele na velkou pravdu povolání věřících. Dnes satan útočí na pravdu o pravém vztahu církve k její hlavě v nebi.
Skutečnost, že Abraham se po tolika letech ještě jednou dopouští stejné chyby, činí poklesek ještě horším. Nyní ale už není na cestě víry žádným nováčkem, nýbrž je někdo, jenž už dlouhý čas žil na místě vnějšího oddělení od světa. A jako takový nyní klesne.
Ještě další lekci si musíme z této smutné události vzít k srdci. Tělo se u Božího lidu nemění. To je vážná pravda, kterou si jen pomalu uvědomujeme. Ale my všichni se jí musíme naučit – někdy skrze zkušenosti, které jsou plné utrpení. Je tu ovšem vždy milost, která nás zachrání z moci těla a ochrání před tím, abychom činili zlé skutky těla. Ale zlé tělo, před kterým nás Bůh chce, prakticky ochránit, se nemění. Tělo má vždy sklon k tomu, aby se ukázalo v různých formách a v různých jednotlivcích. Ať už špatnost těla přijme jakoukoli formu – podrží špatnost od začátku našeho života až do konce!
Tato dvojnásobná chyba Božího muže jistě není v Bibli zapsána proto, aby nás činila skleslými nebo aby ukázala na naši slabost, nýbrž proto, aby nám poukázala na ten jediný pravý zdroj vší důvěry a vší síly. Kdosi právem řekl, že teprve tehdy, když jsme se naučili, jak „jsme neschopni žít bez Boha byť i jen chvilku, poznáme, že On je v každém okamžiku našeho života ‚pro nás‘.“ Ale je jednoduché říci, že bez Boha nemůžeme žít. Je těžší, skrze zkušenosti – a možná také skrze opakovaná selhání – se naučit, že v každé chvíli svého života jsme závislí na Bohu.
Kvůli strachu před lidmi Abraham už nežije na výši své víry v Boha. Jeho selhání víry vede k tomu, že se opírá o své vlastní úvahy a jedná v dvojakosti řeči těla. Říká o Sáře, své ženě: „Sestra má jest.“ Říká pravdu, aby skryl pravdu. A znovu zatajuje svůj vztah ke své ženě, aby zachránil vlastní život.
Ať už je selhání věřících jakkoli velké: Bůh se svého lidu nikdy nevzdá. Očistí nás od všeho, co je v nás v rozporu k Němu. To může pro nás samé být bolestivé. Ale Bůh jedná nejen s námi, nýbrž také ve prospěch svého klesajícího lidu. Tak Bůh u Abrahama zasahuje pozoruhodným způsobem, aby ochránil Sáru před hanbou, do které ji přivedla Abrahamova dvojakost řeči.
Abimelech je ochráněn před tím, aby Abrahamovi učinil křivdu. Je dokonce varován, že Abraham je prorok a že na jeho dům a jeho rodinu přijde smrt, když Sáru ihned nevrátí jejímu muži. Nadto je Abimelechovi sděleno, že právě ten muž, který mu ukřivdil, se nalézá tak blízko u Boha, že se za něho může modlit. Přes svoji chybu zůstává Abraham prorokem a může se u Boha přimlouvat. Bůh nepopírá tyto Abrahamovy vysoké výsady, i když ten zklamal.
Ovšem Abrahamovy vysoké výsady jako proroka a přímluvce jen zvyšují zlo jeho dvojakého mluvení. A tento stav věcí svět rychle pozná. Abimelech ihned povolává Abrahama k sobě a domlouvá mu. Jasnými slovy Abimelech právem říká: „Učinils mi, čehož jsi učiniti neměl.“ Abraham nejen pochybil ve své víře vůči Bohu. Nejen své manželce ukřivdil, nýbrž jednal také špatně vůči člověku tohoto světa. Abraham nejen klesl pod výši svého povolání, nýbrž i pod měřítko pro život slušného člověka v tomto světě!
Pak žádá Abimelech od Abrahama ještě i vysvětlení ohledně jeho pohnutek pro tento způsob jednání. Abraham odpovídá: „Řekl jsem: Jistě že není bázně Boží na místě tomto, a zabijí mne pro ženu mou.“ Jak hluboko klesl tento Boží muž! Stržen svými vlastními myšlenkami, myslí jen na sebe a na vlastní bezpečnost. A tak jedná a mluví s dvojakostí řeči, která jasně ukazuje, že v této chvíli nejedná v Boží bázni, i když obviňuje druhé, že nemají Boží bázeň.
K tomu u Abrahama nalézáme také snahu chybu přikrášlit, jak se to často děje u věřícího, který klesl. Tak neslyšíme čestné vyznání: „Zhřešil jsem!“ Žádná dvě slova v lidské řeči nejsou pro hříšníka nebo pro věřícího tak těžce vyslovitelná, jako: „Zhřešil jsem.“ Tak se Abraham pokouší omluvit svou dvojakost řeči tím, že vysvětluje, že je skutečně pravda, že Sára je jeho sestra, i když zamlčel pravdu, že k tomu je jeho žena.
Nadto zjišťujeme, že toto selhání má neodsouzený kořen nevěry, který jde daleko do minulosti. Ve špatném postavení snižuje Boží svědectví na porozumění světa, když říká: „Když pak vyvedl mne Bůh z domu otce mého.“ Neříká: „Když mne Bůh povolal do nebeské země a do města, které má základy.“ Abraham chce spíše navodit dojem, že – jako u každého „ztraceného syna“ – Bůh způsobil, aby odešel z domu svého otce. Za těchto okolností on a jeho žena udělali pakt obojetného mluvení nevěry.
Zcela opačně k Abrahamovu selhání jedná Abimelech, i když to je muž tohoto světa: spravedlivě a dokonce štědře. To stojí v ná-padném protikladu k chování Abrahama. V den vítězství nad nepřáteli Abraham odmítl vzít „od niti až do řeménka obuvi“ cokoli od krále Sodomy. V den slabosti a nevěry přijímá od krále Gerar „ovce, a voly, služebníky také a děvky a 1000 stříbrných“.
I když Abimelech dává Abrahamovi dárky, neváhá kárat jeho ženu, když jí s nevážností říká: „Aj dal jsem tisíc stříbrných bratru tvému; to ať je zástěrou očí u všech, kteří jsou s tebou.“ (část přel.) Kdyby se byla správně jako Abrahamova žena zastřela, Abimelech by ji nikdy nepřivedl do svého domu. Závoj mluví u žen o tom, že tu jsou jen pro toho, jemuž patří.
Kdyby na nás věřících bylo vidět, že tu jsme výlučně pro Krista, svět by si nepřál přijímat nás do své společnosti. Pavel mohl říci: „Mně zajisté živu býti jest Kristus.“ (Fil. 1,21) Jako výsledek tohoto smýšlení byl svět ukřižován jemu a on byl ukřižován světu. Když pochybíme v tom, abychom zachovali prostou oddanost Kristu, ztratíme jako Sára úctu světa a budeme od něho právem káráni.
Když byl odkryt kořen Abrahamova selhání, zaujímá znovu své vlastní místo vzhledem ke světu, totiž místo přímluvce (17. a 18. verš).