(1. Mojžíšova 19)
V 1. Mojžíšově 18 jsme viděli požehnání věřícího, jehož život je v souhlasu se zjevením Boha Všemohoucího.
V 1. Mojžíšově 19 před nás předstupují utrpení věřícího, jenž se vzdal životní cesty odděleného věřícího a vede svůj život v úzkém spojení se společností, která jde vstříc vykonání soudu. Uvidíme, že tento věřící je sice zachráněn, avšak tak jako skrze oheň (srovnej s 1. Kor. 3,15). A mizí z obrazu a zanechává vzpomínku na život hanby.
Úvodní verše kapitol 18 a 19 představují Abrahama a Lota v nápadném protikladu. V 1. Mojžíšově 18,1 vidíme Abrahama jako někoho, kdo sedí u vchodu svého stanu. V 1. Mojžíšově 19,1 vidíme, že Lot „seděl v bráně Sodomské“. Jeden věřící se zdržuje mimo svět ve svém pravém charakteru jako cizinec. Má svůj stan. Druhý se nejen zdržuje uprostřed společnosti tohoto světa. Podílí se dokonce na jeho správě. Sedí v městské bráně, místě soudních rozsudků.
Byla doba, kdy se Lot zdržoval na místě, které navenek odpovídalo Božímu povolání. Ale byl tam jen jako napodobitel a následovník někoho druhého. Když vyvstaly menší těžkosti, ihned se vzdává cesty víry a oddělení. Místo toho volí dobře zavlažovanou rovinu a staví „stany až k Sodomě“ (1. M. 13,12). Potom vidíme, že „bydlel v So-domě“ (1. M. 14,12). Nakonec zde čteme: „Lot seděl v bráně Sodomské.“ (1. M. 19,1)
Avšak to město, ve kterém Lot měl ctihodné místo jako soudní úředník, bylo město, které spělo vstříc vykonání Božího soudu. Nyní přišla chvíle, kdy bylo zralé pro soud. Ze slov Pána v Lukáši 17 víme, že tato vážná scéna je nastíněním soudu, který dopadne na tento přítomný zlý svět. Čteme tam: „A jakož se dálo ve dnech Lotových…, tak nápodobně bude v ten den, když se Syn člověka zjeví.“ (Lk. 17, 28–31)
Žijeme ve dnech krátce před zjevením Syna člověka. A jsme Pánem samým varováni, že v našich dnech zažijeme hrozný duchovní a mravní stav, který odpovídá stavu v Lotových dnech. To dává kapitole – 1. Mojžíšově 19 – pro nás nezměrnou cenu. Neboť nám představuje pravý charakter světa, který nás obklopuje. A nad to nade všechno ukazuje stav, který si Bůh tak velmi oškliví, že nakonec musí odpovědět soudem.
Jaké byly tedy znaky Sodomy, které vyvolaly Boží soud? Toto město charakterizovaly dvě věci:
Jedná se tedy o svět, který se vyznačoval spojením hříšníků před Pánem s věřícími v Pána. Právě tento charakter, který si Bůh tak velmi oškliví, charakterizuje i dnešní svět. A to současné období milosti přivede velmi brzy k jeho zakončení.
Nejde tedy prostě o špatnost světa, která ukončí den milosti. Špatnost této společnosti se může prokazovat v rozdílných dobách v různých formách. Ale nemůže být větší než v den, kdy se dopustila největšího hříchu, že ukřižovala Pána slávy.
Je to spíše zhroucení křesťanského svědectví, přičemž dokonce i praví věřící budou ve světě, ale ne jako svědkové Boží milosti, nýbrž v nejužším spojení s ním. To Bůh nemůže snášet! A to ukazuje, že vykonání rozsudku je velmi blízko. Když ti, kteří zde byli zanecháni, aby byli svědectvím Boží milosti, se v tomto světě usadí, a tak vůbec přestanou být svědectvím pro Boha, konec už není daleko.
Pro nás platí apoštolova varující výzva podaná jasnými a jednoznačnými slovy: „Netáhněte jha s nevěřícími. Nebo jaký jest spolek spravedlnosti s nepravostí? A jako obcování světla s temnostmi? A jaké srovnání Krista s Beliálem? Aneb jaký díl věrnému s nevěrným (věřícího s nevěřícím)?“ (2. Kor. 6,14.15)
Ale co přes tato slova dnes všude vidíme? Nejenom žijeme ve světě, který je plný násilí a zkaženosti (1. M. 6,11) – tak tomu bylo vždy. Ale vidíme všude pravé věřící, kteří se v jasném nedbání na Boží slovo spojují s nevěřícími a s takovými, kteří se posmívají Božím věcem. Bylo právem řečeno: „Evangelikální vůdcové mohou nyní otevřeně a na veřejných podiích zaujímat místo s unitáři a kritiky Bible všech druhů; a sbory a skupiny, ať jsou známé nebo ne, se mohou v srdečném obecenství spojovat s každou formou nevěry. Je to přesně to, co jasně ukazuje, že čas Boží trpělivosti bude brzy u konce: ti, kteří jsou tak přísně věřící, pokud se týká Osoby Krista, Jej tak lehce dávají stranou, když se domnívají, že je užitečné spolčovat se s takovými, kteří Krista zavrhují.“
Když ti, kteří vyznávají, že jsou služebníky křesťanství, přestanou být svědky pro Krista, pak klesají na úroveň světa a sami se stávají vůdci v připodobňování se světu. Pak sůl skutečně ztratila svou chuť. Křesťanské vyznání, které se pro Krista stalo odporným, bude vyvrženo z jeho úst; a na tento svět padne soud.
Tak apeluje zničení Sodomy na každé svědomí! Přivádí nás k tomu, abychom dbali slov, která Bůh říká: „Vyjděte z něho, lide můj, abyste neobcovali hříchům jeho, a abyste nepřijali z jeho ran.“ (Zj. 18,4)
Ale jsou tu ještě další lekce, jimž se z tohoto vážného příběhu můžeme naučit. V předchozí kapitole jsme četli, že Hospodin, doprovázen dvěma anděly, se zjevil Abrahamovi. Zde to jsou jen andělé, kteří jdou do Sodomy. Abraham se svým stanem v odděleném postavení pro Boha se těší krásnému obecenství s Hospodinem. Lot, který sedí v bráně Sodomy, není Hospodinem navštíven. Jeho duše může být trápena špinavými rozmluvami a bezbožnými skutky zlých lidí. Ale obecenství s Hospodinem se nemůže těšit.
Nadto může Hospodin k Abrahamovi přijít za jasného dne. Ti dva andělé naproti tomu přicházejí do Sodomy „u večer“. Nepřicházejí, aby Sodomě vydali veřejné svědectví, nýbrž, jak se zdá, vskrytu večerního stmívání, aby vyjmuli selhavšího svatého z ohně soudu (1. M. 18,1; 19,1).
Z Písma se můžeme naučit, že služba andělů nese dvojí charakter:
V této dvojí službě je vidíme také v Sodomě. Přišli k soudu, aby zničili město. Předtím ale měli vysvobodit pravého věřícího z chybného postavení!
Je dobré, že v našich dnech smíme vědět, že i když nad křesťanstvem vypukne soud, každý věřící bude před soudem zachráněn. I když snad v mnohém je jako Lot, jeho dílo bude zkaženo, on sám ale bude zachráněn, avšak „jako skrze oheň“ (1. Kor. 3,15).
Vidíme nyní, že Lot jako pravý věřící poznává nebeské návštěvníky a jedná s nimi s náležitou úctou. Chtěl by je poctít a ochránit před urážkami lidí tohoto světa. Ale musí poznat, že nemá sílu, aby zlo zadržel. V této extrémní situaci je dokonce ochoten chopit se ošklivého prostředku a vydat své dvě dcery napospas žádostem sodomských mužů, aby odvrátil obtěžování.
Ale jeho snahy vyvolávají jen hněv mužů Sodomy. Vyzývají jej, aby odešel. Přitom konstatují, že tento muž, který k nim přišel jako cizinec, nyní chce vystupovat jako soudce. Těmito hrozivými slovy se tlačí tvrdě na Lota samého, jenž je jen starostlivým jednáním andělů zachráněn před násilnostmi davu.
Příkaz andělů Lotovi, aby varoval své příbuzné, že Hospodin má úmysl zkazit město, přivádí na světlo vážnou skutečnost: Věřící, který se nalézá v chybném postavení, nemá sílu být skutečným svědkem pro Boha. „Vyšed tedy Lot, mluvil k zeťům svým“, aby je varoval před přicházejícím soudem. „Ale zdálo se zeťům jeho, jako by žertoval.“ (1. M. 19,14) Jednalo se skutečně o svědectví pravdě. Ale toto odsuzovalo jeho samého.
Cožpak Lot nevyznával, že je spravedlivý muž? A přece: Nebyl Sodomou tak velmi přitahován, že sám zvolil tam přebývat, ano, dokonce hrát v záležitostech tohoto města vedoucí roli? Věřil tedy skutečně tomu, že Hospodin má úmysl zkazit město? Celý jeho život byl jasným popřením jeho svědectví. Tak také nebylo divu, že byl považován za někoho, kdo svými varujícími slovy žertuje.
Ani dnes tomu není jinak! Můžeme se divit, že obklopující nás svět tak málo naslouchá varováním, která jsou vyslovována vyznávajícími služebníky náboženství, kteří sami jsou vůdci ve světském smýšlení?
I když Lot druhé varoval před soudem, poslechne sám tohoto varování jen proti své vůli. Neboť když je na něho naléháno, aby utekl z města odsouzeného ke zkáze, čteme: „Prodléval.“ Přesto „se slitoval nad ním Hospodin, i vyvedli jej a pustili za městem“ (1. M. 19,16). Jeho žena a jeho dvě dcery jsou vyvedeny z města spolu s ním. Ale všechen svůj majetek tam musí zanechat. Je zachráněn, avšak tak jako skrze oheň.
Když byl Lot skrze Boží milosrdenství vykoupen, je mu řečeno: „Ujdi na horu, abys nezahynul.“ Lot uznává milosrdenství, které jej zachránilo. Ale má malou důvěru v ochraňující péči Toho, který mu dává směrnici, aby vystoupil na horu. Puzen strachem a nevěrou prosí o to, aby malé město Ségor bylo ušetřeno a jemu dáno jako útočiště. Jeho prosbě je vyhověno. A když vychází slunce, přichází Lot do Ségor.
Jak vážná jsou tato slova. „Slunce vzcházelo nad zemi, když všel Lot do Ségor.“ (1. M. 19,23) Odpovídají dni bez mraků, který neobsahuje žádné znamení přicházejícího soudu. Jak Pán nám říká o lidech v Sodomě: „Jedli, pili, kupovali, prodávali, štěpovali, stavěli.“ Všechno bylo tak jako vždy. „Ale dne toho, když vyšel Lot ze Sodomy, dštil ohněm a sirou s nebe, a zahladil všecky.“ Pán k tomu připojuje vážná slova: „Tak nápodobně bude v ten den, když se Syn člověka zjeví.“ (Lk. 17,28–30)
Tak může apoštol později napsat: „Ten den Páně jako zloděj v noci, tak přijde. Nebo když dějí: Pokoj a bezpečnost, tedy rychle přijde na ně zahynutí, jako bolest ženě těhotné, a neujdou.“ (1. Tes. 5,2.3)
Lotova žena se podívala za sebe. Lot sám byl spravedlivý muž, i když se zapletl v zaměstnáních světa. Jeho žena byla pouhá vyznavačka. Sice opouští město, ale její srdce stále ještě lpí na Sodomě. Hledí zpět k místu svých náklonností a stává se tak trvalým varováním pro vyznavače, kteří se ve chvíli strachu sice od světa oddělí, ale kteří nikdy neposlechli volání Pána. Jak vážná jsou slova Pána.: „Pomněte na Lotovu ženu.“ (Lk. 17,32)
V protikladu k Lotovi, jenž byl zachráněn jako skrze oheň, a k jeho ženě, která se ohlédla, je nám dopřán krátký pohled na muže, jenž skutečně žil v oddělení. Neboť Abraham „očekával města základy majícího“ (Židům 11,10). Abraham stál na tom místě, „kde byl stál před Hospodinem“. Z dálky vidí zkažení měst roviny.
A pak se učíme něčemu velmi důležitému: Jestliže Lot byl zachráněn před zkažením měst, pak proto, že „se rozpomenul Bůh na Abrahama“. Lot si mohl říkat, když seděl v bráně Sodomy: „Jak může být Abraham světu užitečný, když tam bydlí stranou ve svém stanu?“ A přece o Abrahamovi, jenž žil jako oddělený pro Boha, Bůh říká: „Budeš požehnání.“ A přesně tak to pak také přišlo. Neboť když Lot byl zachráněn, pak proto, že Bůh si vzpomněl na Abrahama.
I když byl Lot zachráněn před soudem Sodomy, zůstává obětí strachu. Bojí se bydlet ve městě, které si sám zvolil. A tak se chápe hor, na které vlastně původně měl utéci. Ale jde na horu ze strachu před lidmi a ne z víry v Boha. Tam je vtažen do úkladů svých dcer, takže biblická zpráva končí bez sdělení o konci jeho života. Zanechává potomstvo, které se stává ustavičným nepřítelem Božího lidu.
Jak vážný a srdce zpytující pro náš všechny je příběh věřícího, jenž sice byl jednou na cestě oddělení od světa, avšak vzdal se jí a klesl ke společenství se světem. Tam se nemůže těšit obecenství s Bohem. Tak také nemá sílu zadržet zlo tohoto světa, sílu svědčit o pravdě. A nemá už důvěru v ochraňující péči Boha. Nakonec opouští scénu v temném mraku velké hanby.
Jestliže nás tento příběh přivede k tomu, abychom poznali vlastní slabost a upnuli se jen na Toho, jenž je v stavu ochránit nás před selháním a přivést nás bez úhony do přítomnosti své slávy s veselím, pak při nás dosáhl svého cíle.