(1. Mojžíšova 18)
V 1. Mojžíšově 17 jsme viděli, jak se Bůh Abrahamovi zjevil jako ten Všemohoucí – Ten, který může splnit svá zaslíbení požehnání přes jakoukoli těžkost. Ve světle tohoto zjevení měl Abraham vést život před Boží tváří a být dokonalým. To bylo možné jen tehdy, když neměl žádnou důvěru v tělo.
V 1. Mojžíšově 18 je nám dovoleno vidět požehnání a výsady člověka, jehož život je v souladu se zjevením Boha jako Všemohoucího. Kapitola rozvíjí čtyři velké výsady, jimž se takový může těšit:
První velká výsada, z níž se smí těšit věřící, jenž vede před Boží tváří život ve světle Božích zjevení a neklade důvěru v tělo, je osobní zjevení Hospodina.
Kapitola začíná Abrahamem, jenž sedí u vchodu svého stanu. Jako cizinec – charakterizován svým stanem – zůstává mimo spory tohoto světa. Není v našich dnech nebezpečí, že věřící se nechá nadmíru přitahovat nebo nadchnout událostmi, které se dějí ve světě? Jak dobré by bylo, kdybychom více znali klid ducha! Ten nás naplní tehdy, když jsme poslechli Božího volání, abychom v tomto světě zaujali místo oddělení v důvěře v Boha a nedůvěřovali v tělo. K takovému přijde Bůh – jako v případě Abrahama – aby s ním měl důvěrné obecenství.
Také způsob Jeho příchodu je nápadný. Abraham pozvedá své oči a vidí, že „tři muži stáli naproti němu“. V průběhu líčení zpozorujeme, že dva z nich jsou andělé, kteří krátce nato budou stát v bráně Sodomy (1. M. 19,1). Ten třetí není nikdo jiný než Hospodin sám. Zjevuje se zde v lidské podobě. To je nastínění doby, kdy Boží Syn se stane člověkem a bude žít mezi lidmi.
Zjevně tu nebylo žádné vnější znamení, skrze které by Abraham nebo někdo jiný mohl poznat přítomnost Hospodina. Vše, co svět viděl, byli tři muži, kteří se zjevili u vchodu Abrahamova stanu. On naproti tomu měl duchovní schopnost rozlišování muže víry, který vede svůj život v Boží blízkosti. Rozlišuje Hospodina od dvou andělů. S uctivostí se sklání k zemi a osobně Ho oslovuje, když říká: „Pane můj, jestliže jsem nyní nalezl milost před očima tvýma, prosím, nepomíjej služebníka svého.“ Prosí o dovolení, aby jim umyl nohy, a zve je, aby si odpočinuli ve stínu stromu, zatím co on připraví občerstvení.
Abrahamovi je dovoleno, aby učinil, oč prosil. Připravuje jídlo a předkládá jim je. „Sám pak stál při nich pod stromem, i jedli.“ Není pro nás dnes možné, abychom měli toto krásné a důvěrné obecenství s božskými Osobami, když přece máme hlubší poznání Boha a známe Jej jako Otce? Přirozeně ne tím zvláštním způsobem, ve kterém se Hospodin zjevil Abrahamovi, ale skrze Ducha, který přišel od Otce, můžeme být uváděni do nejvnitřnějšího obecenství. Jak málo z toho známe! A přesto je možné se z něho těšit!
V oné poslední noci v horní síni Pán naznačuje, že když své učedníky zanechá zde na zemi, přece pro ně bude možné, aby v síle Ducha se těšili důvěrnosti mnohem hlubší než všechno, co až dosud znali, když byl s nimi. Když jim mluvil o Duchu, kterého Otec pošle, říká: „V onen den“ – den, ve kterém žijeme – platí: „Kdož by měl přikázání má a ostříhal jich, on jest ten, který mne miluje. A kdo mne miluje, milován bude od Otce mého, a já jej budu milovati a zjevím jemu samého sebe.“ Pán pak ještě připojuje: „Miluje-li mne kdo, slova mého ostříhati bude, a Otec můj bude jej milovati, a k němu přijdeme a příbytek u něho učiníme.“ (Jan 14,16–25)
Zde máme ostatně poprvé v Písmu zmínku o umývání nohou. Zde, jako i na ostatních místech, je myšlenkou umývání nohou osvěžit toho, jehož nohy jsou umývány. Abraham má vysokou výsadu umýt nohy Tomu, jenž se později stane člověkem a – ve velikosti své lásky, která se raduje z toho, že slouží druhým – ve své sklánějící se milosti umyje nohy svých ubohých učedníků.
Hospodin používá tuto příležitost svaté důvěrnosti, aby posilnil Abrahamovu víru tím, že potvrzuje ohlášené narození jeho syna. Toto sdělení se týká Sáry. Proto se Hospodin ptá: „Kde jest Sára manželka tvá?“ (9. verš) Hospodin pokračuje: „Jistotně se navrátím k tobě vedle času života, a aj, syna míti bude Sára.“ Pro každého, kdo není božská Osoba, by tato slova nebyla ničím jiným než opovážlivostí. My bychom nemohli takový den předpovědět. Ale Bůh může říci: „Navrátím se.“ Tak je Abrahamova víra posilněna ujištěním, které dává Hospodin sám. A také dnes se Pán raduje, když může povzbudit naše chvějící se srdce jistým slovem: „Zase přijdu, a poberu vás k sobě samému, abyste, kde jsem já, i vy byli.“ „Neopustím vás (jako) sirotků, přijdu k vám.“ (Jan 14,3.18)
Abraham slyší vzácné zaslíbení a je si plně vědom slávy Toho, jenž mluví. Proto nevyjadřuje žádný údiv a nevidí v tom žádné těžkosti. Neprojevuje pochybnosti. Zřetelně rozdílně od jejího muže je na tom víra a schopnost rozlišování Sáry. Slyší, co je řečeno, ale je si jen málo vědoma slávy mluvícího. Pochybuje o tom, co je řečeno, protože hledí na sebe. Je stará a její tělo „uvadlo“. Proto argumentuje, že to, co Hospodin řekl, nemůže být pravda. Ve svém srdci se směje v nevěře už jenom při myšlence, že by měla mít syna.
Sára je za svou nevěru kárána. Abrahamovi je připomenuto, že naplnění zaslíbení je sice na základě lidské přirozenosti nemožné. Ale není nic, co by pro Hospodina bylo příliš těžké.
Když je Sára obviněna z nevěry, stydí se přiznat pravdu. Jak často vede strach před následky ke lži a klamu. „Zapřela pak Sára a řekla: Nesmála jsem se.“ Možná že je dokonce pravda, že se nahlas nesmála. Ale smála se ve svém srdci a musí se naučit, že se nalézá v přítomnosti Toho, jenž může také číst myšlenky srdce a vidět za zavřené vchody do stanu.
Bůh v pozdějších letech mluvil skrze proroka Izaiáše o Abrahamovi, „mém příteli“ (Iz. 41,8). A v tomto výjevu v 1. Mojžíšově 18 poznáváme, že Bůh s ním jedná jako s přítelem. Je pravdou, co se často říkávalo: „Se služebníkem mluvíme o jeho práci. S přítelem mluvíme o tom, co snad chceme dělat, i když se ho to nemusí přímo týkat.“
Zde tedy je s Abrahamem jednáno jako s přítelem, neboť Bůh říká: „Zdali já zatajím před Abrahamem, což dělati budu?“ (17. verš) Jak krásné jsou důvody pro to, že Bůh s ním tak jedná! Neboť Hospodin říká: „Znám jej; protož přikáže synům svým a domu svému po sobě, aby ostříhali cesty Hospodinovy a činili spravedlnost a soud.“ Když Pán s někým jedná jako s přítelem, pak takový nejen v Něho věří, nýbrž i svou rodinu vychovává v bázni Páně.
Nám platí slova Pána: „Nebudu vás více nazývati služebníky, neboť služebník neví, co by činil pán jeho. Ale vás jsem nazval přáteli, neboť všecko, co jsem koli slyšel od Otce svého, oznámil jsem vám. (Jan 15,15)
Když Hospodin jedná s Abrahamem jako s přítelem, sděluje mu, že na města roviny přivede soud. Ale pomysleme na to, že toto sdělení je učiněno muži, který žije odděleně od světa, že odmítl jeho nabídku a tím nad ním dobyl vítězství. Dokud jsme ještě neušli zkaženosti světa, budeme s pouhými vyznavači říkat: „Kde jest to zaslibování o příchodu jeho?“ (2. Petra 3,4) Apoštol Petr nás varuje před tím, abychom byli nevědomí ohledně vážné skutečnosti, že den Páně přijde jako zloděj v noci a přinese soud na bezbožný svět.
Už jsme viděli, že „lidé Sodomští byli zlí, a hříšníci před Hospodinem velicí“ (1. M. 13,13). Nyní slyšíme, že jejich hřích se před Hospodinem stal křikem, který volá po soudu. Neboť jejich hřích „obtížen jest náramně“ (1. M. 18,20). Bůh čeká a snáší špatnost lidí dlouho. Ale není vůči hříchu lhostejný. Ten k Němu volá, až na konci je zralý pro vykonání Božího soudu. Ale přesto je Bůh pomalý k soudu. Nejprve čteme o dvou andělech, kteří „vstavše odtud…, obrátili se k Sodomě.“ Pak „obrátivše se…, šli do Sodomy“. A nakonec čteme: „Přišli pak dva andělé do Sodomy.“ (1. M. 19,1)
Ti dva andělé odešli, aby vykonali Hospodinův soud nad tímto neblahým městem. Abraham zůstává stát před Hospodinem sám. Ihned zaujímá místo přímluvce. Tuto přímluvu vyslovuje na tom základě, že je nemožné zahladit spravedlivého s bezbožným. Proto úpěnlivě prosí Boha, aby město ušetřil, když se v něm bude nalézat 50 spravedlivých. Pak prosí o ušetření, když by tam bylo 45 spravedlivých lidí. Pak snižuje na 40, na 30, na 20 a nakonec prosí o záchranu v případě, že by tam bylo jen 10 spravedlivých. Bůh pokaždé ve své milosti prosbě vyhoví. Až nakonec Abrahamova víra zklame v tom, aby se opřela o Boží milost, aby – když by hřích byl velmi rozhojněný – milost byla ještě bohatší (Řím. 5,20).
Později mohl Bůh Jeremiášovi o neblahém městě Jeruzalémě říci: „Zběhejte ulice jeruzalémské, pohleďte nyní a zvězte…., naleznete-li muže, jest-li kdo, ježto by učinil soud a vyhledával toho, což pravé jest, a odpustím jemu (Jeruzalému – p.p. ).“ (Jer. 5,1) Víme, že tento Muž byl nalezen. Je to Kristus: „Jeden jest zajisté Bůh, jeden také i prostředník Boží a lidský, člověk Kristus Ježíš, kterýž dal sebe samého mzdu na vykoupení za všecky.“ Skrze tohoto Člověka jsme vyzýváni, abychom činili přímluvy za všechny lidi (1. Tim. 2,1–6).