(1. Mojžíšova 17)
V Epištole Židům čteme, že Abraham „trpělivě očekávaje, dosáhl zaslíbení“ (Židům 6,12–15). Příběh Agar a Izmaele ukázal, že Abraham zklamal, když jeho trpělivost byla vystavena zkoušce. Ta zpráva končí slovy: „Abraham pak byl v osmdesáti šesti letech, když mu porodila Agar Izmaele.“ (1. M. 16,16) Nyní čteme: „Když pak byl Abram v devadesáti devíti letech, ukázal se mu Hospodin.“ Abraham v trpělivosti čekal 13 let. Během těchto let nečteme o žádném Božím zjevení. Bůh čekal, až skončí každá naděje, že požehnání bude dosaženo snahou těla.
Abraham musel prožít nesmyslnost svých vlastních snah obdržet zaslíbeného dědice. Musel čekat, až mu bude 99 let. Tak poznal svou úplnou nemohoucnost. Teprve potom se Hospodin Abrahamovi zjevil ještě jednou jako „Bůh všemohoucí“. Toto zjevení jde jasně dále než předchozí sdělení. V 1. Mojžíšově 15 se Bůh vůči Abrahamovi zjevil jako štít a velmi velká odměna. Tam to bylo zjevení toho, čím byl Bůh pro Abrahama. Zde jde nyní o zjevení toho, co Bůh je sám v sobě.
Hospodin spojuje toto zjevení se slovy k Abrahamovi: „Choď ustavičně přede mnou a budiž dokonalým.“ I když byl Abraham muž pravé víry a vytrvání, ve své víře zklamal, když se obrátil do Egypta. A v záležitosti s Agar selhal ve svém vytrvání. Když uznal svou slabost, smí poznat, že Bůh je Všemohoucí. Jestliže Bůh nyní je tento Všemohoucí, pak Jeho úmysly a zaslíbení budou bez jakékoli pochybnosti uskutečněny, jakkoli se jejich naplnění zdá lidské přirozenosti, našim očím a tělu nemožné. Abrahamovi stačí si jen vzpomenout na to, že Bůh je Všemohoucí. Pak ihned zmizí každá těžkost. Každá překážka bude překonána. A v klidné víře a vytrvání čeká Abraham na Boha, který bude jednat ve svůj vlastní čas. Abraham už nemá co očekávat od vlastní přirozenosti. Všechno závisí na Bohu – od prvního až do posledního. Tak může Bůh říci. „Učiním smlouvu svou mezi sebou a tebou a rozmnožím tě náramně velmi.“ Můžeme říci: „Když Bůh učiní.“ Kdo kromě všemohoucího Boha může skutečně říci: „Učiním!“?
Účinek tohoto nového zjevení na Abrahama je působivý. Když Hospodin v 1. Mojžíšově 15 Abrahamovi mluvil o tom, čím On pro něho je, myslel Abraham ihned na sebe. A se šťastnou důvěrou mluví s Bohem a předkládá Mu své potřeby. Jmenuje Bohu také své těžkosti. Zde nyní, když Bůh Abrahama osobně navštěvuje a zjevuje, kdo On je sám v sobě, padá Abraham na svou tvář jako posluchač. A Bůh k němu mluví. Abraham si uvědomuje svou vlastní nehodnost v přítomnosti Boží velikosti. A ihned zaujímá nízké místo na své tváři. Dřívější sdělení vedla Abrahama k tomu, aby myslel na sebe a na své potřeby. Toto zjevení jej nyní vede k tomu, aby myslel na Boha. Zároveň je Abraham formován způsobem, který je v souladu s Tím, jenž umí vyjít vstříc jeho potřebám: vede svůj život před Bohem a je dokonalým.
Jak krásné jsou tyto praktické příklady důvěrného obecenství mezi Bohem a věřícím! Bůh přivádí Abrahama nejprve k přesvědčení, že On je pro něho, takže ten s Ním může mluvit. Pak je Abraham přiveden na nízké místo před Bohem, takže Bůh může mluvit k němu.
V naší době potřebujeme i my tato různá Boží zjevení. Musíme vědět, čím je Bůh ve své milosti a lásce pro nás. A taková známost vede k srdečné důvěře a k obecenství s Bohem, kdy před Ním můžeme rozprostírat své těžkosti vztahující se ke všem našim potížím a zkouškám.
Ale máme také zjevení o tom, co Bůh je sám v sobě jako Otec. Toto zjevení nás vede k pravému vědomí o naší nicotnosti před Ním. Zároveň se naše srdce raduje z Toho, kterého spatřuje. A stáváme se Tomu, na kterého hledíme, stále podobnějšími. „V týž obraz proměněni býváme od slávy v slávu.“ (2. Kor. 3,18)
Ať je to ve dnech Abrahamových nebo dnes: správné oceňování zjevení toho, co Pán je, vede k tomu, že se Mu stáváme podobnějšími. V tomto smyslu bychom měli vést život před Pánem a být dokonalými.
Pak nám je dovoleno slyšet o požehnání těchto Božích sdělení. Neboť Bůh s Abrahamem mluví.
Je mu řečeno, že Boží milost se obrátí také k národům. Když Bůh je ten Všemohoucí, může překonat každou překážku a požehnat lidem z národů.
Ve spojení s Božím zjevením jako toho Všemohoucího je změněno Abrahamovo jméno. Už se nenazývá Abram („Vznešený otec“), nýbrž Abraham, což znamená „Otec množství“. Tak Bůh ctí svého služebníka.
Abrahamovi je řečeno, že bude velmi, velmi plodný. Skrze něho nejen bude požehnáno národům, nýbrž skrze něho vzejde pro Boha na zemi ovoce.
Zatím co národům bude požehnáno, Abraham a jeho potomci budou stát v nejtěsnějším spojení s Bohem. „Utvrdím také smlouvu svou mezi sebou a tebou, i mezi semenem tvým po tobě,“ říká Bůh. A tato smlouva bude věčná smlouva, skrze kterou se Bůh zavazuje, že bude Bohem Abrahama a jeho potomků.
Bůh nejen činí věčnou smlouvu, nýbrž zajišťuje Abrahamovi a jeho potomkům „věčné vlastnictví“.
To tedy jsou některá požehnání věčné smlouvy, kterou Bůh činí s Abrahamem. Smlouva nám představuje Boží pevný úmysl žehnat, neboť sedmkrát v průběhu těchto sdělení říká, co učiní. Nyní se Abraham ještě učí, že Bůh v životě věřícího hledá odpověď na prokázání své milosti. Abraham má vést život před Boží tváří a být dokonalý. Od nás křesťanů se nevyžaduje – stejně jako ani od Abrahama nebylo vyžadováno – vést dobrý život, abychom získali požehnání. Ale máme vést svůj život takovým způsobem, který je pro Boha vhodný, poněvadž nám bylo požehnáno. K vedení takového života a k dokonalosti před Bohem je zapotřebí závislosti na Něm a Jeho všemohoucí síle. Ale to znamená, že musíme naprosto odmítnout tělo. Proto byla zavedena obřízka jako znamení, že jednání těla musejí být umrtvena, má-li být naše chození v životě dokonalé. V 1. Mojžíšově 15 byla uvedena smrt oběti jako základ ospravedlnění. Zde nalézáme odmítnutí těla skrze obřízku – což mluví o smrti pro tělo, abychom mohli vést život ve svatosti.
Když se Bůh zavazuje, že nám svou všemohoucí silou bude žehnat, nesmí u nás být žádná důvěra v tělo. Ani mu nesmíme dovolit jednat. Pro věřícího dnes se jedná u obřízky o „obřezání srdečné v duchu, a ne podle litery; jehož chvála ne z lidí jest, ale z Boha“ (Řím. 2,29). Odmítnutím těla není míněno vnější zanedbávání těla, což by mohli činit i nevěřící, nýbrž o odmítnutí těla v jeho vnitřní činnosti v srdci – v jeho sebedůvěře, samospravedlnosti, jeho marnivosti a jeho žádostech – jako toho, co bylo skrze kříž odsouzeno (Kol. 2,11).
V této kapitole je nám také vážným způsobem připomenuto, že věřící, který dovolí svému tělu působit, na sebe přitahuje časnou kázeň v cestách Boží vlády. Ano, že dokonce pokud se země týká, bude vyloučen z Božího lidu (14. verš).
Sáře je požehnáno společně s Abrahamem a rovněž je povýšena změnou jména. Tváří tvář těmto sdělením je Abrahamovo srdce naplněno radostí. Neboť smích znamená v tomto oddílu bezpochyby radost, nikoli nevěru.
Abraham nyní prosí za Izmaele a Bůh vyslýchá tuto modlitbu. Přesto je Abrahamovi Bohem dvakrát připomenuto, že svoji smlouvu uzavírá se zaslíbeným potomkem Abrahamovým. A ten se má nazývat Izák (19. a 21. verš).
Z Epištoly Římanům 9,6–9 můžeme usuzovat, že Izmael nám představuje obraz velké nevěřící části izraelského lidu. Tam čteme: „Ne všichni, kteří jsou z Izraele, Izraelští jsou. Aniž proto, že jsou símě Abrahamovo, všichni jsou synové, ale v Izákovi nazváno bude tvé símě.“ Všichni, kteří patří k nevěřícímu množství národa, jsou podle přirozenosti Abrahamovými dětmi. Ale jenom ti, kteří patří k věřícímu ostatku, jsou praví potomci podle zaslíbení. Přesto i děti podle těla budou četné.
Po ukončení těchto velkých sdělení opouští Bůh Abrahama. Ten dbá na to, aby ještě téhož dne dodržel smlouvu a provedl ritus obřízky. Uskutečňuje slovo, které slyšel v praxi a jedná v souladu s Božím zjevením toho dne.