(1. Mojžíšova 16)
V 1. Mojžíšově 15 jsme viděli, že Abrahamovi bylo ve svrchované milosti a s určitostí zaslíbeno požehnání. Základem pro to byla oběť. Tím byla ukázána velká pravda, že každé požehnání, ať pro Boží pozemský nebo nebeský lid, je darováno ve svrchované milosti a zároveň v dokonalé spravedlnosti na základě Kristovy smrti.
V této kapitole nalézáme Abrahamův pokus zajistit si zaslíbení dědice tělesným způsobem a na základě skutků, resp. vlastní snahy.
Bůh zaslíbil Abrahamovi syna a patriarcha Bohu uvěřil (1. M. 15,4–6). Nyní je jeho víra vystavena zkoušce, neboť čteme: „Sarai pak manželka Abramova jemu nerodila.“ Jak tedy bude Abraham moci obdržet dědice? V této zkoušce se jeho trpělivost hroutí. Místo aby čekal na Boží čas, pokouší se získat zaslíbené požehnání vlastní snahou. V Epištole Židům je nám Abraham představen jako velký příklad těch, kteří „skrze víru a snášenlivost (vytrvání) obdrželi dědictví zaslíbené“ (Židům 6,12–15). V jeho životním příběhu zjišťujeme – jako ostatně tak často i ve svém vlastním životě, že znal situace, v nichž selhal právě v těch bodech, v nichž je vlastně pozoruhodným příkladem. V 1. Mojžíšově 12 jsme viděli, že zklamal, když jeho víra byla Bohem vystavena zkoušce. Zde v 1. Mojžíšově 16 selhává jeho trpělivost při nové zkoušce.
Tak jako v 1. Mojžíšově 12, byl pokušením opět Egypt. V prvním případě spočívalo pokušení Egypta v tom, že Abraham byl zdánlivě osvobozen od zkoušek, které s sebou přináší cesta víry. Nyní je to „služka Egyptská“, která se zdá slibovat osvobození od dalšího vyčkávání. I když Abraham je osobně napraven, následky jeho chybného kroku, že šel do Egypta, tu stále jsou. Něco z tohoto světa bylo uvedeno do jeho domácnosti, co – když bude jednat tělesně – se nechá použít. Jak pravdivá je biblická zásada: Co člověk rozsívá, to bude i sklízet (Gal. 6,7). Nepozorným chozením v životě můžeme nechat do našich domů proniknout něco z tohoto světa, co ve svůj čas dá tělu v nás příležitost, aby se ukázalo.
V Galatským 4,21–26 se apoštol Pavel odvolává na tuto událost a ukazuje nám její duchovní význam. Připomíná shromážděním v Galacii, že Abraham měl dva syny: jednoho ze služky a jednoho ze svobodné. Syn služky se narodil podle těla, syn svobodné naproti tomu skrze zaslíbení.
Potom nás apoštol poučuje, že tito dva synové představují dvě smlouvy – smlouvu zákona, která odpovídá hoře Sinai a vede k otroctví. Tato smlouva je představována Agar a jejím synem Izmaelem. Druhá smlouva je smlouva milosti, která odpovídá Jeruzalému, jenž se nalézá nahoře a vede ke svobodě. Tato smlouva je představována Sárou a jejím synem Izákem.
Věřící v Galacii se skutečně obrátili. Boží Duch v nich přebýval. Ale pak se poddali zákonu jako pravidlu pro život. Tak v praxi učinili požehnání závislým na svých snahách. Abychom použili mluvu obrazu: Stali se dětmi hory Sinai a rozvíjeli charakterové znaky, které nesly vlastnosti těla.
Kdyby se bývali Galatští těšili svobodě Jeruzaléma, který je nahoře, zjevovali by charakter Krista. Místo toho se stavěli pod zákon a zjevovali pyšného ducha marnivé touhy po slávě, který vedl k závisti a sporům, takže se navzájem kousali a žrali a byli taženi do světa (Gal. 4,21; 5,15.26). Apoštol si velmi přál, aby v nich nabyl tvářnost Kristus, aby skrze ně zářil Jeho slavný charakter (Gal. 4,19).
Když se opět obrátíme k Abrahamovu příběhu, vidíme jako jediný výsledek pokusu obdržet dědice vlastní tělesnou snahou, že do svého domu uvádí to, co nese charakter těla. „Co se narodilo z těla, tělo jest.“ (Jan 3,6) Přirozené může zplodit jen přirozené. Tak snahy Abrahamovy přirozenosti vyvádějí jen přirozeného člověka, jenž v daný čas bude pronásledovat duchovního potomka.
Zatím Abraham uvedl do své rodiny neradostný prvek. Agar, která reprezentuje snahy těla, opovrhuje Sárou, skrze niž přijde požehnání (4. verš). Agar a Sára představují to, co je z těla, resp. z Ducha. Ty dvě se nemohou shodnout. „Neboť tělo žádá proti Duchu, a Duch proti tělu. Ty pak věci jsou sobě vespolek odporné.“ (Gal. 5,17)
K tomu ten muž, který bude uveden do Abrahamovy domácnosti, je přitahován světem. Jeho matka, jsouc jím těhotná, se nalézá v poušti Sur u hranic s Egyptem (7. verš). Kromě toho má tvrdý charakter, který se obrací proti každému druhému člověku a každého proti sobě popuzuje (12. verš).
Použití těchto pravd na nás je jasné. Můžeme být praví věřící jako Abraham a jako Galatští vlastnit Božího Ducha. A přesto si můžeme ve svém denním životě dělat ze zákona pravidlo pro život. Jako následek toho vznikne myšlenka, že přízeň a milost Boha, našeho Otce, z které se smíme těšit, je výsledkem našeho dobrého chození v životě a našich zákonických snah. To má dvojí následek:
Výklad příběhu z 1. Mojžíšovy 16 v Epištole Galatským neukazuje hříšníka, který by chtěl být před Bohem ospravedlněn skutky. Jde spíše o věřícího, který už je ospravedlněn a který by chtěl vést život ve svatosti ve své vlastní zákonické snaze a ve vlastní síle.
Je zřejmé, že křesťanstvo upadlo přesně do této zákonickosti Galatských. Není tomu tak, že by byly křesťanské pravdy úplně dány stranou. Ale do křesťanského vyznání byl uveden zákonní systém, který je předobrazen Agar, takže nyní je mnoho pravých křesťanů, kteří jsou udržováni v otroctví tím, že chtějí svůj život řídit skrze zákon, aby správně chodili a líbili se Bohu. Nerozumějí, že správné chození je výsledek té požehnané skutečnosti, že skrze Kristovu smrt už vlastní stále trvající Boží přízeň. Také nepoznávají, že správným způsobem mohou svůj život vést jen v síle Krista.
Předobrazně nám tato událost také představuje příběh Izraele pod zákonem, jak se pokoušel získat zaslíbení na základě vlastních skutků. Výsledkem bylo, že – jako Agar – byli vypuzeni ze své země do pouště světa. Tam se obracejí proti všem – a všichni jsou proti nim. Přesto je tento lid pro svého otce Abrahama milován. Proto Boží péče v prozřetelnosti nikdy od nich nebyla odvrácena, tak jako i Agar sama v poušti mohla zjistit, že tam je studnice a anděl Hospodinův, ano, že Bůh viděl všechno její trápení.