(1. Mojžíšova 15)
V 1. Mojžíšově 11 až 14 jsme viděli veřejné svědectví Abrahamovo před lidmi. Druhá část jeho příběhu, kterou nalézáme v kapitolách 15 až 21, nám ukazuje osobní cvičení duše před Bohem. Je jasné, že Abrahamův odchod z Cháran, jeho stan, jeho oltář, jeho zřeknutí se nabídky světa a jeho vítězství nad králi byly veřejně známé skutečnosti. Ukazují jeho život víry a slavný cíl, ke kterému vede. Nyní se musíme dovědět, že jeho vnitřní cvičení za tímto veřejným svědectvím zaostalo.
Je velmi důležité poznat, že jsme nejen byli povolání k tomu, abychom byli svědky pravých skutečností, nýbrž abychom též vydávali svědectví o pravdách, které ovlivnily naši vlastní duši.
V těchto obdivuhodných událostech nalézáme osobní styk mezi Bohem a mužem, který má tytéž pocity jako my (srovnej s Jakuba 5,17). Bůh se zjevuje Abrahamovi ve viděních a v osobních návštěvách, ve kterých mluví s Abrahamem, a dokonce přijímá jeho pohostinství. V těchto rozhovorech zjevuje Bůh cíl svého srdce, pokud se týká Abrahama a jeho potomků. Jedná s Abrahamem jako s přítelem a ukazuje mu své myšlenky o tomto světě.
Abraham sám může před Bohem v plné důvěře rozprostřít svá trápení, své těžkosti a své prosby za druhé. Sklánějící se Boží milost a bezpodmínečná Abrahamova důvěra jsou pro nás velmi poučné. Ve světle plného zjevení Boha jako našeho Otce je pro nás věřící možné, abychom se těšili ještě větší důvěrnosti s Bohem. Měli bychom svá srdce skutečně někdy zkusit vzhledem ke své dětské důvěře v Boha. Přinášíme k Němu každou těžkost? Rozprostíráme před Ním svá trápení? A prosíme v důvěrné lásce za druhé? Těmito milými výjevy jsme přinejmenším povzbuzováni, abychom tento důvěrný styk s Bohem znovu pěstovali.
Příčina pro tato nová Boží sdělení je rovněž velmi poučná. Abraham právě odmítl dary a pocty tohoto světa. „Když pak ty věci pominuly, stalo se slovo Hospodinovo k Abramovi u vidění, řkoucí: Neboj se Abrame, já budu pavéza tvá a odplata tvá velmi veliká.“ Když Abraham vzbudil nepřátelství světa, potřebuje štít. Když odmítl dary tohoto světa, dostává odměnu od Boha. Boží ochrana a Jeho odměny předčí vše, co nám může nabídnout tento svět. Když je Bůh naším štítem, nemusíme se bát odvetných úderů poražených nepřátel. S Bohem jako svou odplatou se můžeme zříci darů tohoto světa.
Odpověď na tato Boží sdělení je krásná, protože nám ukazuje prostou Abrahamovu důvěru. Bůh řekl: „Já jsem… odplata tvá velmi veliká.“ Abraham bere Boha s velkou důvěrou za slovo a ptá se: Když tomu tak je, co mi potom dáš? K tomu před Bohem předkládá své potřeby. Říká, jak to je: „Mluvil jsi o mých potomcích. Zaslíbil jsi mi zemi. Ale já jsem bez dětí a moje celé vlastnictví přejde na mého služebníka Eliezera. Dal jsi mi zemi a mluvil jsi o mém potomstvu. Ale nedal jsi mi žádné potomky, takže služebník bude mým dědicem.“
Hospodin Abrahamovi odpovídá a – jak tomu u Boha je vždy – Jeho dary převyšují naše prosby. Abraham prosil za syna. Boží odpověď je, že mu zaslibuje nejen syna, nýbrž dědictví pro jeho potomky. Synovství a dědictví jsou dvě velká témata Boží odpovědi. Slovo k Abrahamovi zní: „Který vyjde z života tvého, ten dědicem tvým bude,“ a: „Já jsem Hospodin, který jsem tě vyvedl z Ur Kaldejských, abych dal zemi tuto k dědičnému vládařství.“ Celý ten výjev ilustruje pravdu z Římanům 8,17: „A jestliže synové, tedy i dědicové.“ Synovství a dědictví, ať už to je pro pozemský Boží lid nebo pro nebeský lid, jsou spolu nerozlučně spojeny. Naše výhledy do budoucnosti jsou spojeny s tím, že jsme synové. Jestliže jsme synové, musíme být také dědicové. Bůh nemá syny, aniž by pro ně nepřipravil také dědictví.
Tento krásný obraz nám ale ukazuje ještě další pravdu, totiž že všichni věřící jsou „synové Boží skrze víru v Krista Ježíše“ (Gal. 3,26 – přel). Víra sama o sobě tu už byla předtím. Ale zde čteme poprvé, že jeden muž „uvěřil Hospodinu“ (1. M. 15,6). Tak také vidíme, jak je víra ukázána ve své prostotě. Abraham je vyveden ze svých vlastních okolností a vše, co má činit je přihlížet, naslouchat a věřit. Nemá hledět na Sáru ani na sebe samého, ani na zem a všechno, co je ve spojení s přirozenými věcmi. Namísto toho mu Hospodin říká: „Vzhlédni nyní k nebi!“ A když vzhlédá ke hvězdám, slyší, co mu Bůh zaslibuje: „Takové bude símě tvé!“ Pak čteme: „I uvěřil Hospodinu, a počteno mu to za spravedlnost.“
Víme, jak Boží Duch tento výjev používá v Římanům 4, aby nám ukázal cestu, na níž je věřící v Krista před Bohem prohlášen za spravedlivého. Nám hříšníkům je představen Kristus a Bůh jakoby říká jako tehdy: „Pohlédni“ a „slyš“! Pohlédni k nebi a hleď na Krista ve slávě! Slyš to, co o Něm říká Bůh. On zemřel za všechny a Bůh je Pánem Ježíšem a Jeho dílem uspokojen. Jestliže člověk pohlédne na Ježíše a poslechne, co Bůh říká, tu ve své bídě uvěří v Ježíše jako v Toho, jenž za něho zemřel. A Bůh říká o tom, jenž věří, že před Ním je osvobozen od všech svých hříchů a je před Ním přiveden do postavení spravedlivého. K tomu se stal Božím dítětem, a když dítětem, pak také dědicem.
K tomu Abraham zakouší, že oběť je základem každého požehnání. Tak si musíme být vždy vědomi toho, že věčným základem našeho požehnání je velká Kristova oběť. „Bez krve vylití není odpuštění vin.“ (Židům 9,22) Může tu být rozdílné oceňování Kristovy oběti. To je možná ukázáno různými zvířaty, která měl Abraham obětovat. Ale jenom oběť může zajistit požehnání.
Když poznáváme, že všechno požehnání pro nás spočívá na velké Kristově oběti, jsme ochráněni před útoky nepřítele, který by toto velké dílo chtěl snížit. Je na nás, abychom bojovali za pravdu a odehnali každého nečistého ptáka, který by chtěl popírat Ježíšovu oběť a chtěl Kristovu krev pošlapávat nohama.
Když k tomu oběť je základem každého požehnání, musíme smrt Krista vírou vztáhnout zcela osobně na sebe. „Západ slunce“ a „dřímota těžká“ a „hrůza a tma veliká“, to vše mluví o cvičeních duše, která s tím jsou spojena, když přemýšlíme o hlubokém významu kříže. Neznal také Pavel něco z těchto zkušeností? Neboť čteme, že když viděl Krista ve slávě, „byl tu za tři dni, nevida a nejedl ani nepil“ (Skutky ap. 9,9).
Nakonec se Abraham měl naučit, že cesta ke slávě je cestou utrpení. Dostává se mu ujištění, že jeho potomci přijdou do zaslíbené země. Ale předem musejí prožít utrpení. Tak jsou v Abrahamově příběhu ukázány čtyři pravdy z Římanům 8,17: že jsme synové Boží a spolu-dědicové Krista, že s Kristem trpíme a půjdeme do slávy. Poznáváme, že na druhé straně „pece utrpení“ je světlo slávy.