(1. Mojžíšova 13)
Pravost Abrahamova napravení na cestě víry je rychle podrobena zkoušce. Okolnosti zjevují, že opět chodí ve světle nebeské země. Tak si může dovolit odmítnout dobře zavlažovanou rovinu, kterou si zvolí jeho světsky smýšlející synovec.
Abraham byl poslán pryč z Egypta. Kam jde, to svět nezajímá. Abraham naproti tomu je skutečný muž víry, i když – tak jako my – na cestě víry zklame. Když poznal požehnání tohoto místa vně světa, nemohl svou duši uspokojit ničím jiným než návratem k tomuto místu požehnání, od kterého zbloudil. Tak čteme: „Vstoupil tedy Abram z Egypta… ku poledni… A šel cestami svými od poledne až do Bethel, až k místu tomu, kdež prvé byl stánek jeho… k místu oltáře.“ (1. M. 13,1–4)
Jak tomu je u každé vpravdě napravené duše, jde po téže cestě zpět krok za krokem, až opět našel svůj charakter cizince a poutníka s je-ho stanem a velebitele s jeho oltářem. A jako na Bohu závislý muž opět vzývá jméno Hospodinovo.
Abrahamovo napravení je úplné, ale výsledky jeho selhání jsou vidět v druhých. Věřící nikdy nezklame, aniž by druhé neovlivnil ke špatnému, i když on sám je napraven. Následek Abrahamova selhání se ukazuje ihned u Lota. V Táre jsme viděli přirozeného člověka, který může vydat dobré vyznání, ale není v stavu jít po cestě víry, která vede ven ze světa. V Abrahamovi jsme viděli muže víry, který jedná v souladu s Hospodinovým slovem a zaujímá místo mimo svět, i když čas od času na této cestě zklame.
V Lotovi vidíme pravého věřícího, jenž zaujímá své místo vně světa, ale ne ve víře v Boha, nýbrž pod lidským vlivem. Už jsme viděli, že když Abraham odešel z Cháran, „šel Lot s ním“ (1. M. 12,4). I nyní, když se Abraham vrátil z Egypta, šel „ Lot s ním“. A nyní čteme o Lotovi potřetí, že „s Abrahamem chodil“ (1. M. 13,1.5).
Lot je zástupcem velké skupiny křesťanů, kteří zaujímají správné postavení mimo svět, ale činí to pod vlivem přítele nebo příbuzných, místo aby toto místo zvolili skrze osobní zkoušky víry před Bohem. Od začátku své cesty, jak ji nalézáme v Písmu, se Lot pokoušel žít z Abrahamovy víry. V různé míře a různým způsobem se však žel my často podobáme tomuto Lotovi. Pak jednáme jako takoví, kteří mají víru, aniž bychom ji sami uskutečňovali. Pak musíme zjistit, že ne-umíme pevně stát, když jsme zkoušeni nějakým pokušením.
Když taková zkouška přijde, pak věřící, kteří žijí z víry někoho druhého, se zhroutí a vzdají se cesty, která není přitažlivá pro tělo, a kvůli které neměli žádné osobní zkoušky víry. Nezvolili ji v osobní víře.
Jak často se zkouška dnes podobá oné, o které čteme v příběhu Abrahama a Lota. Čteme: „Vznikla nesnáz.“ (1. M. 13,7) Dozvídáme se také, že bezprostřední důvod jejich sporu spočíval v jejich majetku. Dobře uděláme, když vezmeme na vědomí dvojnásobný výrok o tom, že nebyli v stavu bydlet spolu. Významnou příčinou oddělení bylo: „Proto že zboží jich bylo veliké.“ Jak často se věřící od oněch dnů od sebe oddělili na základě závisti kvůli duchovním darům nebo časnému bohatství. Zneužití duchovních darů bylo příčinou roztržky ve shromáždění v Korintu. Pavel může tomuto shromáždění říci: „Všemi věcmi obohaceni jste v něm, každým slovem i všelikým uměním.“ Ale právě tato bohatství se stala příčinou pro spor a roztržku, neboť apoštol říká: „Jest mezi vámi nenávist, svárové a různice.“ A připojuje k tomu, že „jeden pro druhého nadýmali se proti někomu“ (1. Kor. 1,5; 3,3; 4,6). Chudoba by je bývala přivedla k tomu, že by se přidrželi jeden druhého. Jejich bohatství naproti tomu se stala příčinou k roztržkám.
V případě Abrahama a Lota se časné bohatství stalo příčinou pro rozdělení. Ptáme se: Odkud měli toto časné bohatství? Když Abraham přišel na začátek cesty víry a Lot šel s ním, čteme, že s sebou vzali „všecko zboží své“ (1. M. 12,5). Ale to nebyla žádná příčina pro spor. V Egyptě naproti tomu Abraham nabyl velké zboží, takže po jeho napravení čteme: „Byl pak Abram bohatý velmi na dobytek, na stříbro i na zlato.“ (1. M. 13,2)
Tak se bohatství, které Abraham nabyl tím, že sešel z cesty víry, stalo příčinou sporu a rozdělení mezi bratry. Tím, že se mezi sebou přeli, přestali ti dva bratři být Božími svědky před Kananejskými a Ferezejskými, kteří bydleli v zemi.
Při tom všem nesmíme zapomínat, že Abraham byl napravený muž ve správném postavení a se správnými pohnutkami, zatím co Lot se sice nalézal ve správném vnějším postavení, ale jen jako ten, kdo šel s někým druhým. A tak se spor stává nejen smutnou příčinou toho, aby se zjevilo Lotovo světské smýšlení. Přivádí na světlo také nebeské smýšlení Abrahama, jenž je hotov zříci se viditelných věcí. Abraham to je, jenž říká: „Nechť, prosím, není nesnáze mezi mnou a tebou… poněvadž muži bratři jsme.“ Ten, kdo se nalézá v postavení, pro které vlastně vůbec nemá víru, se nakonec stane příčinou sporů mezi bratřími. Udělal by lépe, kdyby se oddělil od muže, jehož víru neumí napodobit.
Abraham před sebou viděl nebeskou zemi. Tak si může dovolit zříci se pohodlí a bohatství, jež skýtá přítomný svět. Lot smí volit. A když zvolí to nejlepší, co se týká přirozeného a viditelného, je Abraham spokojen s tím, že může jít po cestě, kterou pro něho zvolí Bůh, ať je to cesta drsná nebo rovná. Ví, že skončí v zemi zaslíbení se vším jejím požehnáním.
Pod vlivem někoho jiného šel Lot spolu s ním cestou vnějšího oddělení. Když potom musí sám volit, ukazuje, že se v jeho srdci nalézá svět (verše 10–13). Aniž by hledal Boží vedení, volí místo svého přebývání podle toho, co vidí. „Pozdvih tedy Lot očí svých, spatřil všecku rovinu vůkol Jordánu.“ Byl to přitažlivý, ano svůdný pohled, který sliboval pohodlí a bohatství. Všude byla voda pro jeho stáda, aniž se musel lopotit kopáním studní. Rovina byla dokonce tak úrodná, že čteme: „jako zahrada Hospodinova“. Ale ještě významnější je dodatek: „a jako země Egyptská“. Žel že Lot tím, že šel s Abrahamem do Egypta, přišel na chuť egyptským rozkoším. Tak v něm byla zesílena touha po světském pohodlí a bohatství.
Tak Lot volí celou rovinu Jordánu a vzdává se cesty oddělení, pro kterou nikdy neměl osobní víru. Provždy opouští zemi Kanán. Zvolit zavlažovanou rovinu nebylo samo o sobě ničím špatným nebo převráceným. Ale dokázal, že srdce nebylo obráceno k neviditelné zemi Božího zaslíbení. K tomu spočívalo konkrétní nebezpečí dobře zavlažované roviny v tom, že satan uprostřed postavil Sodomu.
Abraham zůstává v zemi Kanán, zatím co Lot bydlí ve městech roviny. Poté co opustil cestu víry a zvolil cestu vidění a světského pohodlí, vede jeho cesta stále dolů. Neboť jak později čteme, „rozbil stany až k Sodomě“. O onom městě čteme, že „lidé pak Sodomští byli zlí a hříšníci před Hospodinem velicí“. A my se ještě dozvíme, že pro Lota už nebylo napravení. Klesá stále hlouběji a hlouběji, až nakonec mizí z obrazu v oblaku hanby a zneuctění.
Když je Abraham osvobozen od břemene svého světsky smýšlejícího synovce, mluví k němu opět Hospodin. Lot se nechal vést svýma očima a nevážil si Hospodinova vedení. Výsledkem bylo, že pohled jeho očí povzbudil žádosti jeho srdce, takže jeho nohy následovaly volbu jeho srdce.
Nyní používá své oči Abraham, ale pod vedením Hospodina. Neboť když se od něho oddělil Lot, Hospodin řekl: „Pozdvihni nyní očí svých, a pohleď z místa, na němž jsi…“ Má se podívat všemi směry na zem, kterou mu Hospodin dal. Také pro nás je dobré, když jsme osvobozeni od tíže těch, kteří nemají víru pro místo vnějšího oddělení, abychom své srdce obrátili k tomu, co je nahoře, „když nepatříme na ty věci, které se vidí, ale na ty, které se nevidí“ (2. Kor. 4,18). Měli bychom se radovat z každé části zjevení, které nám Bůh daroval z budoucího světa, z nebeské země s jejím městem, které má základy (Židům 11,10).
V tomto smyslu můžeme stále ještě být poslušní Hospodinovy směrnice dané Abrahamovi, když mu řekl: „Vstaň, projdi tu zemi na dýl i na šíř její; nebo tobě ji dám.“ Když Abraham byl osvobozen od toho, jenž byl jen napodobitelem, a může se pozvednout nad každou žárlivost, dovoluje Hospodinu, aby určoval jeho cestu. A tak se raduje ze slávy budoucího světa, na který trpělivě čeká. Zatím prochází zemí – se svým stanem a svým oltářem.