(1. Mojžíšova 12,4–20)
Abraham byl nyní osvobozen od přirozených vazeb, i když se to stalo bolestivě smrtí v jeho rodině. Když jeho otec zemřel, Abraham poslechl volání, neboť čteme: „I vyšel Abram, tak jak mu byl mluvil Hospodin.“ (1. M. 12,4)
Bere s sebou Lota, svého synovce. Ale Lot se mu ukáže být se svým světským smýšlením přítěží. V případě svého otce Táre dovolil Abraham, jenž byl Bohem povolán lidské přirozenosti, aby převzala vedení, neboť čteme: „Vzal Táre Abrama syna svého.“ To se stalo překážkou a následek byla smrt. V případě svého synovce přebírá Abram vedení, neboť je nám zde řečeno: „A vzal Abram… Lota.“ (1. M. 12,5) I když tento doprovod se pro něho stane břemenem, nemohl bránit jeho kroku víry jako odpovědi na Boží volání.
Když přejal vedení přirozený člověk, četli jsme: „Vyšli spolu z Ur Kaldejských, aby se brali do země Kananejské.“ Nyní, když převzala vedení víra, čteme znovu: „Vyšedše, brali se do země Kananejské, až i přišli do ní.“ (1. M. 12,5)
Když přišli do Kanánu, zjistili, že „tehdáž Kananejští byli v zemi“ (1. M. 12,6). To bylo velmi významné. O Abrahamovi Bůh řekl: „Požehnám tobě.“ O muži Kanánovi Bůh řekl: „Zlořečený Kanán.“ (1. M. 9,25) Když Bůh přivádí Abrahama, muže požehnání, do země zaslíbení, musí tento ihned zjistit, že ďábel už přesně do této země uvedl muže zlořečení. Tímto způsobem se ďábel snaží zmařit Boží plán a zabránit muži víry, aby se stal vlastníkem této země.
Totéž platí o křesťanu. Byl vyvolán z přítomného světa. Je účastníkem nebeského povolání. Je mu požehnáno každým duchovním požehnáním v nebeských místech. Ale když nyní poslechne Božího povolání a nechává svět za sebou, zjišťuje, že naráží na odpor „duchovních zlostí vysoko“ (Efezským 6,12) Věřící, jenž by se chtěl těšit z duchovních požehnání, zjistí, že se proti němu stavějí duchovní moci zla, aby mu překážely v přivlastnění si nebeské půdy, která je jediným pravým a správným podílem Boží církve.
Pro Abrahama představuje Ur Kaldejských minulost. Vlastnictví země ale bylo ještě budoucí. V mezidobí nevlastnil ani svět, který nechal za sebou, ani ten lepší „svět“, který pro něho byl určen. To je také postavení křesťana, jenž odpovídá na Boží volání. Nechal přítomný svět za sebou, ale ještě nedosáhl budoucího světa.
Možná že se zeptáme: Co je potom podílem toho, kdo odpoví na Boží volání, a co ho udrží v tomto postavení mimo svět? Abrahamův příběh k tomu dává bohaté poučení a povzbuzení.
Nejprve musíme poznat, že velkolepá zásada, na jejímž základě Abraham jednal, je zásada víry. Je zjevné, že když opustil jeden svět a druhý ještě nevlastnil, neměl nic pro přirozené oko. Ne že by tento svět neviděl. Ale to, co viděl, viděl ve víře. Proto čteme: „Vírou, povolán jsa Abraham, uposlechl Boha, aby odšel na to místo, které měl vzíti za dědictví,“ a: „Vírou bydlil v zemi zaslíbené,“ a… „Podle víry zemřeli ti všichni.“ (Židům 11,8.9.13)
Za druhé se Abraham a ti, kteří šli s ním, když na základě víry poslechli Božího volání, stali cizinci a lidmi bez občanství. Duch Svatý o nich v Novém zákoně říká: „Vyznávali, že jsou hosté a příchozí na zemi.“ (Židům 11,13) To velmi jasně vidíme ve zprávě o Abrahamovi. V Cháran byl Abraham, jak jsme viděli, na nějaký čas zdržen. Čteme, že tam bydlel (1. M. 11,31). Když pak přišel do země Kanán, je řečeno: „Rozbil stan svůj.“ (1. M. 12,8) To udělal jako někdo, kdo nemá pevné bydliště. Dokonce čteme, že Abraham prošel tu zemi (6. verš). Jako cizinec neměl v tomto světě nic než stan. Jako poutník prošel zemí k jinému světu.
Za třetí se dozvídáme, co Abrahama na této cestě poutníka udržovalo. Je řečeno: „I ukázal se Hospodin Abramovi a řekl: Semeni tvému dám zemi tuto.“ (1. M. 12,7) Dobře uvaž tyto dvě věci:
Abraham vidí Krále v jeho okrase a zemi, která je daleko vzdálená. Jde svou cestou jako cizinec a poutník ve světle slávy Boha, který ho povolal, a ve světle země, ke které jde. Tak v Novém zákoně čteme: „Nebo očekával města základy majícího,“ a: žádal „lepší, tj. nebeské země“ (Židům 11,10.16).
Ani u nás tomu není jinak. Jen když máme před sebou Krista a požehnání nebeské vlasti, k níž směřujeme, poneseme alespoň malou mírou charakter cizinců a poutníků. Nestačí znát učení o Kristu a o nebi, které leží před námi na konci cesty. Musíme tak jako apoštol mít ve svém srdci přání: „Abych poznal jej,“ a: „Snažně běžím, zda bych i uchvátiti mohl, načež uchvácen jsem od Krista Ježíše.“ (Fil. 3,10.12)
Zaujetí místa vně světa jako odpověď na naše povolání nám umožní růst v osobním obecenství s naším Pánem samým. Neboť On řekl: „Kdo by měl přikázání má a ostříhal jich, on jest ten, který mne miluje. A kdo mne miluje, milován bude od Otce mého a já jej budu milovati a zjevím jemu samého sebe.“ (Jan 14,21)
Když se Hospodin Abrahamovi zjevil, ihned čteme: „Tedy vzdělal tu oltář.“ (1. M. 12,7) To bezpochyby mluví o velebení. V Epištole Židům ti, kteří jdou ke Kristu ven z tábora, nesou nejen charakter poutníků, kteří nemají zůstávajícího města, nýbrž stávají se velebiteli, kteří „obětují Bohu oběť chvály vždycky“ (Židům 13,13–15).
Abraham si tak byl nejen vědom slávy země ve vzdálené budoucnosti, nýbrž pochopil něco ze slávy Toho, jenž se mu zjevil. Dar země vyvodí pravý dík. Ale velikost Dárce z něho udělala velebitele. Tak tomu je vždy. Neboť velebení je projev našich srdcí, která jsou naplněna slávou Osoby, kterou obdivujeme.
Za páté Abraham „vzýval jméno Hospodinovo“ (1. M. 12,8). To ukazuje jeho závislost na Hospodinu. Ať už byly jeho potřeby, strádání jeho putování a zkoušky, které křížily jeho cestu, i odpor, s nímž se střetával jakkoli velké: vlastnil nevyčerpatelný zdroj, neboť mohl vzývat jméno Hospodinovo.
Bohabojní lidé nalézají své zdroje pomoci vždy v Pánu Ježíši, ať už jejich dny jsou jakkoli těžké. V době zkázy před potopou byli takoví, kteří jako Kain „odešli od tváři Hospodinovy“. Ale byli také bohabojní lidé, kteří začali „vzývat jméno Hospodinovo“ (1. M. 4,16.26). Tak i v temných dnech proroka Malachiáše tu byli bohabojní lidé, kteří nalézali svůj zdroj pomoci v Hospodinu, neboť čteme: „Kteří se bojí Hospodina, ti mluvili jeden k druhému.“ (Mal. 3,16)
V prvních dnech církve byli věřící známi jako takoví, „kteří vzývali jméno toto“ (Skutky ap. 9,21). Uprostřed pronásledování se obraceli ke svému Pánu. A uprostřed zkázy posledních dnů křesťanstva jsme ujišťováni, že tu stále ještě budou takoví, kteří „vzývají Pána ze srdce čistého“ (2. Tim. 2,22).
Jakkoli působivá je pro nás Abrahamova víra, přece bychom měli vědět, že to byl člověk s týmiž pocity jako my. Nikdo nemůže jít cestou víry, aniž by byl zkoušen. Tato zkouška je dopuštěna, abychom na jedné straně poznali svou slabost, ale na druhé straně také Boží milost a věrnost.
V Abrahamově životě přišel test ve formě hladu. Byla to tvrdá zkouška, neboť „byl hlad v té zemi“ (1. M. 12,10). Když Hospodin dovolí hlad, může bezpochyby také utišit všechny potřeby svého lidu uprostřed takového hladu. Žel že Abraham pod tlakem svých potřeb dopouští, aby okolnosti vstoupily mezi jeho duši a Hospodina. Místo aby k Němu znovu volal, poddá se diktátu prostého přemýšlení nebo tak zvaného zdravého lidského rozumu. Tím se na čas dostává pryč z cesty víry a jde „do Egypta“ (1. M. 12,10). Místo aby důvěřoval Bohu, aby Ten ho zachoval, jde Abraham „dolů“ ke světu, aby tam hledal pomoc.
A když tento chybný krok podnikl, zjišťuje, že sice jeho bezprostřední potřeby jsou utišeny, ale že zároveň je konfrontován s novými těžkostmi. Jsou vyvolány tímto chybným postavením, do kterého se přivedl. Má strach, že kvůli žádosti Egyptských, kteří budou toužit po jeho ženě Sarai, bude zabit.
Když se přivedl do postavení, ve kterém už nemůže stavět na tom, že ho Bůh ochrání, zůstávají mu už jen jeho vlastní snahy, aby se s novou těžkostí vyrovnal. Ponechán sám sobě klesá dokonce pod úroveň světa a jedná jako lhář. Dvojakou řečí – tedy lží – se pokouší chránit se na úkor své ženy.
Nevěra, která s sebou už přináší vlastní úsudek, vede zpravidla právě k tomu zlému, kterému jsme se chtěli vlastně vyhnout. Kdosi řekl: „Synové lidí chtěli stavět věž, aby nebyli rozptýleni po celé zemi. Ale Hospodin je rozptýlil, protože ji stavěli (1. M. 11,4–9). Abraham se bojí, že Farao by mohl vzít jeho ženu, a říká, že to je jeho sestra (jako kdyby jej Bůh nemohl ochránit), a proto ji Farao bere do svého domu.“ Tak se to později opět stalo za podobných okolností. Elimelech opouští Boží zemi, aby ušel strachu ze smrti hladem, ale smrt ho dostihne v Moábské zemi (Rut 1,1–3).
Abrahamovi se tímto chybným krokem skutečně dostává pomoci ve vztahu k jeho bezprostřední potřebě. Ano, může dokonce získat bohatství. Ale za jakou cenu! Neboť v Egyptě nemůže ani rozbít stan, ani postavit oltář. A také jméno Hospodinovo tam nemůže vzývat.
Ale i přes selhání je Bůh vůči svému lidu věrný. „Darů zajisté svých a povolání Bůh nelituje.“ (Řím. 11,29) Bůh se svého lidu nevzdává, když ten zklamal. Jedná v náš prospěch, i když v cestách Jeho vlády musíme pro svou pošetilost trpět. Tak jednal Bůh i zde ve prospěch svého chybujícího služebníka. Čteme: „Ale Hospodin trápil Faraona ranami velikými, i dům jeho, pro Sarai manželku Abramovu.“ (1. M. 12,17)
Když byl Abrahamův podvod odhalen, je od světa poslán pryč. Farao říká: „Teď máš manželku svou, vezmi a jdi.“ (1. M. 12,19) A Farao se také stará o to, aby Abraham skutečně šel, neboť „poručil o něm mužům, a propustili ho, i manželku jeho i všecko, což měl“ (1. M. 12,20). Je smutné, když svět posílá věřící pryč ne proto, že by byli věrnými svědky pro Boha, nýbrž protože ukázali zahanbující chování.
Tak Boží dobrotivost působí, že Jeho ubohý služebník opět vychází z tohoto chybného postavení, ale ne bez výčitek a hanby.