(1. Mojžíšova 11,31 – 12,3)
V první části Abrahamova života vidíme
První velká pravda, které se z úvodní části Abrahamova příběhu učíme, je charakter Božího povolání. Ze Štěpánovy řeči ve Skutcích 7 se dovídáme, že „Bůh slávy ukázal se otci našemu Abrahamovi, když byl v Mezopotámii“ (2. verš). Toto volání se liší od každého jiného: Přichází od Boha – Boha slávy. V tomto světě s jeho městy a věžemi, které mají dosahovat až k nebi, není nic, co by mluvilo o Bohu, nýbrž vše má jen zvyšovat a představovat slávu člověka. „Bůh slávy“ ukazuje na docela jinou scénu, ve které není vidět nic z člověka. Zde se zjevuje jen Boží sláva. Bůh se tu v obdivuhodné milosti zjevuje člověku, jenž žil ve světě odcizeném Bohu, a dokonce upadl do modlářství. Je to tedy sláva Toho, jenž se zjevuje Abrahamovi a tomuto povolání propůjčuje jeho význam. Tato Osoba dává víře svou autoritu a sílu, aby poslechla správným způsobem toho volání.
Za druhé se učíme, že se u povolání jedná o oddělující volání. Boží slovo k Abrahamovi znělo: „Vyjdi ze země své a z příbuznosti své i z domu otce svého.“ (1. M. 12,1) Abrahamovi není řečeno, aby zůstal v Ur a stavěl se tam proti špatnosti lidí. Nedostává ani úkol zlepšovat sociální podmínky nebo reformovat tam vládnoucí politickou situaci, ani nemá zlepšovat svět a činit jej zářivějším. Dostává se mu volání, aby ve všech směrech odtud vyšel. Má opustit
Ani dnešní volání není méně určité. Svět, který nás obklopuje, má formu pobožnosti, aniž by vlastnil odpovídající sílu (2. Tim. 3,5): To je svět zkaženého křesťanstva. A Epištola, která nám sděluje, že jsme účastníci nebeského povolání, nás zároveň napomíná, abychom se oddělili od zkaženosti světa. Máme vyjít „k němu ven ze stanů (tábora), pohanění jeho nesouce“ (Židům 13,13). Ne že bychom měli opovrhovat vládou, pod kterou žijeme – ta je stále ještě ustanovena od Boha (Řím. 13,1). Ani nemůžeme zanedbávat rodinné svazky – ty jsou dány od Boha. A konečně nemáme ani přestat být zdvořilí a milí a všem lidem činit dobře, kdykoli máme příležitost (Gal. 6,10). Ale jako věřící jsme vyzýváni, abychom se neúčastnili politických aktivit tohoto světa. Ani v sociálních kruzích a všech oblastech, ve kterých naši neobrácení příbuzní nalézají bez Boha své radosti, nemáme co hledat. Také nejsme voláni k tomu, abychom svět reformovali nebo se pokoušeli zlepšit jeho stav. Ne, máme vyjít z jeho středu. I pro nás stále platí slova: „Vyjděte z prostředku jejich a oddělte se, praví Pán; a nečistého se nedotýkejte, a já přijmu vás. A budu vám za Otce, a vy mi budete za syny a za dcery, praví Pán všemohoucí.“ (2. Kor. 6,17.18)
Za třetí je toto Boží volání, které oddělilo Abrahama od tohoto přítomného světa, povoláním vzhledem k uvedení do jiného světa. Bůh to nazývá: „země, kterou ukáži tobě“ (1. M. 12,1). Bůh slávy se zjevil Abrahamovi, aby ho přivedl do Boží slávy. Úchvatná Štěpánova řeč, která začíná Bohem slávy, jenž se zjevil jednomu muži na zemi, končí člověkem, který se zjevuje ve slávě Boží v nebi. Na závěr svých slov hledí Štěpán upřeně k nebi a vidí „slávu Boží a Ježíše stojícího na pravici Boží“. Říká: „Aj, vidím nebesa otevřená a Syna člověka stojícího na pravici Boží.“ (Skutky ap. 7,55.56) Když hledíme na Krista ve slávě, poznáváme obdivuhodný úmysl, který Bůh měl ve svém srdci, když nás vyvolal z tohoto přítomného světa. Povolal nás ke slávě, abychom byli podobni Kristu a s Kristem žili v okruhu, v němž vše mluví o Bohu a o všem, co On je v nepochopitelné lásce svého srdce.
Bůh neříká Abrahamovi. „Když odpovíš na mé volání, ihned ti dám zemi do vlastnictví!“ Ale říká mu: „Ukážu ti tu zemi.“ Tak Bůh, když poslechneme Jeho volání, nám dává, abychom – jako Štěpán – viděli Krále v jeho okrase a také tu vzdálenou zemi. Hledíme nahoru a vidíme Krista ve slávě.
Za čtvrté tu je velké požehnání pro toho, kdo volání poslechne. Abrahamovi, který byl oddělen od přítomného zlého světa Bůh říká: „Učiním tě v národ veliký, a požehnám tobě a zvelebím jméno tvé.“ (1. M. 12,2) Lidé tohoto světa se snaží učinit sami své jméno velikým. Říkají: „Učiňme sobě jméno.“ (1. M. 11,4) Ale Bůh říká tomu oddělenému muži: „Požehnám tobě a zvelebím jméno tvé.“
Náklonnost našich přirozených srdcí je vždy, abychom si sami učinili jméno. A tělo k tomu využívá vše, dokonce i to, co je od Boha, aby samo sebe vyvýšilo. Tento sklon se ukázal dokonce i mezi učedníky Pána, když se přeli, kdo by z nich měl být považován za největšího.
Rozptýlení lidí v Bábel a roztržky v křesťanstvu, stejně jako každý spor uvnitř Božího lidu, je možné přivést zpět k tomuto jednomu kořenu: Marnivost těla se pokouší učinit sama sebe velkým. Pokorné smýšlení Pána Ježíše bylo učinit sama sebe ničím. „Proto i Bůh povýšil ho nade vše a dal jemu jméno nad každé jméno.“ (Fil. 2,9) Bůh učinil Jeho jméno velkým. A tomu, kdo má Kristovo pokorné smýšlení a vyjde k Němu ven z tábora, když poslechne Božího volání, říká: „Zvelebím (učiním velkým) tvé jméno.“ Bůh může věřícímu ve slávě nebe učinit mnohem větší jméno, než my bychom to mohli učinit v tomto přítomném zlém světě.
Kdyby lidé byli upřímní, mnozí by připustili, že vlastní pohnutkou pro zůstávání v chybném postavení je skryté přání být velkým. Proto se lekají cesty v neznámosti mimo dnešní náboženský svět. Nepoznáváme snad z Písma a ze své každodenní zkušenosti, že ti, kteří mezi Božím lidem byli duchovně velcí, byli vždy oddělení lidé – lidé, kteří poslechli Boží volání? Každé odklonění od cesty oddělení naproti tomu vedlo ke zmenšenému vlivu a ztrátě duchovní velikosti mezi Božím lidem.
Bůh za páté říká Abrahamovi: „Budeš požehnání.“ (1. M. 12,2) Bude požehnáno nejen Abrahamovi samému v jeho navenek viditelné cestě, nýbrž zároveň bude požehnáním pro druhé. Měli bychom dobře promyslet význam těchto slov. Jak často zůstává věřící v nějakém spojení, o kterém připouští, že není v souladu s Božím slovem. Pokouší se pak uplatnit to, že je pro druhé užitečnější, než kdyby se odebral ven na místo oddělení. Avšak Bůh Abrahamovi neříká: „Jestliže zůstaneš v Ur Kaldejských anebo když se zastavíš v půli cesty v Cháran, budeš požehnáním.“ Teprve když poslechne Boží volání, je mu řečeno: „Budeš požehnání.“
Abrahamovi je za šesté řečeno, že na tomto místě, vně jemu známého světa, prožije ochraňující Boží péči. Prožije sice odpor a zkoušky, neboť vždy zůstává pravdou, že „kdo se uchyluje od zlého, loupeži bývá vydán“ (Iz. 59,15). Ale Bůh říká tomuto oddělenému muži: „Požehnám také dobrořečícím tobě, a zlořečícím tobě zlořečiti budu.“ (1. M. 12,3) Oddělený muž je uchráněn mnoha zkoušek, které postihnou věřícího, jenž chce zůstávat ve spojení s tímto světem. Milosrdenství Pána zachránilo Lota před osudem Sodomy. Ale špatným spojením ztratil vše – ženu, děti, blahobyt a také své jméno.
Když Abraham bude jednat ve víře v Boží slovo, je mu za sedmé řečeno: „Požehnány budou v tobě všecky čeledi země.“ Známe použití, které Boží Duch u tohoto zaslíbení činí. Říká: „Předzvěděvši pak písmo, že z víry ospravedlňuje pohany Bůh, předpovědělo Abrahamovi: Že v tobě budou požehnáni všichni národové.“ (Gal. 3,8) Abraham neviděl předem – a nemohl to také vědět, jak dalekosáhlé následky bude mít jeho jednání ve víře jako odpověď na Boží povolání. Ale Bůh předem viděl, že toto jednání je jediná cesta požehnání pro všechny rodiny země. Tak může také v malé míře, kterou my můžeme uskutečnit, jen Bůh předem vidět dalekosáhlé požehnání pro druhé, které vychází od duše, jež v prosté a hluboké víře odpoví na Boží volání.
Viděli jsme požehnaná zaslíbení, která jsou spojena s Božím voláním, a poznáme, jak víra na volání odpovídá. Nejprve je nám však v tomto poučném příběhu ukázáno, jak často muži víry může být na nějakou dobu zbráněno, aby poslechl Božího volání.
Ze Štěpánovy řeči ve Skutcích 7 se dovídáme, že toto volání zastihlo Abrahama, „v Mezopotámii, prvé než bydlil v Cháran“ (Skutky ap. 7,2). Překážkou v odpovědi na toto volání jsou přirozené svazky. Byl volán, ale přirozený člověk může zjevně na nějakou dobu ukázat velkou horlivost jako odpověď na takové volání. Ano, může dokonce převzít vedení, neboť čteme: „I vzal Táre Abrama… a vyšli spolu z Ur Kaldejských, aby se brali do země Kananejské.“ (1. M. 11,31) Přirozený člověk se může pokoušet vstoupit na cestu víry. A nejprve může dokonce činit to správné s nejlepšími úmysly. Avšak ve své sebedůvěře bude chtít činit vždy více než to, k čemu má sílu. A tak se stane, že Táre sice opustí Ur, „aby se brali do země Kananejské“, avšak této země nikdy nedosáhne. Lidská přirozenost se zastaví na půli cesty v Cháran, a tam Táre bydlí až do své smrti.
A co se stane s Abrahamem, mužem Božím? Nechá si na nějakou dobu zbránit, aby Boží volání cele poslechl. Vždyť to nebylo prostě tak, že jeho otec šel s ním, nýbrž Abraham dovolil svému otci, aby převzal vedení, neboť čteme: „I vzal Táre Abrama syna svého.“ A tak výsledkem je, že země, do které je povolán, nejprve nedosáhne. Ve zprávě o Štěpánově řeči čteme: „Tedy vyšed ze země Kaldejské, bydlil v Cháran. A odtud, když umřel otec jeho, přestěhoval jej do země této.“ (Skutky apod. 7,4)
Kolika z nás po nějakou dobu bylo skrze milované příbuzné zbráněno v tom, abychom zvolili cestu oddělení, která je v souladu s Božím povoláním. Volání dosáhne věřícího, ten uzná jeho pravdu; a přece odsouvá uposlechnutí, protože nějaký blízký příbuzný není hotov vykonat krok vnějšího viditelného oddělení. Duše se drží naděje, že při troše čekání také ten blízký příbuzný bude přiveden k tomu, aby poznal toto volání, aby oba mohli jednat společně. Věřící naproti tomu nemůže to přirozené pozvednout k výšině víry, i když to přirozené muže víry může táhnout dolů a být mu překážkou. Může být uvedeno mnoho důvodů k omluvě tohoto polovičatého kroku. Ale nakonec to neznamená nic jiného, než postavit nároky přirozenosti nad Boží volání. Pak Bůh – jako v Abrahamově příběhu – může v okruhu rodiny dopustit smrt, aby odňal toho, který nám bránil v poslušnosti vůči Božímu volání. Abraham v každém případě poslechl úplně Boží volání teprve tehdy, když jeho otec zemřel.