(1. Mojžíšova 11,27–30)
Abychom mohli rozumět Abrahamovu příběhu a mít z něho skutečný užitek, musíme vzít v úvahu charakter světa, ve kterém tehdy žil a ze kterého byl vyvolán.
Apoštol Petr se odvolává na dobu před potopou a nazývá ji „první (tehdejší) svět“ (2. Petra 3,6). Apoštol Pavel mluví o „tomto přítomném věku (světě) zlém“ (Gal. 1,4) a nakonec o „okrsku země budoucím“ (Židům 2,5) a má na mysli svět v 1000letém království. To je tedy minulý, nynější a budoucí svět.
Svět před potopou byl zkažen pádem do hříchu a v dalším průběhu se stával stále bezbožnějším. Po dobu asi 1650 let Bůh snášel přibývající zkaženost lidí, až celý svět byl před Bohem zkažen a plný násilí (1. Mojžíšova 6,11). Pak odpověděl soudem, skrze který „onen první svět vodou jsa zatopen, zahynul“ (2. Petra 3,6).
Po potopě začal svět takový, jaký jej dnes známe. Byl charakterizován naprosto novými prvky. Byla uvedena vláda, aby skrze Boží milosrdenství už nezůstávala špatnost nepotrestána. Člověk byl učiněn zodpovědným za to, že bude držet zlo na uzdě tím, že bude muset vykonávat soud nad zlými lidmi. Noé byl řečeno: „Kdo by koli vylil krev člověka, skrze člověka vylita bude krev jeho.“ (1. Mojžíšova 9,6)
Ale tak, jako člověk selhal v době nevinnosti a zkazil svět před potopou, tak selhal člověk také ve vykonávání vlády a zkazil přítomný svět. Když byla na člověka přenesena odpovědnost, vždy zklamal, a to od počátku. Noé měl úkol vládnout. Ale selhal už v tom, aby „vládl“ nad sebou. Opil se a jeho syn si z něho dělal posměch.
Žel že v hrubých rysech takové zjevy vždy charakterizovaly vlády tohoto světa. Ti, na které byla přenesena odpovědnost, zklamali ve vykonávání vlády. A ti, kteří se nalézali v opozici, si z tohoto selhání činili posměch. K tomu můžeme konstatovat, že lidé v průběhu doby zneužili vládní moc k tomu, aby se sami vyvýšili. Pak jednali v nezávislosti na Bohu. Řekli: „Nuže, vystavějme sobě město… a tak učiňme sobě jméno.“ (1. Mojžíšova 11,4) Nakonec svět zcela od Boha odpadl a namísto toho se dopouštěl modlářství, neboť čteme: „Toto praví Hospodin Bůh Izraelský: Za řekou bydlili otcové vaši za starodávna, jmenovitě Táre, otec Abrahamův a otec Náchorův, a sloužili bohům cizím.“ (Jozue 24,2)
Aby zlo člověka bylo zadržováno, byl svět rozdělen do různých rodin: Tak vznikly různé národnosti a různé jazyky.
To byl tedy počátek a charakter přítomného zlého světa, který stále rychleji spěchá vstříc soudu. Je to svět, ve kterém je vláda dána od Boha. Ale v rukou lidí je zkažena, poněvadž ti jednají v nezávislosti na Něm, sami sebe vyvyšují, a nakonec zcela odpadnou od Boha a stávají se modloslužebníky.
Bůh snášel tento svět přes 400 let. Pak se zjevuje Bůh slávy člověku na této zemi a začíná jednat na zcela novém základě: na základě svrchovaného povolání Božího. Toto nové Boží jednání nestaví vládu tohoto světa stranou. Také nenavrhuje zlepšit nebo reformovat tento svět, resp. korigovat zlo ve světě. Boží jednání nechává svět přesně takovým, jaký je, ale uplatňuje Boží přednostní nárok na jednotlivé osoby, které ve svrchované milosti vyvolí a vyvolá ze světa.
Není možné přehlédnout význam této velké pravdy, když poznáváme z učení Nového zákona, že Bůh i dnes jedná podle stejného principu. Boží Shromáždění (Církev) se skládá naprosto z jednotlivých lidí, kteří byli skrze milost povoláni. Pavel jasně říká, že Bůh nás nejenom zachránil, nýbrž také povolal, a že toto povolání je „povolání svaté,… podle uložení jeho a milosti“ (2. Tim. 1,9). Také v jeho Epištole Římanům je nám připomenuto, že věřící „podle uložení jeho povoláni jsou“ (Řím. 8,28). Tak apoštol oslovuje věřící Židy jako „účastníky nebeského povolání“ (Židům 3,1). Petr nám říká, že jsme byli povoláni „ze tmy v předivné světlo“, a připojuje k tomu, že „Bůh všeliké milosti… nás povolal k věčné slávě své“ (1. Petra 2,9; 5,10).
Je tedy jasné, že věřící byli nejen „zachráněni“, nýbrž také „povoláni“. První touha úzkostné duše – jako například žalářníka ve Filipis – je: „Co já mám činiti, abych spasen byl?“ (Skutky ap. 16,30) Ale když jsme nalezli záchranu skrze víru v Krista a v Jeho vykonané dílo, příliš často se spokojíme vědomím, že nám byly naše hříchy odpuštěny, takže jsme chráněni před soudem a zachráněni před peklem. Jsme leniví poznávat, že totéž evangelium, které nám přináší dobré poselství o záchraně od soudu, zároveň zvěstuje Boží povolání ke Kristově slávě. Pavel může proto věřícím v Tesalonice nejen říci, „že vyvolil vás Bůh od počátku k spasení“, nýbrž ihned k tomu připojuje, že „povolal vás skrze evangelium naše, k dojití slávy Pána našeho Ježíše Krista“ (2. Tes. 2,13.14).
Různá místa Bible činí jasným, že Bůh nás povolal, protože má ve svém srdci uložení, které chce dosáhnout. Nadto se učíme, že „povolání“ zahrnuje, že jsme byli vyvoláni ven ze světa, který leží ve tmě, to znamená, že je nevědomý o Bohu, abychom přišli do předivného světla toho, co Bůh předzvěděl pro Krista v jiném světě. A když jsme k tomu byli povoláni pro nebe, pak proto, abychom dosáhli slávy našeho Pána Ježíše Krista. Cíl nebeského povolání spočívá v tom, být s Kristem a jako Kristus.
To tedy jsou některé z požehnaných pravd, které nám dává Boží povolání a které najdeme ilustrované v Abrahamově životě. Praktický význam vyprávění Abrahamova života spočívá v tom, že tato velká pravda Božího povolání je před nás přivedena, a to ne výpovědí podle učení, nýbrž skrze život muže, jenž měl stejné pocity jako my. Tak nás Bůh poučuje způsobem, kterému může rozumět i nejprostší věřící.