5. Mojžíšova 34

ato krátká kapitola tvoří inspirovaný dovětek k 5. Mojžíšově knize. Není nám řečeno, kdo byl použit jako nástroj v ruce inspirujícího Ducha; ale to je věc, která pro zbožného studenta Svatého Písma nemá žádnou závažnost. Jsme plně přesvědčeni, že dovětek je tak skutečně inspirován jako ta kniha, a ta kniha jako všech pět Mojžíšových knih; a Pentateuch jako celá Boží Kniha.

„Tedy vstoupil Mojžíš z rovin Moábských na horu Nébo, na vrch hory, která jest proti Jerichu, a ukázal jemu Hospodin všecku zemi Galád až do Dan. I všecku Neftalím, a zemi Efraim a Manasse, a všecku zemi Juda až k moři nejdalšímu, polední také stranu a roviny údolí Jericha, města palmovím osazeného, až do Ségor. A řekl jemu Hospodin: Tato jest země, kterou s přísahou zaslíbil jsem Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, řka: Semeni tvému dám ji. Způsobil jsem to, abys ji viděl očima svýma, však do ní nevejdeš. I umřel tam Mojžíš, služebník Hospodinův, v zemi Moábské, vedle řeči Hospodinovy. A pochoval jej v údolí, v zemi Moábské naproti Betfegor, a žádný nezvěděl o jeho hrobu až do tohoto dne.“ (5. Mojžíšova 34,1-6)

Kapitola 34

V našich studiích o 4. a 5. Mojžíšově knize jsme měli příležitost zabývat se touto velmi vážnou, a můžeme vskutku dodat: duši podmaňující skutečností, zaznamenanou ve výše uvedené citaci. Proto nebude potřebné přidávat mnoho slov v této závěrečné části. Pouze čtenáři připomeneme, že kdyby chtěl mít plné porozumění o celém tomto předmětu, musí se na Mojžíše dívat dvojím pohledem, totiž vzhledem k jeho úřadu a osobně.

Nuže, díváme-li se na tohoto milovaného a ctěného muže v jeho úředním postavení, je velmi jasné, že nepatřilo do jeho oblasti, aby uvedl shromáždění Izraele do zaslíbené země. Jeho oblast působení byla poušť. Jemu nepatřilo vést lid přes řeku smrti do jeho určeného dědictví. Jeho služba byla spojená s odpovědností člověka pod zákonem a Boží vládou, a proto nemohla nikdy vést lid do prožívání zaslíbení. Bylo vyhrazeno pro jeho nástupce, aby tak učinil. Jozue, předobraz vzkříšeného Spasitele, byl Božím určeným nástrojem, aby vedl Jeho lid přes Jordán a aby jej vštípil do jeho Bohem daného dědictví.

To vše je jasné a hluboce zajímavé. Ale musíme se na Mojžíše dívat stejně tak osobně jako úředně. A také zde u něho musíme mít dvojí pohled, a to jako na předmět vlády a jako na předmět milosti. Nikdy nesmíme ztratit ze zřetele toto velmi důležité rozlišení. Probíhá celým Písmem a je pozoruhodně ilustrováno v historii mnohých z milovaného lidu Páně a Jeho nejpřednějších služebníků. Předmět milosti a vlády vyžaduje čtenářovu nejhlubší pozornost. V průběhu našich studií jsme se k němu stále vraceli. Ale žádná naše slova nemohla náležitě ukázat jeho mravní důležitost a nesmírnou praktickou cenu. Považujeme ho za jeden z nejzávažnějších a nejpotřebnějších předmětů, které mohou zaměstnávat v přítomné době pozornost lidu Páně.

Byla to Boží vláda, která přísným rozhodnutím zakázala Mojžíšovi vstup do zaslíbené země, i když po tom velmi toužil. Promluvil nerozvážně svými rty. Pochybil v tom, aby oslavil Boha v očích shromáždění u vod Meribah, a proto mu bylo zakázáno přejít Jordán a položit svou nohu na zaslíbenou zem.

Kapitola 34

Chtějme to hluboce zvažovat, milovaný křesťanský čtenáři. Hleďme, abychom si plně přivlastnili mravní sílu toho a praktické použití. Jistě se o chybě jednoho z nejvíce milovaných a nejvzácnějších služebníků Páně chceme zmiňovat s největší jemností a ohleduplností; ale bylo to zaznamenáno pro naše naučení a jako vážné napomenutí, proto jsme povinni toho vážně dbát. Vždy bychom měli také pamatovat, že ačkoli jsme pod milostí, jsme také předměty Boží vlády. Zde na zemi jsme v místě vážné odpovědnosti pod vládou, s kterou si nelze zahrávat. Pravda, jsme děti Otce, milované nekonečnou a věčnou láskou – milované, jako je Ježíš milován. Jsme údy Kristova těla, milované, chované v lásce a sycené podle vší dokonalé lásky Jeho srdce. Zde není žádná otázka odpovědnosti, žádná možnost selhání. Vše je božsky urovnáno, božsky jisté. Ale jsme také předměty Boží vlády. Nikdy, ani na chvíli, to neztrácejme ze zřetele. Chraňme se jednostranného a ničivého nazírání na milost. Sama skutečnost, že jsme předměty Boží přízně a lásky, že jsme Boží děti, údy Krista, by nás měla vést k tomu, abychom tím více věnovali uctivou pozornost Boží vládě.

Užijeme-li ilustraci vzatou z lidských záležitostí, pak děti její Výsosti by měly více než všechny ostatní, právě proto, že jsou jejími dětmi, respektovat její vládu. A kdyby nějakým způsobem překročily její zákony, důstojnost vlády by byla působivě ilustrována tím, že zaplatí pokutu. Kdyby jim bylo dovoleno, protože jsou dětmi královny, aby beztrestně překračovaly ustanovení vlády jejího Majestátu, znamenalo by to prostě vystavovat vládu veřejnému opovržení a dávat všem poddaným právo dělat totéž. A jestliže by tomu tak bylo v případě lidské vlády, čím více u Boží vlády! „Toliko vás samy poznal jsem ze všeliké rodiny země, proto trestati vás budu ze všech nepravostí vašich.“ (Amos 3,2) „Nebo jest čas, aby se začal soud od domu Božího. A poněvadž nejprv od nás, jaký bude konec těch, kteří nejsou povolni evangelium Božímu? A poněvadž spravedlivý sotva k spasení přichází, bezbožný a hříšník kde se ukáže?“ (1. Petra 4,17-18) Vážná skutečnost! Vážné otázky! Kéž je hluboce zvažujeme!

Kapitola 34

Ale jak jsme řekli, Mojžíš byl předmětem milosti, jako byl i předmětem vlády. A skutečně milost září zvláštním jasem na vrcholku Fazgy. Ctihodnému Božímu služebníkovi bylo dovoleno stát v přítomnosti svého Pána a nezkalenýma očima přehlížet zemi zaslíbení v celém jejím rozsahu. Bylo mu dovoleno vidět ji z Božího stanoviska – vidět ji nejen jako vlastněnou Izraelem, ale jako danou Bohem.

A potom zesnul a byl připojen ke svému lidu. Zemřel ne jako vyčerpaný a slabý starý muž, ale ve vší svěžesti a síle zralého mužství. „Byl pak Mojžíš ve stu a dvaceti letech, když umřel, a nepošly oči jeho, aniž síla odešla od něho.“ (5. Mojžíšova 34,7) Jak pozoruhodné svědectví! Jak vzácná skutečnost v letopisech naší padlé rasy! Mojžíšův život byl rozdělen do tří důležitých a silně vyznačených období po čtyřiceti letech. Strávil čtyřicet let v domě faraonově; čtyřicet let „za pouští“ (2. M. 3,1 – přel.); a čtyřicet let v poušti. Obdivuhodný život! Událostmi bohatá historie! Jak vyučující! Jak příkladná! Jak bohatá na poučení od začátku až do konce! Jak hluboce zajímavá je studie takového života – když ho sledujeme od břehu řeky, kde leží jako bezmocné děťátko, nahoru na vrcholek Fazgy, kde stál ve společnosti se svým Pánem a hleděl nezkaleným pohledem na krásné dědictví Božího Izraele; a když ho opět vidíme na hoře proměnění ve společnosti s jeho ctěným spoluslužebníkem Eliášem „ani mluví s Ježíšem“ o tom nejvyšším tématu, které kdy mohlo zaujmout pozornost lidí a andělů. Byl to vysoce přízní obdařený muž! Požehnaný služebník! Obdivuhodná nádoba!

A potom slyšme Boží svědectví o tomto velmi milovaném Božím muži: „Ale nepovstal více prorok v Izraeli podobný Mojžíšovi, (kterého by tak znal Hospodin tváří v tvář) ve všech znameních a zázracích, pro něž poslal jej Hospodin, aby činil je v zemi Egyptské před Faraonem a přede všechněmi služebníky jeho, a vší zemí jeho, také i ve všech skutcích ruky silné, a ve všeliké hrůze veliké, kteréžto věci činil Mojžíš před očima všeho Izraele.“ (5. Mojžíšova 34,10-12)

Kéž Pán ve Své nekonečné dobrotivosti požehná naši studii o 5. Mojžíšově knize! Kéž jsou její vzácná naučení vyryta na tabulích našich srdcí věčným perem Ducha Svatého a vyvolají tam správný výsledek tím, že budou formovat náš charakter, ovládat naše jednání a utvářet naši cestu tímto světem! Kéž se vážně snažíme jít s pokorným duchem a pevným krokem po úzké cestě poslušnosti, dokud dny našeho putování neskončí!

Kapitola 34

C. H. M.