5. Mojžíšova 33

„T

oto pak jest požehnání, kterým požehnal Mojžíš, muž Boží, synů Izraelských před svou smrtí.“ (5. Mojžíšova 33,1)

Je to významné a plné útěchy, když shledáváme, že poslední slova zákonodárce byla slova čistého požehnání. Prodlévali jsme u jeho různých řečí, těch vážných, zpytujících a hluboce působivých kázání, adresovaných shromáždění Izraele. Uvažovali jsme o oné nádherné písni s jejími smíšenými tóny milosti a vlády. Ale nyní jsme povoláni, abychom naslouchali slovům nejvzácnějšího požehnání, slovům milého potěšování a útěchy, slovům plynoucím ze samého srdce Boha Izraele a podávajícím Jeho vlastní milující myšlenky o nich a Jeho pohled do jejich slavné budoucnosti.

Čtenář si bezpochyby všimne význačného rozdílu mezi posledními Mojžíšovými slovy, jak jsou zaznamenána v 33. kapitole 5. Mojžíšovy knihy, a posledními Jákobovými slovy, podanými v 1. Mojžíšově 49. Je zbytečné říkat, že obojí jsou napsána týmž perem, obojí jsou Bohem inspirována. A proto ačkoli se liší, nestojí a ani nemohou stát proti sobě. Není – nemůže být žádný rozpor mezi dvěma oddíly Boží knihy. To je základní pravda, podstatný a základní princip, uznávaný každým oddaným křesťanem, každým pravým věřícím – pravda, která má být pevně uchopena a věrně vyznávána tváří v tvář všem nevědomým a drzým útokům nevěry.

Kapitola 33

My samozřejmě nezamýšlíme podrobně srovnávat ony dvě kapitoly. To by bylo právě teď z různých důvodů nemožné. Musíme být tak struční, jak to jen je možné, a krátce se vyjadřovat. Ale je tu jeden velký bod různosti, rozeznatelný na první pohled. Jákob podává historii jednání svých synů, u některých, žel, velmi smutnou a pokořující. Mojžíš naopak předkládá jednání božské milosti; ať v nich, nebo vůči nim. To okamžitě vysvětlí ten rozdíl. Zlé jednání Rubena, Simeona a Lévi je zaznamenáno Jákobem, ale zcela opomenuto Mojžíšem. Je to nějaký rozpor? Nikoli, ale božský soulad. Jákob se dívá na své syny v jejich osobní historii. Mojžíš se na ně dívá v jejich vztahu smlouvy s Hospodinem. Jákob podává lidské selhání, slabost a hřích. Mojžíš nám ukazuje Boží věrnost, dobrotivost a laskavost. Jákob mluví o lidském jednání a soudu za ně, Mojžíš nám podává Boží rady a čisté požehnání, které z nich vyplývá. Našemu Bohu buď dík a chvála, Jeho rady a Jeho požehnání a Jeho slávy jsou nad a mimo všechno lidské selhání, hřích a pošetilost. Na konci bude vše mít dle Svých vlastních myšlenek, a to provždy. Pak Izrael a národy budou v plném požehnání a budou se společně radovat z Boží hojné dobrotivosti. Budou Jej oslavovat a chválit „od moře až k moři, a od řeky až do končin země“ (Žalm 72,8).

Nyní uděláme jen o málo více, než že budeme pro čtenáře citovat různá požehnání pokolení. Jsou plná velmi vzácných naučení a nevyžadují mnoho vysvětlování:

„A řekl: Hospodin z Sinai přišel, a vzešel jim z Seir, zastkvěl se s hory Fáran, a přišel s desíti tisíci svatých, z jehožto pravice oheň zákona svítil jim. Jak velice miluješ lidi!“ – vzácný, nehynoucí zdroj všech jejich budoucích požehnání – „Všichni svatí jeho jsou v ruce tvé,“ – pravé tajemství jejich dokonalého bezpečí! – „oni také přivinuli se k nohám tvým,“ – to je jediný bezpečný a náležitý postoj pro ně, pro nás, pro každého a pro všechny! – „vezmou prospěch z výmluvností tvých.“ – Požehnaný dar, vzácný poklad! Každé slovo, které vyšlo z úst Pána, je daleko dražší než tisíce zlata a stříbra; sladší také než med. – „Zákon vydal nám Mojžíš, dědičný shromáždění Jákobovu. Nebo byl v Izraeli /Ješurunu/ jako král, když přední z lidu shromáždili se, i všecka pokolení Izraelská. Buď živ Ruben a neumírej, a muži jeho ať jsou bez počtu.“ (5. Mojžíšova 33,2-6)

Kapitola 33

Nemáme tu nic o Rubenově nestálosti, nic o jeho hříchu. Milost je v popředí; požehnání plynou v bohaté hojnosti z milujícího srdce Toho, jenž má zalíbení v tom, aby žehnal a obklopoval se srdci, naplněnými až k přetékání pocitem o Jeho dobrotivosti.

„Tolikéž požehnal i Judovi a řekl: Vyslyš, Hospodine, hlas Judův, a k lidu svému jej sprovozuj; ruce jeho budou bojovati za něj, a ty jemu spomáhati budeš proti nepřátelům jeho.“ (7. verš) Juda je královská linie. „Z pokolení Judova přišel náš Pán.“ (Židům 7,14) To obdivuhodným způsobem ilustruje, jak se Boží milost povznáší nad lidský hřích a slavně triumfuje nad okolnostmi, které zjevují krajní slabost člověka. „Judas pak zplodil Fáresa a Záru z Támar!“ Kdo kromě Ducha Svatého by mohl napsat tato slova? Jak jasně vyhlašují, že Boží myšlenky nejsou naše myšlenky! Která lidská ruka by uvedla Támar do genealogické linie našeho velebeníhodného Pána a Spasitele Ježíše Krista? Žádná. Pečeť božskosti je působivě vtisknuta na 3. verš 1. kapitoly Matouše, jako je vtištěna na každou větu svaté Knihy od začátku až do konce. Pán buď chválen, že tomu tak je!

„Judo, ty jsi, tebe chváliti budou bratři tvoji; ruka tvá bude na šíji nepřátel tvých; klaněti se budou tobě synové otce tvého. Lvíče Juda, z loupeže, synu můj, vrátil jsi se; schýliv se, ležel jako lev a jako lvice; kdo vzbudí ho? Nebude odjata berla od Judy, ani vydavatel zákona od noh jeho, dokud nepřijde Sílo; a k němu se shromáždí národové. Uváže k vinnému kmenu osle své, a k výbornému kmenu oslátko oslice své. Práti bude u víně roucho své, a v červeném víně oděv svůj. Červenějších očí bude nad víno, a zubů bělejších nad mléko.“ (1. Mojžíšova 49,8-12)

„I viděl jsem po pravici sedícího na trůnu knihu popsanou vnitř i zevnitř, zapečetěnou sedmi pečeťmi. A viděl jsem anděla silného, volajícího hlasem velikým: Kdo jest hoden otevříti tu knihu, a zrušiti pečeti její? I nemohl žádný, ani na nebi, ani na zemi, ani pod zemí, otevříti té knihy, ani pohleděti do ní. Pročež já plakal jsem velmi, že není nalezen žádný, kdo by hoden byl otevříti a čísti tu knihu, ani pohleděti do ní. Tedy jeden z těch starců řekl mi: Neplač. Aj, zvítězil lev, ten, který jest z pokolení Judova, kořen Davidův, aby otevřel tu knihu, a zrušil sedm pečetí jejích. I pohleděl jsem, a aj, mezi trůnem a čtyřmi těmi zvířaty, a mezi těmi starci Beránek stojí jako zabitý, maje sedm rohů a sedm očí, jež jsou sedm duchů Božích, poslaných na všecku zemi.“ (Zjevení 5,1-6)

Kapitola 33

Jak vysoce přízní obdařené je pokolení Juda! Být v genealogické linii, ze které vyšel náš Pán, je jistě velká čest. A přece víme – neboť nám to řekl náš Pán sám – že mnohem požehnanější je slyšet Boží slovo a zachovávat je. Činit Boží vůli, skládat ve svých srdcích Jeho vzácná přikázání nás přivádí mravně blíže ke Kristu, než dokonce i skutečnost, že bychom byli z Jeho příbuznosti podle těla (Mat. 12,46-50).

„O Lévi také řekl: Thumim tvé a urim tvé [světlo a dokonalosti] bylo, Pane, při muži svatém tvém, kterého jsi zkusil v pokušení, a který podle tebe měl nesnáz při vodách Meribah, který řekl otci svému a matce své: Neohlédám se na vás; a bratří svých neznal, a o synech svých nevěděl; nebo ostříhali výmluvností tvých, a smlouvu tvou zachovali. Vyučovati budou soudům tvým Jákoba, a zákonu tvému Izraele, a klásti budou kadidlo před tváří tvou, a oběť zápalnou na oltáři tvém. Požehnej, Hospodine, práci jeho, a v práci rukou jeho zalib se tobě. Zlomuj ledví nepřátel jeho a těch, kteří ho nenávidí, aby nepovstali.“ (5. Mojžíšova 33,8-11)

Čtenář si všimne skutečnosti, že Simeon je zde vynechán, ačkoli je v 1. Mojžíšově 49,5-7 tak úzce spojen s Lévim: „Simeon a Lévi bratři, nástrojové nepravosti jsou v příbytcích jejich. Do tajné rady jejich nevcházej, duše má, k shromáždění jejich nepřipojuj se, slávo má; nebo v prchlivosti své zbili muže, a svévolně ochromili býka. Zlořečená prchlivost jejich, neboť byla násilná; i hněv jejich, neboť byl krutý. Rozdělím je v Jákobovi, a rozptýlím je v Izraeli.“ (část přel.)

Nuže srovnáme-li 1. Mojžíšovu 49 s 5. Mojžíšovou 33, pozorujeme dvě věci, totiž lidskou odpovědnost na jedné straně a Boží svrchovanost na druhé straně. Kromě toho vidíme přirozenost a její jednání, milost a její ovoce. Jákob hledí na Simeona a Léviho jako na spojené v přirozenosti a ukazující nálady a cesty přirozenosti. Pokud se jich týká, oba stejně zasloužili zlořečení. Ale u Léviho vidíme slavná vítězství svrchované milosti. Byla to milost, která uschopnila Léviho, aby ve dnech zlatého telete připjal svůj meč a zastal se slávy Boha Izraele: „Stoje v bráně táboru, řekl: Kdo jest Hospodinův, přistup ke mně. I shromáždili se k němu všichni synové Lévi. Jimž řekl: Tak praví Hospodin Bůh Izraelský: Připaš jeden každý meč svůj k boku svému; přejděte sem i tam od brány táboru k bráně, a zabí jeden každý bratra svého, a každý přítele svého i bližního svého. I učinili synové Lévi podlé řeči Mojžíšovy, a padlo jich v ten den z lidu na tři tisíce mužů. Nebo řekl byl Mojžíš: Posvěťte dnes rukou svých Hospodinu, jeden každý na synu svém a na bratru svém, aby vám dal dnes požehnání.“ (2. Mojžíšova 32,26-29)

Kapitola 33

Kde byl Simeon při této věci? Byl s Lévim v den jednání svévole přirozenosti, prudkého hněvu a kruté zlosti; proč ne v den smělé rozhodnosti pro Hospodina? Byl připraven jít se svým bratrem, aby pomstil urážku rodiny, proč ne, aby se zasadil o Boží čest, která byla dotčena modlářským jednáním celého shromáždění? Řekne někdo, že nebyl odpovědný? Nechť takový dá pozor při nastolování podobné otázky. Mojžíšovo volání bylo adresováno celému shromáždění. Odpověděl jen Lévi sám, a obdržel od Boha požehnání. Stál na Boží straně v temném a zlém dnu, a proto byl poctěn kněžstvím – nejvyšší hodností, která mu mohla být dána. Volání bylo určeno Simeonovi stejně jako Lévimu, ale Simeon neodpověděl. Je tu tedy nějaká těžkost? Pro pouhého teologa může být, ale pro zbožného křesťana tu není žádná. Bůh je svrchovaný. Činí, jak se Mu líbí, a nezodpovídá se z žádné ze Svých záležitostí. Jestliže chce někdo položit otázku: „Proč je Simeon v 5. Mojžíšově 33 vynechán?“, pak prostá a rozhodující odpověď zní: „Ó člověče, kdo jsi ty, že odmlouváš Bohu?“ (Řím. 9,20) U Simeona vidíme odsouzené jednání přirozenosti. U Léviho vidíme odměněné ovoce milosti. V obou vidíme obhájenou Boží pravdu a oslavené Boží jméno. Tak tomu vždy bylo, tak tomu je, a tak tomu bude. Člověk je odpovědný, Bůh je svrchovaný. Jsme povoláni, abychom uváděli tyto dvě věci do souhlasu? Nikoli, my jsme povoláni, abychom jim věřili. Jsou již v souhlasu, poněvadž se objevují bok po boku na stránkách inspirace. To je dosti pro každou zbožnou mysl. A pokud jde o ty, kdo nemístně šťourají, ti dostanou svou definitivní odpověď v budoucnosti.^²⁵

„A o Benjaminovi“ – [„ syn mé pravice“] – „řekl: Milý jest Hospodinu, bezpečně s ním bydliti bude; ochraňovati jej bude každého dne, a mezi rameny jeho přebývati.“ (5. Mojžíšova 33,12)

Kapitola 33

Jak požehnané místo pro Benjamina! Jak požehnané místo pro každé milované Boží dítě! Jak vzácná je myšlenka na přebývání v bezpečí v Boží přítomnosti, ve vědomé blízkosti toho pravého a věrného Pastýře a Biskupa našich duší; den za dnem tak zůstávat pod Jeho chránícími křídly.

Čtenáři, snaž se stále více znát skutečnost a blaženost Benjaminova místa a podílu. Nebuď uspokojen ničím menším, než je vědomá přítomnost Krista, zůstávající pocit vztahu a blízkosti k Němu. Buď o tom ujištěn, je to tvá šťastná výsada. Nedovol ničemu, aby tě o ni oloupilo. Zdržuj se stále blízko Pastýřova boku, odpočívej v Jeho lásce, spočívej na zelených pastvách a u tichých vod. Kéž Pán dá pisateli i čtenáři, aby zakoušeli hlubokou blaženost toho v těchto dnech prázdného vyznání a mluvení. Kéž známe nevýslovnou vzácnost hlubokého osobního důvěrného vztahu s Ním samým! To je zvláštní potřeba dnů, ve kterých žijeme, kdy se tak mnoho intelektuálně mluví o pravdě, ale je tu tak málo známosti srdcem a pravého oceňování Krista.

„O Jozefovi pak řekl: Požehnaná země jeho od Hospodina pro nejlepší věci nebeské, pro rosu a vrchoviště zespod se prýštící, a pro nejlepší úrody sluncem vyzrálé, a pro nejlepší věci časem měsíců došlé, i pro rozkoše hor nejstarších, a pro rozkoše pahrbků věčných, pro nejlepší věci země i plnost její, vyplývající z milosti ve kři přebývajícího. Přijdiž to požehnání na hlavu Jozefovu, a na hlavu odděleného z jiných bratří jeho. Prvorozeného, vola toho krása veliká bude, a rohové jednorožce rohové jeho, jimiž on trkati bude národy napořád až do končin země. A to jsou mnozí tisícové Efraimovi a tisícové Manassesovi.“ (5. Mojžíšova 33,13-17)

Josef je velmi pozoruhodný předobraz Krista. U jeho příběhu jsme prodlévali při našich studiích o 1. Mojžíšově knize. Čtenář si všimne důrazného způsobu, jakým Mojžíš mluví o skutečnosti, že Josef byl oddělený od svých bratrů. Byl zavržen a vhozen do jámy. V obrazu prošel hlubokými vodami smrti, a tak dosáhl místa důstojnosti a slávy. Byl povýšen z vězení, aby byl vládcem Egypta a zachovatelem a udržovatelem svých bratrů. Železo vešlo do jeho duše, a musel okusit hořkost místa smrti, dříve než vešel do okruhu slávy. Nápadný předobraz Toho, jenž visel na kříži, ležel v hrobě, a nyní je na trůnu majestátu v nebi.

Můžeme být jen udiveni plností požehnání, pronesených nad Josefem, a to jak Mojžíšem v 5. Mojžíšově 33, tak i Jákobem v 1. Mojžíšově 49. Jákobova řeč je neobyčejně krásná: „Ratolest rostoucí Jozef, ratolest rostoucí podle studnice;“ – Vybraně krásný obraz! – „ratolesti vycházely nad zeď. Ačkoli hořkostí naplnili jej, a stříleli na něj, a v tajné nenávisti měli ho střelci; však zůstalo v síle lučiště jeho, a zsílila se ramena rukou jeho z rukou mocného Jákobova; odkud byl pastýř a kámen Izraelův. Od silného Boha, jemuž sloužil otec tvůj, který spomáhá tobě, a od všemohoucího, který požehná tobě požehnáními nebeskými shůry, požehnáními propasti ležící hluboko, požehnáním prsů a života. Požehnání otce tvého silnější budou nad požehnání předků mých, až ke končinám pahrbků věčných; budou nad hlavou Jozefovou, a na vrchu hlavy Nazarejského /odděleného/ mezi bratřími jeho.“ (1. Mojžíšova 49,22-26)

Kapitola 33

Nádherný rozsah požehnání! A to vše vyplývá z jeho utrpení a je na nich založeno. Je zbytečné říkat, že všechna ta požehnání se ve zkušenosti Izraele uskuteční v budoucnosti. Utrpení pravého Josefa budou tvořit nehynoucí základ budoucí blaženosti Jeho bratří v zemi Kanán. A nejen to, ale záplava požehnání, hluboká a plná, bude vytékat z té vysoce přízní obdařené, i když nyní zpuštěné země v osvěžující síle na celou zem. „Stane se také v ten den, že vycházeti budou vody živé z Jeruzaléma, díl jich k moři východnímu, a díl jich k moři nejdalšímu. V létě i v zimě bude.“ (Zach. 14,8) Jasný a požehnaný výhled pro Jeruzalém, pro izraelskou zem a pro celý svět! Jak smutným omylem je uplatňování takových míst Písma na domácnost evangelia nebo na Boží Církev! Jak to stojí proti svědectví Svatého Písma – proti srdci Boha a myšlenkám Krista!

„O Zabulonovi také řekl: Vesel se Zabulon u vycházení svém, a Izachar v staních svých. Lidi na horu Boží svolají, a tam budou obětovati oběti spravedlnosti; nebo hojnost mořskou sáti budou, a skryté poklady v písku.“ (5. Mojžíšova 33,18-19)

Kapitola 33

Zabulon se má radovat ve svém vycházení a Izachar v zůstávání ve svých stanech. Bude to radost doma i venku; a bude tu síla k jednání vůči druhým – k volání lidí na horu, aby obětovali oběti spravedlnosti. To vše je založeno na skutečnosti, že oni sami budou sát z hojnosti moří a skrytých pokladů. Tak tomu je v zásadě vždy. Je naší výsadou radovat se v Pánu, ať přijde cokoli, a čerpat z těch věčných pramenů a skrytých pokladů, které mají být nalézány v Něm. Pak budeme ve stavu duše, abychom volali na druhé, aby okusili a viděli, že Pán je dobrý; a nejen to, ale i přinášeli Bohu ony oběti spravedlnosti, které Mu jsou tak příjemné.

„Gádovi pak řekl: Požehnaný, který rozšiřuje Gáda. On jakožto lev bydliti bude, a uchvátí rameno i s hlavou. Který opatřil ho prvotinami; nebo tam podílem skrze vydavatele zákona ubezpečen jest. Proto pobéře se s knížaty lidu, a spravedlnost Hospodinovu i soudy jeho s Izraelem vykonávati bude. O Danovi pak řekl: Dan jako lvíče lvové vyskakovati bude z Bázan. A Neftalímovi řekl: Ó Neftalíme, sytý přízní Páně, plný požehnání Hospodinova, západní a polední stranu přijmi za dědictví. O Asserovi také řekl: Asser, požehnaný nad jiné syny, bude milý bratřím svým, omočí v oleji nohu svou. Železo a měď pod šlépějemi tvými; pokud trvati budou dnové tvoji, slovutný budeš^²⁶. Není žádného, jako Bůh silný^²⁷, ó Izraeli, který se vznáší na nebesích ku pomoci tobě, a u velebnosti své na oblacích nejvyšších. Ochrana tvá buď Bůh věčný, a zespod ramena věčnosti, který vyžene nepřátele před tebou, aneb řekne: Vyhlaď je, aby sám bezpečně bydlil Izrael, rodina Jákobova, a to v zemi obilím a vínem oplývající, jehož nebesa také i rosu vydávati budou. Blahoslavený jsi, Izraeli. Kdo jest podobný tobě, lide vysvobozený skrze Hospodina, jenž jest pavéza spomožení tvého a meč důstojnosti tvé? Tvoji zajisté nepřátelé poníženi budou, ale ty po všech vyvýšenostech jejich šlapati budeš.“ (5. Mojžíšova 33,20-29)

Vpravdě můžeme říci, že každý lidský komentář je tu zbytečný. Nic nemůže předčít vzácnost milosti, která dýchá v těch závěrečných řádcích naší knihy. Požehnání této kapitoly, podobně jako píseň v 32. kapitole, začínají a končí Bohem a Jeho obdivuhodnými cestami s Izraelem. Je osvěžující a utěšující nad každé vyjádření naslouchat v závěru všech výzev, všech napomenutí, všech vážných varování, všech věrných prohlášení, všech prorockých záznamů, týkajících se selhání a hříchu, soudu a hněvu ve vládě – po všem tom naslouchat takovým tónům, jak jsou ty, které jsme právě slyšeli. Je to vskutku nádherné zakončení této požehnané 5. Mojžíšovy knihy. Milost a sláva z ní vyzařují neobyčejným leskem. Bůh bude ještě v Izraeli oslaven a Izraeli bude plně a provždy požehnáno v Bohu. Nic tomu nemůže zabránit. Darů zajisté svých a povolání svých Bůh nelituje. On naplní každý puntík, každou čárku ze Svých vzácných slov k Izraeli. Poslední slova vydavatele zákona nesou o tom o všem nejjasnější a nejplnější svědectví. Kdybychom neměli nic než poslední čtyři verše té vzácné kapitoly, u které jsme právě prodlévali, bohatě by stačily jako důkaz nad veškerou pochybnost budoucí obnovy, požehnání, prvotnosti a slávy dvanácti pokolení Izraele v jeho vlastní zemi.

Je pravdou – požehnanou pravdou – že lid Páně může nyní čerpat naučení, útěchu a osvěžení z požehnání, pronesených nad Izraelem. Veleben buď Bůh, můžeme vědět, co to je být „sytý přízní Páně, plný požehnání Hospodinova“. Můžeme mít útěchu v ujištění, že „jak naše dny, tak bude naše síla“. Můžeme také říci: „Naše ochrana je Bůh věčný, a zespod ramena věčnosti.“ Můžeme říci toto vše a ještě mnohem více. Můžeme říci to, co Izrael nikdy nemohl a nikdy nebude moci říci. Požehnání a výsady Církve jsou všechny nebeské a duchovní. Ale to nám nebrání, abychom nebrali útěchu ze zaslíbení, učiněných Izraeli. Velká chyba vyznávajících křesťanů je, že výlučně na Církev používají to, co se naprosto zjevně vztahuje na Boží pozemský lid. Ještě jednou musíme velmi vážně žádat křesťanského čtenáře, aby byl na stráži proti takové chybě. Ani v nejmenším se nemusí obávat, že ztratí něco ze svého vlastního požehnání tím, že Abrahamovu semeni ponechá místo a podíl, které jim byly určeny Božími radami a zaslíbeními. Naopak, jen když těmto jasně rozumíme a plně je uznáváme, můžeme s porozuměním užívat celý kánon Písem Starého zákona. Jako velkou základní zásadu smíme vyslovit, že není možné, aby rozuměl a vykládal správně Písmo takový, jenž jasně nerozeznává velký rozdíl mezi Izraelem a Boží Církví.

Kapitola 33