5. Mojžíšova 32

„M

luvil tedy Mojžíš v uši všeho shromáždění Izraelského slova písně této, až je i dokonal.“ (5. Mojžíšova 31,30) Nezacházíme příliš daleko, řekneme-li, že nyní máme před sebou jeden z největších a nejobsáhlejších oddílů Božího slova a že si vyžaduje naši pozornost s modlitbou. Zahrnuje celý rozsah Božího jednání s Izraelem od prvního až k poslednímu a předkládá velmi vážnou zprávu o jejich závažném hříchu a Božím hněvu a soudu. Ale Bůh buď veleben, ona začíná a končí Jím. A to je pro duši plno nejhlubšího a nejbohatšího požehnání. Kdyby tomu tak nebylo, kdybychom měli jen pochmurný příběh lidských cest, byli bychom naprosto přemoženi. Ale v této nádherné písni, jako ve skutečnosti i v celé knize, začínáme Bohem a končíme Bohem. To velmi požehnaně uklidňuje ducha a umožňuje nám, abychom v klidné a svaté důvěře sledovali historii člověka; abychom viděli, jak se v jeho rukou vše drobí na kusy, a pozorovali jednání nepřítele v protivení se Božím radám a úmyslům. Můžeme si dovolit vidět celé selhání a zkázu stvoření v každém tvaru a formě, protože víme a jsme ujištěni, že Bůh bude Bohem přes to všechno. Jeho ruka bude mít na konci navrch, a potom vše bude – musí být v pořádku. Bůh bude všechno ve všem a v celém rozsáhlém vesmíru, jehož náš velebeníhodný Pán Kristus bude provždy centrálním sluncem, se nevyskytne ani nepřítel, ani nic zlého.

Ale musíme se obrátit k písni:

„Pozorujte nebesa a mluviti budu, poslyš i země výmluvnosti úst mých. Sestupiž jako déšť naučení mé, spadni jako rosa výmluvnost má, jako tichý déšť na mladistvou trávu, a jako příval na odrostlou bylinu. Nebo jméno Hospodinovo slaviti budu. Vzdejte velebnost Bohu našemu.“

Kapitola 32

(5. Mojžíšova 32,1-3)

Zde leží pevný, nehynoucí základ všeho. Ať přijde cokoli, jméno našeho Boha věčně obstojí. Žádná moc země ani pekla nemůže obstát proti Božímu úmyslu nebo zabránit vyzařování Boží slávy. Jaký sladký odpočinek to dává srdci uprostřed tohoto temného, žalu plného, hříchem obtíženého světa, a tváří v tvář zdánlivě úspěšným plánům nepřítele! Naše útočiště, náš zdroj pomoci, naše sladké odpočinutí a útěcha jsou ve jménu Pána, našeho Boha, Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista. Vskutku, vyhlášení toho požehnaného jména musí být vždy jako osvěžující rosa a jako jemný déšť, padající na srdce. To je vpravdě božské a nebeské učení, jímž se duše může sytit a jímž je udržována za všech dob a za všech okolností.

„Skále té“ – ne pouze nějaké skále. Není a nemůže být žádná jiná Skála než On sám. Věčná a všeobecná pocta buď Jeho slavnému jménu! – „jejíž skutkové jsou dokonalí,“ – ani jediná vada v čemkoliv nepřichází z Jeho požehnané ruky, všechno nese pečeť absolutní dokonalosti. To bude v budoucnosti zjevné všem stvořeným inteligentním bytostem. Víře je to zjevné nyní, a je to pramen božské útěchy pro všechny skutečné věřící. Samo pomyšlení na to skrápí jako rosa žíznivou duši. „Všecky cesty jeho jsou spravedlivé. Bůh silný, pravdomluvný, a není nepravosti v něm, spravedlivý a přímý jest.“ Nevěrci mohou uštěpačně rýpat a usmívat se; ve své domnělé moudrosti se mohou snažit hledat vady v Božím jednání. Ale jejich bláznovství bude zjevné všem. „Budiž Bůh pravdomluvný, ale každý člověk lhář, jakož psáno jest: Abys ospravedlněn byl v řečech svých a přemohl, když bys souzen byl.“ (Římanům 3,4) Bůh musí nakonec mít navrch. Nechť lidé dají pozor, když si myslí, že mohou zpochybňovat to, co řekl a učinil ten jediný pravdivý, ten jediný moudrý a všemohoucí Bůh.

Kapitola 32

V úvodních notách této písně je něco neobvykle krásného. Srdci to dává nejsladší pokoj, když ví, že jakkoli člověk, ba i Boží lid, mohou chybit a přijít do zkázy, přece máme co činit s Tím, který zůstává věrný a nemůže zapřít sám Sebe, jehož cesty jsou absolutně dokonalé, a který, když nepřítel udělal, co jen mohl, a přivedl své zlovolné úmysly k vrcholu, oslaví sám Sebe a přivodí všeobecnou a věčně trvající blaženost.

Musí sice vykonat soud nad lidskými cestami. Je nucen vzít hůl kázně a užít ji, někdy s hroznou přísností, na Svůj vlastní lid. Je dokonale netolerantní ke zlu u těch, kteří nesou Jeho svaté jméno. To vše vychází najevo se zvláštní vážností v písni, kterou máme před sebou. Cesty Izraele jsou ukázány a je s nimi jednáno bez ohledů; ničemu není dovoleno projít; vše je ukázáno se svatou přesností a věrností. Tak čteme: „Ale pokolení převrácené a zavilé zpronevěřilo se jemu mrzkostí vlastní svou, jaká vzdálena jest od synů jeho. Tím-li jste se odplacovati měli Hospodinu, lide bláznivý a nemoudrý? Zdali on není otec tvůj, který tě sobě dobyl? On učinil tebe a utvrdil tě.“ (5. Mojžíšova 32,5-6)

Zde máme v této písni první tón výčitky. Ale sotvaže padla v sluch, už je následována velmi vzácným výlevem svědectví o dobrotivosti, laskavosti, věrnosti a věčném milosrdenství Hospodina, Boha Izraele, Nejvyššího (Elion) vší země. „Rozpomeň se na dny staré, považte let každého věku; vzeptej se otce svého, a oznámí tobě, starců svých, a povědí tobě. Když dědictví rozděloval Nejvyšší národům, když rozsadil syny Adamovy, rozměřil meze národům vedle počtu synů Izraelských.“ (5. Mojžíšova 32,7-8)

Jaká slavná skutečnost se zde odkrývá našim zrakům! Skutečnost, které je jen málo rozuměno nebo která je málo brána na zřetel národy země. Jak málo lidé zvažují to, že v originálním stanovení velkých národních hranic měl Nejvyšší přímý vztah k „synům Izraelským“! A přece tomu tak bylo a čtenář by se měl snažit uchopit tuto velkou a velmi zajímavou skutečnost. Když se díváme na zeměpis a na dějiny z Božího hlediska, shledáme, že Kanán a símě Jákobovo jsou Božím středem. Ano Kanán, malý proužek země, ležící podél východního pobřeží Středozemního moře, o rozloze jedenácti tisíc čtverečných mil (asi třetina rozlohy Irska), je středem Božího zeměpisu; a dvanáct pokolení Izraele je ústředním předmětem Božího dějepisu. Jak málo na to mysleli zeměpisci a historici! Popisovali země a psali historii národů, které podle lidských myšlenek svým zeměpisným rozsahem a politickou důležitostí daleko předčí Palestinu a její lid, ale které v Božím ocenění nejsou nic ve srovnání s tím malým proužkem země, který On ráčí nazývat Svým vlastním a který On podle Svého pevného úmyslu chce dát v dědictví semeni Abrahama, Svého přítele.^²⁴

Kapitola 32

Nemůžeme se pokoušet prodlévat u této velmi důležité skutečnosti, ale chtěli bychom prosit čtenáře, aby jí věnoval své vážné úvahy. Shledá, že je plně rozvinuta a pozoruhodně ilustrována v prorockých písmech Starého i Nového zákona. „Nebo díl Hospodinův jest lid jeho, Jákob provazec dědictví jeho. Nalezl jej v zemi pusté, a na poušti veliké a hrozné; vůkol vedl jej, vyučil jej, a ostříhal ho, jako zřítelnice oka svého. Jako orlice ponouká orličátek svých, sedí na mladých svých, roztahuje křídla svá, bere je a nosí je na křídlách svých: Tak Hospodin sám vedl jej, a nebylo s ním boha cizozemců. Zprovodil jej na vysoká místa země, aby jedl úrody polní, a učinil, aby sál med ze skály a olej z kamene přetvrdého, máslo od krav a mléko od ovcí, s nejtučnějšími beránky a skopci z Bázan a kozly, s jádrem zrn pšeničných, a červené víno výborné aby pil. (5. Mojžíšova 32,9-14)

Kapitola 32

Je třeba říkat, že první použití toho všeho je na Izrael? Církev se bezpochyby může z toho učit a mít z toho užitek; ale používat to na Církev by znamenalo dvojí chybu, a to chybu velmi závažnou. Neznamenalo by to nic menšího, než snížit Církev z nebeské úrovně na zemskou; a zcela neoprávněné zasahování do místa a podílu určeného Izraeli Bohem. Právem se můžeme ptát, co má Boží Církev, Kristovo tělo, společného s umístěním národů země? Vůbec nic. Církev je podle Božích myšlenek na zemi cizincem. Její podíl, její naděje, její domov, její dědictví, její všechno je nebeské. V běhu historie tohoto světa by se nic nestalo, kdyby ten nikdy neslyšel o Církvi. Její povolání, její chození, její úděl, celý její charakter a běh, její zásady a morálka jsou, anebo mají být, nebeské. Církev nemá nic společného s politikou tohoto světa. Její občanství je v nebi, odkud čeká Spasitele (Fil. 3,20-21). Ukazuje se jako nevěrná svému Pánu, nevěrná svému povolání, nevěrná svým zásadám v té míře, jak se míchá do záležitostí národů. Její vysoká a svatá výsada je být spojená a mravně ztotožněná se zavrženým, ukřižovaným, vzkříšeným a oslaveným Kristem. Nemá s přítomným systémem věcí nebo s během historie tohoto světa společného nic více, než její oslavená Hlava v nebesích. „Ze světa nejsou,“ říká Pán, „ jako i já nejsem ze světa.“ (Jan 17,16)

To je rozhodující. Vyznačuje to naši cestu velmi přesným a určitým způsobem. „Jaký jest on, takoví i my jsme na tomto světě.“ (1. Jana 4,17) V tom je obsažena dvojí pravda, totiž naše dokonalé přijetí u Boha a naše úplné oddělení od světa. Jsme ve světě, ale nejsme z něho. Musíme jím procházet jako poutníci a cizinci, vyhlížejíce příchod našeho Pána, zjevení jasné a jitřní hvězdy. Není naší věcí míchat se do správních nebo politických záležitostí. Jsme povoláni a napomínáni, abychom byli poslušni mocí, které jsou, abychom se modlili za všechny v postavení autority, abychom platili daně a abychom nikomu nic nedlužili. Máme být „bez úhony a upřímí synové Boží, bez obvinění uprostřed národu zlého a převráceného. Mezi kterýmižto sviťte jako světla na světě, slovo života zachovávajíce“ (Fil. 2,15.16).

Kapitola 32

Z toho všeho si můžeme uvědomit, jak nesmírnou praktickou důležitost má „správně rozdělovat slovo pravdy“ (2. Tim. 2,15). Máme jen malou představu o tom, jaká křivda se děje Boží pravdě a duším Jeho lidu, když se směšuje Izrael s Církví, zemské s nebeským. Brání to všemu pokroku v poznání Písma a maří to nedotčenost křesťanského chození a svědectví. To se může jevit jako silné tvrzení. Ale viděli jsme pravdu toho nesčíslněkrát bolestně doloženou příklady. Cítíme, že nemůžeme ani dost naléhavě vést čtenářovu pozornost k tomuto předmětu. V průběhu našeho studia pěti Mojžíšových knih jsme se o tom zmiňovali více než jednou, a proto o tom zde dále nebudeme mluvit, ale budeme pokračovat v naší kapitole.

V 15. verši přicházíme ke zcela jinému ladění v Mojžíšově písni. Až k tomuto bodu jsme před sebou měli Boha a Jeho jednání, Jeho úmysly, Jeho rady, Jeho myšlenky, Jeho milující zájem o Jeho izraelský lid, Jeho něžné a milostivé jednání s nimi. To vše je plné hlubokého, bohatého požehnání. Není a nemůže tu být žádná závada. Když máme před sebou Boha a Jeho cesty, není tu žádná překážka pro radost srdce. Vše je dokonalé – absolutní, božská dokonalost, a když u toho prodléváme, jsme naplněni obdivem, láskou a chválou.

Ale je tu lidská stránka. A zde, žel, je všechno selhání a zklamání. Tak v 15. verši naší kapitoly čteme: „Tak Izrael ztučněv, zpychl;“ – Jak obsažný a napovídající výrok! Jak živě předkládá ve své stručnosti mravní historii Izraele! – „vytyl jsi a ztloustl, tukem jsi obrostl; i opustil Boha stvořitele svého, a zlehčil sobě Boha spasení svého. K horlení popudili ho cizími bohy, ohavnostmi zdráždili jej. Obětovali ďáblům, ne Bohu, bohům, jichž neznali, novým, kteří z blízka přišli, jichžto se nic nestrašili otcové vaši. Na skálu, která zplodila tě, zapomenul jsi; zapomněl jsi na Boha silného, stvořitele svého.“ (5. Mojžíšova 32,15-18)

V tom všem je vážná řeč pro pisatele i čtenáře. Každý z nás jsme v nebezpečí, že vstoupíme na mravní cestu vyznačenou právě citovanými slovy. Obklopeni na všech stranách bohatými a rozmanitými Božími milosrdenstvími, jsme nakloněni použít je k tomu, abychom živili ducha sebeuspokojení. Užíváme dary, abychom vyloučili Dárce. Slovem, i my jako Izrael tučníme a stáváme se vzpurnými. Zapomínáme na Boha. Ztrácíme ten milý a vzácný pocit o Jeho přítomnosti a o Jeho dokonalé postačitelnosti a obracíme se k jiným předmětům, jak to Izrael činil s falešnými bohy. Jak často zapomínáme na Skálu, která nás zplodila, na Boha, který nás zformoval, na Pána, který nás vykoupil! A to vše je u nás mnohem více neomluvitelné, poněvadž naše výsady jsou vyšší než jejich. Jsme přivedeni do vztahu a postavení, o kterém Izrael nevěděl vůbec nic. Naše výsady a požehnání jsou nejvyššího řádu. Naší výsadou je mít společenství s Otcem a s Jeho Synem Ježíšem Kristem. Jsme předměty té dokonalé lásky, která se nezastavila, dokud nás neuvedla do postavení, ve kterém o nás může být řečeno: „Jaký jest on, takoví i my jsme na tomto světě.“ (1. Jana 4,17) Nic nemůže předčít blaženost toho. Ani Boží láska nemohla jít dále než k tomu. Nejenže Boží láska nám byla zjevena v daru a smrti Jeho jednorozeného a milovaného Syna a v tom, že nám byl dán Jeho Duch, ale u nás to bylo učiněno dokonalým tím, že jsme byli uvedeni do stejného postavení, jako zaujímá náš Pán.

Kapitola 32

To vše je dokonale nádherné. Přesahuje to poznání. A přece, jak jsme nakloněni k tomu, abychom zapomínali na Toho, který nás tak miloval a požehnal nám! Jak často v duchu svých myšlenek a v náklonnostech svých srdcí sklouzáváme od Něho pryč! Není to jen otázka toho, co udělala vyznávající církev jako celek, ale mnohem hlubší, bližší a ostřejší otázka je, co je stále nakloněno dělat naše zlé srdce. Jsme schopni zapomenout na Boha a obrátit se k jiným předmětům, ke své vlastní ztrátě a k Jeho zneuctění.

Chtěli bychom vědět, co Boží srdce ohledně toho všeho cítí? Chtěli bychom si utvořit správný pojem o tom, jak On to pociťuje? Slyšme vroucí slova, adresovaná Jeho bloudícímu lidu Izraeli, úchvatné tóny Mojžíšovy písně. Kéž máme milost slyšet je správně a mít z nich hluboký užitek!

„To když viděl Hospodin, popudil se hněvem proti synům a dcerám svým, a řekl: Skryji před nimi tvář svou, podívám se posledním věcem jejich;“ – běda, běda, skutečně žalostné skončení – „nebo národ převrácený jest, synové, v nichž není žádné víry. Oni jsou mne popudili k horlení skrze to, co není Bůh silný, rozhněvali mne svými marnostmi. I já popudím jich k závisti skrze ty, kteří nejsou lid, skrze národ bláznivý k hněvu jich popudím. Nebo oheň zapálen jest v prchlivosti mé, a hořeti bude až do nejhlubšího pekla, a sžíře zemi i úrody její, a zapálí základy hor. Shromáždím na ně zlé věci, střely své vystřílím na ně. Hladem usvadnou a neduhy palčivými a nakažením morním přehořkým žráni budou, také zuby šelem pošlu na ně s jedem hadů zemských. Meč uvede sirobu vně a v pokojích bude strach, tak na mládenci jako panně, dítěti prsí požívajícím i muži šedivém.“ (5. Mojžíšova 32,19-25)

Zde máme velmi vážné vypsání o Božím jednání s Jeho lidem ve vládě – záznam výborně vystihující hrozivě velkou pravdu z Epištoly Židům 10,31: „Hrozné jest upadnouti v ruce Boha živého.“ Historie Izraele v minulosti, jeho stav v přítomné době a čím ještě mají projít v budoucnosti, to vše velmi důrazným způsobem směřuje k dokázání toho, že „Bůh náš jest oheň spalující“ (Židům 12,29). Žádný národ na tváři země nebyl nikdy povolán, aby prošel tak přísnou kázní jako izraelský národ. Jak jim to Pán připomíná těmi hluboce vážnými slovy: „Toliko vás samy poznal jsem ze všeliké rodiny země, protož trestati vás budu ze všech nepravostí vašich.“ (Amos 3,2) Žádný jiný národ nebyl povolán, aby zaujímal tak vysoce výsadní místo skutečného vztahu k Hospodinu. Tato hodnost byla vyhrazena jednomu národu; ale právě ta hodnost byla základem velmi vážné odpovědnosti. Jestliže byli nazváni Jeho lidem, byli odpovědni chovat se způsobem hodným takového obdivuhodného postavení, anebo muset podstoupit nejtěžší kázeň, která kdy byla zakoušena nějakým národem pod sluncem. Lidé o tom mohou mít své myšlenky, mohou vyslovovat otázky všeho druhu ohledně mravního souladu dobročinné Bytosti, jednající podle slov ukázaných ve verších 22-25 naší kapitoly. Ale všechny takové otázky a rozumování se musí dříve nebo později ukázat jako naprosto pošetilé. Je zcela neužitečné pro člověka, aby mluvil proti vážnému jednání Boží vlády nebo proti hrozné přísnosti kázně, vykonávané vůči vyvolenému Božímu lidu. Jak mnohem moudřejší a lepší a bezpečnější je nechat se varovat skutečnostmi z historie Izraele, a tak utéci budoucímu hněvu a uchopit věčný život a plné spasení, zjevené ve vzácném Božím evangeliu!

Kapitola 32

A potom ohledně toho, jak by křesťané měli upotřebit záznam o Božím jednání s Jeho pozemským lidem, je to naše povinnost obrátit ho v nejužitečnější vyprávění tím, že se z něho naučíme naléhavé potřebě pokorně, bděle a věrně chodit v našem vysokém a svatém postavení. Je pravda, že vlastníme věčný život, jsme privilegovanými předměty té nádherné milosti, která vládne skrze spravedlnost k věčnému životu skrze Ježíše Krista, našeho Pána. Jsme údy Kristova těla, chrámem Ducha Svatého a jsme dědici věčné slávy. Ale dává to vše nějaké oprávnění k zanedbávání varujícího hlasu, kterým mluví historie Izraele našemu sluchu? Máme my, protože máme nesrovnatelně vyšší výsady, chodit bezstarostně a opovrhovat zdravými napomenutími, která dává historie Izraele? Bůh nás před tím ochraňuj! Nikoli, my jsme povinni vážně dbát věcí, které Duch Svatý napsal pro naše naučení. Čím vyšší jsou naše výsady, čím bohatší jsou naše požehnání, čím bližší je náš vztah, tím více se nám náleží – tím vážněji jsme povinni být věrnými a snažit se ve všech věcech chovat se takovým způsobem, abychom se dobře líbili Tomu, jenž nás povolal v to nejvyšší a nejpožehnanější místo, které Jeho dokonalá láska mohla dát. Kéž nám Pán ve Své velké dobrotivosti dá, abychom v pravé rozhodnosti srdce zvažovali tyto věci v Jeho svaté přítomnosti a vážně se snažili sloužit Mu s uctivostí a zbožnou bázní!

Ale musíme pokročit s naší kapitolou.

U verše 26 máme bod hlubokého významu ve spojení s historií Božího konání s Izraelem: „Ano řekl bych: Rozptýlím je po koutech, rozkáži přestati mezi lidmi paměti jejich.“ A proč to neučinil? Odpověď na tuto otázku představuje pravdu nekonečné ceny a důležitosti pro Izrael – pravdu, která leží u samého základu všech jejich budoucích požehnání. Pokud se jich samých týkalo, bezpochyby si zasloužili, aby jejich památka byla vyhlazena z prostřed národů. Ale Bůh má o nich Své vlastní myšlenky a rady a úmysly. A nejen to, On ví i o myšlenkách a jednání národů ve vztahu k Jeho lidu. To vyplývá se zvláštní silou a krásou z 27. verše. Sklání se, aby nám podal Své důvody pro nevyhlazení každé stopy hříšného a vzpurného lidu – a ach, jaký dojemný důvod to je! „Bych se pýchy nepřítele neobával, aby spatříce to nepřátelé jejich, neřekli: Ruka naše nepřemožená byla, neučinil jest Hospodin ničeho z těch věcí.“ (5. Mojžíšova 32,26-27)

Kapitola 32

Může být něco dojemnějšího než milost, která dýchá z těchto slov? Bůh nechce dovolit, aby se jejich nepřátelé chovali k Jeho ubohému, bloudícímu lidu nesprávně. Chce je užít jako hůl kázně, ale ve chvíli, kdy se pokusí ve svém hořkém nepřátelství přestupovat svou určenou míru, rozláme tu hůl na kusy a ukáže všem, že On sám jedná se Svým milovaným, byť bloudícím lidem, a to pro jeho konečné požehnání a Svoji slávu.

Tato pravda má nevýslovnou vzácnost. Hospodinovým pevným úmyslem je učit všechny národy země, že Izrael má zvláštní místo v Jeho srdci a předem určené místo prvotnosti na zemi. To je nade všechnu pochybnost. Stránky proroků poskytují o této věci velké množství zcela nevyvratitelných svědectví. Jestliže národy zapomenou nebo se stavějí proti, pak tím hůře pro ně. Je zcela marné, aby se pokoušely stavět se proti Božímu úmyslu, neboť mohou být ujištěny o tom, že Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův zmaří každý plán vytvořený proti lidu, který On vyvolil. Lidé ve své pýše a pošetilosti mohou myslet, že jejich ruka se vyvýšila, ale budou se muset naučit, že Boží ruka je vždy vyšší.

Místo však nepřipouští, abychom se zdržovali u tohoto hluboce zajímavého předmětu. Musíme ponechat čtenářovi, aby ho ve světle Svatého písma sledoval dále. Shledá, že to je velmi užitečné a osvěžující studium. Velmi rádi bychom ho provázeli vzácnými stránkami prorockých písem, ale teď zrovna se musíme omezit na tu nádhernou píseň. Ta je sama o sobě pozoruhodným výtahem celého učení o té věci – krátkou, ale obsažnou a působivou historií Božích cest s Izraelem a Izraelových cest s Bohem od začátku až do konce – historií, výrazně znázorňující velké zásady milosti, zákona, vlády a slávy.

V 29. verši máme dojemnou výzvu: „Ó by moudří byli, rozuměli by tomu, prohlédali by na poslední věci své. Jak by jich jeden honiti mohl tisíc, a dva pryč zahnati deset tisíců? Jediné že Skála jejich prodala je, a Hospodin vydal je. Nebo Skála naše není jako skála jejich, což nepřátelé naši sami souditi mohou.“ Je a může být jen jedna Skála, velebeno buď navěky Jeho slavné jméno! – „Nebo z kmene Sodomského kmen jejich, a z réví Gomorských hroznové jejich, hroznové jedovatí, zrní hořkosti plné. Jed draků víno jejich, a jed lítý nejjedovatějšího hada.“ (5. Mojžíšova 32,29-33)

Kapitola 32

Jak hrozný obraz mravního stavu lidí, vykreslený mistrovskou rukou! Takové je Boží ocenění skutečného stavu všech, jejichž skála nebyla jako Skála Izraele. Ale přijde den odplaty. V dlouhém a shovívavém milosrdenství je odkládán, ale přijde tak jistě, jako je Bůh na trůnu v nebi. Přichází den, kdy všechny ty národy, které jednaly s Izraelem pyšně, se budou muset zodpovídat u soudu Syna člověka za své jednání, vyslechnout Jeho vážný rozsudek a snášet nezmírněný hněv.

„Zdaliž to není schováno u mne? Zapečetěno v pokladnicích mých? Má jest pomsta a odplata, časem svým klesne noha jejich, nebo blízko jest den zahynutí jejich, a budoucí věci zlé rychle připadnou na ně. Souditi zajisté bude Hospodin lid svůj, a nad služebníky svými lítost míti bude, když uzří, že odešla síla, a že jakož zajatý tak i zanechaný s nic býti nemůže.“ (5. Mojžíšova 32,34-36) Vzácná milost pro Izraele v budoucnosti – a nyní pro každého i pro všechny, kdo cítí a přiznávají svou potřebu!

„I dí: Kde jsou bohové jejich, skála, v níž naději měli? Z jejichžto obětí tuk jídali a víno z obětí jejich mokrých píjeli? Nechať vstanou a spomohou vám, nechť vám skrejší jest skála ta. Pohleďte již aspoň, že já jsem, já jsem sám, a že není Boha kromě mne. Já mohu usmrtiti i obživiti, já raniti i uzdraviti,“ – zranit v hněvu ve Své vládě a uzdravit v odpouštějící milosti; všechna čest buď Jeho velkému a svatému jménu po věčné věky! – „a není žádného, kdo by vytrhl z ruky mé. Nebo já pozdvihám k nebi ruky své, a pravím: Živ jsem já na věky.“ – Sláva buď Bohu na výsostech! Nechť všechny stvořené rozumné bytosti zbožně obdivují Jeho nesrovnatelné jméno! – „Jakž nabrousím ostří meče svého, a uchopí soud ruka má,“ – což zcela jistě udělá – „učiním pomstu nad nepřáteli svými, a těm, jenž v nenávisti mne měli, odplatím.“ – hrozná věta pro všechny, jichž se to může týkat – pro všechny, kdo nenávidí Boha – pro všechny, kdo milují rozkoše více nežli Boha! – „Opojím střely své krví, a meč můj sžere maso, a to krví raněných a zajatých, jakž jen začnu pomsty uvoditi na nepřátele.“ (5. Mojžíšova 32,37-42)

Kapitola 32

Zde se dostáváme ke konci vážného záznamu o soudu, hněvu a pomstě, tak krátce představených v této Mojžíšově písni, ale tak široce rozvedených v prorockých písmech. Čtenář se s velkým zájmem a užitkem může obrátit k Ezechielovi 38 a 39, kde máme soud nad Gogem a Magogem, velkým severním nepřítelem, který na konci povstane proti izraelské zemi, a tam ho potká potupný pád a naprostá zkáza.

Může se rovněž obrátit k 3. kapitole Joele, která začíná slovy balzámu a útěchy pro Izraele v budoucnosti. „Nebo aj, v těch dnech a v ten čas, když zase přivedu zajatý lid Judský a Jeruzalémský, shromáždím také všecky národy, a svedu je do údolí Jozafat, abych se tam soudil s nimi o lid svůj a dědictví své, Izraele, jejž rozptýlili mezi pohany, a zemi mou rozdělili.“ (Joel 3,1-2) Tak uvidí, jak dokonale jsou hlasy proroků v souhlasu s Mojžíšovou písní; a jak plně, jak jasně a jak nevyvratitelně Duch Svatý v obojím ukazuje a staví tu velkou pravdu o budoucí obnově, nadřazenosti a slávě Izraele.

A potom, jak vskutku rozkošná je závěrečná melodie naší písně! Všechny nepřátelské národy jsou souzeny, ať se na jevišti objevují v jakémkoli způsobu nebo pod jakýmkoli názvem, ať je to Gog a Magog, Assyrský nebo král severu – všichni nepřátelé Izraele budou zahanbeni a určeni k věčné zkáze, a potom v sluch zaznějí tato milá slova: „VESELTE SE, POHANÉ, S LIDEM JEHO, NEBOŤ POMSTÍ KRVE SLUŽEBNÍKŮ SVÝCH A UVEDE POMSTU NA NEPŘÁTELE SVÉ, A OČISTÍ ZEMI SVOU A LID SVŮJ.“ (5. Mojžíšova 32,43)

Kapitola 32

Zde končí ta obdivuhodná píseň, jeden z nejkrásnějších, nejplnějších a nejpůsobivějších proslovů v celé Boží knize. Začíná a končí Bohem a zahrnuje ve svém obsažném rozsahu historii Jeho pozemského lidu Izraele, minulou, přítomnou i budoucí. Ukazuje spořádání národů v přímém vztahu k Božímu úmyslu, pokud jde o Abrahamovo símě. Zjevuje konečný soud nad všemi těmi národy, které jednaly nebo budou jednat proti vyvolenému semeni. A potom, když Izrael bude plně obnoven a pod požehnáním podle smlouvy učiněné s jeho otci, jsou zachráněné národy vyzvány, aby se radovaly s ním.

Jak slavné je to vše! Jaký nádherný okruh pravd je představen vidění našich duší ve třicáté druhé kapitole 5. Mojžíšovy knihy! Pravdivě může být řečeno: „Bůh je ta Skála, jeho dílo je dokonalé!“ Zde může srdce odpočinout ve svatém klidu, ať přijde co přijde. Vše se v ruce člověka může rozpadnout na kusy. Vše, co je pouze lidské, může a musí vyústit v beznadějné ztroskotání a zkázu. Ale „ta Skála“ bude stát věčně a každé „dílo“ Boží ruky bude zářit ve věčné dokonalosti k Boží slávě a k dokonalému požehnání Jeho lidu.

Taková tedy je Mojžíšova píseň; taková je její oblast, dosah a použití. Rozumějícímu čtenáři není třeba říkat, že Boží Církev, tělo Krista, tajemství, jehož byl požehnaný apoštol Pavel učiněn služebníkem, v této písni nemá místo. Když Mojžíš psal tuto píseň, tajemství Církve leželo skryto v lůnu Boha. Jestliže toto nevidíme, jsme zcela neschopní vykládat Svaté písmo nebo mu byť jen rozumět. Prosté mysli, vyučované výlučně Písmem, to je tak jasné jako sluneční paprsek, že Mojžíšova píseň má za svůj obsah Boží vládu ve spojení s Izraelem a národy; její oblast je země; jejím středem je země Kanán.

„I přišel Mojžíš, a mluvil všecka slova písně této v uši lidu, on a Jozue, syn Nun. A když dokonal Mojžíš mluvení všech slov těch ke všemu množství Izraelskému, řekl jim: Přiložte srdce svá ke všechněm slovům, která já dnes osvědčuji vám, a přikažte to synům svým, aby ostříhali všech slov zákona tohoto, a činili je. Nebo není daremné slovo, abyste jím pohrdnouti měli, ale jest život váš; a v slovu tom prodlíte dnů svých na zemi, kterou abyste dědičně obdrželi, půjdete přes Jordán.“ (5. Mojžíšova 32,44-47)

Tak od začátku až do konce, v každém oddílu této drahé 5. Mojžíšovy knihy, nalézáme Mojžíše, toho milovaného a velice poctěného Božího služebníka, jak důrazně vkládá na lid tu vážnou povinnost úplné, naprosté, srdečné poslušnosti Božího slova. V tom spočívá vzácné tajemství života, pokoje, pokroku, prosperity – všeho. Neměli dělat nic jiného než poslouchat. Požehnaná činnost! Šťastná, svatá povinnost! Kéž by taková poslušnost, drahý čtenáři, byla naším podílem v těchto dnech boje a zmatku, ve kterých tak hrozně vládne lidská vůle. Svět a takzvaná církev společně s ohromující rychlostí běží po temné cestě svévole – cestě, která musí končit v černotě tmy provždy. Mějme to na paměti a vážně se snažme jít po úzké cestě prosté poslušnosti všech vzácných přikázání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Tak budou naše srdce udržována ve sladkém pokoji. A i když se lidem tohoto světa i vyznávajícím křesťanům zdáme být podivní a úzkoprsí, neodklánějme se ani o vlas od cesty, vyznačené Božím slovem. Kéž slovo Krista v nás bohatě přebývá a Kristův pokoj vládne v našich srdcích až do konce.

Je velmi pozoruhodné, a vskutku velmi působivé, když shledáváme, že naše kapitola končí další zmínkou o Hospodinově jednání ve vládě s Jeho milovaným služebníkem Mojžíšem: „Téhož dne“ – právě v ten den, kdy pronesl píseň v uši lidu – „mluvil Hospodin k Mojžíšovi, řka: Vstup na horu tuto Abarim, na vrch Nébo, která jest v zemi Moábské naproti Jerichu, a spatř zemi Kananejskou, kterou já dávám synům Izraelským právem dědičným. A umřeš na vrchu, na který vejdeš, a připojen budeš k lidu svému, jako umřel Aron, bratr tvůj, na hoře řečené Hor, a připojen jest k lidu svému. Nebo jste zhřešili proti mně uprostřed synů Izraelských, při vodách odpírání v Kádes, na poušti Tsin, proto že jste neposvětili mne uprostřed synů Izraelských. Před sebou zajisté uzříš zemi tu, ale tam nevejdeš do země té, kterou dávám synům Izraelským.“ (5. Mojžíšova 32,48-52)

Kapitola 32

Jak vážná a duši podmaňující je Boží vláda! Jistě by měla vést srdce, aby se chvělo při pouhém pomyšlení na neposlušnost. Jestliže takový vynikající služebník jako Mojžíš byl souzen proto, že nerozvážně promluvil svými rty, jaký bude konec těch, kteří den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem a rok za rokem žijí ve vědomém a navyklém zanedbávání těch nejjasnějších Božích přikázání a ve svévolném zavrhování Jeho autority!

Ach, kéž by tu byla pokorná mysl, zlomené a potřené srdce! To je to, co Bůh hledá a v čem má zalíbení. U takového člověka může učinit svůj požehnaný příbytek (Izaiáš 57,15). „Však na toho patřím, kdo jest chudý a zkroušeného ducha, a třese se před slovem mým.“ (Izaiáš 66,2) Kéž Bůh ve Své nekonečné dobrotivosti pro Ježíše Krista daruje více tohoto milého ducha každému ze Svých milovaných dětí!

Kapitola 32