5. Mojžíšova 31

ojžíšovo srdce stále prodlévá s hlubokou něžností a laskavou péčí u shromáždění. Zdá se, jako kdyby se nikdy nemohl unavit vléváním svých vážných napomenutí do jejich uší. Cítil jejich potřebu, viděl dopředu jejich nebezpečí a jako pravý a věrný pastýř se snažil se vší hlubokou a něžnou láskou svého širokého, milujícího srdce připravit je pro to, co bylo před nimi. Nikdo nemůže číst jeho závěrečná slova, aniž by nebyl dotčen jejich zvláštním vážným tónem. Připomínají nám Pavlova dojemná slova na rozloučenou ke starším z Efezu. Oba tito milovaní a vážení služebníci si velmi živým způsobem uvědomovali vážnost svého vlastního postavení i postavení těch, ke kterým se obraceli. Cítili neobvyklou závažnost věcí, o které se jednalo, a naléhavou potřebu velmi věrného jednání se srdcem a se svědomím. To vysvětluje to, co my snad nazveme hroznou vážností jejich napomenutí. Všichni, kdo si skutečně uvědomují situaci a úděl Božího lidu v tomto světě, musejí být vážní! Pravý význam těchto věcí, jejich porozumění v Boží přítomnosti musí nutně dodat svatou vážnost charakteru a zvláštní pronikavost a sílu svědectví.

„Přišed tedy Mojžíš, mluvil slova ta ke všemu Izraelovi, a řekl jim: Ve stu a ve dvaceti letech jsem dnes, nemohu již více vycházeti a vcházeti, a také řekl Hospodin ke mně: Nepřejdeš Jordánu tohoto.“ (5. Mojžíšova 31,1-2) Jak velmi dojímavá je tato narážka na jeho vysoký věk a tato nová a konečná zmínka o slavnostně vážném Božím jednání ve vládě s ním osobně! Přímý a zjevný účel obou byl dodat účinnosti jeho volání k srdcím a svědomím lidu, posílit mravní páku, kterou se tento milovaný a poctěný Boží služebník snažil pohnout je směrem k prosté poslušnosti. Jestliže ukazuje na své šedivé vlasy anebo na svatou kázeň, vykonávanou vůči sobě, zcela jistě to není proto, aby před ně přivedl sebe, své okolnosti nebo pocity, ale prostě aby se každým možným způsobem dotkl nejhlubších zdrojů jejich mravní bytosti.

Kapitola 31

„Hospodin, Bůh tvůj předcházející tebe, vyhladí ty národy od tváři tvé, a ty dědičně je opanuješ, a Jozue tento půjde před tebou, jakož řekl Hospodin. I učiní Hospodin jim, jako učinil Seonovi a Ogovi, králům Amorejským a zemi jejich, které vyhladil. Proto když je dá Hospodin vám, tedy učiníte jim vedle každého přikázání, které jsem přikázal vám.“ (5. Mojžíšova 31,3-5) Ani slovo reptání nebo stěžování kvůli sobě samému. Ani nejslabší stín závisti nebo žárlivosti v jeho zmínce o tom, jenž měl zaujmout jeho místo. Ani nejvzdálenější přiblížení se k něčemu takovému. Každá sobecká úvaha je pohlcena tím jedním velkým předmětem povzbuzování srdcí lidu, aby vstoupil pevným krokem na cestu poslušnosti, která byla tehdy, je nyní a vždy musí být cestou vítězství, cestou požehnání, cestou pokoje.

„Buďte silní a zmužile se mějte, nebojte se, ani se lekejte tváři jejich, neboť Hospodin Bůh tvůj, on jde s tebou, neopustí a nezanechá tebe.“ (5. Mojžíšova 31,6) Jaká vzácná, duši povzbuzující slova to jsou, milovaný křesťanský čtenáři! Jak výtečně směřující k povznesení srdce nad každý zmalomyslňující vliv! Požehnané vědomí přítomnosti Pána s námi a vzpomínka na Jeho milostivé cesty s námi v minulých dnech se musí vždy ukázat jako pravé tajemství síly v pohybu kupředu. Táž mocná ruka, která před nimi porazila Seona a Oga, si může poddat všechny krále Kanánu. Amorejští byli stejně hrozní jako Kananejští. Hospodin byl více než dostatečný pro ně pro všechny. „Bože, ušima svýma slýchali jsme, a otcové naši vypravovali nám o skutcích, které jsi činíval za dnů jejich, za dnů starodávních. Tys sám rukou svou vyhnal pohany, a vštípil jsi je; potřel jsi lidi, a je jsi rozplodil.“ (Žalm 41,2-3)

Kapitola 31

Jen pomysli na Boha, vyhánějícího lidi Svou vlastní rukou! Jaká odpověď na argumenty a těžkosti chorobné sentimentality! Jak velmi mělké a bloudící jsou myšlenky některých ve vztahu k Božím cestám ve vládě! Jak uboze jednostranné jsou jejich názory na Jeho charakter a jednání! Jak dokonale protismyslné je pokoušet se měřit Boha standardem lidského soudu a citu! Je velmi zřejmé, že Mojžíš neměl ani trochu soucitu s takovými city, když se obracel ke shromáždění Izraele s nádherným napomenutím, citovaným výše. Věděl něco o tíži a vážnosti Boží vlády, také něco o blaženosti mít Ho jako štít v den boje, jako útočiště a zdroj pomoci v každé hodině nebezpečí a potřeby.

Slyšme jeho povzbudivá slova, určená muži, jenž měl nastoupit po něm: „Tehdy povolal Mojžíš Jozue a řekl jemu před očima všeho Izraele: Budiž silný a zmužile se měj, nebo ty vejdeš s lidem tímto do země, kterou s přísahou zaslíbil Hospodin otcům jejich, že ji dá jim, a ty ji rozdělíš jim v dědictví. Hospodin pak předcházející tě, on bude s tebou, neopustí tě, aniž tě zanechá; neboj se, ani se strachuj.“ (5. Mojžíšova 31,7-8)

Jozue potřeboval zvláštní slovo pro sebe jako ten, kdo byl povolán, aby zaujal přední a velmi vynikající místo ve shromáždění. Ale slovo k němu zahrnuje tu samou vzácnou pravdu, jako slovo adresované celému shromáždění. Je ujišťován o Boží přítomnosti a moci, která bude s ním. To je dosti pro každého, pro všechny; pro Jozue stejně jako pro toho nejnepatrnějšího člena shromáždění. Ano, čtenáři, a je to dosti i pro tebe, ať jsi kdokoli, anebo ať je tvá sféra činnosti jakákoli. Ani v nejmenším nezáleží na tom, jaké těžkosti nebo nebezpečí snad leží před námi. Náš Bůh je bohatě dostačující pro vše. Když jen máme pocit o přítomnosti Pána s námi a autoritu Jeho Slova pro dílo, které konáme, můžeme se pohybovat kupředu s radostnou důvěrou přes deset tisíc těžkostí a nepřátelských vlivů.

„I napsal Mojžíš zákon tento a dal jej kněžím, synům Lévi, kteří nosili truhlu smlouvy Hospodinovy, a všechněm starším Izraelským. A přikázal jim Mojžíš, řka: Každého léta sedmého, v jistý čas léta odpuštění, v svátek stanů, když přijde všecken Izrael a postaví se před Hospodinem Bohem tvým na místě, které by vyvolil, čísti budeš zákon tento přede vším Izraelem v uších jejich, shromáždě lid, muže i ženy i děti, i příchozí své, kteří jsou v branách tvých, aby slyšíce, učili se a báli se Hospodina Boha vašeho, a hleděli činiti všecka slova zákona tohoto. Synové také jejich, kteří ještě toho nepoznali, ať slyší a učí se báti Hospodina Boha vašeho po všecky dny, v nichž živi budete na zemi, do níž, přejdouce Jordán, vejdete, abyste ji dědičně obdrželi.“ (5. Mojžíšova 31,9-13)

Kapitola 31

Dvě věci v předcházejícím oddílu si žádají naši zvláštní pozornost. Předně skutečnost, že Hospodin přikládal velmi vážnou důležitost veřejnému shromáždění Svého lidu za účelem slyšení Jeho slova. „Všecken Izrael“ – „muži, ženy i děti“ – s cizincem, který uvrhl svůj úděl mezi ně, těm všem bylo přikázáno, aby se shromáždili ke slyšení předčítání z knihy zákona Božího, aby se všichni učili Jeho svaté vůli a své povinnosti. Každý člen shromáždění, od nejstaršího k nejmladšímu, měl být přiveden do přímého kontaktu s Hospodinovou zjevenou vůlí, aby každý znal svou vážnou odpovědnost.

A za druhé musíme zvážit skutečnost, že měly být před Pánem shromážděny děti, aby slyšely Jeho slovo. Obě tyto skutečnosti jsou plné vážného naučení pro všechny, kdo náležejí k Boží Církvi – naučení potřebného na všech stranách. Ohledně těchto dvou bodů tu je mnoho žalostného selhání. Je smutné, že zanedbáváme shromažďování se k prostému čtení svatých Písem. Nezdá se nám, že v Božím slovu samém je dostatek přitažlivosti, aby nás shromažďovalo. Je tu nezdravá touha po jiných věcech, aby svedly lidi do shromáždění: po lidském proslovu, hudbě, nějakém náboženském vzrušení – po čemkoli, jen ne po vzácném Božím slovu.

Možná se řekne, že lidé mají Boží slovo ve svých domech, že to je dnes docela jiné, než to bylo u Izraele. Každý si může číst Písmo doma a není tu stejná potřeba veřejného čtení. Taková námitka ani na chvíli neobstojí v testu pravdy. Můžeme si být jisti, že kdyby bylo Boží slovo milováno a ceněno a studováno v soukromí i v rodině, bylo by milováno a ceněno a studováno veřejně. Měli bychom se s rozkoší shromažďovat kolem studnice svatého Písma, abychom ve šťastném obecenství pili z živé vody pro naše společné občerstvení a požehnání.

Ale tak tomu není. Boží slovo není milováno a studováno ani v soukromí, ani veřejně. Braková literatura je hltána v soukromí; a hudba, služby s obřady a působivé ceremonie jsou horlivě hledány na veřejnosti. Tisíce se sejdou, aby slyšely hudbu, a platí vstupné. Ale jak málo je těch, kteří se starají o shromažďování k četbě svatých Písem! To jsou skutečnosti, a skutečnosti jsou mocné argumenty. Nemůžeme je přecházet. Je tu rostoucí žízeň po náboženském vzrušení a rostoucí nechuť ke klidnému studiu Písma svatého a k duchovním cvičením křesťanského shromáždění. Je naprosto zbytečné to popírat. Nemůžeme před tím zavírat oči. Se svědectvím o tom se setkáváme na všech stranách.

Díky Bohu, že tu a tam jsou někteří, kdo skutečně milují Boží slovo a rádi se shromažďují ve svatém společenství ke studiu jeho vzácných pravd. Kéž Pán zvětší počet takových a hojně jim požehná! Kéž i my jsme mezi nimi, dokud jsme na cestě „tam do lepších krajů těch“! Jsou sice všude jen zapadlým a slabým ostatkem, ale milují Krista a lnou k Jeho Slovu. A jejich nejbohatším požitkem je shromažďovat se a přemýšlet a mluvit a zpívat o Něm. Kéž jim Bůh žehná a zachovává je! Kéž prohlubuje Své vzácné dílo v jejich duších a úžeji je připoutává k Sobě i vzájemně, a tak je připravuje ve stavu jejich náklonností pro ukázání se „Hvězdy jasné a jitřní“!

Kapitola 31

Nyní se na chvíli musíme obrátit k závěrečným veršům naší kapitoly, ve kterých Hospodin mluví ke Svému milovanému a ctěnému služebníkovi tóny hluboké a dojemné vážnosti o jeho vlastní smrti a o tmavé a chmurné budoucnosti Izraele.

„I řekl Hospodin Mojžíšovi: Aj, již se přiblížili dnové tvoji, abys umřel. Povolej Jozue, a postavte se oba v stánku úmluvy, a přikáži jemu. Šel tedy Mojžíš a Jozue, a postavili se v stánku úmluvy. I ukázal se Hospodin v stánku v sloupě oblakovém, a postavil se sloup oblakový nade dveřmi stánku. Řekl pak Hospodin Mojžíšovi: Aj, ty již usneš s otci svými, potom lid tento vstana, smilniti bude, následuje bohů cizozemců země této, do níž vchází, aby bydlil uprostřed ní; tu mne opustí a zruší smlouvu mou, kterou jsem učinil s ním. Proto rozhněvá se na něj prchlivost má v ten den, a opustím je, i skryji tvář svou od nich, a bude sežrán, i přijdou na něj mnohé věci zlé a úzkosti. I řekne v ten den: Zdali ne proto přišly na mne tyto zlé věci, že Bůh můj není uprostřed mne? Já pak daleko skryji tvář svou v ten den pro všecko to zlé, které páchal, jakž se obrátil k bohům cizím.“ (5. Mojžíšova 31,14-18)

„Rozmnožují bolesti své ti, kteří k cizímu bohu chvátají.“ (Žalm 16,4) Tak to říká Duch Kristův v 16. Žalmu. Izrael prokázal, prokazuje a ještě plněji prokáže vážnou pravdu těchto slov. Jejich historie v minulosti, jejich současné rozptýlení a zpuštění, a nadto všechno ono „velké soužení“, kterým ještě musejí projít v „době konce“ – to vše směřuje k potvrzení a ilustraci pravdy, že bezpečná a jistá cesta k rozmnožení našich trápení je odvrátit se od Pána a hledět k nějakému zdroji pomoci ve stvoření. To je jedno z mnohých a rozmanitých praktických naučení, která máme přijmout z obdivuhodné historie semene Abrahamova. Kéž se jim skutečně naučíme! Kéž se učíme lnout k Pánu s rozhodností srdce a odvracet se se svatou rozhodností od každého jiného předmětu. Jsme přesvědčeni, že toto je jediná cesta pravého štěstí a pokoje. Kéž bychom ji vždy nalézali!

Kapitola 31

„Proto nyní napište sobě píseň tuto, a uč ji syny Izraelské; vlož ji v ústa jejich, aby ta píseň byla mi za svědka proti synům Izraelským. Nebo uvedu jej do země, kterou jsem s přísahou zaslíbil otcům jeho, oplývající mlékem a medem, kdežto bude jísti a nasytí se a ztuční. Tehdy obrátí se k bohům cizím a sloužiti bude jim, i popudí mne a zruší smlouvu mou. A když přijdou na něj mnohé zlé věci a úzkosti, tehdy bude jemu tato píseň na svědectví, nebo nepřijde v zapomenutí, aniž odejde od úst semene jeho. Znám zajisté myšlení jeho, a co on ještě dnes činiti bude, prvé nežli jej uvedu do země, kterou jsem s přísahou zaslíbil.“ (5. Mojžíšova 31, 19-21)

Jak hluboce dojímavé, jak zvlášť vážné je toto vše! Místo aby Izrael byl svědkem o Hospodinu před všemi národy, Mojžíšova píseň měla být Hospodinovým svědkem proti dětem Izraele. Byli povoláni, aby byli Jeho svědky; byli odpovědni, aby zvěstovali Jeho jméno a Jeho chválu v zemi, do které je On ve Své věrnosti a svrchovaném milosrdenství uvedl. Ale žel, oni zcela a hanebně zklamali. A proto vzhledem k tomuto smutnému a velice pokořujícímu selhání měla být napsána píseň, která, jak uvidíme, na prvním místě vyjadřuje nejnádhernějšími tóny Boží slávu, a za druhé slovy neoblomné věrnosti zaznamenává žalostné selhání Izraele v každém období jeho historie.

„Tedy napsal Mojžíš tu píseň v ten den a učil ji syny Izraelské. Potom dal přikázání Jozue, synu Nun, řka: Budiž silný, a měj se zmužile, nebo ty uvedeš syny Izraelské do země, kterou jsem jim s přísahou zaslíbil, a já budu s tebou.“ (5. Mojžíšova 31,22-23) Jozue neměl být skleslý nebo zemdleného srdce kvůli předpověděné nevěrnosti lidu. Měl, podobně jako jeho předchůdce, být silný ve víře a dávat slávu Bohu. Měl jít kupředu s radostnou důvěrou, opíraje se o rámě a důvěřuje slovu Hospodina, Boha smlouvy Izraele. V ničem neměl být zastrašen svými protivníky, ale měl zůstávat ve vzácné, duši povznášející jistotě, že i když símě Abrahamovo zklame v poslušnosti a jako důsledek toho na sebe přivede soud, přece Bůh Abrahamův nepochybně zachová a uskuteční Své zaslíbení a oslaví Své jméno v konečném a věčném požehnání Svému vyvolenému lidu.

Kapitola 31

To vše vychází najevo s neobyčejnou živostí a silou v Mojžíšově písni. A Jozue byl povolán, aby sloužil ve víře v to. Měl mít své oko upřeno nikoli na cesty Izraele, ale na věčnou pevnost Boží smlouvy s Abrahamem. Měl vést Izrael přes Jordán a vštípit je do toho krásného dědictví, určeného pro ně v Božím úmyslu. Kdyby Jozue zaměstnával své myšlenky Izraelem, musel by sklonit svůj meč a v zoufalosti se vzdát. Ale nikoli, musel se sám posilnit v Pánu, svém Bohu, a sloužit s energií víry, která vytrvává, jako kdyby viděla Neviditelného.

Vzácná, duši pozvedající, Boha ctící víra! Kéž čtenář, ať už jeho život probíhá jakoukoli sférou, pozná v hloubi své duše mravní sílu této Boží zásady! Kéž ji zná každé milované Boží dítě a každý Kristův služebník! Je to ta jediná věc, která nám umožní utkávat se s těžkostmi, překážkami a nepřátelskými vlivy, které nás obklopují na jevišti, jímž procházíme, a dokončit náš běh s radostí.

„Stalo se pak, když napsal Mojžíš slova zákona tohoto v knize, a dokonal je, že přikázal Levítům, kteří nosili truhlu smlouvy Hospodinovy, řka: Vezměte tu knihu zákona a vložte ji v straně truhly smlouvy Hospodina Boha vašeho, ať jest tam proti vám na svědectví. Nebo já znám vzpouru tvou a zatvrdilost šíje tvé. Aj, poněvadž, když jsem já ještě živ nyní s vámi, vzpurní jste bývali Hospodinu, čím tedy více, když já umru? Shromažďte ke mně všecky starší pokolení svých a správce vaše, abych mluvil v uši jejich slova tato, a osvědčil proti nim nebem i zemí. Nebo vím, že po mé smrti velmi porušíte se a vystoupíte z cesty, kterou jsem přikázal vám; pročež přijde na vás toto zlé v posledních dnech, když byste činili to, co se nelíbí Hospodinu, popouzejíce ho dílem rukou svých.“ (5. Mojžíšova 31,24-29)

Jak silně nám to zde připomíná Pavlovu řeč na rozloučenou ke starším z Efezu: „Nebo já to vím, že po mém odjití vejdou mezi vás vlci hltaví, kteří nebudou odpouštěti stádu. A z vás samých povstanou muži, kteří budou mluviti převrácené věci, aby obrátili učedníky po sobě. Proto bděte, v paměti majíce, že jsem po tři léta nepřestával dnem i nocí s pláčem napomínati jednoho každého. A již nyní, bratří, poroučím vás Bohu a slovu milosti jeho, které mocné jest vzdělati vás a dáti vám dědictví mezi všemi posvěcenými.“ (Skutky 20,29-32)

Kapitola 31

Člověk je stejný vždy a všude. Jeho historie je pošpiněná historie od začátku až do konce. Ale jaká je to útěcha a ulehčení pro srdce, když ví a má na paměti, že Bůh je vždy tentýž a že Jeho slovo zůstává a je „trvanlivé v nebesích“ (Žalm 119,89). To bylo skryto po straně truhly smlouvy a tam zachováváno nedotčeno přes závažný hřích a pošetilost lidu. To dává srdci sladký odpočinek v každé době tváří v tvář lidskému selhání a ztroskotání a zkáze všeho, co bylo svěřeno ruce člověka. „Slovo Páně zůstává na věky.“ (1. Petra 1,25) A i když nese pravdivé a vážné svědectví proti člověku a jeho cestám, dává také srdci nejvzácnější a uklidňující ujištění, že Bůh je nade vším lidským hříchem a pošetilostí, že Jeho zdroje pomoci jsou absolutně nevyčerpatelné a že zanedlouho bude Jeho sláva zářit a naplní celou scénu. Pán buď chválen za hlubokou útěchu, která v tom všem spočívá!