5. Mojžíšova 30

ato kapitola je kapitola velkého významu a důležitosti. Je prorocká a předkládá nám něco z těch „skrytých věcí“, o nichž se zmiňoval závěr předcházející kapitoly. Ukazuje některé z těch velice vzácných zdrojů milosti, skrytých v Božím srdci, aby byly ukázány, když Izrael naprosto zklame v dodržování zákona a bude rozptýlen do končin země.

„Když pak přijdou na tě všecka slova tato, požehnání i zlořečenství, která jsem předložil, a rozpomeneš se v srdci svém, kdež bys koli byl mezi národy, do kterých tě rozehnal Hospodin Bůh tvůj, a obrátě se k Hospodinu Bohu svému, poslouchal bys hlasu jeho ve všem, jak já přikazuji tobě dnes, ty i synové tvoji, z celého srdce svého a ze vší duše své: Tehdy přivede zase Hospodin Bůh tvůj zajaté tvé a smiluje se nad tebou, a obrátě se, shromáždí tě ze všech národů, mezi něž rozptýlil tě Hospodin Bůh tvůj.“

Kapitola 30

(5. Mojžíšova 30,1-3)

Jak dojemné, jak dokonale krásné je toto vše! Není tu otázka dodržování zákona, ale něco mnohem hlubšího, mnohem vzácnějšího; je to obrácení srdce – celého srdce, celé duše k Hospodinu v době, kdy doslovná poslušnost zákona je naprosto nemožná. Je to zlomené a potřené srdce, obracející se k Bohu, a Bůh v hlubokém a něžném slitování, vycházející vstříc takovému srdci. To je pravá blaženost, za všech dob a na všech místech. Je to něco mimo všech dispensačních jednání a ustanovení a nad nimi. Je to Bůh sám ve vší plnosti a nevýslovné požehnanosti toho, co On je, setkávající se s pokání činící duší. A my můžeme jistě říci, že když tito dva se sejdou, je vše Božím způsobem a věčně urovnáno.

Čtenáři musí být dokonale jasné, že to, co máme nyní před sebou, je něco tak vzdálené dodržování zákona a lidské spravedlnosti, jako je nebe nad zemí. První verš naší kapitoly nejjasnějším možným způsobem ukazuje, že lid je viděn ve stavu, ve kterém vykonávání ustanovení zákona je naprostou nemožností. Ale Bůh buď veleben, není tu ani jedno místečko na tváři země, ať už je jakkoli vzdálené, ze kterého by se srdce nemohlo obrátit k Bohu. Ruce snad nejsou schopné přinést oběť pro oltář; nohy nemusí být schopné cestovat k určenému místu velebení; ale srdce může putovat k Bohu. Ano, ubohé, zkroušené, zlomené, potřené srdce mohlo jít přímo k Bohu. A Bůh se v hloubce Svého slitování a něžného milosrdenství mohl setkat s tím srdcem, ovázat je a naplnit je k přetékání bohatou útěchou a potěšením Své lásky a plnou radostí ze Svého spasení.

Ale naslouchejme ještě dále těm „skrytým věcem“, které „jsou Hospodina Boha našeho“ – věcem vzácnějším nad všechno lidské pomyšlení. „Byť pak někdo z tvých i na konec světa zahnán byl,“ – tak daleko, jak jen možno jít – „odtud zase shromáždí tě Hospodin Bůh tvůj, a odtud pojme tě, a uvede tě zase Hospodin Bůh tvůj do země, kterou dědičně vládli otcové tvoji, a opanuješ ji, a dobře učiní a rozmnoží tě více nežli otce tvé.“

Kapitola 30

(5. Mojžíšova 30,4-5)

Jak vzácné je to vše! Ale je tu ještě něco lepšího. Nejenže je shromáždí, vezme je a rozmnoží je, nejenže bude jednat v moci pro ně, ale On bude v nich konat mocné dílo milosti, které má daleko větší cenu než vnější prosperita, jakkoli je žádaná. „A obřeže Hospodin Bůh tvůj srdce tvé“ – samo sídlo celé mravní bytosti, zdroj všech těch vlivů, které formují charakter – „a srdce semene tvého, abys miloval Hospodina Boha svého z celého srdce svého“ – velkého mravního regulátoru celého života – „a ze vší duše své, abys živ byl. Všecka pak zlořečenství tato obrátí Hospodin Bůh tvůj na nepřátele tvé a na ty, jenž v nenávisti měli tebe a protivili se tobě.“ – Jak vážná slova pro všechny ty národy, které se kdy snažily utlačovat Židy! – „Ty tedy obrátíš se a poslouchati budeš hlasu Hospodina, Boha svého, a činiti všecka přikázání jeho, která já tobě dnes přikazuji.“ (5. Mojžíšova 30,6-8 – část přel.)

Nic nemůže být mravně krásnější než toto vše. Lid, shromážděný, přivedený, rozmnožený, pod požehnáním, obřezaného srdce, zcela oddaný Hospodinu a celým srdcem vzdávající milující poslušnost všem Jeho vzácným přikázáním! Čím může být toto překonáno v požehnání pro nějaký lid na zemi?

„Dá Hospodin Bůh tvůj prospěch při všem díle rukou tvých, v plodu života tvého i v plodu dobytka tvého, a v úrodách země tvé, tobě k dobrému. Nebo zase veseliti se bude Hospodin z tebe, dobře čině tobě, jako veselil se z otců tvých. Jestliže bys však poslouchal hlasu Hospodina Boha svého, a ostříhal přikázání jeho a ustanovení jeho, napsaných v knize zákona tohoto, když bys se obrátil k Hospodinu Bohu svému celým srdcem svým a celou duší svou. Nebo přikázání toto, které přikazuji tobě dnes, není skryté před tebou, ani vzdálené od tebe. Není na nebi, abys řekl: Kdo nám vstoupí do nebe, aby vezma, přinesl a oznámil je nám, abychom je plnili? Ani za mořem jest, abys řekl: Kdo se nám přeplaví za moře, aby je přinesl a oznámil nám, abychom plnili je? Ale velmi blízko tebe jest slovo, v ústech tvých a v srdci tvém, abys činil je.“ (5. Mojžíšova 30,9-14)

To je zvlášť zajímavé místo. Dává nám klíč k těm „skrytým věcem“, o kterých byla zmínka, a ukazuje velké zásady božské spravedlnosti ve všech směrech v jasném a krásném protikladu k zákonní spravedlnosti. Podle pravdy, která tu je zjevená, nezáleží ani v nejmenším na tom, kde duše snad je, zde nebo kdekoli: „Velmi blízko tebe jest slovo.“ Nemohlo by být blíže. Co může být blíže, než „v ústech tvých a v srdci tvém“? Nemusíme, jak my říkáme, pohnout ani prstem, abychom je měli. Kdyby bylo nad námi nebo daleko od nás, byl by tu důvod pro stížnost na naši naprostou neschopnost dosáhnout je. Ale nikoli. V této krajně požehnané a nade vše důležité věci není zapotřebí ani rukou, ani nohou. Srdce a ústa jsou zde povolána k činnosti.

Kapitola 30

O výše uvedeném oddílu je krásná zmínka v desáté kapitole Epištoly Římanům, ke které se čtenář může obrátit s velkým zájmem a užitkem. Je skutečně tak plná sladkosti evangelia, že ji musíme citovat:

„Bratří, příchylnost zajisté se zvláštní libostí srdce mého jest k Izraelovi, i modlitba za něj k Bohu, aby spasen byl. Nebo jim svědectví vydávám, že horlivost Boží mají, ale ne podle umění. Nebo neznajíce Boží spravedlnosti, a svou vlastní spravedlnost usilujíce vystaviti, spravedlnosti Boží nebyli poddáni. Konec zajisté zákona jest Kristus k ospravedlnění všelikému věřícímu.“ – Ne každému, kdo říká, že věří, jak to máme v Jakubovi 2,14 – „Neboť Mojžíš píše o spravedlnosti, která jest ze zákona, pravě: Který by koli člověk činil ty věci, živ bude v nich. Ta pak spravedlnost, která jest z víry, takto praví: Neříkej v srdci svém: Kdo vstoupí na nebe? To jest Krista s výsosti svésti.“ – zvláštní poznámka! Nádherný příklad toho, jak Duch užívá starozákonní Písma! Nese jasnou známku Jeho mistrovské ruky. – „Aneb kdo sestoupí do propasti? To jest Krista z mrtvých vzbuditi. Ale co dí? Blízko tebe jest slovo, v ústech tvých a v srdci tvém. To jest slovo to víry, které kážeme:“ – Jak dokonale krásný je ten dodatek! Kdo kromě Ducha by ho mohl dát? – „Vyznáš-li ústy svými Pána Ježíše, a srdcem svým uvěříš-li, že jej Bůh vzkřísil z mrtvých, spasen budeš. Srdcem se zajisté věří k spravedlnosti, ale ústy vyznání se děje k spasení. Nebo dí písmo: Všeliký, kdo věří v něj, nebude zahanben.“ (Římanům 10,1-11)

Všimni si toho krásného slova „všeliký“. Zcela jistě zahrnuje Žida. Vychází mu vstříc, kdekoli se může nacházet, ubohý vyhnanec na samém konci země, v okolnostech, kde poslušnost zákona jako taková byla prostě nemožná, ale kde se v hloubce své potřeby mohl setkat s tou bohatou a vzácnou Boží milostí a Jeho slavným spasením. Tam, ačkoli nemohl zachovávat zákon, mohl svými ústy vyznat Pána Ježíše a ve svém srdci uvěřit, že Bůh Ho vzkřísil z mrtvých; a to je spasení.

Ale potom, jestliže to je „všeliký“, nemůže to být omezeno na Žida. Nikoli, nemůže to být vůbec omezeno. A proto apoštol pokračuje a říká: „Není zajisté rozdílu mezi Židem a Řekem.“ Pod zákonem tu byl ten největší možný rozdíl. Nemohla být tlustší a jasnější oddělující linie, než zákonodárce vykreslil mezi Židem a Řekem; ale ta čára je zrušena ze dvojího důvodu: Předně proto, že „všichni zhřešili a nedosahují slávy Boží“ (Řím. 3,23). A za druhé proto, že „tentýž Pán všech, bohatý jest ke všechněm vzývajícím jej. Každý zajisté, kdokoli vzýval by jméno Páně, spasen bude.“ (Řím. 10,12-13)

Kapitola 30

Jak požehnaně jednoduché to je: „vzývat /volat/“ – „věřit“ – „vyznat“! Nic nemůže překonat tu vše přesahující milost, která září v těchto slovech. Nepochybně je v tom zahrnuto, že duše to míní skutečně vážně. Srdce je v činnosti. Bůh jedná s mravními skutečnostmi. Není to víra jen dle jména, teoretická, hlavou, ale Boží víra, působená v srdci Duchem Svatým – živá víra, která spojuje duši Božím způsobem věčným pojítkem s Kristem.

A potom tu je vyznání Pána Ježíše ústy. To má zásadní význam. Člověk může říci: „Věřím ve svém srdci, ale nejsem člověk, který by se předváděl svou náboženskou vírou. Nejsem mluvka. Držím si své náboženství pro sebe. Je to zcela věc mezi mou duší a Bohem. Nevěřím v ono ustavičné vnucování našich náboženských dojmů druhým lidem. Mnozí hlasitě a široce mluví o svém náboženství na veřejnosti, ale v soukromí jsou jen smutnou postavou. A já vůbec nechci být ztotožňován s takovými. Krajně se mi oškliví každé předstírání. Dávám přednost skutkům před slovy.“

To vše zní velmi přijatelně, ale ani na chvíli to nemůže obstát ve světle Římanům 10,9. Musí tu být vyznání ústy. Mnozí by chtěli být zachráněni Kristem, ale uhýbají se pohanění vyznání Jeho drahého jména. Chtěli by se dostat do nebe, až zemřou, ale nechtějí se ztotožnit se zavrženým Kristem. Nuže, Bůh takové neuznává. Hledá plné, smělé, jasné vyznání Krista tváří v tvář nepřátelskému světu. Náš Pán Kristus také hledá toto vyznání. Prohlašuje, že toho, kdo Ho vyzná takto před lidmi, On vyzná před Božími anděly; ale toho, kdo Ho zapře před lidmi, On zapře před Božími anděly. Zločinec na kříži ukázal tyto dvě velké části pravé zachraňující víry. Uvěřil svým srdcem a vyznal svými ústy. Ano, on vydal jasné svědectví v protikladu k celému světu o té nejzásadnější otázce, která kdy byla nebo mohla být položena, a tou otázkou byl Kristus. Stal se jasně vyhlášeným učedníkem Krista. Ach, kéž by bylo více takových! Ve vyznávající církvi je hrozné množství nerozhodnosti a chladné polovičatosti v srdci, která zarmucuje Ducha Svatého, uráží Krista a je odporná Bohu. Toužíme po smělém rozhodnutí, jasném, jednoznačném svědectví o Pánu Ježíši. Kéž Bůh, Duch Svatý, pozvedne srdce nás všech a vede nás v úplnějším zasvěcení srdce k tomu Požehnanému, jenž dobrovolně dal Svůj život, aby nás zachránil od věčného ohně.

Tento oddíl ukončíme tím, že budeme pro čtenáře citovat posledních několik veršů naší kapitoly, v nichž Mojžíš vydává zvlášť vážnou výzvu k srdci a svědomí lidu. Je to mocné slovo napomenutí:

„Hle, předložil jsem tobě dnes život a dobré, smrt i zlé.“ (15. verš) Tak tomu je v Boží vládě vždy. Ty dvě věci jsou spolu nerozlučně spojeny. Nechť se nikdo neodvažuje přerušit toto spojení. Bůh „odplatí jednomu každému podle skutků jeho, těm zajisté, kteří trvajíce v dobrém skutku, slávy a cti a nesmrtelnosti hledají, životem věčným. Těm pak, kteří jsou svárliví a pravdě nepovolují, ale povolují nepravosti, prchlivostí a hněvem, trápením a úzkostí, každé duši člověka činícího zlé, i Žida předně, i Řeka. Ale sláva a čest a pokoj každému, kdo činí dobré, i Židu předně, i Řeku. Neboť není přijímání osob u Boha.“ (Římanům 2,6-11)

Kapitola 30

Apoštol se v tomto velkém praktickém oddílu nezabývá otázkou síly u člověka. Prostě konstatuje tu velkou skutečnost – skutečnost použitelnou za všech dob a za každé domácnosti, vlády, zákona a křesťanství. Vždy platí, že Bůh „odplatí jednomu každému podle skutků jeho“. To je nanejvýš důležité. Kéž na to vždy myslíme. Možná, že někdo řekne: „Cožpak nejsou křesťané pod milostí?“ Díky Bohu, jsou. Ale oslabuje to byť v nejmenším tu velkou zásadu vlády, vyhlášenou výše? Nikoli, nesmírně ji to posiluje a potvrzuje.

Ale opět by někdo chtěl říci: „Může nějaká neobrácená osoba činit dobře?“ Odpovídáme, že tato otázka není v právě citovaném místu Písma vznesena. Každý, kdo je učen od Boha, ví a cítí a přiznává, že ani atom „dobrého“ nebyl v tomto světě nikdy učiněn kromě Boží milosti; že člověk, ponechaný sobě samému, chce dělat jen zlo, a to ustavičně. „Všeliké dání dobré a každý dar dokonalý shůry jest sestupující od Otce světel.“ (Jakuba 1,17) To vše je velmi požehnaně pravdivé a s vděčností přijímané každou zbožnou duší. Ale ponechává to naprosto nedotčenou skutečnost, ukázanou v 5. Mojžíšově 30 a potvrzenou 2. kapitolou Římanům, že život a dobré, smrt a zlé jsou spolu spojeny nerozdělitelným poutem. Kéž na to nikdy nezapomeneme! Kéž to vždy zůstane v paměti myšlenek našeho srdce!

„Hle, předložil jsem tobě dnes život a dobré, smrt i zlé; to já přikazuji tobě dnes, abys miloval Hospodina Boha svého, chodě po cestách jeho a ostříhaje přikázání jeho, ustanovení a soudů jeho, abys živ jsa, rozmnožen byl, a požehnal tobě Hospodin Bůh tvůj v zemi, do které jdeš, abys ji dědičně obdržel. Pakli se odvrátí srdce tvé, a nebudeš poslouchati, ale přiveden jsa k tomu, klaněti se budeš bohům cizím a jim sloužiti: Ohlašuji vám dnes, že jistotně zahynete, aniž prodlíte dnů svých v zemi, do které se přes Jordán béřeš, abys ji dědičně obdržel. Osvědčuji proti tobě dnes nebem a zemí, že jsem život i smrt předložil, požehnání i zlořečenství; vyvol sobě tedy život, abys živ byl ty i símě tvé, a miloval Hospodina Boha svého, poslouchaje hlasu jeho a přidrže se jeho“ – to je ta nejdůležitější, podstatná věc pro každého, pro všechny, sám pramen a moc všeho pravého náboženství za každého věku, na každém místě – „(nebo on jest život tvůj a dlouhost dnů tvých),“ – Jak je to obsažné, jak mocné, jak skutečné, jak velmi vzácné! – „abys bydlil v zemi, kterou s přísahou zaslíbil Hospodin otcům tvým Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, že jim ji dá.“ (5. Mojžíšova 30,15-20)

Kapitola 30

Nic nemůže být více slavnostně vážné než tato závěrečná výzva ke shromáždění. Je v plném souladu s tónem a charakterem celé 5. Mojžíšovy knihy – knihy, vyznačující se v celém svém obsahu nejmocnějšími napomenutími, která kdy padla v uši smrtelníka. Takovou duši probouzející výzvu nemáme v žádném předcházejícím oddílu pěti Mojžíšových knih. Nemusíme říkat, že každá kniha má své specifické místo, které vyplňuje, svůj vlastní zřetelný předmět a charakter. Ale velký refrén 5. Mojžíšovy knihy od začátku až do konce je: napomenutí; její vyhlašované tvrzení: Boží slovo; její předmět: poslušnost – celým srdcem, vážná, milující poslušnost – založená na známém vztahu a prožívaných výsadách.