5. Mojžíšova 29

ato kapitola uzavírá druhý velký oddíl naší knihy. Máme v ní velmi vážnou výzvu ke svědomí shromáždění. Je to něco, co bychom mohli nazvat souhrnem a praktickým použitím všeho, co v této velmi hluboké, praktické a napomínající části pěti Mojžíšových knih předcházelo.

„Tato jsou slova smlouvy, která přikázal Hospodin Mojžíšovi učiniti se syny Izraelskými v zemi Moábské, mimo onu smlouvu, kterou učinil s nimi na Orébě.“ (5. Mojžíšova 29,1) Již dříve jsme poukázali na tento oddíl jako na jeden z mnoha důkazů naprosté odlišnosti 5. Mojžíšovy knihy od předcházejících částí Pentateuchu. Ale žádá si čtenářovu pozornost z jiného důvodu. Mluví o zvláštní smlouvě, učiněné s dětmi Izraele v Moábské zemi, na základě které měli být přivedeni do země. Tato smlouva byla tak odlišná od smlouvy učiněné na Sinaji, jako byla odlišná od smlouvy učiněné s Abrahamem, Izákem a Jákobem. Krátce: nebyl to ani čistý zákon na jedné straně, ani čistá milost na druhé straně, ale vláda, vykonávaná ve svrchovaném milosrdenství.

Kapitola 29

Je zcela jasné, že Izrael nemohl vejít do země na základě smlouvy ze Sinaje či Orébu, poněvadž pod ní úplně zklamali, když si udělali zlaté tele. Ztratili všechno právo a nárok na zem a byli od okamžité zkázy zachráněni jen svrchovaným milosrdenstvím, projeveným jim skrze prostřednictví a vážnou přímluvu Mojžíše. Je stejně tak jasné, že nevešli do země na základě smlouvy milosti s Abrahamem, neboť kdyby takto vešli, nebyli by z ní vykázáni. Ani rozsah, ani trvání jejich držení země neodpovídaly slovům smlouvy, učiněné s jejich otci. Do omezeného a dočasného držení země Kanán vešli na základě obsahu smlouvy v zemi Moáb. A poněvadž podstatně selhali pod smlouvou z Moáb, tak jako selhali pod smlouvou z Orébu – selhali pod vládou tak úplně jako pod zákonem, byli pod Božím jednáním ve vládě ze země vyhnáni a rozptýleni po tváři země.

Ale ne provždy. Buď veleben Bůh vší milosti, símě Abrahama, Jeho přítele, přece ještě bude vlastnit zemi Kanán podle nádherného znění původního přidělení. „Darů zajisté svých a povolání Bůh nelituje.“ (Řím. 11,29) Dary a povolání nesmějí být směšovány se zákonem a vládou. Hora Sion nemůže být nikdy stavěna na úroveň Orébu a země Moáb. Nová a věčná smlouva milosti, stvrzená drahou krví Božího Beránka, bude slavně splněna do písmene přes všechny spojené moci země a pekla, lidí a ďáblů. „Aj, dnové jdou, praví Pán, v nichž vejdu s domem Izraelským a s domem Judským v smlouvu novou. Ne podle smlouvy té, kterou jsem učinil s otci jejich v ten den, když jsem je vzal za ruku jejich, abych je vyvedl ze země Egyptské. Nebo oni nezůstali v té smlouvě mé, a já opustil jsem je, praví Pán. Proto tato jest smlouva, v kterou vejdu s domem Izraelským po těch dnech, praví Pán: Dám zákony své v mysl jejich, a na srdcích jejich napíši je, a budu jejich Bohem, a oni budou mým lidem. A nebudou učiti jeden každý bližního svého a jeden každý bratra svého, říkajíce: Poznej Pána, protože mne všichni znáti budou, od nejmenšího z nich až do největšího z nich. Nebo milostiv budu nepravostem jejich, a na hříchy jejich, ani na nepravosti jejich nikoli nevzpomenu více. A když praví o nové, tedy pokládá první za vetchou; což pak vetší a schází, blízké jest zahynutí.“ (Židům 8,8-13)

Kapitola 29

Čtenář se musí nyní varovat systému výkladu, který by chtěl používat tento vzácný a krásný oddíl na Církev. Znamená to trojí křivdu: totiž křivdu Boží pravdě, křivdu Církvi a křivdu Izraeli. Již jsme před tím v průběhu našich studií pěti Mojžíšových knih varovali znovu a znovu, protože to považujeme za nesmírně důležité. Je to naše hluboké a pevné přesvědčení, že nikdo, kdo směšuje Izrael s Církví, nemůže rozumět, a tím méně vykládat Boží slovo. Ty dvě věci jsou tak odlišné jako nebe a země. A proto když Bůh mluví o Izraeli, Jeruzalému a Sionu, pak dovolíme-li si použít tato jména na novozákonní Církev, může to jen vyústit v krajní zmatení. Věříme, že je prostě nemožné ukázat neblahé důsledky takové metody jednání s Božím slovem. Ukončuje to všechnu přesnost výkladu a všechnu svatou jasnost a božskou jistotu, kterou je Písmo určeno a schopno dávat. Ničí to nedotčenost pravdy, škodí to duším Božího lidu a brání jejich pokroku v životě z Boha a duchovnímu poznání. Krátce řečeno, nemůžeme dost naléhavě přesvědčovat každého, kdo čte tyto řádky, o absolutní nutnosti chránit se tohoto osudně chybného systému jednání se Svatým písmem.

Musíme se varovat toho, abychom se pletli do záměru proroctví či správného použití Božího zaslíbení. Nemáme žádné oprávnění zasahovat do Bohem stanovené sféry smluv. Inspirovaný apoštol nám v 9. kapitole Římanům jasně říká, že náležejí Izraeli. A jestliže se pokoušíme zcizit je starozákonním otcům a přenést je na Boží Církev – tělo Krista, tu se můžeme spolehnout, že Hospodin Bůh to nikdy neschválí. Církev netvoří žádnou část Božích cest s Izraelem a se zemí. Její místo, její podíl, její výsady, její výhled, vše je nebeské. Je povolána v existenci v této době Kristova zavržení, aby byla s Ním spojená tam, kde On je nyní skryt v nebesích, a aby sdílela Jeho slávu v budoucím dnu. Jestliže čtenář plně uchopí tuto velkou a slavnou pravdu, velmi mu to pomůže, aby kladl věci na jejich správné místo a ponechával je tam.

Nyní musíme obrátit svou pozornost k velmi vážnému praktickému použití všeho, co před námi přešlo, na svědomí každého člena shromáždění:

„I svolav Mojžíš všecken lid Izraelský, řekl jim: Vy sami viděli jste všecky věci, které učinil Hospodin před očima vašima v zemi Egyptské Faraonovi i všechněm služebníkům jeho i vší zemi jeho. Zkušování veliká, která viděly oči tvé, znamení i zázraky ty veliké. Avšak nedal vám Hospodin srdce k srozumění, a oči k vidění, a uši k slyšení až do tohoto dne.“ (5. Mojžíšova 29,2-4)

Kapitola 29

To je zvlášť vážné! Před námi se mohou dít ty nejvíce udivující zázraky a znamení a ponechat srdce nedotčené. Tyto věci mohou vyvolat přechodný účinek na mysl a na přirozené city; ale není-li svědomí přivedeno do světla Boží přítomnosti a není-li srdce přivedeno pod bezprostřední působení pravdy skrze moc Ducha Božího, není dosaženo trvalého výsledku. Nikodém z Kristových zázraků usoudil, že je učitel, přišlý od Boha. Ale to nestačilo. Musel se naučit tomu hlubokému a předivnému významu oné mocné věty: „Musíte se znovu zroditi.“ Víra, založená na zázracích, může ponechat lidi, aniž by byli spaseni, bez požehnání, neobrácené – bezpochyby hrozně odpovědné, ale naprosto neobrácené. V závěru druhé kapitoly Janova evangelia čteme o mnohých, kteří když viděli Jeho zázraky, vyznávali, že věří v Krista. Ale On se jim nesvěřil. Nebylo tam Boží dílo, nic, čemu by se dalo věřit. Musí tu být nový život, nová přirozenost; a zázraky a znamení ji nemohou udělit. Musíme být znovuzrozeni – narozeni ze Slova a z Ducha Božího. Nový život je udělován neporušitelným semenem Božího evangelia, uloženým do srdce mocí Ducha Svatého. Není to víra hlavou, založená na zázracích, ale víra srdcem v Božího Syna. Je to něco, co nikdy nemohlo být známé pod zákonem nebo vládou. „Darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Řím. 6,23) Jak vzácný dar! Jak slavný a požehnaný zdroj! Veškerá a věčná chvála buď věčné Trojici!

„A vedl jsem vás čtyřicet let po poušti, nezvetšela roucha vaše na vás, a obuv vaše neztrhala se na nohách vašich.“ – Obdivuhodné šaty! Obdivuhodná obuv! Bůh se o ně staral a způsobil, aby vydržely, buď provždy velebeno Jeho velké a svaté jméno! – „Chleba jste nejedli, vína a nápoje opojného jste nepili, abyste poznali, že já jsem Hospodin Bůh váš.“ (verše 5-6) Byli syceni a odíváni Boží vlastní milostivou rukou. „Chléb mocných jedl člověk.“ (Žalm 78,25) Neměli žádnou potřebu vína nebo silného nápoje, žádnou potřebu stimulantů. „Pili zajisté z duchovní skály, která za nimi šla. Ta pak skála byl Kristus.“ (1. Korintským 10,4) Ten čistý proud je osvěžoval v hrozné poušti a nebeská manna je sytila den za dnem. Vše, co potřebovali, byla schopnost těšit se z Božího opatření.

Kapitola 29

Ale žel, oni zklamali tak jako my. Nebeská potrava je omrzela a žádali si jiné věci. Jak je to smutné, že my se jim podobáme! Jak velmi pokořující je, že my dokážeme zklamat tak, že si nedovedeme vážit Toho, který by nám měl být tak vzácný, kterého Bůh dal, aby byl naším životem, naším podílem, naším předmětem, naším vším! Jak je to hrozné, když shledáváme, že naše srdce touží po bídných marnostech a pošetilostech tohoto ubohého, pomíjejícího světa – po jeho bohatstvích, jeho poctách, jeho vyznamenáních, jeho radostech, které všechny pomíjejí, když se užívají, a i kdyby trvaly, nemohou být ani na chvilku srovnávány s „nestihlými bohatstvími Kristovými“ (Ef. 3,8). Kéž by nám Bůh ve Své nekonečné dobrotivosti „dal podle bohatství slávy své, mocí posilněnu býti skrze Ducha svého na vnitřním člověku, aby Kristus skrze víru přebýval v srdcích našich, abychom, v lásce vkořeněni a založeni jsouce, mohli stihnouti se všechněmi svatými, kteraká by byla širokost a dlouhost a hlubokost a vysokost, a poznati přenesmírnou lásku Kristovu, abychom naplněni byli ve všelikou plnost Boží.“ (Ef. 3,16-19) Ach, kéž by tato velmi požehnaná modlitba nalezla odpověď v hluboké a trvalé zkušenosti čtenáře i pisatele!

„A když jste přišli na toto místo, vytáhl Seon, král Ezebon, a Og, král Bázan,“ – hrozní a mocní nepřátelé – „proti nám k boji, a porazili jsme je.“ A i kdyby byli ještě tisíckrát větší a hroznější, ukázali by se jako plevy v přítomnosti vojsk Izraele. „A vzali jsme zemi jejich, i dali jsme ji v dědictví pokolení Rubenovu a Gádovu a polovici pokolení Manassesova.“ (5. Mojžíšova 29,7-8) Odváží se někdo srovnávat to s tím, co lidská historie zaznamenává např. o vpádu Španělů do Jižní Ameriky? Běda tomu, kdo by tak činil! Shledá, že se hrozně mýlí. Je tu tento velký a naprosto důležitý rozdíl, že Izrael měl přímou autoritu od Boha pro to, co učinil Seonovi a Ogovi. Španělé se nemohli vykázat žádnou takovou autoritou pro to, co učinili ubohým, nevědomým divochům v Jižní Americe. To věc naprosto mění. Uvedení Boha a Jeho autority je dokonalá odpověď na každou otázku, božské řešení každé nesnáze. Kéž máme vždy tuto závažnou skutečnost v paměti a myšlenkách svých srdcí jako Boží antidotum proti každému nevěreckému podnětu!

„Ostříhejte tedy slov smlouvy této [v zemi Moáb] a čiňte je, aby se vám šťastně vedlo všecko, což byste činili.“ Prostá poslušnost Božího slova vždy byla, je a vždy bude hlubokým a skutečným tajemstvím opravdového zdaru. Pro křesťana je to samozřejmě prosperita ne v zemských nebo materiálních věcech, ale v nebeských a duchovních. A nikdy nesmíme zapomenout, že je samým vrcholem pošetilosti myslet si, že budeme mít zdar, anebo že budeme činit pokroky v životě z Boha, jestliže neposloucháme všechna přikázání našeho požehnaného a velebeníhodného Pána a Spasitele Ježíše Krista. „Zůstanete-li ve mně, a slova má zůstanou-li ve vás, což byste koli chtěli, proste, a stane se vám. V tom bývá oslaven Otec můj, když ovoce nesete hojné, a budete moji učedníci. Jako miloval mne Otec, i já miloval jsem vás. Zůstaňte v mé lásce. Budete-li zachovávati přikázání má, zůstanete v mé lásce, jako i já přikázání Otce svého zachoval jsem, i zůstávám v Jeho lásce.“ (Jan 15,7-10)

Kapitola 29

„Vy všichni dnes stojíte před Hospodinem Bohem svým, knížata vaše v pokoleních vašich, starší vaši a úředníci vaši, všichni muži Izraelští, dítky vaše“ – jak dojemná a zajímavá skutečnost! – „i ženy vaše, i příchozí vaši, kteří bydlejí uprostřed stanů vašich, – jak výtečný, jak hluboce dojemný je výraz „vaši příchozí (cizinci)“; jak mocná výzva k srdci Izraele ve věci cizince! – „i ten, který dříví seká, i ten, který váží vodu, abyste vešli v smlouvu Hospodina Boha svého, a v přísahu jeho, v kteroužto smlouvu Hospodin Bůh tvůj dnes vchází s tebou, aby tě sobě dnes postavil za lid, a on byl tobě za Boha, jakož mluvil tobě, a jakož s přísahou zaslíbil otcům tvým, Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. A ne s vámi samými činím smlouvu tuto a přísahu tuto, ale i s každým tím, jenž tuto dnes s námi stojí před Hospodinem Bohem naším, i s tím, jehož není tuto dnes s námi. Nebo vy víte, kterak jsme bydlili v zemi Egyptské, a kterak jsme šli prostředkem těch národů, až jsme naskrze prošli. A viděli jste ohavnosti jejich“ [to jest předměty jejich klanění – jejich falešné bohy] „i modly jejich, dřevo i kámen, stříbro i zlato, které jest při nich.“ (5. Mojžíšova 29,10-17)

Tato vážná výzva je nejen všeobecná, ale také silně individuální. To je velmi důležité. Jsme vždy nakloněni k zevšeobecňování, a tak použití pravdy míjí naše svědomí jako jednotlivce. To je závažná chyba a velmi vážná ztráta pro naše duše. Každý z nás je odpovědný prokazovat bezpodmínečnou poslušnost vzácným přikázáním našeho Pána. Takovým způsobem vcházíme do skutečného prožívání svého vztahu, jak to Mojžíš říká lidu: „Aby tě sobě dnes postavil za lid, a on byl tobě za Boha.“

Nic nemůže být vzácnějšího. A pak to je tak velmi prosté. Není v tom žádná mlhavost, nejasnost nebo mysticismus. Znamená to prostě mít Jeho velice vzácná přikázání uschovaná v našich srdcích, kde působí na svědomí, a prováděná v životě. To je pravé tajemství navyklého uskutečňování našeho vztahu k Otci a k našemu Pánu a Spasiteli Ježíši Kristu.

Jestliže si někdo představuje, že může prožívat ten požehnaný pocit blízkého vztahu, když žije v navyklém zanedbávání přikázání našeho Pána, je to ubohý a nešťastný omyl: „Budete-li zachovávati přikázání má, zůstanete v mé lásce.“ (Jan 15,10) To je ta věc. Chtějme ji hluboce zvažovat. „Milujete-li mne, přikázání mých ostříhejte.“ (Jan 14,15) „Ne každý, kdo mi říká: Pane, Pane, vejde do království nebeského, ale ten, kdo činí vůli Otce mého, který v nebesích jest.“ (Mat. 7,21) „Nebo kdo by koli činil vůli Otce mého nebeského, ten jest bratr můj, i sestra má, i matka má.“ (Mat. 12,50) „Obřízka nic není, též neobřízka nic není, ale zachovávání přikázání Božích.“ (1. Kor. 7,19)

Kapitola 29

To jsou příhodná slova pro tyto dny uvolněnosti, povolování si, světského vyznání. Kéž vstoupí hluboko do našich uší a do našich srdcí! Kéž cele ovládnou celou naši mravní bytost a přinesou ovoce v našem osobním životě. Jsme přesvědčeni o potřebě této praktické stránky věcí. Když se snažíme vyhnout se všemu zákonickému, jsme v bezprostředním nebezpečí, že upadneme do opačného zla tělesné uvolněnosti. Oddíly Svatého písma, které jsme právě citovali – a to jsou jen některé z mnoha – poskytují božskou ochranu proti oběma těmto zhoubným a smrtelným omylům. Je požehnanou pravdou, že jsme svrchovanou Boží milostí skrze moc Jeho Slova a Ducha přivedeni do svatého vztahu dětí. Tato jedna skutečnost utíná u kořene škodlivé býlí zákonictví.

Ale příbuzenský vztah má potom jistě své náležité náklonnosti, své povinnosti a své odpovědnosti, jejichž náležité poznání podává pravý lék pro hrozné zlo tělesné uvolněnosti, která se tak projevuje na všech stranách. Jestliže jsme vysvobozeni od skutků zákona – a to díky Bohu jsme, jestliže jsme opravdoví křesťané – není to proto, abychom nebyli k ničemu, sami sobě se líbící, ale aby v nás byly působeny živé skutky k slávě Toho, jehož jméno neseme, jehož jsme a jehož jsme ze všech důvodů povinni milovat, poslouchat a Jemu sloužit.

Kéž bychom se, milovaný čtenáři, snažili přiložit srdce k těmto praktickým myšlenkám. Jsme naléhavě voláni, abychom tak učinili. A můžeme plně počítat s hojnou milostí našeho Pána Ježíše Krista, že nás uschopní dát odpověď na toto volání přes tisíce nesnází a zábran, které leží na naší cestě. Kéž by tu bylo hlubší dílo milosti v našich duších, chození blíže Boha, více jasného učednictví! Věnujme se vážnému následování těchto věcí!

Nyní musíme pokročit s vážnou výzvou vydavatele zákona. Varuje lid a říká: „Hleďte, ať nebývá mezi vámi muže, aneb ženy, aneb čeledi, aneb pokolení, jehož by srdce odvrátilo se dnes od Hospodina Boha našeho, a šel by sloužiti bohům těch národů; ať nebývá mezi vámi kořene plodícího jed a hořkost.“ (5. Mojžíšova 29,18)

Kapitola 29

Tato zpytující slova jsou velmi důrazným způsobem zmíněna inspirovaným apoštolem v jeho Epištole Židům: „Prohlédajíce /Dbajíce na to/,“ říká, „aby někdo neodpadl od milosti Boží, a aby nějaký kořen hořkosti nepodrostl, a neučinil překážky, skrze nějž by poskvrněni byli mnozí.“ (Židům 12,15)

Jak závažná to jsou slova! Jak jsou plná zdravého napomenutí a varování! Ukazují vážnou odpovědnost všech křesťanů. Jsme voláni k tomu, abychom o sebe navzájem měli svatou, žárlivou Boží péči, která je, žel, tak málo chápána a uznávána. Nejsme všichni povoláni být pastýři nebo učiteli. Právě citovaný oddíl se nevztahuje zvláště na takové. Vztahuje se na všechny křesťany a jsme povinni ho dbát. Slyšíme velké nářky na všech stranách na smutný nedostatek pastýřské péče. Není pochyb o tom, že v Boží Církvi je velký nedostatek pravých pastýřů, jakož i všech ostatních darů. To je pouze to, co bychom mohli očekávat. Jak by tomu mohlo být jinak? Jak bychom mohli očekávat hojnost duchovních darů v našem současném ubohém stavu? Duch je zarmucován a uhašován našimi žalostnými rozděleními, naší světáckostí, naší hrubou nevěrností. Musíme se potom divit své ubohé chudobě?

Ale náš velebeníhodný Pán je k nám uprostřed naší zkázy a duchovní bezútěšnosti pln hlubokého a něžného soucitu. A kdybychom se jen pokořili pod Jeho mocnou ruku, milostivě by nás pozvedl a uschopnil by nás mnoha způsoby vycházet vstříc nedostatku pastýřského daru mezi námi. Mohli bychom skrze Jeho vzácnou milost pečlivěji a laskavěji dávat pozor jeden na druhého a tisíci způsoby vzájemně hledat duchovní pokrok.

Nechť si čtenář ani na okamžik nemyslí, že zamýšlíme dát tu nejmenší mravní podporu zvědavé všetečnosti nebo neospravedlnitelné špionáži na straně křesťanů. Pryč s takovou myšlenkou! Na takové věci se díváme jako zcela nehodné trpění v Boží Církvi. Jsou naprostým mravním opakem milující, svaté, něžné, pilné pastýřské péče, o které mluvíme a po které toužíme.

Ale jistě čtenáře nepřekvapí, že zatím co se pokud možno nejvíc vyhýbáme těmto opovrženíhodným zlým věcem, o kterých jsme se právě zmiňovali, rádi bychom pěstovali a vykonávali laskavou péči s modlitbou jedněch o druhé a svatou bdělost a starost, které mohou zabránit v růstu mnohým kořenům hořkosti. Nemůžeme o tom pochybovat. Je naprosto pravdivé, že nejsme všichni povoláni být pastýři. A rovněž tak pravdivé je, že je v Boží Církvi smutný nedostatek pastýřů. Máme samozřejmě na mysli pastýře dané Hlavou Církve – muže s pastýřským srdcem a skutečným pastýřským darem a mocí. To vše je nepopiratelné, a právě z tohoto důvodu by měla být srdce milovaného lidu Páně všude povzbuzena k tomu, aby od Něho hledala milost, která by je uschopnila vykonávat něžnou, milující, bratrskou péči jedněch o druhé, což může z velké části směřovat k naplnění potřeby pastýřů mezi námi. Je to prostě velmi povzbuzující napomenutí ke všem křesťanům, aby vykonávali vzájemnou péči a bděli nad každým vyrůstáním nějakého kořenu hořkosti.

A jak potřebné to je! Jak hrozné jsou ty kořeny! Jak jsou hořké! Jak široce rozvětvené jsou někdy jejich ničivé výhonky! Jaké nenapravitelné škody působí! Jak mnozí jsou jimi poskvrněni! Kolik vzácných pout přátelství je pře-rváno a kolik srdcí je jimi zlomeno. Ano, čtenáři, a jak často jsme byli přesvědčeni, že trochu rozumné pastýřské nebo i bratrské péče, malá laskavá, zbožná rada by mohla udusit zlo v zárodku, a tak zabránit nevyčíslitelnému množství škod a trápení. Kéž si my všichni vezmeme tyto věci k srdci a vážně hledáme milost ke konání toho, co může zabránit růstu kořenů hořkosti a šíření jejich poskvrňujícího vlivu!

Ale musíme naslouchat dalším závažným a pronikavým slovům od milovaného a ctěného vydavatele zákona. Vykresluje velmi vážný obraz konce toho, kdo způsobil, aby vyrostl kořen hořkosti:

„I stalo by se, že uslyše takový slova zlořečení tohoto, dobrořečil by sobě v srdci svém, řka: Pokoj míti budu, bychť pak i chodil podle žádosti srdce svého; i přidal by opilou žíznivé.“ Je to osudný omyl, volat pokoj, pokoj, když tu není žádného pokoje, ale bezprostřední hněv a soud. „Nechce Hospodin odpustiti takovému, nebo tehdáž rozpálí se prchlivost Hospodinova a zuřivost jeho proti takovému člověku, tak že“ – místo „pokoje“, který si marně sám sliboval – „připadne na něj všeliké zlořečení, o kterém psáno jest v knize této; i vyhladí Hospodin jméno jeho pod nebem.“ Jak hrozné varování všem, kteří jednají jako kořen hořkosti uprostřed Božího lidu, a všem, kdo je podporují.

Kapitola 29

„A odloučí jej Hospodin s jeho zlým ode všech pokolení Izraelských, vedle všech zlořečení smlouvy zapsané v této knize zákona, tak že řekne věk potomní, synové vaši, kteří povstanou po vás, i cizozemec, který přijde ze země daleké, když uzří rány země této, i neduhy její, které uvedl na ni Hospodin, sirou a solí vypálenou všecku tu zemi, a že se nemůže síti, ani co vzcházeti, ani jaké byliny růsti na ní, rovně jako na místě, kde jest podvrácena Sodoma a Gomora, Adama a Seboim, které podvrátil Hospodin v hněvě svém a v prchlivosti své.“ – Duši přemáhající příklady jednání živého Boha ve vládě, které by měly mluvit hromovým hlasem do uší všech těch, kdo převracejí milost Boha našeho v chlípnost, a zapírají Pána, který je koupil! – „Řeknou všichni národové: Proč jest tak učinil Hospodin zemi této? Kteraký jest to hněv prchlivosti jeho náramné? A bude odpovědíno: Proto že opustili smlouvu Hospodina Boha otců svých, kterou učinil s nimi, když je vyvedl ze země Egyptské. Nebo odcházejíce, sloužili bohům cizím a klaněli se jim, bohům, kterých neznali, kteří se s nimi také ničím dobrým nesdělili. I rozhněvala se prchlivost Hospodinova na tu zemi, tak že uvedl na ni všecko zlořečení zapsané v knize této. Proto vyplenil je Hospodin ze země jejich v hněvě, v rozpálení a v prchlivosti veliké, a vyvrhl je do země jiné, jak to ukazuje dnešní den.“ (5. Mojžíšova 29,19-28)

Kapitola 29

Čtenáři, jak zvláště vážné je to všechno! Jaká mocná ilustrace slov apoštola: „Hrozné jest upadnouti v ruce Boha živého.“ (Židům 10,31) A opět: „Bůh náš jest oheň spalující.“ (Židům 12,29) Jak důležité je, aby vyznávající církev dbala na taková varování! Jistě se má mnoho učit z historie Božího jednání s Jeho lidem Izraelem. Kapitola Římanům 11 je ohledně toho dokonale jasná a rozhodná. Když apoštol mluví o Božím soudu nad nevěřícími větvemi olivovníku, obrací se na křesťany: „Že jsou pak některé ratolesti vylomeny, a ty, byv planou olivou, vštípen jsi místo nich, a učiněn jsi účastník kořene i tučnosti olivy, nechlub se proti ratolestem. Pakli se chlubíš, věz, že ne ty kořen neseš, ale kořen tebe. Pakli díš: Vylomeny jsou ratolesti, abych já byl vštípen, dobře. Pro nevěru vylomeny jsou, ale ty vírou stojíš. NEBUĎ VYSOKOMYSLNÝ, ALE BOJ SE; nebo poněvadž Bůh ratolestem přirozeným neodpustil, věz, že by ani tobě neodpustil. A proto viz dobrotivost i zuřivost Boží. K těm zajisté, kteří padli, zuřivost, ale k tobě dobrotivost, ač budeš-li trvati v dobrotě. Sic jinak i ty vyťat budeš.“ (Římanům 11,17-22)

Žel, vyznávající církev nepokračovala v Boží dobrotivosti. Je nemožné číst její historii ve světle Písma a nevidět to. Vážně se odklonila a není před ní nic jiného než hněv všemohoucího Boha. Milované údy Kristova těla, které – je smutné to říci – jsou smíšeny s hroznou masou zkaženého vyznání, budou sebrány a vzaty na místo připravené v domě Otce v nebi. Potom, pokud ne předtím, uvidí, jak chybné to bylo, že zůstávaly ve spojení s tím, co se tak jasně příčí Kristovým myšlenkám, jak jsou s božskou jasností a jednoduchostí zjeveny ve svatých Písmech.

Ale pokud jde o tu velkou věc, známou jako křesťanstvo, ta bude „vyvržena z úst“ a „vytnuta“. Bude vydána mocnému klamu, aby věřila lži, „aby odsouzeni byli všichni, kteří neuvěřili pravdě, ale oblíbili sobě nepravost“ (2. Tes. 2,12).

Kapitola 29

To jsou děsivá slova! Kéž zní v uších a vniknou hluboko do srdcí tisíců těch, kteří den za dnem, týden za týdnem, rok za rokem jdou, spokojeni s pouhým jménem, že žijí, s formou pobožnosti, ale zapírajíce její moc, „rozkoší milovníci více nežli milovníci Boha“ (2. Tim. 3,4). Jaký úděsný obraz takzvané křesťanské Anglie! Jak hrozný stav a úděl tisíců lidí, kteří se honí za zábavami a slepě, bláznivě a aniž by na to dbali, se ženou dolů po šikmé ploše, vedoucí k beznadějné a věčně trvající bídě! Kéž Bůh ve Své nekonečné dobrotivosti skrze moc Svého Ducha a mocným působením Svého Slova vyburcuje srdce Svého lidu na všech stranách k hlubšímu a působivějšímu cítění těchto věcí!

Nyní, dříve než tento oddíl uzavřeme, musíme čtenářovu pozornost vést krátce k poslednímu verši naší kapitoly. Je to jedna z těch částí Písma, kterým je, žel, špatně rozuměno a jsou chybně používány. „Věci skryté jsou Hospodina Boha našeho, věci pak zjevené, ty jsou naše a synů našich, abychom plnili všecka slova zákona tohoto.“ (5. Mojžíšova 29,29) Tento verš je stále užíván k tomu, aby bránil pokroku duší v poznávání „hlubokosti Božské“. Ale jeho prostý význam je tento: „Zjevené“ věci jsou to, co máme před sebou v předcházející kapitole této knihy. „Skryté“ věci se naproti tomu vztahují k těm zdrojům milosti, které má Bůh připraveny, aby byly odkryty, když lidé naprosto zklamou v tom, aby „plnili všecka slova zákona tohoto“. Zjevené věci jsou to, co by Izrael měl dělat, ale nedělal. Skryté věci jsou to, co Bůh učiní přes smutné a hanebné selhání Izraele, a jsou velmi požehnaně předloženy v následujících kapitolách – rady Boží milosti, opatření svrchovaného milosrdenství, aby byly ukázány, když se Izrael důkladně naučí lekci o svém naprostém selhání jak pod smlouvou z Moáb, tak i pod smlouvou z Orébu.

Tak toto místo, je-li mu správně rozuměno, je daleké toho, aby dávalo oprávnění k užití tak ustavičně činěnému, a povzbuzuje srdce, aby zkoumalo tyto věci. Ačkoli byly „tajemstvím“ pro Izrael na rovinách Moáb, jsou plně a jasně „zjevené“ nám k našemu užitku, potěše a vzdělání.^²³ O Letnicích sestoupil Duch Svatý, aby vedl učedníky do vší pravdy. Kánon Písma je úplný. Všechny Boží úmysly a rady jsou plně zjevené. Tajemství o Církvi uzavírá celý okruh Boží pravdy. Apoštol Jan mohl Božím dětem říci: „Vy pak máte pomazání od Svatého, a znáte všecko.“ (1. Jana 2,20)

Kapitola 29

Takto celý Nový zákon oplývá svědectvími, dokazujícími, že 5. Mojžíšova 29,29 je stále chybně užívána. Prodlévali jsme u toho, protože jsme si vědomi, že tím je milovanému lidu Páně smutně bráněno v pokroku ve známosti. Nepřítel se vždy bude snažit udržovat ho ve tmě, zatím co by měl chodit ve slunečním jasu božského zjevení – aby ho udržoval jako malé děti, sytící se mlékem, když by měl být jako dospělý, sytící se „hrubým pokrmem“, který je tak volně dáván Boží Církvi (Židům 5,12-14). Máme jen malý pojem o tom, jak je Duch Boží zarmucován a Kristu působena neúcta nízkým stavem věcí mezi námi. Jak málo ve skutečnosti „víme, které věci od Boha darovány jsou nám“ (1. Kor. 2,12). Kde jsou chápány, vírou přijímány a uskutečňovány vlastní výsady křesťana? Jak slabé je naše přivlastňování si božských věcí! Jak zakrnělý je náš růst! Jak slabé je praktické ukazování Boží pravdy! Jak potřísněný Kristův dopis představujeme!

Milovaný křesťanský čtenáři, zvažujme vážně tyto věci v Boží přítomnosti. Hledejme upřímně kořen všeho toho žalostného selhání a odsuďme a odvrzme jej, abychom tak, jak můžeme, věrněji a jednoznačněji vyhlašovali, čí jsme a komu sloužíme. Kéž je více zjevné, že Kristus je naším jediným předmětem, který nás cele ovládá!

Kapitola 29