5. Mojžíšova 28

dyž přistupujeme ke studiu tohoto pozoruhodného oddílu naší knihy, čtenář musí mít na paměti, že v žádném případě nemůže být směšován s 27. kapitolou. Když se někteří vykladači snažili vysvětlit chybění požehnání v 27. kapitole, hledali je zde. Ale to je velký omyl – omyl absolutně fatální pro správné porozumění oběma kapitolám. Zjevná skutečnost je, že ty dvě kapitoly jsou zcela rozdílné svým základem, zaměřením i praktickým použitím. Kapitola 27 je (abychom to řekli jak jen možno zřetelně a krátce) mravní a osobní. Kapitola 28 je dispenzační a národní. Kapitola 27 pojednává o velkém základním principu mravního stavu člověka jako hříšníka, do krajnosti zkaženého a zcela neschopného setkat se s Bohem na půdě zákona. Kapitola 28 na druhé straně vyzvedá otázku Izraele jako národa pod Boží vládou. Krátce řečeno, pečlivé srovnání těch dvou kapitol umožní čtenáři vidět celou jejich rozdílnost. Jaké spojení můžeme najít například mezi šesti požehnáními naší kapitoly a dvanácti zlořečeními kapitoly 27? Vůbec žádné. Není možné zjistit byť jen nejmenší vzájemný vztah. Ale i dítě může vidět mravní spojení mezi požehnáními a zlořečeními kapitoly 28.

Uveďme několik míst jako důkaz: „Jestliže pak opravdově poslušen budeš hlasu Hospodina Boha svého,“ – to je velké motto 5. Mojžíšovy knihy, klíč k naší knize – „ostříhaje a čině všecka přikázání jeho, která já dnes přikazuji tobě, vyvýší tě Hospodin Bůh tvůj nade všecky národy země. A přijdou na tě všecka požehnání tato, a vyplní se při tobě, když jen poslušen budeš hlasu Hospodina Boha svého.“ – To je jediná ochrana, pravé tajemství štěstí, bezpečí, vítězství a síly. – „Požehnaný budeš ve městě, požehnaný i na poli. Požehnaný plod života tvého, úrody země tvé, i plod dobytka tvého, prvorozené skotů tvých i stáda bravů tvých. Požehnaný koš tvůj i díže tvá. Požehnaný budeš vcházeje, požehnaný i vycházeje.“ (5. Mojžíšova 28,1-6)

Kapitola 28

Není čtenáři dokonale jasné, že toto nejsou požehnání vyslovená šesti pokoleními na hoře Garizim? To, co nám zde je představeno, je národní hodnost Izraele, prosperita a sláva, založené na jejich pilném dbání všech přikázání, která jsou nám představena v této knize. Byl to Boží věčný úmysl, aby Izrael zaujímal na zemi první místo vysoko nad všemi národy. Tento úmysl se jistě uskuteční, ačkoli Izrael v minulosti hanebně selhal v plnění té dokonalé poslušnosti, která měla tvořit základ jeho národní prvotnosti a slávy.

Na tuto velkou pravdu nesmíme nikdy zapomenout, ani se jí vzdát. Někteří vykladači si osvojili systém výkladu, jímž požehnání smlouvy Izraele jsou zduchovňována a přenášena na Boží Církev. To je nanejvýš osudná chyba. Vskutku je velmi nesnadné ukázat slovy, nebo i představit si zničující účinek takové metody jednání s Božím vzácným slovem. Nic není jistějšího, než že to diametrálně odporuje Božím myšlenkám a vůli. On nechce a nemůže schvalovat takové jednání se Svou pravdou, ani takové neoprávněné zcizování požehnání a výsad Svého lidu Izraele.

Je pravda, že v Galatským 3,15 čteme: „Aby na pohany to požehnání Abrahamovo přišlo v Kristu Ježíši a abychom… přijali“ – přijali co? Požehnání ve městě a na poli? Požehnání v našem koši a díži? Nikoli, ale „abychom zaslíbení Ducha přijali skrze víru“ (v. 14). Tak se také v téže Epištole ve 4. kapitole učíme, že obnovenému Izraeli bude dovoleno počítat mezi své děti všechny ty, kteří jsou narozeni z Ducha v období křesťanství: „Ale ten svrchní Jeruzalém svobodný jest, kterýž jest matka všech nás. Nebo psáno jest: Vesel se neplodná, která nerodíš, vykřikni a zvolej, která nepracuješ ku porodu; nebo ta opuštěná mnoho má synů, více než ta, která má muže.“ (Gal. 4,26-27)

Kapitola 28

To vše je požehnaná pravda, ale nedává to žádné oprávnění pro přenášení zaslíbení učiněných Izraeli na věřící Nového zákona. Bůh se přísahou zavázal, že požehná semeni Abrahama, Svého přítele – že mu požehná všemi pozemskými požehnáními v zemi Kanán. Toto zaslíbení platí a je absolutně nezcizitelné. Běda všem těm, kteří se pokoušejí stavět proti jeho doslovnému naplnění v Božím vlastním čase. Zmínili jsme se o tom v našich studiích o dřívější části této knihy, a nyní se musíme spokojit s velmi vážným varováním čtenáře před každým systémem výkladu, který obsahuje takové vážné důsledky týkající se Božího slova a Božích cest. Musíme vždy pamatovat, že požehnání Izraele jsou pozemská; požehnání Církve jsou nebeská. „Požehnaný Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, který požehnal nám všelikým požehnáním duchovním v nebeských věcech /místech/ v Kristu.“ (Efezským 1,3)

A tedy jak povaha, tak i sféra požehnání Církve se úplně liší od povahy a sféry požehnání Izraele, a nikdy nesmějí být směšovány. Ale výše uvedený způsob výkladu je směšuje, a převrací tak Svaté písmo a činí vážnou škodu duším. Pokoušet se použít zaslíbení učiněná Izraeli na Boží Církev, ať teď nebo později, na zemi nebo v nebi, znamená naprosto převracet věci a působit zcela beznadějný zmatek ve výkladu a použití Písma. Cítíme se být povoláni, abychom v prosté věrnosti Božímu slovu duši čtenáře zdůraznili tuto věc a upoutali na ni jeho vážnou pozornost. Může být ujištěn, že to v žádném případě není nějaká nedůležitá otázka. Jsme přesvědčeni, že je krajně nemožné, aby někdo, kdo směšuje Izrael a Církev, pozemské a nebeské věci, zdravě a přesně vykládal Boží slovo.

Avšak zde nemůžeme tento předmět dále sledovat. Pouze důvěřujeme, že Duch Boží vybudí čtenářovo srdce, aby cítil jeho význam a důležitost, a dal mu vidět nutnost správného rozdělování Slova pravdy. Pokud tomu tak bude, našeho cíle bylo plně dosaženo.

Vzhledem k této dvacáté osmé kapitole 5. Mojžíšovy knihy opakujeme, že jen když čtenář chápe skutečnost, že je naprosto rozdílná od předcházející kapitoly, bude schopen číst ji s duchovním porozuměním a skutečným užitkem. Není žádná potřeba podrobného výkladu. Sama se přirozeně a zřetelně dělí na dvě části. V první máme plné a velmi požehnané vyjádření výsledků poslušnosti. (Viz verše 1-15.) Ve druhé máme hluboce vážné a působivé výroky o hrozných následcích neposlušnosti. (Viz verše 16-68.) A nemůžeme než být ohromeni skutečností, že oddíl obsahující zlořečení, je více než třikrát delší než oddíl obsahující požehnání. Ten se skládá z patnácti veršů. Ten druhý z padesáti tří. Celá kapitola poskytuje působivý komentář o Boží vládě a velmi silnou ilustraci toho, že „Bůh náš jest oheň spalující“ (Žid. 12,29). Všechny národy země se mohou z podivuhodné historie Izraele učit, že Bůh musí trestat neposlušnost, a to nejprve u těch, kteří Mu náležejí. A jestliže neušetřil Svůj vlastní lid, jaký bude konec těch, kteří Ho neznají? „Obráceni buďte bezbožníci do pekla, všichni národové, kteří se zapomínají nad Bohem.“ (Žalm 9,18) „Hrozné jest upadnouti v ruce Boha živého.“ (Židům 10,31) Pro každého člověka je vrcholem pošetilosti pokoušet se uniknout plné síle takových oddílů nebo je vykládat jinak. To se mu nemůže zdařit. Nechť každý, kdo čte kapitolu, kterou máme před sebou, ji porovná se skutečnou historií Izraele. Uvidí, že tak jistě, jako je Bůh na trůně majestátu v nebesích, tak jistě bude trestat činitele zlého jak zde, tak i potom. Nemůže to být jinak. Vláda, která by mohla nebo chtěla dovolit, aby zlo procházelo bez soudu, odsouzení a potrestání, by nebyla dokonalá vláda – nebyla by to Boží vláda. Je zbytečné přinášet důkazy na základě jednostranných pohledů na Boží dobrotivost, přívětivost a milosrdenství. Buď velebeno Jeho jméno, On je přívětivý a dobrý a milosrdný i milostivý, dlouhočekající a plný soucitu. Ale je svatý, spravedlivý a pravdivý; a „uložil den, v kterém souditi bude všecken svět [obydlenou zemi, οἰκουμένην], v spravedlnosti skrze toho muže, kterého k tomu vystavil, slouže k víře [dal důkaz, πίστιν] všechněm vzkříšením jeho z mrtvých.“ (Skutky 17,31)

Kapitola 28

Avšak musíme tento oddíl dovést ke konci. Ale než tak učiníme, cítíme jako svou povinnost upozornit čtenáře na velmi zajímavý bod ve spojení s 13. veršem naší kapitoly: „I ustanoví tě Hospodin za hlavu a ne za ocas, a budeš vždycky vyšší a nikdy nižší, když poslouchati budeš přikázání Hospodina Boha svého, která já dnes tobě přikazuji, abys ostříhal a činil je.“

Kapitola 28

To se bezpochyby vztahuje k Izraeli jako k národu. Jsou určeni, aby byli hlavou národů země. Takový je jistý a pevný úmysl a rada Boží ohledně nich. Jakkoli nyní hluboko klesli, jsou rozptýleni a ztraceni mezi národy a trpí strašnými důsledky své trvající neposlušnosti, spí, jak čteme v Danieli 12, v prachu země; přece jako národ vstanou a budou zářit daleko jasnější slávou, než byla Šalomounova sláva.

To vše je požehnaně pravdivé a dané nade vší pochybnost v mnoha místech v Mojžíšových knihách, Žalmech, prorocích i v Novém zákoně. Ale když procházíme historii Izraele, nalézáme některé velmi působivé příklady jednotlivců, kterým bylo skrze nekonečnou milost dovoleno přivlastnit si to vzácné zaslíbení obsažené v 13. verši, a to i ve velmi temných a skličujících obdobích národní historie, když Izrael jako národ byl ocasem a nikoli hlavou. Uvedeme pro čtenáře jen několik příkladů nejen k ilustraci naší záležitosti, ale také abychom mu představili zásadu nesmírné praktické důležitosti a univerzálního použití.

Obraťme se na chvíli k té milé malé knize Ester – knize, která je tak málo chápána a oceňována – knize, která, jak můžeme pravdivě říci, vyplňuje zvláštní místo a dává naučení, které neobsahuje žádná jiná kniha. Patří k období, kdy zcela jistě Izrael nebyl hlavou, ale ocasem. Ale přesto představuje našemu pohledu velmi vzdělávající a povzbuzující obraz jednotlivce, syna Abrahamova, který se choval tak, že dosáhl nejvyššího postavení a získal nádherné vítězství nad největším nepřítelem Izraele.

Pokud jde o stav Izraele ve dnech Ester, byl takový, že Bůh se k němu nemohl veřejně přiznat. Proto v této knize od začátku až do konce nenajdeme Jeho jméno ani jedenkrát. Pohan byl hlava a Izrael ocas. Vztah mezi Hospodinem a Izraelem už nemohl být veřejně uznáván. Ale Hospodinovo srdce nemohlo nikdy zapomenout na Svůj lid. A my můžeme dodat, že srdce věrného Izraelity nikdy nemohlo zapomenout na Hospodina ani na Jeho svatý zákon. A to jsou právě ty dvě skutečnosti, které zvláště charakterizují tuto velmi zajímavou knihu. Bůh jednal pro Izrael za scénou a Mardocheus jednal pro Boha veřejně. Je hodné poznámky, že ani ten nejlepší Přítel Izraele, ani jeho nejhorší nepřítel nejsou v knize Ester ani jednou jmenováni. A přece je celá kniha plná jednání obou. Boží prst je vyznačen na každém článku v obdivuhodném řetězu prozřetelnosti. A na druhé straně se hořké nepřátelství Amalechovo ukazuje v krutém plánu pyšného Agagského.

To vše je neobyčejně zajímavé. Vskutku, když vstáváme od studia této knihy, mohli bychom zvolat: „Ach, jaké to jsou věci, podivuhodnější než pohádka, a přece jsou pravdivé.“ Žádné vyprávění by nemohlo předčít zajímavostí tento prostý, a přece tak požehnaný děj. Ale nesmíme se rozepisovat, jakkoli bychom rádi. Čas a místo nám to nedovolují. Jen se o tom nyní zmiňujeme, abychom ukázali čtenáři na nevýslovnou cenu a důležitost individuální věrnosti ve chvíli, kdy národní sláva uvadla a pominula. Mardocheus setrvával jako skála na Boží pravdě. S naprostou rozhodností odmítl uznat Amalecha. Chtěl zachránit Asverův život a sklánět se před jeho autoritou jako vyjádřením Boží moci; ale nechtěl se klanět Amanovi. Jeho jednání v této věci bylo ovládáno prostě Božím slovem. Oprávnění pro takové jednání se nalézalo v této požehnané 5. Mojžíšově knize: „Pamatuj na to, co učinil Amalech na cestě, když jste šli z Egypta: Kterak vyšed tobě v cestu, zadní houf tvůj všech mdlých, kteří šli za tebou, pobil, když jsi ty byl zemdlený a ustalý, a nebál se Boha.“ – Zde bylo pravé tajemství celé věci. – „Proto když by Hospodin Bůh tvůj dal tobě odpočinutí ode všech nepřátel tvých vůkol v zemi, kterou Hospodin Bůh tvůj dává tobě v dědictví, abys dědičně obdržel ji, vyhladíš památku Amalecha pod nebem; nezapomínej na to.“ (5. Mojžíšova 25,17-19)

Kapitola 28

To bylo dostatečně jasné pro každé obřezané ucho, každé poslušné srdce, každé upřímné svědomí. Stejně tak zřetelná je řeč 2. Mojžíšovy 17: „Mluvil potom Hospodin k Mojžíšovi: Vpiš to do knih na památku, a pilně to vkládej v uši Jozue, že do konce vyhladím památku Amalechovu všudy pod nebem. Tedy vzdělal Mojžíš oltář a nazval jméno jeho: Hospodin korouhev má. Nebo řekl: Tak má jmenován býti, protože ruka nad trůnem Hospodinovým osvědčuje boj Hospodinův proti Amalechovi od národu až do národu.“ (2. Mojžíšova 17,14-16)

Zde tedy bylo Mardocheovo oprávnění k tomu, aby odmítl byť jedno pokývnutí hlavou Agagskému. Jak se mohl věrný příslušník domu Izraele sklonit před příslušníkem domu, s nímž byl Hospodin ve válce? To nebylo možné. Mohl se obléknout v žíni, postít se a plakat kvůli svému lidu, ale nemohl a nechtěl, neodvážil se sklonit před Amalechitským. Mohl být obviněn z troufalosti, slepé umíněnosti, stupidní bigotnosti a opovrženíhodné úzkoprsosti; ale s tím neměl nic společného. Mohlo se jevit jako zcela nevysvětlitelná pošetilost, odpírat obvyklou známku uctivosti nejvyššímu hodnostáři v království. Ale tím hodnostářem byl Amalechitský, a to bylo pro Mardochea dosti. Zdánlivá pošetilost byla prostá poslušnost.

Právě to činí ten případ pro nás tak zajímavým a důležitým. Nic nemůže nikdy odejmout naši odpovědnost, abychom byli poslušni Božího slova. Mardocheovi mohlo být řečeno, že přikázání týkající se Amalecha jsou minulou věcí, že se vztahují k době rozkvětu Izraele. Bylo zcela správné pro Jozue, aby s Amalechem bojoval. Také Saul měl poslechnout Hospodinovo slovo, místo aby ušetřil Agaga. Ale teď se všechno změnilo. Sláva z Izraele odešla a bylo úplně beze smyslu pokoušet se jednat podle 2. Mojžíšovy 17 nebo 5. Mojžíšovy 25.

Jsme si jisti, že všechny tyto argumenty by u Mardochea neměly žádnou váhu. Jemu stačilo, že Hospodin řekl: „Pamatuj na to, co učinil Amalech … nezapomínej na to.“ Jak dlouho to mělo platit? „Od národu až do národu /z generace na generaci/.“ Hospodinova válka s Amalechem neměla nikdy přestat, dokud samo jeho jméno a památka nebudou pod nebem vymazány. A proč? Kvůli jeho krutému a bezcitnému jednání s Izraelem. Taková byla Boží přívětivost vůči Jeho lidu! Jak se potom věrný Izraelita mohl kdy poklonit Amalechitskému? To bylo nemožné. Mohl se Jozue sklonit před Amalechitským? Ne. Udělal to Samuel? Ne. On „rozsekal Agaga na kusy před Hospodinem v Galgala“. Jak se tedy mohl Mardocheus před ním sklánět? Nemohl to učinit, ať to stálo cokoli. Nezáleželo mu na tom, že pro něho byla postavena šibenice. Mohl být pověšen, ale nikdy nemohl vzdát poctu Amalechitskému.

Kapitola 28

A co bylo výsledkem? Nádherný triumf! Tam stál pyšný Amalechitský v blízkosti trůnu, vyhřívaje se ve slunečním svitu královské přízně, chlubě se svým bohatstvím, svou velikostí, svou slávou, a měl v úmyslu rozdrtit pod svou nohou símě Abrahamovo. Na druhé straně tam ležel v žíni, popelu a slzách ubohý Mardocheus. Co mohl dělat? Mohl poslouchat. Neměl ani meč ani kopí, ale měl Boží slovo. A prostou poslušností tohoto Slova dobyl vítězství nad Amalechitským, svým způsobem právě tak rozhodné a skvělé, jako bylo vítězství dobyté Jozuem ve 2. Mojžíšově 17 – vítězství, kterého nedokázal dobýt Saul, ačkoli byl obklopen zástupem bojovníků, vybraných ze dvanácti pokolení Izraele. Amalechitský chtěl, aby Mardocheus byl pověšen. Ale místo toho byl nucen jednat jako jeho sluha a vést ho se vší královskou pompou a nádherou ulicemi města. „I odpověděl Aman králi: Muži tomu, jehož král ctíti chce, ať přinesou roucho královské, do kterého se král obléká, a přivedou koně, na kterém jezdí král, a vstaví korunu královskou na hlavu jeho. A dajíce roucho to i koně toho v ruku některého z nejznamenitějších knížat královských, ať oblekou muže toho, jehož král chce ctíti, a ať jej vodí na koni po ulici města, a volají před ním: Tak se má státi muži tomu, jehož král ctíti chce. Tedy řekl král Amanovi: Pospěš, vezmi to roucho a koně, jak jsi řekl, a učiň to Mardocheovi Židu, který sedí v bráně královské. Nepomíjej ničeho ze všeho toho, co jsi mluvil. Proto vzav Aman roucho i koně, oblékl Mardochea, a vedl jej na koni po ulici města, volaje před ním: Tak se má státi muži tomu, jehož král ctíti chce. Potom navrátil se Mardocheus k bráně královské. Aman pak rychle pospíšil do domu svého, smuten jsa, se zakrytou hlavou.“ (Ester 6,7-12)

Kapitola 28

Zde jistě byl Izrael hlavou a Amalech ocasem – Izrael, nikoli jako národ, ale jako jednotlivec. Ale to byl jen začátek porážky Amalecha a Izraelovy slávy. Aman byl pověšen právě na té šibenici, kterou postavil pro Mardochea. „Mardocheus pak vycházel od obličeje královského v rouše královském z postavce modrého a bílého, v koruně zlaté veliké a v plášti kmentovém a šarlatovém, a město Susan plesalo a veselilo se.“ (Ester 8,15)

Ani to nebylo vše. Výsledek Mardocheova podivuhodného vítězství byl pociťován daleko široko ve sto dvaceti sedmi provinciích říše. „Ano i v každé krajině i v každém městě, na kterékoli místo poručení královské a výpověď jeho došla, veselí a radost měli Židé, hody a dobrou vůli, a mnozí z národů jiných přistupovali k Židům; nebo připadl na ně strach židovský.“ (Ester 8,17) A jako korunu toho všeho čteme, že „Mardocheus Žid byl druhý po králi Asverovi, a veliký u Židů, i vzácný u všeho množství bratří svých, pečuje o dobré lidu svého, a způsobuje pokoj všemu semeni svému.“ (Ester 10,3)

Nuže, čtenáři, nedokazuje nám toto všechno velmi pozoruhodným způsobem nesmírnou důležitost osobní věrnosti? Nechce nás to vše velmi povzbudit, abychom zastávali Boží pravdu, ať to stojí cokoli? Podívej se jen, jaké obdivuhodné výsledky následovaly z jednání jednoho muže! Mnozí asi odsuzovali Mardocheovo jednání. Odmítat prosté znamení úcty nejvyššímu hodnostáři v říši se mohlo jevit jako neodpovědná umíněnost. Ale nebylo to tak. Byla to pouhá poslušnost. Byla to rozhodnost pro Boha a vedla k nádhernému vítězství, jehož kořisti byly sklízeny jeho bratry až do samých končin země.

Pro další ilustraci předmětu naznačeného 5. Mojžíšovou 28,13 musíme čtenáře odkázat na 3. a 6. kapitolu Daniele. Tam uvidíme, jakých mravně slavných výsledků může být dosaženo osobní věrností pravému Bohu ve chvíli, kdy národní sláva Izraele pominula: jeho město a chrám byly v troskách. Ti tři výteční muži se odmítli klanět zlatému obrazu. Odvážili se čelit královu hněvu, všeobecnému hlasu říše, ano, vystavit se ohnivé peci samé raději, než aby byli neposlušní. Mohli se vzdát života, ale nemohli se vzdát Boží pravdy.

Kapitola 28

A výsledek? Nádherné vítězství! Procházeli se v peci s Božím Synem a byli vyvoláni ven z pece jako svědkové a služebníci Boha nejvyššího. Slavná výsada! Obdivuhodná důstojnost! A vše jako výsledek prosté poslušnosti. Podívej se, co by ztratili, kdyby šli s davem a sklonili hlavy v klanění se národnímu bohu, aby unikli hrozné peci! Ale Bůh buď veleben, byli uschopněni pevně stát ve vyznání velkého základu pravdy o jednom pravém, živém Bohu – pravdě, která byla pošlapávána nohama uprostřed nádhery Šalomounovy vlády. A záznam o jejich věrnosti byl pro nás napsán Duchem Svatým, aby nás povzbudil jít pevným krokem po cestě osobní oddanosti před Boha nenávidícím, Krista zavrhujícím světem, a tváří v tvář křesťanstvu, které zanedbává pravdu. Je nemožné číst to vyprávění, aniž by naše celá obnovená bytost nebyla povznesena a vedena k vážné touze po hlubší osobní oddanosti Kristu a Jeho vzácné věci.

Podobný účinek musí být vyvolán studiem 6. kapitoly Daniele. Nemůžeme si dovolit ji citovat ani široce pojednávat. Můžeme jen ten duši povznášející záznam doporučit pozornosti čtenáře. Je neobyčejně krásný a skýtá nádherné naučení pro tyto dny povrchního, sebeuspokojujícího, lehkovážného vyznání, ve kterém člověka nic nestojí dát svůj formální souhlas s pravdami křesťanství; kde však je tak málo touhy a ochotnosti následovat s rozhodností srdce zavrženého Pána a být bez výhrady a bez váhání poslušni Jeho přikázání.

Jak je osvěžující číst o Danielově věrnosti tváří v tvář tak mnohé chladné lhostejnosti! Ten s neochvějnou rozhodností setrvával ve svém svatém zvyku modlit se třikrát denně s oknem otevřeným směrem k Jeruzalému, ačkoli věděl, že trestem za toto jednání je lví jáma. Byl by mohl zavřít okno a stáhnout záclony, uchýlit se do soukromí svého pokoje a tam se modlit. Anebo by mohl čekat na půlnoc, kdy by ho nevidělo žádné lidské oko, ani by ho neslyšelo lidské ucho. Ale ne. Tento milovaný Boží služebník nechtěl skrývat své světlo pod postelí ani pod kbelíkem. V sázce byla velká zásada. Nejenže se chtěl modlit k tomu jednomu živému a pravému Bohu, ale chtěl se modlit, když „otevřená byla okna v pokoji jeho proti Jeruzalému“. A proč „proti Jeruzalému“? Protože to byl Boží střed. Ale byl v troskách. Pravda, pro přítomnost, a když se na něj díváme z lidského hlediska. Ale víře a z Božího hlediska byl Jeruzalém Boží střed pro Jeho pozemský lid. Byl a beze vší pochyby bude. A nejen to, ale i jeho prach je drahý Hospodinu. A proto Daniel byl v plném obecenství s Božími myšlenkami, když otevíral svá okna směrem k Jeruzalému a modlil se. Měl slova Písma pro to, co dělal, tak jak to čtenář může vidět, když se obrátí ke 2. Paralipomenon 6,38: „A tak navrátili by se k tobě celým srdcem svým a celou duší svou v zemi zajetí svého, do které by zajati byli, a modlili by se naproti zemi své, kterou jsi dal otcům jejich, a naproti městu, které jsi vyvolil, a domu, který jsem vzdělal jménu tvému.“

Kapitola 28

To byla autorita, dle které Daniel jednal. Dělal to naprosto bez ohledu na lidské mínění a také bez ohledu na potrestání. Raději chtěl být uvržen do lvové jámy, než se vzdát Boží pravdy. Raději chtěl jít do nebe s dobrým svědomím, než zůstávat na zemi se zlým svědomím.

A jaký byl výsledek? Další nádherný triumf! „I vytažen byl Daniel z jámy, a žádného úrazu není nalezeno na něm: NEBOŤ VĚŘIL V BOHA SVÉHO.“

Požehnaný služebník! Vznešený svědek! Jistě byl při této záležitosti hlavou a jeho nepřátelé ocasem. A jak? Prostě poslušností Božího slova. To je to, o čem si myslíme, že má v těchto našich dnech tak velkou mravní důležitost. Právě to chceme ilustrovat a zdůraznit, když se zmiňujeme o těchto nádherných příkladech věrnosti jednotlivce v době, kdy národní sláva Izraele byla v prachu, jeho jednota zmizela a jeho stát se rozpadl. Můžeme se na to dívat jen jako na významnou a zajímavou skutečnost, plnou povzbuzení, plnou podmaňující síly, že v nejtemnějších dnech dějin Izraele jako národa tu máme nejjasnější a nejvznešenější příklady osobní víry a oddanosti. Vážně to doporučujeme pozornosti křesťanského čtenáře. Považujeme to za velmi posilující a obšťastňující pro naše srdce při zastávání Boží pravdy v době, jako je dnešní, když tu je tak mnohé, co na nás ve všeobecném stavu vyznávající církve působí skličujícím dojmem. Ne že bychom měli očekávat takové rychlé, působivé a nádherné výsledky, k jakým došlo v případech, o nichž jsme se zmiňovali. V žádném případě. Ve svých srdcích máme před sebou mít skutečnost, že ať je stav viditelného Božího lidu v dané době jakýkoli, je výsadou jednotlivého člověka Božího jít úzkou cestou a sklízet vzácné ovoce prosté poslušnosti vůči Božímu slovu a drahým přikázáním našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista.

Jsme přesvědčeni, že toto je pravda pro naše dny. Kéž všichni pociťujeme její svatou moc! Jsme v bezprostředním nebezpečí, že budeme snižovat standard osobní oddanosti kvůli všeobecnému stavu. To je osudný omyl. Ano, to je jasná snaha nepřítele Krista a Jeho věci. Kdyby tak jednal Mardocheus, Sidrach, Mizach, Abdenágo a Daniel, jaký by býval výsledek?

Kapitola 28

Ach nikoli, čtenáři, vždy musíme mít na paměti, že naší jedinou velkou věcí je poslouchat a přenechávat výsledky Bohu. Jemu se může líbit dovolit Svým služebníkům vidět působivé výsledky, anebo může vidět jako vhodné dovolit jim čekat na ten větší den, který přichází, kdy tu nebude nebezpečí, že se budeme nadýmat, když uvidíme nějaké malé ovoce svého svědectví. Ale ať tomu je jakkoli, naší jasnou a svatou povinností je jít po té jasné a požehnané cestě, která je nám vyznačena přikázáními našeho drahého a velebeníhodného Pána a Spasitele Ježíše Krista. Kéž nás Bůh uschopní, abychom tak skrze milost Jeho Svatého Ducha činili! Kéž se držíme Boží pravdy s úmyslem srdce naprosto bez ohledu na názory lidí kolem sebe, kteří nás mohou vinit z úzkoprsosti, bigotnosti, nesnášenlivosti a podobně. My máme jen jít dále s Pánem!