5. Mojžíšova 27

„I

přikázal Mojžíš a starší Izraelští lidu, řkouce: Ostříhej každého přikázání, které já přikazuji vám dnes. A když přejdeš přes Jordán do země, kterou Hospodin Bůh tvůj dává tobě, vyzdvihneš sobě kameny veliké, a obvržeš je vápnem. A napíšeš na nich všecka slova zákona tohoto, když přejdeš, abys všel do země, kterou Hospodin Bůh tvůj dává tobě, do země oplývající mlékem a medem, jakož jest mluvil Hospodin Bůh otců tvých tobě. Když tedy přejdeš Jordán a vyzdvihneš ty kameny, které já přikazuji vám dnes, na hoře Hébal, a obvržeš je vápnem, a vzděláš tam oltář Hospodinu Bohu svému: oltář z kamenů, jichž nebudeš tesati železem. Z kamení celého vzděláš oltář Hospodinu Bohu svému, abys na něm obětoval oběti zápalné Hospodinu Bohu svému. Obětovati budeš i oběti pokojné, a jísti a veseliti se před Hospodinem Bohem svým. Napíšeš pak na těch kameních všecka slova zákona toho dobře a zřetelně. I muvil Mojžíš a kněží Levítští ke všemu Izraelovi, řkouce: Pozoruj a slyš, Izraeli, dnes učiněn jsi lidem Hospodina Boha svého. Proto poslouchej hlasu Hospodina Boha svého, a zachovávej přikázání jeho i ustanovení jeho, která já tobě dnes přikazuji. I přikázal Mojžíš v ten den lidu, řka: Tito stanou, aby dobrořečili lidu na hoře Garizim, když byste přešli Jordán: Simeon, Léví, Juda, Izachar, Jozef a Beniamin. Tito pak stanou, aby zlořečili na hoře Hébal: Ruben, Gád, Asser, Zabulon Dan a Neftalím.

(5. Mojžíšova 27,1-13)

Nemohl být nápadnější protiklad, než je ten, který je ukázán mezi začátkem a závěrem této kapitoly. V odstavci, který jsme právě vypsali, vidíme Izrael, jak vstupuje do země zaslíbení, krásné a plodné země, oplývající mlékem a medem, a tam staví oltář na hoře Hébal pro zápalné a pokojné oběti. Nečteme nic o obětech za hřích a obětech za vinu. Zákon ve vší své plnosti měl být napsán „dobře a zřetelně“ na omítnutých kamenech a lid, v plném, uznávaném vztahu smlouvy měl na tom oltáři obětovat ty zvláštní oběti libé vůně, které tak požehnaně vyjadřují velebení a svaté obecenství. Předmětem zde není přestupník ve skutku, ani hříšník v přirozenosti, blížící se k měděnému oltáři s obětí za vinu nebo s obětí za hřích, ale spíše plně vysvobozený lid, přijatý a pod požehnáním – lid ve skutečném prožívání svého vztahu a svého dědictví.

Kapitola 27

Jistě, oni byli přestupníci a hříšníci. A jako takoví potřebovali vzácné opatření měděného oltáře. To je samozřejmě jasné a každý, kdo je vyučen od Boha, tomu rozumí a připouští to. Ale zjevně to není předmět 5. Mojžíšovy 27,1-13 a duchovní čtenář ihned pochopí důvod. Když vidíme Boží Izrael v plném vztahu smlouvy, jak vstupuje do držení svého dědictví, maje zjevenou vůli svého Boha smlouvy, Hospodina, jasně a plně před sebou napsanou, a mléko a med oplývající kolem sebe, musíme soudit, že každá otázka týkající se přestoupení a hříchů je definitivně urovnaná a že pro lid, tak vysoce obdařený výsadami a tak bohatě požehnaný, nezbývá nic, než obklopovat oltář svého Boha smlouvy a přinášet ty oběti libé vůně, které jsou Mu příjemné a pro Něho náležité.

Krátce řečeno, celý výjev, ukázaný našim zrakům v první polovině naší kapitoly, je dokonale krásný. Izrael má Hospodina za svého Boha a Hospodin potvrdil Izrael, aby byl Jeho zvláštním lidem, aby ho vysoce vyvýšil nad všechny národy, které učinil, v chvále, jménu a ve cti, a aby ho učinil svatým lidem Pánu, jejich Bohu, jakož byl mluvil. Když byl Izrael takto privilegovaný, požehnaný a vyvýšený, v plném držení té dobré země a mající před svýma očima všechna vzácná Boží přikázání, co zbývalo, než přinášet oběti chvály a děkování ve svatém velebení a šťastném společenství?

Kapitola 27

Ale v druhé polovině naší kapitoly nalézáme něco zcela jiného. Mojžíš určuje šest pokolení, aby stála na hoře Garizim, aby žehnala lidu, a šest na hoře Hébal, aby zlořečila. Ale běda! Když přijdeme ke skutečné historii, k jasným skutečnostem té věci, není tu ani slabika požehnání, nic než dvanáct hrozných zlořečení, každé potvrzené slavnostním „amen“ celého shromáždění.

Jaká smutná proměna! Jaký nápadný protiklad! Je to připomenutí toho, co jsme měli před sebou ve své studii o 2. Mojžíšově 19. Sotva by mohl být působivější komentář ke slovům inspirovaného apoštola v Galatským 3,10: „Kteří pak koli ze skutků zákona jsou,“ – všichni, kteří jsou na této půdě – „pod zlořečenstvím jsou. Nebo psáno jest:“ – a zde cituje 5. Mojžíšovu 27 – „Zlořečený každý, kdo nezůstává ve všem, co jest psáno v knize zákona, aby to plnil.“

Zde máme skutečné řešení té otázky. Izrael, pokud šlo o jeho mravní stav, byl na půdě zákona, a proto ačkoli začátek naší kapitoly ukazuje milý obraz Božích myšlenek týkajících se Izraele, přece její závěr ukazuje smutný a pokořující výsledek skutečného stavu Izraele před Bohem. Není tu ani hlásek z hory Garizim, ani slovo požehnání; ale místo toho padá do uší lidu zlořečení za zlořečením.

Ani to nemohlo být jinak. Ať lidé o tom tvrdí, co chtějí, nic než zlořečení nemůže přijít na takové, „kteří jsou ze skutků zákona“. Neznamená to pouze: „Kteří zklamou v zachovávání zákona,“ ačkoli to je pravda, ale jako kdyby chtěl pravdu před nás postavit tím nejjasnějším a nejsilnějším způsobem, Duch Svatý prohlašuje, že pro všechny, nezáleží na tom, kdo to je, Žid, pohan nebo křesťan dle jména – pro všechny, kteří jsou na půdě nebo principu skutků zákona, tu je, a nemůže tu být nic jiného, než – zlořečení.

Kapitola 27

Tak si tedy bude čtenář moci rozumně vysvětlit hluboké mlčení, které vládlo na hoře Garizim v den 5. Mojžíšovy 27. Prostá skutečnost je, že kdyby bylo slyšet jedno osamělé požehnání, bylo by to v protikladu k celému učení Svatého písma ohledně otázky zákona.

Závažným předmětem zákona jsme se tak hluboce zabývali v prvním svazku těchto „Poznámek“, že se necítíme povoláni u něho zde dále prodlévat. Můžeme pouze říci, že čím více studujeme Písmo a čím více zvažujeme otázku zákona ve světle Nového zákona, tím jsme udivenější ze způsobu, jakým někteří setrvávají v obhajování názoru, že křesťané jsou pod zákonem, ať kvůli obdržení života, kvůli spravedlnosti, kvůli svatosti či kvůli jakémukoli jinému předmětu. Jak může takový názor na chvilku obstát tváří v tvář tomu nádhernému a rozhodujícímu výroku v Římanům 6,14: „NEJSTE ZAJISTÉ POD ZÁKONEM, ALE POD MILOSTÍ.“?