5. Mojžíšova 26

„K

dyž pak vejdeš do země, kterou Hospodin Bůh tvůj dává tobě v dědictví, a opanuje ji, bydliti v ní budeš: Vezmeš prvotin všeho ovoce země té, které obětovati budeš ze země své, již Hospodin Bůh tvůj dává tobě, a vlože do koše, půjdeš k místu, které by Hospodin Bůh tvůj k přebývání tam jménu svému vyvolil. A přijda ke knězi, který těch dnů bude, díš jemu: Vyznávám dnes Hospodinu Bohu svému, že jsem všel do země, kterou s přísahou zaslíbil Hospodin otcům našim, že ji nám dá. I vezma kněz z ruky tvé koš, postaví jej před oltářem Hospodina Boha tvého.“ (5. Mojžíšova 26,1-4)

Kapitola, ke které nyní přicházíme, obsahuje milé nařízení o koši prvotin, ve kterém najdeme některé zásady, mající hluboký význam a praktickou důležitost. Když ruka Hospodinova přivedla Svůj lid do země zaslíbení, mohly být přinášeny plody země. Bylo zřejmě nutné být v Kanánu, dříve než ovoce Kanánu mohlo být přineseno ve velebení. Klanějící se mohl říci: „Vyznávám dnes Hospodinu Bohu svému, že jsem všel do země, kterou s přísahou zaslíbil Hospodin otcům našim, že ji nám dá.“

Zde leží kořen věci. „Všel jsem.“ Neříká: „Přicházím, doufám, že přijdu, anebo toužím přijít.“ Nikoli, nýbrž: „Všel jsem.“ Tak tomu musí vždy být. Musíme vědět, že jsme spaseni, dříve než můžeme přinést ovoce poznaného spasení. Ve svých touhách po spasení můžeme být velmi upřímní, ve svých snahách obdržet je velmi vážní. Ale pak můžeme jen vidět, že snahy být zachráněni a ovoce poznaného a prožívaného spasení jsou dvě zcela rozdílné věci. Izraelita neobětoval koš prvotin proto, aby se dostal do země, ale protože byl skutečně v ní. „Vyznávám dnes,… že jsem všel.“ Není tu žádný omyl ohledně toho, žádná otázka, žádná pochybnost, ba ani naděje. Jsem skutečně v zemi a tady je její ovoce.

Kapitola 26

„A mluviti budeš před Hospodinem Bohem svým, řka: Syrský chudý otec můj sestoupil do Egypta s nemnohými osobami, a byv tam pohostinu, vzrostl v národ veliký, silný a mnohý. A když zle nakládali s námi Egyptští, trápíce nás a vzkládajíce na nás službu těžkou, volali jsme k Hospodinu Bohu otců našich, a vyslyšev Hospodin hlas náš, popatřil na trápení naše, práci naši a soužení naše. I vyvedl nás Hospodin z Egypta v ruce silné a v rameni vztaženém, v strachu velikém a znameních i zázracích. A uvedl nás na toto místo a dal nám zemi tuto oplývající mlékem a medem. Proto nyní hle, přinesl jsem prvotiny úrod země, kterou jsi mi dal, ó Hospodine. I necháš toho před Hospodinem Bohem svým, a pokloníš se před ním. I veseliti se budeš ve všech dobrých věcech, které by tobě dal Hospodin Bůh tvůj, i domu tvému, ty i Levíta i příchozí, který jest uprostřed tebe.“ (5. Mojžíšova 26,5-11)

To je krásná ilustrace velebení: „Syrský chudý otec můj.“ Takový byl původ. Pokud se přirozenosti týká, nebylo se čím chlubit. A pokud jde o stav, ve kterém je našla milost, jaký byl? Tvrdé otroctví v egyptské zemi. Namáhali se při dělání cihel pod krutými údery faraonových poháněčů. Ale potom: „Volali jsme k Hospodinu.“ Zde byl jejich jistý a požehnaný zdroj pomoci. Bylo to vše, co mohli dělat, ale bylo to dosti. To volání bezmocnosti šlo přímo nahoru k Božímu trůnu a k Božímu srdci a přivedlo Ho dolů až doprostřed egyptských pecí. Slyš Hospodinova milostivá slova k Mojžíšovi: „Zřetelně viděl jsem trápení lidu mého, který jest v Egyptě; a křik jejich pro přísnost úředníků jeho slyšel jsem; nebo znám bolesti jeho. Proto jsem sestoupil, abych vysvobodil jej z ruky Egyptských a vyvedl jej ze země té do země dobré a prostranné, do země oplývající mlékem a medem… Nebo nyní, aj, křik synů Izraelských přišel ke mně; viděl jsem také i soužení, jímž je sužují Egyptští.“ (2. Mojžíšova 3,7-9)

Kapitola 26

Taková byla bezprostřední Hospodinova odpověď na volání Jeho lidu: „Proto jsem sestoupil, abych vysvobodil jej.“ Ano, buď velebeno Jeho jméno, On ve Své svobodné a neomezené milosti sestoupil, aby vysvobodil Svůj lid. A žádná ďábelská nebo lidská moc, země ani peklo, je nemohly byť na chvilku držet přes určenou dobu. Proto máme v naší kapitole velký výsledek, vyjádřený řečí velebitele a obsahem jeho koše. „Všel jsem do země, kterou s přísahou zaslíbil Hospodin otcům našim, že ji nám dá.… Proto nyní hle, přinesl jsem prvotiny úrod země, kterou jsi mi dal, ó Hospodine.“ Pán naplnil vše podle lásky Svého srdce a věrnosti Svého slova. Ani to nejmenší nechybělo. „Všel jsem“ a „přinesl jsem prvotiny úrod.“ Úrod čeho? Egypta? Nikoli, ale: „úrod země, kterou jsi mi dal, ó Hospodine.“ Rty velebitele vyhlašovaly úplnost Hospodinova díla. Koš velebitele obsahoval plody Hospodinovy země. Nic nemohlo být jednodušší, nic skutečnější. Nebyl tu prostor pro pochybnosti, důvod pro nějaké otázky. Měl prostě vyhlašovat Hospodinovo dílo a ukazovat ovoce. On naplnil jejich koše vyzrálým ovocem Jeho země, a jejich srdce chválou.

A nyní, milý čtenáři, dovol, abychom se tě zeptali: Myslíš, že to byla ze strany Izraelity domýšlivost, když tak mluvil? Bylo to správné, bylo to skromné, bylo to od něho pokorné, když řekl: „Všel jsem!“? Nebylo by pro něho náležitější, aby vyjádřil slabou naději, že někdy v budoucnosti snad vejde? Nebyly by pochybnosti a váhání ohledně jeho postavení a podílu více ke cti a uspokojení Boha Izraele? Co říkáš? Snad v předtuše našeho argumentu řekneš: „Tady není žádná obdoba.“ Proč ne? Jestliže Izraelita mohl říci: „Všel jsem do země, kterou s přísahou zaslíbil Hospodin otcům našim, že ji nám dá,“ proč nemůže věřící dnes říci: „Přišel jsem k Ježíšovi!“? Pravda, v jednom případě to bylo vidění, ve druhém to je víra. Ale je to druhé méně skutečné než to první? Cožpak inspirovaný apoštol neříká k Židům: „Přistoupili jste k hoře Sionu.“? A opět: „Království přijímajíce nepohnutelné, mějme milost, skrze kteroužto služme libě Bohu s vážností a uctivostí!“? Jestliže jsme v pochybnostech o tom, zda jsme „přistoupili“ nebo zda „jsme přijali království“, či nikoli, je nemožné klanět se v pravdě anebo sloužit s příjemností. Jen když stojíme v rozumném a pokojném vlastnictví místa a podílu v Kristu, může k trůnu nahoře vystupovat pravé velebení a může být konána účinná služba na vinici dole.

Kapitola 26

Neboť co, položme si otázku, je pravé velebení? Je to prostě vyslovování v Boží přítomnosti toho, co On je a co On udělal. Je to srdce, které se zabývá Bohem a má své zalíbení v Něm a ve všem Jeho obdivuhodném jednání a cestách. Nuže, nemáme-li žádné poznání Boha a nevěříme-li tomu, co On učinil, jak se Mu můžeme klanět? „Přistupující k Bohu věřiti musí, že jest Bůh a těm, kteří ho hledají, že odplatu dává.“ (Židům 11,7) Ale potom, znát Boha, to je věčný život. Nemohu se klanět Bohu, jestliže Ho neznám. A nemohu Ho znát bez věčného života. Aténští postavili oltář „neznámému Bohu“, a Pavel jim řekl, že se klaněli v nevědomosti, a dále jim zvěstoval pravého Boha, zjeveného v Osobě a díle Člověka Krista Ježíše.

Je velmi důležité mít v tomto bodě jasno. Musím Boha znát, dříve než se Mu mohu klanět. Mohu Boha hledat, zda bych Ho „makaje, mohl nalézt“ (Sk. 17,27), ale hledat Boha, kterého jsem nenalezl, a klanět se a mít zalíbení v Tom, kterého jsem nalezl, jsou dvě zcela různé věci. Bůh se sám zjevil, buď velebeno Jeho jméno! Dal nám světlo známosti Své slávy v tváři Ježíše Krista. Přišel k nám blízko v Osobě toho Požehnaného, takže Ho můžeme znát, milovat Ho, důvěřovat Mu, těšit se v Něm a užívat Ho ve všech svých slabostech a ve všech svých potřebách. Už nemusíme po něm pátrat uprostřed tmy přírody, ani mezi mraky a mlhami pochybného náboženství v jeho nesčetných formách. Nikoli: náš Bůh se učinil známým skrze zjevení tak jasně, že ten, kdo jde, ačkoli je pošetilý ve všem ostatním, v tom nemůže bloudit. Křesťan může říci: „Vím, komu jsem uvěřil.“ (2. Tim. 1,12) To je základ všeho pravého velebení. Může tu být velké množství tělesného pietismu, mechanického náboženství a ceremoniální rutiny, aniž by tu byla trocha duchovního velebení. To může plynout jen ze známosti Boha.

Naším předmětem však není psát úvahu o velebení, ale prostě ukázat našim čtenářům poučné a krásné nařízení o koši prvotin. A když jsme ukázali, že velebení bylo první věcí Izraelity, vlastnícího zemi, a že my musíme znát své místo a výsadu v Kristu, dříve než se můžeme v pravdě a rozumně klanět Otci – přikročíme k tomu, abychom ukázali jiný velmi důležitý praktický výsledek, ilustrovaný v naší kapitole, totiž aktivní dobročinnost.

„Když bys pak vyplnil všecky desátky ze všech úrod svých léta třetího, jenž rok desátků jest, a dal bys Levítovi, příchozímu, sirotku i vdově, a jedli by v branách tvých a nasyceni byli: Tedy díš před Hospodinem Bohem svým: Vynesl jsem, což posvěceného bylo, z domu svého, a dal jsem také Levítovi, příchozímu, sirotku a vdově vedle všelikého přikázání tvého, které jsi mi přikázal; nepřestoupil jsem žádného z přikázání tvých, aniž jsem zapomenul na ně.“ (5. Mojžíšova 26,12.13)

Kapitola 26

Nic nemůže být krásnějšího než mravní pořádek těchto věcí. Je přesně podobný tomu, co máme v Židům 13,15.16: „Proto skrze něho obětujme Bohu oběť chvály vždycky, to jest ovoce rtů, oslavujících jméno jeho.“ Zde je velebení. „Na účinnost /dobročinnost/ a na sdílnost nezapomínejte; nebo v takových obětech zvláštní svou libost má Bůh.“ Zde je aktivní dobročinnost. Když obojí spojíme, máme to, co bychom mohli nazvat horní a spodní stránkou křesťanského charakteru – chválení Boha a činění dobře lidem. Vzácné charakteristiky! Kéž je věrněji ukazujeme! Jedna věc je jistá, že vždy půjdou spolu. Ukaž nám člověka, jehož srdce je plné chvály Boha, a my ti ukážeme toho, jehož srdce je otevřeno pro každou formu lidské potřeby. Snad není bohatý statky tohoto světa. Snad bude muset říci, tak jako jeden za staré doby se nestyděl říci: „Stříbra a zlata nemám;“ – ale bude mít slzy soucitu, přívětivý pohled, utišující slovo; a tyto věci budou mnohem mocněji mluvit k citlivému srdci než rozvázání váčku a cinkání stříbrem a zlatem. Náš velebeníhodný Pán a Mistr, náš velký Vzor, „chodil, dobře čině“, ale nikdy nečteme o tom, že by někomu dával peníze. Ano, věříme, že ten Požehnaný nikdy nevlastnil ani haléř. Když chtěl odpovědět herodiánům ve věci placení daní císaři, musel je požádat, aby Mu peníz ukázali. A když byl žádán, aby zaplatil daň, poslal Petra k moři, aby získal potřebný peníz. Nikdy nenosil peníze, a zcela jistě nejsou peníze jmenovány v kategorii darů, které udělil Svým služebníkům. A přece chodil, dobře čině, a my máme svou malou mírou činit totéž. Činit to je zároveň naší vysokou výsadou i svatou povinností.

A nechť si čtenář všimne Božího pořádku ukázaného v Židům 13 a znázorněného v 26. kapitole 5. Mojžíšovy knihy. Velebení se dostává první, nejvyšší místo. Nikdy na to nezapomeňme. My ve své moudrosti nebo svých citech bychom si mohli představovat, že činit dobře lidem, být užiteční, dobročinní, je to nejvyšší. Ale není tomu tak. „Kdo obětuje oběť chvály, ten mne uctí.“ (Žalm 50,23) Bůh přebývá ve chválách Svého lidu. Má zalíbení v tom, aby se obklopoval srdci, naplněnými až po okraj pocitem o Jeho dobrotivosti, Jeho velikosti a Jeho slávě. Proto máme Bohu obětovat oběť chvály „vždycky“. Tak také žalmista říká: „Dobrořečiti budu Hospodinu každého času, vždycky chvála jeho v ústech mých.“ (Žalm 34,2) Není to jen tu a tam, anebo když je kolem nás jasno a veselo, když vše jde hladce a daří se. Nikoli, ale „vždycky“ – „každého času“. Proud děkování má nepřerušeně plynout. Není tu prostor pro reptání nebo stěžování, hněvivost či nespokojenost, zasmušilost nebo malomyslnost. Chvála a děkování mají být naším ustavičným zaměstnáním. Vždy máme pěstovat ducha velebení. Každý dech by měl být jakoby haleluja. Tak tomu bude v budoucnosti. Chvála bude naší šťastnou a svatou službou, když se věčnost bude odvíjet svým během zlatými věky. Když už tu nebude další volání, abychom se „sdíleli“, ani tu nebude požadavek na naše zdroje pomoci či na náš soucit. Když se věčně rozloučíme s tímto jevištěm zármutku a potřeb, smrti a bezútěšnosti, pak budeme navěky chválit našeho Boha bez jakéhokoli přerušení ve svatyni Jeho vlastní požehnané přítomnosti nahoře.

Kapitola 26

„Na účinnost /dobročinnost/ a na sdílnost nezapomínejte.“ Ve způsobu, jakým je to podáváno, tkví zvláštní význam. Nečteme: „Na obětování obětí chvály nezapomínejte.“ Nikoli. Ale abychom v plném a šťastném prožívání svého vlastního místa a podílu v Kristu „nezapomněli“, že procházíme jevištěm nedostatku a bídy, zkoušky a tlaku, apoštol připojuje to zdravé a velmi potřebné napomenutí, týkající se činění dobra a sdílení se. Duchovní Izraelita se má nejen radovat z každé dobré věci, kterou mu udělil Pán, jeho Bůh, ale má také pamatovat na Levítu, cizince, sirotka a vdovu – to jest na toho, kdo nemá žádný pozemský díl a je zcela oddán dílu Pána; a toho, kdo nemá domov, toho, kdo nemá přirozeného ochránce a zemskou podporu. Tak to musí být vždy. Bohatá záplava milosti plyne z Božího srdce dolů, plní naše srdce až přetékají a ve svém přebytku osvěžují a rozradostňují celý o-kruh naší činnosti. Kdybychom jen žili v prožitku toho, co je v Bohu naše, každý náš pohyb, každé jednání, každé naše slovo, ba i každý náš pohled by činily dobře. Křesťan podle Božích myšlenek je ten, kdo stojí s jednou rukou pozvednutou k Bohu v přinášení obětí chvály a s druhou rukou naplněnou vonným ovocem pravé dobročinnosti k naplnění každé formy lidské potřeby.

Milovaný čtenáři, hluboce zvažujme tyto věci. Skutečně přiložme celé své srdce k jejich opravdovému uvážení. Snažme se o plnější uskutečňování a věrnější vyjádření těchto dvou velkých větví praktického křesťanství a nespokojujme se s ničím menším.

Nyní se krátce podíváme na třetí bod v této vzácné kapitole před námi. Uděláme jen o málo více, než že budeme pro čtenáře citovat ten oddíl. Když Izraelita předložil svůj koš a rozdělil desátky, měl dále říci: „Nejedl jsem v zármutku svém z toho a neujal jsem z toho k věci obecné, aniž jsem dal něco odtud ku pohřbu; poslechl jsem hlasu Hospodina Boha svého, učinil jsem podle všeho, co jsi mi přikázal. Popatř z příbytku svatého svého s nebe, a požehnej lidu svému Izraelskému a zemi, kterou jsi dal nám, jakož jsi s přísahou zaslíbil otcům našim, zemi oplývající mlékem a medem. Dnes Hospodin Bůh tvůj přikazuje tobě, abys ostříhal ustanovení těchto a soudů; ostříhej tedy a čiň je z celého srdce svého a ze vší duše své. Dnes i ty připověděl ses k Hospodinu, že jej budeš míti za Boha a choditi budeš po cestách jeho, a ostříhati ustanovení jeho, a přikázání i soudů jeho, a poslouchati hlasu jeho. Hospodin také připověděl se k tobě dnes, že tě bude míti za lid zvláštní,“ – to jest lid, který je Jeho vlastním zvláštním vlastnictvím – „jakož mluvil tobě, abys ostříhal všech přikázání jeho, a že tě vyvýší nade všecky národy, které učinil, abys byl vzácnější, slovutnější a slavnější nad ně, a tak lid svatý Hospodinu Bohu svému, jakož jest mluvil.“ (5. Mojžíšova 26,14-19)

Kapitola 26

Zde máme osobní svatost, praktické posvěcování, úplné oddělení od všeho neslučitelného se svatým místem a vztahem, do kterého byli ve svrchované milosti a Božím milosrdenství uvedeni. Nesmí tu být žádný smutek, nečistota, mrtvé skutky. Nemáme místo ani čas pro takovéto věci. Ty nepatří do té požehnané sféry, ve které máme výsadu žít a pohybovat se a v ní přebývat. Máme dělat jen tři věci: Hledíme vzhůru k Bohu a obětujeme oběti chvály. Hledíme kolem sebe na potřebný svět, a činíme dobře. Hledíme na okruh své existence – na svůj vnitřní život, a z milosti se snažíme udržovat se bez poskvrny. „Náboženství čisté a neposkvrněné před Bohem a Otcem toto jest: Navštěvovati sirotky a vdovy v souženích jejich, a ostříhati sebe neposkvrněného od světa.“ (Jakuba 1,27)

Takto ať nasloucháme Mojžíšovi v 5. Mojžíšově knize 26 nebo Pavlovi v Epištole Židům 13 či Jakubovi v jeho velmi zdravé a praktické Epištole, mluví k nám tentýž Duch a jsou nám vštěpovány stejné velké lekce. – Lekce, mající nevýslovnou cenu a mravní důležitost – lekce velmi potřebné v našich dnech uvolněného vyznání, ve kterém je učení o milosti bráno a drženo jen intelektuálním způsobem a je spojováno se všemi druhy světskosti a požitkářství.

Vskutku je mezi námi naléhavá potřeba mocnější, praktické služby. V naší službě je žalostný nedostatek prorockého a pastýřského prvku. Prorockým prvkem máme na mysli ten charakter služby, který jedná se svědomím a přivádí je do bezprostřední Boží přítomnosti. Toho se velmi nedostává. Je tu mnoho služby, která se obrací k rozumu; ale žalostně málo k srdci a ke svědomí. Učitel mluví k porozumění; prorok mluví ke svědomí.^²² Mluvíme samozřejmě všeobecně. Může se stát, že ty tři prvky jsou obsaženy ve službě jednoho člověka. Ale jsou odlišné a my nemůžeme než cítit, že kde v některém shromáždění chybí prorocký a pastýřský dar, učitelé by měli velmi vážně čekat na duchovní sílu od Pána, aby působili na srdce a na svědomí Jeho milovaného lidu. Buď velebeno Jeho jméno, On má všechny potřebné dary, milost a sílu pro Své služebníky. Vše, co potřebujeme, je čekat na Něho se skutečnou vážností a upřímností srdce a On nám zcela jistě dá všechnu potřebnou milost a mravní způsobilost pro každou službu, ke které můžeme být povoláni v Jeho Církvi.

Kapitola 26

Ach, kéž by všichni služebníci Pána byli vedeni k hlubší vážnosti v každé oblasti Jeho požehnaného díla! Kéž bychom naléhali „v čas neb ne v čas“ (2. Tim. 4,2) a žádným způsobem nebyli zmalomyslnělí stavem věcí kolem sebe, ale spíše právě v tom stavu nalézali naléhavý důvod pro intenzivnější oddanost.

Kapitola 26