O
ddíl naší knihy, ke kterému nyní přicházíme, ačkoli nevyžaduje podrobný výklad, nám přece přináší dvě velmi důležitá praktická naučení. Předně: Mnohá ustanovení a nařízení, která zde jsou ukázána, dokazují a pozoruhodným způsobem ilustrují hroznou zkaženost lidského srdce. Ukazují nám s neomylnou jasností, co je člověk schopen dělat, je-li ponechán sám sobě. Vždy, když čteme některé odstavce v tomto oddílu 5. Mojžíšovy knihy, musíme pamatovat, že je napsal Bůh Duch Svatý. My ve své domnělé moudrosti jsme snad nakloněni ptát se, proč byly takové oddíly vůbec napsány? Cožpak je možné, aby byly skutečně inspirovány Duchem Svatým? A jakou vůbec mohou mít pro nás cenu? Jestliže jsou napsány pro naše naučení, čemu se z nich máme naučit?
Naše odpověď na tyto otázky je zároveň prostá i přímá. Zní, že právě ty oddíly, které bychom nejméně očekávali, že je najdeme na stránkách inspirace, nás svým zvláštním způsobem učí o mravním materiálu, z něhož jsme uděláni, a o mravní hloubce, do které jsme schopni se ponořit. A nemá to snad velký význam? Není to dobře mít před očima věrné zrcadlo, ve kterém můžeme vidět každý mravní rys, charakter a tah dokonale představen? Bezpochyby. Slýcháme mnoho o důstojnosti lidské přirozenosti a pro mnohé je krajně nesnadné připustit, že jsou skutečně schopni dopouštět se některých z hříchů, zakázaných v oddílu, který máme před sebou, i v jiných částech Boží knihy. Ale můžeme být ujištěni, že když nám Bůh přikazuje, abychom se nedopouštěli toho nebo onoho zvláštního hříchu, že jsme skutečně schopni se ho dopustit. To je nad veškerou pochybnost. Boží moudrost by nikdy nestavěla hráz, kdyby tu nebyl tok, který má být přehrazen. Nebylo by nikterak nutné říkat andělovi, aby nekradl. Ale člověk má krádež ve své povaze, a proto se příkaz vztahuje na něho. A přesně tak tomu je s každou jinou zakázanou věcí. Zákaz dokazuje tendenci – dokazuje ji nade všechny pochyby. Musím to buď uznat, anebo připustit pozitivní rouhání, že Bůh mluvil zbytečně.
Kapitola 22-25
Kapitola 22-25
Ale potom může být řečeno, a mnozí to říkají, že zatím co některé velmi hrozné vzorky lidstva jsou schopné dopouštět se některých z ohavných hříchů, zakázaných v Písmu, tu přece všichni nejsou takoví. To je velmi důkladný omyl. Slyš, co říká Duch Svatý v sedmnácté kapitole proroka Jeremiáše: „Nejlstivější jest srdce nade všecko.“ (9. verš) O jakém srdci mluví? Je to srdce nějakého ukrutného zločince nebo nevzdělaného divocha? Ne, je to lidské srdce – srdce pisatele a čtenáře těchto řádků.
Slyš také, co o tomto předmětu říká náš Pán Ježíš Kristus: „Ze srdce zajisté vycházejí zlá myšlení, vraždy, cizoložstva, smilstva, krádeže, křivá svědectví, rouhání.“ (Matouš 15,19) Z čího srdce? Je to srdce nějakého ošklivě zkaženého a ohavného bídáka, jenž je naprosto neschopný ukázat se ve slušné společnosti? Ne, ale z lidského srdce – ze srdce pisatele i čtenáře těchto řádků.
Kapitola 22-25
Kapitola 22-25
Nikdy na to nezapomínejme. Je to zdravá pravda pro každého z nás. My všichni potřebujeme mít na paměti, že kdyby Bůh měl na okamžik odtáhnout Svou udržující ruku, není žádná hloubka nepravosti, do které nejsme schopni se ponořit. Skutečně – smíme dodat a činíme to s hlubokou vděčností – je to Jeho milostivá ruka, která nás chrání v každé chvíli, abychom se nestali úplnými ztroskotanci ve všech směrech: – tělesně, duševně, mravně, duchovně i ve svých okolnostech. Kéž na to vždy pamatujeme v myšlenkách svých srdcí, abychom chodili pokorně a bděle a opírali se o rámě, které jediné nás může podepřít a ochránit nás!
Ale řekli jsme, že nám je tímto oddílem naší knihy, který je před námi nyní otevřen, dáno jiné cenné naučení. Učí nás sobě vlastním zvláštním způsobem o předivné cestě, jíž se Bůh postaral o vše, co je spojené s Jeho lidem. Nic neušlo Jeho milostivé pozornosti. Nic nebylo Jeho něžné péči příliš samozřejmé. Žádná matka nemohla být starostlivější o zvyky a způsoby svého malého dítěte, než jak se staral všemohoucí Stvořitel a mravní Vládce vesmíru o nejmenší podrobnosti spojené s každodenní historií Svého lidu. Ve dne i v noci, když bděli nebo spali, doma i venku se o ně staral. Jejich oděv, jejich potrava, jejich způsoby a cesty jednoho vůči druhému, jak měli stavět své domy, jak měli orat a osívat svou zemi, jak se měli chovat v nejhlubším soukromí svého osobního života – o vše bylo dbáno a postaráno způsobem, který nás naplňuje údivem, láskou a chválou. Velice pozoruhodným způsobem zde můžeme vidět, že když se to týká Jeho lidu, není pro našeho Boha nic příliš malé, aby si toho všímal. Má milující, něžný, otcovský zájem o všechny jeho nejmenší záležitosti. Jsme udiveni, když nalézáme Nejvyššího Boha, Stvořitele končin země, Udržovatele rozsáhlého vesmíru, jak se milostivě sklání, aby dal ustanovení ve věci ptačího hnízda; a přece, proč bychom měli být udiveni, když víme, že je to pro Něho totéž, opatřit vrabce, jako nasytit tisíce milionů lidí každý den?
Ale byla tu jedna velká skutečnost, kterou musel mít každý člen shromáždění Izraele před sebou, totiž Boží přítomnost v jejich středu. Tato skutečnost měla ovládat jejich zcela soukromé obyčeje a dávat charakter všem jejich cestám. „Nebo Hospodin Bůh tvůj chodí uprostřed stanů tvých, aby tě vysvobodil, a dal tobě nepřátele tvé; proto ať jest příbytek tvůj svatý, tak aby nespatřil při tobě mrzkosti nějaké, pročež by se odvrátil od tebe.“ (5. Mojžíšova 23,14)
Kapitola 22-25
Kapitola 22-25
Jaká vzácná výsada to byla, že Hospodin chodil uprostřed nich! Jaká pohnutka pro čistotu v chození a vytříbenou jemnost v jejich osobních a domácích obyčejích! Jestliže On byl v jejich středu, aby zajišťoval vítězství nad jejich nepřáteli, byl tam také proto, aby vyžadoval svatost života. Neměli nikdy ani na chvilku zapomínat na tu vznešenou Osobu, která procházela jejich středem. Bylo pomyšlení na to pro někoho mrzuté? Jen pro takového, který nemiloval svatost, čistotu a mravní pořádek. Každý pravý Izraelita se jistě radoval z myšlenky, že v jejich středu pobývá Ten, jenž nemůže strpět nic, co je nesvaté, neslušné nebo nečisté.
Křesťanský čtenář nebude na rozpacích při pochopení mravní závažnosti a použití tohoto svatého principu. Je to naše výsada, že Duch Svatý v nás přebývá; jak v jednotlivcích, tak i kolektivně. Tak v 1. Kor. 6,19 čteme: „Zdali nevíte, že tělo vaše jest chrám Ducha svatého ve vás? Kterého máte od Boha a nejste sami svoji!“ To je o jednotlivcích. Každý věřící je chrám Ducha Svatého a tato velice slavná a vzácná pravda je základem napomenutí daného v Efezským 4,30: „Nezarmucujte Ducha svatého Božího, kterým znamenáni jste ke dni vykoupení.“
Jak velmi důležité je držet toto vždy v paměti myšlenek našeho srdce! Jaká mocná mravní pohnutka pro pilné pěstování čistoty srdce a svatosti života! Jaká mohutná opravná moc by byla nalezena v uvědomování si požehnané skutečnosti, že Duch Svatý bydlí v našem těle jako Svém chrámu, když jsme pokoušeni, abychom trpěli nějaké špatné myšlenky nebo city, nehodný způsob řeči, nějaké neslušné chování! Kdybychom to jen vždy dovedli mít před sebou, ochránilo by nás to před mnohou chybnou myšlenkou, mnoha nestřeženými a pošetilými výroky, mnohým nenáležitým jednáním.
Ale Duch Svatý nejen bydlí v každém jednotlivém věřícím, On také přebývá v Církvi kolektivně: „Zdali nevíte, že chrám Boží jste, a Duch Boží ve vás přebývá?“ (1. Kor. 3,16) Právě na této skutečnosti zakládá apoštol své napomenutí v 1. Tes. 5,19: „Ducha neuhašujte!“ Jak je Písmo božsky dokonalé! Jak požehnaně spolu souvisí! Duch Svatý bydlí v každém z nás jednotlivě; proto Ho nemáme zarmucovat, přebývá ve shromáždění, a proto Ho nemáme uhašovat, ale dávat Mu Jeho správné místo a dovolovat plný rozsah Jeho požehnaného působení. Kéž tyto velké praktické pravdy naleznou místo hluboko v našich srdcích a vykonávají mocnější vliv na naše cesty jak v osobním životě, tak i ve veřejném shromáždění!
Kapitola 22-25
Kapitola 22-25
Nyní přistoupíme k citování několika oddílů z části naší knihy, které pozoruhodným způsobem ilustrují moudrost, dobrotivost, něžnost, svatost a spravedlnost, jež vyznačují všechna Boží jednání s Jeho lidem ve staré době. Vezmi například počáteční odstavec: „Jestliže bys uzřel vola aneb dobytče bratra svého, an bloudí, nepomineš jich, ale přivedeš je až k bratru svému. Byť pak nebyl blízký bratr tvůj a neznal bys ho, uvedeš je však do domu svého, a bude u tebe, dokud by se po něm neptal bratr tvůj, a navrátíš mu je. Tolikéž učiníš s oslem jeho, s oděvem jeho, také i se všelikou věcí ztracenou bratra svého, která by mu zhynula; když bys ji nalezl, nepomineš ji. Vida osla bratra svého aneb vola jeho pod břemenem ležící na cestě, nepomineš jich, ale ihned ho s ním pozdvihneš.“ (5. Mojžíšova 22,1-4)
Zde jsou jasně představena ta dvě naučení, o kterých jsme mluvili. Jaký hluboce pokořující obraz lidského srdce máme v té jedné větě: „Nepomineš jich.“ Jsme schopni nízkého, ohavného sobectví, totiž vyhnout se nárokům našeho bratra na náš soucit a pomoc – vyhnout se svaté povinnosti dbát o jeho zájmy – předstírat, že nevidíme jeho skutečnou potřebu naší pomoci. Takový je člověk! Takový je pisatel!
Ale ach! Jak požehnaně září v tomto oddílu charakter našeho Boha! Bratrův vůl nebo jeho ovce či jeho osel neměli být – abychom užili modernějšího vyjádření – bráni do zástavy jako odškodné. Zvířata měla být přivedena domů, mělo být o ně postaráno a zdravá vrácena majiteli bez náhrady za škodu. A stejně tak je tomu s oděvem. Jak je to vše milé. Jak to na nás dýchá ovzduším Boží přítomnosti, vonnou atmosférou Boží dobrotivosti, něžnosti a starostlivé lásky! Jak vysoká a svatá výsada pro kterýkoli lid, když je jeho jednání ovládáno a jeho charakter formován tak výtečnými ustanoveními a soudy!
A opět si všimni následujícího oddílu, který tak krásně znázorňuje Boží starostlivost: „Když bys stavěl dům nový, udělej zábradlí vůkol střechy své, abys neuvedl viny krve na dům svůj, když by kdo upadl s něho.“ (5. Mojžíšova 22,8) Pán chtěl, aby Jeho lid přemýšlel a uvažoval o druhých. A proto když stavěli své domy, měli nejen myslet na sebe a na své pohodlí, ale také na bezpečnost druhých.
Kapitola 22-25
Kapitola 22-25
Nemůže se křesťan z toho něčemu naučit? Jak jsme náchylní myslet jen na sebe, na své vlastní zájmy, na vlastní pohodlí a vymoženosti! Jak zřídka se stává, když stavíme nebo vybavujeme své domy, že přitom myslíme i na druhé lidi! Stavíme a zařizujeme pro sebe. Žel, vlastní Já je příliš naším předmětem a pohnutkou ve všem našem podnikání. Ani tomu nemůže být jinak, pokud srdce není udržováno pod vládnoucí silou těch pohnutek a předmětů, které náležejí ke křesťanství. Musíme žít v čisté a nebeské atmosféře nového stvoření, abychom se dostali nad a mimo nízké sobectví, které charakterizuje padlé lidstvo. Každý neobrácený muž, žena a dítě na tváři země jsou ovládáni prostě vlastním Já v té či oné formě. Já je střed, předmět a zdroj pohnutek každého jednání.
Je pravda, že někteří jsou příjemnější, laskavější, dobrotivější, méně sobečtí, nezištnější, milejší než druzí. Ale je krajně nemožné, aby „přirozený člověk“ byl ovládán duchovními pohnutkami, anebo aby zemský člověk byl oživován nebeskými předměty. Žel, musíme se zahanbením a zármutkem vyznat, že my, kteří vyznáváme, že patříme nebi a jsme duchovní, jsme tak nakloněni žít pro sebe samé, hledat své vlastní věci, starat se o své zájmy, o své pohodlí a příjemné prostředí. Jsme citliví a dotčení, když je naše „Já“ v nějaké své formě zasaženo.
To vše je velmi smutné a hluboce pokořující. Skutečně by to nemělo být, a nebylo by to, kdybychom prostěji a vážněji hleděli ke Kristu jako ke svému velkému Vzoru a příkladu ve všech věcech. Vážnost a stálé zaměstnávání se srdce Kristem je pravým tajemstvím všeho praktického křesťanství. Nejsou to pravidla a omezení, která by nás kdy mohla učinit v našem duchu, způsobech a cestách podobnými Kristu. Musíme pít z Jeho ducha, chodit v Jeho šlépějích, hlouběji prodlévat u Jeho mravních sláv, a potom budeme z požehnané nutnosti připodobňováni Jeho obrazu. „My pak všichni odkrytou tváří slávu Páně jako v zrcadle spatřujíce, v týž obraz proměněni býváme od slávy v slávu, jakožto od Ducha, Pána.“ (2. Kor. 3,18)
Nyní musíme požádat čtenáře, aby se na chvíli obrátil k následujícím velmi důležitým praktickým naučením – plným mocných námětů pro každého křesťanského pracovníka. „Neposeješ vinice své směsicí rozličného semene, aby nebyl poškvrněn užitek semene, kteréž jsi vsel, i ovoce vinice.“ (5. Mojžíšova 22,9)
Kapitola 22-25
Kapitola 22-25
Jaká je to důležitá zásada! Rozumíme jí skutečně? Vidíme její skutečný duchovní význam? Je třeba se obávat, že v takzvaném duchovním hospodářství dnešní doby se užívá hrozné množství „směsice rozličného semene“. Kolik „filozofie – marného svodu“ (Kol. 2,8), kolik „falešně nazvaného umění“ (1. Tim. 6,20), kolik „živlů světa“ (Kol. 2,8) nacházíme namícháno v učení a kázání v celé délce a šířce vyznávající církve! Jak málo čistého, nezkaženého semene Božího slova, toho „neporušitelného semene“ (1. Petra 1,23) je v našich dnech šířeno na poli křesťanstva! Jak poměrně málo je těch, kteří se spokojí a omezí se na Bibli jako na materiál pro svoji službu! Na ty, kteří z Boží milosti jsou dostatečně věrní, aby tak činili, je pohlíženo jako na lidi „jedné myšlenky“, na lidi ze staré školy, jako na úzkoprsé a zaostávající za dobou.
Nuže budiž, my můžeme jen z celého srdce říci: Bůh žehnej těm mužům „jedné myšlenky“, mužům ze staré školy apoštolského kázání! Velmi srdečně jim blahopřejeme k jejich požehnané úzkoprsosti a k tomu, že jsou zaostalí v těchto temných a nevěreckých časech. Jsme si plně vědomi toho, čemu se sami vystavujeme, když takto píšeme; ale to nás nedojímá. Jsme přesvědčeni, že každý skutečný služebník Kristův musí být muž jedné myšlenky, a tou myšlenkou je Kristus. Musí patřit k té úplně nejstarší škole, škole Krista. Musí být tak úzký jako je Boží pravda a musí s pevným rozhodnutím odmítat pohnout se byť o vlásek směrem k tomuto nevěreckému věku. Nemůžeme se zbavit přesvědčení, že snaha části kazatelů a učitelů křesťanstva držet krok se soudobou literaturou nese z velké části vinu na rychlém pokroku racionalismu a nevěry. Vzdálili se od svatých Písem a snažili se ozdobit svou službu ze zdrojů filozofie, vědy a literatury. Starali se více o intelekt než o srdce a svědomí. Čisté a vzácné učení Svatého písma, to upřímné mléko Slova, evangelium Boží milosti a slávy Krista shledali být nedostatečným k přitažení a udržení velkých církevních sborů. Tak jako Izrael za staré doby opovrhl mannou, unavil se jí a prohlásil ji za ničemnou potravu, tak se vyznávající církev unavila čistým učením toho slavného křesťanství, ukázaného na stránkách Nového zákona, a vzdychala po něčem k uspokojení intelektu a nasycení obrazotvornosti. Učení o kříži, kterým se ten požehaný apoštol chlubil, ztratilo pro vyznávající církev svůj půvab a každý, kdo by chtěl být dosti věrný, aby se ve své službě přidržel tohoto učení a omezil na ně, se může vzdát jakékoli myšlenky na popularitu.
Ale nechť si všichni praví a věrní služebníci Kristovi, všichni skuteční pracovníci na Jeho vinici vezmou k srdci duchovní zásadu ukázanou v 5. Mojžíšově 22,9. Ať s neoblomnou rozhodností odmítají užívat „rozličného semene“ a vždy chtějí „správně slovo pravdy rozdělovat“, aby nebyli zahanbeni svým dílem, ale aby obdrželi plnou odměnu v onen den, kdy každé lidské dílo bude zkušeno, jakého je druhu. Můžeme setrvávat u toho, že Boží slovo – to čisté semeno – je jediným správným materiálem pro užití duchovním pracovníkem. Neopovrhujeme učeností. Toho jsme daleko a považujeme ji za velmi cennou na jejím správném místě. Skutečnosti vědy a zdroje zdravé filozofie mohou být též všechny vzaty v potaz při objasňování a znázorňování pravd Svatého písma. Vidíme velebeného Mistra samého i Jeho inspirované apoštoly, jak ve svém veřejném učení užívají skutečností z historie a přírody. A který rozumný člověk by myslel na zpochybňování ceny a důležitosti opravdové znalosti originálních jazyků – hebrejštiny a řečtiny – při soukromém studiu i veřejném vysvětlování Božího slova?
Kapitola 22-25
Kapitola 22-25
Ale i když to vše plně připouštíme, ponechává to naprosto nedotčenu velkou praktickou zásadu, o které jsme mluvili – zásadu, které všechen lid Páně i Jeho služebníci jsou povinni se držet, totiž že Duch Svatý je jedinou silou, Písmo svaté jediným předmětem pro všechnu skutečnou službu v evangeliu i v Boží Církvi. Kdyby toto bylo plněji chápáno a kdyby dle toho bylo věrně jednáno, byli bychom svědky velmi odlišného stavu věcí na celé Kristově vinici.
Ale musíme tento oddíl uzavřít. Na jiném místě jsme se snažili pojednávat o předmětu „nerovného jha“, a proto u toho nebudeme prodlévat zde.21 Izraelita neměl orat společně s volem a oslem, ani neměl nosit oděv různého druhu, jako je vlněný a lněný. Duchovní použití obou těch věcí je tak prosté, jako je důležité. Křesťan se nemá spojovat s nevěřícím pro žádný účel, ať se to týká domácnosti, náboženství, dobročinnosti nebo obchodu, ani si nesmí dovolit být ovládán smíšenými zásadami. Jeho charakter musí být formován a jeho jednání ovládáno čistými a vznešenými principy Božího slova. Kéž tomu tak je se všemi, kdo vyznávají, že jsou křesťané a nazývají se tak!