5. Mojžíšova 21

„K

dyž by nalezen byl zabitý (v zemi, kterou Hospodin Bůh tvůj dává tobě, abys dědičně vládl jí), ležící na poli, a nebylo by vědíno, kdo by ho zabil, tedy vyjdou starší tvoji a soudcové tvoji, a měřiti budou k městům, která jsou vůkol toho zabitého. A když nalezeno bude město nejbližší toho zabitého, tedy vezmou starší města toho jalovici ze stáda, které ještě nebylo užíváno, a která netáhla ve jhu. I uvedou starší toho města jalovici tu do údolí pustého, které nikdy nebylo děláno aneb oseto, a setnou šíji jalovice v tom údolí. Potom přistoupí kněží synové Léví; (nebo je Hospodin Bůh tvůj vyvolil, aby přisluhovali jemu, a požehnání dávali ve jménu Hospodinovu, vedle jejichž výpovědi stane všeliká rozepře a každá rána). Všichni také starší toho města, kteří jsou nejbližší toho zabitého, umyjí ruce své nad jalovicí sťatou v tom údolí, a osvědčovati budou, řkouce: Nevylily jsou ruce naše krve té, aniž oči naše viděly vražedníka. Očisť lid svůj Izraelský, který jsi vykoupil, Hospodine, a nepřičítej krve nevinné lidu svému Izraelskému. I bude sňata s nich vina té krve. Ty pak odejmeš krev nevinnou z prostředku svého, když učiníš, což pravého jest před očima Hospodinovýma.“ (5. Mojžíšova 21,1-9)

Nyní před námi leží otevřený velmi zajímavý a poučný oddíl Svatého písma a žádá si naši pozornost. Byl spáchán hřích, v zemi je nalezen zabitý člověk. Ale nikdo o tom nic neví, nikdo nemůže říci, zda je to vražda nebo nechtěné zabití, anebo kdo ten skutek učinil. Je to naprosto mimo dosah lidské známosti. A přece tu je nepopiratelná skutečnost. Došlo k hříchu, ten leží jako poskvrna na zemi Pána a člověk je naprosto bezradný, jak s ní naložit.

Kapitola 21

Co se tedy má dělat? Boží sláva a čistota Jeho země musejí být zachovány. On o tom ví všechno, a jen On sám s tím může jednat. A skutečně, Jeho způsob jednání s tím je plný vzácného naučení.

Především se na scéně objevují starší a soudcové. Nárokům pravdy a spravedlnosti musí být náležitě vyhověno. Spravedlnost a soud musejí být dokonale zachovány. To je velká základní pravda, probíhající celým Božím slovem. Hřích musí být odsouzen, dříve než hříchy mohou být odpuštěny anebo hříšník ospravedlněn. Dříve než je možné zaslechnout nebeský hlas milosrdenství, musí být spravedlnost dokonale uspokojena, Božímu trůnu musí být učiněno zadost a Boží jméno musí být oslaveno. Bůh buď veleben za to, že tomu tak je! Jaká slavná pravda to je pro všechny, kdo zaujali své pravé místo hříšníků! Pokud jde o otázku hříchu, Bůh byl oslaven, a proto může v dokonalé spravedlnosti hříšníku odpustit a ospravedlnit ho.

Ale my se musíme omezit prostě na výklad oddílu, který máme před sebou. A když tak učiníme, najdeme v něm velmi obdivuhodný pohled dopředu na budoucnost Izraele. Skutečně je představen velký základ pravdy o smíření, ale je to učiněno se zvláštním vztahem k Izraeli. Kristova smrt je zde viděna ve svých dvou velkých aspektech, totiž jako vyjádření viny člověka a jako ukázání Boží milosti. Vinu máme v člověku, který byl nalezen zabitý na poli. Milost v jalovici zabité v pustém údolí. Starší a soudcové vyhledají město, které je nejblíže k zabitému člověku. A nic tomu městu nepomůže kromě krve oběti bez poskvrny – krve Toho, jenž byl zabit v provinilém městě Jeruzalému.

Čtenář si se zájmem povšimne, že ve chvíli, kdy bylo nárokům spravedlnosti učiněno zadost smrtí oběti, je na scénu uveden nový prvek: „Přistoupí kněží, synové Lévi.“ To je milost, jednající na požehnaném základu spravedlnosti. Kněží jsou potrubím milosti, tak jako soudci jsou strážci spravedlnosti. Jak dokonalé, jak krásné je Písmo na každé stránce, v každém odstavci, každé větě! Služebníci milosti se mohli ukázat, teprve když byla vylita krev. Jalovice, sťatá v údolí, úplně změnila pohled na věci. „Potom přistoupí kněží, synové Lévi; nebo je Hospodin Bůh tvůj vyvolil, aby přisluhovali jemu, a požehnání dávali ve jménu Hospodinovu, vedle jejich výpovědi“ – požehnaná skutečnost pro Izrael, požehnaná skutečnost pro každého opravdového věřícího! – „stane všeliká rozepře a každá rána.“ Vše má být urovnáno na slavném a věčném principu milosti, panující skrze spravedlnost.

Kapitola 21

Tak bude Bůh jednat s Izraelem v budoucnosti. Nesmíme se pokoušet rušit prvotní použití všech těch pozoruhodných ustanovení, která v této hluboké a vzácné 5. Mojžíšově knize přicházejí před naši pozornost. Není pochyb o tom, že tu jsou pro nás naučení – vzácná naučení. Ale můžeme být dokonale ujištěni o tom, že správný způsob, jakým rozumět a přijímat tato naučení, je vidět jejich skutečný a vlastní dosah. Například jak vzácná, jak plná útěchy je skutečnost, že při urovnání každého sporu a každé rány má být u pokání činícího Izraele v budoucnosti, a pro každou pokání činící duši dnes, jednáno dle výroku služebníka milosti! Ztratíme něco z hlubokého požehnání toho, když vidíme a uznáváme vlastní použití Písma? Zcela jistě ne. Naopak, pravé tajemství získání užitku z nějakého zvláštního oddílu Božího slova spočívá v porozumění jeho skutečnému záměru a dosahu.

„Všichni také starší toho města, kteří jsou nejbližší toho zabitého, umyjí ruce své nad jalovicí sťatou v tom údolí.“^²⁰ „Umývám v nevinnosti ruce své, postavuji se při oltáři tvém, Hospodine.“ (Žalm 26,6) Pravé místo pro umývání rukou je tam, kde krev smíření provždy shladila naši vinu. „A osvědčovati budou, řkouce: Nevylily jsou ruce naše krve té, aniž oči naše viděly vražedníka. Očisť lid svůj Izraelský, který jsi vykoupil, Hospodine, a nepřičítej krve nevinné lidu svému Izraelskému. I bude sňata s nich vina té krve.“ (verše 6-8)

Kapitola 21

„Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ (Lukáš 23,34) „Vám nejprve Bůh, vzbudiv Syna svého Ježíše, poslal ho dobrořečícího vám, aby se jeden každý z vás odvrátil od nepravostí svých.“ (Skutky 3,26) Tak bude v budoucnosti všechen Izrael spasen a bude mu požehnáno podle Božích věčných rad a v souhlasu s Jeho zaslíbením a přísahou Abrahamovi, potvrzenou a věčně ustavenou skrze drahou krev Krista, jemuž buď všechna čest a chvála po celou věčnost!

Verše 10-17 se vztahují zvláštním způsobem na poměr Izraele k Hospodinu. Nebudeme se zde u nich zdržovat. Čtenář na stránkách proroků najde četné odkazy k tomuto předmětu, v nichž Duch Svatý činí velmi dojemné výzvy ke svědomí národa – výzvy, založené na obdivuhodné skutečnosti vztahu, do kterého je k Sobě přivedl, ale ve kterém oni tak podstatně a smutně zklamali. Izrael se ukázal být nevěrnou ženou, a v důsledku toho byl dán stranou. Ale přijde doba, kdy tento dlouho zavržený, ale nikdy nezapomenutý lid, bude nejen znovu ustaven, ale bude přiveden do postavení požehnání, výsady a slávy, převyšující vše v minulosti.

To nesmíme nikdy ani na chvíli ztratit ze zřetele nebo se proti tomu stavět. Probíhá to jako zlatá nit prorockými Písmy od Izaiáše až k Malachiášovi. A to milé téma je shrnuto a je v něm pokračováno v Novém zákoně. Vezmi následující hřejivý oddíl, který je jedním z mnoha: „Pro Sion nebudu mlčeti, a pro Jeruzalém neupokojím se, dokud nevyjde jako blesk spravedlnost jeho, a spasení jeho jako pochodně hořeti nebude. I uzří národové spravedlnost tvou, a všichni králové slávu tvou, a nazovou tě jménem novým, které ústa Hospodinova vyřknou. Nadto budeš korunou ozdobnou v ruce Hospodinově, a korunou královskou v ruce Boha svého. Nebudeš více slouti opuštěná, a země tvá nebude více slouti pustinou, ale ty nazývána budeš rozkoší, a země tvá vdanou; nebo rozkoš míti bude Hospodin v tobě, a země tvá bude vdaná. Nebo jako pojímá mládenec pannu, tak tě sobě pojmou synové tvoji, a jakou má radost ženich z nevěsty, tak radovati se bude z tebe Bůh tvůj. Na zdech tvých, Jeruzaléme, postavím strážné, kteří přes celý den i přes celou noc nikdy nebudou mlčeti. Kteří tedy připomínáte Hospodina, nemlčte, a nedávejte jemu pokoje, dokud neutvrdí, a dokud nezpůsobí, aby Jeruzalém byl slavný na zemi. Přisáhl Hospodin skrze pravici svou, a skrze rámě síly své,“ – nechť lidé dají pozor, jakým způsobem vůči tomu jednají – „řka: Nikoli nedám obilí tvého více za pokrm nepřátelům tvým, aniž píti budou cizozemci vína tvého, o němž jsi pracoval. Ale ti, kteří je shromažďují, budou je jísti, a chváliti Hospodina, a kteří je sbírají, budou je píti v síňcích svatosti mé. … Aj, Hospodin rozkáže provolati až do končin země: Rcete dceři Sionské: Aj, Spasitel tvůj béře se, aj, mzda jeho s ním, a dílo jeho před ním. I nazovou syny tvé lidem svatým, vykoupeným Hospodinovým, ty pak slouti budeš městem vzácným a neopuštěným.“ (Izaiáš 62)

Kapitola 21

Pokoušet se odcizit tento vznešený a slavný oddíl jeho vlastnímu předmětu a použít ho na křesťanskou Církev, ať na zemi nebo v nebi, znamená činit násilí Božímu slovu a uvádět systém výkladu naprosto kazící neporušenost Svatého Písma. Oddíl, který jsme právě přepsali s opravdovou duchovní rozkoší, se týká doslovného Sionu, doslovného Jeruzaléma, skutečné izraelské země. Nechť čtenář dá pozor, aby důkladně uchopil a věrně držel tuto skutečnost.

Pokud jde o Církev, její postavení na zemi je postavení zasnoubené panny, ne vdané ženy. Její svatba se bude konat v nebi (Zj. 19,7.8). Používat na ni oddíly, jako je výše uvedený, znamená zcela falšovat její postavení a popírat naprosto jasné výroky Písma, týkající se jejího povolání, jejího podílu a její naděje, které jsou čistě nebeské.

Verše 18-21 naší kapitoly zaznamenávají případ „vzpurného a protivícího se“. Zde máme opět Izrael, viděný z jiného hlediska. Je to odpadlá generace, pro kterou není odpuštění. „Měl-li by kdo syna vzpurného a protivného, ježto by neposlouchal hlasu otce svého a hlasu matky své, a jsa trestán, neuposlechl by jich: Tedy vezmouce ho otec i matka jeho, vyvedou jej k starším města svého, k bráně města přebývání svého, a řeknou starším města svého: Syn náš tento, jsa vzpurný a protivný, neposlouchá hlasu našeho, žráč a opilec jest. Tehdy všichni lidé města toho uházejí jej kamením a umře; a tak odejmeš zlé z prostředku svého, a všecken Izrael uslyšíce, báti se budou.“

Kapitola 21

(5. Mojžíšova 21,18-21)

Čtenář může s velkým užitkem postavit proti sobě vážné jednání zákona a vlády v případě vzpurného syna a milé a známé podobenství o marnotratném synu v Lukáši 15. Prostor, který máme k dispozici, nepřipouští, abychom u toho prodlévali, jakkoli bychom to s radostí učinili. Je pozoruhodné myslet na to, že to je tentýž Bůh, který mluví a jedná v 5. Mojžíšově 21 a v Lukáši 15. Ale ach, jak rozdílné je to jednání, jak rozdílný způsob. Pod zákonem je otec vyzván, aby vzal svého syna a vyvedl ho, aby byl ukamenován. Pod milostí otec běží, aby se setkal s vracejícím se synem. Padá mu na šíji a líbá ho; obléká ho do nejlepších šatů, vkládá prsten na jeho ruku a obouvá jeho nohy; zabil pro něho tučné tele, posazuje ho k sobě ke stolu a působí, aby jeho dům zněl radostí, která plní jeho srdce proto, že dostal zpět ubohého zbloudilého marnotratníka.

Jak pozoruhodný protiklad! V 5. Mojžíšově 21 vidíme Boží ruku ve spravedlivé vládě, jak vykonává soud nad vzpurným. V Lukáši 15 vidíme Boží srdce, jak se projevuje v duši si poddávající něžnosti vůči ubohému kajícníkovi a dává mu sladké ujištění, že to je Jeho vlastní hluboká radost, když dostal zpět Svého ztraceného. Rebela, který setrvával ve své vzpouře, potkává soud kamenování; vracejícího se kajícníka polibek lásky.

Ale musíme uzavřít tento oddíl tím, že povedeme čtenářovu pozornost k poslednímu verši naší kapitoly. Je o něm velmi pozoruhodným způsobem zmínka skrze inspirovaného apoštola ve třetí kapitole Epištoly Galatským: „Ale vykoupil nás Kristus ze zlořečenství zákona, učiněn byv pro nás zlořečenstvím, (nebo psáno jest: Zlořečený každý, kdo visí na dřevě.).“ (Gal. 3,13)

Tato zmínka je velmi zajímavá a cenná nejenom proto, že nám předkládá vzácnou milost našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, když se pro nás stal zlořečenstvím, aby Abrahamovo požehnání mohlo přijít na nás, ubohé hříšníky z pohanů, ale i proto, že podává velmi pozoruhodnou ilustraci způsobu, jakým Duch Svatý klade Svou pečeť na Mojžíšovy spisy všeobecně a na 5. Mojžíšovu knihu 21 zvlášť. Všechna Písma spolu souvisí tak dokonale, že když je dotčena jedna část, zmaří se neporušenost celku. Tentýž Duch dýchá ve spisech Mojžíšových, na stránkách proroků, u čtyř evangelistů, ve Skutcích, v apoštolských Epištolách všeobecně i v jednotlivostech, i v tom velmi hlubokém a vzácném oddílu, který uzavírá božskou Knihu. Považujeme to za svou svatou povinnost (a je to zcela jistě naší vysokou výsadou), vštěpovat tuto závažnou skutečnost všem, s nimiž přicházíme do styku. A chtěli bychom velmi vážně prosit čtenáře, aby jí věnoval svou plnou pozornost, aby ji pevně držel a vydával o ní ustavičně svědectví v těchto dnech tělesné uvolněnosti, chladné lhostejnosti i zjevného nepřátelství.

Kapitola 21