5. Mojžíšova 20

„K

dyž bys vytáhl na vojnu proti nepřátelům svým, a uzřel bys koně a vozy, a lid větší, nežli ty máš, neboj se jich, nebo Hospodin Bůh tvůj s tebou jest, který tě vyvedl ze země Egyptské. A když byste se již potýkati měli, přistoupí kněz, a mluviti bude k lidu, a dí jim: Slyš, Izraeli, vy jdete dnes k boji proti nepřátelům svým, nebudiž strašlivé srdce vaše, nebojte se a nestrachujte, ani se jich lekejte. Nebo Hospodin Bůh váš, který jde s vámi, bojovati bude za vás proti nepřátelům vašim, aby zachoval vás.“

(5. Mojžíšova 20,1-4)

Jak podivuhodné je myslet na Pána jako na válečného Muže, na Jeho bojování proti lidem! Pro někoho je velmi těžké přijmout tu obtížně srozumitelnou myšlenku, že dobro činící Bytost by mohla jednat v takovém charakteru. Ale nesnáz povstává hlavně z nerozeznávání mezi různými domácnostmi. Bylo to tak v souladu s charakterem Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova, aby bojoval proti Svým nepřátelům, jako to je v souladu s charakterem Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista, aby jim odpouštěl. A poněvadž to je zjevený charakter Boha, který poskytuje model, podle něhož má být Jeho lid formován – standard, podle kterého má jednat, je zcela v souladu pro Izrael, aby rozsekal své nepřátele na kusy, jako je to správné pro nás, abychom je milovali, modlili se za ně a činili jim dobře.

Kdybychom měli tento princip na paměti, odstranilo by to množství nedorozumění a ušetřilo by nás to mnoha nerozumných diskusí. Není pochybností o tom, že je naprosto nesprávné pro Boží Církev, aby šla do války. Nikdo nemůže číst nepředpojatě Nový zákon a nevidět to. Je nám jasně přikázáno, abychom milovali své nepřátele, abychom činili dobře těm, kteří nás nenávidí, abychom se modlili za ty, kteří námi pohrdají. „Obrať meč svůj v místo jeho; nebo všichni, kteří meč berou, od meče zahynou.“ (Mat. 26,52) A opět v jiném Evangeliu: „I řekl Ježíš Petrovi: Schovej meč svůj do pošvy. Což nemám píti kalicha, který mi dal Otec?“ (Jan 18,11) A opět Pán říká Pilátovi: „Království mé není z tohoto světa. Byť z tohoto světa bylo království mé, služebníci moji bránili by /bojovali by/,“ – kdyby to pro ně bylo správné, aby tak činili – „Ale nyní mé království není odsud.“ (Jan 18,36) – A proto by to vůbec nebylo na místě, bylo by to zcela chybné, aby bojovali.

Kapitola 20

To vše je tak jasné, že jen musíme říci: „Kterak čteš?“ (Luk. 10,26) Náš velebeníhodný Pán nebojoval; tiše a trpělivě se poddával všem druhům zlého nakládání, a když tak činil, zanechal příklad, abychom následovali v Jeho šlépějích. Jen když se sami upřímně ptáme: „Co by činil Ježíš?“, uzavře to všechnu diskusi o té věci, stejně jako o tisíci jiných věcí kolem. Skutečně není žádný užitek v rozumování, není vůbec potřebné. Jestliže slova a cesty našeho velebeníhodného Pána a jasné učení Jeho Ducha skrze Jeho svaté apoštoly nemá být dostačující pro naše vedení, je všechna diskuse naprosto zbytečná.

A jsme-li dotázáni, co učí Duch Svatý o tomto velkém praktickém tématu, pak slyš Jeho vzácná, jasná a jednoznačná slova: „Ne sami sebe mstíce, nejmilejší, ale dejte místo hněvu; nebo psáno jest: Mně pomsta, já odplatím, praví Pán. A proto lační-li nepřítel tvůj, nakrm jej, a žízní-li, dej mu píti. Nebo to učině, uhlí řeřavé shrneš na hlavu jeho. Nedej se přemoci zlému, ale přemáhej v dobrém zlé.“ (Římanům 12,19-21)

Kapitola 20

To je milá mravouka Boží Církve, zásady onoho nebeského království, ke kterému praví křesťané patří. Byly by náležité pro Izrael za staré doby? Jistěže ne. Jen si představ Jozueho, jak jedná vůči Kananejským na principech 12. kapitoly Římanům. Bylo by to tak zcela nenáležité, jako je nenáležité pro nás jednat dle zásad 5. Mojžíšovy 20. Proč? Prostě proto, že v Jozuových dnech Bůh vykonával soud ve spravedlnosti, zatím co nyní jedná v neomezené milosti. To je celý rozdíl. Princip Božího jednání je velkým mravním regulátorem pro Boží lid za všech věků. Když toto vidíme, je každá nesnáz odstraněna, každá diskuse definitivně uzavřena.

Ale přijde-li otázka: „A co svět? Jak ten by mohl žít na principu milosti? Mohl by jednat na základě učení z Římanům 12,20?“ Ani na chvíli. Ta idea je prostě nemyslitelná. Pokoušet se spojovat zásady milosti se zákonem národů, anebo vlévat ducha Nového zákona do rámce politického systému by civilizovanou společnost uvrhlo do beznadějného zmatku. A právě zde mnoho vynikajících a dobře to mínících lidí bloudí. Chtějí nutit národy světa, aby přijaly princip, který by ničil jejich národní existenci. Pro národy ještě nepřišel čas, aby překovaly své meče v pluhy a svá kopí ve vinařské nože a už se neučily válce. Díky Bohu, ten požehnaný čas přijde, až tato úpící země bude naplněna známostí Pána, jako je moře naplněno vodami. Ale snažit se nyní vést národy k tomu, aby jednaly na principech milosti, prostě znamená žádat je, aby přestaly existovat. Je to beznadějná, nerozumná snaha. Nemůže to být. Nejsme povoláni k tomu, abychom regulovali svět, ale abychom jím procházeli jako poutníci a cizinci. Ježíš nepřišel, aby napravil svět. Přišel, aby hledal a spasil, co bylo zahynulo. A pokud jde o svět, svědčil o něm, že jeho skutky jsou zlé. Zanedlouho bude chtít věci napravit. Použije Svou velkou moc a bude vládnout. Království tohoto světa se zcela jistě stanou královstvími našeho Pána a Jeho Krista. On vyplení ze Svého království všechna pohoršení a ty, kteří činí nepravost. To vše je velice požehnaně pravda. Ale musíme čekat na Jeho čas. Nemůže pro nás být nikterak užitečné, když se svým nevědomým úsilím budeme snažit nastolit poměry, o kterých celé Písmo ukazuje, že mohou být uvedeny jedině skrze osobní přítomnost a vládu našeho milovaného a velebeníhodného Pána a Spasitele Ježíše Krista.

Ale musíme pokročit s naší kapitolou.

Izrael byl povolán, aby bojoval boje Pána. Ve chvíli, kdy vložili svou nohu na zemi Kanán, nastala válka s odsouzenými obyvateli. „Z měst pak lidu toho, který Hospodin Bůh tvůj dává tobě v dědictví, žádné duše živiti nebudeš.“ (5. Mojžíšova 20,16) To bylo jasné a důrazné. Abrahamovo símě mělo nejen vlastnit zemi Kanán, ale oni měli také být Božími nástroji ve vykonávání Jeho spravedlivého soudu nad provinilými obyvateli, jejichž hříchy vystoupily k nebi a staly se zcela nesnesitelnými. Byla to vysoká čest daná Izraeli, aby vyhladil ty provinilé národy – čest, které se prokázal být zcela nehoden, protože to neudělali tak, jak jim bylo přikázáno. Nechali naživu mnohé z těch, kteří měli být zcela zkaženi. Ušetřili je, aby se stali bídnými nástroji k jejich konečné zkáze tím, že je vedli k těm samým hříchům, které tak hlasitě přivolávaly Boží soud.

Kapitola 20

Ale podívejme se na chvilku na kvalifikaci, která byla nutná pro ty, kdo budou bojovat Pánovy boje. Shledáme, že úvodní odstavec naší kapitoly je plný velmi vzácných naučení pro nás v duchovním boji, který jsme povoláni vést.

Čtenář zpozoruje, že před blížící se bitvou měl k lidu promluvit nejprve kněz, a za druhé správci. Tento pořádek je velmi krásný. Kněz vystoupil, aby lidu ukázal jeho vysoké výsady. Správci přicházejí, aby jim připomněli jejich svaté odpovědnosti. Takový je zde Boží pořádek. Výsada přichází jako první, potom odpovědnost. „Přistoupí kněz, a mluviti bude k lidu, a dí jim: Slyš, Izraeli, vy jdete dnes k boji proti nepřátelům svým, nebudiž strašlivé srdce vaše, nebojte se a nestrachujte, ani se jich lekejte. Nebo Hospodin Bůh váš, který jde s vámi, bojovati bude za vás proti nepřátelům vašim, aby zachoval vás.“ (5. Mojžíšova 20,3-4)

Jaká jsou to požehnaná slova! Jak jsou plná útěchy a povzbuzení! Jak dobře směřují k tomu, aby zahnala všechen strach a malomyslnost a aby vlila odvahu a důvěru i do toho nejlekavějšího srdce! Kněz byl samým vyjádřením Boží milosti; jeho služba proudem velmi vzácné útěchy, plynoucí z milujícího srdce Boha Izraele ke každému jednotlivému bojovníkovi. Jeho laskavá slova byla určena a schopna opásat bedra mysli a posílit i tu nejslabší paži pro boj. Ujišťuje je o Boží přítomnosti mezi nimi. Není tu žádná otázka, žádná podmínka, žádné „jestliže“ ani „ale“. Je to jasný výrok, že Hospodin Bůh je s nimi. To jistě bylo dosti. Ani v nejmenším nezáleželo na tom, jak početní, jak mocní anebo jak hrozní byli jejich nepřátelé. V přítomnosti Pána zástupů, Boha izraelské armády, budou jako plevy před větrem.

Ale i správci měli být slyšeni, stejně jako kněz. „Potom mluviti budou hejtmané k lidu, řkouce: Jest-li kdo z vás, ježto vystavěl dům nový a ještě nepočal bydliti v něm, odejdi a navrať se do domu svého, aby nezahynul v bitvě, a někdo jiný aby nezačal bydliti v něm. A kdo jest, ježto štípil vinici, a ještě nepřišla k obecnému užívání, odejdi a navrať se k domu svému, aby snad nezahynul v bitvě, aby někdo jiný k obecnému užívání nepřivedl ji. A kdo jest, ježto by měl zasnoubenou manželku, a ještě by ji nepojal, odejdi a navrať se do domu svého, aby neumřel v boji, a někdo jiný nevzal ji. Přidají i toto hejtmané, mluvíce k lidu, a řeknou: Kdo jest bázlivý a lekavého srdce, odejdi a navrať se do domu svého, aby nezemdlil srdce bratří svých, jako jest srdce jeho. A když přestanou hejtmané mluviti k lidu, tedy představí lidu vůdce houfů.“ (5. Mojžíšova 20,5-9)

Kapitola 20

Tak se učíme, že pro všechny, kteří by chtěli bojovat Pánovy boje, jsou naprosto podstatné dvě věci. Totiž srdce, zcela osvobozené od věcí přirozenosti a země, a smělá, nezastřená důvěra v Boha. „Žádný, kdo bojuje, nezaplétá se do zaměstnání života, aby se líbil tomu, který ho najal.“ (2. Tim. 2,4 – přel.) Je podstatný rozdíl mezi tím, být zaměstnán věcmi života, a být do nich zapleten. Některý muž mohl mít dům, vinici a ženu, a přece být vhodný pro boj. Tyto věci samy o sobě nebyly překážkou. Ale nevhodného pro boj jej činilo mít je za takových okolností, které působily, že v nich byl zapleten.

Je dobré na to pamatovat. My křesťané jsme povoláni ustavičně vést duchovní boj. Musíme bojovat za každou píď nebeské země. Čím byli Kananejci Izraeli, tím jsou pro nás zlé duchovní moci v nebeských místech. Nemáme bojovat, abychom získali věčný život; ten jsme dostali jako Boží volný dar předtím, než začneme bojovat. Nemáme bojovat, abychom získali spasení; jsme spaseni dříve, než se dostaneme do boje. Je velice potřebné vědět, o co máme bojovat a s kým máme bojovat. Předmětem, za který bojujeme, je přivlastnění si, udržování a praktické uskutečňování našeho nebeského postavení a charakteru uprostřed jeviště a okolností obyčejného lidského každodenního života. A pokud jde o naše duchovní nepřátele, jsou to zlí duchové, jimž je během tohoto přítomného času dovoleno zaujímat nebeská místa. „Náš boj není proti krvi a tělu,“ – jako to musel dělat Izrael v Kanánu, „ale proti knížectvu, proti mocnostem, proti vládcům světa [κοσμοκρά-τορας] této tmy, proti duchovním mocím zla v nebeských místech.“ (Ef. 6,12)

Kapitola 20

Nuže, otázka je: Co potřebujeme při vedení takového boje? Musíme opustit své pozemské zaměstnání? Musíme se oprostit od vztahů, založených na přirozenosti a schválených Bohem? Je nutné stát se asketou, mystikem nebo mnichem, abychom mohli vést duchovní boj, ke kterému jsme povoláni? V žádném případě. Dělat některou z těchto věcí by pro křesťana ve skutečnosti bylo důkazem o tom, že naprosto nepochopil své povolání, anebo že hned na začátku v bitvě padl. Je nám naléhavě řečeno, že máme dělat svýma rukama věci, které jsou dobré, abychom měli co dát potřebnému. A nejen to, ale na stránkách Nového zákona máme plný návod, jak se máme chovat v různých přirozených vztazích, které Bůh sám ustanovil a na které připevnil pečeť Svého schválení. A proto je dokonale jasné, že pozemské povolání a přirozené vztahy nejsou samy o sobě žádnou překážkou v tom, abychom úspěšně vedli duchovní boj.

Co tedy potřebuje křesťanský bojovník? Srdce, které není zapleteno v zemských a přirozených věcech, a nezastřenou důvěru v Boha. Ale jak mají být tyto věci udržovány? Slyš Boží odpověď: „Vezměte celou zbroj Boží, abyste mohli odolati v den zlý,“ – to je celá doba od kříže až k příchodu Krista – „a všechno vykonajíce, státi. Stůjte tedy, majíce podpásaná bedra svá pravdou, a oblečeni jsouce v pancíř spravedlnosti, a obuté majíce nohy v hotovost evangelia pokoje, a zvláště pak vezmouce štít víry, kterým byste mohli všecky šípy ohnivé nešlechetníka toho uhasiti. Přilbu také spasení vezměte, i meč Ducha, jenž jest slovo Boží. Všelikou modlitbou a prosbou modlíce se každého času v Duchu, a v tom bdělí jsouce se vší ustavičností a prošením za všecky svaté.“ (Ef. 6,13-18)

Čtenáři, všimni si kvalifikace křesťanského bojovníka, jak je zde ukázána skrze Ducha Svatého. Není to otázka domu, vinice nebo ženy, ale toho, aby vnitřní člověk byl ovládán „pravdou“, vnější chození charakterizováno praktickou „spravedlností“, aby se mravní zvyky a způsoby vyznačovaly milým „pokojem“ evangelia, aby celý člověk byl přikryt neproniknutelným štítem „víry“, sídlo porozumění aby bylo chráněno plnou jistotou „spasení“ a srdce ustavičně podpíráno a posilováno vytrvalou modlitbou a pokornou prosbou a vedeno vážnou přímluvou za všechny svaté a zvláště za milované dělníky Pána a jejich požehnané dílo. To je způsob, jak má být Boží duchovní Izrael opatřen pro boj, který je povolán vést se zlými duchy v nebeských místech. Kéž Pán ve Své nekonečné dobrotivosti způsobí, aby tyto věci byly velmi skutečné v naší duchovní zkušenosti a v našem praktickém životě den za dnem!

Kapitola 20

Závěr naší kapitoly obsahuje zásady, které měly ovládat Izrael v jeho bojích. Měli pečlivě rozeznávat mezi městy, která byla od nich velmi vzdálená, a městy, která patřila sedmi odsouzeným národům. Těm prvním měli nejprve učinit nabídku pokoje. U těch druhých naopak neměli dělat žádné dohovory. „Když přitáhneš k některému městu, abys ho dobýval, podáš jemu pokoje.“ – to je zvláštní metoda bojování! – „Jestliže pokoj sobě podaný přijmou a otevrou tobě, všecken lid, kterýž by nalezen byl v něm, pod plat uvedeni jsouce, tobě sloužiti budou. Pakli by v pokoj s tebou nevešli, ale bojovali proti tobě, oblehneš je; a když by je Hospodin Bůh tvůj dal v ruku tvou, tedy zbiješ v něm ostrostí meče všecky pohlaví mužského.“ – jako vyjadřující pozitivní sílu zla – „Ženy pak, dítky a zvířata, i cožkoli bylo by v městě, všecky kořisti jeho rozbituješ sobě a užívati budeš kořistí nepřátel svých, které by dal tobě Hospodin Bůh tvůj. Tak učiníš všechněm městům daleko vzdáleným od tebe, která nejsou z měst národů těchto.“ (5. Mojžíšova 20,10-15)

Zabíjení a boření bez rozlišení nemělo v Izraeli být. Jestliže některá města byla ochotna přijmout nabízenou dohodu o míru, měla mít výsadu stát se poplatnými Božímu lidu. A v městech, která nechtěla přistoupit na mír, mělo být zachováno vše, co mohlo být užito.

V přírodě a na zemi jsou věci, které mohou být užity pro Boha, jsou posvěceny skrze Boží slovo a modlitbu. Je nám řečeno, že si máme činit přátele z mamonu nepravosti, aby když budeme u konce, nás přijali do věčných příbytků. To prostě znamená, že jestliže se bohatství tohoto světa dostanou do rukou křesťanů, mají být pečlivě a věrně užívána ve službě Krista. Mají je volně rozdílet chudým a všem potřebným pracovníkům Pána. Krátce řečeno, mají je použít každým správným a moudrým způsobem pro podporu díla Páně v každém směru. Tímto způsobem právě ta bohatství, která by se jinak mohla v jejich rukou rozpadnout v prach nebo se stát rzí na jejich duších, dají vzniknout vzácnému ovoci, které bude sloužit jejich hojnému vejití do věčného království našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista (2. Petra 1,11).

Zdá se, že mnozí nalézají podstatnou nesnáz v Lukáši 16,9. Ale učení tohoto místa je tak jasné a mocné, jako je jeho praktický význam. Velmi podobné naučení nalézáme v 1. Tim. 6: „Bohatým tohoto světa přikazuj, ať nejsou vysokomyslní, a ať nedoufají v nejistém zboží, ale v Bohu živém, který dává nám hojnost všeho ku požívání. A ať dobře činí a bohatnou v dobrých skutcích, a snadní ať jsou k udílení i přívětiví, skládajíce sobě základ dobrý k času budoucímu, aby dosáhli věčného života /uchopili skutečný život/^¹⁹.“ (1. Tim. 6,17-19) Není ani to nejmenší, co užijeme přímo a prostě pro Krista, co by nebylo vzpomenuto v budoucím dni. Pomyšlení na to, ačkoli by to nemělo být v žádném případě pohnutkou, nás může dobře povzbudit, abychom oddali vše, co jsme a co máme, službě našeho velebeného Pána a Spasitele Ježíše Krista.

Kapitola 20

Takové je jasné učení Lukáše 16 a 1. Timoteovi 6. Chtějme tomu rozumět. Výraz „aby vás přijali do oněch věčných stanů“ prostě znamená, že to, co je užito pro Krista, bude v budoucím dni odměněno. I číše studené vody, daná v Jeho drahém jménu, bude mít svou jistou odměnu v Jeho věčném království. Kéž bychom se vydali a byli stráveni pro Něho!

Ale musíme tento oddíl ukončit citováním několika posledních řádků naší kapitoly, ve kterých máme velmi krásnou ilustraci způsobu, jakým náš Bůh hledí na nejmenší věci, Jeho milostivé péče o to, aby nic nebylo ztraceno nebo poraněno. „Když oblehneš město některé, za dlouhý čas dobývaje ho, abys je vzal, nezkazíš stromů jeho, sekerou je vytínaje, nebo z nich ovoce jísti budeš; proto jich nevysekáš (nebo potrava člověka jest strom polní), chtěje užívati jich k obraně své. Avšak stromoví, které znáš, že nenese ovoce ku pokrmu, pohubíš a posekáš, a vzděláš ohrady proti městu tomu, které s tebou bojuje, dokud ho sobě nepodmaníš.“ (5. Mojžíšova 20,19-20)

„Ať nezhynou,“ (Jan 6,12) jsou Mistrova vlastní slova k nám – slova, která bychom měli dobře mít na paměti. „Všeliké stvoření Boží dobré jest, a nic nemá zamítáno býti.“ (1. Tim. 4,4) Měli bychom se pečlivě vyvarovat každého nedbalého plýtvání vším, co může být nějak vhodně užito lidmi. Ti, kdo zaujímají místa domácích služebníků, by měli na tuto věc dávat zvláště pozor. Někdy je to trapné, když jsme svědky hříšného plýtvání lidskou potravou. Jako odpadky se vyhazuje mnohé, co by mohlo být vítanou potravou potřebné rodiny. Kdyby tyto řádky četl nějaký křesťanský služebník, pak ho nebo ji vážně prosíme, aby tento předmět zvážil v Boží přítomnosti a nikdy se nedopustil nebo neschvaloval zmaření byť nejmenší částečky, která může být užita lidmi. Můžeme si být jisti, že mrhání se Bohu nelíbí. Pamatujme, že Jeho oko je na nás obráceno, a kéž je naší vážnou touhou být Mu příjemnými ve všech našich cestách.

Kapitola 20