5. Mojžíšova 19

„K

dyž by vyhladil Hospodin Bůh tvůj národy, jejichžto zemi Hospodin Bůh tvůj dává tobě, a opanoval bys je dědičně, a bydlil bys v městech jejich i domech jejich; oddělíš sobě tři města uprostřed země své, kterou Hospodin Bůh tvůj dává tobě, abys ji dědičně obdržel. Spravíš sobě cesty, a rozdělíš na tři díly všecku krajinu země své, kterou v dědictví dá tobě Hospodin Bůh tvůj, i bude utíkati tam každý vražedník.“ (5. Mojžíšova 19,1-3)

Jakou velice pozoruhodnou kombinaci „dobrotivosti a přísnosti“ pozorujeme v těchto několika řádcích. Máme tu „vyhlazení“ národů Kanánu, protože se doplnila jejich špatnost, která se stala skutečně nesnesitelnou. A na druhé straně máme velmi dojímavé ukázání Boží dobrotivosti v opatření, učiněném pro ubohého člověka, který zabil nechtě, v den jeho hluboké tísně, když pro záchranu života prchal před mstitelem krve. Sotva musíme říkat, že Boží vláda i Boží dobrotivost jsou obě božsky dokonalé. Jsou případy, ve kterých by dobrotivost nebyla ničím jiným než trpěním jasné špatnosti a otevřené vzpoury, což je pod Boží vládou naprosto nemožné. Jestliže si lidé představují, že kvůli tomu, že Bůh je dobrý, mohou jít a hřešit se vztaženou rukou, pak dříve nebo později poznají svůj bolestný omyl.

Kapitola 19

„Viz,“ říká inspirovaný apoštol, „dobrotivost i zuřivost^¹⁷ Boží!“ (Řím. 11, 22) Bůh zcela jistě vytne činitele zla, kteří opovrhují Jeho dobrotivostí a dlouho trvajícím milosrdenstvím. Je pomalý k hněvu a velké přívětivosti, buď za to velebeno Jeho svaté jméno. Po staletí snášel sedm národů Kanánu, dokud jejich špatnost nevystoupila k samému nebi a země sama je už déle nemohla snášet. Snášel nesmírnou špatnost provinilých měst roviny; a kdyby byl nalezl deset spravedlivých lidí v Sodomě, ušetřil by ji kvůli nim. Ale den hrozné pomsty přišel, a byli „vyťati“.

A tak tomu bude zanedlouho s provinilým křesťanstvem. „I ty vyťat budeš.“ Čas zúčtování přijde, a ach, jaký čas zúčtování to bude! Srdce se chvěje při pomyšlení na to, zatímco oko sleduje a pero píše ta duši stísňující slova.

Ale všimni si, jak Boží „dobrotivost“ vyzařuje z počátečních řádků naší kapitoly. Viz tu milostivou námahu našeho Boha, aby útočištné město učinil co možná dostupné pro toho, kdo zabil. Tři města měla být „uprostřed země“. Nebylo by nic platné mít je v odlehlých koutech anebo v obtížně přístupných místech. A nejen to, ale „spravíš sobě cesty“. A opět: „Rozdělíš na tři díly všecku krajinu země své.“ Mělo být uděláno vše pro usnadnění útěku toho, kdo zabil. Milostivý Pán myslel na pocity toho stísněného, který „utekl k obdržení sobě předložené naděje“ (Židům 6,18). Útočištné město mělo být „přiblíženo“, jako „se přiblížila Boží spravedlnost“ (Iz. 46,13) k bezmocnému hříšníkovi se zlomeným srdcem – tak blízko, že se dostane „tomu, kdo nečiní skutků, ale věří v toho, který spravedlivého činí bezbožníka“ (Řím. 4,5).

Kapitola 19

Ve výrazu: „Spravíš sobě cesty“, je zvláštní krása. Jak velmi se to podobá našemu vždy milostivému Bohu – „Bohu a Otci našeho Pána Ježíše Krista!“ A přece to byl tentýž Bůh, který ve spravedlivém soudu vyťal národy Kanánu, jenž učinil tak milostivé opatření pro toho, kdo zabil nechtě. „Viz dobrotivost i zuřivost Boží.“ (Řím. 11,22)

„Toto pak bude právo vražedníka, který by tam utekl, aby živ byl: Kdo by zabil bližního svého nechtě, aniž by ho nenáviděl prvé, jako vejda někdo s bližním svým do lesa sekati dříví, rozvedl by rukou svou sekeru, aby uťal dřevo, a ona by spadla s topořiště, a trefila by bližního jeho tak, že by umřel, ten uteče do některého z měst těchto, a živ bude. Aby přítel zabitého /mstitel krve/, stíhaje vražedníka toho, když by se rozpálilo srdce jeho, nedohonil ho na daleké cestě, a ranil smrtelně, ježto by nebyl hoden smrti, poněvadž ho prvé neměl v nenávisti. Proto já přikazuji tobě, řka. Tři města oddělíš sobě.“ (5. Mojžíšova 19,4-7)

Zde máme velmi podrobný popis člověka, pro kterého bylo zřízeno útočištné město. Jestliže mu neodpovídal, město nebylo pro něho; ale pokud ano, mohl cítit hluboké ujištění, že milostivý Bůh na něho myslel a nalezl pro něho útočiště, kde mohl být tak bezpečný, jak ho jen mohla učinit Boží ruka. Jakmile se ten, kdo zabil, octl uvnitř obvodu útočištného města, mohl volně dýchat a těšit se z klidu a sladkého odpočinku. Tam ho nemohl dostihnout meč pomsty, ani vlas jeho hlavy tam nemohl být dotčen.

Byl bezpečný. Ano, dokonale v bezpečí. A nejen v bezpečí, ale dokonale jistý. Nedoufal, že je zachráněn, byl si tím jistý. Byl v tom městě, a to stačilo. Než se tam dostal, mohl mít mnoho bojů hluboko ve svém ustrašeném srdci, mnoho pochyb a obav a bolestivých zkoušek. Utíkal, aby si zachránil život, a to pro něho byla vážná a vše pohlcující záležitost – záležitost, která působila, že vše ostatní se zdálo být lehké a nedůležité. Nedovedli bychom si představit člověka, který zabil, že by se na útěku zastavil, aby si natrhal květiny, rostoucí u cesty. „Květiny?“ řekl by, „co mi je teď zrovna do květin? Jde o můj život. Utíkám, abych si zachránil život. Co když mstitel přijde a najde mne, jak trhám květiny? Ne, mým velkým a jediným předmětem je město. Nic jiného nemá pro mne nejmenší význam ani přitažlivost. Chci být zachráněn. To je nyní mou jedinou záležitostí.“

Kapitola 19

Ale ve chvíli, kdy se nalézal za požehnanou bránou, byl bezpečný a věděl to. Jak to mohl vědět? Že to cítil? Měl nějaká svědectví, zkušenosti? Ne, pouze skrze Boží slovo. Není pochybností o tom, že měl pocity, svědectví a zkušenost. Ty mu budou po jeho prožitých bojích, než se dostal dovnitř města, jistě vzácné. Ale tyto věci nebyly žádným způsobem důvodem jeho jistoty nebo základem jeho pokoje. Byl bezpečný, protože mu to řekl Bůh. Boží milost ho učinila bezpečným, a Boží slovo ho učinilo jistým.

Nedovedeme si představit, že ten, který zabil, by se uvnitř zdí útočištného města vyjadřoval tak, jak to činí mnozí z drahého lidu Páně ve vztahu k otázce bezpečí a jistoty. Nepovažoval by to za domýšlivost, že je jistý a v bezpečí. Kdyby se někdo zeptal: „Jsi si jist, že jsi bezpečný?“, řekl by: „Ano! Jak by tomu mohlo být jinak, než že si jsem jistý? Cožpak jsem nebyl ten, kdo zabil? Neutekl jsem do tohoto útočištného města? Nezaručil se za to Hospodin, náš Bůh smlouvy, Svým slovem? Neřekl, že když tam takový uteče, „živ bude“? Ano, díky Bohu, jsem si dokonale jistý. Musel jsem utíkat – byla to hrozná námaha. Občas jsem téměř cítil, jako kdyby mne mstitel už držel ve svém hrozném sevření. Vzdával jsem se, myslel jsem, že jsem ztracen. Ale potom Bůh ve Svém nekonečném milosrdenství učinil cestu tak rovnou a způsobil, že město bylo pro mne tak snadno dosažitelné, že přes všechny své pochybnosti a obavy jsem zde živ a zdráv. Všechen zápas skončil, střet pominul. Mohu nyní volně dýchat a chodit v dokonalém bezpečí tohoto požehnaného místa a chválit našeho milostivého Boha smlouvy za Jeho velkou dobrotivost, když opatřil tak sladké útočiště pro takového ubohého vraha, jako jsem já.“

Může čtenář takto mluvit, pokud jde o jeho bezpečnost v Kristu? Je zachráněn a ví to? Jestliže ne, kéž Duch Boží použije na jeho srdce tu prostou ilustraci o člověku, který zabil a je uvnitř zdí útočištného města! Kéž by znal to „přepevné potěšení“, které je jisté, protože je Bohem určeným podílem všech těch, kteří „se utekli k obdržení /uchopení/ předložené naděje“ (Židům 6,18).

Nyní musíme pokročit s naší kapitolou. A když tak učiníme, shledáme, že u útočištných měst je třeba myslet na více než jen na otázku bezpečí toho, kdo zabil. O to bylo dokonale postaráno, jak jsme viděli. Ale Boží sláva, čistota Jeho země a neporušenost Jeho vlády musely být náležitě zachovány. Kdyby tyto věci byly dotčeny, nemohlo tu být bezpečí pro nikoho. Tento velký princip září na každé stránce historie Božích cest s člověkem. Skutečné požehnání člověka a Boží sláva jsou nerozlučně spolu spojeny a obojí, jedno i druhé, spočívá na stejném nepomíjejícím základu, totiž na Kristu a Jeho vzácném díle.

„Pakli by rozšířil Hospodin Bůh tvůj končiny tvé, jakož s přísahou zaslíbil otcům tvým, a dal by tobě všecku tu zemi, kterou řekl dáti otcům tvým: (Když bys ostříhal všech přikázání těchto, čině je, která já dnes přikazuji tobě, abys miloval Hospodina Boha svého, a chodil po cestách jeho po všecky dny), tedy přidáš sobě ještě tři města mimo ona tři, aby nebyla vylita krev nevinná uprostřed země tvé, kterou Hospodin Bůh tvůj dá tobě v dědictví, a aby nebyla na tobě krev. Ale byl-li by kdo, maje v nenávisti bližního svého, a činil by úklady jemu, a povstana proti němu, ranil by ho smrtelně, tak že by umřel, a utekl by do některého z těch měst: Tedy pošlou starší města toho, a vezmou jej odtud, a dají v ruce přítele /mstitele krve/ toho zabitého, aby umřel. Neodpustí jemu oko tvé, ale svedeš krev nevinnou z Izraele, i bude dobře tobě.“ (5. Mojžíšova 19,8-13)

Kapitola 19

Takto ať šlo o milost pro toho, kdo zabil nechtě, nebo o odsouzení pro vraha, Boží sláva a nároky Jeho vlády musely být náležitě zajištěny. Pro toho, kdo zabil nechtě, bylo učiněno opatření milosrdenství. Provinilý vrah upadl pod přísný rozsudek nezlomné spravedlnosti. Nikdy nesmíme zapomínat na vážnou skutečnost Boží vlády. Setkáváme se s ní všude. A kdyby byla plněji uznávána, účinně by nás to osvobodilo od jednostranného pohledu na Boží charakter. Vezměme si například tato slova: „Neodpustí jemu oko tvé.“ Kdo je pronesl? Hospodin. Kdo je napsal? Bůh, Duch Svatý. Co znamenají? Vážný soud nad špatností. Nechť lidé dají pozor na to, aby si nezahrávali s těmito závažnými věcmi. Nechť lid Páně dá pozor, aby nedával místo pošetilým úvahám ve vztahu k věcem, které jsou naprosto mimo jeho dosah. Nechť pamatují na to, že falešná citlivost je většinou spojená se smělou nevěrou při zpochybňování závažných ustanovení Boží vlády. To je velmi vážná úvaha. Činitelé zlého musejí očekávat jistý soud od Boha, který nenávidí hřích. Kdyby se úmyslný vrah odvážil použít pro sebe Boží opatření pro toho, kdo zabil nechtě, vložila by se na něho ruka spravedlnosti a vydala by ho bez milosti na smrt. Taková byla vláda Boha v Izraeli za staré doby; a taková bude v den, který se rychle přibližuje. Teď zrovna Bůh jedná se světem v dlouhoshovívajícím milosrdenství. To je den spasení, příhodná doba. Den pomsty je blízko. Ach, kéž by se člověk místo pošetilých úvah o spravedlnosti Božího jednání s činiteli zla chtěl utéci k drahému Spasiteli, který zemřel na kříži, aby nás zachránil od plamenů věčného pekla!^¹⁸

Než budeme pro čtenáře citovat závěrečný oddíl naší kapitoly, chtěli bychom vést jeho pozornost k 14. verši, ve kterém máme velmi krásný důkaz Boží něžné péče o Jeho lid a Jeho velice milostivého zájmu o vše, co se ho týkalo ať přímo, nebo nepřímo: „Nepřeneseš meze bližního svého, kterou vymezili předkové v dědictví tvém, které obdržíš v zemi, jižto Hospodin Bůh tvůj dává tobě, abys ji dědičně obdržel.“ (5. Mojžíšova 19,14)

Kapitola 19

Tento oddíl je ve svém prvotním významu a použití vzácným představením milujícího srdce našeho Boha a ukazuje nám, jak podivuhodně vstupoval do všech okolností Svého milovaného lidu. Mezníky nemělo být hýbáno. Podíl každého měl být ponecháván nedotčen podle hranic, vyznačených za starých časů. Hospodin dal Izraeli zemi. A nejen to, On určil také pro každé pokolení a pro každou rodinu jejich vlastní podíl, vyznačil ho s dokonalou přesností, označil ho mezníky tak jasně, že nemohlo docházet k žádnému zmatku, křížení zájmů, ke vzájemným střetům. Nebylo důvodů pro soudní spory nebo k neshodě ohledně vlastnictví. Byly tu staré mezníky, které označovaly podíl každého takovým způsobem, že to odstraňovalo každý možný důvod k hádce. Každý ho měl jako nájemce u Boha Izraele, jenž věděl všechno o jeho malém podílu, a každý nájemce měl útěchu vědomí o tom, že oko milostivého a všemohoucího Pána je upřeno na jeho kousek země a že Jeho ruka je nad ním, aby ho chránila od každého narušitele. Tak mohl zůstávat v pokoji pod svým vinným kmenem a pod svým fíkem a těšit se z podílu, který mu byl přidělen Bohem Abrahamovým, Izákovým a Jákobovým.

Tolik o zřejmém smyslu této krásné věty naší kapitoly. Avšak zcela jistě má také hluboký duchovní význam. Nejsou tu snad duchovní mezníky pro Boží Církev a pro každého jednotlivce v ní, vyznačující s božskou přesností hranice našeho nebeského dědictví – ty mezníky, které byly za starých časů osazeny apoštoly našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista? Na nich spočívá Boží oko a Bůh nechce dovolit, aby byly beztrestně přemísťovány. Běda člověku, který se pokouší se jich dotknout. Bude se muset Bohu zodpovídat za takové jednání. Je to vážná věc dotýkat se nějakým způsobem místa, podílu a naděje Boží Církve a je se co obávat, že mnozí to činí, aniž by si to uvědomovali.

Nebudeme se nyní pokoušet dotýkat se otázky, co jsou tyto mezníky. Snažili jsme se o to v našem prvním dílu „Poznámek k 5. Mojžíšově knize“, stejně jako v ostatních čtyřech dílech těchto „Poznámek“. Ale považujeme za svou povinnost velmi vážně varovat všechny, kterých se to může týkat, aby nedělali to, co v Boží Církvi odpovídá přenášení mezníků v Izraeli. Kdyby někdo v izraelské zemi přišel s nápadem udělat změny v dědictví pokolení, upřesnit jednotlivá vlastnictví na nějakém novém principu, vytyčit nové hranice, jaká by byla odpověď věrného Izraelity? Velmi prostá, to si můžeme být jisti. Odpověděl by řečí 5. Mojžíšovy 19,14. Řekl by: „Nechceme zde žádné novoty. Jsme dokonale spokojeni s obsahem těch svatých a v minulé době ctěných hraničních znaků, které za starých časů byly osazeny v našem dědictví. Jsme rozhodnuti je z Boží milosti udržovat a s pevným úmyslem se bránit každé novodobé inovaci.“

Kapitola 19

Taková, jak věříme, by byla okamžitá odpověď každého opravdového člena shromáždění Izraele. A křesťan by jistě neměl být méně rozhodný ve své odpovědi všem těm, kteří by pod záminkou pokroku a vývoje chtěli hýbat mezníky Boží Církve a místo drahého učení Krista a Jeho apoštolů nám nabízet takzvané světlo vědy a pomocné zdroje filozofie. Díky Bohu, my je nepotřebujeme. Máme Krista a Jeho slovo. Co k nim může být přidáno? Co potřebujeme od lidského pokroku nebo vývoje, když máme to, „co bylo od počátku“? Co může věda nebo filozofie udělat pro ty, kteří vlastní „všelikou pravdu“? Bezpochyby potřebujeme, ano toužíme činit pokrok ve známosti Krista. Toužíme po plnějším, jasnějším rozvinutí Kristova života v našem každodenním jednání. Ale věda a filozofie nám v tom nemohou pomoci. Mohou se jen ukázat jako velmi vážná překážka.

Křesťanský čtenáři, chtějme se držet blízko Krista, blízko Jeho Slova. To je naše jediné bezpečí v těchto temných a zlých dnech. Kromě Něho nejsme nic, nemáme nic, nemůžeme nic činit. V Něm máme všechno. On je „částka dílu /dědictví/ našeho a kalicha našeho“ (Žalm 16,5). Kéž bychom věděli, co to je být bezpečni jen v Něm, být odděleni k Němu a spokojeni s Ním až do toho jasného dne, kdy Jej uvidíme takového, jaký je, a budeme Mu podobni a budeme navěky s Ním.

Nyní učiníme jen trochu více, než že pouze budeme citovat zbývající verše naší kapitoly. Nepotřebují výkladu. Ukazují zdravou pravdu, jíž by měli vyznávající křesťané se vším svým světlem a známostí skutečně věnovat svou pozornost.

„Nepovstane svědek jeden proti někomu z příčiny jakékoli nepravosti a jakéhokoli hříchu ze všech hříchů, kterýmiž by kdo hřešil; v ústech dvou svědků aneb v ústech tří svědků stane slovo.“ (5. Mojžíšova 19,15)

Kapitola 19

Tento předmět jsme již měli před sebou. Nemůže na něm být dostatečně důrazně trváno. Na jeho důležitost můžeme soudit ze skutečnosti, že nejen Mojžíš ho stále a stále vštěpuje pozornosti Izraele, ale i náš Pán Ježíš Kristus sám a Duch Svatý v apoštolu Pavlovi ve dvou jeho epištolách trvá na zásadě „dvou nebo tří svědků“ v každém případě. Jeden svědek, ať už je jakkoli důvěryhodný, nepostačuje pro rozhodnutí nějakého případu. Kdyby tato jasná skutečnost byla pečlivěji zvažována a náležitě dodržována, učinila by konec velkému množství sporů a svárů. My bychom si ve své domnělé moudrosti mohli představovat, že jeden naprosto spolehlivý svědek by měl postačit k urovnání každé otázky. Pamatujme, že Bůh je moudřejší, než jsme my, a že je vždy naší skutečnou moudrostí, jakož i naší největší mravní bezpečností, držet se Jeho neklamného Slova.

„Povstal-li by svědek falešný proti někomu, aby svědčil proti němu, že odstoupil od Boha, tedy postaví se ti dva muži, kteří tu rozepři mají před Hospodinem, před kněžími anebo před soudci, kteří by za dnů těch byli. A když se pilně vyptají soudcové, poznají-li že svědek ten jest svědek lživý, mluvě falešné svědectví proti bližnímu svému, tak jemu učiňte, jak on myslil učiniti bratru svému. I odejmeš zlé z prostředku svého. A kteří zůstanou, slyšíce to, báti se budou, a nikoli více nedopustí se takových zlých věcí uprostřed tebe. A neslituje se oko tvé; život za život, oko za oko, zub za zub, ruka za ruku, noha za nohu bude.“ (5. Mojžíšova 19,16-21)

Zde můžeme vidět, jak Bůh nenávidí falešné svědectví, a dále musíme mít na paměti, že ačkoli nejsme pod zákonem, ale pod milostí, falešný svědek není proto pro Boha méně ošklivý. A jistě, čím plněji vcházíme do milosti, ve které stojíme, tím silněji si budeme ošklivit falešné svědectví, pomluvy a zlé mluvení v každé formě. Nechť nás dobrý Pán zachová od všeho takového!

Kapitola 19