5. Mojžíšova 18

očáteční oddíl této kapitoly předkládá hluboce zajímavou a praktickou pravdu:

„Nebudou míti kněží Levítští a všecko pokolení Levítské dílu a dědictví s jiným lidem Izraelským, oběti ohnivé Hospodinovy a dědictví jeho jísti budou. Dědictví nebudou míti uprostřed bratří svých, Hospodin jest dědictví jejich, jakož jim mluvil. Toto pak náležeti bude kněžím od lidu, od obětujících oběť, buď vola neb dobytče: Dáno bude knězi plece, a líce a žaludek. Prvotiny obilí svého, vína a oleje svého, i prvotiny vlny z ovec svých dáš jemu. Nebo jej vyvolil Hospodin Bůh tvůj ze všech pokolení tvých, aby stál k službě ve jménu Hospodina, on i synové jeho po všecky dny. Když by pak přišel který Levíta z některého města tvého, ze všeho Izraele, kde bydlil, a přišel by s velikou žádostí duše své na místo, které by vyvolil Hospodin: Sloužiti bude ve jménu Hospodina Boha svého, jako i jiní bratři jeho Levítové, kteří tu stojí před Hospodinem. Díl rovný jísti budou, (bez škody toho, což by každý z nich prodal), vedle čeledi otců.“ (5. Mojžíšova 18,1-8)

Kapitola 18

Zde, jako i v každé části 5. Mojžíšovy knihy, jsou kněží význačným způsobem zařazováni do jedné třídy s Levíty. Upozorňujeme na to čtenáře jako na zvláštní charakteristický znak naší knihy. Nyní se u toho nebudeme zdržovat, pouze to při procházení čtenáři připomínáme jako něco, co si žádá jeho pozornost. Nechť zváží počáteční slova naší kapitoly: „Kněží Levítští“ a srovná je se způsobem, jakým je o kněžích, synech Aronových, mluveno ve 2., 3., a 4. Mojžíšově knize. A bude-li se ptát na důvod tohoto rozdílu, věříme, že je to proto, že v 5. Mojžíšově knize je Božím cílem přivést do popředí celé shromáždění Izraele, a proto se v ní zřídka setkáváme s kněžími v jejich oficiálním postavení. Velkou myšlenkou 5. Mojžíšovy knihy je Izrael v bezprostředním vztahu k Hospodinu.

Nuže, v právě citovaném oddílu máme kněze a Levíty spolu spojené a představené jako Pánovy služebníky, kteří jsou zcela závislí na Něm a jsou úzce ztotožněni s Jeho oltářem a Jeho službou. To má velký význam a otevírá to velmi důležité pole praktické pravdy; Boží Církev by dobře udělala, kdyby toho dbala.

Když hledíme na historii Izraele, pozorujeme, že když věci byly v poměrně dobrém stavu, bylo o Boží oltář dobře pečováno, a v důsledku toho byli kněží a Levíté dobře zásobeni. Jestliže má Hospodin Svůj díl, Jeho služebníci ho mají jistě také. Jestliže On byl zanedbáván, byli zanedbáváni i oni. Byli spolu spojeni. Lid měl přinášet své oběti Bohu, a On je sdílel se Svými služebníky. Kněží Levítští neměli vymáhat ani vyžadovat od lidu, ale lid měl výsadu, aby přinášel své dary k Božímu oltáři, a On dovoloval Svým služebníkům, aby se sytili ovocem oddanosti Jeho lidu k Němu.

Taková byla pravá, Boží myšlenka ohledně služebníků Pána ve staré době. Měli žít z dobrovolných obětí přinášených Bohu celým shromážděním. Je pravda, že v temných a zlých dnech synů Elí nalézáme něco smutně se lišícího od tohoto milého mravního pořádku. Tehdy „těch kněží obyčej při lidu byl: Kdokoli obětoval oběť, přicházel kněžský mládenec, když se maso vařilo, maje v ruce své hák třízubý. A vrazil jej do nádoby neb do kotlíku, nebo do pánve, aneb do hrnce, a cokoli zachytil hák, to sobě bral kněz. Tak činívali všemu lidu Izraelskému, kteříž tam přicházeli do Sílo. Nýbrž prvé než tuk zapalovali,“ – Boží zvláštní díl – „přicházel mládenec kněžský a říkal člověku, který obětoval: Dej masa, ať upeku knězi, nebo nevezme od tebe masa vařeného, ale surové. Jemuž odpověděl-li člověk ten: Nechť jest prvé zapálen tuk, a potom vezmeš sobě, čehož žádá duše tvá, on říkal: Nikoli, ale dej hned; jestliže pak nedáš, mocí vezmu. I byl to hřích mládenců těch před Hospodinem velmi veliký; nebo pohrdali lidé oběťmi Hospodinovými.“ (1. Samuelova 2,13-17)

Kapitola 18

To vše bylo velmi žalostné a skončilo to vážným Božím soudem nad domem Elí. Nemohlo tomu být jinak. Jestliže ti, kteří přisluhovali oltáři, se mohli provinit tak hroznou nepravostí a bezbožností, musel přijít soud.

Ale normální stav věcí, jak je představen v naší kapitole, byl v ostrém protikladu ke vší té hrozné nepravosti. Hospodin se chtěl obklopit dobrovolnými oběťmi Svého lidu a z těchto obětí chtěl sytit Své služebníky, kteří sloužili u Jeho oltáře. Proto když bylo o Boží oltář s pílí, vroucně a oddaně pečováno, kněží Levítští měli bohatý podíl a byli hojně zásobeni. A na druhé straně, když s Hospodinem a Jeho oltářem bylo jednáno s chladnou nedbalostí, anebo když mu bylo slouženo v suchopárné navyklosti nebo bezcitném formalismu, služebníci Pána byli stejnou mírou zanedbáváni. Krátce řečeno, byli úzce spojeni s klaněním a službou Bohu Izraele.

Tak například v jasných dnech dobrého krále Ezechiáše, kdy věci byly svěží a srdce šťastná a opravdová, čteme: „Ezechiáš pak zase zřídil třídy kněží a Levítů podle tříd jejich, jednoho každého podle povinnosti přisluhování jeho, kněží a Levíty k obětem zápalným a pokojným, aby přisluhovali, a oslavovali i chválili Hospodina v branách vojska jeho. Též i částka ze statku královského dávána k obětování zápalů, k zápalům jitřním i večerním, též k zápalům sobotním, a na novměsíce i na slavnosti výroční, jakož psáno jest v zákoně Hospodinově. Přikázal také lidu přebývajícímu v Jeruzalémě dávati díl kněžím a Levítům, aby tím ochotnější byli v zákoně Hospodinově. A jak vyšel tento rozkaz, snesli synové Izraelští mnoho prvotin obilí, mstu, oleje, ovoce palmového i všech úrod polních, a desátek ze všech věcí hojný přinesli. Synové také Izraelští a Judští, kteří bydlili v městech Judských, i oni desátky ze skotů a bravů, a desátky svaté, posvěcené Hospodinu Bohu svému, snášeli a skládali po hromadách. Třetího měsíce počali zakládati těch hromad, a měsíce sedmého dokonali. Přišed pak Ezechiáš s knížaty, a vidouce hromady ty, dobrořečili Hospodinu a lidu jeho Izraelskému. I tázal se Ezechiáš kněží a Levítů o těch hromadách. Jemuž odpověděl Azariáš kněz nejvyšší z domu Sádochova, řka: Jak počali těch obětí přinášeti do domu Hospodinova, jedli jsme a nasyceni jsme, a ještě zůstává hojně; nebo Hospodin požehnal lidu svému, že toho tak mnoho pozůstalo.“ (2. Paralipomenon 31,2-10)

Jak skutečně osvěžující to vše je! A jak povzbuzující! Hluboká, plná záplava oddanosti, zvonivá jako stříbro, protékala kolem Božího oltáře, nesla ve svém lůnu bohatou zásobu pro potřeby služebníků Pána a „hromadila“ se vedle něho. To bylo, jak můžeme být ujištěni, velmi vděčné srdci Boha Izraele, jako i srdcím těch, kteří se na Jeho povolání a Jeho ustanovení sami oddali službě Jeho oltáři a Jeho svatyni.

A nechť si čtenář zvláště povšimne těch vzácných slov: „Jakož psáno jest v zákoně Hospodinově.“ Tady byla Ezechiášova autorita, pevný základ celého způsobu jeho jednání od začátku až do konce. Je pravda, že viditelná jednota národa byla pryč. Stav věcí, když on začal své požehnané dílo, byl velmi deprimující. Ale slovo Páně bylo tak pravdivé, tak reálné a tak přímé ve svém použití v Ezechiášových dnech, jako bylo ve dnech Davida a Jozue. Ezechiáš správně cítil, že slova 5. Mojžíšovy knihy 18,1-8 se vztahují na jeho dny a na jeho svědomí a že on a lid jsou odpovědni podle svých schopností podle nich jednat. Měli kněží a Levíté hladovět, protože jednota Izraele tu už nebyla? Jistěže nikoli. Měli stát nebo padat se Slovem, velebením a dílem Božím. Okolnosti se mohou měnit a Izraelita se mohl nalézat v postavení, ve kterém bylo nemožné vykonávat každou podrobnost nařízení levítského ceremoniálu, ale nikdy se nenacházel v okolnostech, ve kterých by nebylo jeho vysokou výsadou dávat plné vyjádření oddanosti svého srdce ke službě, oltáři a zákonu Hospodinovu.

Kapitola 18

Tak tedy v celé historii Izraele vidíme, že když věci byly jasné a zdravé, bylo s požehnáním dbáno na klanění se Pánu, na Jeho dílo a na Jeho pracovníky. Ale když na druhé straně byly věci v nízkém stavu, když srdce byla chladná, když vlastní já a jeho zájmy měly nejvyšší místo, pak se všemi těmito velkými předměty bylo nakládáno s bezcitnou nedbalostí. Podívej se například na 13. kapitolu Nehemiáše. Když se tento milovaný a věrný služebník po určité době vrátil do Jeruzaléma, shledal ke svému hlubokému zármutku, že i v té krátké době se různé věci smutně pokazily. Mezi ostatkem byl chudý Levíta zanechán, aniž by měl co jíst. „Potom dověděv se, že dílové Levítům nebyli dáváni, a že rozběhli se jeden každý na svou roli, Levítové i zpěváci vedoucí práci.“ (Neh. 13,10) V těch smutných dnech tam nebyly žádné „hromady“ prvotin a jistě bylo pro lidi těžké pracovat a zpívat, když neměli co jíst. To nebylo podle Hospodinova zákona, ani podle Jeho milujícího srdce. Byla to smutná výčitka lidu, že služebníci Pána byli kvůli tomu, že byli zanedbáváni, nuceni opustit velebení Pána a Jeho dílo, aby se zachránili od hladovění.

Kapitola 18

To byl skutečně žalostný stav věcí. Nehemiáš to ostře pociťoval, poněvadž čteme: „Proto domlouval jsem se na starší, řka: Proč jest opuštěn dům Boží? A shromáždiv je, postavil jsem je na místě jejich. A všecken Juda přinášeli desátky obilí, mstu a oleje nového do skladů. A ustanovil jsem úředníky nad sklady,… nebo za věrné jmíni byli.“ – Bylo o nich řečeno, že mají důvěru svých bratří – „A ti měli rozdělovati bratřím svým.“ (Neh. 13,11-13) Byl potřebný určitý počet zkušených a věrných mužů, aby zaujímali vysoké postavení a rozdělovali svým bratrům vzácné ovoce oddanosti lidu. Mohli se navzájem radit a starat se, aby Pánův poklad byl věrně spravován podle Jeho slova a aby bylo činěno zadost potřebám Jeho věrných pracovníků bez předsudků a stranickosti.

Takový byl milý pořádek Boha Izraele, pořádek, který každý pravý Izraelita, jako byl Nehemiáš a Ezechiáš, rád dodržoval. Bohatá záplava požehnání plynula od Hospodina k Jeho lidu a zpět od Jeho lidu k Němu, a z této plynoucí záplavy měli Jeho služebníci čerpat pro všechny své potřeby. Byla to neúcta k Němu, když Levité byli nucení vrátit se na svá pole. Dokazovalo to, že Jeho dům byl opuštěn a že tam není živobytí pro Jeho služebníky.

Nuže, zde bychom se mohli ptát: Co nám to vše má říci? Čemu se má Boží Církev naučit z 5. Mojžíšovy knihy 18,1-8? Abychom mohli odpovědět na tuto otázku, musíme se obrátit k 1. Korintským 9, kde inspirovaný apoštol pojednává o velmi důležitém předmětu podpory křesťanské služby – předmětu, jemuž velká většina vyznávajících křesťanů tak málo rozumí. Pokud jde o zákon věci, je jak jen možno jasný: „Kdo bojuje kdy na svůj náklad? Kdo štěpuje vinici, a ovoce jejího nejí? Anebo kdo pase stádo, a mléka od stáda nejí? Zdali podle člověka to pravím? Zdali i zákon toho nepraví? Nebo v zákoně Mojžíšově psáno jest: Nezavážeš úst volu mlátícímu. I zdali Bůh o voly pečuje? Čili naprosto pro nás to praví? Pro nás jistě napsáno jest. Nebo kdo oře, v naději orati má; a kdo mlátí v naději, naděje své má účasten býti. Poněvadž jsme my vám duchovní věci rozsívali, velká-li by věc byla, kdybychom my vaše časné věci žali? Když jiní práva svého k vám užívají, proč ne raději my? Avšak“ – zde září milost ve svém nebeském lesku – „neužívali jsme práva toho, ale všecko snášíme, abychom žádné překážky neučinili evangeliu Kristovu. Zdali nevíte, že ti, kteří o svatých věcech pracují, ze svatých věcí jedí, a kteří oltáři přístojí, s oltářem spolu díl mají? Tak i Pán nařídil těm, kteří evangelium zvěstují, aby z evangelia živi byli. Já jsem však“ – Zde opět uplatňuje milost svou svatou důstojnost – „ničeho toho neužíval. Aniž jsem toho proto psal, aby se to při mně tak dálo, ano by mi mnohem lépe bylo umříti, nežli aby kdo chválu mou vyprázdnil. Nebo káži-li evangelium, nemám se čím chlubiti, poněvadž jsem to povinen; ale běda by mně bylo, kdybych nekázal. Jestliže pak dobrovolně to činím, mám odplatu; pakli bezděky, úřad jest mi svěřen. Jakou tedy mám odplatu? Abych evangelium káže, ukázal, že jest bez nákladů evangelium Kristovo, proto abych zle neužíval práva svého při evangeliu.“ (1. Kor. 9,7-18)

Kapitola 18

Zde máme tento zajímavý a závažný předmět předložen v celém jeho rozsahu. Inspirovaný apoštol formuluje se vší možnou rozhodností a jasností Boží zákon o této věci. Není tu žádná nejasnost. „Pán nařídil těm, kteří evangelium zvěstují, aby z evangelia živi byli.“ Tak jako kněží a Levíté za staré doby žili z obětí přinášených lidem, tak nyní ti, kteří jsou skutečně Bohem povoláni, Kristem obdařeni a Duchem Svatým vystrojeni, aby kázali evangelium, a kteří se vydávají stále a pilně tomu slavnému dílu, jsou mravně oprávněni k časné podpoře. Není to tak, že by měli od těch, jimž káží, očekávat nějakou vymíněnou sumu. V Novém zákoně není žádná taková myšlenka. Dělník musí ohledně podpory vzhlížet ke svému Mistru, a jenom k Němu. Běda mu, jestliže vzhlíží k církvi nebo jakýmkoli způsobem k lidem. Kněží a Levíté měli svůj podíl v Hospodinu a od Něho. On byl podíl jejich dědictví. Bůh sice očekával od Svého lidu, že Mu bude sloužit v osobách Jeho služebníků. Řekl mu, co mají dávat, a žehnal mu, když dávali. Byla to také jejich vysoká výsada, stejně jako povinnost, aby dávali. Kdyby odmítli nebo zanedbávali, přineslo by jim to sucho a neúrodu pro jejich pole a vinice (Aggeus 1,5-11).

Ale kněží a Levíté měli hledět pouze k Hospodinu. Jestliže lid nepřinášel své oběti, Levíté museli utéci na svá pole a pracovat pro svou obživu. Nemohli se jít soudit s někým o desátky a oběti. Jejich jediné volání bylo k Bohu Izraele, jenž jim nařídil, aby pracovali, a dal jim práci, kterou mají konat.

Tak tomu je i s dělníky Pána dnes. Musejí hledět pouze k Němu. Musejí být dobře ujištěni o tom, že On je uzpůsobil pro dílo a povolal je k němu, dříve než se pokusí odrazit – smíme-li se tak vyjádřit – od břehu okolností, a vydat se cele dílu kázání. Musejí své zraky cele odvrátit od lidí, od všech přirozených a lidských opor, a opírat se výlučně o živého Boha. Viděli jsme velmi nešťastné následky, vyplývající z jednání na základě mylného impulzu v této velmi vážné věci. Lidé, kteří nebyli povoláni od Boha ani uzpůsobeni pro dílo, se vzdali svého zaměstnání a vyšli, jak říkali, aby žili vírou a vydali se dílu. Žalostné ztroskotání bylo výsledkem v každém případě. Někteří pohleděli tvrdým skutečnostem cesty přímo do očí a stali se tak vylekanými, že ve skutečnosti ztratili svou duševní rovnováhu a ztratili na čas svůj rozum; někteří ztratili svůj pokoj a někteří opět odešli přímo zpět do světa.

Krátce řečeno, naším hlubokým a naprostým přesvědčením po čtyřiceti letech pozorování je, že těch případů je málo a jsou řídké, v nichž je to mravně v pořádku a dobré, že někdo opustí své povolání, jímž získává živobytí, aby kázal evangelium. Musí to být tak jasné a bez pochyb pro toho člověka samého, že může jen jako Luther na sněmu ve Wormsu říci: „Zde jsem. Nemohu jinak. Bůh mi pomoz! Amen.“ Potom si může být dokonale jist, že ho Bůh v díle, ke kterému ho povolal, bude vydržovat a naplní všelikou jeho potřebu „podle bohatství svého slavně v Kristu Ježíši“ (Fil. 4,19). A pokud jde o lidi a jejich myšlenky, týkající se jeho samotného i jeho života, prostě je odkáže na svého Mistra. Není odpovědný jim, ani je nemusí nikdy o nic žádat. Kdyby byli nuceni k tomu, aby ho podporovali, byl by to důvod, aby si mohli stěžovat nebo vznášet dotazy; ale protože nejsou nuceni, musejí ho prostě ponechat a pamatovat, že svému Mistru stojí nebo padá.

Kapitola 18

Ale když se podíváme na ten nádherný oddíl, který byl právě citován z 1. Korintským 9, nalézáme požehnaného apoštola, že když vyhlásil nade všechny pochybnosti své právo na to, aby byl podporován, zcela se ho zříká: „Já jsem však ničeho toho neužíval.“ Pracoval svýma rukama. Dělal ve dne i v noci, aby nebyl nikomu na obtíž. „Toho, čeho mi kdy potřebí bylo,“ říká, „i těm, kteří jsou se mnou, dobývaly ruce tyto.“ (Sk. 20,34) Nežádal stříbro ani zlato, ani roucho od nikoho. Cestoval, kázal, konal návštěvy po domech, byl pracovitým apoštolem, vážným evangelistou, pilným pastýřem, měl péči o všechny sbory. Neměl nárok na podporu? Jistě měl. Mělo být radostí Boží Církve, aby sloužila každé jeho potřebě. Ale on nikdy neprosazoval svůj nárok; nikoli, on se ho vzdal. Podporoval sebe a své společníky prací svých rukou. A to vše jako příklad, jak říká starším v Efezu: „Vše ukázal jsem vám, že tak pracujíce, musíme snášeti mdlé a pamatovati na slova Pána Ježíše; neboť on řekl: Blahoslaveněji jest dáti nežli bráti.“ (Sk. 20,35)

Kapitola 18

Nuže, je velmi obdivuhodné myslet na tohoto milovaného a váženého služebníka Kristova s jeho rozsáhlými cestami z Jeruzaléma až do Illyrické země, jeho gigantickými pracemi jako evangelisty, pastýře a učitele, a přece nacházejícího si čas k tomu, aby podpořil sebe a druhé prací svých rukou. Stál skutečně na vysoké mravní půdě. Jeho případ je ustavičným svědectvím proti námezdnictví jakéhokoli druhu nebo v jakékoli formě. Posměšné poznámky nevěřících o dobře placených služebnících nemohly na něho mít žádné uplatnění. On zcela jistě nekázal za mzdu.

A přece vděčně přijímal pomoc od těch, kteří věděli, jak ji dát. Milované shromáždění ve Filippis sloužilo potřebám svého váženého a milovaného otce v Kristu. Jak dobře to pro ně bylo, že tak činili. Nikdy to nebude zapomenuto. Miliony četly milý záznam o jejich oddanosti a byly osvěženy vůní jejich oběti. Je to zaznamenáno v nebi, kde nic takového druhu není nikdy zapomenuto, ba je vyryto na samých deskách Kristova srdce. Slyš, jak ten požehnaný apoštol vylévá své vděčné srdce svým milovaným dětem: „Zradoval jsem se v Pánu velice, že již opět zase rozzelenala se péče vaše o mne. Načež však byli jste myslili, ale nedostalo se vám příhodného času. Ne proto, že bych jakou nouzi měl, toto pravím;“ – požehnaný, sebe zapírající služebník – „nebo já naučil jsem se dosti míti na tom, co mám. Umím i snížen býti, umím také i hojnost míti; všudy a ve všech věcech pocvičen jsem, i nasycen býti i lačněti, totiž hojnost míti i nouzi trpěti. Všecko mohu v Kristu, který mne posiluje. Avšak dobře jste učinili, obcovavše mému soužení. Víte pak i vy, Filipenští, že při počátku evangelium, když jsem šel z Macedonie, žádný sbor neudělil mi z strany dání a vzetí, než vy sami. Ano i do Tessaloniky jednou i podruhé, čehož jsem potřeboval, poslali jste mi. Ne proto, že bych hledal darů, ale hledám užitku hojného k vašemu prospěchu. Přijal jsem pak všecko, a hojně mám, naplněn jsem, vzav od Epafrodita to, což posláno od vás, vůni sladkosti, oběť vzácnou a libou Bohu. Bůh pak můj naplní všelikou potřebu vaši podle bohatství svého slavně v Kristu Ježíši.“ (Fil. 4,10-19)

Jaká to byla vzácná výsada, smět potěšit srdce takového ctěného služebníka Kristova v závěru jeho životní dráhy a v osamění jeho vězení v Římě! Jak byla na místě, jak správná a jak milá byla jejich služba! Jaká radost to byla, dostat apoštolovo vděčné uznání. A jak vzácné bylo ujištění, že jejich služba vystupovala jako vůně sladkosti k samému trůnu a srdci Božímu! Kdo by nechtěl být raději někým z Filipenských, sloužících apoštolově potřebě, než Korinťanem, zpochybňujícím jeho službu, nebo někým z Galatských, působících bolest jeho srdci! Jaký velký rozdíl! Apoštol nemohl nic vzít od shromáždění v Korintu. Jejich stav to nepřipouštěl. Jednotlivci v onom shromáždění mu sloužili a jejich služba je zaznamenána na výše připomenutých stránkách inspirace a bude hojně odměněna v budoucím království. „Těším se pak z příchodu Štěpána, a Fortunáta, a Achaika; nebo nedostatek váš oni doplnili. Potěšili zajisté mého ducha i vašeho. Proto znejte takové.“ (1. Kor. 16,17.18)

Kapitola 18

A tak tedy ze všeho, co přešlo před našima očima, se velmi jasně učíme, že jak pod zákonem, tak i pod evangeliem je to podle zjevené vůle a podle srdce Božího, aby ti, kteří jsou skutečně Jím povoláni k dílu a oddaně se mu s vážností, pílí a věrností věnují, měli srdečný soucit a praktickou pomoc Jeho lidu. Všichni, kteří milují Krista, to budou považovat za svou hlubokou radost, když Mu budou moci sloužit v osobách Jeho služebníků. Když On sám byl zde na zemi, milostivě přijímal pomoc z rukou těch, kteří Ho milovali a měli užitek z Jeho nejvzácnější služby: „I ženy některé, které byl uzdravil od duchů zlých a od nemocí: Maria, kteráž slove Magdaléna, z níž bylo sedm ďáblů vyšlo, a Johanna manželka Chuzova, úředníka Heródesova, a Zuzanna, a jiné mnohé, které posluhovaly jemu ze statků svých.“ (Lukáš 8,2.3)

Šťastné, vysoce privilegované ženy! Jaká radost, moci sloužit Pánu slávy ve dnech Jeho lidské potřeby a ponížení! Na stránkách Boží knihy jsou jejich jména zapsaná Bohem Duchem Svatým, aby byla čtena miliony čtenářů, aby byla nesena proudem času do věčnosti. Jak dobré to bylo pro ty ženy, že neplýtvaly svým majetkem v hovění sobě, ani ho nehromadily, aby byl rzí na jejich duších či zlořečením, jakým peníze vždy musí být, nejsou-li užity pro Boha!

Ale na druhé straně poznáváme tu naléhavou potřebu na straně všech, kteří zaujímají místo dělníků, ať uvnitř shromáždění nebo vně, aby se udržovali dokonale svobodnými od všech lidských vlivů, všeho hledění k člověku v jakékoli formě. Musejí mít co činit s Bohem v soukromí své vlastní duše, jinak zcela jistě dříve či později ztroskotají. Pro svou potřebu a zásobení musejí hledět jen k Němu samému. Jestliže je církev zanedbává, ona utrpí vážnou ztrátu teď i potom. Jestliže se mohou obstarat sami prací svých rukou, aniž by omezovali svou přímou službu Kristu, je to mnohem lepší. Bezpochyby to je mnohem výtečnější cesta. Není nic duchovnějšího a mravně vznešenějšího než skutečně obdařený služebník Krista, který se v potu tváře stará o svoji rodinu a zároveň se pilně oddává dílu Pána, ať jako evangelista, pastýř nebo učitel. Mravně se pravý opak představuje našim zrakům v osobě člověka, jenž, aniž by měl dar, milost a duchovní život, na sebe bere to, co se nazývá službou, jako obyčejné povolání nebo prostředek obživy. Postavení takového člověka je morálně nebezpečné a krajně bídné. Nebudeme se však u toho zdržovat, poněvadž to nepatří do okruhu předmětu, který váže naši pozornost, a jsme jen velmi vděčni, že to můžeme opustit a pokračovat v naší kapitole.

„Když vejdeš do země, kterou Hospodin Bůh tvůj dává tobě, neuč se činiti podle ohavností národů těch. Nebude nalezen v tobě, kdo by vedl syna svého aneb dceru svou skrz oheň, ani věštec, ani planétník, ani čarodějník, ani kouzelník. Ani losník, ani zaklínač, ani hadač, ani černokněžník. Nebo ohavnost jest Hospodinu, kdokoli činí to, a pro takové ohavnosti Hospodin Bůh tvůj vymítá je od tváři tvé. Dokonalý budeš před Hospodinem Bohem svým. Nebo národové ti, kterými vládnouti budeš, planetářů a věštců poslouchají, tobě pak toho nedopouští Hospodin Bůh tvůj.“ (5. Mojžíšova 18,9-14)

Kapitola 18

Možná, že se čtenář při čtení předcházející citace zeptá, jaké použití to může mít pro vyznávající křesťany. Místo odpovědi se ptáme: Nejsou tu vyznávající křesťané, kteří mají zvyk chodit na představení kouzelníků, mágů a černokněžníků? Nejsou takoví, kteří se účastní okultního hýbání stolečkem, klepání, hypnózy nebo jasnovidectví?^¹⁶ Jestliže ano, pak oddíl, který jsme právě citovali, má velmi důrazný a vážný dosah i na nás všechny. Velmi rozhodně věříme, že všechny tyto věci, které jsme jmenovali, jsou od ďábla. To může znít tvrdě a přísně, ale nemůžeme jinak. Jsme zcela přesvědčeni, že když se lidé nějakým způsobem propůjčují hrozné záležitosti vyvolávání duchů zemřelých, prostě se vydávají do rukou ďábla a jsou klamáni a sváděni jeho lžemi. Co, zeptáme se, mohou ti, kteří ve svých rukou drží dokonalé zjevení od Boha, získat od hýbání stolečkem a klepání? Jistě nic. A jestliže nejsou spokojeni s tím vzácným Slovem a obracejí se k duchům zemřelých přátel nebo jiných lidí, co mohou očekávat jiného, než že Bůh je v soudu vydá, aby byli zaslepeni a oklamáni zlými duchy, kteří přicházejí a zosobňují zemřelé a mluví všechny možné lži.

Nemůžeme se plněji zabývat tímto předmětem. Nemáme k tomu čas, ani prostor, ani náklonnost k takovým věcem. Pouze cítíme, že naše vážná povinnost je varovat čtenáře před tím, aby měl cokoli společného s dotazováním se duchů zemřelých. Věříme, že to je velmi nebezpečné. Nebudeme pojednávat o otázce, zda se duše může vrátit na tento svět. Bůh bezpochyby může duším dovolit, aby přišly, pokud On to vidí za správné; ale toto opustíme. Velká věc pro nás je, abychom před svým srdcem vždy udržovali dokonalou postačitelnost božského zjevení. Co chceme od duchů zemřelých lidí? Bohatý člověk si představoval, že kdyby se Lazar vrátil na zem a mluvil k jeho pěti bratrům, mělo by to veliký účinek. „Ale prosím tebe, otče, abys ho poslal do domu otce mého. Neboť mám pět bratrů. Ať jim svědčí, aby i oni nepřišli do tohoto místa muk. I řekl jemu Abraham: Mají Mojžíše a proroky, nechť jich poslouchají. A on řekl: Nic, otče Abrahame, ale kdyby kdo z mrtvých šel k nim, budou pokání činiti. I řekl mu: Poněvadž Mojžíše a proroků neposlouchají, aniž byť kdo z mrtvých šel k nim, uvěří jemu.“ (Lukáš 16,27-31)

Kapitola 18

Zde máme naprosté vyřízení této otázky. Jestliže lidé neposlouchají Boží slovo, jestliže nechtějí věřit jeho jasným a vážným výrokům, které se týkají jich samých, jejich přítomného stavu a jejich budoucího údělu, pak nebudou přesvědčeni, ani kdyby se tisíc duší zesnulých vrátilo a povědělo jim, co viděly a slyšely a cítily v nebi nahoře nebo v pekle dole. Nevyvolalo by to v nich žádný spásonosný ani trvalý účinek. Mohlo by to způsobit velké vzrušení, velkou senzaci, poskytnout materiál pro rozhovory a zaplňovat noviny; ale tím by to skončilo. Lidé by šli dále po stejné cestě se svými zaměstnáními a ziskuchtivostí, se svou pošetilostí a marností, se svým honěním se za zábavami a užíváním si. „Poněvadž Mojžíše a proroků neposlouchají,“ – a my můžeme dodat: Krista a Jeho svatých apoštolů – „aniž byť kdo z mrtvých vstal, uvěří jemu.“ Srdce, které se nechce sklonit před Písmem, nebude přesvědčeno ničím. A pokud jde o skutečného věřícího, ten má v Písmu vše, co vůbec může potřebovat, a proto nemá žádnou potřebu utíkat se k hýbání stolečkem, klepání či čárům. „Jestliže by vám pak řekli: Dotazujte se zaklínačů, mrtvých a věštců, kteří šeptají a mumlají, tedy řekněte: Nemá se lid dotazovat svého Boha? Má se pro živé dotazovat mrtvých? K zákonu a svědectví! Jestliže nemluví podle slova tohoto, není pro ně žádné jitřní záře.“ (Izaiáš 8,19.20 – přel.)

Kapitola 18

Zde je Boží zdroj pomoci pro lid Páně za všech dob a na všech místech. A na něj Mojžíš odkazuje shromáždění v nádherném oddílu, který uzavírá naši kapitolu. Ukazuje jim velmi jasně, že se vůbec nepotřebují obracet na zaklínače, kouzelníky nebo čarodějníky, kteří jsou všichni Pánu ohavností. Říká: „Proroka z prostředku tvého, z bratří tvých, jako já jsem, vzbudí tobě Hospodin Bůh tvůj; jeho poslouchati budete. Podle všeho toho, jak jsi žádal od Hospodina Boha svého na Orébě, v den shromáždění, řka: Ať více neslyším hlasu Hospodina Boha svého, ani více vidím ohně toho velikého, abych neumřel. Pročež mi řekl Hospodin: Dobře mluvili, což jsou mluvili. Proroka vzbudím jim z prostředku bratří jejich, jako jsi ty, a položím slova má v ústa jeho, a bude jim mluviti všecko, co mu přikáži. I bude, že kdo by koli neposlouchal slov mých, která mluviti bude ve jménu mém, já vyhledávati budu na něm. Prorok pak, který by pyšně se vystavoval, mluvě slovo ve jménu mém, kteréhož jsem mluviti jemu nepřikázal, a který by mluvil ve jménu bohů cizích, takový prorok ať umře. Jestliže pak díš v srdci svém: Kterak poznáme slovo to, jehož by nemluvil Hospodin? Když by mluvil něco prorok ve jménu Hospodinovu, avšak by se toho nestalo, aniž by přišlo, to jest to slovo, jehož nemluvil Hospodin; z pýchy jest to mluvil prorok ten, neboj se ho.“ (5. Mojžíšova 18,15-22)

Nemůžeme být na rozpacích ohledně toho, kdo je tento Prorok. Je to náš velebeníhodný Pán a Spasitel Ježíš Kristus. Ve třetí kapitole Skutků používá Petr Mojžíšova slova takto: „A poslal by toho, který vám kázán jest, Ježíše Krista. Kterého zajisté musejí přijíti nebesa, až do času napravení všech věcí; což byl předpověděl Bůh skrze ústa všech svých svatých proroků od věků. Mojžíš zajisté otcům řekl: Proroka vám vzbudí Pán Bůh váš z bratří vašich jako mne, jehož poslouchati budete ve všem, cožkoli bude mluviti vám.“ (Skutky 3,20-23)

Kapitola 18

Jaká je to vzácná výsada slyšet hlas takového Proroka! Je to Boží hlas, mluvící se rtů Člověka Krista Ježíše – mluvící ne v hromu, ne s planoucím ohněm, ne se září blesku, ale tím tichým hlasem lásky a milosrdenství, který s utišující mocí padá na zlomená srdce a sevřeného ducha, který jako jemná rosa z nebe skrápí žíznivou zemi. Tento hlas máme ve svatých Písmech, tom vzácném zjevení, které před nás přichází tak ustavičně a mocně v našich studiích této požehnané 5. Mojžíšovy knihy. Nikdy na to nesmíme zapomenout. Hlas Písma je hlas Krista, a hlas Krista je Boží hlas.

Dále ničeho nepotřebujeme. Jestliže se někdo odváží přijít s nějakým novým zjevením, s nějakou novou pravdou, která není obsažena v Boží knize, musíme ho soudit i jeho sdělení standardem Písma a naprosto zavrhnout. „Neboj se ho.“ Falešní proroci přicházejí s velkými nároky, vysoce znějícími slovy a zdánlivě svatým počínáním. Kromě toho se snaží obklopit se určitým druhem důstojnosti, důležitosti a autority, které mohou působit na nevědomé. Ale nemohou obstát před zkoumající mocí Božího slova. Několik prostých vět ze Svatého písma je zbaví všeho jejich dojem vzbuzujícího okolí a u kořene přetne jejich báječná zjevení. Ti, kteří znají hlas toho pravého Proroka, nebudou poslouchat nikoho jiného. Ti, kteří slyšeli hlas dobrého Pastýře, nebudou naslouchat hlasu cizince.

Čtenáři, dbej toho, abys poslouchal pouze hlas Pána Ježíše.