5. Mojžíšova 17

usíme mít na paměti, že rozdělení Písma na kapitoly a verše je zcela lidské opatření, často bezpochyby velmi vhodné pro hledání odkazů. Ale nezřídka je zcela neoprávněné a vadí souvislosti. Tak můžeme na první pohled vidět, že závěrečné verše 16. kapitoly jsou mnohem více spojeny s tím, co následuje, než s tím, co předchází.

„Soudce a správce ustanovíš sobě ve všech městech svých, která Hospodin Bůh tvůj dá tobě v každém pokolení tvém, kteří souditi budou lid soudem spravedlivým. Neuchýlíš soudu, a nebudeš šetřiti osoby, aniž přijmeš daru; nebo dar oslepuje oči moudrých, a převrací slova spravedlivých. Spravedlivě spravedlnosti následovati budeš, abys živ byl, a dědičně vládl zemí, kterou Hospodin Bůh tvůj dává tobě.“ (5. Mojžíšova 16,18-20)

Kapitola 17

Tato slova nám dávají dvojí naučení: Předně ukazují nestrannou spravedlnost a dokonalou pravdu, které vždy charakterizují Boží vládu. S každým případem je naloženo podle toho, co si zasluhuje, a na základě jemu vlastních skutečností. Rozsudek je tak jasný, že tu není ani stín důvodu pro nějakou pochybnost. Všechny neshody jsou absolutně uzavřeny a povstane-li reptání, pak reptající je ihned umlčen slovy: „Příteli, nečiním tobě křivdy.“ (Matouš 20,13) To platí ve svaté Boží vládě všude a za všech časů a vede nás to, abychom toužili po době, kdy tato vláda bude ustavena od moře k moři a od řeky až do končin země.

Ale na druhé straně se z právě citovaných řádků učíme, jakou cenu má soud člověka, který je ponechán sám sobě. Nelze mu věřit ani na chvíli. Člověk je schopný „převracet soud“, „šetřit osoby“, „přijímat dar“, dávat důležitost osobě kvůli jejímu postavení a bohatství. Že je schopen toho všeho, je zřejmé ze skutečnosti, že mu je řečeno, aby to nedělal. Na to musíme vždy pamatovat. Jestliže Bůh přikazuje člověku, že nemá krást, je jasné, že člověk má kradení ve své přirozenosti.

Z toho plyne, že lidský soud a lidská vláda jsou schopny nejhrubší zkaženosti. Soudcové a vládci, jsou-li ponecháni sobě, nejsou-li pod přímou vládou Božích zásad, jsou schopni převracet spravedlnost pro špinavý zisk, zvýhodňovat zlého člověka, protože je bohatý, a odsoudit spravedlivého člověka, protože je chudý; vydávat rozsudek v křiklavém protikladu k jasným skutečnostem kvůli nějaké výhodě, kterou mohou získat ať v podobě peněz nebo vlivu, popularity nebo moci.

Abychom to dokázali, není třeba ukazovat na takové lidi, jako je Pilát nebo Herodes, Felix nebo Festus. Nemusíme jít dále než k právě citovanému oddílu, abychom viděli, co je člověk, i když je oděn šatem oficiální hodnosti, sedí na trůnu vlády nebo na stolici justice.

Někteří, když čtou tyto řádky, se snad cítí nakloněni s Hazaelem říci: „I což jest služebník tvůj pes, aby učiniti mohl věc tak velikou?“ (2. Král. 8,13) Ale nechť takový na chvíli zváží skutečnost, že lidské srdce je semeništěm a živnou půdou každé zlé a ohavné a opovrženíhodné špatnosti, která kdy byla v tomto světě spáchána. A nezvratný důkaz toho se nachází v nařízeních, příkazech a zákazech, které se objevují na svaté stránce inspirace.

A v tom máme neobyčejně krásnou odpověď na často opakovanou otázku: „Jak se nás týkají zákony a ustanovení, dané v mojžíšovské domácnosti? Proč jsou takové věci v Bibli? Je vůbec možné, aby byly inspirované?“ Ano, jsou inspirované a objevují se na stránkách inspirace, abychom viděli mravní materiál, z něhož jsme uděláni, jakoby ukázaný v božsky dokonalém zrcadle, abychom věděli, jakého myšlení jsme schopni, jaká slova dokážeme vyslovit a jaké skutky jsme schopni dělat.

Kapitola 17

Což to není nic? Není to dobré a zdravé shledat například v některých oddílech této velmi hluboké a krásné 5. Mojžíšovy knihy, že lidská přirozenost je schopná, a tedy my jsme schopni dělat věci, které nás mravně staví pod úroveň zvířete? Jistěže ano, a bylo by dobré pro mnohé, kteří chodí ve farizejské pýše a samolibosti, naduti falešným míněním o své vlastní důstojnosti a vysoké mravnosti, aby se naučili této pokořující lekci.

Jak mravně krásná, jak čistá, jak vytříbená a vznešená byla Boží ustanovení pro Izrael! Izraelité neměli převracet soud, ale měli ho nechat plynout jeho vlastním přímým a rovným během, zcela nezávisle na osobách. Chudému člověku v ošumělých šatech se mělo dostat stejné nestranné spravedlnosti jako člověku se zlatým prstenem a v krásném oděvu. Rozhodnutí soudné stolice nemělo být ohýbáno stranickostí nebo podjatostí, ani neměl být oděv spravedlnosti špiněn poskvrnou uplácení.

Ach, co to bude pro tuto utlačovanou a vzdychající zem, když bude ovládána obdivuhodnými zákony, které jsou zaznamenány na inspirovaných stránkách Pentateuchu, když „v spravedlnosti kralovati bude král, a knížata v soudu panovati budou“ (Izaiáš 32,1). – „Bože, soudy své králi dej, a spravedlnost svou synu královu, aby soudil lid tvůj v spravedlnosti a chudé tvé v pravosti.“ – žádné převracení soudu, žádné podplácení, žádné stranění v soudu – „Hory [nebo: vysocí hodnostáři] přinesou pokoj lidu i pahrbkové [nebo: nižší hodnostáři] v spravedlnosti. Souditi [nebo: bránit] bude chudé z lidu, a vysvobodí syny nuzného, násilníka pak potře. Báti se budou tebe, dokud slunce a měsíc trvati bude, od národu až do pronárodu. Jako když sestupuje déšť na přisečenou trávu, a jako tiší dešťové skrápějící zemi: Tak zkvete ve dnech jeho spravedlivý, a bude hojnost pokoje, dokud měsíce stává. Panovati bude od moře až k moři, a od řeky až do končin země… Nebo vytrhne nuzného, volajícího a nátisk trpícího, který nemá spomocníka. Smiluje se nad bídným a potřebným, a duše nuzných spasí. Od lsti a násilí vysvobodí duši jejich; neboť jest drahá krev jejich před očima jeho.“ (Žalm 72,1-8.11-14)

Srdce jistě může toužit po té době – té jasné a požehané době, kdy se toto vše uskuteční, kdy země bude plná známosti Pána, tak jako vody přikrývají moře; kdy se Pán ujme své moci a vlády; kdy Církev v nebi bude odrážet paprsky Jeho slávy na zem; kdy dvanáct pokolení Izraele bude odpočívat pod vinným kmenem a fíkovým stromem ve své vlastní zaslíbené zemi a všechny národy země se budou radovat pod pokojnou a požehnanou vládou Davidova Syna. Díky a chvála buď našemu Bohu, tak to zanedlouho bude, tak jistě, jako Jeho trůn je v nebesích. Ještě malou chvíli, a vše se uskuteční podle věčných rad a neproměnného Božího zaslíbení. Až do té doby, milovaný křesťanský čtenáři, žijme ustavičně ve vážném očekávání této slavné a požehnané doby, a procházejme tímto bezbožným jevištěm jako naprostí cizinci a poutníci, nemající místo ani podíl zde na zemi, ale vždy pronášející prosbu: „Přijď, Pane Ježíši.“

Kapitola 17

V závěrečných řádcích 16. kapitoly je Izrael varován před i nejvzdálenějším blížením se náboženským obyčejům okolních národů. „Nevysadíš sobě háje jakýmkoli dřívím u oltáře Hospodina Boha svého, který uděláš sobě. Ani vyzdvihneš sobě modly, což v ohavnosti má Hospodin Bůh tvůj.“ (5. Mojžíšova 16,21-22) Měli se pečlivě vyvarovat všeho, co by je mohlo vést směrem k temné a ohavné modloslužbě okolních pohanských národů. Boží oltář měl stát v jasném a jednoznačném oddělení od těch hájů a pochybných míst, kde byli uctíváni falešní bohové, a kde se děly věci, které nemají být jmenovány.^¹⁴ Slovem – měli se velmi pečlivě vyvarovat všeho, co by nějakým způsobem mohlo odvádět srdce pryč od živého a pravého Boha.

A nejen to. Nestačilo udržovat správnou vnější formu. Obrazy a háje mohly být zničeny a národ mohl vyznávat dogma o jednotě Božství, a přece zároveň mohl být ve vykonávaném uctívání nedostatek srdečné a opravdové oddanosti. Proto čteme: „Nebudeš obětovati Hospodinu Bohu svému vola aneb dobytčete, na němž by vada byla, anebo jakákoli věc zlá, nebo ohavnost jest Hospodinu Bohu tvému.“ (5. Mojžíšova 17,1)

Kapitola 17

Jen to, co bylo absolutně dokonalé, se mohlo hodit pro oltář a odpovídat Božímu srdci. Obětovat Mu něco vadného znamenalo pouze ukázat chybění všeho pravého cítění pro to, co Mu náleží, a chybění opravdovosti srdce vůči Němu. Pokoušet se obětovat nedokonalou oběť se rovnalo hroznému rouhání tím, že se řekne, že pro Něho je dost dobré cokoli.

Slyšme rozhořčené námitky Ducha Božího skrze ústa proroka Malachiáše: „Kteří přinášejíce na oltář můj oběť poškvrněnou, říkáte: Čím jsme tě poškvrnili? Tím, když říkáte: Stůl Hospodinův v pohrdání jest. Nebo když přivodíte slepé k obětování, což to není nic zlého? A když přivodíte chromé anebo nemocné, což to není nic zlého? Daruj je medle knížeti svému, zalíbíš-li mu se tím, a přijme-li tvář tvou, praví Hospodin zástupů. A proto nyní kořte se tváři Boha silného, aby nám milost učinil. Ale když to z rukou vašich jest, přijme-li kterého z vás obličej? praví Hospodin zástupů. Anobrž kéž by někdo z vás zavřel dveře, abyste nezapalovali na oltáři mém darmo! Nemám ve vás žádné libosti, praví Hospodin zástupů, a oběti nepřijmu z ruky vaší. Nebo od východu slunce až na západ jeho veliké bude jméno mé mezi národy, a na všelikém místě kadění přinášeno bude jménu mému, a oběť čistá. Veliké zajisté jméno mé bude mezi národy, praví Hospodin zástupů. Ačkoli vy ho poškvrňujete, když říkáte: Stůl Hospodinův v pohrdání jest, a cokoli kladeno bývá na něj, že jest chatrný pokrm. Říkáte také: Ach, větší práce, a opovrhujete jím, praví Hospodin zástupů. Nebo přinášíte to, co jest vydřeno, a chromé i nemocné, přinášejíce dar. To-li mám přijímati z ruky vaší? praví Hospodin. Anobrž zlořečený jest fortelný, který maje v svém stádě samce, činí slib a obětuje Pánu to, což jest churavého. Nebo král veliký já jsem, praví Hospodin zástupů, a jméno mé jest hrozné mezi národy.“ (Malachiáš 1,7-14 – část přel.)

Nemá to nic co říci vyznávající církvi? Neříká to nic pisateli a čtenáři těchto řádků? Zajisté že ano. Není v naší domácí i veřejné bohoslužbě žalostný nedostatek srdečnosti, skutečné oddanosti, hluboké vážnosti, svaté energie a upřímnosti? Není tam mnohé z toho, co odpovídá obětování chromého a nemocného, vadného a nechtěného? Není v našem velebení žalostně mnoho studené formality a mrtvé rutiny, a to jak v soukromí, tak i ve shromáždění? Nemusíme odsuzovat svou vyprahlost, rozptýlení a roztržitost i u stolu Páně? Jak často jsou naše těla u stolu, zatím co naše toulavá srdce a těkající myšlenky jsou kdesi v dáli! Jak často pronášejí naše rty slova, která nejsou pravdivým vyjádřením našeho mravního stavu! Vyjadřujeme mnohem více, než cítíme. Zpíváme více, než co zakoušíme.

A potom, když jsme obdařeni požehnanou příležitostí dát své oběti do pokladnice Pána, jaká tu je nesrdečná formálnost! Jaký nedostatek milující, vážné, srdečné oddanosti! Jak malý vztah k apoštolskému pravidlu: „podle možnosti“! Jaká zavrženíhodná lakotnost! Jak málo se podobáme oné chudé vdově, která měla jen dva groše a měla možnost ponechat si jeden na živobytí, ale ochotně z celého srdce dala vše! Během týdne snad utrácíme sumy za zbytečné věci, ale když jde o nároky díla Páně, Jeho chudých a Jeho věci všeobecně, jak chudá je odpověď.

Kapitola 17

Křesťanský čtenáři, zvažujme tyto věci! Dívejme se na celý předmět velebení a oddanosti v Boží přítomnosti s pohledem na milost, která nás zachránila od věčného trápení. Chtějme v klidu rozmýšlet o vzácných a mocných nárocích Krista na nás. Nejsme sami svoji. Jsme koupeni za cenu. Tomu, který dal Sebe za nás, jsme povinováni nejen své nejlepší, nýbrž své vše. Uvědomujeme si to plně? Uvědomují si to naše srdce? Potom kéž to náš život vyjadřuje! Kéž zřetelněji vyhlašujeme, čí jsme a komu sloužíme! Kéž srdce, hlava, ruce, nohy, celý člověk jsou v moci Ducha Svatého a podle přímého učení Svatého Písma zasvěceny v neomezené oddanosti Jemu. Dej Bůh, aby tomu tak bylo s námi i se vším Jeho milovaným lidem!

Nyní si naši pozornost žádá velmi závažný a praktický předmět. Cítíme, že je správné trvat, pokud to je možné, na zvyku citovat pro čtenáře oddíly v plné délce. Věříme, že je užitečné přinášet Boží slovo samé. A nadto to vyhovuje velké většině čtenářů, když jsou ušetřeni obtíže odložit knihu a obrátit se k Bibli, aby si sami oddíl vyhledali.

„Bude-li nalezen uprostřed tebe v některém městě tvém, která Hospodin Bůh tvůj dá tobě, muž aneb žena, ježto by se dopouštěl zlého před očima Hospodina Boha tvého, přestupuje smlouvu jeho, a odejda, sloužil by bohům cizím, a klaněl by se jim, buď slunci neb měsíci, anebo kterému rytířstvu nebeskému, čehož jsem nepřikázal, a bylo by povědíno tobě, a slyšel bys o tom, tedy vyptáš se pilně na to, a jestliže bude pravda a věc jistá, že by se stala taková ohavnost v Izraeli: Bez lítosti vyvedeš muže toho aneb ženu tu, kteří to zlé páchali, k branám svým, muže toho aneb ženu, a kamením je uházíš, ať zemrou. V ústech dvou aneb tří svědků zabit bude ten, kdo umříti má, nebude pak zabit podle vyznání svědka jednoho. Ruka svědků nejprv bude proti němu k zabití jeho, a potom ruce všeho lidu, a tak odejmeš zlé z prostředku svého.“ (5. Mojžíšova 17,2-7)

Kapitola 17

Už jsme měli příležitost odkázat se na velkou zásadu, stanovenou v předcházejícím oddílu. Absolutní nutnost mít dostatečné a právoplatné svědectví, než si v nějakém případě utvoříme úsudek, má nesmírnou důležitost. Setkáváme se s tím v Písmu ustavičně. Je to skutečně neproměnné pravidlo v Boží vládě, a proto si žádá naši plnou pozornost. Můžeme si být jisti, že to je bezpečné a zdravé pravidlo, a jeho zanedbávání musí zavádět. Nikdy bychom si sami neměli dovolit utvářet si úsudek, natož ho vyjádřit a řídit se jím bez svědectví dvou nebo tří svědků. Ať už je jeden svědek jakkoli důvěryhodný a mravně spolehlivý, není to postačitelný základ pro rozhodnutí. Ve své mysli můžeme být přesvědčeni, že ta věc je pravdivá, protože je dosvědčena tím, v koho máme důvěru, ale Bůh je moudřejší než my. Může být, že ten jeden svědek je naprosto upřímný a pravdivý a že by za nic na světě nechtěl říci nepravdu nebo podat falešné svědectví proti komukoli. To vše může být pravda, ale my se musíme držet Božího pravidla: „V ústech dvou neb tří svědků stane každé slovo.“ (2. Kor. 13,1)

Kéž je na to v Boží Církvi pilněji dbáno. Jeho cena ve všech případech kázně a ve všech případech, dotýkajících se charakteru nebo pověsti kohokoliv, je prostě nevyčíslitelná. Dříve než nějaké shromáždění dojde k jakémukoli závěru nebo v kterémkoli daném případě jedná v soudu, mělo by trvat na odpovídajícím svědectví. Jestliže to chybí, nechť čekají na Boha, čekají trpělivě a s důvěrou, a On jistě dá to, co je potřebí.

Kdyby například bylo v nějakém shromáždění křesťanů mravní zlo nebo zlo v učení, ale bylo by to známé jen jednomu. Ten jeden si je dokonale jist, je hluboce a úplně přesvědčen o té skutečnosti. Co se má dělat? Pro dalšího svědka čekat na Boha. Jednat bez toho znamená porušovat Boží zásadu, stanovenou se vší možnou jasností vícekrát v Božím slově. Má se ten jeden svědek cítit dotčený nebo uražený, protože na jeho svědectví není jednáno? Jistěže ne. Ve skutečnosti by to neměl očekávat, ba neměl by vystupovat jako svědek, dokud nebude moci podepřít svou výpověď jedním nebo dvěma dalšími svědectvími. Má být shromáždění považováno za lhostejné nebo nečinné, protože odmítá jednat podle svědectví jednoho svědka? Nikoli. Znamenalo by to nedbat Božího příkazu, kdyby jednalo.

Kapitola 17

A připomeňme, že tato velká praktická zásada není ve svém použití omezena na případy kázně nebo otázky spojené se shromážděním lidu Páně. Má univerzální použití. Nikdy bychom si neměli dovolovat utvářet úsudek nebo docházet k závěru bez Bohem stanovené míry svědectví. Kdyby nebyla dostatečná, naší jasnou povinností je čekat, a kdybychom potřebovali v tom případě soudit, Bůh v potřebný čas opatří nutné svědectví. Znali jsme případ, ve kterém byl jeden člověk falešně obžalován, protože žalobce zakládal svou žalobu na svědectví jednoho ze svých smyslů. Kdyby si dal práci a získal svědectví od ještě jednoho nebo dvou svých smyslů, žalobu by nepodal.

Tak si celý předmět svědectví žádá vážnou pozornost čtenáře, ať je jeho postavení jakékoli. Všichni jsme nakloněni k tomu, abychom činili spěšné závěry, dávali místo dojmům, nepodloženým dohadům a dovolovali svým myšlenkám, aby byly pokroucené a unášené předsudky. Před tím vším musíme být pečlivě na stráži. Potřebujeme více klidu, vážnosti a chladného uvažování, když si vytváříme a vyjadřujeme svůj úsudek o lidech a věcech. Ale zvláště o lidech, poněvadž můžeme příteli, bratru nebo sousedovi způsobit vážnou křivdu, když vyjádříme špatný dojem nebo neopodstatněné obvinění. Nesmíme si dovolit být nástroji zcela nepodložené obžaloby, jíž by mohl být vážně poškozen charakter někoho druhého. To je v Božích očích velmi hříšné jednání a měli bychom sami v sobě proti tomu být žárlivě bdělí a vážně napomínat druhé, kdykoli se to u nich před námi objeví. Kdykoli někdo vznese proti druhému za jeho zády nějaké obvinění, měli bychom trvat na tom, aby je dokázal, nebo aby svůj výrok vzal zpět. Kdyby taková zásada byla přijata, byli bychom vysvobozeni od velkého množství zlého mluvení, které je nejen zcela neužitečné, ale je jasně zlé, a nemělo by být tolerováno.

Dříve než odejdeme od předmětu svědectví, jen poznamenáme, že inspirovaná historie nám podává více než jeden příklad, ve kterém byl spravedlivý člověk odsouzen se zdáním dbání na 5. Mojžíšovu 17,6.7. Například ve věci Nábota v 1. Královské 21 a v případě Štěpána ve Skutcích 6 a 7. Ale především v případě toho jediného dokonalého Člověka, který kdy chodil po této zemi. Žel, lidé někdy na sebe mohou brát zdání, že obdivuhodně dbají na literu Písma, když se to hodí jejich bezbožným cílům. Mohou citovat jeho svatá slova na obranu naprosto zřejmé nespravedlnosti a šokující nemravnosti. Dva svědkové obžalovali Nábota, že se rouhá Bohu a králi, a věrný Izraelita byl zbaven svého dědictví a svého života na svědectví dvou lhářů, najatých na pokyn bezbožné a kruté ženy. Štěpán, muž plný Ducha Svatého, byl ukamenován pro rouhání na základě svědectví falešných svědků, které náboženští vůdcové té doby přijali a jednali na jeho základě, a přitom bezpochyby mohli citovat 5. Mojžíšovu 17 jako své oprávnění.

Ale to všechno, i když to tak smutně a důrazně ilustruje, co je člověk a co je pouhá lidská nábožnost bez svědomí, přece ponechává naprosto nedotčené to krásné mravní pravidlo, dané pro naše vedení v počátečních řádcích naší kapitoly. Náboženství bez svědomí nebo Boží bázně je nejvíce snižující, demoralizující, zatvrzující věc pod nebem. A jeden z jeho nejhroznějších rysů vidíme v tom, že lidé se pod jeho vlivem nestydí, ani nebojí učinit literu Svatého písma pláštíkem, kterým zakrývají nejhroznější špatnosti.

Kapitola 17

Ale buď dík a chvála našemu Bohu. Jeho slovo stojí před zrakem naší duše ve vší své nebeské čistotě, božské síle a svaté mravnosti, a vrhá zpět do tváře nepřítele každý jeho pokus čerpat z jeho svatých stránek záminku pro něco, co není poctivé, ctihodné, spravedlivé, čisté, milé a dobropověstné.

Nyní budeme dále pro čtenáře citovat druhý odstavec naší kapitoly, ve kterém najdeme naučení velké mravní hodnoty a které je velmi potřebné v našich dnech svévole a nezávislosti.

„Bylo-li by při soudu něco nesnadného, mezi krví a krví, mezi pří a pří, mezi ranou a ranou, v jakékoli rozepři v branách tvých, tedy vstana, půjdeš k místu, které by vyvolil Hospodin Bůh tvůj, a přijdeš ke kněžím Levítského pokolení aneb k soudci, který by tehdáž byl, i budeš se jich ptáti, a oznámí výpověď soudu. Učiníš tedy vedle naučení, které by vynesli z místa toho, které by vyvolil Hospodin, a hleď, abys všecko, čemu by tě učili, tak vykonal. Podle vyrčení zákona, kterému by tě naučili, a podle rozsudku, který by vypověděli, učiníš; neuchýlíš se od slova sobě oznámeného ani napravo ani nalevo. Jestliže by pak kdo ve vzpouru se vydal, tak že by neposlechl kněze postaveného tam k službě před Hospodinem Bohem tvým, aneb soudce, tedy ať umře člověk ten, a odejmeš zlé z Izraele, aby všecken lid uslyšíce, báli se, a více ve vzpouru se nevydávali /nejednali svévolně/.“ (5. Mojžíšova 17,8-13)

Kapitola 17

Zde máme Boží opatření, učiněné pro dokonalé urovnání všech otázek, které by mohly vyvstat ve shromáždění Izraele. Měly být urovnány v Boží přítomnosti, v Bohem stanoveném středu, Bohem ustanovenou autoritou. Tak bylo zavedeno účinné opatření proti svévoli a opovážlivosti. Všechny záležitosti sporů měly být definitivně rozřešeny Božím soudem, jak byl vyjádřen knězem nebo soudcem, ustanoveným k tomuto účelu Bohem.

Krátce řečeno, bylo to absolutně a zcela věcí božské autority. Nebylo to o jednom člověku, stavějícím se ve svévoli a opovážlivosti proti druhému. To by v Božím shromáždění nikdy nebylo dobře. Každý musel podřídit svou věc Božímu tribunálu a sklonit se před jeho rozhodnutím. Nebylo tu odvolání, poněvadž tu nebyl žádný vyšší soud. Bohem ustanovený kněz nebo soudce mluvil jako výroky Boží, a jak žalobce, tak i obhájce se museli bez odmluvy sklonit před rozhodnutím.

Pro čtenáře musí být zřejmé, že žádný člen shromáždění Izraele by nikdy nepomyslel na to, aby svůj případ přivedl k soudu před pohanský tribunál. Můžeme si být jisti, že to by bylo naprosto cizí myšlenkám a citům každého pravého Izraelity. Znamenalo by to skutečnou urážku Hospodina samého, jenž byl v jejich středu, aby vydal úsudek v každé věci, která by mohla vyvstat. On k tomu byl jistě dostatečný. Věděl všechno, znal všechna pro a proti, kořeny a skutky podstaty každého sporu, ať byl jakkoli spletitý nebo obtížný. Všichni měli hledět k Němu a přivádět své kauzy k místu, které On vyvolil, a nikam jinam. Myšlenka na to, že by se dva členové Božího shromáždění objevili před tribunálem neobřezaných, aby je soudil, by nebyla trpěna ani na chvíli. Znamenalo by to tolik, jako říci, že v Božím ustanovení pro shromáždění je nějaký nedostatek.

Nemá to co říci nám? Jakým způsobem mají křesťané urovnávat své otázky a spory? Mají si chodit pro rozsudek ke světu? Není v Božím shromáždění žádné opatření ke správnému urovnání sporů, které snad vyvstanou? Slyš, co inspirovaný apoštol o té věci říká shromáždění v Korintu a „všechněm, kteří vzývají jméno Pána našeho Ježíše Krista na všelikém místě, i jejich i našem,“ a proto všem skutečným křesťanům nyní.

„Smí někdo z vás, maje při s druhým, souditi se před nepravými, a ne před svatými? Nevíte-li, že svatí svět souditi budou? I poněvadž od vás souzen býti má svět, kterak nehodni jste těch nejmenších věcí rozsuzovati? Zdali nevíte, že anděly souditi budeme? Co pak tyto časné věci? Proto když byste měli míti soud o tyto časné věci, těmi, kteří nejzadnější jsou v církvi, soud osaďte. K zahanbení vašemu to pravím. Tak-li není mezi vámi moudrého ani jednoho, který by mohl rozsouditi mezi bratřími svými? Ale bratr s bratrem se soudí, a to před nevěřícími? Již tedy konečně nedostatek mezi vámi jest, že soudy máte mezi sebou. Proč raději křivdy netrpíte? Proč raději škody neberete? Nýbrž vy křivdu činíte, a ke škodě přivodíte, a to bratří své. Zdaliž nevíte, že nespravedliví dědictví království Božího nedosáhnou? Nemylte se.“ (1. Korintským 6,1-9)

Kapitola 17

Zde tedy máme božské naučení pro Boží Církev ve všech dobách. Nesmíme nikdy ani na chvíli pustit ze zřetele skutečnost, že Bible je Kniha pro každé období přítomnosti Církve na zemi. Žel, je pravda, že Církev není tím, čím byla, když inspirovaný apoštol napsal výše uvedené řádky. V praktickém stavu Církve došlo k velkým změnám. V těch počátečních dnech nebylo nesnadné rozeznat mezi Církví a světem, mezi „svatými“ a „nevěřícími“, mezi těmi, kteří jsou „uvnitř“, a těmi, kteří jsou „vně“. Oddělující čára byla v těch dnech silná, zřetelná a nepřipouštějící omylu. Každý, kdo by se z náboženského hlediska podíval na společnost, by viděl tři věci, totiž pohanství, židovství a křesťanství – pohana, Žida a Boží Církev – pohanský chrám, synagogu a Boží shromáždění. Nebylo tu žádné směšování těchto věcí. Křesťanské shromáždění tu bylo v jasném protikladu ke všemu ostatnímu. Křesťanství bylo v těch počátečních dnech vyznačeno silně a jasně. Nebyla to věc ani národní, ani provinční nebo církevní, ale byla to osobní, praktická, živá skutečnost. Nebylo to jen vyznání dle jména, národní nebo jiné, ale Bohem působená víra, živá síla v srdci, plynoucí do života.

Ale nyní se věci zcela změnily. Církev a svět jsou tak smíchány, že velká většina vyznavačů by sotva mohla porozumět skutečné síle a správnému použití oddílu, který jsme právě citovali. Kdybychom jim říkali něco o „svatých“, kteří se soudí „před nevěřícími“, jevilo by se jim to jako cizí řeč. Výraz „svatí“ se sotva slyší ve vyznávající církvi, kromě je-li užit s posměchem, anebo když je použit s pověrčivou uctivostí o někom, kdo byl prohlášen za svatého.

Došlo snad k nějaké změně v Božím slovu nebo ve velkých pravdách, které Slovo ukazuje našim duším? Došlo k nějaké změně v Božích myšlenkách týkajících se toho, co je Jeho Církev anebo co je svět, či ohledně správného vztahu jednoho k druhému? Cožpak On neví, kdo jsou „svatí“ a kdo jsou „nevěřící“? Přestal to být „nedostatek“ pro bratra, že „s bratrem se soudí, a to před nevěřícími“? Slovem, ztratilo Svaté písmo svou moc, svůj účel, své Bohem dané použití? Už není naším vůdcem, naší autoritou, naším dokonalým pravidlem a neomylným standardem? Zbavila ta význačná změna, která nastala v mravním stavu církve, Boží slovo vší moci k použití na nás – na všechny, „kteří vzývají jméno Pána našeho Ježíše Krista na všelikém místě“? Stalo se to nejvzácnější zjevení našeho Otce v něčem mrtvou literou – kusem zastaralého textu – dokumentem, patřícím dávno zašlým dnům? Oloupil náš změněný stav Boží slovo byť o jedinou z jeho mravních sláv?

Kapitola 17

Čtenáři, jakou odpověď dá tvé srdce na tyto otázky? Velmi vážně tě prosíme, abys je upřímně, pokorně a s modlitbou zvážil v přítomnosti svého Pána. Věříme, že tvoje odpověď bude obdivuhodně správný ukazatel tvého skutečného postavení a mravního stavu. Nevidíš jasně a plně nepřipouštíš, že Písmo nemůže nikdy ztratit svou moc? Mohou zásady 1. Kor. 6 někdy přestat být závazné pro Boží Církev? Že se věci smutně změnily, to plně připouštíme, ale – „nemůže zrušeno býti Písmo“, a proto co bylo „nedostatkem“ v prvním století, nemůže být správné v devatenáctém století. Může tu být více těžkostí při uskutečňování Božích zásad, ale nesmíme nikdy souhlasit s tím, že se jich vzdáme a budeme jednat na nějakém nižším základu. Jestliže jednou připustíme myšlenku, že když celá vyznávající církev šla špatně, je pro nás nemožné jednat správně, pak celá zásada křesťanské poslušnosti je odložena. Je to chybné, když „bratr s bratrem se soudí, a to před nevěřícími,“ dnes, jako to bylo chybné, když apoštol psal svou Epištolu shromáždění v Korintu^¹⁵. Viditelná jednota Církve včetně mnoha darů sice zmizela; Církev se odklonila od svého normálního stavu, ale zásady Božího slova mohou tak málo ztratit svou sílu, jako Kristova krev svou cenu nebo Jeho kněžství svou účinnost.

Kapitola 17

A dále si musíme uvědomovat, že zdroje moudrosti, milosti, síly a duchovních darů jsou pro Církev uchovávány v Kristu, její Hlavě, a jsou vždy k dosažení pro ty, kteří mají víru, aby je užili. V tomto zdroji není žádné omezení. Není nám třeba čekat, že na zemi uvidíme tělo, obnovené v jeho normálním stavu. Ale přece je naší výsadou vidět, jaké je pravé postavení těla, a je naší povinností zaujmout své místo na této půdě a na žádné jiné.

Nuže, je to velmi obdivuhodná změna, ke které dojde v celém našem stavu, v našem pohledu na věci, v našich myšlenkách o nás samých a o našem okolí – ve chvíli, kdy postavíme svou nohu na pravý základ Boží Církve. Vše se zdá být změněno. Bible se jeví jako nová kniha. Vidíme vše v novém světle. Části Písma, které jsme po léta četli bez zájmu nebo užitku, nyní září Božím světlem a plní nás obdivem, láskou a chválou. Vše vidíme z nového stanoviska. Celý rozsah našeho vidění je změněn. Unikli jsme z tmavé atmosféry, která obaluje celou vyznávající církev, a nyní se můžeme dívat kolem sebe a vidět věci jasně v nebeském světle Písma. Ve skutečnosti to vypadá jako nové obrácení. A shledáváme, že nyní můžeme číst Písmo rozumně, protože máme Boží klíč. Vidíme, že Kristus je střed a předmět všech Božích myšlenek, úmyslů a rad od věků až na věky, a proto jsme vedeni do obdivuhodné sféry milosti a slávy, kterou Duch Svatý s radostí odkrývá ve vzácném Božím slově.

Kéž je čtenář přímou a mocnou službou Ducha Svatého veden do úplného porozumění tomu všemu! Kéž je uschopněn oddat se studiu Písma a bez omezení se vydat jeho učení a autoritě! Nechť se neradí s tělem a krví, ale uvrhne se jako malé dítě na Pána a chce být dále veden v duchovním porozumění a k praktickému připodobnění myšlenkám Krista.

Nyní se musíme na chvíli podívat na závěrečné verše naší kapitoly, ve kterých máme pozoruhodný pohled dopředu na budoucnost Izraele, předjímající chvíli, kdy budou chtít ustanovit nad sebou krále:

„Když vejdeš do země, kterou Hospodin Bůh tvůj dá tobě, abys ji dědičně obdržel, a budeš v ní bydliti, a řekneš: Ustanovím nad sebou krále, jako i jiní národové mají, kteří jsou vůkol mne. Toho toliko ustanovíš nad sebou krále, kterého by vyvolil Hospodin Bůh tvůj. Z prostředku bratří svých ustanovíš nad sebou krále; nebudeš moci ustanoviti nad sebou člověka cizozemce, který by nebyl bratr tvůj. Avšak ať nemívá mnoho koňů, a ať neobrací zase lidu do Egypta z příčiny rozmnožení koňů, zvláště poněvadž Hospodin vám řekl: Nevracujte se zase cestou touto více. Nebude také míti mnoho žen, aby se neodvrátilo srdce jeho; stříbra také aneb zlata ať sobě příliš nerozmnožuje.“ (5. Mojžíšova 17,14-17)

Kapitola 17

Jak velmi pozoruhodné je, že ty tři věci, které král neměl dělat, jsou právě ty věci, které se dělaly – a velkou mírou je dělal ten největší a nejmoudřejší z panovníků Izraele. „Nadělal také král Šalomoun lodí velikých v Aziongaber, kteréž jest podle Elat, na břehu moře rudého v zemi Idumejské. A poslal Chíram na těch lodích služebníky své, plavce umělé na moři, se služebníky Šalomounovými. Kteří přeplavivše se do Ofir, nabrali tam zlata čtyři sta a dvaceti centnéřů, a přivezli králi Šalomounovi.“ (1. Král. 9,26-28) „I dala /královna ze Sáby/ králi sto a dvaceti centnéřů zlata.“ (1. Král. 10,10) „Byla pak váha toho zlata, které přicházelo Šalomounovi na každý rok, šest set šedesáte šest centnéřů zlata, kromě toho, co přicházelo od kupců a prodavačů vonných věcí a ode všech králů Arabských i vývod země.“ (1. Král. 10,14-15) A opět čteme: „I složil král stříbra v Jeruzalémě jako kamení… Přivodili také Šalomounovi koně z Egypta…“ (1. Král. 10,27-28) „V tom král Šalomoun zamiloval ženy cizozemky mnohé… Tak že měl žen královen sedm set a ženin tři sta. I odvrátily ženy jeho srdce jeho.“ (1. Král. 11,1.3)

Kapitola 17

O čem nám to mluví! Jaký komentář nám to dává o člověku v jeho nejlepším a nejvyšším postavení! Zde byl muž, obdařený moudrostí nad všechny ostatní, obklopený nesrovnatelným požehnáním, hodností, ctí a výsadami. Jeho pozemský pohár byl plný až po okraj. Nechybělo tam nic, co tento svět mohl poskytnout, aby to sloužilo lidskému štěstí. A nejen to, ale jeho pozoruhodná modlitba při zasvěcení chrámu by nás dobře mohla vést k tomu, abychom se těšili nejkrásnějšími nadějemi, a to jak ohledně něho osobně, tak i ohledně jeho postavení.

Ale žel, je smutné říci, že velmi žalostně zklamal v každé z těch zvláštních věcí, ohledně kterých zákon jeho Boha mluvil tak rozhodně a tak jasně. Říkal mu, že nemá rozmnožovat stříbro ani zlato, a přece to činil. Neměl se vracet do Egypta, aby rozmnožoval počet koní, a přece šel do Egypta pro koně. Bylo mu řečeno, že nemá mít mnoho žen, a přece jich měl tisíc, a ty odvrátily jeho srdce! Takový je člověk! Jak málo lze na něho spoléhat! „Všeliké tělo jest jako tráva, a všeliká sláva člověka jako květ trávy. Usvadla tráva, a květ její spadl.“ (1. Petra 1,24) „Přestaňte doufati v člověku, jehož dýchání v chřípích jeho jest. Nebo zač má jmín býti?“ (Iz. 2,22)

Ale můžeme se ptát, jak si máme vysvětlit Šalomounovo podstatné, žalostné a pokořující selhání? Jaké bylo skutečné tajemství této věci? Abychom na to mohli odpovědět, musíme pro čtenáře citovat závěrečné verše naší kapitoly:

„Když pak dosedne na stolici království svého, vypíše sobě připomenutý zákon tento do knihy z té, která bude před obličejem kněží Levítských. A bude jej míti při sobě, a čísti jej bude po všecky dny života svého, aby se naučil báti Hospodina Boha svého, a aby ostříhal všech slov zákona tohoto i ustanovení těch, a činil je, aby nepozdvihlo se srdce jeho nad bratří jeho, a neuchýlilo se od přikázání napravo aneb nalevo, aby dlouho živ byl v království svém, on i synové jeho uprostřed Izraele.“ (5. Mojžíšova 17,18-20)

Kapitola 17

Kdyby Šalomoun dbal na tato vzácná a závažná slova, mohl by dějepisec o něm napsat něco zcela jiného. Ale on na ně nedbal. Neslyšíme nic o tom, že by si udělal kopii zákona, a zcela jistě, pokud si ji udělal, na ni nedbal. Ba obrátil se k ní zády a dělal právě ty závažné věci, o kterých mu bylo řečeno, aby je nedělal. Slovem, příčinou celého ztroskotání a zkázy, která tak rychle následovala po nádheře Šalomounovy vlády, bylo nedbání na jasná Boží slova.

A právě to činí všechny tyto věci pro nás tak vážnými v našich dnech a vede nás to, abychom k tomu vedli čtenářovu pozornost. Hluboce cítíme potřebu snahy vzbudit pozornost celé Boží Církve, aby se zabývala tímto velkým předmětem. Nedbání na Boží slovo je zdroj všeho selhání, všech hříchů, všech bludů, všech škod a zmatků, kacířstva, sekt a rozdělení, které kdy byly nebo které nyní jsou v tomto světě. A se stejnou důvěrou můžeme dodat, že jediný výtečný lék našeho současného žalostného stavu lze nalézt jen v návratu každého pro sebe samého k prosté, ale smutně zanedbávané autoritě Božího slova. Nechť každý vidí svůj vlastní odklon i odklon celého vyznávajícího tělesa od jasného učení Nového zákona – od přikázání našeho velebeníhodného Pána a Spasitele Ježíše Krista. Pokořme se pod mocnou ruku našeho Boha kvůli našemu společnému hříchu a obraťme se k Němu v opravdovém sebeodsuzování. A On milostivě obnoví, uzdraví a požehná nám a povede nás po té velmi požehnané cestě poslušnosti, která je otevřena každé skutečně pokorné duši.

Kéž Bůh, Duch Svatý, ve Své neodolatelné moci přiblíží srdci a svědomí každého údu Kristova těla na tváři země naléhavou potřebu okamžitého a naprostého poddání se autoritě Božího slova.