5. Mojžíšova 16

yní se blížíme k jednomu z nejhlubších a nejobsáhlejších oddílů 5. Mojžíšovy knihy, ve kterém inspirovaný pisatel představuje našemu zraku to, co můžeme nazvat třemi velkými hlavními svátky židovského roku, totiž Fáze, Letnice a svátek stánků; anebo vykoupení, Duch Svatý a sláva. Zde máme zhuštěnější pohled na tyto milé instituce, než byl dán ve 3. Mojžíšově 23, kde máme, počítáme-li sobotu, osm svátků. Ale díváme-li se na sobotu jako na oddělenou a mající své vlastní zvláštní místo jako předobraz Božího věčného odpočinku, pak tam je sedm svátků, totiž Fáze, svátek nekvašených chlebů, svátek prvotin, Letnice, svátek troubení, den smíření a svátek stánků.

Takový je pořádek svátků ve 3. Mojžíšově knize, která, jak jsme se odvážili poznamenat v našich studiích o této velmi obdivuhodné knize, může být nazvána „příručkou kněze“. Ale v 5. Mojžíšově knize, která je především knihou lidu, máme méně ceremoniálních detailů a zákonodárce se omezuje na ty velké mravní a národní mezníky, které velmi jednoduchým způsobem, poněvadž jsou přizpůsobeny lidu, představují minulost, přítomnost a budoucnost.

„Ostříhej měsíce Abib, abys slavil Fáze Hospodinu Bohu svému, nebo toho měsíce Abib vyvedl tě Hospodin Bůh tvůj z Egypta v noci. A obětovati budeš Fáze Hospodinu Bohu svému z bravů i skotů na místě, které by vyvolil Hospodin, aby tam přebývalo jméno jeho. Nebudeš v něm jísti nic kvašeného. Za sedm dní jísti budeš přesnice, chléb trápení, (nebo s chvátáním vyšel jsi ze země Egyptské), abys pamatoval na den, v kterém jsi vyšel ze země Egyptské, po všecky dny života svého. Aniž spatřen bude u tebe kvas ve všech končinách tvých za sedm dní, a nezůstane nic přes noc masa toho, které bys obětoval u večer toho dne prvního, až do jitra. Nebudeš moci obětovati Fáze v každém městě svém, které Hospodin Bůh tvůj dává tobě,“ – jako kdyby na tom nezáleželo, kde, hlavně že se slaví svátek – „ale na místě, které by vyvolil Hospodin Bůh tvůj, aby přebývalo tam jméno jeho“ [a nikde jinde], „tu obětovati budeš Fáze, a to u večer, při západu slunce v jistý čas vyjití tvého z Egypta. Péci pak budeš a jísti na místě, které by vyvolil Hospodin Bůh tvůj, a ráno navracuje se, půjdeš do stanů svých. Šest dní jísti budeš přesnice, dne pak sedmého bude slavnost Hospodinu Bohu tvému; ničeho v ní dělati nebudeš. (5. Mojžíšova 16,1-8)

Kapitola 16

Protože jsme v našich „Poznámkách k 2. Mojžíšově knize“ pojednali dosti plně o hlavních zásadách tohoto základního svátku, musíme odkázat čtenáře na tuto knihu, pokud si přeje předmět studovat. Ale v 5. Mojžíšově knize jsou určité zvláštní rysy, a my cítíme povinnost k nim vést pozornost. V prvé řadě si musíme všimnout toho pozoruhodného důrazu položeného na „místo“, kde měl být svátek slaven. To je důležité a má to praktický význam. Lid si neměl sám vybírat. Podle lidského myšlení se může jevit malou věcí, jak a kde byl svátek držen, hlavně že byl slaven. Ale – toho ať si čtenář pečlivě všimne a hluboce to zváží – lidské myšlení nemá v té věci nic co dělat. Byly to zcela Boží myšlenky a Boží autorita. Bůh má právo předepisovat a definitivně rozhodovat, kde se chce setkávat se Svým lidem. A On to ve výše uvedeném oddílu činí velmi jasným a důrazným způsobem, když tam třikrát říká tu závažnou větu: „Na místě, které by vyvolil Hospodin Bůh tvůj.“

Kapitola 16

Je to zbytečné opakování? Nechť se nikdo neodvažuje si to myslet, a mnohem méně tvrdit. Je to velmi nutné zdůraznění. Proč velmi nutné? Kvůli naší nevědomosti, naší lhostejnosti a naší svévoli. Bůh ve Své nekonečné dobrotivosti si dává zvláštní námahu, aby srdci, svědomí a chápání Svého lidu zdůraznil, že On bude mít jedno místo, zvláštní místo, kde má být slaven památný a velice významný svátek Fáze.

A poznamenáváme, že jen v 5. Mojžíšově knize je trváno na místu slavení. Nic o tom nemáme ve 2. Mojžíšově knize, protože byl slaven v Egyptě. Nic o tom nemáme ve 4. Mojžíšově knize, protože byl slaven na poušti. Ale v 5. Mojžíšově knize je to autoritativně a rozhodně stanoveno, protože tam máme naučení pro zemi. Je to další pozoruhodný důkaz, že 5. Mojžíšova kniha je velice vzdálena toho, aby byla neplodným opakováním toho, co už bylo řečeno v předcházejících knihách.

Nejdůležitější bod ve vztahu k „místu“, na kterém je tak význačně a stále trváno, je ve všech třech velkých slavnostech, zaznamenaných v naší kapitole, tento: Bůh chtěl shromažďovat Svůj milovaný lid kolem Sebe, aby mohli slavit společně v Jeho přítomnosti; aby se z nich mohl radovat a oni z Něho a navzájem jeden z druhého. To mohlo být jen na tom zvláštním místě, určeném Bohem. Všichni, kdo si přáli setkat se s Hospodinem a setkat se s Jeho lidem, kdo si přáli velebení a obecenství podle Boha, se vděčně sami odebrali k Bohem stanovenému středu. Svévole mohla říci: „Cožpak nemůžeme slavit ten svátek uprostřed svých rodin? Proč je zapotřebí dlouhé cesty? Vždyť přece je-li srdce v pořádku, nemůže příliš záležet na tom místě.“ Na to vše odpovídáme, že nejjasnější, nejkrásnější a nejlepší důkaz toho, že srdce je v pořádku, se najde v prosté, vážné touze konat Boží vůli. Pro každého, kdo miloval Boha a bál se Ho, bylo naprosto postačující to, že Bůh ustanovil místo, kde se chce setkávat se Svým lidem. Tam budou a nikde jinde. Jen Jeho přítomnost mohla dát radost, potěšení, sílu a požehnání všem jejich národním setkáním. Nebyla to pouhá skutečnost, že se třikrát do roka shromáždil velký počet lidí, aby slavili a spolu se radovali. To by mohlo podporovat lidskou pýchu, sebeuspokojení a vzrušení. Ale shromáždit se k setkání s Hospodinem, sejít se v Jeho požehnané přítomnosti, uznat místo, kde On dal přebývat Svému Jménu, to byla hluboká radost každého skutečně oddaného srdce ve dvanácti pokoleních Izraele. Pro každého, kdo by svévolně zůstal doma nebo šel někam jinam než na to Bohem ustanovené místo, by to znamenalo nejen zanedbávat a urážet Hospodina, ale skutečně se bouřit proti Jeho svrchované autoritě.

A nyní, když jsme krátce promluvili o místu, můžeme se na chvilku podívat na způsob slavení. To je také, jak bychom mohli očekávat, důležitá charakteristika naší knihy. Hlavním rysem zde je „nekvašený /přesný/ chléb“. Ale čtenář si zvláště všimne zajímavé skutečnosti, že se o tomto chlebu mluví jako o „chlebu trápení“. Nuže, jaký je význam? Všichni rozumíme tomu, že nekvašený chléb je obrazem svatosti srdce a života, tak podstatných věci pro prožívání skutečného společenství s Bohem. Nejsme spaseni skrze osobní svatost. Ale díky Bohu, jsme spaseni pro ni. Není základem našeho spasení, ale je podstatným prvkem našeho obecenství. Dovolený kvas je smrtelnou ranou společenství a velebení.

Kapitola 16

Nikdy ani na chvilku nesmíme ztrácet ze zřetele tu velkou základní zásadu života osobní svatosti a praktické zbožnosti. K tomuto životu jsme jako vykoupení krví Beránka povoláni a jsme povinni a máme tu výsadu ho žít den za dnem uprostřed jeviště a okolností, jimiž putujeme domů ke svému věčnému odpočinutí v nebi. Mluvit o společenství a velebení, zatím co žijeme ve známém hříchu, je smutný důkaz toho, že nic nevíme ani o jednom, ani o druhém. Abychom se mohli těšit ze společenství s Bohem nebo společenství se svatými a abychom se mohli Bohu klanět v duchu a v pravdě, musíme žít životem osobní svatosti, životem oddělení od všeho známého zla. Zaujímat své místo ve shromáždění Božího lidu a přicházet účastnit se svatého obecenství a velebení, které k tomu patří, a přitom žít v tajném hříchu nebo dovolovat zlo u druhých, znamená poskvrňovat shromáždění, zarmucovat Ducha Svatého, hřešit proti Kristu a přitahovat na sebe soud Boha, který nyní soudí Svůj dům a kárá Své děti, aby nebyly nakonec odsouzeny se světem.

To vše je velmi závažné a vyžaduje si vážnou pozornost všech, kteří si skutečně přejí chodit s Bohem a sloužit Mu s uctivostí a pobožností. Jedna věc je mít porozumění učení předobrazu, a zcela jiná věc je mít jeho velké mravní naučení vryto do srdce a působící v našem srdci. Kéž by se všichni, kdo vyznávají, že jejich svědomí bylo pokropeno krví Beránka, snažili držet svátek nekvašených chlebů. „Nevíte, že trocha kvasu prokvasí celé těsto? Vyčistěte proto starý kvas, abyste byli novým těstem, neboť jste nenakvašení. Vždyť Kristus, náš velikonoční Beránek, byl za nás obětován. Slavme tedy svátek ne se starým kvasem, ani s kvasem špatnosti a zloby, ale s nekvašenými chleby upřímnosti a pravdy.“ (1. Korintským 5,6-8 – ČSP)

Kapitola 16

Ale co máme rozumět pod „chlebem trápení“? Neměli bychom spíše očekávat radost, chválu a triumf ve spojení se svátkem na památku vysvobození z egyptského otroctví a bídy? V uvědomování si té požehnané pravdy o našem plném vysvobození z našeho dřívějšího stavu se vším, co ho doprovázelo a co bylo jeho důsledkem, je bezpochyby velmi hluboká a skutečná radost, vděčnost a chvála. Ale je velmi jasné, že to nebyly hlavní rysy svátku Fáze; ve skutečnosti nejsou ani jmenovány. Máme zde „chléb trápení“, ale ani slovo o radosti, chvále nebo triumfu.

Nuže proč je tomu tak? Jaké velké mravní naučení je dáváno našemu srdci chlebem trápení? Věříme, že před nás staví ty hluboké zkoušky srdce, které působí Duch Svatý: Přivádí před nás mocně to, co stálo našeho velebeníhodného Pána a Spasitele, aby nás vysvobodil od našich hříchů a od soudu, který tyto hříchy zasluhovaly. Tyto zkoušky jsou také předobrazeny „bylinami hořkými“ z 2. Mojžíšovy 12 a jsou znovu a znovu ilustrovány v historii Božího lidu staré doby, který byl pod mocným působením Slova a Ducha Božího veden k tomu, aby „ponižovali duší svých“ v Boží přítomnosti.

Ale mějme na paměti, že v těchto svatých cvičeních není ani stín zákonního prvku nebo nevěry, toho je to daleko. Když některý Izraelita jedl chléb trápení s pečeným masem velikonočního beránka, vyjadřovalo to nějakou pochybnost nebo strach, pokud šlo o jeho plné vysvobození? To nebylo možné! Jak by to mohlo být? Byl v zemi. Byl shromážděn kolem Božího vlastního středu, v samé Jeho přítomnosti. Jak by potom mohl pochybovat o svém plném a konečném vysvobození z Egypta? Ta sama myšlenka je prostě nesmyslná.

Ale ačkoli neměl žádné pochybnosti o svém vysvobození, přece musel jíst chléb trápení. Byl to podstatný prvek jeho velikonočního svátku: „Nebo s chvátáním vyšel jsi ze země Egyptské, abys pamatoval na den, v kterém jsi vyšel ze země Egyptské, po všecky dny života svého.“

Kapitola 16

To bylo velmi hluboké a skutečné dílo. Nikdy neměli zapomenout na své vyjití z Egypta, ale měli udržovat vzpomínku na to v zaslíbené zemi po všechny generace. Měli si připomínat své vysvobození svátkem, který znázorňoval ta svatá cvičení, která vždy charakterizují pravou, praktickou křesťanskou zbožnost.

Chtěli bychom vážné pozornosti křesťanského čtenáře doporučit celou pravdu, představenou „chlebem trápení“. Věříme, že to je velmi potřebné pro ty, kteří vyznávají velkou, důvěrnou známost toho, co se nazývá učením o milosti. Je tu velmi velké nebezpečí, zvláště u mladých vyznavačů, že když se snaží vyvarovat se zákonictví a otroctví, půjdou do opačného extrému lehkovážnosti – a to je velmi hrozné osidlo. Staří a zkušení křesťané nejsou tolik náchylní k tomu, aby upadli do tohoto smutného zla. Ale jsou to mladí mezi námi, kteří tolik potřebují být před ním velmi vážně varováni. Snad mnoho slyší o spasení z milosti, o ospravedlnění z víry, o osvobození od zákona a o všech zvláštních výsadách křesťanského postavení.

Nuže, sotva musíme říkat, že všechny tyto věci mají zásadní důležitost. A žádný z nás o nich nemůže slyšet příliš mnoho. Kéž by se o nich více mluvilo, psalo a kázalo. Tisíce z milovaného lidu Páně tráví všechny své dny ve tmě, pochybnosti a otroctví zákona kvůli nevědomosti o těchto velkých základních pravdách.

Ale zatím co všechno to je dokonale pravdivé, jsou tu na druhé straně mnozí – žel, že příliš mnozí, kteří mají pouze intelektuální známost těchto principů milosti. Máme-li soudit z jejich zvyků a mravů, jejich způsobů a chování – což je ten jediný způsob, jak máme soudit – jen málo vědí o posvěcující moci těch velkých principů – o jejich moci v srdci a v životě.

Máme-li však mluvit podle učení svátku Fáze, nebylo by to podle Božích myšlenek, kdyby se někdo pokoušel držet ten svátek bez nekvašeného chleba, chleba trápení. Taková věc by ve starém Izraeli nebyla tolerována. Byla to absolutně podstatná součást. A tak můžeme být ujištěni, že to je nedílná součást toho svátku, který jsme my jako křesťané vybízeni držet: Máme pěstovat osobní svatost a ten stav duše, který je tak vhodně vyjádřen „hořkými bylinami“ ve 2. Mojžíšově 12 nebo „chlebem trápení“ v 5. Mojžíšově 16, jenž se zdá být stálým obrazem toho pro zemi.

Krátce řečeno: Věříme, že mezi námi je hluboká a naléhavá potřeba oněch duchovních pocitů a náklonností, oněch hlubokých cvičení duše, které by Duch Svatý chtěl vyvolat tím, že našim srdcím ukazuje utrpení Krista – co Ho to stálo, aby odstranil naše hříchy – co za nás vytrpěl, když procházel pod vlnobitím a vlnami Božího spravedlivého hněvu proti našim hříchům. Nám smutně chybí – smíme-li mluvit i za jiné – tato hluboká zkroušenost srdce, která plyne z duchovního zabývání se utrpeními a smrtí našeho drahého Spasitele. Jedna věc je mít svědomí pokropené krví Krista, a jiná věc je duchovním způsobem si v srdci uvědomovat Kristovu smrt a praktickým způsobem používat Kristův kříž na celý náš život a charakter.

Čím to je, že se tak snadno dopouštíme hříchu v myšlenkách, slovech i skutcích? Jak to, že tu je tak mnoho lehkovážnosti, tak mnoho nepoddanosti, tak mnoho povolování si, tolik tělesného uvolnění, tak mnoho toho, co je pouze jalové a povrchní? Není to proto, že součást, předobrazená „chlebem trápení“, v našem svátku chybí? Nemůžeme o tom pochybovat. Bojíme se, že v našem křesťanství je velmi žalostný nedostatek hloubky a vážnosti, příliš mnoho vědění hlavou bez vnitřní síly.

Kapitola 16

To vše si vyžaduje vážnou pozornost čtenáře. Nemůžeme setřást dojem, že nemálo z tohoto smutného stavu věcí je až příliš pravdivě sledovatelné k určitému způsobu kázání evangelia, přijatého bezpochyby s nejlepšími úmysly, avšak proto ne méně ničivého ve svých mravních účincích. Je správné kázat prosté evangelium. Není možné, aby bylo podáváno jednodušeji, než nám je Bůh, Duch Svatý, dal v Písmu.

To vše plně připouštíme. Ale zároveň jsme přesvědčeni, že v kázání, o kterém mluvíme, je velmi vážný nedostatek. Chybí tu duchovní hloubka, svatá vážnost. Ve snaze stavět se proti zákonictví tu je to, co směřuje k lehkovážnosti. Nuže, zatím co zákonictví je velké zlo, lehkomyslnost je mnohem větší zlo. Musíme být na stráži proti oběma. Věříme, že milost je lékem na to první, pravda na to druhé. Ale je zapotřebí duchovní moudrosti, aby nám umožnila správně nastavit a používat tyto dva léky. Najdeme-li duši, která je v hlubokých zkouškách pod mocným působením pravdy, důkladně připravenou mocnou službou Ducha, měli bychom vlít hlubokou útěchu čisté a vzácné Boží milosti, jak je ukázána v božsky působivé oběti Krista. To je Boží lék na zlomené srdce, potřeného ducha a usvědčené svědomí. Jestliže duchovním pluhem byly zorány hluboké brázdy, máme jen vhodit neporušitelné semeno Božího evangelia s ujištěním, že zakoření a svým časem přinese ovoce.

Ale když na druhé straně nalezneme někoho, kdo jde v lehkovážném, povrchním, nezlomeném stavu, užívá vysoce znějící řeč o milosti, mluví hlasitě proti zákonictví a snaží se pouhým lidským způsobem ukázat snadnou cestu ke spasení, pak to považujeme za případ vyžadující velmi vážné použití pravdy na srdce a na svědomí.

Nuže, velmi se obáváme, že ve vyznávající církvi je velmi mnoho tohoto posledně jmenovaného prvku. Budeme-li mluvit řečí našeho předobrazu, je tu tendence oddělovat svátek Fáze od svátku nekvašeného chleba – spočívat na skutečnosti, že jsme byli vysvobozeni od soudu, a zapomínat na pečeného beránka, chléb svatosti a chléb trápení. Ty ve skutečnosti nemohou být nikdy od sebe odděleny, protože je Bůh spolu spojil. A proto nevěříme, že se duše opravdu může těšit ze vzácné pravdy, že „Kristus, náš velikonoční Beránek, byl obětován za nás“ (1. Kor. 5,7.8), jestliže se nesnaží „slavit svátek“. Když Duch Svatý odkrývá našemu srdci něco z hluboké blaženosti, vzácnosti a účinnosti smrti našeho Pána Ježíše Krista, vede nás k tomu, abychom přemýšleli o tom duši podmaňujícím tajemství Jeho utrpení. Abychom ve svém srdci zvažovali to vše, čím kvůli nám prošel, co všechno Ho to stálo, aby nás zachránil od věčných následků toho, čeho se my, žel, tak často lehce dopouštíme.

Kapitola 16

Nuže, to je velmi hluboké a svaté dílo a vede duši do těch cvičení a zkoušek, které ve svátku nekvašeného chleba odpovídají „chlebu trápení“. Je velký rozdíl mezi city, vyvolanými přebýváním u našich hříchů, a city, které plynou z přebývání u Kristových utrpení, aby naše hříchy odstranil.

Pravda, nikdy nemůžeme zapomenout na své hříchy, zapomenout na bídu jámy, z níž jsme byli vyproštěni. Ale jedna věc je zdržovat se u jámy, a naprosto jiná a hlubší věc je prodlévat u milosti, která nás z ní vyprostila, a u toho, co to stálo našeho drahého Spasitele, aby to udělal. Právě to tak velmi potřebujeme mít stále na paměti v našich myšlenkách a našem srdci. Jsme tak velmi nestálí, tak ochotní zapomínat.

Velmi vážně vzhlížíme k Bohu, aby nás uschopnil hlouběji a více prakticky vnikat do utrpení Krista a do použití kříže na všechno v nás, co se Jemu protiví. To způsobí hloubku tónu, jemnost ducha a intenzivní touhu po svatosti srdce a života, praktické oddělení od světa v jeho každé fázi, svatou poddajnost, žárlivou bdělost nad sebou samými, nad našimi myšlenkami, slovy, cestami, nad celým naším chováním v každodenním životě. Slovem, povede nás to k úplně jinému typu křesťanství, než vidíme kolem sebe a které, žel, ukazujeme ve své osobní historii. Kéž Duch Boží milostivě Svou přímou a mocnou službou stále více ukazuje našim srdcím, co je míněno „pečeným beránkem“, „nekvašeným chlebem“ a „chlebem trápení“!^¹³

Kapitola 16

Nyní krátce uvážíme slavnost Letnic, která přichází v pořadí po Fáze. „Sedm týdnů sečteš sobě; od začátku žně začneš počítati sedm týdnů. Tehdy slaviti budeš slavnost týdnů Hospodinu Bohu svému; seč budeš moci býti, to dáš dobrovolně vedle toho, jak by požehnal Hospodin Bůh tvůj. I veseliti se budeš před Hospodinem Bohem svým, ty i syn tvůj i dcera tvá, služebník tvůj a služka tvá, i Levíta, kterýž by byl v branách tvých, a příchozí, sirotek i vdova, kteří by byli u prostřed tebe, na místě, které by vyvolil Hospodin Bůh tvůj k přebývání tam jména svého. A tak rozpomínati se budeš, že jsi byl služebníkem v Egyptě, když ostříhati a vykonávati budeš ustanovení tato.“ (5. Mojžíšova 16,9-12)

Kapitola 16

Zde máme dobře známý a krásný předobraz dne Letnic. Fáze ukazuje smrt Krista. Snopek prvotin je pozoruhodným obrazem vzkříšeného Krista. A ve svátku týdnů máme před sebou obraz sestoupení Ducha Svatého padesát dní po vzkříšení.

Samozřejmě že mluvíme o tom, co podle Božích myšlenek říkají tyto slavnosti nám. Naprosto nebereme v potaz to, jak jejich významu rozuměl Izrael. Naší výsadou je hledět na všechna tato předobrazná ustanovení ve světle Nového zákona. A když se na ně takto díváme, jsme naplněni údivem a radostí z božské dokonalosti, krásy a pořádku všech těchto nádherných předobrazů.

A nejenom to, ale – a má to pro nás nesmírnou cenu – vidíme také, jak Písma Nového zákona jakoby navazují na Písma Starého zákona. Vidíme milou jednotu Boží knihy, a jak zjevně je to jeden Duch, který provívá celkem od začátku až do konce. Tímto způsobem jsme vnitřně posilněni ve svém chápání vzácné pravdy o Boží inspiraci Svatých písem a naše srdce je posilněno proti všem rouhavým útokům nevěřících pisatelů. Naše duše jsou vedeny na vrch hory, kde mravní slávy Knihy na nás září v celém svém nebeském jasu, a odkud můžeme hledět dolů a vidět mraky a mrazivou mlhu nevěřících myšlenek, jak se valí pod námi. Tyto mraky a mlhy se nás nemohou dotknout, poněvadž jsou daleko pod úrovní, na které z nekončené milosti stojíme. Nevěřící pisatelé absolutně nic nevědí o mravních slávách Písma. Ale jedna věc je hrůzně jistá, totiž že jeden moment ve věčnosti úplně změní myšlenky všech nevěřících a ateistů, kterými kdy blouznili nebo psali proti Bibli a jejímu Autorovi.

Když se nyní díváme na hluboce zajímavý svátek týdnů či Letnice, jsme okamžitě překvapeni rozdílem mezi ním a svátkem nekvašeného chleba. Předně čteme o „dobrovolné oběti“. Zde máme obraz Církve, vytvořené Duchem Svatým a představené Bohu jako „prvotiny nějaké stvoření jeho“ (Jakuba 1,18).

Tímto pohledem na předobraz jsme se zabývali v „Poznámkách k 3. Mojžíšově knize“ u 23. kapitoly. Nyní o něm nebudeme dále mluvit, ale omezíme se na to, co je charakteristické pro 5. Mojžíšovu knihu. Lid měl přinášet dobrovolný dar svých rukou podle toho, jak Pán, jejich Bůh, jim požehnal. Nic takového nemáme ve svátku Fáze, protože ten ukazuje Krista, který se obětoval jako oběť za nás, a nikoli naši oběť čehokoli. Vzpomínáme na své vysvobození od hříchu a Satana, a co toto vysvobození stálo. Přemýšlíme o hlubokých a různých utrpeních našeho drahého Spasitele, jak jsou zobrazena pečeným beránkem. Vzpomínáme na to, že to byly naše hříchy, které na Něho byly vloženy. Byl potřen pro naše nepravosti, souzen na našem místě, a to vede k hlubokému a srdečnému zarmoucení, anebo k tomu, co můžeme nazvat pravou křesťanskou lítostí. Neboť nikdy nesmíme zapomenout, že tato lítost není pouhým přechodným dojetím hříšníka, když jsou jeho oči prvně otevřeny, ale trvalým mravním stavem křesťana při pohledu na kříž a utrpení našeho Pána Ježíše Krista. Kdyby toto bylo lépe chápáno a více přijímáno, dodalo by to hloubku a pevnost křesťanskému životu a charakteru, které většině z nás žalostně chybějí.

Kapitola 16

Ale ve svátku Letnic máme před sebou moc Ducha Svatého a různé účinky Jeho požehnané přítomnosti v nás a s námi. Umožňuje nám dávat svá těla a vše, co máme, jako dobrovolnou oběť našemu Bohu podle toho, jak On nám požehnal. Sotva musíme říkat, že se to může dít jen skrze moc Ducha Svatého. A proto je pozoruhodný obraz toho ukázán nikoli ve svátku Fáze, který je předobrazem Kristovy smrti, nikoli ve svátku nekvašeného chleba, který ukazuje mravní účinek této smrti na nás v pokání, sebeodsuzování a praktické svatosti, ale ve svátku Letnic, který je předobrazem vzácného daru Ducha Svatého.

Nuže, Duch nám umožňuje porozumět Božím nárokům na nás – nárokům, které mohou být měřeny jen rozsahem Božího požehnání. Dává nám vidět a chápat, že vše, co jsme a co máme, náleží Bohu. Dává nám radovat se ze zasvěcení ducha, duše a těla Bohu. Je to skutečně „dobrovolná oběť“. Není to vynucené, ale dobrovolné. Není tu ani částečka otroctví, neboť „kde jest ten Duch Páně, tu i svoboda“ (2. Kor. 3,17).

Kapitola 16

Krátce řečeno, máme zde milý duch a mravní charakter celého křesťanského života a služby. A duše pod zákonem nemůže chápat sílu a krásu těchto věcí. Duše pod zákonem nikdy nepřijaly Ducha. Ty dvě věci naprosto nejdou k sobě. Tak apoštol říká ubohým svedeným shromážděním v Galacii: „Toto bych jen rád chtěl zvěděti od vás, ze skutků-li zákona Ducha jste přijali, čili ze slyšení víry?… Ten tedy, který vám dává Ducha a činí divy mezi vámi, ze skutků-li zákona, čili ze slyšení víry?“ (Gal. 3,2.5) Vzácný dar Ducha následuje po smrti, vzkříšení, nanebevstoupení a oslavení našeho velebeníhodného Pána a Spasitele Ježíše Krista, a v důsledku toho nemá nic co činit se „skutky zákona“ v jakékoli formě. Přítomnost Ducha Svatého na zemi, Jeho přebývání se všemi pravými věřícími a v nich je velká charakteristická pravda křesťanství. Nebyla a nemohla být známá v časech Starého zákona. Nebyla známá ani učedníkům v době života našeho Pána na zemi. On sám jim před Svým odchodem řekl: „Já pak pravdu pravím vám, že jest vám užitečné [συμφέρει], abych já odešel. Nebo neodejdu-li, Utěšitel nepřijde k vám; a pakli odejdu, pošlu ho k vám.“ (Jan 16,7)

To ukazuje velmi rozhodně, že dokonce i ti lidé, kteří se těšili vysoké a vzácné výsadě osobního společenství s Pánem samým, měli být Jeho odchodem a příchodem Utěšitele postaveni do vyššího postavení. Opět čteme: „Milujete-li mne, přikázání mých ostříhejte. A já prositi budu Otce, a jiného Utěšitele dá vám, aby s vámi zůstal na věky, toho Ducha pravdy, jehož svět nemůže přijmout. Nebo nevidí ho, aniž ho zná, ale vy znáte jej, neboť u vás přebývá a ve vás bude.“ (Jan 14,15-17)

Ale nemůžeme se pokoušet mluvit zde o tomto rozsáhlém předmětu podrobněji. Náš prostor to nepřipouští, jakkoli bychom to s radostí učinili. Musíme se omezit na několik bodů, naznačených nám svátkem týdnů, jak je představen v naší kapitole.

Zmínili jsme se o velmi zajímavé skutečnosti, že Duch Boží je živým pramenem a mocí života osobní oddanosti a zasvěcení, krásně předobrazeného darem „dobrovolné oběti“. Kristova oběť je základ, přítomnost Ducha Svatého je moc křesťanova oddání ducha, duše a těla Bohu. „Napomínám vás nyní, bratři, skrze Boží slitování, abyste vydali svá těla jako živou, svatou, Bohu libou oběť, což je vaše rozumná služba.“ (Římanům 12,1 – přel.)

Kapitola 16

Ale je tu jiný velmi zajímavý bod, ukázaný v 11. verši naší kapitoly: „I veseliti se budeš před Hospodinem Bohem svým.“ Taková slova nenalézáme ani u svátku Fáze, ani u svátku nekvašených chlebů. Nebylo by to v mravním souladu s žádnou z těchto slavností. Fáze sice leží u samého základu vší radosti, kterou můžeme mít nyní nebo kterou budeme mít později. Ale vždy musíme myslet na smrt Krista, na Jeho utrpení, Jeho bolesti – na všechno, čím prošel, když vlny a vlnobití Božího spravedlivého hněvu prošly přes Jeho duši. K těmto hlubokým tajemstvím jsou, nebo by měla být, upřena naše srdce, když jsme kolem stolu Pána a držíme svátek, kterým zvěstujeme smrt Pána, dokud nepřijde.

Nuže, každému duchovnímu a přemýšlivému čtenáři je jasné, že pocity, vhodné k takovému svatému a vážnému ustanovení, nejsou jásavého charakteru. Jistě se můžeme radovat a radujeme se, že bolesti a utrpení našeho požehnaného Pána skončily, a skončily provždy; že ty hrozné hodiny uplynuly a nikdy se nevrátí. Ale to, co si připomínáme v tom svátku, není prostě to, že skončily, ale že jimi Pán prošel – a to pro nás. „Smrt Páně zvěstujete.“ A víme, že ať jsme cokoli získali z té vzácné smrti, přece když jsme vedeni k tomu, abychom o ní přemýšleli, naše radost je mírněna těmi hlubokými cvičeními duše, která působí Duch Svatý, když nám odkrývá bolesti, utrpení, kříž a trápení našeho velebeného Spasitele. Slova našeho Pána jsou: „To čiňte na mou památku.“ Ale co si zvláště připomínáme ve večeři Páně, jsou Kristova utrpení a Jeho smrt za nás. Co zvěstujeme, je Jeho smrt. A když máme tyto slavnostně vážné skutečnosti v moci Ducha Svatého před svou duší, pak tu bude – pak tu musí být – svaté ztišení a vážnost.

Mluvíme samozřejmě o tom, co se sluší pro bezprostřední slavení večeře Páně – o vhodných pocitech pro takovou chvíli. Ale ty musejí být vyvolány mocnou službou Ducha Svatého. Není možné toho dosáhnout nějakými vlastními zbožnými snahami, nějak se vypracovat k náležitému stavu mysli. To by bylo vystupování k oltáři po stupních, což je věc velmi urážející Boha. Důstojně slavit večeři Páně můžeme jen skrze službu Ducha Svatého. Jen On nás může uschopnit, abychom odložili všechnu lehkovážnost, všechnu formálnost, pouhý návyk, všechny roztěkané myšlenky, a abychom rozeznávali tělo a krev Pána v těch znameních, která on sám určil a položil na Svůj stůl.

Ale ve svátek Letnic byla hlavním rysem radost. Při této příležitosti ne-slyšíme nic o „hořkých bylinách“ nebo o „chlebu trápení“, protože je to před-obraz příchodu jiného Utěšitele – sestoupení Ducha Svatého, přicházejícího od Otce a seslaného vzkříšenou, nanebevstoupivší a oslavenou Hlavou v nebi, aby naplnil srdce Svého lidu chválou, děkováním a vítěznou radostí – aby je vedl do plného a požehnaného společenství s jejich oslavenou Hlavou v Jejím triumfu nad hříchem, smrtí, peklem, Satanem a vší mocí temnosti. Přítomnost Ducha je spojena se svobodou, světlem, mocí a radostí. Tak čteme: „Učedníci pak naplněni byli radostí a Duchem svatým.“ (Skutky 13,52) Před vzácnou službou Ducha Svatého prchají pochybnosti, obavy a otroctví zákona.

Kapitola 16

Ale musíme rozeznávat mezi Jeho dílem a Jeho přebýváním – Jeho oživováním a Jeho pečetěním. Už ten první rozbřesk usvědčení v duši je ovocem práce Ducha. Je to Jeho požehnané působení, které vede k všemu pravému pokání, a to není radostné dílo. Je to velmi dobré, velmi potřebné, absolutně podstatné. Avšak není to radost, nikoli, je to hluboký zármutek. Ale když smíme z milosti uvěřit ve vzkříšeného a oslaveného Spasitele, pak Duch Svatý přichází a činí v nás Svůj příbytek jako pečeť našeho přijetí a závdavek našeho dědictví.

Nuže to nás plní nevýslovnou radostí, plnou slávy. A když jsme tak sami naplněni, stáváme se potrubím požehnání pro druhé. „Kdo věří ve mne, jakož dí písmo, řeky z břicha jeho poplynou vody živé. A to řekl o Duchu, kterého měli přijmout věřící v něho; protože ještě Ježíš nebyl oslaven.“ (Jan 7,38.39) Duch je zdroj síly a radosti v srdci věřícího. Uschopňuje, naplňuje a užívá nás jako Své nádoby ve službě ubohým žíznivým, potřebným duším okolo nás. Spojuje nás s Člověkem ve slávě, udržuje nás v živém obecenství s Ním, umožňuje nám, abychom svou slabou mírou byli vyjádřením toho, co je On. Každé hnutí křesťana by mělo vydávat vůni Krista. Pro každého, kdo vyznává, že je křesťan, a ukazuje nesvaté nálady, sobecké způsoby, chamtivého, žádostivého, světského ducha, závist a žárlivost, pýchu a ctižádost, to znamená, že popírá své vyznání, zneucťuje svaté jméno Krista a uvaluje pohanu na slavné křesťanství, které vyznává a jehož milý předobraz máme ve svátku týdnů. Tento svátek je především charakterizován radostí, která má svůj zdroj v Boží dobrotivosti a která plynula široko daleko a zaplavovala ve svém posvěceném okruhu každého potřebného. „I veseliti se budeš před Hospodinem Bohem svým, ty i syn tvůj i dcera tvá, služebník tvůj a služebnice tvá, i Levíta, kterýž by byl v branách tvých, a příchozí, sirotek i vdova, kteří by byli u prostřed tebe.“ (5. Mojžíšova 16,14)

Kapitola 16

Jak milé! Jak dokonale krásné! Kéž by jen naplnění předobrazu bylo mezi námi věrněji ukazováno! Kde jsou proudy osvěžení, které by měly plynout od Boží Církve? Kde jsou nepošpiněné dopisy Krista, známé a čtené všemi lidmi? Kde vidíme praktické ukazování Krista v cestách Jeho lidu – něco, na co bychom mohli ukázat a říci: „Tam je pravé křesťanství!“? Kéž Duch Boží podnítí naše srdce k intenzivnějšímu přání být ve všech věcech připodobněni obrazu Krista. Kéž oblékne Svou vlastní mocnou silou Boží slovo, které máme ve svých rukou a ve svých domech, aby svým nebeským světlem mluvilo k našim srdcím a svědomím a vedlo nás k souzení nás samých, našich cest a našich spojení! Tak by tu bylo skutečné svědectví těch, kteří jsou shromážděni k Jeho jménu, aby čekali na Jeho příchod. Chce se čtenář k nám připojit v prosbách za to?

Nyní se na chvíli obrátíme k milému ustanovení svátku stánků, který dává tak pozoruhodnou úplnost okruhu pravdy, představenému v naší kapitole.

„Slavnost stanů světiti budeš za sedm dní, když shromáždíš z pole svého a z vinice své. I budeš se veseliti v slavnosti své, ty i syn tvůj i dcera tvá, služebník tvůj a služebnice tvá, Levíta i příchozí, sirotek i vdova, kteří by byli v branách tvých. Sedm dní svátek světiti budeš Hospodinu Bohu svému na místě, které by vyvolil Hospodin, když požehná tobě Hospodin Bůh tvůj ve všech úrodách tvých a ve všeliké práci rukou tvých, a tak budeš vesel. Třikrát v roce postaví se každý pohlaví mužského před Hospodinem Bohem tvým na místě, které by vyvolil, na slavnost přesnic, na slavnost týdnů a na slavnost stanů, a neukáže se před Hospodinem prázdný; každý podle daru sobě daného, vedle požehnání Hospodina Boha tvého, jehož on udělil tobě.“ (5. Mojžíšova 16,13-17)

Zde máme pozoruhodný a krásný předobraz budoucnosti Izraele. Svátek stánků dosud nedošel svého naplnění. Fáze a svátek týdnů měly svá naplnění v drahé smrti Krista a v sestoupení Ducha Svatého. Ale třetí slavnost ukazuje dopředu na časy napravení všech věcí, „což byl předpověděl Bůh skrze ústa všech svých svatých proroků od věků“ (Skutky 3,21).

A nechť si čtenář zvláště všimne času slavení tohoto svátku. Bylo to „když shromáždíš z pole svého a z vinice své“. Jinými slovy, bylo to po žních a vinobraní. Nuže, je velmi význačný rozdíl mezi těmito dvěma věcmi. Jedna mluví o milosti, druhá o soudu. Na konci věku Bůh shromáždí pšenici do Své stodoly, a potom přijde šlapání vinného presu v hrozném soudu.

Ve čtrnácté kapitole knihy Zjevení máme velmi vážný oddíl, vztahující se k předmětu, který máme nyní před sebou: „I pohleděl jsem, a aj, oblak běloskvoucí, a na tom oblaku seděl podobný Synu člověka, maje na hlavě své korunu zlatou, a v ruce své srp ostrý. A jiný anděl vyšel z chrámu, volaje hlasem velikým na toho, který seděl na oblaku: Pusť srp svůj a žni; nebo přišla tobě hodina žně, nebo již dozrála žeň země. I spustil ten, který seděl na oblaku, srp svůj na zem, a požata jest země.“ (v. 14-16)

Kapitola 16

Zde máme žeň. A potom: „A jiný anděl vyšel z chrámu toho, který jest na nebi, maje i on srp ostrý. Opět vyšel jiný anděl z oltáře, který měl moc nad ohněm,“ – znak soudu – „a volal křikem velikým na toho, který měl srp ostrý, řka: Pusť srp svůj ostrý, a sbeř hrozny vinice zemské; neboť jsou uzráli hroznové její. I spustil anděl srp svůj na zem, a sebral vinici země, a vmetal do jezera /lisu/ velikého hněvu Božího. I tlačeno jest jezero /lis/ před městem, a vyšla krev z jezera /lisu/ až do udidel koňům za tisíc a za šest set honů.“ – To je vzdálenost, odpovídající délce Palestiny! (v. 17-20)

Nuže, tyto apokalyptické obrazy před nás svým charakteristickým způsobem staví výjevy, které se musejí odehrát před slavením svátku stánků. Kristus shromáždí Svou pšenici do Své nebeské stodoly, a potom zničujícím soudem navštíví křesťanstvo. Tak každý oddíl inspirované Knihy: Mojžíšovy knihy, Žalmy, proroci, Evangelia (nebo Kristovy skutky), Skutky Ducha Svatého, Epištoly i Zjevení – všechny nezvratně potvrzují skutečnost, že svět nebude obrácen evangeliem, že věci se nelepší a nebudou se lepšit, ale stále se budou horšit. Slavnou dobu, vyobrazenou předem svátkem stánků, musí předcházet vinobraní, tlačení lisu hněvu všemohoucího Boha.

Proč tedy, můžeme se zeptat, tváří v tvář takovému ohromujícímu množství Božích svědectví, podávaných každým oddílem inspirovaného kánonu, se lidé dále oddávají klamné naději na svět obrácený evangeliem? Co znamená „shromáždit pšenici a tlačit lis“? Jistě to neznamená obrácený svět.

Možná nám bude řečeno, že nemůžeme nic stavět na mojžíšovských předobrazech a symbolech knihy Zjevení. Možná, že ne, pokud bychom měli jen předobrazy a symboly. Ale když nahromaděné paprsky nebeské lampy inspirace se soustředí na tyto předobrazy a symboly a naší duši odkrývají jejich hluboký význam, nalézáme je v dokonalém souladu s hlasy proroků a apoštolů a živého učení našeho Pána samého. Slovem, vše mluví stejnou řečí, vše učí téže lekci, vše vydává totéž jasné svědectví vážné pravdě, že na konci tohoto věku tu místo obráceného světa, připraveného pro duchovní milénium, bude vinice, pokrytá a obtěžkaná strašnými hrozny, plně zralými pro lis vína hněvu všemohoucího Boha.

Ach, kéž muži a ženy v křesťanstvu a jejich učitelé si vezmou tyto vážné skutečnosti k srdci! Kéž tyto věci padnou hluboko v jejich sluch a do samé hloubi jejich duší, takže hodí do větru své klamy, jimž se tak rádi oddávají, a místo toho přijmou jasně zjevenou a upevněnou Boží pravdu!

Ale musíme tento oddíl ukončit. A dříve, než tak učiníme, chtěli bychom křesťanskému čtenáři připomenout, že jsme povoláni, abychom ve svém každodenním životě zjevovali požehnaný vliv těch velkých pravd, předložených nám ve třech zajímavých předobrazech, o kterých jsme uvažovali. Křesťanství je charakterizováno těmito třemi velkými utvářejícími skutečnostmi: vykoupením, přítomností Ducha Svatého a nadějí slávy. Křesťan je vykoupen drahou krví Krista, zapečetěn Duchem Svatým a očekává Spasitele.

Ano, milý čtenáři, toto jsou pevná fakta, božské skutečnosti, velké formující pravdy. Nejsou to pouhé zásady nebo názory. A jsou určeny k tomu, aby byly živou mocí v naší duši, aby svítily v našem životě. Podívej se, jak zcela praktické byly tyto slavnosti, u kterých jsme prodlévali. Všimni si záplavy chvály a děkování a radosti a požehnání a aktivní dobročinnosti, plynoucí od shromáždění Izraele, když byl shromážděn kolem Hospodina na místě, které On vyvolil. Chvála a děkování vystupovaly k Bohu. A požehnané proudy dobročinnosti z širokého srdce plynuly ke každému předmětu potřeby. „Třikrát v roce postaví se každý pohlaví mužského před Hospodinem Bohem tvým… a neukáže se před Hospodinem prázdný; každý podle daru sobě daného, vedle požehnání Hospodina Boha tvého, jehož on udělil tobě.“ (5. Mojžíšova 16,16-17)

Kapitola 16

Milá slova! Neměli přicházet do přítomnosti Pána prázdní. Měli přijít se srdcem plným chvály a s rukama plnýma ovoce Boží dobrotivosti, aby učinili radost srdcím pracovníků Pána a chudých Páně. To vše bylo dokonale krásné. Hospodin chtěl shromažďovat Svůj lid okolo sebe, aby jej plnil hojnou radostí a chválou a aby jej učinil potrubím požehnání pro druhé. Neměli zůstávat pod svým vinným kmenem a svým fíkem a tam si gratulovat k bohatým a rozmanitým milosrdenstvím, která je obklopovala. To vše mohlo být správné a dobré na svém místě. Ale neodpovídalo by to plně myšlenkám a srdci Boha. Nikoli, třikrát za rok měli vstát a odebrat se k Bohem stanovenému místu setkání, a tam nechat vystupovat haleluja k Pánu, svému Bohu, a tam tak štědře sloužit tím, co On jim dal, vší formě lidské potřeby. Bůh svěřil Svému lidu bohatou výsadu činit radost srdci Levíty, cizince, vdovy a sirotka. To je dílo, ve kterém On sám má zalíbení, buď vždy velebeno Jeho jméno, a On chtěl toto Své zalíbení sdílet se Svým lidem. Chtěl, aby bylo známo, viděno a cítěno, že místo, kde On se setkává se Svým lidem, je sféra radosti a chvály a střed, odkud mají plynout paprsky požehnání do všech směrů.

Nemá toto vše co říci a dát naučení Boží Církvi? Nemluví to také k pisateli a čtenáři těchto řádků? Jistěže ano. Kéž tomu nasloucháme! Kéž to mluví k našim srdcím! Kéž ta vzácná Boží milost na nás působí tak, že naše srdce budou plná chvály vůči Němu a naše ruce plné dobrých skutků. Jestliže pouhé předobrazy a stíny našich požehnání byly spojeny s tak mnohým děkováním a aktivní dobročinností, čím mocnější by měl být účinek požehnání samých!

Ale je tu otázka: Uskutečňujeme ta požehnání? Přivlastňujeme si je? Chápeme se jich v moci prosté víry? Zde leží tajemství celé věci. Kde najdeme vyznávající křesťany v plném a klidném požitku toho, co bylo zobrazeno ve Fáze, totiž plného vysvobození od soudu a tohoto přítomného zlého světa? Kde je najdeme v plném a pevném prožívání jejich Letnic, totiž přebývání Ducha Svatého, pečetě a závdavku, pomazání a svědectví? Zeptejte se široké masy vyznavačů jasně: „Přijali jste Ducha Svatého?“ – a uvidíte, jakou odpověď dostanete. Jakou odpověď může dát čtenář? Může říci: „Ano, díky Bohu, já vím, že jsem umyt v drahé krvi Krista a zapečetěn Duchem Svatým? Je velká obava, že poměrně málo z toho velkého množství vyznavačů kolem nás něco ví o těchto vzácných věcech, které jsou nicméně zaručenou výsadou i toho nejprostšího údu Kristova těla.

Kapitola 16

Totéž platí i o svátku stánků. Jak málo je těch, kteří rozumějí jeho významu! Je pravda, že se ještě nenaplnil. Ale křesťan je povolán, aby žil v přítomné moci toho, co je ukázáno. „Víra jest nadějných věcí podstata, a důvod neviditelných.“ (Židům 11,1) Náš život má být ovládán a náš charakter formován spojeným vlivem „milosti“, ve které stojíme, a „slávy“, na kterou čekáme.

Kapitola 16

Avšak nejsou-li duše upevněny v milosti – jestliže ani nevědí, že jsou jim odpuštěny hříchy – jsou-li vyučovány, že to je domýšlivost být si jist spasením, že to je pokora a zbožnost žít v ustavičných pochybách a obavách, a že nikdo si nemůže být jist svým spasením, dokud nestane před soudnou stolicí Krista, jak mohou zaujmout křesťanské postavení, zjevovat ovoce křesťanského života a radovat se z vlastní křesťanské naděje? Jestliže některý Izraelita ve staré době měl pochybnosti o tom, zda skutečně je potomkem Abrahama, členem shromáždění Izraele a že je v zemi, jak mohl slavit svátek nekvašeného chleba, Letnic nebo stánků? V takovém případě by ty věci neměly žádný smysl, význam ani cenu. Vskutku můžeme bezpečně tvrdit, že žádný Izraelita by ani na chvíli nepomyslel na něco tak nesmyslného.

Čím to je, že vyznávající křesťané, i když mnozí z nich, o tom nemůžeme pochybovat, jsou skutečné Boží děti, nikdy nejsou schopni vstoupit na vlastní křesťanskou půdu? Tráví své dny v pochybnostech a obavách, ve tmě a nejistotě. Jejich náboženská cvičení a služby, místo aby byly výsledkem života, který vlastní a z kterého se radují, jsou přijímány a vykonávány více jako věc zákonní povinnosti a jako mravní příprava na budoucí život. Mnohé skutečně zbožné duše jsou udržovány v tomto stavu po všechny své dny. A pokud jde o tu „blahoslavenou naději“, kterou milost před nás postavila, aby rozveselovala naše srdce a odvracela nás od přítomných věcí, nevcházejí do ní a nerozumějí jí. Pohlížejí na ni jako na pouhou spekulaci, které se tu a tam oddává několik vizionářských nadšenců. Očekávají den soudu, místo aby čekali „jasnou hvězdu jitřní“. Modlí se za odpuštění svých hříchů a prosí Boha, aby jim dal Svého Svatého Ducha, když by se měli radovat z jistoty vlastnictví věčného života, Boží spravedlnosti a Ducha Svatého.

To vše je přímo v rozporu s prostým a velmi jasným učením Nového zákona. Je to naprosto cizí samému duchu křesťanství, podvrací to křesťanův pokoj a svobodu a ničí všechno pravé a rozumné křesťanské velebení, službu a svědectví. Je jasně nemožné, aby se lidé objevovali před Pánem se srdcem plným chvály za výsady, ze kterých se neradují, nebo s rukama plnýma požehnání, která nikdy nepřijali.

Chtěli bychom vést vážnou pozornost všeho lidu Páně po celé délce a šířce vyznávající církve k tomuto závažnému předmětu. Prosíme všechny, aby zkoumali Písma a viděli, zda dávají nějaké oprávnění pro udržování duší ve tmě, pochybách a otroctví po všechny jejich dny. Že tam jsou vážná varování, zpytující výzvy, závažná napomenutí, to je velice pravdivé, a my za ně Bohu děkujeme. Potřebujeme je a měli bychom si je pilně brát k srdci. Ale nechť čtenář jasně chápe, že je milou výsadou i samotných dětí v Kristu, aby věděly, že jsou všechny jejich hříchy odpuštěny, že jako děti jsou přijaty ve vzkříšeném Kristu, zapečetěny Duchem Svatým a že jsou dědici věčné slávy. Taková jsou, z nekonečné a svrchované milosti, jejich jasně daná a zajištěná požehnání – požehnání, u kterých je vítá Boží láska, pro která je Kristova krev uschopnila a o kterých je ujišťuje svědectví Ducha Svatého.

Kéž ten velký Pastýř a Biskup duší vede všechen Svůj milovaný lid, jehňátka a ovce Svého krví koupeného stáda, aby skrze vyučování Jeho Ducha Svatého znali ty věci, které jsou jim Bohem volně darovány! A kéž by ti, kteří je znají, je co do míry znali plněji a ukazovali jejich vzácné ovoce v životě opravdové oddanosti Kristu a Jeho službě!

Je se velmi co obávat, že mnozí z nás, kteří vyznáváme, že známe ty nejvyšší pravdy křesťanské víry, neodpovídáme svému vyznání. Nejednáme podle zásady, vyjádřené v 17. verši naší krásné kapitoly: „Každý podle daru sobě daného, vedle požehnání Hospodina Boha tvého, jehož on udělil tobě.“ Zdá se, že zapomínáme, že ačkoli nemáme nic dělat a nic dávat pro své spasení, máme mnoho, co můžeme dělat pro Spasitele, a mnoho, co můžeme dávat Jeho dělníkům a Jeho chudým. Je tu velké nebezpečí, že zásadu, že nemůžeme nic dělat a nic dát, povedeme příliš daleko. Jestliže jsme ve dnech své nevědomosti a zákonního otroctví pracovali a dávali na chybném principu a s chybným předmětem, jistě bychom neměli méně pracovat a méně dávat nyní, když vyznáváme, že víme, že jsme nejen spaseni, ale že je nám požehnáno všemi duchovními požehnáními ve vzkříšeném a oslaveném Kristu. Je třeba dávat pozor, abychom nezůstávali v pouhém intelektuálním chápání a slovním vyznávání těchto velkých a slavných pravd, zatím co srdce a svědomí nikdy nepocítily jejich svaté působení, ani život a charakter nebyly přivedeny pod jejich mocný a svatý vliv.

Kapitola 16

Ve vší jemnosti a lásce se odvažujeme prostě nabídnout čtenáři tyto praktické podněty k jejich uvážení s modlitbou. Nechtěli bychom zranit, urazit nebo zmalomyslnět ani to nejslabší jehňátko v celém Kristovu stádu. A dále můžeme čtenáře ujistit, že neházíme kamenem na nikoho, jen prostě píšeme jako v bezprostřední Boží přítomnosti a vysíláme do ucha Církve tóny varování ohledně toho, o čem hluboce pociťujeme, že je naším společným nebezpečím. Věříme, že tu zní na všech stranách naléhavé volání, abychom zvážili své cesty, abychom se před Pánem pokořili kvůli svým mnohým selháním, nedostatkům a nesrovnalostem a abychom od Něho hledali milost k tomu, být opravdovějšími, oddanějšími a rozhodnějšími v našem svědectví pro Něho v těchto temných a zlých dnech.

Kapitola 16