5. Mojžíšova 15

„K

aždého léta sedmého odpouštěti budeš. Tento pak bude způsob odpuštění, aby odpustil každý věřitel, který rukou svou půjčil to, čeho půjčil bližnímu svému; nebude upomínati bližního svého aneb bratra svého, nebo vyhlášeno jest odpuštění Hospodinovo. Cizozemce upomínati budeš, ale to, což bys měl u bratra svého, propustí ruka tvá. Toliko aby nuzným někdo nebyl příčinou tvou, poněvadž hojně požehná tobě Hospodin v zemi, kterou Hospodin Bůh tvůj dá tobě v dědictví, abys jí dědičně vládl: Jestliže však pilně poslouchati budeš hlasu Hospodina Boha svého, tak abys hleděl činiti každé přikázání toto, které já tobě dnes přikazuji. Hospodin zajisté Bůh tvůj požehná tobě, jako mluvil tobě, tak že budeš moci půjčovati národům mnohým, tobě pak nebude potřeba vypůjčovati; i budeš panovati nad národy mnohými, ale oni nad tebou nebudou panovati.“ (5. Mojžíšova 15,1-6)

Je skutečně vzdělávající všimnout si způsobu, jakým se Bůh Izraele vždy snažil přitáhnout k Sobě srdce Svého lidu pomocí různých obětí, slavností a ustanovení levítského ceremoniálu. Byl tu ranní a večerní beránek každého dne. Byla tu svatá sobota každý týden. Bylo tu novoluní každý měsíc. Byla tu slavnost Fáze každý rok. Byly tu desátky každé tři roky. Bylo tu odpuštění každých sedm let. A bylo tu léto milostivé každých padesát let.

To vše má velmi hluboký význam. To vše vypráví svůj vlastní krásný příběh a dává to srdci své vlastní vzácné ponaučení. Ranní a večerní beránek, jak víme, ukazoval vždy na „Beránka Božího, který snímá hřích světa“. Sobota byla milým předobrazem odpočinku, který zůstává pro Boží lid. Každý nový měsíc krásně předobrazoval dobu, kdy obnovený Izrael bude na národy odrážet paprsky Slunce spravedlnosti. Slavnost Fáze byla ustavičnou připomínkou na vysvobození národa z egyptského otroctví. Rok desátků ukazuje na skutečnost Hospodinova vlastnictví země, jako i na milý způsob, jakým Jeho důchody měly být rozdíleny tak, že pokrývaly potřeby Jeho dělníků a Jeho chudých. Sobotní rok dával zaslíbení o té slavné době, kdy všechny dluhy budou smazány, všechny půjčky vyřízeny, všechna břemena odstraněna. A nakonec milostivé léto bylo nádherným předobrazem času napravení všech věcí, kdy vězňové budou osvobozeni, kdy se vyhnaný vrátí do svého dlouho ztraceného domova a dědictví, a kdy izraelská země a celá země se budou veselit pod požehnanou vládou Davidova Syna.

Kapitola 15

Nuže, ve všech těchto krásných zřízeních pozorujeme dva hlavní charakteristické rysy, totiž oslavení Boha a požehnání pro člověka. Tyto dvě věci jsou navzájem spojeny Božím a věčným poutem. Bůh to tak zařídil, aby Jeho plná sláva a plné požehnání stvoření byly navzájem nerozlučně spjaty. To je hluboká radost pro srdce a pomáhá nám to plněji porozumět síle a kráse té známé věty: „Chlubíme se nadějí slávy Boží.“ (Řím. 5,2) Až tato sláva zasvítí svým plným jasem, pak jistě lidská blaženost, požehnání a štěstí dosáhnou svého plného a věčného naplnění.

Kapitola 15

Krásný příslib a nastínění toho všeho vidíme v sedmém roce. Bylo to „odpuštění Hospodinovo“, a proto jeho požehnaný vliv měl být pociťován každým ubohým dlužníkem od Dan až do Bersabé. Hospodin chtěl darovat Svému lidu tu vysokou a svatou výsadu, aby s Ním měl společenství ve věci, která působí, aby dlužníkovo srdce zpívalo radostí. Chtěl je naučit, kdyby se jen chtěli učit, hlubokému požehnání ochotného odpuštění všeho. To je to, v čem On sám má zalíbení. Buď za to vždy chváleno Jeho velké a slavné jméno.

Ale žel, ubohé lidské srdce není na této milé výši. Není plně připraveno jít po této nebeské cestě. Je smutně sevřeno a nízká a bídná sobeckost mu brání v uchopení a provádění božské zásady milosti. Není zcela doma v této nebeské atmosféře. Je jen nedostatečně připraveno být nádobou a potrubím té královské milosti, která září tak jasně ve všech Božích cestách. To až příliš plně vysvětluje varovné věty následujícího oddílu: „Byl-li by u tebe nuzný někdo z bratří tvých, v některém městě tvém, v zemi tvé, kterou Hospodin Bůh tvůj dá tobě, nezatvrdíš srdce svého a nezavřeš ruky své před nuzným bratrem svým; ale štědře otevřeš jemu ruku svou a ochotně půjčíš jemu, jak by mnoho potřeboval toho, v čem by nouzi měl. Vystříhej se, aby nebylo něco nepravého v srdci tvém, a řekl bys: Blíží se rok sedmý, jenž jest rok odpuštění, a bylo by nešlechetné oko tvé k bratru tvému nuznému, tak že bys neudělil jemu, pročež by volal proti tobě k Hospodinu a byl by na tobě hřích: Ale ochotně dáš jemu a nebude srdce tvé neupřímé, když bys dával jemu; nebo tou příčinou požehná tobě Hospodin Bůh tvůj ve všech skutcích tvých a ve všem díle, ke kterému bys vztáhl ruku svou. Nebo nebudete bez chudých v zemi vaší; proto přikazuji tobě, řka: Abys ochotně otvíral ruku svou bratru svému, chudému svému a nuznému svému v zemi své.“ (5. Mojžíšova 15,7-11)

Zde jsou odkryty a odsouzeny hluboké pohnutky ubohého sobeckého srdce. Nic nemůže zjevit skryté kořeny zla v lidské přirozenosti tak, jako milost. Člověk musí být obnoven v nejhlubších zdrojích své mravní bytosti, dříve než může být nástrojem Boží lásky. A i ti, kteří jsou takto milostí obnoveni, musejí ustavičně bdít nad skrytými formami sobectví, jimiž se odívá naše padlá přirozenost. Nic než milost nemůže udržovat naše srdce široké ke každé formě lidské potřeby. Musíme zůstávat blízko zřídla nebeské lásky, chceme-li být prostředky požehnání uprostřed výjevu bídy a bezútěšnosti prostředí, ve kterém žijeme.

Jak jsou milá ta slova. „Štědře otevřeš jemu ruku svou!“ Ona vydechují nebeskou atmosféru. Otevřené srdce a štědrá ruka jsou v souhlasu s Bohem. „Ochotného /radostného/ dárce miluje Bůh“ (2. Kor. 9,7), protože to je přesně to, co je On sám. On „všechněm dává ochotně a neomlouvá /nevyčítá/“ (Jakuba 1,5)! A On by nám chtěl dát tu vzácnou a velmi výtečnou výsadu, abychom byli Jeho napodobiteli. Podivuhodná milost! Už sama myšlenka na to naplňuje srdce obdivem, láskou a chválou. Nejenže jsme milostí zachráněni, ale stojíme v milosti, žijeme pod požehnanou vládou milosti, dýcháme samou atmosféru milosti a jsme povoláni, abychom byli živými prostředníky milosti nejen svým bratřím, ale celé lidské rodině. „A proto dokud čas máme, čiňme dobře všechněm, nejvíce pak domácím víry.“ (Gal. 6,9)

Kapitola 15

Křesťanský čtenáři, přiložme pilně svá srdce ke všem těmto Božím naučením. Jsou velmi vzácná. Ale skutečná vzácnost může být okoušena jen při jejich praktickém provádění. Jsme obklopeni deseti tisíci formami lidské bídy, lidského trápení, lidských potřeb. Všude kolem nás jsou zlomená srdce, zkroušené duše, zpuštěné domovy. Každý den se na své cestě setkáváme s vdovami, sirotky a potřebnými cizinci. Jak jednáme ve vztahu k těmto všem? Zatvrzujeme svá srdce a zavíráme před nimi své ruce? Anebo se snažíme jednat v laskavém duchu „odpuštění Hospodinova“? Musíme mít na mysli, že jsme povoláni, abychom vyzařovali Boží povahu a charakter, abychom byli přímými prostředníky komunikace mezi milujícím srdcem našeho Otce a každou formou lidské potřeby. Nemáme žít sami pro sebe. Když tak činíme, je to velmi bídné popření všech charakteristických znaků a zásad onoho mravně slavného křesťanství, které vyznáváme. Je to naše vysoká a svatá výsada, ano, naše zvláštní poslání, abychom kolem sebe rozlévali světlo nebe, kterému patříme. Ať jsme kdekoli: v rodině, na poli, na tržišti nebo v továrně, v obchodě nebo účtárně, všichni, kteří s námi přicházejí do styku, by měli vidět Ježíšovu milost, jak září z našich cest, našich slov i z našich pohledů. A když potom máme před sebou nějaký předmět potřeby, nemůžeme-li udělat nic více, měli bychom do ucha povědět tišící slovo nebo prolít slzu či vzdech opravdové, cítěné účasti.

Čtenáři, děláme to tak? Žijeme tak blízko zdroje božské lásky, a tak dýcháme ovzduší nebe, že ta požehnaná vůně těchto věcí je šířena kolem nás? Anebo projevujeme ošklivé sobectví přirozenosti, nesvatou náladu a sklony svého padlého a zkaženého člověčenství? Jak nepohledný předmět je sobecký křesťan! Je ustavičným protiřečením, žijící, hýbající se lží. Křesťanství, které vyznává, dává temně a hrozně vystupovat nesvatému sobectví, které ovládá jeho srdce a ukazuje se v jeho životě.

Kéž Pán dá, aby se všichni, kteří vyznávají a nazývají se křesťany, v denním životě chovali tak, aby byli nepošpiněným listem Kristovým, známým a čteným všemi lidmi! Tímto způsobem by alespoň byla nevěra připravena o jeden ze svých nejzávažnějších argumentů, o jednu z nejtěžších námitek. Nic neposkytuje silnější záminku nevěřícímu než život křesťana, nesouhlasící s jeho vyznáním.

Ne že by taková záminka byť na okamžik obstála nebo mohla být předkládána před soudnou stolicí Kristovou, poněvadž každý, kdo má ve svém dosahu výtisk Svatého písma, bude souzen světlem těchto Písem i tehdy, kdyby na tváři země nebyl jediný křesťan, který by žil podle svého vyznání. Nicméně jsou křesťané vážně odpovědni za to, aby nechávali své světlo svítit před lidmi, aby viděli jejich dobré skutky a oslavovali našeho Otce v nebi. Jsme vážně povinni ukazovat a ilustrovat v denním životě nebeské principy představené v Božím slově. Neměli bychom ponechávat nevěřícím ani stín jakékoli záminky k námitce nebo argumentu. Jsme za to odpovědni.

Kéž si vezmeme tyto věci k srdci; potom budeme mít příčinu, abychom chválili Boha za naše úvahy o vzácném ustanovení o „odpuštění Hospodinově“.

Kapitola 15

Nyní budeme pro čtenáře citovat dojemné a krásné naučení týkající se hebrejského služebníka. Stále více cítíme důležitost podání skutečné mluvy Svatého Ducha. Neboť ačkoli může být řečeno, že čtenář má Bibli a může se do ní podívat, přece jako skutečnost víme, že když jsou zmíněny oddíly Písma, pak v mnoha případech váháme s tím, abychom odložili knihu, kterou držíme v ruce, a přečetli si odkaz. A mimo to se nic nevyrovná Božímu slovu. A pokud se týká poznámek, které snad předkládáme, tu jejich účelem je prostě pomoci milovanému křesťanskému čtenáři k porozumění a oceňování těch částí Písma, které citujeme.

„Jestliže by prodán byl tobě bratr tvůj Žid aneb Židovka, a sloužil by tobě za šest let, sedmého léta propustíš jej od sebe svobodného. A když jej propustíš svobodného od sebe, nepustíš ho prázdného. Štědře darovati jej budeš dary z dobytka svého, ze stodoly a z vinice své; v čem požehnal tobě Hospodin Bůh tvůj, z toho dáš jemu.“ (5. Mojžíšova 15,12-14)

Kapitola 15

Jak je to dokonale krásné, jak se to vše podobá našemu vždy milostivému Bohu. Nechce, aby bratr odešel prázdný. Svoboda a chudoba by nebyly v mravním souladu. Bratr měl být odeslán svobodný a plný, povýšený a obdařený nejen svou svobodou, ale štědře i majetkem do nového začátku.

To je vpravdě božské. Nepotřebujeme se ptát, v které škole je vyučována tak výtečná etika. Je obklopena samým nebem; vysílá jemnou vůni samého ráje Božího. Není toto snad způsob, jakým náš Bůh jednal s námi? Všechna chvála buď Jeho slavnému jménu! On nám nejenom dal život a svobodu, ale obdařil nás štědře vším možným, co je potřebné pro čas i pro věčnost. Otevřel nám nevyčerpatelné pokladnice nebe. Ano, dal Syna Svého lůna za nás a nám – za nás, aby zachránil; nám, aby uspokojil. Dal nám všechny věci, které náležejí k životu a pobožnosti. Vše, co patří k životu, který nyní je, a k tomu, který má přijít, je plně a dokonale zajištěno štědrou rukou našeho Otce.

A není to hluboce působivé všimnout si, jak se Boží srdce vyjadřuje ve způsobu, jakým mělo být s židovským služebníkem jednáno? „Štědře darovati ho budeš.“ Ne se skrblivostí, z nutnosti. Mělo to být konáno způsobem hodným Boha. Jednání Jeho lidu má být odrazem Jeho samého. Jsme povoláni k vysoké a svaté důstojnosti být Jeho mravními představiteli. To je předivné, ale z Jeho nekonečné milosti to je tak. On nás nejen vysvobodil z plamenů věčného pekla, ale volá nás, abychom jednali za Něho a abychom byli Jemu podobni uprostřed světa, který ukřižoval Jeho Syna. A nejenže nám svěřil tuto vznešenou důstojnost, ale obdařil nás knížecím bohatstvím, aby ji podpořil. Nevyčerpatelné zdroje nebe jsou nám k dispozici: „Všecky věci jsou vaše“ (1. Kor. 3,21) skrze Jeho nekonečnou milost. Ach, kéž bychom si plněji uvědomovali své výsady, a tak se uměli věrněji zhostit svých svatých odpovědností!

V 15. verši naší kapitoly máme velmi dojemnou pohnutku, předloženou srdcím lidu, která má povzbudit jejich lásku a soucit: „A pamatuj, že jsi služebníkem byl v zemi Egyptské, a že tě vykoupil Hospodin Bůh tvůj, proto já to dnes tobě přikazuji.“ Připomenutí Hospodinovy milosti při jejich vykoupení z Egypta bylo stále zůstávající a mocně působící pohnutkou pro jejich jednání vůči chudému bratrovi. To je nikdy neselhávající princip a nic nižšího než to nikdy neobstojí. Jestliže hledáme zdroj svých pohnutek kdekoli kromě v Bohu samém a v Jeho jednání s námi, brzy ve svém praktickém životě ztroskotáme. Jen když máme před svým srdcem Boží obdivuhodnou milost, ukázanou ve vykoupení, které je v Kristu Ježíši, budeme schopni žít v pravé, aktivní dobročinnosti ať vůči bratřím, nebo těm, kteří jsou vně. Pouhé laskavé pocity vystupující v našich vlastních srdcích, anebo vyvolané trápením, tísní a potřebami druhých, se ukážou jako pomíjivé. Trvalé zdroje můžeme najít jen v živém Bohu samém.

V 16. verši je zvažován případ, kdy služebník dal přednost tomu, aby zůstal u svého pána: „Pakli by řekl: Nepůjdu od tebe, protože by tě miloval i dům tvůj, a že mu dobře u tebe, tedy vezma špici, probodneš ucho jeho na dveřích, a bude u tebe služebníkem na věky.“ (5. Mojžíšova 15,16-17)

Kapitola 15

Když porovnáme tento oddíl s 2. Mojžíšovou knihou 21,1-6, zpozorujeme význačný rozdíl, který, jak můžeme očekávat, vyvstává z odlišného charakteru těch dvou knih. V 2. Mojžíšově knize je v popředí předobrazný charakter, v 5. Mojžíšově knize mravní. Proto v 5. Mojžíšově knize inspirovaný pisatel vynechává vše o ženě a dětech jako cizí jeho úmyslu zde, ačkoli to je tak podstatné pro krásu a dokonalost předobrazu ve 2. Mojžíšově knize. Poznamenáváme to jen jako jeden z mnoha význačných důkazů skutečnosti, že 5. Mojžíšova kniha je velmi vzdálena toho, aby byla neplodným opakováním předcházejícího. Není tu ani opakování – na jedné straně, ani protiřečení – na druhé straně, ale milá rozmanitost v dokonalém souhlasu s Božím předmětem a záměrem každé knihy. Tolik o opovrženíhodné mělkosti a nevědomosti nevěřících pisatelů, kteří měli tu bezbožnou smělost, aby zamířili své výpady na tuto nádhernou část Božích výroků.

V naší kapitole máme mravní pohled na toto zajímavé ustanovení. Služebník miloval svého pána a byl u něho šťastný. Dal přednost trvalému otroctví a znamení toho u pána, kterého miloval, před svobodou a svobodným podílem, vzdálen od něho. To samozřejmě pochvalně mluví pro obě strany. Je vždy dobrým znamením jak pro pána, tak i pro služebníka, když spojení má dlouhé trvání. Ustavičné změny mohou být všeobecně brány jako důkaz toho, že někde je něco mravně chybné. Není pochyb o tom, že existují výjimky. A nejen to, ale ve vztahu pána a služebníka musejí být, tak jako u všeho, zvažovány obě strany. Například musíme zvážit, zda pán ustavičně mění své služebníky, anebo zda služebník ustavičně mění své pány. V prvním případě by vnější pohled mluvil proti pánovi, ve druhém případě proti služebníkovi.

Skutečnost je, že my všichni se v této věci musíme soudit. Ti z nás, kteří jsou pány, musejí zvažovat, jak dalece skutečně hledáme potěšení, štěstí a opravdový prospěch svých služebníků. Měli bychom pamatovat na to, že máme ve vztahu ke svým služebníkům myslet na mnohem více než na množství práce, které od nich můžeme dostat. I na té nízké úrovni zásady „žít a nechat žít“ jsme povinni se každým možným způsobem snažit své služebníky potěšit a činit šťastnými; snažit se působit, aby cítili, že pod naší střechou mají domov, že se nespokojujeme pouze s prací jejich rukou, ale že bychom chtěli lásku jejich srdcí. Vzpomínáme si, že jsme se jednou zeptali vedoucího velmi velkého podniku: „Kolik srdcí zaměstnáváte?“ Potřásl hlavou a se skutečným zármutkem přiznal, jak málo je tam srdce ve vztahu pána a služebníka. Proto tu je obvyklá nesrdečná věta, že „zaměstnáváme ruce“.

Kapitola 15

Ale křesťanský pán je povolán k tomu, aby celkově stál na vyšší úrovni. Má výsadu být napodobitelem svého Pána, Krista. Vzpomínka na to bude ovládat všechno jeho jednání vůči služebníkovi. Povede ho k tomu, aby s neustále prohlubujícím se zájmem a opravdovým ziskem studoval svůj božský vzor, aby Ho mohl reprodukovat ve všech praktických detailech každodenního života.

Tak je tomu také ve vztahu ke křesťanskému služebníkovi, v jeho postavení a způsobu jednání. Ten, stejně jako jeho pán, má studovat ten velký vzor, postavený před něho v cestě a službě toho jediného skutečného Služebníka, který kdy chodil po této zemi. Je povolán, aby chodil v Jeho požehnaných šlépějích, aby pil z Jeho ducha, aby studoval Jeho Slovo. Je nemálo pozoruhodné, že Duch Svatý věnoval více pozornosti naučením služebníkům než všem ostatním vztahům dohromady. To může čtenář vidět na první pohled v Epištolách Efezským, Koloským a Titovi. Křesťanský služebník může zdobit učení Boha našeho Spasitele tím, že nekrade a neodmlouvá. Může sloužit Pánu Kristu v nejobyčejnějších povinnostech domácího života stejně účinně, jako člověk, který je povolán, aby mluvil k tisícům o velkých skutečnostech věčnosti.

Tak jsou-li pán i služebník vzájemně ovládáni nebeskými zásadami, oba se snaží sloužit jednomu Pánu a oslavovat Ho, budou spolu šťastně vycházet. Pán nebude přísný, despotický ani vymáhající. A služebník nebude sobecký, ukvapený ani pyšný. Oba věrným konáním svých vzájemných povinností budou přispívat k potěšení a štěstí druhého a k pokoji a štěstí celého domácího kruhu. Kéž by to v každé křesťanské domácnosti na tváři země vypadalo více podle tohoto nebeského způsobu. Pak by skutečně byla Boží pravda hájena, Jeho Slovo ctěno a Jeho Jméno oslavováno v našich domácích vztazích a praktických cestách.

V 18. verši máme slovo napomenutí, které nám velmi věrně, ale s velkou jemností ukazuje mravní kořen v ubohém lidském srdci: „Nechť není za těžké před očima tvýma, když bys ho svobodného propustil od sebe, nebo dvojnásob více, než ze mzdy nájemník, sloužil tobě šest let; i požehná tobě Hospodin ve všech věcech, které činiti budeš.“ (5. Mojžíšova 15,18)

Kapitola 15

To je velmi dojemné. Jen pomysleme, že Bůh, Nejvyšší, se sklání, aby stál před lidským srdcem – srdcem pána, staral se o věc ubohého služebníka a ukázal jeho nároky! Je to, jako kdyby žádal o přízeň pro Sebe. Neponechává nic nevyřčeného, aby záležitost posílil. Připomíná pánovi hodnotu šesti let služby a povzbuzuje ho zaslíbením zvětšeného požehnání jako odměny za jeho štědré jednání. Je to dokonale krásné. Pán nechtěl jen, aby bylo konáno štědře, ale aby bylo konáno způsobem, který rozradostní srdce toho, komu to bylo učiněno. Myslí nejen na podstatu jednání, ale také na způsob. My se někdy vzchopíme k vykonání nějaké přívětivosti. Činíme to jako věc povinnosti a po celou tu dobu je to „těžké před našima očima“, že bychom to měli takto dělat. A tak je skutek zbaven vší své krásy. Štědrý skutek je zdoben štědrým srdcem. Měli bychom přívětivost provádět takovým způsobem, abychom ujistili příjemce, že naše vlastní srdce je potěšeno tímto skutkem. Toto je Boží způsob: „A když neměli, odkud by zaplatili, odpustil oběma.“ (Luk. 7,42) – „Ale veseliti a radovati se náleželo.“ (Luk. 15,32) – „Jest radost v nebi nad jedním hříšníkem pokání činícím.“ (Luk. 15,7) Ach, kéž by tu byl jasnější odraz vzácné milosti srdce našeho Otce!

Než ukončíme své poznámky o této velmi zajímavé kapitole, budeme pro čtenáře citovat její poslední odstavec: „Všeho prvorozeného, co se narodí ze skotů tvých neb z bravů tvých, samce posvětíš Hospodinu Bohu svému. Nebudeš dělati prvorozeným volem svým, a nebudeš holiti prvorozených ovec svých. Před Hospodinem Bohem svým budeš je jísti na každý rok na místě, které by vyvolil Hospodin, ty i čeleď tvá. Pakli by na něm byla vada, že by kulhavé aneb slepé bylo, aneb mělo by jakoukoli škodlivou vadu, nebudeš ho obětovati Hospodinu Bohu svému. V branách svých budeš je jísti, buďto čistý neb nečistý, rovně jako srnu aneb jelena; toliko krve jeho nebudeš jísti, ale na zem vycedíš ji jako vodu.“ (5. Mojžíšova 15,19-23)

Jen to, co bylo dokonalé, mělo být obětováno Bohu. Prvorozený samec bez vady, vhodný předobraz Božího Beránka bez poskvrny, obětovaného za nás na kříži, nehynoucí základ našeho pokoje a vzácná potrava našich duší v Boží přítomnosti. Toto bylo podle Boha: shromáždění, seskupené kolem Božího středu, sytící se s radostí v Boží přítomnosti tím, co je určeným předobrazem Krista, jenž je zároveň naší obětí, naším středem i naším pokrmem. Buď věčně vzdávána čest Jeho vzácnému a slavnému Jménu!

Kapitola 15