5. Mojžíšova 14

„S

ynové /děti/ jste Hospodina Boha vašeho, proto nebudete se řezati, ani sobě uděláte lysiny mezi očima vašima nad mrtvým, nebo lid svatý jsi Hospodinu Bohu svému, a tebe vyvolil Hospodin, abys jemu byl za lid zvláštní ze všech národů, kteří jsou na tváři země.“ (5. Mojžíšova 14,1-2)

Počáteční věta této kapitoly před nás staví základ všech výsad a odpovědností Božího Izraele. Je to mezi námi známá myšlenka, že musíme být dříve v nějakém vztahu, než můžeme znát náklonnosti nebo vykonávat povinnosti, které k němu patří. To je jasná a nepopiratelná pravda. Když někdo není otec, žádné množství zdůvodnění nebo vysvětlení mu nemůže dát porozumění o citech nebo náklonnostech otcovského srdce. Ale ve chvíli, kdy vejde do tohoto vztahu, ví o něm všechno.

Tak je to ohledně každého vztahu a postavení. A tak je tomu v Božích věcech. Nemůžeme rozumět náklonnostem ani povinnostem Božího dítěte, dokud na této půdě nestojíme. Musíme být nejprve křesťany, a potom můžeme vykonávat křesťanské povinnosti. Ale i když jsme křesťany, pak jen skrze milostivou pomoc Ducha Svatého můžeme jako takoví chodit. Avšak je jasné, že jestliže nejsme na křesťanském základě, nemůžeme nic vědět o křesťanských náklonnostech ani o křesťanských povinnostech. To je tak zřejmé, že není potřeba důkazu.

Nuže, zcela zřejmě je to Boží privilegium, aby řekl, jak by se Jeho děti měly chovat, a je to jejich vysokou výsadou a svatou odpovědností, aby se ve všech věcech snažily získat Jeho milostivé schválení. „Synové jste Hospodina Boha vašeho, proto nebudete se řezati.“ Nebyli sami svoji. Patřili Jemu, a proto neměli práva se řezat nebo znetvořovat své tváře kvůli mrtvému. Přirozenost by ve své pýše a svévoli mohla říci: „Proč nemůžeme dělat to, co druzí lidé? Čemu to vadí, když se budeme řezat nebo když si uděláme lysinu mezi svýma očima? Je to jen výraz zármutku, daň lásky, kterou přinášíme svému milovanému zemřelému. Jistě nemůže být v takovém vhodném vyjádření zármutku nic mravně chybného.

Kapitola 14

Na to všechno byla jedna prostá, ale rozhodná odpověď: „Synové jste Hospodina Boha vašeho.“ Tato skutečnost mění vše. Ubozí nevědomí a neobřezaní pohané kolem nich se mohli řezat a znetvořovat, protože neznali Boha a nebyli k Němu v žádném vztahu. Ale pokud šlo o Izrael, ten byl na vysoké a svaté půdě blízkosti Bohu, a tato jedna skutečnost měla udávat tón a charakter všech jejich zvyků. Nebyli vyzýváni, aby přijali nějaký zvláštní zvyk nebo aby se takového vzdali proto, aby byli Hospodinovými dětmi. To by znamenalo, jak my říkáme, začínat u špatného konce. Ale protože byli Jeho dětmi, měli jednat jako takoví.

„Lid svatý jsi Hospodinu Bohu svému.“ Neříká: „Měl bys být svatý lid.“ Jak by se mohli sami udělat svatým lidem nebo zvláštním lidem Hospodinu? To je naprosto nemožné. Kdyby nebyli Jeho lidem, žádná jejich snaha by to z nich nemohla učinit. Ale Bůh ve Své svrchované milosti, v souhlasu se Svou smlouvou s jejich otci je učinil zvláštním lidem nade všechny národy, které byly na zemi. Zde byl pevný základ mravní budovy Izraele. Všechny jejich zvyky a obyčeje, všechno jejich konání a cesty, jejich potrava a jejich oděv, co dělali a co nedělali – vše mělo vyplývat z té jedné velké skutečnosti, s kterou nemohli dělat nic více než se svým přirozeným narozením, totiž že skutečně byli dětmi Hospodina, svého Boha, lidem Jeho volby, lidem Jeho zvláštního vlastnictví.

Kapitola 14

Můžeme jen s díky uznat, že je to výsada velmi vysokého řádu, že máme Pána tak blízko sobě a že se tak zajímá o všechny naše zvyklosti a cesty. Pouhé přirozenosti, tomu, kdo nezná Pána a není ve vztahu k Němu, by bezpochyby už samo pomyšlení na Jeho svatou přítomnost nebo blízkost k Němu bylo prostě nesnesitelné. Ale pro každého pravého věřícího – pro každého, kdo skutečně miluje Boha, je velmi vzácné myslet na to, že On je blízko, a vědět, že se zajímá o všechny, i ty nejmenší detaily naší osobní historie a osobního života; že ví o tom, co jíme a co na sobě nosíme; že na nás hledí ve dne i v noci, když spíme i když bdíme, doma i venku. Krátce: že Jeho zájem a péče o nás jdou daleko za zájem a péči nejněžnější milující matky o její dítě.

To vše je naprosto obdivuhodné. A jistě, kdybychom si to jen plněji uvědomovali, žili bychom jiným životem a mohli bychom vyprávět jiný příběh. Jaká svatá výsada, jaká vzácná skutečnost je vědět, že náš milující Pán je blízko naší cesty ve dne a vedle našeho lože v noci; že Jeho oko na nás spočívá, když se ráno strojíme, když sedáme k jídlu, když jdeme po své práci, a ve všem našem jednání od jitra až do noci. Kéž pocit o tom je živou a zůstávající silou v srdci každého Božího dítěte na tváři země!

Od 3. do 20. verše máme zákon o čistých a nečistých zvířatech, rybách a ptácích. Hlavní zásady ohledně toho všeho byly naším předmětem v jedenácté kapitole 3. Mojžíšovy knihy.^¹² Ale mezi těmito dvěma místy Písma je velmi důležitý rozdíl. Naučení ve 3. Mojžíšově knize jsou dána přednostně Mojžíšovi a Aronovi. V 5. Mojžíšově knize jsou dána přímo lidu. To je naprosto charakteristické pro ty dvě knihy. Třetí Mojžíšova kniha může být zvláště nazvána kněžskou příručkou. V 5. Mojžíšově knize jsou kněží téměř úplně v pozadí a v popředí je lid. To je nápadné v celé knize, takže tu není nejmenší základ pro myšlenku, že 5. Mojžíšova kniha je pouze opakováním 3. Mojžíšovy knihy. Nic nemůže být dále od pravdy. Každá kniha má svůj vlastní obor působení, svůj vlastní záměr, své vlastní dílo. Zbožný student to vidí a přijímá s hlubokým zalíbením. Nevěřící jsou záměrně slepí a nemohou nic vidět.

V 21. verši je ukázán význačný rozdíl mezi Božím Izraelem a cizincem. „Žádné umrliny jísti nebudete; příchozímu, kterýž jest v branách tvých, dáš ji, a jísti ji bude, aneb prodáš cizozemci, nebo lid svatý jsi Hospodinu Bohu svému.“ Velká skutečnost Izraelova vztahu k Hospodinu je odlišovala od všech národů pod sluncem. Neznamenalo to, že by sami v sobě byli sebeméně lepší nebo světější než druzí. Ale Hospodin byl svatý, a oni byli Jeho lid. „Svatí buďte, nebo já svatý jsem.“

Kapitola 14

Lidé ve světě si často myslí, že křesťané jsou velmi farizejští, když se oddělují od ostatních lidí a odmítají účastnit se radostí a zábav světa; ale v podstatě věci nerozumějí. Skutečnost je taková, že účastnit se marností a pošetilostí hříšného světa pro křesťana znamená totéž, užijeme-li obrazné mluvy, jako pro Izraelitu jíst něco, co samo zemřelo. Křesťan má, díky Bohu, něco lepšího, čím se může sytit, než jsou ubohé mrtvé věci tohoto světa. Má živý chléb, který sestoupil z nebe, pravou mannu. A nejen to, ale jí ze „starého obilí země Kanán“, což je předobraz vzkříšeného a oslaveného Člověka v nebi. O těchto velice vzácných věcech neví ubohý neobrácený světský člověk vůbec nic, a proto se musí sytit tím, co mu svět může nabídnout. Není to otázka správnosti nebo nesprávnosti věcí při pohledu na ně samé. Nikdo nemohl vědět něco o nesprávnosti jedení něčeho, co samo zemřelo, kdyby to Boží slovo nestanovilo.

To je pro nás nejdůležitější věc. Nemůžeme očekávat, že svět bude vidět a cítit jako my, když jde o správnost nebo nesprávnost. Naší věcí je, abychom se na vše dívali z Božího hlediska. Mnohé může být pro světského člověka zcela přijatelné, aby to činil, zatím co křesťan by se toho vůbec nemohl dotknout prostě proto, že je křesťan. Otázka, kterou si pravý věřící musí klást ohledně všeho, co před něho přichází, je: „Mohu tuto věc dělat k Boží slávě? Mohu s tím spojit jméno Krista?“ Jestliže ne, nesmí se toho dotknout.

Jedním slovem, křesťanským standardem a testem pro všechno je Kristus. To činí vše tak jednoduchým. Místo abychom se ptali, zda taková věc je v souhlasu s naším vyznáním, s našimi zásadami, naším charakterem nebo s naší pověstí, se máme ptát: Je v souhlasu s Kristem? To je celý rozdíl. Cokoli je nehodné Krista, je nehodné křesťana. Je-li tomu důkladně rozuměno a je to přijato, dá nám to velké praktické pravidlo, které může být použito na tisíce podrobností. Když srdce bude věrné Kristu, když budeme chodit podle instinktů božské přirozenosti, jak jsou posilovány službou Ducha Svatého a vedeny autoritou Svatého písma, nebudeme tolik zneklidňováni otázkami ohledně toho, co je v našem denním životě správné nebo chybné.

Dříve než přistoupíme k tomu, abychom pro čtenáře citovali ten milý oddíl, který uzavírá naši kapitolu, chtěli bychom velmi krátce vést jeho pozornost k poslední části 21. verše: „Nebudeš vařiti kozelce /kůzle/ v mléce matky jeho.“ Skutečnost, že toto přikázání je dáno třikrát v různých spojeních, je postačující, aby zdůraznila jeho zvláštní význam a praktickou důležitost. Otázka je, co znamená. Čemu se z něho máme učit? Věříme, že nás velmi jasně učí, že lid Páně se musí pečlivě vyvarovat všeho, co je proti přirozenosti. Nuže, zjevně bylo proti přirozenosti, aby to, co bylo pro kůzle zamýšleno jako potrava, bylo užito k jeho uvaření.

Kapitola 14

V celém Božím slově nalézáme, že je dávána velká důležitost tomu, co je podle přirozenosti – co se sluší. „Zdali vás i samo přirození neučí?“ říká inspirovaný apoštol shromáždění v Korintu. Do přirozenosti jsou Stvořitelem vloženy určité city a instinkty, proti nimž se nikdy nelze proviňovat. Můžeme to stanovit jako pevnou zásadu, jako axiom v křesťanské etice, že žádné jednání, které činí násilí jemným citům, které jsou vlastní přirozenosti, nemůže být od Boha. Duch Boží nás může vést, a často vede za nebo nad přirozenost, ale nikdy proti ní.

Nyní se obrátíme k závěrečným veršům naší kapitoly, ve kterých nalézáme některá neobyčejně krásná praktická naučení: „Ochotně dávati budeš desátky ze všech užitků semene svého, které by přišly z pole každého roku. A jísti budeš před Hospodinem Bohem svým, (na místě, které by vyvolil, aby tam přebývalo jméno jeho) desátky z obilí, vína i oleje svého, a prvorozené z volů svých a drobného dobytka svého, abys se učil báti Hospodina Boha svého po všecky dny. Jestliže by pak daleká byla cesta, a nemohl bys donésti toho, protože daleko jest od tebe to místo, které by vyvolil Hospodin Bůh tvůj k přebývání tam jména svého, když požehná tobě Hospodin Bůh tvůj: Tedy zpeněžíš je, a svázané peníze vezma v ruku svou, půjdeš k místu, které by vyvolil Hospodin Bůh tvůj, a vynaložíš ty peníze na všecko, čeho žádá duše tvá, na voly, na ovce, na víno, anebo jiný nápoj silný, a na všecko, čeho by sobě žádala duše tvá, a jísti budeš tam před Hospodinem Bohem svým, a veseliti se budeš ty i dům tvůj. Levíty pak, který by v branách tvých bydlil, neopustíš, nebo nemá dílu a dědictví s tebou. Každého léta třetího oddělíš všecky desátky z užitků svých toho léta, a složíš je v branách svých. I přijde Levíta, (nebo nemá dílu a dědictví s tebou) a host a sirotek i vdova, kteří jsou v branách tvých, i budou jísti a nasytí se, aby požehnal tobě Hospodin Bůh tvůj při všelikém díle rukou tvých, které bys dělal.“ (5. Mojžíšova 14,22-29)

Kapitola 14

To je hluboce zajímavý a velmi důležitý oddíl, který před nás se zvláštní jednoduchostí staví základ, střed a praktické charakterové rysy národního a domácího náboženství Izraele. Velký základ bohoslužby Izraele byl položen skutečností, že jak oni sami, tak i jejich země náleželi Hospodinu. Země byla Jeho a oni ji drželi jako nájemníci u Něho. O této vzácné pravdě měli periodicky vydávat svědectví dáváním desátků. „Ochotně /věrně/ dávati budeš desátky ze všech užitků semene svého, které by přišly z pole každého roku.“ Tímto praktickým způsobem měli uznávat, že Hospodin je vlastník, a nikdy to nespustit ze zřetele. Neměli uznávat pánem statku žádného jiného, jen Pána, svého Boha. Vše, co byli, a vše, co měli, náleželo Jemu. To byl pevný základ jejich národní bohoslužby – jejich národního náboženství.

A potom, pokud jde o střed, je stanoven se stejnou jasností. Měli se shromažďovat k místu, kde dal přebývat Svému jménu. Jak vzácná výsada pro všechny, kteří skutečně milovali to slavné jméno! Vidíme to v tomto oddílu, jakož i v mnoha jiných částech Božího slova, jakou důležitost On připisoval periodickému shromažďování Svého lidu kolem Sebe. Buď velebeno Jeho jméno, On s radostí viděl Svůj milovaný lid shromážděný ve Své přítomnosti, když byli šťastní v Něm a ze sebe vzájemně; když se radovali společně ze svého společného podílu a sytili se milým a láskyplným obecenstvím z ovoce Hospodinovy země: „A jísti budeš před Hospodinem Bohem svým, (na místě, které by vyvolil, aby tam přebývalo jméno jeho) desátky z obilí…, abys se učil báti Hospodina Boha svého po všecky dny.“

Kapitola 14

V úsudku každého věrného Izraelity, každého skutečného milovníka Hospodina, nebylo a nemohlo být žádné jiné místo podobné tomuto. Všichni takoví se se zalíbením shromažďovali ke svatému kousku země, kde přebývalo to milované a uctívané Jméno. Pro ty, kteří neznali Boha Izraele a nestarali se o Něho, se mohlo zdát zvláštní a nevysvětlitelné vidět putující lidi – mnohé z nich daleko od jejich domova, jak nesou své desátky na to zvláštní místo. Takoví se asi cítili nakloněni zpochybňovat nutnost takového zvyku. „Proč to nejedí doma?“ Tak by asi mluvili. Ale prostá skutečnost je, že takoví lidé o té věci nevěděli vůbec nic, a byli naprosto neschopní pochopit její vzácnost. Pro Boží Izrael tu byl jeden velký mravní důvod pro putování na to určené místo, a ten důvod byl ve slavném heslu: „Jahve Šammah“ – „Hospodin tam přebývá.“ (Ezechiel 48,35) Kdyby se nějaký Izraelita svévolně rozhodl zůstat doma nebo jít na nějaké jiné místo, které by si sám zvolil, nesetkal by se tam ani s Hospodinem, ani se svými bratry, a proto by jedl sám. Takové jednání by mělo za následek Boží soud. Byla by to ohavnost. Byl jen jeden střed, a ten nebyl vybrán lidmi, ale Bohem. Bezbožný Jeroboám si kvůli svým sobeckým politickým účelům dovolil zasahovat do božského pořádku a vystavil svá telata v Bethel a Dan. Ale bohoslužba tam byla obětována démonům a nikoli Bohu. Byl to opovážlivý akt špatnosti, který na něho a na jeho dům přivolal Boží spravedlivý soud. A v další historii Izraele vidíme, že „Jeroboám, syn Nebatův“ je užit jako hrozný příklad nepravosti u všech zlých králů.

Ale všichni věrní v Izraeli se jistě nalézali v tom jednom Božím středisku a nikde jinde. Nenalezli byste je, jak mají všechny možné výmluvy pro to, že zůstávají doma. Ani byste je nenašli, jak běhají sem a tam na místa, která si sami nebo druzí lidé zvolili. Nikoli, našli byste je shromážděné k Jahve Šamah, a jenom tam. Byla to úzkoprsost nebo bigotnost? Ne, byla to Boží bázeň a láska k Bohu. Jestliže Hospodin určil nějaké místo, kde se chtěl setkávat se Svým lidem, pak se jistě Jeho lid měl s Ním setkávat tam.

A nejenže On určil místo, ale ve Své hojné dobrotivosti dal prostředky, jak to místo učinit co možná pohodlné pro Svůj velebící lid. Tak čteme. „Jestliže by pak daleká byla cesta, a nemohl bys donésti toho, protože daleko jest od tebe to místo, které by vyvolil Hospodin Bůh tvůj k přebývání tam jména svého, když požehná tobě Hospodin Bůh tvůj: Tedy zpeněžíš je, a svázané peníze vezma v ruku svou, půjdeš k místu, které by vyvolil Hospodin Bůh tvůj…, a jísti budeš tam před Hospodinem Bohem svým, a veseliti se budeš ty i dům tvůj.“ (5. Mojžíšova 14,24-26)

Kapitola 14

To je dokonale krásné. Pán ve své něžné péči a uznalé lásce měl na zřeteli vše. Nechtěl ve věci shromažďování Svého milovaného lidu kolem Sebe ponechat v cestě jedinou těžkost. Měl Svou zvláštní radost z toho, když viděl Svůj vykoupený lid šťastný ve Své přítomnosti; a všichni, kteří milovali Jeho jméno, s radostí vycházeli vstříc milujícímu přání Jeho srdce tím, že byli shromážděni kolem tohoto Bohem stanoveného středu.

Kdyby některý Izraelita zanedbal požehnanou příležitost shromáždit se se svými bratřími na místě a v čase, které Bůh zvolil, prostě by to dokazovalo, že nemá srdce pro Boha a pro Jeho lid, nebo, což by bylo horší, že je záměrně nepřítomný. Mohl mluvit, jak chtěl, o tom, že je šťasten doma, že je šťasten kdekoli. Bylo by to falešné štěstí, poněvadž to bylo štěstí nalezené na cestě neposlušnosti, cestě svévolného zanedbávání toho, co ustanovil Bůh.

To vše je plné velmi cenného poučení pro Boží Církev nyní. Boží vůle nyní, stejně jako za staré doby, je, aby se Jeho lid shromažďoval v Jeho přítomnosti na Bohem určené půdě a k Bohem stanovenému středu. To, jak se domníváme, sotva může být zpochybňováno někým, kdo má byť jiskru Božího světla ve své duši. Instinkty božské přirozenosti, vedení Ducha Svatého a učení Svatého písma vedou zcela nepochybně lid Páně k tomu, aby se shromažďoval k velebení, obecenství a vzdělání. Jakkoli se Boží domácnosti od sebe liší, jsou tu určité velké principy a hlavní charakteristiky, které vždy platí. A naše shromažďování se je jednou z nich. Ať za staré domácnosti nebo v nové, shromažďování lidu Páně je Božím ustanovením.

Když tomu je tak, není to otázka našeho štěstí tím či oním způsobem; ačkoli si můžeme být dokonale jisti, že všichni praví křesťané budou šťastni, když jsou na svém od Boha určeném místě. Ve shromáždění Božího lidu je vždy hluboká radost a požehnání. Je nemožné, abychom byli pospolu v přítomnosti Pána a nebyli skutečně šťastní. Je to prostě nebe na zemi pro Boží drahý lid – pro ty, kteří milují Jeho jméno, milují Jeho Osobu, milují jeden druhého, aby byli shromážděni kolem Jeho stolu, kolem Něho. Co může předčít blaženost toho, když můžeme společně lámat chléb ve vzpomínce na našeho milovaného a velebeníhodného Pána, když můžeme zvěstovat Jeho smrt, dokud On nepřijde; když ve svatém souladu můžeme pět hymny chvály Bohu a Beránkovi; když se vzájemně můžeme vzdělávat, napomínat a potěšovat podle darů a milosti, udělených nám vzkříšenou a oslavenou Hlavou Církve. Když můžeme vylévat svá srdce v milém společenství v modlitbě, ponížených prosbách, přímluvách a děkování za všechny lidi, za krále a všechny v moci postavené, za celou domácnost víry, Boží Církev, tělo Krista, za dílo Pána a pracovníky na celé zemi.

Kde, chtěli bychom se zeptat se vší důvěrou, je nějaký pravý křesťan, který je ve správném stavu duše, který by se nechtěl radovat z toho všeho a z hloubi svého srdce říci, že na této zemi není nic, co by s tím mohlo být srovnáváno?

Ale opakujeme, že naše štěstí není hlavní předmět; je méně než druhořadé. V tomto, jakož i ve všem ostatním, máme být ovládáni Boží vůlí, jak je zjevená v Jeho svatém Slovu. Otázka pro nás je pouze tato: Je to podle Božích myšlenek, aby se Jeho lid shromažďoval k velebení a vzájemnému vzdělání? Jestliže ano, běda všem, kteří z jakéhokoli důvodu odmítají nebo lhostejně zanedbávají to činit. Nejenže utrpí vážnou ztrátu ve svých vlastních duších, ale nedávají čest Bohu, zarmucují Jeho Ducha a působí škodu shromáždění Jeho lidu.

To jsou velmi závažné důsledky a vyžadují vážnou pozornost všeho lidu Páně. Čtenáři musí být zřejmé, že je to podle Boží zjevené vůle, aby se Jeho lid shromažďoval v Jeho přítomnosti. Inspirovaný apoštol nás v desáté kapitole Epištoly Židům napomíná, abychom neopouštěli naše shromáždění. Ke shromáždění se pojí zvláštní cena, význam a důležitost. Pravda ohledně toho se nám začíná ukazovat na počátečních stránkách Nového zákona. Tak v Matouši 18,20 čteme slova našeho velebeného Pána: „Kdekoli shromáždí se dva nebo tři ve jménu mém, tu jsem já uprostřed nich.“ Zde máme božský střed: „Mé jméno.“ To odpovídá „místu, které by vyvolil Hospodin Bůh tvůj k přebývání tam jména Svého“, které je v 5. Mojžíšově knize tak ustavičně jmenováno a tak silně je na něm trváno. Pro Izrael bylo absolutně podstatnou věcí, aby se shromažďovali na tom jednom místě. Nebyla to věc, kterou by si lid mohl sám zvolit. Lidská volba byla absolutně a přísně vyloučena. Bylo to „místo, které by vyvolil Hospodin Bůh“, a žádné jiné. To jsme jasně viděli. Je to tak jasné, že můžeme jen říci: „Kterak ty čteš?“

Kapitola 14

Není tomu jinak ani s Boží Církví. Není to lidská volba, lidský úsudek nebo lidské mínění či názor, lidského vůbec nic. Je to absolutně a celé Boží. Základ našeho shromažďování je od Boha, neboť jím je dokonané vykoupení. Střed, kolem kterého jsme shromážděni, je Boží, neboť je to Jméno Ježíš. Moc, kterou jsme shromažďováni, je Boží, neboť je jí Duch Svatý. A autorita pro naše shromažďování je Boží, neboť je jí Boží slovo.

To vše je tak jasné, jako je to vzácné. A vše, co potřebujeme, je prostota víry, abychom to přijímali a podle toho jednali. Jestliže o tom začneme rozumovat, můžeme si být jisti, že se dostaneme do tmy. A budeme-li naslouchat lidským názorům, které si navzájem odporují, budeme ponořeni do beznadějného zmatku tvrzení křesťanských sekt a stran. Naším jediným útočištěm, naším jediným zdrojem pomoci, naší jedinou silou, naší jedinou útěchou, naší jedinou autoritou je drahé Boží slovo. Když je dáme pryč, nemáme absolutně nic. Když je nám dáno, nechybí nám nic.

Kapitola 14

To nám to vše činí tak skutečným a tak pevným pro naše duše. Ano, čtenáři, a tak útěchyplným a také uklidňujícím. Pravda ohledně našeho shromáždění je tak jasná a tak jednoduchá a tak nepochybná jako pravda týkající se našeho spasení. Je to výsadou všech křesťanů, aby si byli tak jisti, že jsou shromážděni na Božím základu, kolem Božího středu, Boží mocí a na základě Boží autority, jako si jsou jisti, že jsou uvnitř požehnaného okruhu Božího spasení.

A kdybychom potom byli dotázáni: „Jak si můžeme být jisti, že jsme kolem Božího středu?“ Odpovídáme: Prostě Božím slovem. Jak si mohl být Izrael za staré doby jist, pokud šlo o Bohem zvolené místo pro jejich shromáždění? Jeho výslovným příkazem. Chybělo jim snad vedení? Jistěže ne. Jeho slovo bylo tak jasné a tak zřetelné, pokud šlo o jejich místo velebení, jako bylo ve vztahu ke všemu ostatnímu. Neponechávalo ani nejmenší důvod pro nejistotu. Bylo jim předneseno tak jasně, že kdyby někdo vznášel nějakou pochybnost, mohlo to být považováno pouze za svévolnou neznalost nebo pozitivní neposlušnost.

Nyní tu je tedy otázka: Jsou na tom křesťané hůře než Izrael ve vztahu k velkému předmětu jejich místa velebení, středu a základu jejich shromažďování? Jsou ponecháni na pochybách a v nejistotě? Je tu nějaká otevřená otázka? Je to věc, ohledně které je každému člověku ponecháno, aby dělal to, co je správné v jeho vlastních očích? Nedal nám Bůh jasné, určité naučení o otázce, která je tak velmi zajímavá a tak životně důležitá? Můžeme si byť na chvíli myslet, že by Ten, jenž se milostivě sklonil, aby vyučil Svůj lid staré doby ve věcech, které bychom my ve své domnělé moudrosti považovali za nehodné zmínky, nyní ponechal Svoji Církev bez jakéhokoli jasného vedení ohledně základu, středu a charakteristických znaků naší bohoslužby? To je naprosto nemožné! Každá duchovní mysl musí takovou myšlenku s rozhodností a silou zavrhnout.

Nikoli, milovaný křesťanský čtenáři; víš, že by se to nepodobalo našemu milostivému Bohu, aby takto jednal se Svým nebeským lidem. Je pravda, že tu není nic takového, jako zvláštní místo, ke kterému by měli všichni křesťané pravidelně chodit, aby se tam klaněli. Takové místo tu bylo pro Boží pozemský lid a takové místo tu bude pro obnovený Izrael a pro všechny národy v budoucnu. „I stane se v posledních dnech, že utvrzena bude hora domu Hospodinova na vrchu hor, a vyvýšena nad pahrbky, i pohrnou se k ní všichni národové. A půjdou lidé mnozí, říkajíce: Pojďte, a vstupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova, a bude nás vyučovati cestám svým, i budeme choditi po stezkách jeho. Nebo z Siona vyjde zákon, a slovo Hospodinovo z Jeruzaléma.“ (Izaiáš 2,2-3) A opět: „I stane se, že kdokoli pozůstane ze všech národů, kteří by přitáhli proti Jeruzalému, přicházeti budou z rok do roka klaněti se králi Hospodinu zástupů a slaviti slavnost stánků. I stane se, kdo z čeledí země nebude přicházeti do Jeruzaléma klaněti se králi Hospodinu zástupů, že nebude na ně pršeti déšť. (Zachariáš 14,16-17)

Kapitola 14

Zde jsou dva oddíly, jeden vzatý z prvního a druhý z předposledního z Bohem inspirovaných proroků, a oba ukazují kupředu na slavnou dobu, kdy Jeruzalém bude Božím středem pro Izrael i pro všechny národy. A my můžeme tvrdit s veškerou důvěrou, že čtenář shledá, že všichni proroci jsou ohledně tohoto hluboce zajímavého předmětu v plném souladu s Izaiášem a Zachariášem. Používat takové oddíly na Církev znamená činit násilí nejjasnějším a největším výrokům, které kdy padly v lidský sluch. Znamená to směšovat nebeské a zemské věci a dopouštět se protiřečení božsky souhlasícím hlasům proroků a apoštolů.

Je zbytečné přidávat další citáty. Všechna Písma dokazují, že Jeruzalém byl a ještě bude Božím pozemským středem pro Jeho lid a pro všechny národy. Ale právě teď, to jest od dne Letnic, kdy na zem sestoupil Bůh Duch Svatý, aby utvořil Boží Církev, Kristovo tělo, až do chvíle, kdy Pán Ježíš Kristus přijde, aby vzal Svůj lid pryč z tohoto světa, tu není žádné místo, žádné město, žádná svatá lokalita, žádný pozemský střed pro lid Páně. Mluvit křesťanům o svatých místech nebo o posvěcené půdě jim je tak naprosto cizí – alespoň by to takové mělo být – jako kdybychom mluvili Židovi o tom, že má své místo velebení v nebi. Ta myšlenka tu vůbec není na místě, vůbec se nehodí.

Obrátí-li se čtenář na chvíli ke čtvrté kapitole Jana, najde tam v obdivuhodném rozhovoru našeho Pána s ženou ze Sichar požehnané naučení o tomto předmětu: „Řekla jemu žena: Pane, vidím, že jsi ty prorok. Otcové naši se na této hoře klaněli, a vy pravíte, že v Jeruzalémě jest místo, kde náleží se klaněti. Dí jí Ježíš: Ženo, věř mi, že jde hodina, kdyžto ani na této hoře, ani v Jeruzalémě nebudete se klaněti Otci. Vy se klaníte, a nevíte, čemu; my se klaníme, čemu víme, nebo spasení z Židů jest. Ale jde hodina, a nyní jest, kdyžto praví velebitelé klaněti se budou Otci v duchu a v pravdě. Neboť takových Otec hledá, aby se klaněli jemu. Bůh duch jest, a ti, kteří se jemu klanějí, v duchu a v pravdě musejí se klanět.“ (Jan 4,19-24)

Kapitola 14

Tento oddíl zcela dává stranou myšlenku na nějaké zvláštní místo velebení nyní. Skutečně tu není nic takového. „Ale Nejvyšší nebydlí v chrámech rukou udělaných, jakož dí prorok: Nebe jest mi stolice a země podnož noh mých, i jaký mi dům uděláte? praví Pán. Anebo jaké jest místo odpočívání mého? Zdali ruka má všeho toho neučinila?“ (Skutky 7,48-50) A opět: „Bůh ten, který stvořil svět i všecko, co jest na něm, ten jsa Pánem nebe i země, nebydlí v chrámech rukou udělaných; aniž bývá ctěn lidskýma rukama, jako by něčeho potřeboval, poněvadž on dává všechněm život i dýchání i všecko.“ (Skutky 17,24.25)

Učení Nového zákona o předmětu velebení je od začátku do konce jasné a rozhodné. A křesťanský čtenář má vážnou povinnost dbát tohoto učení a snažit se rozumět a podrobit celou svou mravní bytost jeho autoritě. Od samých začátků historie Církve tu byla silná a osudná tendence vrátit se k židovství nejen ve věci spravedlnosti, ale také ve věci velebení. Nejenže byli křesťané stavěni pod zákon kvůli životu a spravedlnosti, ale také pod levitský rituál ohledně pořádku a charakteru své bohoslužby. O tom prvním jsme pojednávali v kapitolách 4 a 5 těchto „Poznámek“. Ale to druhé je neméně vážné ve svém účinku na celý tón a charakter křesťanského života a chození.

Musíme mít na mysli, že Satanovým velkým předmětem je svrhávat Boží Církev dolů z její přednosti ve vztahu k jejímu postavení, jejímu chození a jejímu velebení. Jakmile byla Církev v den Letnic utvořena, hned začal proces jejího kažení a podvracení a po dobu osmnácti dlouhých století v něm pokračoval s ďábelskou úporností. Přes tyto výše citované jasné oddíly, které se týkají charakteru velebení, jež Otec nyní hledá, a skutečnost, že Bůh nebydlí v chrámech udělaných rukama, jsme viděli za všech věků silnou tendenci vrátit se ke stavu věcí pod mojžíšovskou domácností. Odtud touha mít velké budovy, působivé rituály, obětní pořádky, zpěvácké služby, to vše v přímém rozporu s myšlenkami Krista a s velice jasným učením Nového zákona. Vyznávající církev se zcela vzdálila od ducha a autority Pána ve všech těchto věcech. A přece je zvláštní a smutné to říci, že právě o těchto věcech se stále mluví jako o důkazech obdivuhodného pokroku křesťanství. Někteří z našich veřejných učitelů a vůdců nám říkají, že požehnaný apoštol Pavel měl jen malý pojem o velikosti, kterou měla církev dosáhnout; ale kdyby jen mohl vidět naše ctihodné katedrály s jejich vznešenými chrámovými loděmi a barevnými okny, a kdyby mohl naslouchat dunění varhan a hlasům sborového zpěvu, viděl by, jaký pokrok byl učiněn od té horní místnosti v Jeruzalémě!

Ach, čtenáři, buď ujištěn, že to vše je naprostý klam. Je vskutku pravda, že církev udělala pokrok, ale ten je ve špatném směru. Nesměřuje nahoru, ale dolů. Jde směrem pryč od Krista, pryč od Otce, pryč od Ducha, pryč od Slova.

Kapitola 14

Chtěli bychom čtenářovi položit otázku: Kdyby apoštol Pavel měl na příští den Páně přijít do Londýna, kde by mohl najít to, co nalezl v Troadě před osmnácti sty lety, jak to je zaznamenáno ve Skutcích 20,7? Kde by mohl najít společnost učedníků, shromážděných prostě Duchem Svatým ke jménu Ježíš, aby lámali chléb na Jeho památku a aby zvěstovali Jeho smrt, dokud nepřijde? Takový byl Boží pořádek tehdy, a takový musí být Boží pořádek teď. Ani na chviličku nemůžeme věřit, že by apoštol přijal něco jiného. Hledal by Boží věc; měl by ji, anebo by neměl nic. Nuže, kde by ji mohl najít? Kam by mohl jít a najít tam stůl svého Pána, jak ho On sám ustanovil v té noci, ve které byl zrazen?

Hleď, čtenáři, musíme věřit, že apoštol Pavel by trval na tom, aby měl stůl a večeři svého Pána tak, jak je přijal přímo od Něho ve slávě a jak je vydal v desáté a jedenácté kapitole své Epištoly ke Korintským – epištoly adresované „všem, kteří vzývají jméno Pána našeho Ježíše Krista na všelikém místě, i jejich i našem“. Nemůžeme věřit, že by učil Božímu pořádku v prvním století, a přijal lidský nepořádek v devatenáctém století. Člověk nemá právo plést se do Božích ustanovení. Nemá větší právo změnit jedinou čárečku spojenou s večeří Pána, než měl Izrael, aby zasáhl do pořádku slavnosti Fáze.

Nuže, opakujeme tu otázku – a vážně žádáme čtenáře, aby ji zvážil a odpověděl na ni v Boží přítomnosti a ve světle Písma: Kde by mohl apoštol toto nalézt v Londýně nebo kdekoli jinde v křesťanstvu v den Páně? Kam by mohl jít a zaujmout své místo u stolu svého Pána uprostřed společnosti učedníků, shromážděných prostě na základě jednoho těla, k jednomu středu, jménu Ježíš, mocí Ducha Svatého a na základě autority Božího slova? Kde by mohl najít sféru, ve které by mohl vykonávat své dary bez lidské autority, ustanovení nebo ordinace? Ptáme se tak, abychom zkusili srdce a svědomí čtenáře. Jsme plně přesvědčeni, že tu a tam by Pavel mohl najít místa, kde jsou tyto věci vykonávané, byť ve slabosti a selhání; a věříme, že křesťanský čtenář je vážně odpovědný, aby je vyhledal. Žel, žel, je jich málo a jsou pořídku ve srovnání s množstvím jiných křesťanských shromáždění.

Možná, že by nám někdo řekl, že kdyby lidé věděli, že to je apoštol Pavel, ochotně by mu dovolili sloužit. Ale potom by on ani nehledal, ani nepřijal jejich dovolení, protože nám v první kapitole Galatským jasně říká, že jeho služba nebyla ani „od lidí, ani skrze člověka, ale skrze Ježíše Krista a Boha Otce, který jej vzkřísil z mrtvých“.

Kapitola 14

A nejenom to, ale můžeme být ujištěni, že apoštol by trval na tom, aby stůl Páně byl na Božím základu jednoho těla; a mohl by jedině souhlasit s tím, aby jedl večeři Páně podle Božího pořádku, jak je dán v Novém zákoně. Nemohl by přijmout žádný nový základ shromažďování, ani žádný princip organizace. Opakoval by své vlastní inspirované výroky: „Jedno jest tělo, a jeden Duch;“ a: „Poněvadž jeden chléb, jedno tělo mnozí jsme; všichni zajisté jednoho chleba účastni jsme.“ Tato slova jsou použita na „všechny, kteří vzývají jméno Pána našeho Ježíše Krista na všelikém místě“, a jsou pravdivá ve všech časech existence Církve na zemi.

Čtenář musí v této věci mít naprosto jasno. Boží zásady shromažďování a jednoty se v žádném případě nelze vzdát. Ve chvíli, kdy lidé začnou organizovat, vytvářet církve nebo společnosti, jednají v přímém odporu k Božímu slovu, k myšlenkám Krista a k přítomnému působení Ducha Svatého. Člověk by se stejně tak mohl dát do stvoření světa, jako do budování Církve. Je to zcela Boží dílo. Duch Svatý sestoupil o Letnicích, aby utvořil Boží Církev, tělo Krista. A to je jediná Církev, jediné tělo, které Písmo uznává. Vše ostatní je proti Bohu, i když to snad je schvalováno a bráněno tisíci opravdových křesťanů.

Nechť nám čtenář nerozumí špatně. Nemluvíme o spasení, o věčném životu nebo o Boží spravedlnosti, ale o správné půdě shromažďování, o Boží zásadě, na které má být postaven stůl Páně a slavena večeře Páně. Tisíce z milovaného lidu Páně žily a zemřely ve společenství římské církve. Ale římská církev není Boží Církev; a oběť mše není večeře Páně. Jestliže v mysli čtenáře je pouze myšlenka, jaké množství bludu může schválit, aniž by ztratil spasení své duše, je zbytečné pokračovat v tom velkém a důležitém předmětu, který máme před sebou.

Ale kde je srdce milující Krista, které by se mohlo spokojit s takovým bídně nízkým základem jako tento? Co by si mysleli o Izraelitovi ve staré době, který by se dovedl spokojit s tím, že je Abrahamovo dítě, a dovedl by se těšit ze své vinice a svých fíků, svých stád, ale nikdy by nemyslel na to, aby se šel klanět na místě, kde Hospodin dal přebývat Svému jménu? Kde byl věrný Žid, který by nemiloval to svaté místo? „Hospodine, já miluji obydlí domu tvého, a místo příbytku slávy tvé.“ (Žalm 26,8)

Kapitola 14

A když byla kvůli hříchu Izraele jeho národní pospolitost zrušena a lid byl veden do zajetí, slyšíme mezi nimi vyhnance s opravdovým srdcem, jak vylévají svůj nářek následujícími výmluvnými slovy: „Při řekách Babylonských tam jsme sedávali a plakávali, rozpomínajíce se na Sion. Na vrbí v té zemi zavěšovali jsme citary své. A když se tam dotazovali nás ti, kteří nás zajali, na slova písničky, (ježto jsme zavěsili byli veselí), říkajíce: Zpívejte nám některou píseň Sionskou: Kterak bychom měli zpívati píseň Hospodinovu v zemi cizozemců? Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme [Boží střed pro Jeho pozemský lid], zapomeniž se pravice má. Přilni i jazyk můj k dásním mým, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.“ (Žalm 137,1-6)

A opět v šesté kapitole Daniele nalézáme toho milovaného vyhnance, jak otevírá třikrát denně okno a modlí se směrem k Jeruzalému, ačkoli ví, že trestem za to je lví jáma. Ale proč trvat na modlitbě směrem k Jeruzalému? Byla to nějaká součást židovské pověry? Ne, bylo to nádherné ukázání Boží zásady. Bylo to rozvinutí Boží korouhve uprostřed stísňujících a pokořujících důsledků pošetilosti a hříchu Izraele. Je pravda, že Jeruzalém byl v troskách. Ale Boží myšlenky týkající se Jeruzaléma nebyly v troskách. Byl to Jeho střed pro Jeho pozemský lid. „Jižtě Jeruzalém ušlechtile vystaven, a jako v město k sobě vespolek připojen. Do něhož vstupují pokolení, pokolení Hospodinova, k svědectví Izraelovu, aby oslavovali jméno Hospodinovo. Nebo tam jsou postaveny stolice soudu, stolice domu Davidova. Žádejte pokoje Jeruzalému, řkouce: Děj se pokojně těm, kteří tě milují. Budiž pokoj v předhradí tvém, a upokojení na palácích tvých. Pro bratří své a přátele své žádati budu pokoje tobě. Pro dům Hospodina Boha našeho budu tvého dobrého hledati.“ (Žalm 122,3-9)

Jeruzalém byl střed pro dvanáct pokolení Izraele v minulých letech, a bude jím v budoucnosti. Používat výše uvedený a podobné oddíly na Boží Církev zde nebo potom – na zemi nebo v nebi, znamená prostě obracet věci vzhůru nohama, spojovat věci, které jsou svou podstatou různé, a tak působit nevyčíslitelnou škodu užití Písma i duším lidí. Nesmíme si dovolovat takové neospravedlnitelné, volné zacházení s Božím slovem.

Jeruzalém byl a bude Božím pozemským středem. Ale nyní by Boží Církev neměla uznávat žádný střed kromě slavného a nekonečně vzácného jména Ježíš. „Kdekoli shromáždí se dva neb tři ve jménu mém, tu jsem já uprostřed nich.“ (Matouš 18,20) Jaký vzácný střed! Jen na ten Nový zákon ukazuje, k němu jedinému Duch Svatý shromažďuje. Nezáleží na tom, kde jsme shromážděni, zda v Jeruzalémě nebo v Římě, v Londýně, Paříži nebo Kantonu. Nejde o to kde, ale jak.

Kapitola 14

Ale nezapomínejme, že to musí být Boží skutečnost. Nemá žádný smysl vyznávat, že jsme shromážděni k tomu požehnanému jménu Ježíš, jestliže ve skutečnosti nejsme. Apoštolova slova týkající se víry mohou být použita se stejnou silou na otázku našeho středu shromažďování: „Co prospěje, bratří moji, praví-li se kdo“ být shromážděn ke jménu Ježíš? Bůh jedná s mravními skutečnostmi. A zatím co je dokonale jasné, že člověk, který si přeje být věrný Kristu, nemůže souhlasit s přijetím jakéhokoli jiného středu nebo jakéhokoli jiného základu shromažďování, než je Jeho jméno, tu přece je docela možné – žel, žel, jak velmi možné – že lidé vyznávají, že jsou na tomto požehnaném základu, zatímco jejich duch a chování, jejich zvyky a cesty, celý jejich život a charakter dokazují, že nestojí v síle svého vyznání.

Apoštol řekl Korintským, že chce „poznat ne řeč těch nadutých, ale moc“ (1. Kor. 4,19). To jsou jistě vážná slova a velmi potřebná za všech dob, ale zvláště nutná ve vztahu k důležitému předmětu, který máme před sebou. Chtěli bychom laskavě, a přece velmi vážně zdůraznit svědomí křesťanského čtenáře jeho odpovědnost, aby zvážil tuto věc ve svatém ústraní přítomnosti Pána a ve světle Nového zákona. Nechť to nedává stranou pod záminkou, že to není podstatné. Je to velmi podstatné, poněvadž se to dotýká slávy Pána a zachovávání Jeho pravdy. To je ten jediný standard, podle kterého máme rozhodovat, co je podstatné a co nikoli. Bylo podstatné pro Izrael, aby se shromažďoval u stanoveného středu? Bylo to ponecháno jako otevřená otázka? Směl si každý člověk zvolit střed sám? Nechť je odpověď zvážena ve světle 14. kapitoly 5. Mojžíšovy knihy. Bylo to absolutně podstatné, aby se Boží Izrael shromažďoval kolem středu Boha Izraele. To je nepochybné. Běda by bylo tomu člověku, který by se obrátil zády k místu, kde Hospodin dal přebývat Svému jménu. Velmi rychle by byl poučen o svém omylu. A jestliže to bylo pravda pro Boží pozemský lid, není to rovněž pravda pro Církev a pro jednotlivého křesťana? Jistěže je. Jsme vysoce a svatě povinni odmítnout každý základ shromažďování kromě jednoho těla, každý střed shromažďování kromě jména Ježíš, každou moc shromažďování kromě Ducha Svatého, každou autoritu shromažďování kromě Božího slova. Kéž všechen milovaný lid Páně je všude veden k tomu, aby zvažoval tyto věci v bázni a lásce k Jeho svatému jménu!

Nyní zakončíme tento oddíl citováním posledního odstavce naší kapitoly, ve kterém najdeme některá velmi cenná praktická naučení.

„Každého léta třetího oddělíš všecky desátky z užitků svých toho léta, a složíš je v branách svých. I přijde Levíta, (nebo nemá dílu a dědictví s tebou) a host a sirotek i vdova, kteří jsou v branách tvých, i budou jísti a nasytí se, aby požehnal tobě Hospodin Bůh tvůj při všelikém díle rukou tvých, které bys dělal.“ (5. Mojžíšova 14,28-29)

Kapitola 14

Tu máme milý domácí výjev, velmi dojemné ukázání Božího charakteru, krásné zjevení milosti a přívětivosti Boha Izraele. Dělá to srdci dobře, když dýchá vonný vzduch takovéhoto oddílu. Je v jasném a nápadném kontrastu k chladnému sobectví, které nás všude obklopuje. Bůh chtěl učit Svůj lid, aby myslel a staral se o všechny, kteří jsou v nouzi. Ten desátek patřil Jemu, ale On jim chtěl dát vzácnou a výtečnou výsadu, aby to obětovali požehnanému účelu potěšovat srdce druhých.

Ve slovech „přijde“, „budou jísti“ a „nasytí se“ je zvláštní líbeznost. Tak skutečně to odpovídá našemu vždy milostivému Bohu! On má zalíbení v tom, když tiší potřeby všech. Otevírá Svou ruku a uspokojuje přání každé živé bytosti. A nejen to, ale je to Jeho radostí, aby činil Svůj lid prostředkem, skrze který může ke všem plynout milost, přívětivost a soucit Jeho srdce. Jaká je to výsada být Božími rozdíleči almužen, rozdávači Jeho štědrosti, provaděči Jeho dobrotivosti! Kéž bychom více prožívali hluboké požehnání toho všeho! Kéž více dýcháme atmosféru Boží přítomnosti, potom budeme věrněji vyzařovat Boží charakter.

Protože hluboce zajímavý a praktický předmět, předložený ve verších 28 a 29 před nás předstoupí v jiném spojení v našem studiu 26. kapitoly, nebudeme u něho nyní dále prodlévat.

Kapitola 14