5. Mojžíšova 13

ato kapitola oplývá velmi závažnými principy. Skládá se ze tří rozlišených oddílů, z nichž každý si činí nároky na naši pozornost. Nesmíme se pokoušet oslabovat napomínající sílu takových částí Písma, anebo odvracet jejich ostří tím, že bychom říkali, že se nevztahují na křesťany; že jsou svým záměrem a použitím zcela pro Židy. Není pochyb o tom, že to bylo prvotně adresováno Izraeli. To je tak zřejmé, že to nepřipouští pochybnosti. Ale nezapomínejme, že to bylo „napsáno k našemu naučení“. A nejen to, ale čím více je studujeme, tím více vidíme, že jejich učení má všeobecnou důležitost.

„Povstal-li by uprostřed tebe prorok, aneb někdo, ježto by míval sny, a ukázal by tobě znamení aneb zázrak, byť se pak i stalo to znamení aneb zázrak, a mluvil by tobě, řka: Pojďme, následujme bohů cizích, (kterých neznáš) a služme jim; neuposlechneš slov proroka toho, ani snáře, nebo zkušuje vás Hospodin Bůh váš, aby známé bylo, milujete-li Hospodina Boha svého z celého srdce svého a z celé duše své. Hospodina Boha svého následujte a jeho se bojte, přikázání jeho ostříhejte, hlasu jeho poslouchejte, jemu služte a jeho se přidržte. Prorok pak ten aneb snář zamordován bude, nebo mluvil to, čím by odvrátil vás od Hospodina Boha vašeho, (který vyvedl vás ze země Egyptské, a vykoupil tě z domu služby), aby tě srazil s cesty, kterou přikázal tobě Hospodin Bůh tvůj, abys chodil po ní; a tak odejmeš zlé z prostředku svého.“ (5. Mojžíšova 13,1-5)

Kapitola 13

Zde máme Boží opatření, učiněné pro všechny případy falešného učení a falešného náboženského vlivu. Všichni víme, jak snadno je ubohé lidské srdce zavedeno něčím, co vypadá jako znamení nebo zázrak, a zvláště když takové věci stojí ve spojení s náboženstvím. To není omezeno na izraelský národ. Vidíme to všude a za všech dob. Vše nadpřirozené, vše, co obsahuje nějaké narušení toho, co nazýváme normálními přírodními zákony, téměř jistě bude mocně působit na lidskou mysl. Je téměř jisté, že prorokovi, který vyvstane uprostřed lidu a bude potvrzovat své učení zázraky, znameními a divy, se dostane slyšení a dosáhne vlivu.

Tímto způsobem Satan působil za všech věků a bude působit ještě mocněji na konci tohoto přítomného věku, aby oklamal a k věčné zkáze vedl ty, kteří nechtějí poslouchat vzácnou pravdu evangelia. „Tajemství nepravosti“, které působilo ve vyznávající církvi po osmnáct století, vyústí v osobu „bezbožníka, kterého Pán zabije duchem úst svých, a zkazí zjevením jasné přítomnosti své, toho nešlechetníka, jehož příchod jest podle mocného díla satanova, se vší mocí a divy i zázraky lživými, a se všelikým podvodem nepravosti v těch, kteří hynou, protože lásky pravdy nepřijali, aby spaseni byli. A proto pošle jim Bůh mocné dílo podvodů, aby věřili lži a aby odsouzeni byli všichni, kteří neuvěřili pravdě, ale oblíbili sobě nepravost.“ (2. Tes. 2,8-12)

Tak také náš Pán ve 24. kapitole Matouše varuje Své učedníky před podobnými vlivy: „Tehdy řekl-li by vám kdo: Aj, tuto jest Kristus, aneb tamto, nevěřte. Nebo povstanou falešní Kristové a falešní proroci a činiti budou divy veliké a zázraky tak, že by svedli (by možné bylo) také i vyvolené. Aj předpověděl jsem vám.“ (verše 23-25)

Kapitola 13

A opět ve Zjevení 13 čteme o druhé šelmě, vycházející ze země, tom velkém falešném prorokovi, antikristovi, činícím velké divy, „tak že i ohni rozkazuje sestupovati z nebe na zem před obličejem lidským. A svodí ty, kteří přebývají na zemi, těmi divy, které dáno jí činiti před obličejem šelmy, říkající obyvatelům země, aby udělali obraz té šelmě, která měla ránu od meče, ale ožila zase“ (verše 13 a 14).

Nuže, každý z těchto výše citovaných oddílů Svatého Písma se vztahuje k výjevům, které nastanou, až Církev bude vzata z tohoto světa. Ale u toho nebudeme prodlévat, protože když je pro čtenáře citujeme, je naším cílem, aby viděl, jak daleko ďábel může jít na cestě znamení a divů, aby sváděl lidi pryč od pravdy. A také abychom čtenáři představili Boží, a proto dokonalý ochranný prostředek před vší oklamávající mocí nepřítele.

Lidské srdce nemá žádnou schopnost vzdorovat vlivu „velkých znamení a divů“, konaných ve prospěch toho nejhoršího bludu. Je jen jedna věc, která může posilnit duši a uschopnit ji, aby vzdorovala ďáblu a všem jeho smrtelným klamům, a tou je Boží slovo. Mít tu vzácnou Boží pravdu uschovanou v srdci je Božím tajemstvím ochrany před vším bludem, i kdyby byl podporován těmi nejvíce ohromujícími zázraky.

Proto v té první z výše uvedených citací vidíme, že důvod, proč budou lidé oklamáni znameními a lživými divy „toho bezbožníka“, je, „protože lásky pravdy nepřijali, aby spaseni byli“. Právě láska k pravdě chrání před bludem, i když je jakkoli přesvědčivý, jakkoli udivující, jakkoli velmi podporovaný mocnými svědectvími „velkých znamení a divů“. Ochranou není chytrost, intelektuální síla, schopnost uchopit myšlením nebo velká učenost. Všechny tyto věci jsou zcela bezmocné před Satanovými léčkami a piklemi. I ten největší lidský intelekt musí padnout jako snadná kořist léček hada.

Ale, Bůh buď veleben, lest a chytrost, znamení a lživé divy, všechny Satanovy zdroje, všechna soustrojí pekla – to vše je naprosto bezmocné u srdce, které je ovládáno láskou k pravdě. Malé dítě, které zná a věří a miluje pravdu, je požehnaně chráněno, zaštítěno a Bohem zachováno před oslepující a oklamávající mocí toho zlého. Kdyby deset tisíc falešných proroků mělo povstat a provádět nejpodivuhodnější zázraky, které kdy byly představeny lidskému zraku, aby dokázali, že Bible není inspirované Boží slovo, anebo že náš Pán Ježíš Kristus není Bůh nade vše, velebený na věky, anebo aby dali stranou slavnou pravdu, že krev Ježíše Krista, Božího Syna, očišťuje od všeho hříchu, anebo nějakou jinou vzácnou pravdu, zjevenou v Písmu, nemohlo by to mít žádný účinek na to nejprostší dítě v Kristu, jehož srdce je ovládáno Božím slovem. Ano, i kdyby měl sestoupit anděl z nebe a kázat něco, co odporuje Božímu slovu, máme božské oprávnění vyslovit nad ním zlořečení bez jakékoli diskuse anebo zdůvodňování.

To je nevýslovné milosrdenství. Neučené Boží dítě s prostým srdcem to staví do velmi požehnaného postavení – postavení nejen mravního bezpečí, ale i sladkého odpočinku. Nejsme povoláni k tomu, abychom zkoumali falešné učení anebo zvažovali svědectví, které je přinášeno v jeho prospěch. S veškerou rozhodností zavrhujeme jedno i druhé prostě proto, že máme jistotu o pravdě a lásku k ní ve svém srdci. „Neuposlechneš /Nebudeš slyšet/ slov proroka toho, ani snáře“ – i kdyby se stalo znamení nebo div – „nebo zkušuje vás Hospodin Bůh váš, aby známé bylo, milujete-li Hospodina Boha svého z celého srdce svého a z celé duše své.“

Kapitola 13

Zde byl, milý čtenáři, ten nejdůležitější bod pro Izrael; a je jím i pro nás. Tehdy, nyní a vždy je mravní bezpečí v tom, když máme srdce posilněné láskou k pravdě, což je jen jiným způsobem vyjádření lásky k Bohu. Věrný Izraelita, který miloval Hospodina celým svým srdcem a celou svou duší, měl připravenou nezvratnou odpověď pro všechny falešné proroky a ty, kdo měli sny, kteří snad vyvstali – naprosto účinnou metodu jednání s nimi: „Neuposlechneš.“ Když nepřítel nedostane naslouchající ucho, není pravděpodobné, že dosáhne srdce. Ovce následuje Pastýře, „neboť znají hlas jeho. Cizího pak“ – i když ukazuje znamení a divy – „nikoli následovati nebudou, ale utekou od něho, neboť neznají hlasu cizích“. Prostá skutečnost, že ten hlas neznají, je dostatečným důvodem pro to, aby nenásledovaly mluvícího.

To vše je plné útěchy a potěšení pro milované beránky a ovce Kristova stáda. Mohou slyšet hlas svého milujícího, věrného Pastýře. Mohou se shromažďovat okolo Něho a nalézat v Jeho přítomnosti pravý odpočinek a dokonalé bezpečí. On je ukládá na zelené pastvy a vodí je k tichým vodám Své lásky. To je dosti. Snad jsou velmi slabé, úplně slabé samy v sobě; ale to není žádná překážka pro jejich odpočinek a požehnání. Ba právě naopak, jen je to více odkazuje na Jeho všemohoucí moc. Nikdy se nemusíme bát slabosti. Bát se máme domnělé síly, marné sebedůvěry ve vlastní moudrost, vlastní inteligenci, vlastní znalost Písma nebo duchovní úspěchy. To jsou věci, kterých se musíme bát. Ale pokud jde o naši slabost, tu čím hlouběji ji pociťujeme, tím lépe, neboť síla našeho Pastýře se dokonává ve slabosti, a Jeho vzácná milost bohatě postačuje pro všechny potřeby Jeho milovaného a krví koupeného stáda jako celku i každého jednotlivce zvlášť. Jen se držme blízko Něho ve stálém pocitu své vlastní naprosté bezmocnosti a nicotnosti. Zachovávejme Jeho drahé Slovo ve svých srdcích, syťme se jím den za dnem jako tou pravou potravou svých duší, tím hlavním předmětem svého života, živým chlebem pro posilnění vnitřního člověka. Tak budeme bezpečni před každým cizím hlasem, každým falešným prorokem, každou ďáblovou léčkou, každým vlivem, který by mohl směřovat k tomu, aby nás odtahoval pryč od cesty poslušnosti a praktického vyznávání Kristova jména.

Nyní musíme pro čtenáře citovat druhý odstavec naší kapitoly, ve kterém je lid Pána varován před jiným osidlem ďábla. Ach, jak mnohé a rozmanité jsou jeho léčky a lsti! Jak mnohá jsou nebezpečí pro Boží lid! Ale buď velebené Jeho svaté jméno, v Jeho Slově je tu pro ně plné opatření.

„Jestliže by tě tajně nabádal bratr tvůj, syn matky tvé,“ – bližší, dražší a něžnější než syn otce – „aneb syn tvůj, aneb dcera tvá, aneb manželka, která jest v lůně tvém, aneb přítel tvůj, který by milý byl jako duše tvá, řka: Pojďme a služme bohům cizím, (kterých jsi neznal ty ani otcové tvoji) z bohů pohanských, kteří vůkol vás jsou, buď blízko aneb daleko od tebe, od jednoho konce země až do druhého konce jejího, nepovoluj jemu, aniž ho poslouchej; neodpustí mu oko tvé, aniž se slituješ, aniž zatajíš ho, ale bez milosti zabiješ jej; ruka tvá nejprv na něj bude vztažena, abys ho zabil, a potom ruce všeho lidu. A ukamenuješ jej až do smrti, nebo chtěl odvésti tebe od Hospodina Boha tvého, který tě vyvedl ze země Egyptské, z domu služby, aby všecken lid Izraelský, uslyšíce to, báli se a nečinili více něco podobného věci této nejhorší uprostřed tebe.“ (5. Mojžíšova 13,6-11)

Kapitola 13

Zde máme něco zcela jiného, než je falešný prorok nebo ten, kdo má sny. Tisíce mohou být odolné proti vlivu těchto lidí, a přece padnou před lstivou a svůdnou mocí přirozené náklonnosti. Je velmi těžké vzdorovat jejímu působení. Vyžaduje to hlubokou oddanost, velkou prostotu oka, pevný úmysl srdce jednat věrně s těmi, kteří žijí hluboko v náklonnostech našeho srdce. Zkouška pro některé, aby odolali a zavrhli proroka nebo snáře, s kterým nemají žádný osobní vztah, žádné něžné pouto hluboké náklonnosti, bude ničím ve srovnání s nutností jednat s pevnou a přísnou rozhodností s manželkou lůna, milovaným bratrem nebo sestrou, s oddaným a něžně milovaným přítelem.

Ale tam, kde jsou v sázce nároky Boha, Krista, pravdy, tam nesmí být žádné váhání. Kdyby se někdo měl snažit užít pouta náklonnosti, aby nás odvedl od poddanosti Kristu, musíme mu vzdorovat s jasnou rozhodností. „Jde-li kdo ke mně a nemá-li v nenávisti otce svého i matky i ženy i děti i bratří i sester, ano i té duše své, nemůže býti mým učedníkem.“ (Lukáš 14,26)

Kapitola 13

Snažme se zcela porozumět této stránce pravdy a také jí dávat její správné místo. Jestliže budeme naslouchat slepému rozumu, tu jistě bude mysli předkládat nejošklivější převracení tohoto velkého praktického předmětu. Kdykoli se rozum pokouší uplatňovat svou sílu v Božích věcech, jistě se prokáže být aktivním a účinným jednatelem ďábla v protivení se pravdě. V lidských a zemských věcech se rozum může ukázat jako cenný. Ale v Božích a nebeských věcech je nejen bezcenný, ale dokonce i škodlivý.

Ale jaká tedy je, mohli bychom se ptát, mravní síla Lukáše 14,26 a 5. Mojžíšovy 13,8-10? Zcela jistě neznamenají, že máme být „bez přirozené lásky“, což je jedna ze zvláštních známek odpadnutí posledních dnů. To je dokonale jasné. Bůh sám ustanovil naše přirozené vztahy a každý z těchto vztahů má své charakteristické náklonnosti, jejichž vykonávání a ukazování je v milém souladu s Božími myšlenkami. Křesťanství nepřekáží našim přirozeným vztahům, ale uvádí sílu, skrze kterou může být odpovědnost, pojící se s těmito vztahy, náležitě plněna k Boží slávě. A nejen to, ale v různých Epištolách dal Duch Svatý velmi bohatá naučení pro manžely a manželky, rodiče a děti, pány a služebníky, a tak velice plným a požehnaným způsobem ukázal božské potvrzení těchto vztahů a náklonností, které k nim patří.

To vše je dokonale jasné. Ale stále se musíme ptát, jak se to hodí k Lukáši 14 a 5. Mojžíšově 13,7. Odpověď je prostá. Soulad je božsky dokonalý. Tato místa Písma se vztahují jen na případy, ve kterých se naše přirozené vztahy a náklonnosti střetávají s nároky Boha a Krista. Když působí tímto způsobem, musí být popřeny a umrtveny. Když se odváží vnikat do oblasti, která zcela patří Bohu, musí na ně být napsán rozsudek smrti.

Když hledíme na život toho jediného dokonalého člověka, který kdy chodil po této naší zemi, můžeme vidět, jak krásně se vyrovnal s různými nároky, s kterými se jako člověk a služebník musel setkávat. Své matce mohl říci: „Co mně a tobě, ženo?“ A přece ve správnou chvíli mohl s překrásnou něžností poručit tuto matku péči učedníka, kterého miloval. Svým rodičům mohl říci: „Zdali jste nevěděli, že v těch věcech, které jsou Otce mého, musím já býti?“ – a zároveň jít s nimi domů a být mile poddán rodičovské autoritě. Takto se psané učení Svatého Písma a dokonalé cesty žijícího Krista spolu spojují, aby nás učily, jak správně dostát nárokům přirozenosti a Božím nárokům.

Kapitola 13

Ale může to být tak, že čtenář pociťuje podstatnou těžkost ve vztahu ke způsobu jednání, přikázaném v 5. Mojžíšově 13,9.10. Může shledávat těžkým sloučit je s Bohem lásky a s milostí, mírností a dobrotou, které jsou vštěpovány v Písmech Nového zákona. Zde opět musíme bystrým zrakem bdít nad rozumem. Ten vždy působí, aby nalezl volné pole pro rozvinutí své síly v přísných ustanoveních Boží vlády; ale ve skutečnosti jen ukazuje svoji slepotu a pošetilost. A přece, ačkoli bychom chtěli s nevěřícím rozumem udělat krátký proces, vážně si přejeme pomoci každé upřímné duši, která snad neumí najít odpověď na tuto otázku.

Ve svých studiích dřívějších kapitol této knihy jsme měli příležitost zmínit se o velmi závažném předmětu Božího jednání ve vládě jak s Izraelem, tak i s národy; ale jako dodatek k tomu, čeho jsme si již všimli, musíme mít na mysli velmi důležitý rozdíl mezi těmi dvěma domácnostmi: zákona a milosti. Jestliže toto jasně nepochopíme, budeme nacházet podstatnou těžkost v takových místech jako je 5. Mojžíšova 13,9.10. Charakteristickou zásadou židovské domácnosti byla spravedlnost; charakteristickou zásadou křesťanství je milost – čistá, naprostá milost.

Jestliže tuto skutečnost plně uchopíme, všechna nesnáz zmizí. Bylo zcela správné, zcela v pořádku a v dokonalém souladu s Božími myšlenkami pro Izrael, aby zabili své nepřátele. Bůh jim přikázal, aby tak učinili. A stejným způsobem bylo správné a v pořádku, aby vykonali spravedlivý soud, i rozsudek smrti, nad kterýmkoli členem shromáždění, který by se měl snažit odvést je za falešnými bohy, jako to máme v oddílu, který je před námi. Učinit to bylo v plném mravním souhlasu s velkými vládnoucími zásadami vlády a zákona, pod které byli postaveni v souladu s Boží dispenzační moudrostí.

To vše je dokonale jasné. Prochází to celým kánonem Písem Starého zákona. Boží vláda v Izraeli a Jeho vláda nad světem ve spojení s Izraelem byla na přísné zásadě spravedlnosti. A jak to bylo v minulosti, tak tomu bude v budoucnosti. „Aj, v spravedlnosti kralovati bude král, a knížata v soudu panovati budou.“ (Izaiáš 32,1)

Kapitola 13

Ale v křesťanství vidíme něco naprosto jiného. Ve chvíli, kdy otevřeme stránky Nového zákona, nasloucháme naučením a všímáme si jednání Božího Syna, nacházíme se na úplně jiné půdě a v novém ovzduší. Slovem, jsme v atmosféře a na půdě čisté, bezvýhradné milosti.

Tak si jako vzorek učení vezměme několik oddílů z takzvaného kázání na hoře – onoho obdivuhodného a vzácného souboru zásad království nebes: „Slyšeli jste, že říkáno bylo: Oko za oko, a zub za zub. Já pak pravím vám: Abyste neodpírali zlému. Ale udeří-li tě kdo v pravé líce tvé, nasaď jemu i druhého. A tomu, kdo se s tebou chce souditi a sukni tvou vzíti, nech mu i pláště. A nutil-li by tě kdo míli jednu, jdi s ním dvě. A prosícímu tebe dej, a od toho, kdo by chtěl vypůjčiti od tebe, neodvracej se. Slyšeli jste, že říkáno bylo: Milovati budeš bližního svého, a nenáviděti budeš nepřítele svého. Ale já vám pravím: Milujte nepřátele své, dobrořečte těm, kteří vás proklínají, dobře čiňte nenávidícím vás, a modlete se za ty, kteří vás utiskují a vám se protiví, abyste byli synové [vioí] Otce svého, kterýž jest v nebesích; nebo slunci svému velí vzchoditi na dobré i na zlé, a déšť dává na spravedlivé i na nespravedlivé.… Buďte vy tedy dokonalí [τέλειοι], jako i Otec váš, který jest v nebesích, dokonalý jest.“ (Matouš 5,38-48)

Nemůžeme nyní prodlévat u těchto požehnaných vět. Pouze je citujeme pro čtenáře, abychom mu dali vidět ten obrovský rozdíl mezi židovskou a křesťanskou domácností. To, co bylo naprosto správné a v pořádku pro Žida, může být zcela chybné a nesprávné pro křesťana.

To je tak jasné, že to může vidět i dítě. A přece je zvláštní, že mnozí z milovaného lidu Páně mají v této věci nejasno. Soudí, že je zcela správné, aby křesťané jednali ve spravedlnosti a šli do války a vykonávali světskou moc. Nuže tedy, jestliže má být pro křesťana správné takové jednání, prostě se zeptáme: Kde v Novém zákoně se to učí? Kde máme jedinou větu z úst našeho Pána Ježíše Krista nebo z pera Ducha Svatého, která by ospravedlňovala nebo potvrzovala takovou věc? Jak jsme řekli ve vztahu k jiným otázkám, které jsme už měli před sebou při studiu této knihy, nemá žádný smysl, abychom řekli: „My si myslíme, že to je tak a tak.“ Naše myšlenky prostě nemají žádnou cenu. Velkou otázkou ve všech věcech křesťanské víry a morálky je: „Co říká Nový zákon?“ Co učil náš Pán a Mistr a co dělal? Učil, že Jeho lid nyní nemá jednat tak, jako jednal Jeho lid za staré doby. Spravedlnost byla zásada staré domácnosti; milost je zásada nové.

To je to, co učil Kristus, jak můžeme vidět v mnoha oddílech Písma. A jak jednal? Jednal s lidmi ve spravedlnosti? Prosazoval Svá práva? Vykonával světskou moc? Chodil k soudu? Obhajoval se sám nebo odplácel? Když Mu jeho ubozí učedníci v naprosté nevědomosti o nebeských zásadách, kterým učil, a v úplném zapomnění celého Jeho způsobu jednání při jedné příležitosti, když Ho jistá samařská vesnice odmítla přijmout, řekli: „Pane, chceš-li ať díme, aby oheň sestoupil z nebe a spálil je, jako i Eliáš učinil?“ Jaká byla Jeho odpověď? „Ale obrátiv se, potrestal jich, řka: Nevíte, čího jste vy ducha. Syn zajisté člověka nepřišel zatracovati duší lidských, ale aby spasil. I odešli do jiného městečka.“ (Lukáš 9,54-56) Bylo to naprosto v souladu s duchem, zásadou a povahou domácnosti, jejímž byl Eliáš představitelem a již zastával, aby přivolal oheň z nebe, který by strávil lidi poslané bezbožným králem, aby ho zajali. Ale Pán byl dokonalým zastáncem a Božím představitelem zcela jiné domácnosti. Jeho život byl život dokonalého sebezapření a odevzdanosti od začátku až do konce. Nikdy neprosazoval Svá práva. Přišel, aby sloužil a dával. Přišel, aby představil Boha, aby byl dokonalým vyjádřením Otce ve všech směrech. Otcův charakter vyzařoval v každém Jeho pohledu, v každém Jeho slově, v každém Jeho jednání, v každém Jeho pohybu.

Kapitola 13

Takový byl Pán Ježíš Kristus, když byl zde dole mezi lidmi. A takové bylo Jeho učení. Dělal to, čemu učil, a učil tomu, co dělal. Jeho slova vyjadřovala to, co byl, a Jeho cesty ilustrovaly Jeho slova. Přišel, aby sloužil a dával. A Jeho celý život se vyznačoval těmi dvěma věcmi od jeslí až do kříže. Musíme po pravdě říci, že nám chybí čas k tomu, abychom citovali oddíly na důkaz a ilustraci toho, a ani to není potřeba, protože pravdivost toho sotva může být zpochybňována.

Nuže tedy, není On naším velkým Příkladem ve všech věcech? Nemá být náš život co křesťanů formován Jeho učením a chozením? Jak máme poznat, jak máme chodit, ne-li nasloucháním Jeho slovům a hleděním na Jeho dokonalé cesty? Jestliže my jako křesťané máme být vedeni a ovládáni zásadami a nařízeními mojžíšovské domácnosti, pak by bylo jistě správné, abychom šli k soudu a brali se za svá práva, abychom se angažovali ve válkách a ničili své nepřátele. Ale co se potom stane s učením a příkladem našeho velebeníhodného Pána a Spasitele? Co s vyučováním Ducha Svatého? Co s Novým zákonem? Není čtenáři jasné jako slunce, že pro křesťana činění těchto věcí znamená jednat v jasném rozporu k učení a příkladu jeho Pána?

Zde se však můžeme setkat se starou a často opakovanou otázkou: „Co by se stalo ze světa, co by se stalo z jeho institucí, co by se stalo se společností, kdyby takové zásady měly všeobecně vládnout?“ Nevěřící dějepisec, když mluví o prvotních křesťanech a jejich odmítání připojit se k římské armádě, se posměšně ptá: „Co by se stalo s říší, obklopenou barbary, kdyby byly trpěny takové zbabělé myšlenky?“

Kapitola 13

Na to ihned odpovídáme: Kdyby tyto duchovní a nebeské zásady všeobecně vládly, nebylo by válek a bojů, a proto by nebyla potřeba vojáků, potřeba stálých armád nebo válečného loďstva, nebyla by potřeba policie. Nikdo by nečinil nic zlého, nebylo by sporů o majetek, a proto by nebyly potřebné soudy, soudcové nebo magistráty. Krátce řečeno, svět takový, jaký je nyní, by skončil. Království tohoto světa by se stala královstvími našeho Pána a Krista.

Ale jasnou skutečností je, že tyto nebeské zásady, o kterých mluvíme, nejsou vůbec zamýšleny pro svět, protože svět by je nemohl přijmout nebo podle nich jednat ani hodinu. Kdyby tak učinil, znamenalo by to okamžité a úplné zhroucení přítomného systému věcí, rozpuštění celého rámce společnosti, jak je nyní ustavena.

Proto se námitky nevěřících lidí rozpadají v prach pod našima nohama, podobně jako ostatní nevěřící námitky i otázky a nesnáze, které jsou na nich založeny. Jsou zbaveny každého kousíčku mravní síly. Nebeské zásady nejsou vůbec určeny pro „tento přítomný zlý svět“. Jsou určeny pro Církev, která není ze světa, jako Ježíš není ze světa. „Byť z tohoto světa bylo království mé, služebníci moji bránili by, abych nebyl vydán Židům. Ale nyní mé království není odsud.“ (Jan 18,36)

Všimni si slova „nyní“. V budoucnosti se království tohoto světa stanou královstvími našeho Pána. Ale nyní je On zavržen a všichni, kteří Mu náležejí – Jeho Církev – Jeho lid, jsou povoláni, aby sdíleli Jeho zavržení, aby Ho následovali na místo vně a chodili zde dole jako poutníci a cizinci. Mají očekávat na chvíli, kdy On přijde, aby je přijal k Sobě, aby tam, kde je On, byli i oni.

Je to pokus smíchat spolu svět a Církev, co vyvolává takové hrozné zmatení. Je to jedno ze zvláštních Satanových osidel. A přispělo to k maření svědectví o Boží Církvi a zabránilo to jeho postupu více, než si to většina z nás uvědomuje. Znamená to úplné převracení věcí a smíchání věcí, které se svou podstatou liší, naprosté popření pravého charakteru Církve, jejího postavení, jejího chození a její naděje. Někdy slyšíme výraz „křesťanský svět“. Co to znamená? Je to prostě pokus spojit dvě věci, které ve svém původu, přirozenosti a charakteru jsou tak rozdílné jako světlo a tma. Je to pokus dát novou záplatu na starý oděv, což, jak říká náš Pán, jen způsobí větší trhlinu.

Kapitola 13

Božím úmyslem není pokřesťanštit svět, ale vyvolat Svůj lid ven ze světa, aby byl nebeským lidem, ovládaným nebeskými zásadami, utvářeným nebeským předmětem a potěšovaným nebeskou nadějí. Jestliže to jasně nevidíme, jestliže pravda o pravém povolání a chození Církve není uskutečňována jako živá síla v duši, můžeme si být jisti, že budeme dělat velmi závažné omyly ve svém díle, chození a službě. Budeme zcela chybně užívat Písma Starého zákona nejen o prorockých předmětech, ale ve vztahu k celému okruhu praktického života. Skutečně bude krajně nemožné vyčíslit ztrátu, která musí plynout z toho, že nevidíme odlišné povolání, postavení a naději Boží Církve, její spojení a ztotožnění – její živé spojení se zavrženým, vzkříšeným a oslaveným Kristem.

Nemůžeme se dále šířit o tomto velmi vzácném a zajímavém tématu. Ale rádi bychom ukázali čtenáři na několik příkladů, které ilustrují metodu, jak Duch cituje a používá Písma Starého zákona. Vezmi například následující oddíl z toho milého 34. Žalmu: „Ale zuřivý obličej Hospodinův proti těm, kteří páší zlé věci, aby vyplenil ze země památku jejich.“ (verš 17) Nyní si všimni způsobu, jak Duch Svatý cituje tento oddíl v 1. epištole Petra: „Ale zuřivý obličej Páně na ty, kteří činí zlé věci.“ (1. Petra 3,12) Ani slovo o vyplenění. Proč to? Protože Pán nyní nejedná na principu vyplenění. Jednal podle něho pod zákonem a bude podle něho jednat v království v budoucnosti. Ale právě nyní jedná v milosti, v dlouhočekajícím milosrdenství. Jeho tvář je stejně tak velmi a stejně rozhodně proti činitelům zlého, jak byla dříve anebo jak vždy bude, ale nyní ne k vytínání jejich památky ze země. Nejpozoruhodnější ilustrace této obdivuhodné milosti, snášenlivosti a rozdílu mezi těmi dvěma principy, u nichž jsme se zdržovali, je viděna ve skutečnosti, že právě ti lidé, kteří zlýma rukama ukřižovali Božího jednorozeného a milovaného Syna – činitelé zlého, jistě nejhoršího typu – místo aby byli vypleněni ze země, byli prvními, kteří měli slyšet poselství o plném a volném odpuštění skrze krev kříže.

Možná se některým může zdát, že z vynechání jedné věty ze Starého zákona se vyvozuje příliš mnoho. Nechť tak čtenář nesmýšlí. I kdybychom měli jen tento jeden příklad, bylo by vážným omylem jednat s ním nějak lhostejně. Ve skutečnosti je množství oddílů téhož charakteru jako ten, který byl právě citován. Všechny znázorňují rozdíl mezi židovskou a křesťanskou domácností, a také mezi křesťanstvím a budoucím královstvím.

Bůh nyní jedná se světem v milosti, a tak by měl jednat Jeho lid, chce-li být Jemu podobný, a k tomu je přece povolán. „Buďte vy tedy dokonalí, jako i Otec váš, který jest v nebesích, dokonalý jest.“ (Mat. 5,48) „Buďte tedy následovníci Boží, jakožto synové milí.“ (Ef. 5,1)

Kapitola 13

Toto je náš vzor. Jsme povoláni kopírovat příklad našeho Otce, napodobovat Ho. On se se světem nesoudí. Nevynucuje Svá práva silnou rukou a mocí. V budoucnosti tak učiní. Ale právě nyní, v tomto dni milosti vylévá Svá požehnání a dobrodiní v bohaté štědrosti na ty, jejichž život je životem nepřátelství a vzpoury proti Němu.

To vše je podivuhodné. Ale tak to je a my jako křesťané jsme povoláni, abychom jednali dle této mravně slavné zásady. Někdo by mohl říci: „Jak bychom mohli žít v tomto světě, jak bychom mohli vést svůj obchod na takovýchto principech? Byli bychom oloupeni a zničeni. Pletichářští lidé by nás zneužili, kdyby věděli, že se s nimi nebudeme soudit. Vzali by náš majetek, anebo by si půjčili naše peníze nebo zabrali naše domy a odmítli nám platit. Krátce řečeno, nikdy bychom nemohli žít v takovém světě, kdybychom neprosazovali svá práva a nehájili své nároky silnou rukou moci. Pro co jiného je zákon, než aby nutil lidi chovat se slušně? Nejsou moci, které byly zřízeny od Boha, právě k tomu účelu, aby udržovaly pokoj a pořádek v našem středu? Co by se stalo ze společnosti, kdybychom neměli vojáky, policisty, magistráty a soudy? A jestliže Bůh nařídil, aby takové věci byly, proč by jich neměl Jeho lid pro sebe používat? A nejen tak, ale kdo je tak vhodný pro to, aby zaujímal místo autority a moci nebo aby nesl meč spravedlnosti, jako Boží lid?“

V celém tomto sledu důvodů je bezpochyby zdánlivě velmi velká síla. Moci, které jsou, jsou zřízeny Bohem. Král, vládcové, soudce, magistrát jsou každý na svém místě vyjádřením Boží moci. Je to Bůh, kdo každému dává moc, jíž vládne. On vložil meč do jeho ruky pro trestání zle činících a k chvále těch, kteří činí dobře. Chválíme Boha celým svým srdcem za ustanovené autority země. Ve dne i v noci, soukromě i veřejně se za ně modlíme. Je naší povinností poslouchat a poddávat se jim ve všech věcech, vždy za předpokladu, že na nás nežádají, abychom byli neposlušní Boha nebo činili násilí svědomí.

To vše je zcela jasné. Svět, jak je nyní, by nemohl jít dál ani den, kdyby lidé nebyli udržováni v pořádku silnou rukou moci. Nemohli bychom žít, anebo alespoň by život byl zcela nesnesitelný, kdyby činitelé zla nebyli drženi v bázni blýskavým mečem spravedlnosti.

Ale když toto vše v plné míře připouštíme, jak to učiní každý rozumný křesťan, každý, kdo je vyučen Písmem, ponechává to zcela nedotčenou otázku cesty křesťana v tomto světě. Křesťanství plně uznává všechny vládní instituce v zemi. Není nikterak záležitostí křesťana, aby se protivil nějakým způsobem takovým institucím. Ať je kdekoli, ať je princip nebo charakter vlády země, v níž žije, jakýkoli, jeho povinností je uznávat její obecní i politická zřízení, platit daně, modlit se za vládu, ctít vládce v jejich úřední funkci, přát dobré legislativě a exekutivě, modlit se za pokoj země, žít v pokoji se všemi, pokud to záleží na něm.

To vše vidíme v dokonalosti u Pána samého, buď Jeho svaté jméno vždy velebeno! Ve Své památné odpovědi lstivým herodiánům uznává princip poddanosti mocím, které jsou: „Dávejte tedy, co jest císařovo, císaři, a co Božího, Bohu.“ (Matouš 22,21) A nejen to, ale nalézáme Ho také, jak platí daň, i když je osobně svobodný. Lidé neměli žádné právo vyžadovat ji od Něho, jak to jasně ukazuje Petrovi; a mohlo by se říci: „Proč se na to neodvolal?“ – Odvolat se? Nikoli. On nám ukazuje něco naprosto jiného. Slyš Jeho výtečnou odpověď pomýlenému apoštolovi: „Ale abychom jich nepohoršili, jda k moři, vrz udici, a tu rybu, která nejprve uvázne, vezmi, a otevra ústa její, nalezneš groš. Ten vezma, dej jim za mne i za sebe.“^⁷ (Matouš 17,27)

Kapitola 13

A zde se vracíme se zesílenou mravní silou k našemu tvrzení, totiž k cestě křesťana v tomto světě. Jaká má být? Má následovat svého Mistra – napodobovat Ho ve všech věcech. Prosazoval Svá práva? Chodil se soudit? Snažil se usměrňovat svět? Pletl se do obecních nebo politických záležitostí? Byl On nějaký politik? Nosil meč? Souhlasil s tím, aby byl soudcem nebo děličem, i když byl vyzýván, jak my říkáme, aby rozsuzoval o majetku? Nebyl celý Jeho život jedním úplným sebezapřením, od začátku až do konce? Nevzdával se ustavičně něčeho, až na kříži dal Svůj drahý život jako výkupné za mnohé?

Opustíme tyto otázky, aby našly svou odpověď hluboko v srdci křesťanského čtenáře a aby daly vzniknout praktickému výsledku v jeho životě. Věříme, že pravda, o které jsme právě mluvili, mu umožní správně si vyložit takové oddíly, jako je 5. Mojžíšova 13,9.10. Náš odpor k modlářství a naše oddělení od zla v každé podobě a formě zcela jistě nebudou méně intenzivní a rozhodné než ve staré době u Izraele na jedné straně, zatím co se na druhé straně nemají projevovat stejným způsobem. Církev je s velkou rozhodností volána k tomu, aby vyvrhovala zlo a činitele zla, ale ne stejným způsobem jako Izrael. Není vůbec součástí její povinnosti kamenovat modláře a rouhače nebo upalovat čarodějnice. Římská církev jednala podle tohoto principu; a dokonce i protestanti – k hanbě protestantismu – následovali jejího příkladu.^⁸ Církev není povolána – ba je jí pozitivně a rozhodně zakázáno, aby užívala časný meč. Je to jasné popření jejího povolání, charakteru a poslání, když tak činí. Když Petr v nevědomé horlivosti a tělesném spěchu vytáhl meč, aby bránil svého milovaného Mistra, byl ihned pokárán věrným slovem svého Mistra a poučen milostivým jednáním svého Mistra: „Obrať meč svůj v místo jeho; nebo všichni, kteří meč berou, od meče zahynou.“ (Matouš 26,52) A když takto pokáral čin Svého mýlícího se služebníka, byť ten to myslel dobře, napravil Svým milostivým dotekem učiněnou újmu. „Zbraně našeho boje,“ říká inspirovaný apoštol, „nejsou tělesné, nýbrž božsky mocné k boření pevností; když vyvracíme rozumování a každou vyvýšenost, která se pozvedá proti poznání Boha, a zajímáme každou myšlenku pod poslušnost Krista.“ (2. Korintským 10,4.5 – přel.)

Kapitola 13

Vyznávající církev zbloudila, pokud jde o tuto velkou a velmi důležitou otázku. Spojila se se světem a snažila se podpořit Kristovu věc tělesným a světským jednáním. Z nevědomosti se pokoušela udržet křesťanskou víru tím nejostudnějším popřením křesťanské praxe. Upalování kacířů tu je jako nejhroznější mravní poskvrna na stránkách historie církve. Neumíme si učinit odpovídající představu o následcích plynoucích z domnění, že Církev byla povolána, aby zaujala místo Izraele a jednala podle jeho zásad.^⁹ Naprosto by to zfalšovalo její svědectví, oloupilo by ji cele o její duchovní a nebeský charakter a uvedlo by ji na cestu, která končí ve Zjevení 17 a 18. Kdo čte, rozuměj.

Zde však nelze dále sledovat tyto věci. Věříme, že to, co jsme měli před sebou, povede všechny, kterých se to snad týká, aby zvažovali celý předmět ve světle Nového zákona. Tak se to z nekonečné Boží dobrotivosti stane prostředkem k tomu, aby je to vedlo k poznání cesty úplného oddělení, po které my jako křesťané máme jít. Jsme ve světě, ale nejsme z něho, tak jako náš Pán Ježíš Kristus není z něho. To vyřeší tisíce nesnází a poskytne velký základní princip, který může být prakticky použit na tisíce detailů.

Nyní uzavřeme své studium 13. kapitoly 5. Mojžíšovy knihy pohledem na její poslední oddíl:

„Uslyšel-li bys o některém městě svém, které Hospodin Bůh tvůj dá tobě, abys tam bydlil, ani praví: Vyšli muži, lidé nešlechetní z prostředku tvého, kteří svedli spoluobyvatele své, řkouce: Pojďme, služme bohům cizím, kterých neznáte: Tedy vyhledej a vyzvěz a dobře se na to vyptej, a jestliže jest pravda a jistá věc, že ohavnost se stala uprostřed tebe, zbiješ obyvatele města toho mečem, a jako věc proklatou zkazíš je i všecko, což by v něm bylo, zvířata také jeho mečem pobiješ. A všecky kořisti jeho shromáždíš uprostřed ulice jeho, a spálíš ohněm to město i všecky kořisti jeho docela Hospodinu Bohu svému, aby byla hromada rumu věčná; a nebude více staveno. A nevezmeš ničeho z věcí proklatých, aby Hospodin odvrátil se od hněvu prchlivosti své, a učinil tobě milosrdenství svá, a smiloval se nad tebou, i rozmnožil tě, jakož s přísahou zaslíbil otcům tvým. Proto poslouchati budeš hlasu Hospodina Boha svého, ostříhaje všech přikázání jeho, která já dnes přikazuji tobě, abys činil, což pravého jest před očima Hospodina Boha svého.“ (5. Mojžíšova 13,12-18)

Kapitola 13

Zde máme naučení velmi vážného a důležitého charakteru. Ale čtenář musí pamatovat, že jestliže je závažné a důležité, jak ono zcela jistě je, je založeno na pravdě nevýslovné ceny, a tou je národní jednota Izraele. Jestliže toto nevidíme, ztratíme skutečnou sílu a význam předcházející citace. Je předpokládáno vážné pobloudění v některém z izraelských měst. A přirozeně může vyvstat otázka: „Jsou všechna města zahrnuta nebo zúčastněna v tom zlu?“^¹⁰

Kapitola 13

Zcela jistě, pokud národ tvořil jednotu. Města a pokolení nebyla nezávislá, byla spolu spojena svatým poutem národní jednoty – jednoty, která měla svůj střed v místě Boží přítomnosti. Dvanáct pokolení Izraele bylo spolu nerozlučně svázáno. Dvanáct chlebů na zlatém stole ve svatyni tvořilo krásný obraz této jednoty a každý pravý Izraelita tuto jednotu uznával a radoval se z ní. Dvanáct kamenů v řečišti Jordánu, dvanáct kamenů na břehu Jordánu; Eliášových dvanáct kamenů na hoře Karmel, vše vyjadřovalo tutéž velkou pravdu nerozlučné jednoty dvanácti pokolení Izraele. Dobrý král Ezechiáš uznával tuto pravdu, když přikázal, aby zápalná oběť a oběť za hřích byly přineseny za celý Izrael (2. Par. 29,24). Věrný Joziáš ji přijímal a jednal podle ní, když prováděl svou reformátorskou činnost v celé zemi, která patřila dětem Izraele (2. Par. 34,33). Pavel ve své vznešené řeči před králem Agrippou svědčí o téže pravdě, když říká: „Ke kterému dvanáctero pokolení naše, sloužíce Bohu ustavičně dnem i nocí, naději má.“ (Skutky 26,7)^¹¹ A když hledíme kupředu do jasné budoucnosti, stejná slavná pravda září s nebeským leskem v sedmé kapitole Zjevení, kde vidíme dvanáct pokolení zapečetěných a zabezpečených pro požehnání, odpočinek a slávu ve spojení s nesčetným množstvím pohanů. A nakonec ve Zjevení 21 vidíme jména dvanácti pokolení vyrytá na branách svatého Jeruzaléma, sídla a středu Boží a Beránkovy slávy.

Tak od zlatého stolu ve svatyni až ke zlatému městu, sestupujícímu z nebe od Boha, máme obdivuhodný řetěz svědectví jako důkaz té velké pravdy o nerozlučitelnosti dvanácti pokolení Izraele.

A kdyby potom měla být položena otázka: Kde je tato jednota vidět? – anebo: Jak ji viděl Eliáš nebo Ezechiáš či Joziáš nebo Pavel? – pak odpověď je velmi jednoduchá: Viděli ji vírou. Hleděli do Boží svatyně a tam na zlatém stole spatřovali dvanáct chlebů, vyjadřujících dokonalou rozličnost, a přece dokonalou jednotu dvanácti pokolení. Nic nemůže být krásnější. Boží pravda musí stát provždy. Jednota Izraele byla viděna v minulosti, a bude vidět v budoucnosti, a ačkoli, podobně jako vyšší jednota Církve, je neviditelná v přítomnosti, víra v ni přece věří, drží ji a vyznává ji tváří v tvář tisíci nepřátelských vlivů.

A nyní se na chvilku podívejme na praktické použití této velmi slavné pravdy, jak je představena v závěrečném oddílu 13. kapitoly 5. Mojžíšovy knihy. Město daleko na severu izraelské země dosáhne zpráva o vážném bludu učeném v určitém městě až na jihu – opravdovém bludu, směřujícím k tomu, aby obyvatele odvedl od pravého Boha.

Co bylo třeba činit? Zákon je jasný: cesta povinnosti je stanovena s takovou zřetelností, že je potřebné jen prosté oko, aby ji vidělo, a oddané srdce, aby po ní šlo. „Tedy vyhledej a vyzvěz a dobře se na to vyptej.“ To je jistě dostatečně prosté.

Kapitola 13

Ale možná, že někteří občané řeknou: „Co my na severu máme společného s bludem učeným na jihu? Díky Bohu, ten blud není vyučován mezi námi, je to naprosto místní věc. Každé město je odpovědné za držení pravdy ve svých vlastních zdech. Jak je možné očekávat od nás, že budeme zkoumat každý případ bludu, který se může vyskytnout tu nebo tam po celé zemi? Zabralo by to všechen náš čas, takže bychom se nemohli starat o svá pole, vinice, zahrady oliv, ani o svá stáda. Vše, co můžeme dělat, je udržovat pořádek doma. Určitě odsuzujeme ten blud, a kdyby někdo, kdo ho drží nebo učí, přišel sem, a my bychom o tom věděli, zcela rozhodně bychom před ním zavřeli své brány. Za víc se necítíme odpovědní.“

Nuže, mohli bychom se zeptat: Jaká by byla odpověď věrného Izraelity na všechny ty argumenty, které se úsudku pouhé přirozenosti zdají být tak velmi přijatelné? Byla by velmi prostá a velmi rozhodná, to si můžeme být jisti. Řekl by, že to je prostě popření jednoty Izraele. Kdyby každé město a každé pokolení mělo zaujímat nezávislé postavení, pak by jistě nejvyšší kněz mohl vzít těch dvanáct chlebů pryč ze zlatého stolu před Pánem a rozptýlit je tu a tam po všech místech. Naše jednota pominula, všichni jsme se rozpadli na nezávislé části, nemající žádný národní základ pro jednání.

Kromě toho je příkaz velmi jasný a výslovný: „Tedy vyhledej a vyzvěz a dobře se na to vyptej.“ Je to tedy naše povinnost, a to ze dvou důvodů: národní jednoty a jasného příkazu našeho Boha smlouvy. Není možné říkat, že mezi námi není učen žádný blud, pokud se nechceme oddělit od národa. Jestliže patříme k Izraeli, pak skutečně je mezi námi učen blud, poněvadž Slovo říká, že „ohavnost se stala uprostřed tebe“. Jak daleký dosah má to slovo „tebe“? Tak daleký, jako jsou národní hranice. Blud, učený v Dan, se dotýká těch, kdo bydlí v Bersabé. Jak to? Protože Izrael je jeden.

Kapitola 13

A potom, vždyť ta slova jsou tak jasná, tak zřetelná, tak důrazná. Jsme povinni vyhledávat. Nemůžeme založit ruce a posadit se s chladnou lhostejností a provinilou neutralitou, jinak budeme zahrnuti do hrozných následků tohoto zla; ano, jsme zahrnuti, dokud se neočistíme tím, že je odsoudíme s neuhýbající rozhodností a nešetřící přísností.

Taková by byla, milý čtenáři, řeč každého věrného Izraelity, a takový by byl jeho způsob jednání ve vztahu k bludu a zlu, ať se nalezly kdekoli. Mluvit nebo jednat jinak by byla prostě lhostejnost k Boží pravdě a slávě, a nezávislost, pokud jde o Izrael. Pro každého, kdo by říkal, že není odpovědný jednat podle naučení daných v 5. Mojžíšově 13,12-18, by to bylo úplné vzdání se Boží pravdy a jednoty Izraele. Všichni byli povinni jednat, anebo být zahrnuti do soudu provinilého města.

A pokud toto vše bylo pravdivé v Izraeli za staré doby, je to neméně pravdivé v Boží Církvi nyní. Můžeme být ujištěni o tom, že jakákoli lhostejnost tam, kde je dotčen Kristus, je pro Boha velmi odporná. Božím věčným úmyslem a radou je oslavit Svého Syna; aby se před Ním sklonilo každé koleno a aby každý jazyk vyznal, že On je Pánem k slávě Boha Otce. „Aby všichni ctili Syna, tak jako Otce ctí.“ (Jan 5,23)

Proto jestliže je dotčena čest Krista, jestliže se šíří učení, dotýkající se slávy Jeho Osoby, účinnosti Jeho díla nebo moci Jeho úřadů, jsme povinni s veškerou rozhodností zavrhnout taková učení. Lhostejnost nebo neutralita tam, kde je dotčen Boží Syn, je podle úsudku nejvyššího soudu nebe velezrada. Nebyli bychom lhostejní, kdyby to byla věc naší vlastní pověsti, našeho osobního charakteru nebo našeho osobního či rodinného vlastnictví. Byli bychom velice citliví ke všemu, co by se týkalo nás samých nebo našich drahých. Čím citlivější bychom měli být ve vztahu k tomu, co se týká slávy a cti, jména a věci Toho, jemuž vděčíme za vše v přítomnosti i ve věčnosti – Toho, který odložil Svoji slávu, sestoupil na tento zlý svět a zemřel potupnou smrtí na kříži, aby nás zachránil od věčných plamenů pekla! Mohli bychom být k Němu lhostejní? Neutrální tam, kde je On dotčen? Kéž nás Bůh od toho ve Svém velkém milosrdenství ochrání!

Nikoli, čtenáři, tak to nesmí být. Čest a sláva Krista pro nás musí znamenat více než všechno ostatní – pověst, majetek, rodina, přátelé, vše musí být dáno stranou, jestliže jsou dotčeny nároky Krista. Neuznává to křesťanský čtenář se vší silou své vykoupené duše? Jsme přesvědčeni, že ano, a to už nyní. Jak to budeme cítit, když Ho budeme vidět tváří v tvář a stát v plném světle Jeho mravní slávy? S jakými pocity budeme potom hledět na myšlenku lhostejnosti nebo neutrality vzhledem k Němu?

A nemáme pravdu, když prohlásíme, že vedle slávy Hlavy stojí velká pravda o jednotě Jejího těla – Církve? Nepochybně. Jestliže izraelský národ byl jeden, čím více je tělo Krista jedno! A jestliže nezávislost byla chybná v Izraeli, čím více je chybná v Boží Církvi! Jasná skutečnost je, že myšlenka nezávislosti nemůže ve světle Nového zákona ani na chvilku obstát. Stejně tak bychom mohli říci, že ruka je nezávislá na noze nebo oko na uchu, jako tvrdit, že údy Kristova těla jsou navzájem nezávislé. „Neboť jako tělo je jedno, ač má mnoho údů, a všechny údy jednoho těla, ačkoli je jich mnoho, jsou jedno tělo, tak i Kristus.“ – Velmi pozoruhodný výrok, ukazující úzké spojení Krista a Církve. – „Neboť v jednom Duchu jsme my všichni byli pokřtěni v jedno tělo, ať Židé nebo Řekové, ať otroci nebo svobodní, a všichni jsme z jednoho Ducha dostali napít. Vždyť také tělo není jeden úd, nýbrž mnoho údů. Kdyby noha řekla: ‚Protože nejsem ruka, nepatřím k tělu‘, nepatří snad proto k tělu? A kdyby řeklo ucho: ‚Protože nejsem oko, nepatřím k tělu‘, nepatří snad proto k tělu? Kdyby celé tělo bylo jen oko, kde by byl sluch? Kdyby celé tělo bylo jen ucho, kde by byl čich? Ale Bůh umístil údy: každý z nich v těle umístil tak, jak chtěl. Kdyby bylo všechno jedním údem, kde by bylo tělo? Je mnoho údů, ale jedno tělo. Oko však nemůže říci ruce: ‚Nepotřebuji tě,‘ ani hlava nemůže říci nohám: ‚Nepotřebuji vás.‘ Naopak ty údy těla, které se zdají být slabší, jsou nezbytné. A části těla, které pokládáme za méně čestné, obklopujeme zvláštní ctí a našim neslušným částem dáváme tím větší slušnost, což naše slušné údy nepotřebují. Ale Bůh sestavil tělo tak, že tomu potřebnému dal zvláštní čest, aby v těle nebyla roztržka, ale aby údy navzájem o sebe stejně pečovaly. A když jeden úd trpí, trpí spolu s ním všechny údy; a když je jeden úd oslavován, radují se všechny údy spolu s ním. VY JSTE TĚLO KRISTOVO A JEDNOTLIVĚ JSTE JEHO ÚDY.“ (1. Kor. 12,12-27 – ČSP)

Kapitola 13

Nehodláme prodlévat u tohoto nádherného oddílu Písma, ale vážně si přejeme vést pozornost křesťanského čtenáře k té zvláštní pravdě, kterou tak mocně před nás staví – pravdě, která se důvěrně týká každého pravého věřícího na tváři země, totiž, že je údem Kristova těla. To je velká praktická pravda, zahrnující jak ty nejvyšší výsady, tak i ty nejvážnější odpovědnosti. Není to pouze pravdivé učení, zdravý princip, ortodoxní názor. Je to živá skutečnost, určená k tomu, aby byla božskou silou v duši. Křesťan se na sebe už nemůže dívat jako na nezávislou osobu, která nemá žádná spojení, živá pojítka s druhými. Je živě spojen se všemi Božími dětmi, se všemi skutečnými věřícími, se všemi údy Kristova těla na tváři země.

„Skrze jednoho Ducha jsme my všichni byli pokřtěni v jedno tělo.“ Boží Církev není pouhý klub nebo společnost – sdružení nebo bratrstvo. Je to tělo, spojené Duchem Svatým s Hlavou v nebi. A všechny jeho údy na zemi jsou nerozlučně spolu spojeny. Poněvadž tomu tak je, nutně z toho plyne, že všechny údy těla jsou dotčeny stavem a chozením každého. „Když jeden úd trpí, trpí spolu s ním všechny údy.“ To znamená všechny údy těla. Je-li něco s nohou, ruka to pociťuje. Jak? Prostřednictvím hlavy. Tak tomu je v Boží Církvi, jestliže si některý úd nestojí dobře, všichni to cítí skrze Hlavu, s níž jsou živě spojeni Duchem Svatým.

Kapitola 13

Pro některé je velmi těžké uchopit tuto pravdu. Ale stojí tu jasně zjevená na inspirovaných stránkách ne proto, aby se o ni rozumovalo, nebo aby nějakým způsobem byla podrobena lidskému soudu, ale prostě proto, abychom jí věřili. Je zjevením od Boha. Žádná lidská mysl by nikdy nemohla pojmout takovou myšlenku; ale Bůh ji zjevuje, víra jí věří a chodí v její požehnané moci.

Ale některý čtenář by se mohl zeptat: „Jak je možné, aby se stav jednoho věřícího dotýkal těch, kteří o tom nic neví?“ Odpověď je. „Když jeden úd trpí, trpí spolu s ním všechny údy.“ Všechny údy čeho? Snad nějakého pouhého místního shromáždění nebo společnosti, která náhodou zná nebo je místně spojená s dotčenou osobou? Nikoli, nýbrž údy těla, ať jsou kdekoli. I v případě Izraele, kde to byla jen národní jednota, vidíme, že když bylo zlo v některém z jejich měst, byli dotčeni všichni, všichni byli zahrnuti, postihlo to všechny. Proto když Achan zhřešil, ačkoli tam bylo množství lidí, kteří naprosto nic nevěděli o té skutečnosti, Pán řekl: „Izrael zhřešil.“ A celé shromáždění utrpělo pokořující porážku.

Kapitola 13

Může rozum uchopit tuto závažnou pravdu? Nikoli, ale víra ano. Jestliže nasloucháme, abychom rozumovali, nebudeme věřit ničemu. Ale z Boží milosti nebudeme slyšet, abychom rozumovali, ale abychom věřili tomu, co Bůh říká, protože to říká On.

Milovaný křesťanský čtenáři, jaká nesmírná pravda je tato jednota těla! Jaké praktické důsledky z ní plynou! Jakou pohnutkou je ke svatosti chození a života! Jak bdělými nás má učinit nad námi samými, nad našimi zvyky, cestami, nad celým naším mravním stavem! Jak starostlivými nás chce učinit, abychom nepůsobili neúctu Hlavě, s níž jsme spojeni, anebo abychom nezarmucovali Ducha, jímž jsme sjednoceni, anebo abychom nezraňovali údy, s nimiž jsme spojeni!

Ale musíme tuto kapitolu ukončit, jakkoli bychom rádi prodleli u jedné z nejvznešenějších, nejhlubších a mocně utvářejících pravd, které vůbec mohou zaujmout naši pozornost. Kéž ji Duch Boží učiní živou mocí v duši každého opravdového věřícího na tváři země!